Ke zrodu mezinárodního práva v dnešním pojetí dochází v Evropě v 16. a 17. století, za jeho zakladatele bývá považován holandský právník a teolog Hugo Grotius (1583-1645). Myšlenka na existenci „práva národů“ (ius gentium), jak jej tehdejší autoři označovali, přitom sahá až do antiky, ostatně stejně jako samotný pojem. Definování práva národů od počátků doprovází zásadní spory a nejasnosti: jedná se o soubor zásad vycházejících z lidské přirozenosti, nebo jde o pravidla, která jsou ztělesněním zvyků a obyčejů, jež ve vzájemném styku dodržuje většina národů? Jinými slovy řečeno, jde o právo pozitivní, či přirozené? Samuel Pufendorf (1632-1694) odmítá pozitivní charakter práva národů, které považuje za součást přirozeného práva, Jean Bodin (1529-1596) zasazuje právo národů do široce chápaného pojmu morálního zákona, bez něhož podle něj není možná žádná lidská společnost. Výrazem toho je jedna z hlavních zásad nejen mezinárodního práva, totiž pacta sund servanda („smlouvy se mají dodržovat“). Snad nejpodstatnějším problémem dodnes neoddělitelně spjatým s úvahami o mezinárodním právu pak je absence politické autority, která by zásady tohoto práva stanovovala a byla schopná si vynutit jejich dodržování.

V přednášce budeme sledovat úvahy tehdejších autorů především ve vztahu k problematice války a míru, o nichž tehdejší myslitelé uvažovali v souvislosti s náboženskými konflikty v Evropě i s dobýváním zámořských území. Na jedné straně stojí snaha ustavit pravidla v rámci válečného konfliktu (H. Grotius), na straně druhé myšlenky na úplné odmítnutí války, s nimiž přišel Erasmus Rotterdamský (1466-1536).

Začínáme v 18:00 hod. v konferenčním sále v 5. NP.
Vstup volný.