Literární dílna č. 1/2005 : 8. března 2005 – Josef Rodr: O soužití s německou kulturou v našem pohraničí
Josef Rodr se narodil roku 1927 v Jičíně. S výjimkou let 1937 a 1938 žil převážně v Hradci Králové. Po pražských pedagogických studiích vyučoval vlastivědným předmětům v severních Čechách. Roku 1953 „zběhl“ k profesionální kulturní publicistice a literatuře faktu, občas se věnoval rozhlasovým fejetonům a reportážím, ediční činnosti (například výborům povídek J. Š. Kubína), spolupráci s kabaretem Vesele do žní – s J. R. Pickem, Ivanem Klímou, M. Raichlem a J. Valentou. V hradeckém nakladatelství Kruh vyšla r. 1967 jeho malá knížka Poslední soudce lidstva. Normalizace po invazi vojsk pěti států Varšavské smlouvy po roce 1968 přerušila jeho veřejnou publicistiku.
Mezi jeho knižně vydané práce patří Příběhy z dalekých krajin, Chovatel hodin a jiné rozhovory, Longmark kouzelník, Zrcadlení, Karl Kraus v Jičíně a Jičín v Karlu Krausovi, Cestovatelé a dobrodruzi Pardubického kraje, Jiří Stanislav Guth-Jarkovský vždy k službám. Zatím ve třech kolekcích vyšla kartotéková publikace Lidé hradeckého spektra, v edičním plánu je kniha Z Královéhradeckého kraje za humna.

Literární dílna č. 2/2005 : 5. dubna 2005 – prof. PhDr. Jiří Holý, DrSc.: Holocaust v české a polské literatuře
Prof. PhDr. Jiří Holý, DrSc. (1953) vystudoval český jazyk a němčinu na Filozofické fakultě UK, promoval v roce 1977. V letech 1978 – 1982 působil v nakladatelství Československý spisovatel, v letech 1982 – 1998 jako vědecký pracovník v Ústavu pro českou literaturu ČSAV. Od roku 1998 působí jako docent na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Roku 2001 byl jmenován profesorem české literatury. V letech 1992 – 2000 hostoval na několika univerzitách v SRN a v Rakousku.
K jeho pracím patří Práce a básnivost. Estetický projekt světa Vladislava Vančury (1990), soubor studií Problémy nové české epiky (1995), je spoluautorem kolektivní příručky Česká literatura od počátků k dnešku (1998). Spolu s Gertrudou Zandovou je spolueditorem sborníku studií Tschechisches Barock. České baroko. (Frankfurt 1999). Je autorem mnoha příspěvků ve sbornících a mnoha článků a recenzí v odborném tisku.

Literární dílna č. 3/2005 : 3. května 2005 – prof. PhDr. Jaroslava Janáčková, CSc.: Dávno, dávno již tomu... : Božena Němcová dnes
Prof. PhDr. Jaroslava Janáčková, CSc., se setkávala s literaturou 19. století po mnoho desítek let: jako profesorka na katedře bohemistiky Univerzity Karlovy se před přednáškami znovu a znovu vracela k dílům autorů, které známe jako pojmy z čítanek: Neruda, Světlá, Borovský, Erben... Málo už je bereme do rukou jako živou literaturu. K těmto dílům patří i texty, které za svého poměrně krátkého života stihla napsat Božena Němcová. Ve své poslední knížce se Jaroslava Janáčková vrací k její Babičce.
Zeptám se pro vás možná hloupě: máte pocit, že je ta kniha ještě vůbec živá?
"Je to kniha, kterou nemohu dneska dát číst dětem, v žádném případě. Ještě já jsem byla schopná jako vesnické děvče narozené v roce 1930 tu knihu číst na rozhraní dětského a dívčího věku. Pro dnešní děti už všechny reálie, které tam jsou, všechno je velice vzdálené. I mládež, která přichází na vysokou školu, na bohemistiku, konstatuje, že všechno je to tam limonáda a jenom Viktorka je ze života, jenom Viktorce oni rozumějí.
Na to potřebuje potom člověk jistou zralejší zkušenost, i čtenářskou. Víte, ona Babička není ze života. Babička je něco jako mytologický román, to, co máme rádi na hispanoamerické literatuře. A na to člověk musí přijít. Dokud tu knížku bere jako obraz ze života, tak ji může jenom zesměšňovat, nebo ji brát jako tu limonádu, všechno je tam idealizované, je to vlastně směšné, jak to není pravda. Ale ve chvíli, kdy pochopím, že je to jinak, že to, co se z jedné strany jeví jako nepravda, že je vlastně nějaká vize života a člověka, a že tato vize života nepřestává být přitažlivá, v té chvíli je to něco úplně jiného."
Kniha Jaroslavy Janáčkové se jmenuje Příběh tajemného psaní, s podtitulem O pramenech a genezi Babičky. Také nová kniha, kterou Jaroslava Janáčková připravuje (tentokrát ve spolupráci s mladými literárními historiky), bude o Němcové. Půjde o souhrnné vydání její korespondence. Pozorným čtením nachází Janáčková nejen v Babičce, ale i v dopisech nové skutečnosti.
"Feministky by v ní rády viděly ženu zaujatou pro svoje vidění světa od začátku až do konce. Ale ono je to tak, že Němcová se vůči svému manželovi dlouho chovala jako ženy té doby. Až na to, že on byl velice vzdělaný, tolerantní a že ji respektoval a s nadšením přijímal její rozvoj. Z korespondence se zdá, až někdy do konce roku 1850, kdy Němcová odešla s dětmi do Prahy a Josef Němec odešel sloužit do Uher, že tam byl partnerský vztah a že ona měla k němu respekt, jaký mívaly vzdělané a moudré ženy k manželovi, který za něco stál. A Josef Němec za něco stál a ona to věděla. Ona si ho uměla vážit."
Kvalitní výklad je opravdu otázkou pozorného, nepředpojatého čtení.
"Ty dopisy byly víceméně známé, ale ono je to potřeba všechno přečíst a dostat do souvislostí. A my tu korespondenci budeme mít v chronologickém pořádku, to bude takový mnohohlas, jako se dělá moderní literatura, že si lidé vlastně jakoby skáčou do řeči."
Ještě k Příběhu tajemného psaní: 2. října dostala za tuto knihu její autorka cenu Egona Ervína Kische za literaturu faktu. Mimo jiné proto, že se jedná o knihu vzácně čtivou, napsanou jasným, čistým jazykem. A taky pro zcela nový přístup ke světoznámému literárnímu dílu. Janáčková hledá prameny a okolnosti, které zřejmě Němcovou při psaní inspirovaly, jejich význam ale nepřeceňuje. Podstatné pro ni zůstává jejich tvůrčí zpracování.
"Je to o výsostném umění, o tom, co je umění. Umělec čte texty zcela jiného řádu a provenience, ale protože má svou vizi světa a má velký dar tvořit fikci, tak on skvěle vmontuje ty stehy jiného textu do svého díla, takže to neznalec nepozná, ale to dílo se tím úžasně obohatí.
A o čem to je ještě? O tom, že umělecké dílo žije, dokud si je čteme, a dokud si je čteme s jistou pomalostí a se schopností respektovat, jak je to napsáno. A nepokládat nic za vedlejší, vnímat ho co možná nejvíc. Teď trochu mluvím proti sobě: rozhlas bude kolem Vánoc vysílat novou nahrávku Babičky. Ten text se musel krátit a to krácení jsem dělala já. Ještě jsem téměř plakala, že i ten zkrácený text je krásný. A věřím, že když ho bude číst paní Hana Kofránková a když ho bude pěkně rozhlas prezentovat, tak že to bude nádhera a že Babičku budou poslouchat nejen staří milovníci, ale že třeba - sem tam - i nějaké mladé ucho."
Rozhovor byl převzat z webových stránek Českého rozhlasu 7 – http://www.radio.cz .

Literární dílna č. 4/2005 : 11. října 2005 – PhDr. Marie Havránková: Pražský lingvistický kroužek v korespondenci svých členů
Přednáší vědecká pracovnice Ústavu české literatury AV ĆR paní PhDr. Marie Havránková
Pražský lingvistický kroužek patřil k nejvlivnějším evropským jazykovědným školám v meziválečném období. Ve světě je od počátku znám jako Cercle Linguistique de Prague. Prostřednictvím původních významných členů, jako Romana Jakobsona a René Welleka, ovlivnila tato škola i moderní americkou lingvistiku. První schůzka kroužku se konala roku 1926 a zahájila tak tzv. klasickou éru Pražského lingvistického kroužku. Mezi zakládajícími členy byly takové osobnosti, jako Vilém Mathesius (předseda PLK až do své smrti v roce 1945), Jan Mukařovský, Bohuslav Havránek, Roman Jakobson, Nikolaj Trubeckoj, Sergej Karcevskij a mnoho dalších. Pražský lingvistický kroužek měl od počátku mezinárodní charakter – nejen, že mezi jeho členy byly i cizinci, ale navíc byli mezi nimi žáci významných lingvistických škol té doby – myšlenky kazaňské a moskevské školy přinesl Nikolaj Trubeckoj, Sergej Karcevskij zase znal osobně Ferdinanda de Saussura a velmi podrobně znal zásady ženevské školy.
Hlavní zásady pro práci Kroužku měly v roce 1929 tzv. Teze předložené prvému sjezdu slovanských filologů v Praze. Toto programové dílo vytvořila skupina předních představitelů Kroužku, zvláště Mathesius, Havránek, Jakobson a Mukařovský. Z tohoto programu vyplývá zaměření na strukturální lingvistiku, funkční pojetí jazyka a chápání jazyka jako systému.
Nejpřínosnější v klasickém období Kroužku byly práce zabývající se fonologií, morfologií a syntaxí jazyka. Práce Kroužku byly od počátku zveřejňovány ve sbornících Travaux du Cercle Linguistique de Prague.
Pražský lingvistický kroužek měl velký vliv na chápání jazyka v oblasti fonologie a morfologie. V oblasti fonologie definoval Kroužek jako první zásady fonologie jako systému. Předchozí světové školy, jako kazaňská, moskevská a ženevská, vnímaly tyto jevy jen okrajově, teprve pražská škola jim dala ucelenou podobu. Soustavnou podobu dal těmto zásadám jeden z představitelů Kroužku, Nikolaj Sergejevič Trubeckoj ( 1898-1938) ve svém nedokončeném díle Základy fonologie (Grundzüge der Phonologie), které vyšly jako svazek Travaux v roce 1939. Hlavním prvkem nového chápání fonologie je distinktivní (rozlišující) funkce hlásek, které v jinak stejných slovech rozlišují význam slova (např. sůl, kůl, půl, vůl). Tyto hlásky se nazývají fonémy a jsou chápány jako nejmenší jednotka, která je schopna rozlišit význam.
Otázkám morfologie se v Kroužku věnovali zejména Vladimír Skalička, Bohuslav Havránek, Bohumil Trnka a Roman Jakobson. Dochází zde ke snaze aplikovat základní poznatky fonologie na oblast morfologie. V tzv. morfonologii zde byla rozpracována teorie morfémů, tedy nejmenších jednotek schopných nést význam na úrovni slabik.
V oblasti syntaxe rozpracovali členové Kroužku teorii tzv. Aktuálního členění větného. Podle této teorie je každá věta rozčleněna na dvě části – tzv. východisko výpovědi (v dnešní terminologii téma) a a jádro výpovědi (dnes réma). První část věty obsahuje osobu či věc, o které se něco vypovídá v následující části, ale sama o sobě mnoho informací nedává. Teprve jádro výpovědi ozřejmí smysl celé věty. Dobře se tato teorie vysvětluje na dětských pohádkách (Byl jednou jeden král. A ten král měl tři dcery. A ty dcery se jmenovaly…).
Činnost Kroužku byla násilně přerušena příchodem nacistů k moci v Evropě. V roce 1939 byl Gestapem vyslýchán nemocný prof. Trubeckoj, který nedlouho nato umírá. Roman Jakobson byl z rasových důvodů (byl Žid) nucen uprchnout přes Dánsko do USA, kde založil tzv. harvardskou školu, která v mnohém vychází ze zásad Pražského kroužku. V roce 1945 zemřel zakladatel Kroužku Vilém Mathesius. V poválečném období Kroužek sice dále pracoval, ale v omezeném měřítku. V 60. letech došlo ke značnému rozmachu, z této doby jsou známy zejména práce Josefa Vachka. V současné době patří mezi přední představitele Kroužku prof. Petr Sgall a prof. Oldřich Leška.

Literární dílna č. 5/2005 : 29. listopadu 2005 – PhDr. Vladimír Vaclík: Betlémy jako ilustrace historické události i představ lidové zbožnosti
PhDr. Vladimír Vaclík se narodil roku 1925 v Křivoklátě. Po maturitě na reálném gymnáziu v Rakovníku vystudoval na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze etnografii a bohemistiku (dialektologii). Po doktorátu působil jako středoškolský profesor, později se stal redaktorem Svobodného slova. Období po srpnu 1968 znamenalo pro něho však z politických důvodů zákaz veškeré literární činnosti i zákaz vykonávání učitelské profese. Byl pak nucen živit se těžkou manuální prací.
PhDr. Vladimír Vaclík je dnes spojován se specializovaným muzeem betlémů v Třebechovicích pod Orebem. Vznik tohoto muzea však nebyl jednoduchý. Vladimír Vaclík vzpomíná: „Moje manželka Marie pomáhala od roku 1955 panu Františku Skřivanovi v Třebechovicích pod Orebem. Pan Skřivan byl majitelem betléma, o němž jsem v témž roce jako novinář přinesl první zprávu. Betlém byl v roce 1966 vybrán pro Světovou výstavu v Montrealu, konanou o dva roky později. Cestou zpět trochu „cestoval“: byl vystaven v nizozemském miniaturním městečku Madurodamu a v jednom londýnském obchodním domě. Když se betlém vrátil do Československa, bylo rozhodnuto vybudovat v Třebechovicích prostory pro jeho vystavování, ale podmínkou bylo spojit to s politickou výstavou, s památníkem dělnického hnutí v Třebechovicích. Po dlouhých tahanicích bylo schváleno, že zařízení bude spravovat moje žena, původním povoláním učitelka, která, jak jsem se zmínil, majiteli dlouhá léta pomáhala betlém udržovat“. Když se částečně mírnily ateistické tlaky režimu, doktor Vaclík své ženě potají pomáhal připravovat přeměnu památníku v řádné muzeum. Úsilí mělo dobrý výsledek a přes nepřízeň „mocných“ se podařilo vybudovat roku 1984 v Třebechovicích první specializované muzeum betlémů v Československu. Vladimír Vaclík postupně navázal kontakty s představiteli světového betlemářského hnutí v Římě a po listopadu 1989 ihned mohl založit se svou ženou a za přispění Jiřího Šimka a Zdeňka Škváry Československé sdružení přátel betlémů, jehož je až dosud předsedou. Zároveň je členem světového prezídia Světové asociace přátel betlémů - UN-FOE-PRAE v Římě, která sdružuje betlémáře třech světadílů. Po smrti manželky (1991) byl doktor Vladimír Vaclík krátkou dobu pověřen vedením muzea a posléze odešel do důchodu.
Dr. Vaclík literárně debutoval knihou Vynález HARO 7 (Skautské nakladatelství v Praze, 1947), vydal sbírku reportáží Stříbrné krasavice (1954 v Hradci Králové). Jeho odborné práce vyšly knižně a v odborných časopiseckých publikacích v Německu, Švýcarsku, Rakousku, Itálii a Francii. V češtině vyšlo několik jeho publikací - Lidové betlémy v Čechách a na Moravě (Vyšehrad Praha, 1987 a 1988), v témže nakladatelství Chrámové betlémy v Čechách a na Moravě (1989), České betlémy (Mír, Praha 1990). V posledních letech vydal několik publikací v ústeckoorlickém nakladatelství Oftis: v roce 1999 knihu Encyklopedie betlémů, v roce 2000 encyklopedii Kdo je kdo mezi betlémáři na konci 20. století a v roce 2003 knihu Co nevíte o betlémech : umění betlemářské.
PhDr. Vladimír Vaclík je autorem libret tří mezinárodních výstav betlémů v Hradci Králové a libreta mezinárodní výstavy betlémů ve švýcarském Luzernu. Byl vyznamenán za kulturní činnost v Hradci Králové prestižní Hradeckou múzou v r. 1995 a je uveden v encyklopedii Kdo je kdo v ČR.