Studijní a vědecká knihovna
v Hradci Králové
Photogallery On-line catalogue
* * *
Úvod > Výročí regionálních osobností

Osobnost měsíce

 

Vladimír Preclík (23. 5. 1929 – 3. 4. 2008)

Preclik.jpgByl výraznou a významnou osobostí české výtvarné scény 2. poloviny 20. století. Přední český sochař – autor více než 800 sochařských děl, umělecký řezbář, dále také kameník, tesař, zedník, spisovatel a pedagog. Sochařská díla tvořil nejen z kamene, ale i z kovu nebo ze dřeva, vytvářel také návrhy na pomníky nebo obrazy a grafické listy. Narodil se v Hradci Králové, ale vyrůstal v Jaroměři-Josefově, kde jeho otec Alois Preclík pracoval jako strojvedoucí a rovněž byl znamenitým výrobcem loutek, stejně tak i matka Anna. Vladimír Preclík se nejdříve vyučil řezbářem a pozlacovačem u Ladislava Bittnera v Hradci Králové, kde rovněž docházel do ateliéru Josefa Škody. Ve studiích následně pokračoval na Vyšší průmyslové škole sochařsko-kamenické v Hořicích a na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru prof. Josefa Wagnera, kde absolvoval plastikou Soutok Labe s Úpou. Po ukončení studia se oženil se sochařkou Zdenou Fibichovou. Patřil mezi členy významné avantgardní umělecké skupiny Trasa. Vladimír Preclík často tvořil v cyklech. Ve své tvorbě se zamýšlel nad osudem jednotlivce, stejně jako nad společností. Zabýval se problémem moci, vlivem civilizace na člověka, ekologickou problematikou, mýty. 

Jedním z prvních nejznámějších cyklů je Česká avantgarda (1958-61). Jedná se o portréty významných osobností: E. F. Burian, Vítězslav Nezval, František Halas, Josef Čapek, Vladislav Vančura, Václav Špála, Jiří Mahen, Jan Zrzavý, S. K. Neumann, Jaroslav Ježek a Jan Werich. Pro vyjádření osobitých povahových rysů každé osobnosti hledal vhodný materiál, proto se v cyklu najdou práce v kameni, v kovu nebo ve dřevě. Během 60. let vytvořil několik dalších cyklů, např. Vertikální kompozice, Antistroje, Trůny a další. Dostal se do rozporu s oficiálním pojetím umění v ČSSR a během zahraničních pobytů v Paříži a ve Švýcarsku mu byla nabídnuta emigrace, kterou ale odmítl. V roce 1964 dostal pozvánku na mezinárodní sochařské sympozium Forma Viva v Jugoslávii a následujícího roku pobýval půl roku ve Francii, kde vznikly první sochy z cyklu Stará provensálská města. Mezinárodní výbor světové výstavy Expo 67 jej vybral mezi 50 největších sochařů světa na světovou výstavu Sochařství XX. století v Montrealu, kde vystavoval vedle Augusta Rodina, Pabla Picassa nebo Alberta Giacomettiho. V roce 1968 obdržel na XXXIV. bienále v Benátkách cenu Akston Foundation. 

V roce 1966 spoluzakládal a organizoval Mezinárodní sochařské sympozium v Hořicích, které bylo v roce 1969 zakázáno. Pro Hradec Králové vytvořil monumentální plastiku Květ Polabí, která je k vidění na Pospíšilově třídě. V roce 1990 byl zvolen poslancem za Občanské fórum, ale politickou dráhu opustil o dva roky později a plně se věnoval pedagogické dráze. Již od roku 1990 vyučoval na VUT v Brně, kde v roce 1992 spoluzakládal Fakultu výtvarných umění a následujícího roku se stal jejím prvním děkanem. V roce 1999 vytvořil pro Klicperovo divadlo v Hradci Králové plastiku Tympanon a v roce 2002 ještě bustu V. K. Klicpery. V Hradci Králové bychom našli jeho dílo např. ještě v katedrále sv. Ducha, pro kterou vytvořil bustu sv. Klimenta, v roce 2005 byl odhalen sochařský dvojportrét Karla Rokitanského v nově otevřeném výukovém centru fakultní nemocnice v Hradci Králové.  Jeho busty významných osobností jsou k vidění i v dalších městech z kraje, např. v Jaroměři je to Matyáš Bernard Braun nebo v Rychnově nad Kněžnou Jiří Šlitr. Ke konci života vytvořil pro pražský Klárov Pomník druhého odboje ve tvaru barevné bronzové sochy české vlajky a pro univerzitní kampus MU v Brně sochu Rozkvět vzdělanosti. V roce 1998 bylo v areálu zámku v Bechyni otevřeno Muzeum Vladimíra Preclíka. Od 80. let se rovněž intenzivně věnoval literatuře. Zajímal se o sochařské a architektonické památky zejm. rodných východních Čech. Velkou pozornost věnoval i smírčím křížům, o jejichž původu usilovně bádal. Výsledkem jsou tituly Kameny pokání a Smírčí kameny. Uměleckým památkám východních Čech se věnoval rovněž v titulu Tiše se přemisťovati. V knize Přišel jsem pozdravit sochy se ohlédl za mezinárodním sochařským sympoziem v Hořicích, kterému se s vynucenými přestávkami věnoval v letech 1966-2000. Za zmínku a za pozornost určitě stojí i jeho beletrizovaná autobiografie Holomráz. Jeho dílo je zastoupeno nejen v českých nebo slovenských galeriích, ale také v několika světových sbírkách, např. v Paříži, v Londýně a ve Philadelphii. Vladimír Preclík zemřel 3. dubna 2008 v Praze. V roce 2017 se stal in memoriam čestným občanem Hradce Králové. K nedožitým 80. tým narozeninám byla v roce 2009 odhalena pamětní deska na domě v ulici 5. května čp. 258 v Josefově, kde sochař vyrůstal. Jejím autorem je akademický sochař Milan Knobloch.

Zdroj obrázku: Wikimedia Commons (autor Karel Kuklík)

Z našeho fondu doporučujeme:
 

BALEKA, Jan. Vladimír Preclík. Praha: Academia, 2004. 

 

PRECLÍK, Vladimír a FIBICHOVÁ, Zdena. Kameny pokání. Praha: Melantrich, 1992. https://primo.svkhk.cz/permalink/f/6vkui8/420SVKH_AlephBib000004085  

PRECLÍK, Vladimír. Přišel jsem pozdravit sochy. Praha: Gallery, 2004. https://primo.svkhk.cz/permalink/f/6vkui8/420SVKH_AlephBib000468506  

PRECLÍK, Vladimír; KUNDERA, Ludvík a POHRIBNÝ, Jan. Holomráz: autobiografický román. Praha: Eva, 1995. https://primo.svkhk.cz/permalink/f/6vkui8/420SVKH_AlephBib000070155