Studijní a vědecká knihovna
v Hradci Králové
Photogallery On-line catalogue
Úvod > About us > O nás v tisku > Okolo Hradce…

Okolo Hradce…

MLSOVÁ, Nella. Okolo Hradce…. Host. 15.06.2017, roč. 33, č. 6, s. 26-30. ISSN 1211-9938

Literární Hradec 

Když jsem se jako malá holka s rodiči přistěhovala do Hradce Králové, ocitla jsem se v centru jeho dění - minulého a vlastně i přítomného. Tatínek Jan Dvořák, redaktor dodnes vysoce ceněného nakladatelství Kruh, získal služební byt v Dlouhé 108. V domě s podloubím, kde sídlilo i nakladatelství. V místě, kde doopravdy dlouhá ulice ústí do Malého náměstí, navěky připoutaného pupeční šňůrou k náměstí Velkému s neodmyslitelnými hradeckými dominantami, gotickou červenou cihlovou katedrálou svatého Ducha a renesanční Bílou věží. 
Staré město se rozprostírá na návrší nad soutokem Labe a Orlice. Každé správné město má mít řeku. Hradec protínají hned dvě. A stejně tak má i dvě návrší. Tím druhým je Kopec svatého Jana na jižním okraji dnešního města. S kostelíkem svatého Jana Křtitele, obklopeným malebným hřbitovem, zvaným hradecký Slavín. Po namáhavé a mnohdy strastiplné cestě životem na něm odpočívají významní obyvatelé města. K těm nejznámějším patří Ladislav Jan Pospíšil, vnuk slavného hradeckého vlastence Jana Hostivíta Pospíšila, knihkupec, majitel tiskárny, náměstek purkmistra a především "osvoboditel města z pout hradebních", jak zní hrdý nápis na pomníku od Josefa Škody. Pospíšilovi jej nechali vybudovat vděční Hradečané u příležitosti čtyřicátého výročí jeho dramatické smrti v roce 1893, kdy vysílen a rozrušen po náročných jednáních o definitivním zboření královéhradecké pevnosti, na prahu úspěchu, byl na zasedání městského zastupitelstva stižen mrtvicí. Po opakovaných atacích třetí den skonal. Hradecká pevnost byla budována ve druhé polovině osmnáctého století, aby ochránila město před pruskými vojsky. Jak se však ukázalo po rozhodující bitvě prusko-rakouské války, jež se odehrála 3. července 1866 na nedalekém Chlumu, její vojenský význam se neosvědčil. Mimochodem, na hradeckém Slavíně se krčí i hroby obětí této kruté bitvy. Systematické boření pevnosti, které započalo s ročním odstupem od Pospíšilovy smrti, bylo počátkem budování moderního města takzvaného gočárovského střihu, jak se později ukáže, směřováním k vyhlášenému Salonu republiky, jak se bude Hradci přezdívat. Dodnes však zůstává po tomto činu i kus trpké příchuti. Fascinující barokní opevnění, nemající obdoby, budí svými dochovanými pozůstatky v některých nostalgii a vede k diskusím o oprávněnosti jeho nemilosrdné likvidace. 
Tehdy, na prahu sedmdesátých let dvacátého století, mělo staré město zvláštní atmosféru. Robustní zásahy do jeho tvářnosti - kousek od nás, v bývalé šatlavě, sídlily technické služby, z jejichž vrat každé ráno duněly kostrbatou středověkou ulicí popelářské vozy - střídaly stopy paměti… Pravda, čas je již tehdy hojně zvrásnil, jejich okraje se pozvolna rozmývaly… Noblesní pan rada na penzi, staré holičství, stále v soukromých rukách, jehož na první pohled stejně starý majitel holil už prezidenta Masaryka při jeho královéhradecké návštěvě (tatínek se od něho nechával pravidelně "krášlit", vracel se se zkrvavenými tvářemi, lazebníkova ruka již nebyla tak pevná, ale ty opakované vzpomínky mu za to stály), nebo nachýlený harmonikář den za dnem sedící vždy navečer na okraji kašny na Malém náměstí. Tajně jsem ho pozorovala z okna, snad abych ho nezaplašila. A možná jsem se bála, že až ho jednou nespatřím, moje jistota trvání bude narušena… Na téměř leteckém snímku (bydleli jsme v půdní vestavbě) jako by vrůstal do kamene… Nakonec opravdu vrostl - nezemřel - nezmizel… A obdobně je tomu i s jinými, kteří v Hradci byli, žili nebo se v něm třeba jenom mihli. I oni vrostli… 
Hradec, místo gymnaziálních studií Karla Čapka mezi lety 1901-1905. Text na pamětní desce ("Zde žil") umístěné na dnešní restauraci U královny Elišky (Malé náměstí 117) zhola nic neříká o jeho dobrodružném pobytu v tomto městě, byť byl pod neustálým bedlivým dohledem a starostlivou péčí hronovské babičky Heleny. Představuji si, jak mírně nahrbený (vlastně nevím, byl již tehdy skloněn pod tíhou budoucí nemoci a starostí o osud světa?) netrpělivě odměřoval kroky k budově gymnázia, nacházející se tehdy na Velkém náměstí v prostorách bývalé jezuitské koleje. (Ještě před ní část komplexu tvořil takzvaný Vodičkovský dům, v němž se narodil roku 1621 Bohuslav Balbín. Za mých gymnaziálních let tam býval Svazarm a zdárně jsem zde složila testy autoškoly.) Úspěšný student, který v Hradci napsal své první básně, neopětovaně se zde zamiloval (dcera regenschoriho a majitele hudební školy Anežka Nepeřená, přezdívaná Anielka, bydlela v Dlouhé 200), zapojil se i do studentského dění, inklinoval k anarchismu. Jak se oficiálně píše, patřil k první generaci studentského spolku Mansarda, jehož členy se stali i další budoucí literáti: Emil Vachek a Rudolf Medek (tehdy ještě lyrický básník obdivující v městském muzeu reprodukci Botticelliho Primavery). Dodnes není úplně jasné, co bylo příčinou Čapkova odchodu z královéhradeckého gymnázia a pokračování ve studiích v Brně pod dohledem tam provdané starší sestry Heleny. Vzpomínky pamětníků se různí a ani Karel Čapek není v této věci příliš sdílný. Na každý pád tyto nejasnosti dovolují dvojí výklad. Na jedné straně se Hradec jeví jako zkostnatělé místo, které bránilo uměleckému a politickému rozvoji mladého talentu, nebo zcela obráceně jako místo nebezpečné, kde by se mladý spořádaný synek mohl zkazit. 
Pokud setrváme ještě chvíli na Malém náměstí, objevíme i všechna tři hradecká útočiště "občana vzorného, spisovatele věhlasného, otce mládeže", civilně řečeno gymnaziálního profesora, dramatika, ochotníka, nadšeného kulturního pracovníka Václava Klimenta Klicpery. Klicpera během svého pobytu mezi lety 1819-1846 výrazně ovlivnil divadelní tradici tohoto města, mimo jiné sem za ním přijel studovat i Josef Kajetán Tyl. Jistě ne náhodou královéhradecké divadlo oficiálně otevřené v roce 1885 v Dlouhé 98 opakovaně do svého názvu vetkává jeho příjmení. Skoro se chce říci, že pokud toto divadlo nese přídomek Klicperovo, jsou věci tak, jak mají být. A nic na tom nezmění ani groteskní Klicperova busta, dramatikova bronzová hlava s odhmotněným poprsím a výstředním fialovým kloboukem od královéhradeckého rodáka, sochaře Vladimíra Preclíka, již instalovali v roce 2002 na průčelí divadelní budovy. 
Pobyt Bohumila Markalouse, budoucího spisovatele publikujícího pod pseudonymem Jaromír John, v Hradci Králové je názorným příkladem vpádu moderního životního stylu do odcházejícího starého světa. Bohumil Markalous přišel do města v roce 1910 spolu se svou na tehdejší dobu extravagantní ženou Giselou. Začal zde působit na dívčím reálném gymnáziu. Obdivován svými žákyněmi, nejenom pro své neobvyklé výukové metody (vyučoval přírodopis a traduje se, že pro lepší názornost přivedl dívkám do školy živou kozu), ale zejména pro svůj atraktivní vzhled a chování elegána anglického střihu. Nesl přezdívku Lord. Oblíbeným zastavením obou manželů byla kavárna proslulého Grandhotelu Urban, krátce řečeného Grandu, kde měli svůj stůl, jenž se stal místem setkávání a diskusí. Paní Gisela ráda provokovala a chodívala do kavárny i bez manželova doprovodu, okázale kouřila cigarety… Bohumil Markalous, budoucí profesor estetiky, představil svůj moderní estetický koncept i tomuto městu. Projevil ho v Palackého čítárně, založené v roce 1899 hradeckými spolky při příležitosti stého výročí narození Františka Palackého. Čítárna představovala kulturní centrum, hojně navštěvované hradeckými středoškolskými studenty. Byli mezi nimi i Albert Pražák a Rudolf Medek. Markalous se v roce 1912 stal jejím jednatelem. Zřídil při ní Poradnu pro záležitosti umělecké a navrhl originální zařízení čtyř místností v domě U Špuláků, do nichž se v roce 1913 Palackého čítárna přestěhovala. Markalousův pobyt v Hradci Králové přerušila první světová válka, kdy musel narukovat. Ale i po válce se sem opakovaně vracel. Byl to zejména jeho přítel, učitel a pozdější ředitel muzea Karel Michl, za kterým sem jezdil. 
Viktor Fischl se narodil v tomto městě v roce 1912. Narodil se již v Hradci moderním. Jeho rodný dům dodnes stojí - v Čelakovské ulici, na pěší zóně, nepříliš vzdálen od Pražského mostu, klenoucího se nad Labem a tvořícího přirozený předěl mezi Hradcem starým a moderním. Viktor Fischl pro svůj židovský původ a následné diplomatické angažmá a politické postoje musel opakovaně emigrovat. Nejprve před druhou světovou válkou prchl před nacisty do Londýna, kde působil v diplomatických službách Jana Masaryka, po roce 1948 se přemístil do Izraele, kde přijal jméno Avigdor Dagan. Jeho trilogie věnovaná tomuto městu tak nese zajímavé svědectví o zakonzervované představě města, tak jak ulpěla v jeho paměti… 

Hrací hodiny, Rodný dům, Velocipéd pana Kulhánka… 
Kráčet literárním Hradcem Viktora Fischla tak je zajímavým nostalgickým připomenutím, někdy matrice jeho obrazu může být příliš těsná, vždyť lidé a některé domy v ní uhnízdění již fyzicky nejsou, ale současně vyvolává i touhu alespoň na chvíli se do ní vtisknout a vychutnávat tu neopakovatelnou atmosféru… Viktor Fischl při jednom ze svých pravidelných návratů do města od sametové revoluce až do své smrti v roce 2006 svěřil, jak obtížně se vyrovnává se záplavami paneláků, které Hradec sevřely za dobu jeho nepřítomnosti. Zásluhou promyšleného Gočárova územního plánu však nikdy neporušily tvářnost "původního" Hradce. Lze říci, že většina současných architektonických "vpádů" do tohoto města, jakými je kupříkladu rozrůstající se univerzitní kampus na soutoku nebo nová budova Studijní a vědecké knihovny z betonu, otevřená roku 2009 a poměřující se s protilehlou bývalou koželužskou školou postavenou podle Gočárova projektu mezi lety 1923-1924, smysluplně navazují na dobrou tradici tohoto města. Ať vydrží. 

Začínala jsem osobně, budu tak i končit - výňatkem z povídky "Obraz v tůni" ze souboru Úkazy na obloze, kterou napsal můj otec. I jemu se hradecké milieu vrylo po kůži… (Nakolik můžeme být městem formováni, nakolik přesahováni, spoutáni či inspirováni?) 

Proč mě sem vodíš?, ptávala se vyčítavě. / Protože tady město končí. A potom už je jenom svět, usmíval se zmateně. Přemýšlela nad slůvkem jenom. Co znamená? Ukončitelnost? A co znamená svět? Kolik zemí pozná, kolik jich může poznat? S dojetím si uvědomila, že její život je vlastně vymezen, jako jsou vymezeny cesty obou řek, i když je čeká tam, kam nedohlédnou, široký obzor mořské hladiny. Věčnost oceánu! K jaké věčnosti oni směřují? 

P. S.: S velkou pokorou se omlouvám všem, na něž jsem v této krátké hradecké reflexi nedohlédla, i když jsou stálicí mého obrazu tohoto města - stejně jako stařec s harmonikou na kašně Malého náměstí…