Přeskočit navigaci

Studijní a vědecká knihovna v Hradci Králové

Studijní a vědecká knihovna
v Hradci Králové
On-line katalog E-zdroje Digitální knihovna

Poezie mezi regály

Autor: Petra Mikulecká
Vyšlo 31. 3. 2009 v čísle Ročník 19 (2009), Číslo 1, v sekci Knihovníci, čtenáři políbení múzou

Člověk pracující v knihovně se každý den ve větší či menší míře pohybuje mezi knížkami. Pracuje s nimi, bere je do ruky, čte je a někteří je dokonce i sami píšou nebo si píšou jen tak pro radost a díky autorskému čtení svými slovy potěší i ostatní. Mezi knihovníky mající dar potěšit slovy patří i Lenka Jiránková a Miloš Hromádka.

Lenka Jiránková se narodila 12. července 1974 v Jaroměři, ale už dlouho žije v České Skalici. Vystudovala Střední knihovnickou školu v Brně. Do knihovny v Náchodě nastoupila v roce 1995, kde dodnes pracuje v půjčovně pro dospělé čtenáře. Je maminkou dcer Terezky a Klárky. Psát básně začala asi ve dvanácti letech a v patnácti letech je ukázala paní Aleně Kordíkové, která se stala její rádkyní a kritikem zároveň. V roce 2005 uspořádaly společné autorské čtení. S Milošem Hromádkou se seznámila v Polici nad Metují a v loňském roce připravili společné autorské čtení.

Miloš Hromádka se narodil 6. března 1964 v Broumově, kde nyní žije i pracuje. Pochází však z Meziměstí. Má vystudováno několik semestrů na Pedagogické fakultě v Hradci Králové. Od roku 1996 nastoupil na několik let jako kulturní pracovník města, nyní je knihovníkem v Městské knihovně v Broumově. S vlastní původní tvorbou začal na gymnáziu pod vlivem četby hlavně tzv. prokletých básníků. Jeho poezie se dá podle jeho vlastních slov charakterizovat jako něžná, reflexivní, až mystická lyrika, která není jen odrazem citových zvratů a citlivého zájmu o přírodu, ale hluboko pod povrchem se dotýká i krize v mezilidských vztazích. Je autorem sbírky Bolesti z odcházení (1996), v Polsku v Městské knihovně v Nové Rudě mu vyšel v roce 2004 výbor z veršů pod názvem Kraina pogubionych skrzydel - Krajina poztrácených křídel. Srdce na kře je název druhé sbírky, již vydal vlastním nákladem v roce 2006 v Broumově. V současné době pracuje na sbírce akrostichů.

Ovlivnila Vaše profese Vaši tvorbu? A naopak, ovlivnila Vaše tvorba Vaši profesi?

L.J.: Ovlivnila. Jsou tak nějak provázané.

M.H.: Myslím, že částečně ano, a to oběma způsoby. Ke knihám jsem měl vždy blízko a vždycky jsem s nimi chtěl nějakým způsobem pracovat. Můj zájem o poezii, jak čtenářský, tak i později autorský, určitě podmínil i mou snahu se k profesi knihovníka alespoň přiblížit. Když jsem se jím nakonec stal, ovlivnila tvorba mou práci zcela konkrétně. Mám totiž regál s poezií tak trochu na starosti a např. vloni se mi podařilo zorganizovat v knihovně pásmo složené z básní a na počest zemřelé broumovské učitelky a básnířky paní Evy Kučerové.

Kdo je Vaším oblíbeným básníkem a proč?

L.J.:Nejoblíbenějším básníkem je Jan Skácel a moravští básníci - Mikulášek, Zahradníček, Halas, Deml… Také mám velmi ráda písňovou poezii - texty Jarka Nohavici, Karla Plíhala, Jiřího moravského Brabce, Břetislava Rychlíka, Jana Vodňanského, Zdeňka Svěráka…O téhle poezii se moc nemluví, přestože ji denně slýcháme z rozhlasu a televize. Jak řekl pan Skácel, nejkrásnější poezie je ale v lidových písničkách, kde se zpívá o základních stálých a neměnných hodnotách a meznících v lidském životě. Jinak - myslím, že dnes je spousta šikovných mladých básníků a básnířek, jen škoda, že se o nich neví.

M.H.: To je poměrně složitá otázka, oblíbených autorů mám víc a každý z nich mne dokáže svým způsobem obohatit. Na počátku to byli prokletí básníci (Villon, Baudelaire, Rimbaud, Verlaine), ti mne oslovili již ve třetím ročníku gymnázia možná i proto, že jsem se tenkrát věnoval studiu francouzštiny. Potom přišli symbolisté, anarchisté, dekadenti (Sova, Toman, Hlaváček, Gellner…). Během hradeckých studií jsem začal objevovat Vladimíra Holana a Jiřího Ortena, které považuji za naše přední básníky a které vlastně objevuji dodnes. Vladimír Holan na mne zapůsobil svými zvláštními, zdánlivě složitými obrazy, svým neotřelým, až mimozemsky metafyzickým viděním. Čtení Holana pro mne pokaždé představuje návštěvu neobyčejného, a přitom tolik blízkého světa, odkrývání nových úhlů pohledu.
Jiří Orten mne zaujal nevtíravě citlivými verši a také skvělou prací s rýmem. Výrazný citový prožitek, který z Ortenových básní přímo sálá, mne přiměl k hlubšímu zájmu o jeho osobnost (Modrá, Žíhaná a Červená kniha). A mohl bych jmenovat další a další… Také bych neměl zapomínat na autory, kteří žijí a tvoří v mém nejbližším okolí. Moc se mi líbí básně Lenky Jiránkové. Při čtení, anebo, lépe, poslechu těch úžasných veršů má člověk pocit, jako by chodil bosýma nohama v peří a k tomu byl ještě hlazen a konejšen nějakou tajemnou silou shůry. Tolik je v nich obsaženo nefalšované a odevzdané něhy…

Jak často vystupujete se svými básněmi a kde je možné Vás vidět (nebo slyšet)?

L.J.:Vystupuji, pokud dostanu pozvání. Povětšinou na autorských čteních v knihovnách. Poprvé jsem vystoupila s paní Alenou Kordíkovou, pro niž jsem chystala autorské čtení v rámci Dnů poezie v náchodské knihovně. Nabídla mi, jestli bych nechtěla přečíst i já pár svých básniček. Velmi mě to potěšilo, protože paní Kordíková byla prvním čtenářem, kritikem i rádcem mých básnických pokusů a její poezie se mi moc líbí. Stejně tak poezie pana Miloše Hromádky. Společné autorské čtení proběhlo předešlý rok v listopadu opět ke Dnům poezie. Pan Miloš má velký dar slova, jeho básničky jsou jako obrazy. Jsou mužským nazíráním a vnímáním světa - na povrchu místy zdánlivě drsné, uvnitř ale velice křehké. Navíc je pan Miloš knihovnický kolega a o to bylo setkání příjemnější.

M.H.: Každoročně pořádáme v Broumově dnes již tradiční Dny poezie, jejichž součástí je i autorské čtení. Přibližně jednou do roka bývám zván na poetické akce nejen sólové a nejen v Broumově a nejbližším okolí. Jednou z těch pro mne nejzajímavějších byl autorský večer v hospodě U Musea v Olomouci za doprovodu místní undergroundové kapely a za nejzdařilejší poetický večer považuji ten poslední, který se konal v Městské knihovně v Náchodě koncem loňského listopadu společně s jak profesní, tak i básnickou kolegyní a především skvělou kamarádkou Lenkou Jiránkovou.

Co si myslíte, že by bylo potřeba udělat pro to, aby lidé četli více básní?

L.J.:Poezie je okrajová záležitost. Vždycky tomu tak bylo a bude. Vážím si každého, kdo chce do běžného života vnést kousek něčeho, co nás donutí zpomalit, pozastavit se a popřemýšlet. Umět svět vidět jinak.
Za záslužný pokládám pořad Zelené peří, který připravuje pan Mirek Kovářík na vlnách Českého rozhlasu 2 Praha.
I naše knihovna se účastní propagace poezie a nevynechá jedinou příležitost:. Ať už je to ke zmíněným Dnům poezie, kdy každoročně s kolegyní Irenou Macurovou připravujeme pro čtenáře i návštěvníky knihovny poetická překvapení, která se snažíme jak výtvarně, tak i tematicky přiblížit k vyhlášenému heslu a zaujmout co nejvíc čtenářů i kolemjdoucích, např. Poezie psaná na drátě - tvořily jsme básničkové vlaštovky, které si mohl každý čtenář odnést domů, stejně tak ruličky s čtyřveršími nebo krátkými básničkami, převázané jako dárky stužkou. Pro autorská čtení vyrábí paní Irena Macurová knižní záložky s básněmi čteného autora - na které se autor může případně i podepsat.
Využíváme skleněných výkladců v knihovně, na které lepíme papírové zvonečky, vločky, stromečky nebo kytičky s vepsanými veršíky. Doufáme, že tím nejen ozdobíme knihovnu, ale že také poeticky naladíme okolí pro čas vánočních svátků nebo příchod jara.


M.H.:Tak tohle je otázka snad ze všech nejtěžší. V dnešní povrchní době se poezie opravdu moc nenosí. A pro kultivaci, obohacení a určité pozvednutí jazyka je to asi škoda. Tento trend můžeme sledovat i na statistikách pohybů výpůjček. Básně se půjčují málo, vesměs klasika, podle mých zkušeností ovšem spíše z důvodu nezbytné nutnosti, protože jde o povinnou četbu. V poslední době se sice více čtou zakazovaní autoři (Ivan Martin Jirous), ale nikterak ve velkém měřítku… Možná by pomohla větší propagace tohoto literárního útvaru v médiích. Co takhle třeba obnovit Nedělní chvilku poezie? Výborné jsou pořady uváděné na rozhlasových stanicích Vltava a Praha nebo např. Poezie pro cestující. Mne osobně nezájem o básně zas tolik netrápí, protože vím z vlastní zkušenosti, že kdo chce, cestu k nim si vždycky najde. Někdy mám dokonce pocit, že co se týká publicity, u poezie méně znamená více…

Nabídnete některou ze svých básní (nebo její část) našim čtenářům?

L.J.:
To někdy tolik bojíme se.
Kácíme sami ve svém lese.
To bojíme se pro tu chvíli,
kdybychom láskou ublížili.

M.H.: Snad prozatím jen takový úsporný text, který patří mezi ty novější:
PŘI ZVONECH
Sváteční poledne
Zvon půlí den
Chvíli té velí žlutá
Vržená z kola ven
svíjí se něha
slunečním mečem
rozetnutá …

verze pro tisk · PDF verze