Božena Klabalová

Autor: Vanda Vaníčková
Vyšlo 3/12/2020 v čísle Ročník 30 (2020), Číslo 1, v sekci Naše téma

Knihovnická cesta Boženy Klabalové začala poměrně nevinně četbou bratrových verneovek a veršovaných pohádek od Františka Hrubína doma v jihozápadních Čechách. Pokračovala studiem latinských textů na FF UK v Praze. Nyní se zdá, že skončila v Hradci Králové ve Studijní a vědecké knihovně. Nebo zdání klame?
 
Pro první rozhovor roku 2020 jste byla vybrána jako knihovnická osobnost. Pro náš zpravodaj jste zároveň ale i veledůležitá osoba – jeho jazyková korektorka.
Osobnosti jsme všichni, všichni jsme jedineční. Nemyslím, že bych byla nějak významná, obzvláště v knihovnictví. V SVK HK jsem pracovala od roku 1983 až do důchodu de facto na jednom místě, do přestěhování knihovny do nové budovy dokonce stále v téže kanceláři. A co se týče korektur, věci z knihovnictví mě baví. Při prvním čtení je zajímavé vlastně všechno, vždy se dozvím něco nového. A je jedno, jestli je to diplomová práce, článek ve zpravodaji nebo knížka o knihovně.
 
A co bylo vaší hlavní náplní práce v oné „téže kanceláři“?
Práce s informacemi, jejich vyhledávání, zpracování rešerší, exkurze a informační lekce pro uživatele i služba na „íčku“. Jsem fanoušek detektivek, což je trochu podobné jako tato práce. Tím, že hledáme odpovědi na dotazy, rozmotáváme pomyslnou zápletku, a to mě bavilo. Po roce 1989 bylo hledání trochu jednodušší, ovšem ještě pár let přicházely dotazy, na které odpověď prozatím nebyla. Neexistovaly databáze, nebyly počítače, chyběly některé oborové bibliografie, zpracované dějiny určitých oborů apod.
 
Dnes jsme poněkud v jiné situaci…
Ano, některé současné kolegyně knihovnice už tyhle podmínky naštěstí nepamatují nebo si to nedovedou představit. Ale co se nezměnilo a platí i dnes: na špatně položenou otázku se špatně hledá odpověď. Dobře specifikovat dotaz, to je základ.
 
Máte nějaký příklad?
Vzpomínám např. na kuriózní situaci z 80. let, kdy k nám přišel místo pečlivě vyplněného požadavku na rešerši formulář s takovým osamělým nápisem DEGU. Ještě že existoval Ottův slovník naučný a možnost telefonické komunikace s knihovnicí, jež požadavek zaslala; vyšlo najevo, že čtenář shání informace o hlodavci osmák degu. Chovatelství nebylo mým koníčkem, takže velká písmena, která vypadala spíš jako zkratka něčeho, byla pro mě, informační začátečnici, matoucí. Ale zase je na co vzpomínat.
 
Když jste odešla v roce 2012 z SVK HK, nebyl to ale úplný konec vaší práce v knihovně.
Od roku 1994 jsem jako dobrovolnice půjčovala ve Farní knihovně Hradec Králové I, což jsem si ponechala i v důchodu. Ovšem aktuálně mám už pár dní volno. K 1. 1. 2020 tato knihovna ukončila provoz, vše jsme předali do správy Biskupské knihovny; musím říci, že do dobrých rukou. Ekonomicky už nebylo úplně ono držet takovouto knihovnu v chodu, když je už náboženská a duchovní literatura k dostání i v jiných hradeckých knihovnách v uspokojivém množství a výběru. Já si říkám „laissez faire, laissez passer“, takže ani tenhle konec není drama.
 
Máte vystudovanou kombinaci český a latinský jazyk. Takže původně asi nebylo ani v plánu, že budete knihovnice.
Doma mi často říkali, že pořád ležím v knihách. Taky že jsem ležela, ale knihovnictví jsem určitě nevnímala jako svůj sen. Když jsem vybírala zaměření pro studium na vysoké škole, chtěla jsem kombinaci český a francouzský jazyk, tam se ale hlásila moje spolužačka z gymnázia. Myslela jsem, že dvě holky z Klatov se nemůžou na stejný obor dostat, tak jsem si nakonec vybrala latinu. A nikdy jsem toho nelitovala, latina a latiníci mi dali do života opravdu mnoho… se spolužáky se dodnes setkáváme. V životě se vždycky našel někdo, kdo radu z latiny potřeboval. Stává se to občas i teď, když v našem katedrálním pěveckém sboru nebo schole je zapotřebí přeložit nějaký text.
 
Jak se díváte na dnešní češtinu?
Dostává na zadek. Když už pomineme někdy příšerný pravopis – uznávám ovšem, že jen na něm svět nestojí –, chudne slovní zásoba (resp. je mnohdy i bez opravdové nutnosti nahrazována anglicismy), mluvený projev ve veřejnoprávních médiích dost často postrádá kultivovanost, řídit se jazykovou úrovní denního tisku by občas mohlo být životu nebezpečné… Při svých češtinářských hrátkách zaujímám spíš takový obrozenecký, někdy až konzervativní postoj. Na druhou stranu věřím, že čeština má regenerační sílu a schopnost si přizpůsobit to, co se do ní z jiných jazyků hrne, je to prostě taková „záludná potvůrka“. A její budoucnost? Jak se říká: všeho do času, jen Pánbůh navěky… už Pavel Eisner věděl, že i ta naše milovaná mateřština jednou zanikne. Ale prozatím se mi nechce u toho asistovat. 😊
 
A knihovnictví?
Sleduji elektronickou konferenci Knihovna, snažím se i jinak udržet si přehled v oboru, třeba právě četbou (a korekturami) knihovnických textů. Jsem vcelku optimista – vidím, že knihy se drží zuby nehty. Knihovníci a knihovnice (kupř. „děckařky“) to ale nemají jednoduché. Programy je samozřejmě třeba přizpůsobit uživatelům, kteří by ale občas chtěli, aby samotnou knihu a kontakt s ní vytěsnily obrázky, besedy a dynamická akce. Stěžejní stejně je, jaký vztah získáváte ke knihám a čtení v rodině. U nás doma se dost podařilo předat dětem největší literární lásky: Medvídka Pú a Tolkienovu trilogii Pán prstenů. A nyní už s manželem‑knihovníkem literárně opracováváme další generaci.
 
 
Kontakt na autorku: VandaV@seznam.cz
 

verze pro tisk · PDF verze