Cukrárna U Šilhavého Jima

Autor: Edita Vaníčková Makosová, Marek Toman
Vyšlo 6/11/2020 v čísle Ročník 30 (2020), Číslo 2, v sekci Zaujalo nás

Divadlo Čučka sehrálo hru o statečné knihovnici mezi zálesáky Cukrárna U Šilhavého Jima na předávání ceny Knihovník Královéhradeckého kraje roku 2019. Díky povzbudivým reakcím divadlo nyní vystupuje v knihovnách stále častěji. Jedná se o divadlo autorské, které tvoří spisovatel Marek Toman a knihovnice Edita Vaníčková Makosová. Na repertoáru mají kromě Cukrárny ještě hry Neskutečná dobrodružství Florentina Flowerse a Sametové nutrie. Ve všech hrách propagují toleranci, vzdělání a svobodu, ale humorným a interaktivním způsobem. Knihy pro děti Cukrárna U Šilhavého Jima a Neskutečná dobrodružství Florentina Flowerse vydalo nakladatelství Baobab, knihu pro děti a dospělé Nutrie vydalo nakladatelství Kniha Zlín.
 
MT: Napadlo tě, Edito, že budeš někdy hrát divadlo?
 
EV: Jak se to vezme. Vůbec jsem nepočítala, že by se mi něco takového mohlo stát. Myslím to, že budu jezdit s divadlem po světě, vymýšlet kostýmy a řešit po představení, jak co zabralo či nezabralo. Na druhou stranu ale jako mnoho knihovnic jsem při práci s dětmi častokrát narazila na situaci, kdy jsem „hrát“ musela. Setkala jsem se s metodou storytellingu, a hlavně jsem viděla, že to na děti zabírá. A pak taky, co si budeme povídat, už ve škole jsem byla trochu šašek. A jak to bylo u tebe, Marku?
 
MT: Na střední škole jsem vášnivě rád chodil do klubových divadel, kromě psaní. Pak mě nadchlo pouliční divadlo a všechno přímočaré divadelní vyjádření. Hrál jsem divadlo amatérsky, ale pořád jsem měl pocit, že jsem spíš přes ty knížky. Jenže si čím dál víc myslím, že knihy je třeba dětem i dospělým představovat a doporučovat. Z toho všeho nakonec vzniklo naše divadlo.
 
EV: Vím ale, že první poetickou knížku pro děti, Ryzku a Vraníka, jsi vydal už v roce 2003. Potom vyšly další dvě knihy pro děti, Dobytí ostrova Saaremaa a Můj Golem. První divadlo přišlo až s Cukrárnou U Šilhavého Jima. Proč?
 
MT: Ryzku a Vraníka jsem psal pro své syny, kterým bylo tehdy pět šest let. Navíc jsme tehdy žili v Estonsku, kde česky mluvících krajanů bylo dohromady asi dvacet. Na divadlo to nebylo. I když, na křtu Ryzky a Vraníka jsem pobíhal v převleku za koně, s koňskou hlavou. Představení Cukrárna U Šilhavého Jima vzniklo původně také pro křest, a už jsme ji hráli asi padesátkrát. Je třeba říci, že v tomhle představení se spojilo spisovatelství, knihovnictví a společné úvahy nad tím, jak představit knihu pro děti za pomoci divadelní akce.
  
EV: Také mám ten pocit. A nejenom v představení. Ono už zrození toho nápadu pistolníků na Divokém západě, které kultivuje česká knihovnice, přišlo trochu náhodou a vlastně docela přirozeně. Pamatuju si na tu cyklistickou výpravu kolem Jičína, kdy jsme chtěli navštívit všechny důležité body velkolepého krajinářského projektu Albrechta z Valdštejna, a nedošlo nám hned, že klášter Valdice už není tak úplně klášter, ale vězení. Byla to smutná návštěva, a tak jsme si začali představovat, jaká by asi byla práce knihovnice v prostředí, kde o literaturu opravdu nikdo moc nestojí… a za pár týdnů jsi z toho vyfabuloval celý příběh o Božence, Šilhavém Jimovi, Sakramentském Billovi a Dante Skunk Shakespearovi. Nemrzí tě trochu, že se nám literární padouch do představení nevešel?
 
MT: To souvisí s prací s knihou. I v knihovnických dílnách si vybíráš z knihy jeden motiv, možná ten nejsilnější, možná nějaký dílčí, a na ten se soustředíš, ne? Takže padouch přišel zkrátka. Navíc naše divadlo je dvojčlenné, což má značné praktické a organizační výhody. Děti si tedy na padoucha musí počkat v knize. I když, vlastně do ní pronikl. Ředitel železniční společnosti, která chce stavět přes území indiánského kmene, je přece také padouch, jak je ve hře řečeno. Ostatně, která z těch divadelních postav v našich hrách je ti nejbližší?
 
EV: To není tak jednoduché. Knihovnice Boženka je knihovnice, chápu ji, chci být jako ona odvážná, statečná, nekompromisní, co se kvality literatury týká. Už jsem si kolikrát představovala, jaké by to bylo, zkusit biblioterapii (protože přesně to vlastně Boženka provozuje) na chlapy, co pro ránu nejdou daleko a nikdy nepřečetli jedinou knížku. S dětmi je to všechno daleko jednodušší. Ale taky ti musím poděkovat, že sis vymyslel drsného pirátského kapitána Bloody B., kterého se všichni bojí, a on přitom touží mít svou knihovnu. Toho hraju s velkou chutí. Takže vlastně mám ráda přesně postavu, ve které zrovna jsem. Ale zpátky k Cukrárně: když jsme hráli premiéru pro kamarády a jejich děti, vůbec mě nenapadlo, kolik legrace nás ještě čeká.
 
MT: Přitom se to rozbíhalo zvolna. Cukrárna získala Zlatou stuhu, což pomohlo knize i divadlu. A pak nám s divadlem velice pomohla Zlata Houšková, která viděla představení ve Studijní a vědecké knihovně v Hradci Králové a účinně a nezištně ho zpropagovala na knihovnických sítích. Vlastně jde pořád o totéž – jak dostat knihu (třeba v divadelní verzi) k lidem. Když se to podaří, je to štěstí.
 
EV:  Je možné, že děti, které viděly představení, si nakonec knihu třeba nepřečtou, ale i tak si myslím, že na ně zapůsobí to sdělení, které pro ně máme, že knížky jsou dobré i pro ty drsné dobrodruhy a zálesáky, tedy pro každého.
 
MT: Stává se něco, co jsem ani trochu nečekal – zvlášť v roli Sakramentského Billa v Cukrárně se stávám mužským vzorem. I když to představení míří k toleranci, hraju tam drsňáka. A pravidelně se přihodí, že několika malým drsňákům-chlapcům to během hry učaruje. Myslím, že postavu Billa vnímají jako někoho hlavně svobodomyslného. V knihovně v Děčíně se mi stalo, že za mnou po představení přišel malý kluk a řekl mi, že na mě, Sakramentského Billa, do konce života nezapomene.
 
Kontakt na autory: vanickova@npmk.cz
 
 
 

verze pro tisk · PDF verze