Imrich Dioszegi – šéfredaktor příběhů, které mohou zlepšit svět kolem nás

Autor: Jaroslava Vydarená
Vyšlo 9/17/2020 v čísle Ročník 30 (2020), Číslo 3, v sekci Naše téma

Mohl byste se formou krátké profesní vizitky představit těm našim čtenářům, kteří vás případně neznají?
Už šest let je mi potěšením pracovat v redakci východočeských Deníků. Mám na starost provoz devíti okresních redakcí v Královéhradeckém a Pardubickém kraji. Jsem součástí kolektivu asi padesáti kolegů na různých novinářských pozicích: píšící redaktoři, editoři a editorky, fotografové, grafici. Odpovídám za obsah novin, kterým zrovna ve východních Čechách věnují čtenáři největší pozornost. Deník je v Královéhradeckém kraji čtenější než třeba Blesk, který vede ve většině jiných českých či moravských regionů.
Jsem vystudovaný učitel češtiny a hudební výchovy. Začínal jsem jako redaktor v hradecké MF DNES. Bez trpělivosti a důslednosti skvělých místních novinářů Vladimíra Bílka, Milana Duse nebo Jana Hrudky bych se asi nic nenaučil. 8 let jsem působil jako tiskový mluvčí Královéhradeckého kraje, jehož tiskové oddělení jsem vedl. Díky téhle zkušenosti teď kromě působení v redakcích východočeských Deníků vedu kurzy PR veřejných institucí na filosofické fakultě hradecké univerzity.
 
Prozraďte nám, jak se člověk může stát šéfredaktorem nejčtenějšího deníku regionu.
To asi neprozradím. Není to žádné tajemství. Zřejmě stačí chtít, dělat novinařinu a mít obrovskou zásobárnu trpělivosti a schopnosti nebo chuti vypořádávat se se situacemi, o kterých ještě ráno nevíte, že nastanou. No a pokud jsou naše noviny nejčtenější nebo pokud jim čtenáři v našem kraji věnují víc pozornosti než třeba bulvárnímu zpravodajství a drbům, může to znamenat, že jsou prostě u nás čtenáři kultivovanější než jinde. A že jsou patrně také patrioti a dění v jejich nejbližším okolí je upřímně zajímá.
 
V čem spočívá práce šéfredaktora? A naplňuje vás, nebo alespoň uspokojuje tato práce ve srovnání s předchozími zaměstnáními?
Jakkoli to rozhodně není práce pro zábavu, mě baví. V redakci se snažím vytvářet atmosféru určité rovnosti, nebo alespoň ne dusivé vědomí stále přítomné hierarchie. Novinařina si musí udržovat určitého svobodného a demokratického ducha. Autoři se nesmí bát přicházet se zajímavými nápady, novými pohledy na události nebo neotřelým zpracováním: udržovat si určitou nezávislost a cítit redakční důvěru či sounáležitost. Nesmí se bát autorit a musí pracovat s jistým pocitem volnosti. A zároveň mít silnou odpovědnost za poctivě odvedenou práci bez chyb, informačních nepřesností a nepodložených či lajdáckých faulů. Tohle všechno může šéfredaktor ovlivňovat a pomáhat na svět příběhům, které by se třeba ani nevyprávěly a které mohou někdy dokonce zlepšit svět kolem nás.
 
Pracoval jste několik let jako tiskový mluvčí Královéhradeckého kraje, byla pro vás tato zkušenost užitečná vzhledem k současné profesi?
Byla pro mě velice užitečná. Jako novinář pracuji celkem 10 let, 8 let jsem strávil na druhé straně barikády, jako mluvčí veřejné instituce. Práce mluvčího se dá vykonávat tak, že lze sloužit veřejnosti a zároveň přibližovat a vysvětlovat pohnutky lidí, kteří veřejnou správu či samosprávu vedou. Jako mluvčí jsem se snažil fungovat maximálně nestranicky nebo „nestranně“. Možná proto jsem mohl pracovat pro pravicovou i čistě levicovou krajskou vládu. Profese mluvčích má dnes v Česku špatnou pověst a vzhledem k amatérským či zmateným výkonům některých jednotlivců i v těch nejvyšších úřadech českého státu se není ani co divit.
 
Co je pro vás důležité či rozhodující, když vybíráte, který článek otištěn bude a který ne?
Výběr tématu, kterým se začne autor zabývat, je vlastně jedním z nejpodstatnějších okamžiků vzniku novin. Důležitá je aktuálnost, téma se musí dotýkat velké části veřejnosti, musí přinášet nový pohled na třeba známé věci, musí být zajímavé a také zajímavě zpracovatelné. Nejde jen o textové ztvárnění, ale i o schopnost ukázat čtenáři zpravodajství na fotkách, videu nebo ve srozumitelné grafice.
 
Jak se proměnila tištěná média v reakci na digitální konkurenci?
Internetový obsah novinařinu obrovsky zrychlil a dal jí samozřejmě vedle spousty těžkých úderů i úkolů taky spoustu příležitostí. Navíc zrod obrovského světa sociálních sítí rozdělil zpravodajství na profesionální a amatérské. Těžké to mají i čtenáři, protože se na ně valí ze sociálních sítí obrovské množství neověřených informací nebo dezinformací, které je mají záměrně manipulovat. Míchá se zábava s vážnými tématy, vzniká infotainment. Noviny o to spíš musí předkládat precizní profesionální zpravodajství, dobře vyzdrojované i poutavě a srozumitelně zpracované. 
 
Jako novináře jsme vás oslovili i z toho důvodu, že jste letitým uživatelem naší knihovny. Vzpomenete si ještě na svou první návštěvu? Bylo to při vysokoškolském studiu?
Do Studijní a vědecké knihovny v Hradci Králové jsem začal chodit ještě na střední škole, v devadesátých letech. Byl jsem trochu divný teenager a docela mě bavila vážná hudba. Půjčoval jsem si monografie nebo knihy, díky kterým jsem byl schopen udělat přijímačky na humanitní obor vysoké školy, původně jsem se totiž vyučil na soustružníka, z nařízení. Chodil jsem tenkrát ještě do bývalé synagogy a bylo to roztomilé období. Hledání v šuplících s kartičkami a vypisování žádanek bylo docela vzrušující: cítil jsem se jako ve světě, kam tak trochu nepatřím, ale chtěl bych mu rozumět. 😊
 
Jakých služeb využíváte a jak jste s nimi spokojen? Je něco, co vám v knihovně chybí nebo co byste chtěl změnit?
V knihovně jsem byl naposledy během posledního květnového týdne: vrátit Škvoreckého Zbabělce, které jsem si půjčil ještě před karanténou a chtěl jsem si je znovu přečíst během květnových dnů. Takže si častěji půjčuju beletrii. Ale pravidelně vyrážím do knihovny hlavně během léta kvůli přípravám na kurz, který vedu na univerzitě. Hradecká knihovna je krásná a nikdy se mi nestalo, že bych nějak nepochodil nebo se nesetkal s vyloženě vstřícnou pomocí. Nejsem žádný expert na knihovnictví, nejen proto mi opravdu nic nechybí a jsem spokojen. Velice.
 
Pro kulturní instituce je obtížné komunikovat s novináři, málokdy se jim podaří něčím je zaujmout, pokud se zrovna nejedná o velkou akci mezinárodního významu. Není to třeba i tím, že neumějí s médii správně komunikovat?
Myslím, že kulturní instituce by měly zaujmout hlavně svoje diváky, posluchače, návštěvníky, čtenáře, a umějí to. Média se dnes – bohužel – starají spíš o druhotnou osvětu. Myslím, že divadla, knihovny a galerie své cílové skupiny dobře znají a umějí s nimi napřímo komunikovat velice účinně. S médii ale umějí komunikovat také velice dobře. Jen zdánlivě se může zdát, že to není tak účinné.
 
Je kultura odsouzena být v tisku popelkou? Čím může být třeba právě knihovna pro novináře zajímavá?
Média dnes kultuře slouží nejčastěji jako propagace a kulturní instituce je vlastně vnímají hlavně z téhle perspektivy. A to už je jen zlomek toho, co by v rámci kulturních témat třeba noviny dělat měly: nabízet svému publiku interpretace toho, co kulturní instituce dělají, přinášet názory umělců, trochu provokovat nebo prostřednictvím diskuse ve svém mediálním prostoru nabízet řešení.
 
Je něco, co byste rád knihovníkům vzkázal, čím byste je v jejich práci povzbudil?
Knihovníci to dnes, myslím, mají podobně těžké jako novináři. Snad jim můžeme závidět, že jsou placeni nejčastěji z veřejných peněz, a tak tlak na schopnost „prodat“ svou práci není v jejich oboru takový jako v novinách. Čtení odsouvá do pozadí klipovitost současného tekutého světa a pohodlnější audiovizuálně zpracované informace nebo umění. Neduhy současného životního stylu vezmou za své, ale poslání knihovníků přetrvá stejně jako paměť a moudrost, o kterou se ve svých sbírkách starají.
 
Kontakt na autorku: jaroslava.vydarena@svkhk.cz
 
 

verze pro tisk · PDF verze