RNDr. Petr Rybář aneb Pět kontinentů očima zoologa a ekologa

Autor: Markéta Dubnová
Vyšlo 9/17/2020 v čísle Ročník 30 (2020), Číslo 3, v sekci Naše téma

Jak byste se na úvod představil čtenářům, kteří vás ještě neznají?
Jsem rodilý Hradečák, celý život bydlím v Kuklenách. Vzděláním chemik a biolog, nyní už důchodce. Moje nejužší specializace byla zoologie a ekologie a také pedagogika, což jsem využíval na pracovních postech v ochraně přírody a v oblasti vzdělávání. A k tomu patří potřeba poznávat svět – přírodu i lidi, takže mě to vždycky táhlo ven, tím spíš, že touhu po dálkách jsem asi zdědil po předcích. Za minulého režimu jsem jako čestný člen pracoval pro Mezinárodní unii ochrany přírody IUCN a díky tomu se občas dostal přes zavřenou západní hranici. Když se svět otevřel, začal jsem dohánět zanedbané – dnes mám za sebou výpravy asi do 70 zemí na pěti kontinentech. Vzešlo z nich mnoho reportáží, několik cestopisů a řada diapozitivních sérií, v poslední době i videí. Napsal jsem historický román a jako spoluautor či editor se podílel na knihách o přírodě či turistických průvodcích. Odtud byl krůček k užší spolupráci s kuklenskou pobočkou městské knihovny – už nejen jako čtenář, ale také jako autor prezentací.
 
Váš zmíněný román, který se jmenuje Stříbrné stíny, a publikace o ručních tkalcovských stavech vybočují z řady knih o přírodě, míří spíš do historie…
Historie souvisí s mojí profesí a zájmy. Považuji se za vývojového ekologa, a když chci posoudit, kam bude určité území – třeba rezervace – směřovat do budoucna, potřebuji poznat, jaký byl jeho vývoj v minulosti. Což platí nejen pro přírodu, ale svým způsobem i pro mě. Zpracoval jsem sedmisetstránkovou rodinnou kroniku a přitom našel podklady k románu o jednom z prvních českých fotografů. A lidové stavy? Vztah k přírodním materiálům, obliba práce se dřevem a úcta k tradičním řemeslům mě přivedly ke sběratelství textilácké technologie, kam patří kolovraty, stavy, vijáky a další pomůcky. Dnes patřím k hrstce lidí, kteří dokážou tu „dřevěnou historii“ zrestaurovat – hlavně proto, že vědí, jak funguje… Se stavy jsem pomohl několika vzdělávacím organizacím a jeden mám pořád doma.
 
Kterou z vašich expedic hodnotíte jako nejpřínosnější? Na kterou nejraději vzpomínáte?
Na to je těžká odpověď, protože každá výprava byla jiná, každá mi něco přinesla… K nejvýznamnějším patřila „1. východočeská himálajská expedice“, o které píši v knize Čelenka Matky Země; pásmo digitalizovaných diapozitivů jako připomínku 45. výročí výpravy možná napřesrok uvidí návštěvníci kuklenské knihovny.
 
Které destinace jsou pro vás srdeční záležitostí?
Zamiloval jsem si Skandinávii, hlavně Laponsko – z lidských i odborných důvodů… Je tam půvabná i dramatická krajina prostoupená mírem a pokojem, mnohde lidmi nedotčená pustina, kde se člověk báječně duševně a fyzicky zrehabilituje. A po odborné stránce nabízí možnost poznávat přírodu, jaká kdysi byla i ve střední Evropě – na severu totiž poslední ledová doba skončila teprve před šesti tisíci lety…
 
Býváte dokumentaristou výprav – jakou techniku využíváte?
Rád fotografuji – a fotografií jsem začínal, ačkoliv to nebylo jednoduché. Ještě před pár lety byly do tisku potřeba diapozitivy minimálně 6 x 6 cm, takže i do náročných terénů jsem nosil dva objemné přístroje Pentacon-Six na svitkový film, v jednom aparátu barevnou inverzi, ve druhém černobílé negativy. Bylo to drahé, těžké a nepraktické… Naštěstí přišla možnost digitálního záznamu, který mi otevřel cestu i k videím. Nesmím ovšem zapomenout ani na cestovní deníky, o které se opírám při psaní.
 
Jste držitelem řady ocenění, například Zlaté medaile Královéhradeckého kraje a ZOO Dvůr Králové, Ceny Hanzelky a Zikmunda, Ceny za přínos ekologické výchově. Prozradíte, za co jste je získal?
Cenu Hanzelky a Zikmunda jsem z rukou Ing. Miroslava Zikmunda převzal za prezentaci o himálajském Ladakhu, ostatní jsou za dlouhodobou činnost a výsledky práce v oboru.
 
Ovlivnily vaši zálibu v cestování čtenářské zážitky?
Četba ovlivnila mé cestování i profesní zaměření. Byla mojí zálibou už v dětství, tím spíš, že jsem patřil do rodiny, která byla v 50. letech politicky perzekvována, což znamenalo žít v relativně uzavřené ulitě domácího prostředí. Nebyl jsem ani v Pionýru – neměl mi co nabídnout –, ale obzory mi rozšiřovaly knížky z kuklenské knihovny. Místní pobočka byla vybavena především tehdy vydávanými tituly, třeba Daleko od Moskvy, Žil jsem na Čukotce, Na břehu Sevanu, Tajgou a podobně. Ale koneckonců i ty přinášely informace o lidech a dalekých zemích. Knihy tenkrát půjčovala paní Fifková s kolegyní a já tam jako kluk býval téměř denním hostem, protože jsem dokázal přečíst několik svazků za týden. Brzy mi knihovnice neměly co nabídnout, ale pak mě pustily do skladu, kde byly úplné poklady, třeba prvorepubliková vydání E. T. Setona. Úžasné knihy se skvělými ilustracemi povzbuzovaly můj zájem o přírodu. A tak vděčím kuklenské knihovně za víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Politické poměry mi nedopřály klasické vzdělání – nešel jsem na gymnázium, ale vystudoval průmyslovku a potom přírodovědu. Četba mi však nahradila vzdělání v českém jazyce a natolik upevnila znalost mateřštiny, že jsem nikdy neměl problémy s psaním článků či knih – naopak se stylizací a gramatikou textů dokážu pomáhat i jiným…
 
Pamatujete si, kdy jste byl poprvé v knihovně?
Ve třetí třídě jsem začal psát své první „knížky“, malé sešitky o několika stránkách, datlované na tátově psacím stroji – byly ovlivněny četbou Flose, Friče a dalších autorů dobrodružných knih. Z toho odhaduji, že inspiraci v knihovně jsem našel ve druhé nebo ve třetí třídě.
 
Knihovníky bude zajímat, zda jste ochoten přednášet i pro jejich knihovny.
V rámci kraje mám s několika knihovnami trvalé kontakty, a pokud jde o Hradec Králové, pravidelně připravuji přednášky pro kuklenskou pobočku, občas pro Studijní a vědeckou knihovnu a zamluvili si mě na Novém Hradci. Mám pocit, že to odpovídá mým možnostem.
 
Kontakt na autorku: kukleny@knihovnahk.cz
 

verze pro tisk · PDF verze