Studijní a vědecká knihovna
v Hradci Králové
Photogallery On-line catalogue

Knihovny a osoby se sluchovým postižením

Autor: Michaela Balogová
Vyšlo 3/18/2021 v čísle Ročník 31 (2021), Číslo 1, v sekci Jak na to?

Přeji všem krásný dobrý den.
Jmenuji se Michaela Balogová a pracuji pro Hradecké centrum pro osoby se sluchovým postižením v Hradci Králové. Dnes jsem si pro vás připravila článek na téma, jak komunikovat s osobami se sluchovým postižením. Hlavním podnětem pro sepsání článku v této době je zkušenost osob se sluchovým postižením s rouškami a jinými ochrannými pomůckami. Na začátek bych vám chtěla říci, že zřejmě mnozí z vás si nikdy neslyšících v knihovně nevšimli. Není to ovšem proto, že by k vám do knihovny nechodili. To, že je člověk neslyšící, není vidět. Proto se o této skupině lidí tak málo ví.
První věc, kterou bych vám chtěla říci, je, že osob se sluchovým postižením máme několik druhů a každá z těchto skupin má svá specifika. Osoby neslyšící poznáte podle toho, že využívají český znakový jazyk. Osoby nedoslýchavé většinou ovládají český jazyk, ale nejsou nám schopny dokonale rozumět. Osoby ohluchlé jsou osoby, které ztratily sluch během života. Nemusí však jít pouze o seniory. Velká skupina osob se sluchovým postižením využívá kompenzační pomůcky. Ať už jsou to sluchadla, nebo kochleární implantáty, musíme pamatovat, že tyto pomůcky nejsou všemocné a i přes jejich využití je třeba se této skupině přizpůsobit.
Zatímco neslyšícím vyhovuje tlumočník nebo psaný text, nedoslýchavým pomalejší tempo řeči a běžná artikulace, ohluchlé osoby mohou využívat různých systémů komunikace podle toho, který jim vyhovuje a na který jsou zvyklé. Nesmíme zapomínat, že potřeby těchto osob jsou značně rozdílné a je vhodné zvolit ke každému individuální přístup.
V dnešní době mají ovšem tyto osoby nového „nepřítele“, a tím jsou roušky. Víme, že jsou to potřebné ochranné prostředky proti koronaviru, ovšem pro osoby se sluchovým postižením se stávají neproniknutelnou bariérou pro jejich schopnost komunikovat a získávat informace. Všechny osoby se sluchovým postižením využívají mimiky obličeje pro podporu toho, čemu jsou schopny porozumět. Někteří dokážou odezírat ze rtů. To je ovšem kvůli rouškám nemožné. Co tedy s tím?
V souvislosti s koronavirem by měly být všechny knihovny vybaveny na přepážkách ochranným plexisklem nebo ochrannými štíty. Tyto pomůcky by měly být na vašich pobočkách používány. Víme, že i přesto je nařízena povinnost roušky nosit. Tímto bych vás chtěla poprosit, pokud máte ochranné plexisklo, prosím sundejte si na část rozhovoru s těmito osobami roušku. Pokud plexisklo nemáte a máte štíty, prosím využijte je. Všem tak moc pomůžete a usnadníte život nejen vašim čtenářům, ale i sobě.
                         
Jaká jsou tedy specifika jednotlivých skupin a jak to poznám?
Toto není jednoduchá otázka. Hodně lidí se sluchovým postižením vám nedává, a ani nechce dát znát, že je provází tento handicap. Je ovšem na vás, zda tuto skutečnost odhalíte.
 
Co tedy dělat, když přijde neslyšící?
Jak už jsme si řekli, neslyšící většinou „hovoří“ jiným jazykem než my, to znamená jazykem znakovým. Jak se s takovým člověkem domluvit? Nejjednodušší pro vás je své sdělení napsat. K tomu se dá využít kus papíru a tužka nebo technologie, jako je telefon nebo počítač.
Další formou je využití online tlumočníka v mobilních zařízeních, což dnes existuje v různých podobách a od různých firem. Další technikou je odezírání, ovšem je potřeba říci, že ne každý neslyšící tuto techniku ovládá.
 
Co dělat, pokud přijde nedoslýchavý?
Skupina nedoslýchavých osob má svá specifika, protože záleží na tom, jak velkou ztrátu sluchu mají. Někteří dokážou skvěle mluvit a nemáte šanci poznat, že je to osoba nedoslýchavá. Ovšem v této skupině můžeme nalézt i jedince, kteří jsou na tom stejně jako neslyšící. Pokud vám člověk neporozumí a přeje si větu opakovat, zopakujte celou větu znova, jen pomaleji a srozumitelněji. Nezvyšujeme však hlas a nepřeháníme artikulaci. Pokud ani tak neporozumí, můžeme zvolit jiná slova nebo to zkusit napsat.
 
Co dělat, pokud přijde ohluchlý člověk?
Nejčastěji se můžete setkat se seniory. Ovšem může jít i o mladé lidi. Specifikem této skupiny je, že povětšinou dobře ovládají komunikaci v češtině, ovšem hůře rozumějí než člověk slyšící.  V těchto případech je vhodné se písemně zeptat, zda chce tato osoba využít psanou formu nebo jestli jí nevadí, že na ni zvednete hlas, abyste byli slyšet.
 
Pokud osoba se sluchovým postižením využívá kompenzační pomůcky, je to opět usnadnění pro vás a limity vzájemné komunikace se posouvají.
Je ovšem třeba vždy mít na paměti, že vše je individuální a minimem, co můžeme udělat, je dodržovat desatero komunikace s osobami se sluchovým postižením autorky Mgr. Věry Strnadové, které si teď představíme. Uvědomte si, že nemusíme stoprocentně vyhovět, pouze dbát na zlepšení své komunikační schopnosti a přizpůsobit své prostředí. Přizpůsobit se nic nestojí.
 
Desatero komunikace s klienty se sluchovým postižením

  1. Před rozhovorem s člověkem se sluchovým postižením navážeme oční kontakt. Pokud se na nás nedívá, můžeme jej upozornit lehkým dotekem na paži nebo předloktí, že s ním chceme hovořit. Vzájemný oční kontakt pak udržujeme po celou dobu rozhovoru.
  2. Každého člověka se sluchovým postižením se zeptáme, zda chce mluvit, odezírat, psát nebo používat znakový jazyk. Otázku můžeme i napsat.
  3. Odezírání bez pomoci sluchu není spolehlivá metoda vnímání mluvené řeči, dochází při ní často k omylům. Úspěšnost odezírání je velmi snížena při fyzické či psychické nepohodě nebo při přítomnosti fyzických překážek (rouška, vlasy přes obličej nebo zakrývání si úst). Odezírající osobě předem řekneme nebo napíšeme téma rozhovoru. Mluvíme obráceni čelem k ní, tvář musí být dobře osvětlena. Dbáme na zřetelnou výslovnost a mluvíme volnějším tempem při zachování přirozeného rytmu řeči. Zdůrazňujeme klíčová slova. V případě potřeby opakujeme sdělení jinými slovy.
  4. Při rozhovoru s nedoslýchavým člověkem nezvyšujeme hlas a nekřičíme. Zajistíme vhodné poslechové podmínky bez okolního hluku (např. zavřeme okno, vypneme rádio).
  5. Doprovází-li člověka se sluchovým postižením tlumočník či jiná osoba, vždy oslovujeme přímo člověka, se kterým jednáme, nikoliv jeho doprovod.
  6. Člověku se sluchovým postižením předem sdělíme, o čem budeme hovořit, případně jakou spolupráci od něj potřebujeme.
  7. Důležité dotazy raději opakujeme a neváháme použít písemnou formu.  U neslyšících uživatelů znakového jazyka je bezpečnější vyhledat tlumočníka.
  8. Občas požádáme, aby nám člověk se sluchovým postižením svými slovy sdělil, co nám rozuměl. Nikdy se neptáme, zda nám rozuměl, ale co nám rozuměl. Ptáme se zásadně vždy po každém důležitém sdělení.
  9. Při neúspěšné komunikaci máme na paměti, že jde o důsledek sluchového postižení. Proto k takovému člověku přistupujeme se stejným respektem a ohledem na důstojnost jako k člověku bez sluchového postižení. Neprojevujeme netrpělivost, neomezujeme komunikaci, ale snažíme se najít cesty, jak se navzájem lépe dorozumívat.
  10. Komunikační preference každé osoby se sluchovým postižením jsou individuální. Proto je nutno projevit vstřícnost a ochotu přizpůsobit se dorozumívacím možnostem každého člověka se sluchovým postižením.
 
Závěrem bych pro vás měla jedno cvičení. Zkuste si vzít špunty do uší a projít si vaši knihovnu. Od vchodu až po přepážku. Zkusíte si tak pocit, jaké to je, navštívit vaše pracoviště z pohledu čtenáře, který neslyší nebo nedoslýchá. Sledujte, co vše vám může jako zaměstnanci unikat a co by mohlo být překážkou pro komunikaci. Sledujte osvětlení knihovny, pracovního stolu, rozložení věcí v prostoru. Díky tomu si můžete vytvořit alespoň rámcovou představu o tom, jak se dotyční cítí.
Děkuji vám velice za pozornost.
 
Doplňující informace na: www.hradeckecentrum.cz
 
kontakt na autorku: balogova.m@hradeckecentrum.cz
 

verze pro tisk · PDF verze