Lidé kolem zpravodaje

Autor: Božena Blažková
Vyšlo 3/18/2021 v čísle Ročník 31 (2021), Číslo 1, v sekci Kdo je ...

Dostala jsem za úkol navázat na články Aleny Součkové a Lenky Málkové a připomenout zpravodaj v letech 2002–2013, kdy jsem byla šéfredaktorkou, včetně následujících tří let, kdy jsem ještě pracovala v redakční radě. Úvodem je zapotřebí upozornit na menší věcnou chybu, která se vloudila na konec článku Aleny Součkové ve třetím čísle loňského roku (s. 48) – Martina Plojharová nepřevzala štafetu v roce 1999, ale právě v roce 2002. Tedy až po Lence Málkové, přesněji řečeno po vynucené pauze, která ve vydávání zpravodaje v roce 2001 nastala.
Kolegyni Plojharové se za krátký čas jejího působení (po půl roce se rozhodla z knihovny odejít) podařilo velmi dobře vybrat profesionální tiskárnu – AD reklama, s. r. o., Trutnov, která sazbu a tisk zpravodaje zajišťuje dodnes. Společně s redakční radou vypravila do světa první dvě čísla a předpřipravila třetí. Její první úvodník „Od sprintu k běhu vytrvalostnímu aneb Od holátka k opeřenci“ naznačil, že se zpravodaj vydává na novou cestu. Tuto cestu, a hlavně změny, které k znovuzrození zpravodaje vedly, vysvětluje ve svém článku „Opět vycházíme, a to vstříc knihovnám regionu“ Lenka Málková. Vzhledem k tomu, že od té doby uplynulo téměř dvacet let, bude asi dobré si připomenout, že v roce 2002 vstoupil v platnost knihovní zákon, který kromě jiného krajským a jimi pověřeným základním knihovnám ukládá povinnost zajišťovat tzv. regionální funkce. A právě v rámci obdržené dotace na zajišťování regionálních funkcí získala SVK finanční prostředky i na vydávání našeho regionálního knihovnického časopisu.
V srpnu roku 2002 jsem se po letech strávených v pardubických knihovnách vrátila na metodiku SVK. Tentokrát se jednalo o tzv. kumulovanou funkci, kdy šéfredaktorská práce byla hlavně součástí nově se rodící metodiky regionálních funkcí. V druhé půlce svého pracovního úvazku jsem měla na starosti nesměle se rodící PR knihovny, což mj. znamenalo starost o besedy, přednášky a další akce pro veřejnost.
Když jsem se zamýšlela nad tím, na co se ve svém vzpomínání zaměřit, uvědomila jsem si, že mám typické myšlení pamětníka – všechno mi připadalo důležité a zajímavé. Nakonec jsem tedy vybrala to, co se mi podle mého názoru opravdu podařilo – a to je rozšíření okruhu lidí kolem zpravodaje. Znamenalo to totiž nejen požadovat aktivní spolupráci celé redakční rady, ale hlavně neustále získávat nové dopisovatele, jejichž úkolem bylo zajistit pravidelné informace z terénu. To se dařilo díky takovým akcím, jako byla např. výjezdní zasedání redakční rady. Jednání se konala v menších místech a zvali jsme na ně i knihovníky z okolí.
Závěrem bych chtěla alespoň pár slovy vzpomenout na několik osobností, které mně v mé redaktorské práci pomáhaly posunout se dál.
V první řadě bych ráda jmenovala ředitelku Evu Svobodovou, která dokázala obhájit, že zpravodaj patří do metodické práce a je součástí regionálních funkcí. Pod jejím vedením jsme začali vydávat i volné přílohy, např. „Jak zařadit naši knihovnu mezi vzdělávací instituce aneb Informační vzdělávání uživatelů v teorii i v praxi“ (R. 2013, č. 4) nebo „Malý slovník regionálních autorů. Literární tradice našeho kraje“ (R. 2012, č. 4).
Další důležitou osobností pro mne byl dlouholetý člen redakční rady Jan Pěta, který mi vždy byl vzorem svojí profesionalitou a širokým rozhledem. Často jsem mu byla vděčná, když laskavě, a hlavně nenápadně uváděl na snesitelnou míru mé občas bláznivé nápady.
Z původní redakční rady bych ráda ještě připomněla Danuši Kolářovou, která jako první zastupovala neprofesionální knihovny. Působila vždy velmi nenápadně, ale dodnes mne udivuje, co všechno kromě vedení malé knihovny v Dobřenicích dokázala – pomáhala organizovat nejrůznější akce a aktivity knihovníků tzv. Urbanické brázdy, založila si blog a vydala knížku pro děti, a to ještě určitě není zdaleka všechno.
Z profesionálních knihovníků mne velmi zaujala kolegyně Marta Lelková. Díky její činnosti v redakční radě jsem měla v přímém přenosu možnost vidět, „jak se rodí knihovnice“. Knihovnictví nebylo její původní profesí, ale praxe ji natolik zaujala, že začala studovat brněnskou vysokou školu, a jak studovala, tak nás postupně seznamovala se všemi nejmodernějšími knihovnickými trendy.
Knihovnicí se naopak nestala Vanda Vaníčková, která v redakční radě začala pracovat jako studentka spolupracující s knihovnou. Od začátku svého působení přinášela do naší práce svěží pohledy poučeného uživatele. Jsem velmi ráda, že tomu tak je dosud, i když její jméno je obklopeno tituly Mgr. a Ph.D. Její doménou bylo a je informační vzdělávání, které mi vždy připadalo pro budoucnost knihoven velmi důležité.
Z dopisovatelů měl na mne osobně největší vliv regionální literární badatel a báječný kantor Aleš Fetters, který ve svých neotřele napsaných medailoncích spisovatelů a regionálních osobností systematicky předával lásku k rodnému kraji. A k tomu ještě dodával knihovníkům velké množství informací, kterými se následně mohli „blýsknout“ před svými uživateli.
Prostor článku mi nedovolí jmenovat všechny ty báječné spolupracovníky/spolupracovnice a kolegy/kolegyně, kteří by si to zasloužili. Tak se všem nejmenovaným omlouvám a jen tiše doufám, že i jim se se mnou pracovalo dobře a občas si vzpomenou na ty časy, kdy většina našich vzájemných setkání končila slovy:
„A nenapsal/a bys o tom článeček do našeho zpravodaje?“
 
 
Kontakt na autorku: b.blaza@seznam.cz

verze pro tisk · PDF verze