Studijní a vědecká knihovna
v Hradci Králové
Photogallery On-line catalogue

Já a knihovna

Autor: Hana Kramářová
Vyšlo 12/2/2021 v čísle Ročník 31 (2021), Číslo 4, v sekci Kdo je ...

Letos (2021) v dubnu jsem po čtyřiadvacetiletém působení ve Štolbově městské knihovně v Nechanicích odešla do důchodu. Byla jsem požádána o vzpomínku na cestu, kterou jsem se k profesi knihovnice dostala.
U mě to bylo tak trochu rodinné postižení. Moje babička pracovala v knihovně ve Svitavách, a protože jsem se v tomto městě narodila, s mamkou jsem babičku od malička v knihovně navštěvovala. A později, už jako školačka, jsem jí o prázdninách chodila do knihovny pomáhat. Dokonce jsem za svou „práci“ dostala od paní ředitelky Čejkové za odměnu knížku s věnováním.
Základní školu jsem zakončila v roce 1974 a mnozí si jistě vzpomenou, že tehdy existovala tak zvaná směrná čísla, která určovala, kam se absolventi devátých tříd mohou hlásit na další studium, a dokonce v jakém počtu. Tehdy už jsem s rodiči bydlela v Jičíně a pro jičínský okres v tomto roce na studenta knihovnické školy nebyl žádný požadavek. A tak myšlenka na knihovnickou školu – v té době byla pouze v Praze a v Brně – padla. V tomto roce však byl poprvé otevřen učební obor knihkupec s maturitou. A tam mohli být přijati tři zájemci z východních Čech. Tak jsem to zkusila a dostala jsem se na UŠ knihkupeckou v Luhačovicích. V květnu 1978 jsem odmaturovala a v červnu jsem složila učňovskou zkoušku.
Během studia jsem vykonávala praxi v knihkupectví v Jičíně. Poté, protože jsem se provdala, jsem přešla v rámci podniku do prodejny v Hradci Králové. Po narození dětí jsem pokračovala v knihkupectví v Novém Bydžově.
V roce 1997 bylo vyhlášeno výběrové řízení na novou knihovnici v mém bydlišti ‒ v Nechanicích. Do tohoto výběrového řízení jsem se přihlásila, byla jsem vybrána, a tak jsem se stala knihovnicí ve velmi dobře fungující knihovně mé předchůdkyně, knihovnice Bohunky Bergerové, která odcházela do důchodu.
Začátky pro mě byly krušné. Ale svět je malý a v té době mně opět vstoupila do života moje asi „osudová“ osoba. Jako metodička totiž v Okresní knihovně působila paní Stanislava Čejková, která mě těžšími začátky provedla. Během naší spolupráce navíc vyšlo najevo, že to byla právě ona, která mně kdysi ve svitavské knihovně předala moji první „knihovnickou“ odměnu…
V 90. letech se v knihovnách přecházelo na práci s počítači, které jsem neznala, vše jsem se učila za pochodu.  
Půjčovala jsem ještě postaru – knižní lístky jsem ukládala do sáčků čtenářů a vedle toho jsem ukládala fond knihovny do knihovnického programu v PC, zpracovávala granty, upravovala jsem interiér a vybavení knihovny. A navíc, krom rad metodičky, jsem byla na vše sama. Knihovna má a vždy měla pouze jednoho pracovníka, a to při desetitisícovém vlastním fondu a osmi tisících knih ve fondu výměnném. Zároveň totiž plní regionální funkci pro jedenáct neprofesionálních knihoven v okolí. Dnes již běží knihovnický provoz plně přes PC.
Pořádala jsem akce pro čtenáře, hlavně pro děti. Začala jsem s každoročním pasováním malých čtenářů. Zapojovala jsem se do celostátní akce „Březen měsíc knihy“, poté přejmenované na „Březen měsíc internetu“ a v současné době na „Březen měsíc čtenářů“, do každoroční podzimní akce „Týden knihoven“, každý rok jsem pořádala výstavy a prezentace k právě probíhajícím literárním či historickým výročím. Kromě toho jsem spolupracovala s odborem kultury MěÚ Nechanice při pořádání kulturních, společenských i sportovních akcí.
Za jeden z nejvýraznějších a nejmilejších okamžiků své činnosti v knihovně považuji navrácení původního názvu knihovny ‒ Štolbova. Na konci 19. století působil v Nechanicích jako notář dramatik Josef Štolba a jeho jméno nesla knihovna do roku 1919. Podařilo se mně kontaktovat Štolbovy potomky a s jejich souhlasem i podporou nese knihovna od roku 2008 opět svůj staronový název.
V letošním roce jsem, jak jsem předeslala v úvodu, odešla do důchodu. A protože se historie opakuje, opět se hledala nová knihovnice, opět proběhlo výběrové řízení a já se dočkala své nástupkyně. Novou knihovnicí se stala paní Adéla Kohoutková, s jiným životním osudem a jinou profesní cestou.
Co nás ale spojuje, je u všech stejné: Celoživotní láska ke knihám…
Závěrem chci poděkovat vám všem, se kterými jsem se ve své práci poznala a setkávala.
Bylo mně s vámi dobře…
 
Kontakt na autorku: knihovna@nechanice.cz   

verze pro tisk · PDF verze