Na začátku 19. století založil v Hradci Králové Jan Hostivít Pospíšil tiskárnu a později i nakladatelství. Tento podnik se stal významným literárním střediskem východních Čech. Jan Hostivít Pospíšil vydával velké množství českých knih a českých překladů. Jeho syn Jaroslav Pospíšil převzal filiálku tiskárny a nakladatelství v Praze. Ladislav Jan Pospíšil, vnuk Jana Hostivíta Pospíšila, byl náměstkem starosty a iniciátorem zbourání hradeb v Hradci Králové. Ignát Herrmann, také vnuk Jana Hostivíta Pospíšila, se stal spisovatelem a humoristou.
Jan Hostivít Pospíšil (1785-1868) se narodil v Kutné Hoře. Pocházel z chudé rodiny, vyučil se u kutnohorského tiskaře Františka Václava Korce. Po vyučení se z nedostatku pracovních příležitostí živil jako písař. Roku 1808 se oženil s Kateřinou Ptačovskou, dcerou kutnohorského mistra provaznického, a ve stejném roce manželům Pospíšilovým koupil tchán od Františka S. Boučka bývalou tiskárnu rodiny Tibelliů v Hradci Králové. Tiskárna byla na Malém náměstí v domě č. p. 9. Nejdříve tiskl Pospíšil pouze kramářské písně a modlitební knihy, po třech letech se stal krajským a brzy poté i biskupským tiskařem. V roce 1816 otevřel v č. p. 22 na Velkém náměstí knihkupectví, v tomto domě provozoval tiskárnu a od roku 1818 i nakladatelství. Žila zde celá rodina, měl šest synů a šest dcer.
Ve dvacátých letech Pospíšil začal vydávat literární almanachy, naše knihovna má ve fondu první almanach z roku 1823 zde a také almanach z roku 1824 zde. Redaktory almanachů byli V. K. Klicpera, Josef Chmela a později i F. L. Čelakovský. Rodina Pospíšila se přátelila s manželi Rettigovými. Pospíšil vydal všechna díla Rettigových, hlavně také Domácí kuchařku Magdaleny Dobromily Rettigové, ve fondu knihovny je 2. vydání z roku 1831, k objednání zde. Pospíšil byl z prvních tiskařů, kteří vydávali knižní sbírky. Vydal čtyři svazky Klicperových divadelních her Diwadlo Klicperowo (1820-1821). Tato edice měla velký význam pro rozvoj českého divadla, Klicpera stál u zrodu hradeckého ochotnického divadla. V roce 1828 vydal Pospíšil překlad epické básně Waltra Scotta Panna jezerní, kterou přeložil F. L. Čelakovský, toto první vydání má naše knihovna ve fondu zde. Čelakovský zaslal výtisk také autorovi originálu Waltru Scottovi, který poslal děkovný dopis.
Jeden z nejnákladnějších a nejkrásnějších titulů, které Pospíšil vydal, byly Roráte neboli Veselé a radostné zpěvy adventní z hradeckého rukopisného sborníku duchovních písní. První vydání z roku 1823 obsahovalo i notový zápis a bylo ve velkém formátu, tento tisk vlastní Národní knihovna v Praze. Sazební materiál pro nototisk si Pospíšil nechal poslat až z Německa. Naše knihovna vlastní vydání z roku 1848, kde jsou roráty připojeny k celoročnímu kancionálu k objednání zde.
Pospíšil se snažil založit pobočku tiskárny v Praze, ale nejprve nedostal povolení. V roce 1826 ale koupil v Praze tiskárnu vdovy Veroniky Schollové a stal se nejdříve pouze vedoucím tiskárny. Pražskou filiálku pak vedl pod svým jménem od roku 1829 do roku 1843, poté vedl pobočku syn Jaroslav. Naše knihovna má ve fondu první vydání libreta první české zpěvohry Dráteník, toto vydání z roku 1826 je jedno z prvních tisků pražské pobočky, k objednání zde.
Významné byly Pospíšilovy časopisy. Ve třicátých a čtyřicátých letech hrály časopisy významnou roli v rozvoji národního života. Pospíšil převzal roku 1831 tisk a vedení časopisu „Jindy a nyní“, redaktorem se stal J. K. Tyl. V roce 1834 na návrh F. Palackého byl časopis přejmenován na Květy české zde a o rok později jen na Květy zde. Díky Pospíšilovi a Tylovi měl časopis nový ráz. Tiskly se zde zprávy o nových objevech v umění a ve vědě, o českém divadle, literatuře, koncertech, objevily se zde knižní recenze i hospodářská rubrika. Touto aktualizací časopis nově ožil. V „Květech“ Pospíšil přešel od almanachů k pravidelnému zábavnému časopisu, který měl větší dosah, ale zachovával si kvalitu. Za Tylovy redakce byla základem každého čísla povídka, buď historická, nebo ze současnosti, nechyběla samozřejmě poezie. Na redakci se podíleli také K. J. Erben nebo B. Jablonský. Od roku 1843 byly „Květy“ tištěné celé latinkou (antikvou), latinka byla chápána jako písmo české oproti německému švabachu. V revolučních letech 1848-1849 vydával Pospíšil první hradecký časopis „Polabský Slovan“.
Jan Hostivít Pospíšil byl váženým měšťanem, městským radním a členem Matice české, Knižními dary ze své produkce podporoval zakládání knihoven na českém venkově. V roce 1856 předal hradeckou tiskárnu synu Ladislavovi, v roce 1863 také knihkupectví. Synovi Jaroslavovi předal pražskou filiálku a synovi Stanislavovi tiskárnu v Chrudimi.
- Víte, že jméno Hostivít dostal Pospíšil od svých známých díky své pohostinnosti, kterou byl pověstný? Toto jméno následně začal užívat místo původního druhého křestního jména František. V jeho domě se scházela královehradecká vlastenecká společnost: Josef Liboslav Ziegler, kněz a profesor bohoslovectví na hradeckém semináři; Václav Kliment Klicpera a Josef Chmela, kteří byli profesoři na hradeckém gymnáziu. Pospíšilův dům navštěvovali i studenti gymnázia Václav Hanka nebo J. K. Tyl.
- Z fondu knihovny doporučujeme: PĚTA, Jan. Literární průvodce Hradcem Králové. Hradec Králové, 2016. K objednání zde.
- Z fondu knihovny doporučujeme: KNEIDL, Pravoslav. Jan Hostivít Pospíšil, tiskař a nakladatel východních Čech. In Východočeské Athény a Josef Liboslav Ziegler: sborník příspěvků ze sympozia, Rychnov nad Kněžnou, květen 1997. Boskovice, 1997, s. 25-32. K objednání zde.
- Víte, že Pospíšil v roce 1833 vydal Komenského Orbis pictus v pětijazyčné edici? Pospíšil spolu s Josefem Chmelou připravili nový překlad z vratislavských původních 156 štočků a v úvodu připojili Komenského životopis od Františka Palackého. Hradecký „Orbis pictus“ byl první edicí tohoto díla na českém a moravském území. „Orbis pictus“ vyšel poprvé v Norimberku v roce 1658 v latině a němčině, italštině a francouzštině, v roce 1685 byl vydán v Levoči v latině, němčině, maďarštině a češtině a v roce 1833 v pěti jazycích a to v češtině, latině, němčině, polštině a francouzštině u J. H. Pospíšila. Již čtyři měsíce po vydání rozprodal 5 300 exemplářů. Jeden exemplář vlastní i naše knihovna, k objednání zde.
- Z fondu knihovny doporučujeme: VOIT, Petr. Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století. Papír, písmo a písmolijectví, knihtisk a jiné grafické techniky, tiskaři, nakladatelé, knihkupci, ilustrátoři a kartografové, literární typologie, textové a výtvarné prvky knihy, knižní vazba, knižní obchod. Praha, 2008, s. 709-710. K objednání zde.
- Víte, že Pospíšil vydal téměř 1100 knižních titulů, z toho bezmála 900 v češtině? Říkalo se mu „hradecký Veleslavín“.
- Z fondu knihovny doporučujeme: Soupis tisků Jana Hostivíta Pospíšila. Hradec Králové, 1970. K objednání zde.
Ladislav Jan Pospíšil (1848-1893) byl vnukem Jana Hostivíta Pospíšila. Narodil se v roce 1848 v Trutnově, kde jeho otec vlastnil tiskárnu. V roce 1856 se s rodiči přestěhoval do Hradce Králové, zde Ladislavův otec koupil od svého otce Jana Hostivíta knihkupectví a později převzal i knihtiskárnu v domě č. p. 22 na Velkém náměstí. Ladislav studoval reálné gymnázium, miloval hudbu a divadlo, jako student divadlo hrál i režíroval. Po střední škole se zapsal na České vysoké učení technické v Praze, obor vodní a silniční stavitelství. Po smrti svého bratra Jana se vzdal studia a vyučil se tiskařem, aby mohl převzít knihkupectví a tiskárnu po otci. Oženil se se sestřenicí Olgou, dcerou Jaroslava Pospíšila, pražského nakladatele. V roce 1875 převzal od otce knihkupectví, později i tiskárnu. Žil s rodinou v domě č. p. 256 v Komenského ulici, měl pět dětí.
Jako nakladatel připravil pod pseudonymem Jan Karlík trojí vydání knihy „Zlaté mládí: vínek nejpěknějších báchorek domácích a cizích“ (1874). Kniha obsahuje 26 pohádek a je doplněna kolorovanými obrázky. Pro děti vydal ještě „Bájky Aesopovy: počtem 80“ (1874) a příručku „Francouzsko-česká konversační knížka s pripojenými [sic] ukázkami slohu“ (1875). Pod pseudonymem Pavel Volný vydal knihu „Bitva u Hradce Králové“ (1891). Psal básně a překlady, zejména z francouzštiny.
Ladislav Jan Pospíšil byl členem městského zastupitelstva a od roku 1885 byl náměstkem starosty. Podílel se na založení městského muzea (1884) a prosadil výstavbu hradeckého divadla (1885). V době epidemie neštovic zřídil provizorní epidemickou nemocnici. Roku 1886 pak obec vystavěla novou budovu nemocnice, která se nacházela v areálu dnešní tzv. staré nemocnice. Pospíšil podal návrh na vrtání nových studní a na úpravu kanalizace. Dal podnět zřídit samostatné obchodní a živnostenské komory pro kraj královéhradecký, jičínský a chrudimský se sídlem v Hradci Králové. Zastupoval město při jednání regulace Labe, které měl vyřešit splavnost Labe od Mělníka po Hradec Králové. Pospíšil vedl jednání o zřízení železnice na trase Hradec králové – Holice. Prosadil výstavbu budovy zámečnické školy (1892) a stavbu budov pro obecní školy (na dnešní Pospíšilově třídě).
Díky diplomatickým schopnostem a velkému úsilí Ladislava Jana Pospíšila došlo ke zrušení hradecké pevnosti a bourání hradeb. Město Hradec Králové se stalo pevností v letech 1766-1789 na obranu proti Prusům. Pevnost se rozkládala na ploše okolo 320 ha a měla tvar osmicípé hvězdice. Od poloviny 19. století byla pevnost z vojenského hlediska už zastaralá, protože existoval jiný způsob boje i obrany. Jednání o zrušení pevnosti byla proto zahájena už v roce 1858, ale měšťané se báli změny a zalekli se zadlužení v důsledku bourání hradeb, ale i odchodu vojenské posádky, z které měli stálý příjem obchodníci a živnostníci. Od roku 1880 vedl jednání Ladislav J. Pospíšil, musel se dohodnout s ministerstvem vojenství, ministerstvem financí a samozřejmě se zástupci měšťanů, z nichž mnozí se zrušením pevnosti stále nesouhlasili. Podmínkou zrušení pevnosti bylo zbourání hradeb, pozemky na místě hradeb ministerstvo vojenství městu chtělo prodat, ale náhradou za nové kasárny a cvičiště. Náklady na zbourání hradeb a stavbu kasáren mělo platit město. Velký problém bylo vyčíslit náklady na zbourání hradeb, proto došlo k dohodě, že obec na zkoušku zboří část hradeb a vyčíslí náklady na zbourání. Toto jen částečné bourání proběhlo v říjnu 1884, tím byla formálně pevnost zrušena, ale následovala dlouhá jednání o financích. Pospíšil vedl jednání o vyčíslení nákladů na zbourání, o navýšení rozpočtu obce kvůli bourání a stavbě nových kasáren a o podobě smlouvy o prodeji pozemků na místě hradeb. To trvalo dalších devět let. Pospíšil se snažil obec přesvědčit, aby se nezbavovala pozemků na místě hradeb a pouze je pronajímala, aby měla vliv na nové budování města. Správně předpokládal také, že pozemky časem budou mít velkou cenu. Nakonec byla smlouva o prodeji pevnostních pozemků královéhradecké obci podepsána a splňovala všechna přání a potřeby obce. Dne 3. 3. 1893 o tom Pospíšil podal zprávu na schůzi obecního zastupitelstva. Pospíšilovi se po proslovu udělalo nevolno, byl raněn mozkovou mrtvicí a 6. března 1893 zemřel ve věku 45 let.
Manželka Ladislava J. Pospíšila Olga zemřela téhož roku jako její manžel, v srpnu 1893 ve věku 40 let. Poručíkem Pospíšilových dětí byl Dr. František Ulrich. František Ulrich, který nastoupil do funkce starosty v roce 1895, pokračoval ve vizi Ladislava J. Pospíšila a postaral se, aby prostor kolem historického jádra města po zboření hradeb byl urbanisticky promyšlen a využit. Bourání hradeb pokračovalo ještě dlouhých pětadvacet let. Tak díky L. J. Pospíšilovi a následně Dr. F. Ulrichovi byla otevřena cesta k budoucí výstavbě města a vytvoření Hradce Králové jako „Salonu republiky“.
- Víte, že 7. března 1893 se zastupitelstvo usneslo, že pojmenuje po Ladislavovi J. Pospíšilovi první ulici vzniklou bouráním staveb, dnešní Pospíšilovu třídu? Obec se také dohodla, že Ladislavovi J. Pospíšilovi postaví pomník, to se stalo až v roce 1933. Pomník, který vytvořil sochař Josef Škoda, stojí na místě prvního bourání hradeb pod starým městem, u dnešních Žižkových sadů směrem k Pospíšilově třídě.
- Z Digitální knihovny SVK HK vybíráme: POSPÍŠIL, Ladislav Jan. Bitva u Hradce Králové. Hradec Králové, 1891. K prohlédnutí zde.
- Z Digitální knihovny SVK HK vybíráme: DOMEČKA, Ludvík. Ladislav Jan Pospíšil: vydáno k odhalení jeho pomníku v Hradci Králové. Hradec Králové, 1933. K prohlédnutí zde.
- Z Digitální knihovny SVK HK vybíráme: EZOP. Bájky Aesopovy: počtem 80. Hradec Králové, 1874. K prohlédnutí zde.
- Z fondu knihovny doporučujeme: POSPÍŠILOVÁ, Jaroslava. Ladislav Jan Pospíšil: 24. prosince 1848 - 6. března 1893. Hradec Králové, 1993. K objednání zde.
Ignát Herrmann (1854-1935) se narodil v Horním Mlýně u Chotěboře. Byl třináctým dítětem Františka Xavera Herrmanna a Kateřiny, rozené Pospíšilové, dcery Jana Hostivíta Pospíšila. Otec Ignáta býval hradeckým měšťanem a kupcem, vlastnil obchod na Velkém náměstí. Měl ale v podnikání problémy, proto začal provozovat mlýn v Horním Mlýně u Chotěboře, tam se narodil také Ignát. Když byly Ignátovi dva roky, vrátila se rodina do Hradce a bydlela v domě č. p. 86 (nyní V Kopečku). Otec přijal místo písaře v advokátní poradně. V tiskárně u dědečka Jana Hostivíta Pospíšila trávil malý Ignát spoustu času. Ve čtrnácti odešel do Prahy, kde se vyučil kupeckým příručím a od roku 1873 pracoval jako redaktor humoristického časopisu Paleček. V roce 1882 založil humoristický časopis Švanda Dudák, k objednání zde. Od roku 1885 byl redaktorem Národních listů. Články podepisoval pseudonymem „Ypsilon“ nebo „Švanda“. V redakci Národních listů působil také Jan Neruda, kterého Herrmann obdivoval a později se stal editorem Nerudova díla. Herrmann byl aktivní ve společenském a kulturním životě v Praze, byl předsedou spolku Máj, členem Akademie věd a umění a stál dokonce u vzniku plaveckého sportu v Čechách. V roce 1895 zorganizoval první plavecké veřejné závody na Vltavě.
Herrmann psal fejetony, povídky a romány převážně z pražského prostředí, ale některé knihy byly inspirovány vzpomínkami na Hradec Králové. Vzpomínky na svého dědečka a rodinné historky spisovatel zachytil v próze Blednoucí obrázky, k objednání zde. Hned v úvodní části je vyprávění o začátcích dědova hradeckého podnikání „Když si náš dědeček babičku bral“. V naší knihovně máme ve fondu 1. vydání této vzpomínkové knihy z roku 1905. Mezi díla inspirované Hradcem patří také autobiografická próza V pevnosti, k prohlédnutí zde. Autor zde líčí zážitky dvanáctiletého kluka, jehož rodina se rozhodla zůstat v hradecké pevnosti v červenci 1866, i když v šestitisícovém městě zůstalo pouze pár stovek lidí. Popisuje nejen válečný střet vojsk na Chlumu, ale i bombardování Hradce a následky války, kdy propukla cholera, na kterou zemřel nejmladší Ignátův bratr. Dalším vzpomínkovým textem je spis Něco ze vzpomínek hradeckých (1929) , kde autor popisuje život žáků a studentů hradeckých škol v 60. letech 19. století. K objednání zde.
Také velice ceněný Herrmannův román U snědeného krámu: líčení z pražského života (1890) je inspirován tragickým osudem hradeckého kupce Krále, který přišel na mizinu, protože byl okrádán personálem i rodinou. Tento obchod byl v domě č. p. 129 na Malém náměstí. Hrdinou knihy je Martin Žemla, který ztroskotal jako podnikatel, kupec i manžel a končí svůj život sebevraždou. K objednání zde a zde. Autor využil své znalosti z kupeckého prostředí 70. let 19. století. V pozdějším velice populárním románu Otec Kondelík a ženich Vejvara (1898) popisuje spíš s nadhledem a vlídným humorem rodinu pražského živnostníka, malíře pokojů, k objednání zde.
Z pozdní tvorby jsou ceněny literární vzpomínky, které začal Herrmann uveřejňovat v roce 1921 v Národních listech a později vyšly knižně pod názvem Před padesáti lety: drobné vzpomínky z minulosti, k objednání zde. Jsou to unikátní vzpomínky na Prahu a osobnosti kulturního a společenského života.
I když Ignát Herrmann žil převážně v Praze, navštěvoval často Hradec. Mezi jeho hradecké přátele patřil starosta František Ulrich, ředitel gymnázia Jan Květoslav Klumpar nebo historik Ludvík Domečka. V roce 1923 se stal Ignát Herrmann čestným občanem Hradce Králové a nynější Šimkovy sady byly od roku 1933 Herrmannovy sady.
- Z fondu knihovny doporučujeme: PĚTA, Jan. Literární průvodce Hradcem Králové. Hradec Králové, 2016, s. 103-104. K objednání zde.
- Z fondu knihovny doporučujeme: Hradecká čítanka: Hradec Králové v poezii a próze. Hradec Králové, 2018, s. 84-87. K objednání zde.