Studijní a vědecká knihovna
v Hradci Králové
Photogallery On-line catalogue
Úvod > Vzdělávání > Regionální osobnosti

Regionální osobnosti

Regionalni-osobnosti.jpg
Znáte osobnosti našeho regionu? Níže si můžete pročíst podrobné medailonky spisovatelů, básníků, malířů, sochařů, architektů, fotografů, novinářů a dalších. Dozvíte se nejen o notoricky známých či naopak neznámých jménech, ale i o významných rodinách jako jsou třeba Medkovi nebo Pospíšilovi. V rámci medailonků nabízíme různorodý přehled relevantní literatury z našeho fondu, která je v některých případech volně dostupná.

Lékaři

Jan-theobald-held.jpegJan Theobald Held (11. 12. 1770 - 30. 6. 1851) byl významný český lékař a hudebník, rodák z Třebechovic pod Orebem.
Studoval v Praze piaristické gymnázium, výborně zpíval a hrál na housle. Lákala ho hudební dráha, ale nakonec vystudoval lékařství. Za studií učil v Praze v rodině Kuronských, kde se v budoucnu chtěl stát domácím lékařem. Učil dcery Pavlínu a Kateřinu Vilemínu, později Zaháňskou.
Stal se vyhlášeným lékařem, léčil i Josefa Dobrovského, který trpěl psychickou nemocí. Zlepšil organizaci v nemocnici, hygienu a přístup k pacientům, snížil úmrtnost pacientů. Pro psychicky nemocné zavedl práci v dílnách a tělesná cvičení a zavedl v nemocnici knihovnu, čítárnu a hudební místnost. Inspiroval se v nemocničních ústavech v Lipsku, Gotě a ve Vídni. Stal se profesorem lékařství na Karlově univerzitě, děkanem lékařské fakulty a v letech 1826–1827 i rektorem Univerzity Karlovy.
Mezi jeho přátele patřili F. Palacký, František Josef Gerstner, hudebníci Václav Jan Tomášek a Jan Ladislav Dusík. Několikrát navštívil ve Vídni i Ludwiga van Beethovena. Skládal písně, balady, arietty a canzonetty na německé a italské texty. Z českých písní je nejcennější Heldova sbírka Šestero písní selských (1846), která byla vydána pod pseudonymem Jan Orebský. Literárně je zpodobněn v Jiráskově románu F. L. Věk.
Jan Theobald Held je čestným občanem města Třebechovic pod Orebem. V roce 1935 zde byl odhalen pomník od akademického sochaře Josefa Škody. Je pohřben u hřbitovního kostela na vrchu Oreb. Stojí zde kostelík Božího Těla, který byl nově postaven na místě renesančního dřevěného kostelíka v roce 1835. Held nechal vypracovat návrhy na tento nový kostel a na stavbu finančně přispěl. Do zdi kostela je zazděn náhrobek J. T. Helda. Heldovo jméno nese v Třebechovicích i městská knihovna.

  • Z fondu knihovny doporučujeme: PROBOŠT, František. Dr. Jan Theobald Held. Třebechovice pod Orebem, 1935. K objednání zde.
  • Jan Theobald Held napsal svoje vzpomínky, jejichž část byla vydána v roce 1939. Tehdy je vybral a přeložil Jindřich Květ, potomek po sestře J. T. Helda: KVĚT, Jindřich (ed.). Dopisy bratrovi a jiným. Praha, 1939. K objednání zde. V roce 2017 byly vydány kompletně: KVĚT, Jindřich - TINKOVÁ, Daniela (edd.). Fakta a poznámky k mému budoucímu nekrologu I: vzpomínky pražského lékaře na léta 1770-1799. Praha, 2017. K objednání zde.

Anna_Honzakova.jpgAnna Honzáková (16. 11. 1875 – 13. 10. 1940) byla jedna z prvních českých lékařek a pracovnice ženského emancipačního hnutí.
Narodila se v Kopidlně na Jičínsku v rodině lékaře. Anna Honzáková byla první českou lékařkou, která vystudovala lékařství na české tehdy Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze. V roce 1890 začala studovat v Praze první soukromé dívčí gymnázium ve střední Evropě Minerva (založeno 1890 Eliškou Krásnohorskou). Po maturitě se snažila studovat lékařství, ale mohla pouze docházet na přednášky na pražskou německou univerzitu a od roku 1897 i na českou lékařskou fakultu. Stále ale nemohla skládat zkoušky. V roce 1900 vyšel nový zákon, který českým ženám umožnil studovat lékařství v plném rozsahu. Anna Honzáková byla promována v roce 1902. V roce 1905 si otevřela soukromou gynekologickou ordinaci v Praze.
Působila v Ženském klubu českém a ve Výboru pro volební právo žen. Prosazovala plánované rodičovství a předcházení početí, odmítala potraty. Zdarma provozovala poradnu pro chudé matky. Byla nazývána „Matka matek.“

  • Z fondu knihovny doporučujeme: UHROVÁ, Eva. Anna Honzáková a jiné dámy. Praha, 2012. K objednání zde.
  • Víte, že v Praze v ulici Na Moráni čp. 1958/7 je bronzová pamětní deska upomínající na ordinaci Anny Honzákové? K prohlédnutí zde.
  • Vybíráme z tisku: O první ženské lékařské promoci se psalo v časopise Ženské listy: První lékařská promoce ženská. In Ženské listy 1. 5. 1902, roč. 30, č. 5, s. 90. Dostupné online zde.

Novináři

Pavel-Albieri.pngPavel Albieri (1. 8. 1861 – 21. 10. 1901) byl aktivní a podnikavý český redaktor, publicista, fotograf, spisovatel a básník.
Narodil se v Jaroměři, kam se jeho otec Jan po vojenské službě v Itálii přistěhoval jako obchodník s drobným zbožím. Po ovdovění se znovu oženil s Marií Exnarovou, sestřenicí ředitele Národního divadla F. A. Šubrta. Z druhého manželství pochází i jeho druhý syn - Pavel Albieri. Studoval reálku v Hradci Králové a maturoval v Praze - Karlíně. Již během studií psal drobné články do novin. V 17 letech psal vojenské, humorné či historické povídky do různých kalendářů.

Publicistická činnost
V pouhých třiadvaceti letech (v roce 1884) založil v Jaroměři beletristický a politický týdeník Ratibor a o dva roky později jej přenesl do Hradce Králové, kde měl možnost oslovit a získat širší klientelu. Rovněž se zde seznámil s Josefem Štolbou, jehož povídky a zážitky z cest na něj silně zapůsobily. V roce 1885 se oženil se spisovatelkou Pavlou Moudrou, za svědka jim mj. šel F. A. Šubert. Manželství se ovšem rozpadlo o dva roky později po smrti ročního syna. Následně prodal v roce 1889 časopis Františku J. Peřinovi a odjel do Paříže. Týdeník vycházel až do roku 1916.
V Paříži spolupracoval s Českoslovanskou besedou a pomáhal s ubytováním a prováděním Čechů během Světové výstavy 1889. Za tímto účelem založil i vlastní firmu, která se jmenovala Český spolek pro ubytování a provádění v Paříži Albieri & Choura. Z Paříže se o rok později vydal do USA, kde pracoval jako redaktor v českých časopisech Obzor, později v Chicagských listech a nakonec ve Svornosti. Mezitím psal různé povídky, letáky, instrukce pro české vystěhovalce apod. Do Čech zasílal cestopisy a reportáže, v nichž čtenářům přibližoval život v Americe, se zvláštním zaměřením na železnici, často byly ilustrované fotografiemi a mapami.
Později se opět načas vrátil do vlasti, kde pracoval jako zpravodaj Národopisné výstavy 1895. Angažoval se v Národní politice a v roce 1897 se stal členem výboru Umělecké besedy.
V roce 1898 odcestoval zpátky do Ameriky, kde se pokoušel vydávat časopisy pro českou menšinu. Ovšem Americký sborník, který vydával v New Yorku, zanikl po osmi číslech a stejně neúspěšně dopadl i pokus o vydávání Pestrých listů v Clevelandu. V září 1898 se oženil s May Jaegerovou a po přestěhování do Chicaga se stal vedoucím obchodu u firmy Josef Triner, která vyráběla hořká vína. Od té doby psal již jen výjimečně.

Literární činnost
I když se tedy věnoval především žurnalistice, napsal rovněž 23 převážně drobných knih. Jeho romány a povídky byly poměrně oblíbené, protože je psal svižně a poutavě. Šlo většinou o díla, která byla jednoduchá a měla rychlý spád. Ve dvaceti letech vydal svoji prvotinu Pro jmění a úřad: povídka z dob sedmileté války. S jejím vydáním mu pomohl strýc F. A. Šubrt.
Byl prvním Čechem, který beletristicky zpracoval prusko-rakouskou válku v díle 1866: Vojenské novelly ze sedmidenního tažení (1882). Literární kritika mu sice vytýkala nedostatečnou psychologii postav, stylistické chyby a nevhodně zvolené výrazy; kniha však přesto pro velký zájem vyšla následujícího roku v reedici. K objednání zde. Dostupné rovněž online zde.
V roce 1890 mu vyšly Kukské povídky. Ve dvou povídkách představil stavbu lázní Kuks a postavu hraběte Františka Antonína Šporka. Dostupné online zde.
Ve Vilímkově nakladatelství mu v rámci edice „Vilímkova ilustrovaná knihovna rodinná“ vyšly společně tituly V zajetí armidy a Když jsme táhli na Paříž, které nakladatelství propagovalo jako autorova nejlepší díla. Podle kritika Bohuslava Čermáka však byla realita poněkud odlišná: „Že dílo toto čtenářstvu odporučiti nemožno, jest pochopitelno.“. Kvality tohoto díla můžete posoudit sami; k objednání zde. Dostupné rovněž online zde.
V roce 1898 mu v Čechách vyšla kniha Z amerických toulek, ve které se věnuje americkým reáliím a všednímu životu. Referoval mj. o králích a obětech amerického automobilismu a alkoholismu, věnoval se prezidentským kandidátům, národním kulturám, přistěhovalcům apod. K objednání zde. Dostupné rovněž online zde.
Překládal také z angličtiny a francouzštiny, např. Alexandre Dumas či básníka François Coppée.

Závěr života
V říjnu 1901 se Pavel Albieri vydal na čtyřtýdenní dovolenou, během které chtěl prozkoumat a poznat Texas, kde chtěl rovněž propagovat výrobky firmy Triner. Cestu využil i k návštěvě českých přátel nebo městečka Fayetteville, kde se setkal s Václavem Pázdralem. Během následné cesty zastavil vlak ve Smithvillu na krátkou přestávku, čehož Albieri využil k návštěvě restaurace. Když zahlédl, že se vlak opět rozjíždí, z restaurace rychle vyběhl a na poslední chvíli do něj naskočil. Brzdař ve voze mu ovšem sdělil, že jde o odpojený vagón, který zůstává ve stanici. Albieri proto vyskočil z pohybujícího se vozu (ten jel rychlostí cca 10-13 km/h), avšak upadl hlavou přímo pod kola lokomotivy a na místě zemřel.
Zaměstnavatel a rodina se postarali o převoz jeho ostatků do Chicaga, kde byl 25. října pohřben za hojné účasti amerických Čechů na Českém národním hřbitově v čestné části nedaleko pomníku Františka Matouše Klácela.

  • Z fondu knihovny doporučujeme: UHLÍŘ, Jiří - ŠKOPEK, Jiří. Osobnosti Jaroměře. Liberec, 2011, zejm. s. 9-10. K objednání zde.
  • Víte, že název týdeníku Ratibor zvolil jako připomínku podkrkonošského vladyky? Toho kněžna Libuše podle Rukopisu zelenohorského povolala k rozsouzení sporu mezi Chrudošem a Šťáhlavem. Týdeník měl čelit germanizaci a sloužit jako protiváha dvou německých listů z Trutnova.
  • V Digitální knihovně SVK HK doporučujeme digitalizovaný časopis Ratibor zde. V Digitální knihovně rovněž najdete některá zdigitalizovaná Albieriho díla, která jsou volně dostupná.
  • Víte, že jméno Pavel Albieri byl umělecký pseudonym? Vlastním jménem se jmenoval Jan Mucek. Pseudonym převzal podle hrdiny Paola di Albiery (otcův přítel z vojenské služby) ze své první povídky Na úpatí Mongibella. Jméno následně zčeštil J. V. Sládek.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: HEJNA, Tomáš. Pozapomenuté osobnosti české literatury. Velké Přílepy, 2014, zejm. s. 11-14. K objednání zde.

Alois-Hajn.pngAlois Hajn (31. 5. 1870 – 8. 1. 1953) byl novinář, publicista, překladatel a politik.

Rodina a studia
Pocházel ze Solnice v podhůří Orlických hor, kde se narodil do početné rodiny truhláře Františka Hajna a jeho manželky Antonie. Jeho bratr Antonín Hajn byl význačný český politik, předák hnutí Omladina, kterého v roce 1894 odsoudili v tzv. procesu s Omladinou na rok a půl vězení. Dále Antonín působil jako redaktor Časopisu pokrokového studentstva; byl zakladatelem radikálně pokrokové strany (1897), v letech 1908-1918 předsedou České strany státoprávně pokrokové, vydavatel a hlavní redaktor Samostatnosti, od roku 1918 národní demokrat a poslanec za tuto stranu, autor řady politických či historických publikací a spolupracovník prezidenta T. G. Masaryka.
Alois Hajn vystudoval gymnázium v Rychnově nad Kněžnou a po maturitě studoval filozofii a historii na české univerzitě v Praze. Jedním z jeho učitelů byl mj. T. G. Masaryk. Za svou politickou činnost (účast na II. sjezdu pokrokové mládeže slovanské) byl z fakulty v roce 1892 vyloučen a studia dokončil na vídeňské univerzitě, kde dosáhl absolutoria v roce 1894.

Novinář
Vždy se považoval zejména za novináře. Inspiroval se K. H. Borovským a po jeho vzoru chtěl být dobrým novinářem, který lidem jasně a srozumitelně vysvětlí každodenní záležitosti a bude jejich učitelem i rádcem. Již během studií psal příspěvky do Časopisu českého studentstva, Radikálních listů a Rozhledů. V období 1894-1897 redigoval protiklerikální lidově vzdělávací časopisy Lid a Ruch, které postupně vycházely v Kolíně, Brně a Praze.
V letech 1897-1920, s přestávkou během světové války, vedl Osvětu lidu. Během jeho vedení si Osvěta udržovala vysokou úroveň obsahu a patřila k nejlepším a největším listům v kraji. Nebála se tvrdě kritizovat tehdejší politické dění, ať už celostátní či krajské. Jak vzpomínal sám Alois Hajn: „Osvěta lidu byla listem důsledně pokrokovým, reformním, přibíjejícím bezohledně na pranýř všechno přežilé, zpátečnické, ale zároveň ukazujícím, co a jak by se dalo zlepšiti, jaké dobré, jinde již osvědčené novoty, zavésti. Nejdůkladnějším koštětem metla a smýčila v domácnosti obecní a okresní samosprávy. Stála na stanovisku, že samospráva je pro nás školou, v níž musíme ukázat a dokázat, že dovedeme sami sebe spravovat, že jsme zralí pro svobodu a samostatnost; říditi obec nebo okres jsou povoláni jen mužové rozumově a mravně kvalifikovaní, nejschopnější ze schopných, nejlepší z dobrých“. Dle Hajnových vzpomínek se Osvětě podařilo takhle „sesadit“ 15 obecních a 3 okresní starosty, až jí bylo vytýkáno, že je bezohledná a příliš osobní.
Hned v prvním čísle, které Hajn redigoval, přišel s ostrou kritikou hradecké demonstrace proti zrušení Badeniho jazykových nařízení, která se zvrhla v antisemitské výtržnosti a během které došlo mj. k poškození právě dostavěného Grandhotelu. Nekompromisní přístup měl za následek, že list během 14 dní přišel takřka o polovinu odběratelů či inzerentů a ocitl se ve finanční tísni. Osvěta lidu však tyto nesnáze překonala a postupně začala získávat čím dál větší oblibu.
V letech 1900-1914 sídlila Osvěta do Pardubicích, kde vycházela zpočátku dvakrát týdně, později i třikrát. Rovněž v Pardubicích nešetřil kritikou a hned v prvních číslech porovnával zaostalost Pardubic v porovnání s rozvíjejícím se sousedním Hradcem nebo si vzal na paškál místní hospodský i vinárenský život a s tím související alkoholismus. V září 1909 se s ním dokonce soudil hrabě Vojtěch Sternberg z Častolovic, který jej žaloval za článek „Jak vyhrál hr. Šternberg svůj poslanecký mandát“, který Hajn přetiskl z vídeňských Dělnických listů v Osvětě lidu v květnu 1907 (jde o číslo 57 z 25. května, článek je na straně 7, dostupné online zde) a který byl proti hraběti. Soud Hajna osvobodil.

První světová válka a poválečná činnost
Během první světové války narukoval jako domobranec do písárny pardubické záložní karanténní nemocnice. Současně organizoval domácí odboj ve východních Čechách a vedl východočeskou pobočku centra domácího odboje – Maffie. Po válce se s Osvětou vrátil zpět do Hradce, kde ji nakonec předal Národní demokracii.
V letech 1921–38 působil ve zpravodajském odboru ministerstva zahraničních věcí. Působil jako šéfredaktor revue Zahraniční politika (1921-38) a psával české překlady Měsíčních zpráv Společnosti národů (1922-38). V letech 1929-38 zastával pozici ředitele tiskového archivu zpravodajské sekce ministerstva zahraničních věcí. V roce 1938 odešel do penze. Výrazně se zajímal o otázku menšin a díky této práci se dostal do blízkosti Edvarda Beneše.

Politik
Alois Hajn se angažoval také v politice. V 90. letech 19. století byl, spolu s bratrem Antonínem, jedním z vůdců a ideologů pokrokářského hnutí, které se v roce 1897 rozpadlo na dva směry. Alois Hajn přešel s bratrem do radikálně-pokrokového směru, který se ještě téhož roku přetvořil v politickou stranu. V ní působil jako funkcionář v letech 1897-1903. Následující dva roky působil jako předseda Pokrokového občanského klubu pro Hradecko, Pardubicko a Chrudimsko, který roku 1905 přivedl k Masarykově České straně pokrokové (do 1918), jejíž ustavující sjezd se konal v Pardubicích 21. ledna 1906.
Po vzniku ČSR působil v letech 1919-1921 jako člen národně demokratické strany Karla Kramáře, odkud později přešel do sociální demokracie, jejímž členem zůstal až do roku 1948.
Čím více se angažoval v politice, tím více oceňoval úsilí E. Beneše o udržení a bezpečnost státu jako ministra zahraničí a vysoce oceňoval jeho aktivitu ve Společnosti národů. Již tehdy předvídal, že se Beneš stane terčem kritiky a nenávisti skupin, které se snažily rozbít Československo a chtěly o nevyhnutelnosti takového kroku přesvědčit málo informované světové veřejné mínění.

Spolková a spisovatelská činnost
Působil v řadě spolků, např. v klubu Přítomnost, v Lize pro lidská práva či ve Společnosti pro studium otázek národnostních a menšinových. Během německé okupace žil v ústraní mimo Prahu a v prvních poválečných letech spolupracoval s Ústavem T. G. Masaryka v Praze.
V publicistické činnosti se zaměřoval především na aktuální vnitropolitickou a zahraničněpolitickou problematiku, na historii i současnost novodobých českých politických směrů, na národnostní a konfesijní otázky, ženskou otázku i na regionální dějiny rodného Podorlicka. Z jeho spisů z období novinářské činnosti zmiňme alespoň Proces s tak zvanou „Omladinou“ (1894), Politické strany u nás (1903) či 180 nejvděčnějších vycházek a výletů z Pardubic (1915).
Spisovatelské práci se následně plně věnoval převážně až od 20. let 20. století. Je autorem publikací např. O českých stranách politických (1921), Problém ochrany menšin (1923), Mistr Jan Hus a jeho význam v době přítomné (1925) anebo Obnovení církevního státu (1929).
V roce 1939 vyšla jeho kniha Ženská otázka v letech 1900-1920: retrospektiva a kulturně historický dokument (1939), ve které přetiskl své stati a ve které kombinuje několik článků s výňatky ze svých přednášek. Věnoval se i Masarykovu pojetí ženské otázky. Mj. chtěl vysokoškolsky vzdělané ženy vidět i v politice.
Většinu zmíněných titulů najdete v našem fondu a můžete si je objednat v online katalogu zde.
V letech 1890–1937 pronesl na tři tisíce osvětových a politických přednášek. Překládal z francouzštiny a polštiny. S bratrem Antonínem přeložil do češtiny dílo Boleslawa Limanowského Dějiny sociálního hnutí XIX. století (1892), které si můžete objednat v našem online katalogu zde.

Alois Hajn zemřel 8. ledna 1953 v Praze. V rukopise zanechal soubor vzpomínek a úvah věnovaných nejen osobnosti T. G. Masaryka, ale také soudobé politice nebo politickým stranám.

  • Z fondu knihovny doporučujeme: HAJN, Alois. Život novinářův: 1894-1930. Výběr článků, feuilletonů, řečí a projevů I.. Praha, 1930. K objednání zde. V knize vydal Alois Hajn nejen své vzpomínky na Solnici a studia, ale rovněž jde o zajímavý pohled do jeho bohaté publicistické činnosti, který vyšel u příležitosti jeho 60. narozenin. Jedna z kapitol je mj. věnována i soudu s hrabětem Sternbergem, který jsme zmínili výše.
  • V Digitální knihovně SVK HK doporučujeme digitalizované periodikum Osvěta lidu zde.
  • Víte, že přišel s ideovým návrhem na vybudování pomníku Mistra Jana Husa v Pardubicích? Návrh pomníku následně vypracoval Stanislav Sucharda, avšak pomník, který měl stát před pardubickým divadlem, nebyl nikdy realizován.
  • Vybíráme z tisku: KOTYK, Jiří. Alois Hajn (1870-1953). In Zprávy klubu přátel Pardubicka 1998, roč. 33, č. 7-8, s. 198-200. K objednání zde.
  • V Digitální knihovně SVK HK doporučujeme k přečtení některé z knih Aloise Hajna. Dostupné z vybraných počítačů ve studovnách.
  • Vybíráme z tisku: ŠUBRTOVÁ, Alena. Alois Hajn (1870-1953) a jeho místo v dějinách českého populačního myšlení. In Demografie: revue pro výzkum populačního vývoje 2004, roč. 46, č. 4, s. 248-255. K objednání zde.

Pavla-Buzkova.pngPavla Buzková (22. 10. 1885 – 15. 4. 1949) roz. Ježková, byla publicistka, politička, spisovatelka, literární kritička a pracovnice v ženském hnutí. Svou neúnavnou činností zasáhla do mnoha oborů, ale sama se považovala hlavně za spisovatelku. Ve své době nebyla u širší veřejnosti příliš známá a dnes je téměř zapomenuta.

Mládí, studium a pedagogická kariéra
Pocházela z Ohnišova v Orlických horách, odkud čerpala inspiraci pro svou pozdější literární práci. Narodila se do rodiny domkáře Josefa Ježka a jeho ženy Anny, roz. Matuškové. Dětství a mládí prožila ve svém rodišti. Odsud se následně vydala do Prahy, kde v letech 1902-03 studovala současně tři ročníky na měšťanské škole na Žižkově a v roce 1905 absolvovala na učitelském ústavu. Následně krátce působila v Ostravě a v prosinci 1905 nastoupila jako učitelka do obecné školy v Hronově.
Během léta 1906 absolvovala v Praze kurz pro učitele pokračovacích škol, kde se seznámila s budoucím manželem Kamilem Buzkem, učitelem měšťanské školy, později ministerským radou na Ministerstvu školství a národní osvěty, který rovněž napsal několik učebnic matematiky či spisy o právních předpisech ve školství. V letech 1906-07 učila na dívčí pokračovací škole v Hronově. Po sňatku v září 1907 musela zůstat v domácnosti, neboť pro porušení učitelského celibátu nemohla dále učit. Od té doby žila v Praze, kde se věnovala studiu, veřejné a literární činnosti. V letech 1909–11 externě studovala na filozofické fakultě pražské univerzity literaturu a divadelní vědu u V. Tilleho a v letech 1910–14 vedla učňovskou besídku Vzdělávacího sboru na Vinohradech, jehož byla jednatelkou.

Spolková, politická a publicistická činnost
Buzková byla zapálenou pracovnicí v ženském hnutí. Během svého učitelského působení v Hronově se zapojila do veřejné práce v ženském odboru Severočeské jednoty. Pod vlivem budoucího manžela vstoupila v roce 1906 do Masarykovy realistické (pokrokové) strany, jejíž zájmy zastupovala v ženských učitelských spolcích a v některých dosáhla velkého vlivu. S Pavlou Moudrou a Olgou Stránskou-Absolonovou spolupracovala při organizování realistických žen. Během první světové války se zapojila do ženské odbojové sítě a zasloužila se o masovou podporu Manifestu českých spisovatelů. Na jaře vstoupila 1918 do České strany národně socialistické a opět se angažovala v ženských organizacích. Do politického ústraní se stáhla v roce 1938.
Významné jsou její studie, kritické články či eseje, v nichž převládají feministická témata a které souvisí s její prací v ženském hnutí. Počátky této činnosti souvisí s jejím zájmem o problematiku života žen a jejich společenského uplatnění. Zmiňme např. Pokrokový názor na ženskou otázku (1909), k objednání zde; literárněvědnou studii Žena v životě a díle Macharově (1918), k objednání zde; Krise ženskosti (1925), dostupné online zde aj. V těchto a řadě dalších prací se autorka zabývala filozofickými názory či historickým vývojem postavení ženy ve společnosti, z čehož formulovala své úsudky či požadavky a snažila se o aktuální přístup k těmto otázkám během svého života.
Po vystoupení z katolické církve v roce 1919 předložila svůj náboženský názor v přednášce Proč český člověk nemůže být římským katolíkem.

Literární tvorba
Na pole literatury vstoupila novelou Mlhy úsvitu (1920), ve které publicistickou formou nastínila problém intelektuální rovnosti muže a ženy v manželství. Dále je autorkou pouze dvou románů. V knize Mlází (1930), k objednání zde, šlo opět o jistý realisticko-publicistický pokus o řešení otázek lidí na vesnici po druhé světové válce. V této tématice pokračovala i románem Přerod (1943), k objednání zde, ve kterém převážily úvahy o příčinách mravního rozvratu lidí na venkově. Oba romány tedy situovala na venkov do svého rodiště, které přejmenovala na Požárov. Venkov zachytila nejen jako vnější kulisu, ale jako aktivního účastníka děje, jehož vývoj je důležitější a dynamičtější než proměna jednotlivých hrdinů, která je spíše nepatrná. Ani v próze nezapomněla na „ženskou otázku“ - žena má v prózách Pavly Buzkové jakousi spásonosnou funkci. V románech bohužel převážil úvahový prvek na úkor literárního umění.
Z její nevelké literární tvorby zmiňme ještě knížku drobných aforismů a úvah o přátelství či lásce Srdce na štít (1941), k objednání zde.
Životní přítelkyni našla ve spisovatelce Boženě Benešové (1873-1936), se kterou se důvěrně sblížila ve 20. letech. Věnovala jí řadu článků a studií. Rovněž editovala její verše a dramatické práce, které byly vydány posmrtně.

Divadlo
Velkou láskou Pavly Buzkové bylo divadlo. Publikovala četné kritické divadelní studie a velké množství drobných článků, které představují důležitou složku jejího díla. Jde mj. o tituly: Legionářská tragedie (1930), dostupné online zde; O národní divadlo (1932), rovněž dostupné online zde či Šaldovi Loutky a dělníci boží (1936), také dostupné online zde.
Kniha České drama (1932) je souborem portrétů významných soudobých dramatiků, např. Karla Čapka, Františka Langera, Viktora Dyka, Jaroslava Hilberta a dalších. K objednání zde.
I v rámci divadla věnovala pozornost ženám a jejich uplatnění v kulturním a uměleckém světě. Plně ji zaujala herečka Hana Kvapilová (1860-1907). Její korespondence s Růženou Svobodovou (1868-1920) se stala základem pro vznik sepsání knihy Přítelkyně: Hana Kvapilová a Růžena Svobodová ve svých dopisech, dostupné online zde. Herečce věnovala i malou monografii Hana Kvapilová, která je taktéž dostupná online zde.

Pavla Buzková zemřela 15. dubna 1949 v Praze.

  • Z fondu knihovny doporučujeme: MOURKOVÁ, Jarmila. Pavla Buzková (1885-1949). Praha, 1963. K objednání zde.
  • Víte, že publikovala také pod pseudonymy Staša Pavlová, Pavla Rychtářová nebo Hana Rychtářová?
  • Z fondu knihovny doporučujeme: BROUČKOVÁ, Veronika. Vztah ženy k venkovu v prózách Pavly Buzkové. In Ruralismus jeho kořeny a dědictví: osobnosti - díla - ideje. Semily, 2005, s. 190-194. K objednání zde.
  • Doporučujeme k přečtení: Krize ženskosti. (Nad dílem Pavly Buzkové). In Slovo a smysl 2004, roč. 1, č. 1, s. 175-182. Dostupné online zde.

Karel_Polacek_(1892-1945).jpgKarel Poláček (22. 3. 1892 – 21. 1. 1945) byl novinář, redaktor, autor soudniček a fejetonů, povídkář, romanopisec, humorista, napsal také knihy pro děti a překládal.

Rodina, studia a první světová válka
Narodil se v Rychnově nad Kněžnou do početné židovské rodiny. Otec Jindřich Poláček vedl obchod se smíšeným zbožím. Z prvního manželství měl kromě Karla ještě syny Arnošta, Kamila, Ludvíka a Zdeňka. Když bylo K. Poláčkovi sedm let, zemřela matka Žofie na tuberkulózu. Otec se podruhé oženil a z druhého manželství měl ještě dceru Bertu a syna Milána.
V letech 1898-1903 vychodil v Rychnově obecnou školu a následně začal studovat na místním c. k. vyšším gymnáziu. Během studí často propadal. Z gymnázia musel ve školním roce 1907/08 odejít pro „vzdorovité chování“ a špatný prospěch. V následujícím školním roce pokračoval ve studiu na vyšším gymnáziu v Truhlářské ulici v Praze. I zde měl potíže s prospěchem v různých předmětech. Jako novinář později vzpomínal: „V oktávě jsme měli za kompozici pokus o fejeton, začež jsem dostal mínus dostatečně.“ Na gymnáziu nakonec odmaturoval v roce 1912.
Po maturitě měnil různá zaměstnání, pracoval jako písař u advokáta nebo jako úředník u různých firem. Mj. ho zaměstnali ve firmě, která vyráběla hasící přístroje, ale brzy se ocitl bez práce, neboť se šéfové firmy dostali do vězení. Při práci studoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, avšak do studií zasáhlo vypuknutí první světové války. Poláček sice absolvoval důstojnickou školu, ale dosáhl pouze na hodnost četaře. Během války sloužil na ruské a srbské frontě, kde se dostal do zajetí. V zajetí opravoval rozbité mosty a železniční tratě.

Cesta k novinařině
Do Prahy se vrátil v prosinci 1918. Nejprve pracoval v Československé vývozní a dovozní společnosti. Literárně debutoval v satirickém čtrnáctideníku Štika venkova, pro který psal humorné povídky pod pseudonymem Kočkodan. V srpnu 1920 se oženil se svou studentskou láskou Adélou Hermannovou.
V úřednické rutinní práci nacházel groteskní a absurdní stránky, které následně literárně zpracoval v povídce Kolotoč, která zesměšňovala byrokracii. Povídku podepsal pseudonymem Kočkodan a vyšla v Tribuně 30. října 1920. Díky povídce si ho všimli bratři Čapkové. Josef Čapek mu ještě téhož roku následně nabídl spolupráci v jeho satirickém týdeníku Nebojsa. Odtud už to byl jen krůček do Lidových novin. V Lidových novinách psal pod zpočátku pseudonymem Kočkodan fejetony, kurzivy a nedělní povídání. Novinářem z povolání se však stal až následujícího roku, kdy byl propuštěn z úřadu. Působil jako soudní zpravodaj, lokálkář a zpravodaj z manévrů.
Když jej šéfredaktor vyhodil z Lidových novin, přesel zpátky do Tribuny, se kterou spolupracoval až do jejího zastavení v roce 1928. Následně se uchýlil pod vydavatelský koncern Melantrich, kde pracoval hlavně jako sloupkař a soudničkář v deníku České slovo. Kromě toho přispíval soudničkami i do dalšího menaltrišského listu Telegraf.
Souběžně psal nepravidelně do Přítomnosti a vydával vlastní humoristický časopis - čtrnáctideník Dobrý den. Samotný název nového čtrnáctideníku působil záměrně dvojznačně - jednak jako všeobecně vžitý pozdrav, zároveň však také jako signál, že si jeho přispěvatelé budou dělat legraci na účet politiků, společenských a kulturních osobností i samotných čtenářů. Ve svém vlastním čtrnáctideníku se Poláček od samého začátku projevil jako výrazná autorská osobnost. Do časopisu přispívali také např. Karel Čapek, Václav Řezáč nebo Jarmila Hašková. Podařilo se mu také dohodnout spolupráci s tehdejší divadelní avantgardou - např. s Voskovcem a Werichem. Po celou dobu své existence se časopis vyznačoval vynikající výtvarnou stránkou. Vydávání časopisu bylo ukončeno 4. ročníkem.
Spolupráce s Českým slovem trvala až do září 1933, kdy se Poláček vrátil do Lidovek opět jako soudní zpravodaj a sloupkař. Šéfredaktorem tehdy byl Eduard Bass. V březnu 1939 byl z rasových důvodů nucen odejít z Lidových novin. Jeho poslední sloupek vyšel 26. 2. 1939, poslední soudní referát pak příznačně 15. března téhož roku.

Spisovatelská dráha
Karel Poláček patří k nejvýznamnějším českým humoristům. Ve svých knihách se zaměřoval hlavně na směšnost a tragiku života „malého člověka“. Ukazoval, jak si maloměšťák potrpí na vnější pozlátko, na zdání. Obrazy života vykresloval humorem, satirou, karikaturou, ironií, sarkasmem, parodií, zesměšněním, převrácením fráze, úměrnou nadsázkou.
Již ve své prvotině Povídky pana Kočkodana (1922) nachází maloměšťáka takřka všude - setkat se můžete s drobnými postavičkami lidí, s postavami denních hostů v kavárnách, hráčů karet, fotbalových fanoušků apod. Knihu Mariáš a jiné živnosti (1924) vydal s vlastními ilustracemi. Jde o krátké útvary mezi povídkou a sloupkem, věnované lidským zaměstnáním a zálibám.
Židovský humor projevil v titulu Povídky izraelského vyznání (1926), v roce 1933 vydal ještě Židovské anekdoty. V knize Život ve filmu (1927) vyjádřil své názory na působení filmu na široké vrstvy diváků. V románu Dům na předměstí (1928) vyobrazil majitele domu, který propadl despotickému pocitu majetníka. V jádru jde o srážku domácího a nájemníka. Nejde ovšem o žádný bezvýznamný střet, ale o střetnutí na život a na smrt.
V roce 1931 mu vyšla trojice humorných románů. Hráči se odehrávají v prostředí mariášových fandů. Muži v offsidu čerpají Hlavními přednostmi románu jsou dialogy, typické obraty mluvy fotbalových fanoušků a přívrženců sportovních klubů, parodický tón, smysl pro komično a psychologické postřehy zahalené do grotesky. Román Hedvika a Ludvík je podle Poláčkových slov „taková historie o rodině, v níž postupně vždycky jeden manžel zemře a druhý se znovu ožení za mladšího nebo mladší, až nakonec děti z prvního manželství jsou už docela staré a pečují o své rodiče, kteří se těmito postupnými sňatky udrželi ve věku mladistvém, a tudíž nezkušeném.
K maloměšťácké touze po majetku se vrací v románu Hlavní přelíčení (1932), kdy jde hlavní hrdina ve své touze po majetku až k vraždě. Michelup a motocykl (1935) vyobrazuje obyčejného měšťana, jehož slabostí je koupě čehokoli ve slevě, aniž by daný předmět vůbec potřeboval. Největší potíže přijdou s koupí motocyklu.
V roce 1936 vyšel první díl plánované pentalogie o malém městě kolem první světové války, nazvaný Okresní město. V následujících letech následovaly další díly: Hrdinové táhnou do boje, Podzemní město a Vyprodáno. Z pátého dílu dokončil před svou smrtí pouze fragment. Celá série představuje jedno z nejplastičtějších vylíčení první světové války. Je rovněž vyobrazením jeho života a rodiny v Rychnově.
Poláčkovy romány a práce často vycházely na pokračování v časopise Dobrý den, v Tribuně nebo v Lidových novinách. Poláčkovy knihy vycházely po sešitech rovněž v Knihovně Lidových novin, kde se dočkaly významného úspěchu a obliby.

Divadlo, film a rozhlas
Karel Poláček napsal také dvě divadelní hry: Pásky na vousy a Otec svého syna, které se vyznačovaly precizním a bohatým dialogem, avšak nedostatkem byla malá dramatičnost. Jeho romány byly často adaptovány různými divadly.
Ve 20. letech se podílel na překladu dvou kasovních úspěchů Vinohradského divadla. Šlo o Firmy, kterou přeložil z amerického originálu Potash and Perlmutter. Rovněž přeložil veselohru dánského autora Svena Rindoma Premiéra. Ve 30. letech zdramatizoval Dostojevského novelu Ves Štěpančikovo, kterou ve svém divadle hrál E. F. Burian.
Poláček se dostal také k filmu a po jistý čas pracoval jako filmový libretista, zaměstnán byl v ateliérech AB. V roce 1931 byli zfilmováni Muži v offsidu a film se dočkal ohromného úspěchu. Pan Načeradec, kterého hrál Hugo Haas, se následujícího roku objevil jako hlavní postava ve filmu Načeradec, král kibiců. Téhož roku spolupracoval Poláček s Josefem Kodíčkem na scénáři pro film Obrácení Ferdyše Pištory podle stejnojmenné předlohy Františka Langera. V roce 1933 se zfilmování dočkal román Dům na předměstí. V roce 1934 byla natočena veselohra U nás v Kocourkově podle Poláčkova námětu, do které byli obsazeni nejlepší herci tehdejší doby. V roce 1938 napsal dialogy pro film Včera neděle byla podle divadelní hry Václava Skuteckého.
Bez jeho účasti se natáčel film Hostinec U kamenného stolu. Tvůrci filmu zamýšleli využít zisk z filmu na podporu Karla Poláčka během okupace, ale film nebyl v Berlíně schválen a promítán byl až v roce 1949. Dalších filmových adaptací se Poláčkovy romány dočkaly až v 70. letech. Pro televizi byly zpracovány Hlavní přelíčení (1971), Dohazovač (1971), Michelup a motocykl (1972) nebo Pan Selichar se osvobodil. V 90. letech vznikly seriály Z deníku žáka III. B aneb Edudant a Francimor (1993-94) a Bylo nás pět (1995), který se dočkal velké obliby. Režisér Karel Smyczek natočil také film Vše pro firmu.
Takřka všechna Poláčkova díla byla od roku 1933 čtena v rozhlase. Mezi nejúspěšnější patřila v 60. letech čtení Bylo nás pět ve výtečném přednesu Františka Filipovského a Muži v offsidu, které vyprávěl Karel Höger. Muže v offsidu později četl i Vlastimil Brodský.

Pátečníci a kluby
Karel Poláček se stal pravidelným účastníkem setkání ve vile Karla Čapka. V součinnosti s Karlem Čapkem podepsal manifestační projev Obce českých spisovatelů, který byl otištěn ve středu 28. listopadu 1934. Manifest odsoudil zneužití univerzitních sporů o insignie pražskou fašistickou ulicí - tzv. insigniádu. Text mj. vyvolal polemiku s Rudolfem Medkem.
Kromě Pátečníků byl členem i dalších klubů, které se vždy soustředily v nějaké kavárně. Např. ve Společenském klubu se v roce 1932 zrodila tzv. Táflrunda (společnost kolem kulatého stolu). Další odnože byly Klub Marcelka, kde se sdružovali hlavně ctitelé Olgy Scheinpflugové, a Klub pěstitelů tchánů, do kterého byli přijímáni ti, jejichž tchánové byli něčím pozoruhodní. Poláčkův tchán Bedřich se dával živit svou ženou, která vyvařovala pro několik strávníků.

Závěr života
Během okupace pracoval jako zaměstnanec Židovské náboženské obce při registraci zabavených knihoven. Podle vzpomínek Poláčkovy dcery Jiřiny Jelinowiczové (1921-2001) nebylo manželství jejích rodičů příliš šťastné. 16. listopadu 1939 bylo rozvedeno od „stolu a lože“. Nešlo tedy o rozvod v dnešním slova smyslu, ale pouze uvolnění povinností, které k sobě manželé měli. Poláčkova rozvedená manželka se vrátila do Rychnova, kde vedla domácnost židovskému obchodníkovi Arnoštu Ledererovi. S ním byla také v prosinci 1942 deportována do Terezína a odtud šla (téměř současně s Poláčkem) do Osvětimi, kde zahynula.
Karel Poláček následně žil s JUDr. Dorou Vaňákovou, která mu pomohla s emigrací dcery do Anglie. Pod jménem malíře Vlastimila Rady vyšel humoristický román Hostinec U kamenného stolu, poslední kniha vydaná za jeho života. Spolu s Dorou dorazili 5. července 1943 do Terezína, kde díky obyvatelům dostal samostatné obydlí - bývalý kozí chlívek. V měl několik přednášek, přednášel o různých knihách, hlavně o ruských klasicích a podílel se na řešení táborových sporů.
Podle původních názorů měl zemřít v plynové komoře v Osvětimi, kam odej s transportem 19. října 1944. Na základě pozdějšího svědectví slovenské Židovky Kláry Baumöhlové měl Poláček pomáhat vězenkyním v táboře Hindenburg v Polsku s přípravou krátkého silvestrovského skeče. V polovině ledna 1945 byl tábor Hindenburg vyhnán na pochod smrti směrem na Gleiwitz (Hlivici) v Polsku. Poláčka, který už nemohl jít, vezli na saních. Tehdy jej viděla naposledy. Není jisté, zda Poláček zemřel cestou, po příchodu do tábora Gleiwitz II při selekci vězňů nebo ještě později.
Rok po válce vyšla Poláčkova próza Bylo nás pět, kterou napsal v nejtěžším životním období, před odchodem do Terezína v roce 1943. V románu se naposledy vrátil do svého rychnovského dětství.

  • Z fondu knihovny doporučujeme: KRULICHOVÁ, Marie. Karel Poláček: život a dílo. Rychnov nad Kněžnou, 1995. K objednání zde.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: HÁJKOVÁ, Alena. Knížka o Karlu Poláčkovi. Praha, 1999. K objednání zde.
  • Víte, že ve svých dílech Poláček několikrát vyobrazil život své rodiny na malém městě? Šlo ale spíše o zobrazení atmosféry a prostředí, než o přesné portréty osob, např. v Rodinný spor o gramatiku nebo Povídky izraelského vyznání. Nejpropracovanější obraz Poláčkova otce bychom našli v postavě kupce Štědrého v románu Okresní město. Svou matku vyobrazil v Bylo nás pět.
  • V Digitální knihovně SVK HK doporučujeme sbírku věnovanou osobnosti a dílu K. Poláčka. Více zde.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: POLÁČEK, Karel. Úvahy, korespondence, deník z roku 1943. Praha, 2001. K objednání zde.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: SLABÝ, Zdeněk Karel – TYDLITÁT, Jan. Karel Poláček a film. Boskovice, 2002. K objednání zde.

Umělci a architekti

Josef-Scheiwl_Vlastni-podobizna.jpgJosef Scheiwl (7. 3. 1833 - 10. 6. 1912) byl malíř historických námětů a ilustrátor, jeden z posledních Nazarénů. Narodil se v Hradci Králové v rodině ševce a pozdějšího kostelníka chrámu Panny Marie. Jako syn kostelníka pravidelně zpíval na hradeckých kruchtách, a tak se předpokládalo, že nastoupí do studií na konzervatoři. Navzdory tomu se ale začal zajímat o malířství, i když ho rodiče odrazovali, neboť malířům často hrozila bída.
Vystudoval reálku a na gymnáziu absolvoval tři ročníky, načež v roce 1852 odjel bez jakýchkoliv prostředků studovat malířskou akademii v Praze. Zde si vybral obor historické malby a posléze se stal žákem Eduarda von Engertha, pozdějšího ředitele vídeňské obrazárny v Belvederu.
V roce 1857 byl vybrán, aby nakreslil české korunovační klenoty, které maloval podle skutečnosti na Hradčanech. Obrazy korunovačních klenotů vyšly rovněž jako populární prémie k předplatnému časopisu Světozor. Pod vedením prof. Engertha namaloval svůj první obraz Karel Stuart, první obraz pro uměleckou výstavu - Svatá Ludmila své vrahy častující na Tetíně (1858) anebo první oltářní obraz Sv. Jiljí (1859). Následně namaloval mnoho dalších historických či náboženských obrazů.
Na počátku 60. let působil jako asistent kreslení na vyšší reálce v Praze. V roce 1867 komponoval osm alegorických figur ve sgrafitu na průčelí vyšší dívčí školy v Praze. Rovněž vytvořil čtyři fresky alegorických kompozic (Víra, Naděje, Láska a Moudrost) pro Thunovský palác v Praze. V roce 1873 navrhl románský oltář s obrazem sv. Petra a Pavla v Kojicích u Labské Týnice. Během 70. let se podílel na restaurování starých obrazů.
Věnoval se také ilustraci. Četné ilustrace vytvořil pro časopisy Památky archeologické, Spolek vlastenecký nebo Světozor. V mnohých ilustracích zachytil staré stavitelské památky. Ilustroval i některá knižní díla: Rukopis Královédvorský, Máj, Česko-moravskou kroniku od Karla Vladislava Zapa anebo báseň „Poklad“ z Erbenovy Kytice.
V 60. a 70. letech byla jeho tvorba poměrně populární a známá v kruzích široké veřejnosti, avšak později byl jeho styl považován za zastaralý. Ke konci života jej trápil šedý zákal, který mu znemožňoval další tvorbu. Tři roky před smrtí začal malovat obraz Nero, ale nedokončil jej. Zemřel 10. června 1912 v Praze.

  • Z fondu knihovny doporučujeme: MALINA, Jiří. Královéhradecké obrázky. 3. díl. Hradec Králové, 2005, s. 174-176. K objednání zde.
  • Víte, že v roce 1934 rozhodla rada města Hradce Králové o zakoupení obrazu Svatopluk a Rastislav a jeho převezení ze Salcburku? Olej na plátně namaloval Scheiwl v roce 1860 a ztvárnil moravského knížete Svatopluka, který zajal svého strýce Rastislava, aby jej vydal soudu v Řezně.
  • Z Digitální knihovny SVK HK vybíráme: Rukopis Kralodvorský v písmě stenografickém. K prohlédnutí zde.
  • Víte, že v 60. letech vytvořil kresby pro okna v katedrále sv. Ducha v Hradci Králové? Podle nich realizoval tři vitrážová okna Jan Zachariáš Quast. Scheiwl rovněž namaloval kresby pro dvě okna v katedrále sv. Víta v Praze.
  • Doporučujeme k přečtení: Josef Scheiwl. In Světozor 1874, roč. 8, č. 11, s. 126 [cit. 2020-09-03]. Dostupné online zde.

Frantisek-Kupka_Autoportret.jpgFrantišek Kupka (23. 9. 1871 - 21. 6. 1957) byl přední tvůrce a průkopník abstraktního umění. V díle řešil otázky rotačního pohybu, podstaty abstrakce, problém prostoru, stavby a pohybu organické hmoty, vyjádření přírodního řádu a jeho procesů, a také otázku energie.

Mládí v Dobrušce
Narodil se v Opočně v rodině Václava Kupky a matky Josefy, rozené Špačkové jako nejstarší z pěti dětí. Dětství a mládí ale strávil v nedaleké Dobrušce, kde jeho otec pracoval jako okresní sekretář. V roce 1879 téměř smrtelně onemocněl černými neštovicemi, po kterých mu po zbytek života zůstaly jizvy v obličeji. O dva roky později jej ještě více zasáhla smrt matky. Po její smrti se jeho otec znovu oženil, avšak s nevlastní matkou neměl Kupka dobré vztahy, neboť ničila jeho kresby.
V roce 1884 nastoupil do učení k sedláři Josefu Šiškovi, jehož prostřednictvím objevil spiritismus a díky tomu se po zbytek života zajímal o mysticismus a okultismus. Šiška totiž ve svém domě pravidelně pořádal seance, na kterých Kupka působil jako médium. V učení ovšem nebyl příliš šťastný a pokusil se několikrát zběhnout. Během návštěv okolí se seznámil s barokní náboženskou malbou a sochařstvím.
Protože již odmala rád maloval, dal jej jeho otec na malířská studia na přání tehdejšího starosty Josefa Archleba, který Kupku i mecenášsky podporoval. Své první obrazy maloval buď pro starostu, nebo na objednávku, např. obrazy s náboženskými náměty anebo s historickou tématikou pro hospodářské a průmyslové výstavy v Dobrušce. Nejspíše pro tuto příležitost vytvořil rozměrné plátno Panoráma Dobrušky, což je olej na plátně zachycující město před změnami ve 20. století. Jeho nejstarším známým a dochovaným dílem je firemní štít sedlářského mistra Josefa Šišky. Pro mecenáše J. Archleba maloval rovněž obraz propagující jeho továrnu na likéry „La ferme“, avšak nedokončil jej, pravděpodobně kvůli podnikatelským neúspěchům svého mecenáše.

Studia, pobyt ve Vídni
V roce 1888 pobýval krátce v Jaroměři, kde studoval malířství u prof. Aloise Studničky, ředitele Státní řemeslnické školy, který jej spolu s prof. Josefem Šímou připravil k přijímacím zkouškám na pražskou Akademii výtvarných umění. Díky nim se seznámil s dílem Josefa Mánese, které na něj silně zapůsobilo. Zkoušky následně úspěšně složil a na podzim 1889 byl přijat do ateliéru historické a náboženské malby prof. Františka Sequense. Aby se v Praze uživil, dával hodiny kreslení a působil jako úspěšné médium. To však mělo negativní vliv na jeho psychiku a během života následně utrpěl několik nervových otřesů a potýkal se s depresemi.
Když v roce 1892 ukončil studia, zapsal se na vídeňskou akademii, kde studoval historickou malbu u prof. Augusta Eisenmengera (1830-1907). Ve Vídni ovšem žil v chudobě a měl problémy zaplatit školné, studia proto kvůli finančním obtížím opustil. Ve studiích však mohl následně opět pokračovat, neboť byl osvobozen od povinnosti platit školné. V té době maloval málo, ale hodně se zajímal o filozofii a přírodní vědy. Seznámil se s malířem a teosofem Karlem Wilhelmem Diefenbachem. Načas se přestěhoval do jeho umělecké a duchovní komunity v Hütteldorfu, kde se pod jeho vlivem stal přísným vegetariánem a začal každý den pravidelně cvičit za jakéhokoliv počasí, což provozoval až do vysokého stáří. Od vídeňského Kunstvereinu získal zakázku na monumentální malbu Poslední sen umírajícího Heina, který byl vystaven v roce 1894 a zaujal i císařovnu Alžbětu. Ta zároveň projevila zájem o portrét, díky čemuž získával zakázky i od vídeňské aristokracie.

Paříž a první abstraktní obraz
V roce 1895 cestoval do Prahy, Mnichova a nakonec do Paříže, kde se trvale usadil. Zapsal se na École des Beaux-Arts a na výtvarnou akademii Julian. V Paříži se zpočátku živil navrhováním plakátů pro kabarety na Montmartru, kreslením karikatur či ilustracemi pro různé módní časopisy anebo obchodní domy. V roce 1900 poprvé vystavoval v Paříži na Salónu krásných umění. V témže roce se zúčastnil i Světové výstavy, která se rovněž konala v Paříži a kde mu byla udělena bronzová medaile.
Pro anarchistický časopis L’Assiette au beurre vytvořil cyklus satirických kreseb Peníze. Po jeho úspěchu namaloval pro časopis další dva cykly – Náboženství a Mír. V roce 1904 získal zakázku na ilustraci několikasvazkového díla Člověk a země (autor Élisée Reclus) a seznámil se se svou budoucí manželkou Eugénií Cecilií Straubovou, s níž se o rok později usadil na pařížském předměstí Puteaux, kde zůstal až do své smrti. V roce 1905 se konala první putovní výstava v Čechách a na Moravě, kde vystavil 50 olejů a 100 kreseb, pastelů a litografií. Výstava trvala dva roky a měla velký úspěch, zejm. díky cyklům Náboženství a Peníze. V té době se začal více zajímat o vědu a techniku, na Sorbonně navštěvoval přednášky z fyziky, biologie a fyziologie.
Na Podzimním salónu v roce 1912 vystavil dvě abstraktní plátna: Amorfa dvoubarevná fuga a Amorfa teplá chromatika, která vzbudila velkou pozornost kritiky. Svými plátny vyvolal vlnu rozhořčení a rozporuplných názorů. Nakonec se ukázalo, že ani sám Kupka nebyl spokojen s výběrem názvu. Jeho snaha o nalezení souznění mezi malířstvím, hudbou a poezií znamenala zcela zásadní vliv na vývoj evropského moderního umění v první polovině 20. století. Amorfa ale získala uznání prvního veřejně vystaveného abstraktního obrazu na světě až po mnoha letech. Kupka byl sice považován za jednoho z průkopníků abstrakce, ale stál mimo hlavní proud.

V legii
Vypuknutí 1. světové války přerušilo jeho vývoj v duchu modernismu. Ihned se přihlásil do Cizinecké legie a nastoupil k rotě Nazdar, se kterou se dostal na frontu v oblasti Champagne. V roce 1915 byl zraněn a do bojů se kvůli špatnému zdravotnímu stavu již nevrátil. Začal se ale věnovat propagační práci pro Českou kolonii v Paříži. T. G. Masaryk jej později jmenoval i předsedou tohoto sdružení. Pod pseudonymy Josef Dálný nebo Paul Regnard vytvořil pro čs. legie několik grafických listů a kreseb s národními motivy, které byly použity na plakáty, pohlednice, známky a kolky. Po založení autonomní československé armády ve Francii v roce 1918 do ní ihned vstoupil, byl zařazen k 21. střeleckému pluku a jmenován poručíkem. První prapor, vytvořený podle Kupkova návrhu, předal pluku za přítomnosti Edvarda Beneše 30. června 1918 osobně prezident Francouzské republiky Raymond Poincaré jako dar města Paříže. V té době vytvořil ještě návrhy uniforem čs. armády, u nichž se inspiroval francouzskými vlivy nejen ve střihu, ale i v barevnosti výstroje. Během války namaloval soubor akvarelů, na nichž zobrazil karikatury spolubojovníků a velitelů.

Poválečná tvorba
V roce 1918 byl jmenován profesorem na pražské Akademii výtvarných umění. Protože nerad cestoval a nechtěl o místo z finančních důvodů přijít, dohodl se později s vedením školy, že bude trvale pobývat v Paříži, kde bude dohlížet na české a slovenské stipendisty a starat se o ně (až do r. 1939). Přednášel jim dějiny Francie a témata související s francouzskou kulturou a civilizací. Po válce se v roce 1919 stal jedním ze zakladatelů Památníku odboje – Uměleckého sboru při MNO v Praze, jenž byl předchůdcem dnešního Vojenského historického ústavu. V témže roce se seznámil s bohatým průmyslníkem Jindřichem Waldesem, který se stal jeho mecenášem a předním sběratelem. Pro jeho podnik Koh-i-noor (špendlíky, patentky, kovová a textilní galanterie) vytvářel loga a reklamní plakáty.
Jeho první samostatná výstava v Paříži měla v roce 1921 úspěch. Ještě před válkou začal pracovat na rukopise, který se zabýval úlohou moderního výtvarného umělce při práci s abstraktními formami. Poprvé vyšla kniha v českém překladu v roce 1923 pod názvem Tvoření v umění výtvarném. První vydání je k dostání i v našem fondu zde.
V roce 1925 přestal načas malovat, aby se mohl věnovat albu dřevořezů Čtyři příběhy bílé a černé, Album o rok později vydal vlastním nákladem a šlo o finanční katastrofu. Estetické kvality díla byly ovšem uznávány. V témže roce obdržel ještě francouzský Řád čestné legie. Ke konci 20. let rostl jeho věhlas nejen v Československu, ale i v Paříži se o něj začali zajímat umělečtí kritici, kteří jej vyhledávali a psali o jeho díle a umění. Až do poloviny 20. let vycházely motivy jeho obrazů z Dvoubarevné Fugy a Teplé chromatiky.
Na sklonku 20. let se snažil na plátno převést dynamiku strojů a znázorňuje různé mechanismy, odkazující k těžkému průmyslu, ke strojovým převodům a pákám, jejichž lomoz odlehčoval hudebními názvy. Zatímco v předchozích letech nahlížel do hlubin kosmu nebo do srdce přírody, nyní naslouchal „hukotu“, např. obraz Stroje. Na počátku 30. let bojoval s těžkými obdobími deprese a několikrát se psychicky zhroutil. Postupně se jeho stav zlepšoval a od mašinismu se vracel zpátky ke geometrické abstrakci. V průběhu 30. let se zúčastnil několika výstav – u příležitosti 50. výročí Salónu nezávislých (1934), Kubismus a abstraktní umění v Muzeu moderního umění v New Yorku (1936) nebo v Jeu de Paume v Paříži vystavoval spolu s Alfonsem Muchou (1936).

Druhá světová válka a závěr života
Během 2. světové války opustil s manželkou Paříž, aby následující léta strávili v domě jejího otce v Beaugency. Po válce uspořádal SVU Mánes v roce 1946 na oslavu 75. Kupkových narozenin velkou retrospektivu jeho díla a Kupka si do katalogu napsal vlastní životopis. Ve stejném roce se v Paříži zúčastnil Salonu des Réalités Nouvelles, kde pravidelně vystavoval až do své smrti a jehož čestným předsedou se stal v roce 1956. V roce 1953 se konala Kupkova samostatná výstava v Rose Fried Gallery v New Yorku a Salon des Réalités Nouvelles uspořádal na jeho počest „Jubilée Kupka“.
Kupka zemřel 24. června 1957 v Puteaux. Jeho žena Nini prodala výměnou za skromnou penzi velké množství jeho děl Musée national d´art moderne v Paříži, které později uspořádalo retrospektivu Kupkova díla. Stejnému muzeu věnovala v poslední vůli před svou smrtí v květnu 1963 asi 50 obrazů a 100 kreseb a grafik.

Dílo proslavilo Kupku teprve po jeho smrti a v současnosti je v mezinárodním kontextu považován za jednoho z nejvýznamnějších a nejuznávanějších českých malířů.

  • Z fondu knihovny doporučujeme: BRADÍK, Pavel. František Kupka - z Opočna, Dobrušky, Jaroměře a Puteaux. Hradec Králové, 2008. K objednání zde.
  • Víte, že v Zámecké ulici v Opočně stojí jeho rodný dům, čp. 6, s pamětní deskou na průčelí a je po něm zde pojmenováno náměstí? V sousední Dobrušce pak má pamětní desku na domě, kde vyrůstal, je po něm pojmenována ulice i ZŠ a v obou městech stojí památníky věnované F. Kupkovi.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: ANDĚL, Jaroslav – KOSINSKÁ, Dorothy. František Kupka: průkopník abstrakce, malíř kosmu. Ostfildern-Ruit, 1997. K objednání zde.
  • Víte, že je autorem návrhu „Řádu Zlaté lípy“? Na základě jeho návrhu se po 90 letech realizovalo „Vyznamenání Zlaté lípy“, které uděluje ministr obrany ČR od r. 2008 „pouze mimořádně, a to občanům ČR a cizím státním příslušníkům, kteří se významně zasloužili o ochranu základních lidských práv a svobod, zejm. lidského života, zdraví a majetku, základních principů demokratického a právního státu nebo se jinak výjimečně zasloužili o rozvoj obrany a bezpečnosti ČR, včetně vědecké a odborné práce.“ F. Kupka je i jeho nositelem in memoriam. Více zde. Rovněž navrhl první podobu Válečného kříže (1914-1918).
  • Z fondu knihovny doporučujeme: Kupka - Waldes: malíř a jeho sběratel. Dílo Františka Kupky ve sbírce Jindřicha Waldesa. Praha, 1999. Kniha je určena pouze k prezenčnímu studiu, najdete ji ve studovně v 5. NP, v regále mezi ostatními regionálními osobnostmi pod signaturou I-649 371.
  • Víte, že se Kupka během života důrazně bránil zařazování k určitému stylu a podrážděně reagoval na zařazování svého díla do určitých uměleckých směrů? Byl individualista, k uměleckým hnutím se stavěl negativně a k malířským kolegům se choval přezíravě. Také nedůvěřoval kritikům a raději o sobě psal sám. Přesto býval a bývá řazen k představitelům kubismu a orfismu. Naproti tomu vždy trval na jedinečnosti vlastního uměleckého programu.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: MLÁDKOVÁ, Meda – SEKERA, Jan – DRURY, Richard. František Kupka: ze sbírky Jana a Medy Mládkových = from the Jan and Meda Mladek collection. Praha, 2007. K objednání zde.

Bohumil-Kubista_Vlastni-podobizna.jpgBohumil Kubišta (21. 8. 1884 - 27. 11. 1918) se narodil ve Vlčkovicích (dnes část obce Praskačka) u Hradce Králové. Jako nemanželský syn z chudé rodiny neměl začátky jednoduché. Malíř, grafik, kreslíř a výtvarný teoretik.
Studoval reálné gymnázium v Hradci Králové (1896-1903). Navštěvoval čítárnu Průmyslového muzea (v Odborné škole uměleckého zámečnictví), kde také v té době studoval jeho budoucí přítel a malíř Václav Špála. V roce 1902 navštěvoval desetiměsíční výtvarný kurz pro pány, který vedl architekt Josef Šíma (otec malíře Josefa Šímy, tehdejší učitel na Odborné škole řemeslné v Jaroměři). Pokračoval na Uměleckoprůmyslové škole a Akademii výtvarných umění v Praze, zde v ateliéru Vlaho Bukovace, odkud však odešel. Cestoval a studoval ve Florencii a v Paříži, kde se také setkal s Piccasem.
Kubišta zaujímá centrální postavení v českém moderním umění, jedná se o fenomenálního umělce. Přestože se dožil pouhých 34 let, jeho umělecký vývoj reflektoval moderní světové malířství od postimpresionismu a expresionismu po kubismus, futurismus a fauvismus. Rané Kubištovy práce byly inspirovány Vincentem van Goghem, Edvardem Munchem a Paulem Cézannem. Svá kubistická díla zase přesně propočítával. I v Itálii, kde působil jako důstojník dělostřelectva, čerpal v barevnosti z fauvismu.
V letech 1907 a 1908 vystavoval se skupinou Osma, kterou pomáhal spoluzakládat. K bližšímu studiu skupiny doporučujeme knihu: PADRTA, Jiří – LAMAČ, Miroslav. Osma a Skupina výtvarných umělců 1907-1917: teorie, kritika, polemika. Praha, 1992. K objednání zde. V letech 1911 a 1912 Kubišta vystavoval v Berlíně na známé výstavě Neue Sezession.
Známé jsou např. jeho obrazy: Vlastní podobizna za založenýma rukama (1904-1905), Dvojník (1911), Pierot (1911), Zátiší s lebkou (1912).
Zajímavá je příhoda, která v roce 1911 následovala po jeho negativní kritice malíře Josefa Ullmanna v Národních listech. Kritizovaný se s Kubištou setkal v kavárně Union, kde ho začal mlátit připraveným karabáčem. Kubišta byl zaskočen, ale líbit si to nenechal, dotčeného malíře zažaloval a spor vyhrál. Ullmann musel zaplatit 90 korun, což byl téměř měsíční plat dělníka v Praze.
Kolem roku 1911 se Kubišta seznámil s Janem Zrzavým, stal se hostem okultistické skupiny Sursum a začal se zajímat o spiritismus a parapsychologii. Jeho obrazy z této doby vykazují zajímavé surrealistické prvky.
Kubišta vstoupil do armády z existenčních důvodů, sloužil jako důstojník dělostřelectva v chorvatské Pule. Přestože 1. světovou válku přežil, skolila ho jako mladého muže španělská chřipka.
Je pochován v Hradci Králové na hřbitově v Kuklenách.

  • Z fondu knihovny doporučujeme: SRP, Karel. Bohumil Kubišta: zářivý krystal. Řevnice, 2014. K objednání zde.
  • Že má Kubišta nezastupitelné místo nejen mezi malíři, ale i grafiky, se můžete přesvědčit v publikaci: NEŠLEHOVÁ, Mahulena. Bohumil Kubišta - grafika. Praha, 2014. K objednání zde.
  • Víte, že na gymnáziu v Hradci Králové byl jeho třídním a profesorem matematiky a fyziky Václav Posejpal, který se později stal profesorem experimentální fyziky na Univerzitě Karlově? Fyzikova manželka vzpomíná: „Znala jsem Kubištu z Hradce, v Paříži v roce 1909 několikrát jsem se s ním sešla. Tehdy jsem poznala, jak mého muže si vážil. Můj muž ho měl rád, rozuměl mu a rozhodně měl velký vliv na jeho vývoj.“ Kubišta svého učitele dokonce dvakrát portrétoval.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: KUBIŠTA, Bohumil. Korespondence a úvahy. Praha, 1960. K objednání zde. V knize se dozvíte, že nejvíce dopisů z Paříže Bohumil adresoval svému strýci a podporovateli Oldřichovi, synovec v nich žádal o finanční výpomoc.
  • Z Digitální knihovny SVK HK vybíráme: Výroční zpráva c.k. vyšší reálné školy v Hradci Králové: za školní rok 1902-1903. K prohlédnutí zde. Zde se např. dočtete, že B. Kubišta obdržel v rámci podpory chudým žákům odměnu za nejlepší práce z kreslení, 1. cena činila 40 korun.
  • Víte, že jeho Zátiší z roku 1909 bylo v květnu 2013 vydraženo za 18, 5 milionu korun?
  • O tom, že Bohumil Kubišta je jednou z nejvýznamnějších osobností našeho kraje svědčí i názvy článků z katalogu SVK HK, vybíráme: Umělec strhujícího talentu, Chtěl obsáhnout život silným tahem, Stál u zrodu avantgardy, Kubišta chtěl jít až za Picassa. Články si můžete přečíst ve studovně ve 4. nadzemním podlaží po objednání příslušného periodika.
  • Nedávno vyšla mimořádná publikace nejen o přátelství a spolupráci s Emilem Fillou: RAKUŠANOVÁ, Marie. Kubišta - Filla: plzeňská disputace. Zakladatelé moderního českého umění v poli kulturní produkce. Plzeň, [2019]. K objednání zde.
  • Víte, že Kubištův pomník s velkým plošným reliéfem a nápisem „Obsáhnouti život silným tahem“ je dílem významného českého sochaře období secese Františka Bílka?
  • Obrazy, které vlastní Národní galerie, si můžete prohlédnout zde. Nechybí tu známý obraz Pierot, či Kuřák, který je autoportrétem.

Jan-Trampota.pngJan Trampota (21. 5. 1889 - 19. 10. 1942) se narodil na pražském Žižkově. Malíř, kreslíř, grafik. Nejznámější jsou jeho malby české krajiny.

Studium, umělecká dráha
Jan Trampota pocházel z chudé rodiny, byl nejstarší z pěti dětí Jana Trampoty a Vendelíny rozené Michalovičové. Dědeček vlastnil menší obuvnický krámek na Žižkově. Z finančních důvodů i ze zájmu se nejprve Trampota vyučil zahradníkem, poté studoval na Uměleckoprůmyslové škole u profesora Emanuela Dítěte a později pod vedením Jana Preislera. V roce 1910 se Trampotovi krámku museli vzdát a odešli bez nejstaršího syna za lepšími výdělky do Ameriky. To na mladého malíře velmi dolehlo, zůstal v Čechách sám, stal se samotářem, outsiderem, podobně jako Jan Zrzavý a Bohumil Kubišta.
Roku 1913 vstoupil do Spolku výtvarných umělců Mánes a od té doby se účastnil společných výstav i v cizině. Ve své tvorbě začal Trampota figurálními díly, potom se zabýval jako mnozí jiní v té době kubismem, tímto stylem maloval např. akty, poté přenesl geometrii do přírodní krajiny. Později Trampota kubismus opustil a tíhnul k expresionismu. Posléze dospěl k osobitému pojetí a těžištěm jeho tvorby se stala krajina. Typická je jeho barevnost, stavebnost, tvarová vyváženost, je patrný vliv Cézanna.
V létě 1915 pobýval Trampota spolu se sochařem Josefem Kubíčkem v Nové Vsi u Chotěboře. Byl poctěn pozváním mecenášky Jarmily Mixové Šťastné na její letohrádek. Na malíře mělo toto léto rozhodující vliv, poprvé byl ve svém životě finančně zajištěn a mohl objevovat svůj vlastní styl, našel zde také své stěžejní téma, a sice krajinu.

První světová válka a poválečné období
Před odvedením na vojnu, do války, na podzim 1916, maloval Prahu, snad aby si vštípil rodný Žižkov. V 1. světové válce prošel např. Salzburg, Bergheim či Fondo, vytvořil několik děl s přírodní tematikou.
V roce 1919 uspořádal první soubornou výstavu společně s Josefem Kubíčkem, maloval také slovenské bojiště pro Národní památník v Praze, v tomtéž a dalším roce pobýval u rodiny malíře Kubíčka v Nových Hradech u Vysokého Mýta. Kromě krajiny se zaměřil na malování jabloní a začínal malovat barevným pastelem.
Oženil se v roce 1921 s klavíristkou a divadelní ochotnicí Albertinou Venclovou, v červnu se jim narodil syn Vratislav. A tehdy se konečně malíř dostává do našeho kraje, nejprve se usadí ve Slatině nad Zdobnicí a potom blíže k horám – v Pěčíně. Orlické hory a Pěčín se objevují na většině dalších Trampotových obrazů. Na jaře 1927 měl druhou soubornou výstavu v Mánesu a v létě téhož roku v muzeu v Hradci Králové. V roce 1928 zemřela Trampotovi jeho žena, malíř velmi truchlil a rozhodl se odjet s malířem Rudolfem Kremličkou do Francie. Dvouletá cesta mu pomohla, oblíbil si normandský Étretrat, maloval moře, motivy loděk na pobřeží, portréty mladých žen, navštívil také mnohé francouzské galerie, rozšířil si rozhled. V roce 1931 vystavil svá díla z Normandie v Mánesu, pražští návštěvníci je však nepřijali.

Doma v Pěčíně maloval další obrazy z okolí a Orlických hor. Trápily ho však srdeční potíže a v říjnu 1942 zemřel v Poděbradech.

  • Z fondu knihovny doporučujeme: Jan Trampota, krajina zahrada: Státní galerie výtvarného umění v Náchodě, Státní galerie výtvarného umění v Chebu, Galerie moderního umění v Hradci Králové, pobočka Orlická galerie v Rychnově nad Kněžnou, stálá expozice Umělci Orlických hor. Hradec Králové, 2000. Kniha je určena pouze k prezenčnímu studiu, najdete ji ve studovně v 5. NP, v regále mezi ostatními regionálními osobnostmi pod signaturou I-748 292.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: SŮVA, Josef – FYMAN, Vladimír – KLOUDA, Miroslav. Obrazy mé krajiny. Hradec Králové, 1984. K objednání zde.
  • Víte, že Jan Trampota výtvarně různě zpracovával motiv jabloně, kterou viděl z okna svého domu v Dejvicích? Maloval ji netradičně, většinou s holými větvemi, bez detailů.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: POHRIBNÝ, Arsén. Jan Trampota. Praha, 1959. K objednání zde.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: KARLÍKOVÁ, Ludmila. Jan Trampota 1889-1942. Hradec Králové, 1988. K objednání zde.

Josef-Sima.jpgJosef Šíma (19. 3. 1891 – 24. 7. 1971) se narodil v Jaroměři, zemřel v Paříži. Můžeme se setkat i se jménem Joseph Sima. Je znám jako ilustrátor, malíř, grafik, překladatel z francouzštiny.
Studoval na reálném gymnáziu v Hradci Králové, a to v letech 1902-1904, pak se rodina přestěhovala do Brna, kde také odmaturoval. Ve studiích pokračoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze a Akademii výtvarných umění, studia však nedokončil. Sloužil v armádě, za první světové války se účastnil bojů v Haliči, ve Volyni, u italského Caporetta. V roce 1916 byl raněn.
V roce 1920 byl přizván k účasti na výstavě Tvrdošíjných, jeho obrazy posléze visí vedle těch od např. Josefa Čapka, Jana Zrzavého, Václava Špály, Emila Filly a jiných. Výstava měla úspěch, Šíma se poté rozhodl odejít do Francie. Nejprve se usadil na úpatí Pyrenejí, v roce 1921 se přestěhoval do Paříže, kde zakotvil natrvalo.
Neztratil však kontakt s rodnou vlastí, stal se členem Devětsilu, překládal do češtiny francouzské autory, psal do českých avantgardních časopisů, ilustroval díla mnohých českých i francouzských básníků. V Paříži ho potká štěstí, získá místo v ateliéru se specializací na umělecké knižní vazby. Díky majitelce proniká do pařížské umělecké společnosti, nakonec i do její rodiny, bere si její dceru Nadine Germainovou, studentku medicíny. V roce 1925 se koná v Topičově salonu v Praze první samostatná Šímova výstava, v roce 1926 získává francouzské státní občanství a v roce 1927 má samostatnou výstavu v Paříži.
Společně s přáteli později ve Francii založili skupinu Le Grand Jeu (Vysoká hra), členy byli francouzští básníci. Vydávali časopis, odkláněli se od evropského racionalismu a nechali se inspirovat okultismem, usilovali o rozšíření lidského poznání. K tomu užívali různé prostředky a experimenty – anestetika, drogy, duchovní cvičení. Výtvarná tvorba Josefa Šímy zabstraktněla, „jeho krajiny ovládly podvědomé vize“ a mytologické symboly. Od té doby Šíma často používá některé symboly, především vejce jako začátek všech začátků, dokonalý tvar. Tím se od surrealismu přiklonil k symbolismu. Dalším často Šímou užívaným symbolem je šestihran.
Ve 30. letech Šíma upřednostňuje krajinomalbu, nejedná se o realitu, ale využívá geometrické tvary. Ve 2. polovině 30. let, kdy vše směřuje k válce, se malíř zaměřuje na antické mýty, především ty s tragickým podtextem.

  • Z fondu knihovny doporučujeme: ŠMEJKAL, František. Josef Šíma. Praha, 1988. K objednání zde.
  • O tom, že je Šíma častým ilustrátorem knih, se můžete přesvědčit v knize: ŠÍMA, Josef – ROUS, Jan – ŠEBEK, Miloslav. Josef Šíma: knižní grafika a kresby. Praha, 1985. K objednání zde.
  • Víte, že některá barevná okna v kostele svatého Jakuba v Remeši jsou dílem Josefa Šímy? Pracoval na nich v letech 1963 až 1969. Mnozí v nich vidí českou krajina s osamělými balvany a modravými studánkami, přestože se inspiroval středověkou legendou.
  • Šíma je i autorem cestopisných črt z Francie, kniha se jmenuje Kaleidoskop a můžete si ji objednat zde.
  • Víte, že se Šímův obraz s názvem ML v roce 2018 vydražil za více než 36 000 000 Kč?
  • Ukázky Šímových obrazů ze sbírky Národní galerie si můžete prohlédnout v její digitální sbírce zde.

S-Sucharda-v-atelieru.jpgStanislav Sucharda (12. 11. 1866 - 5. 5. 1916) byl přední český sochař přelomu 19. a 20. století a významný medailér, zakladatel českého moderního medailérství. Je pokládán za nejvýznamnějšího tvůrce českého secesního reliéfu.

Studium, akademická kariéra, rodinný podnik
Narodil se v Nové Pace do řezbářské a sochařské rodiny, jejíž umělecká tradice sahá až ke konci 18. století. První umělecké zkušenosti proto získával již v rodinné dílně. Po absolvování obecné školy v Pace a vyšší reálky v Pardubicích (1884) pokračoval v dalším vzdělávání v Praze. Nejdříve studoval dva roky (1885-86) architektonickou a ornamentální kresbu na České technice u prof. Jana Kouly a zároveň ornamentální kresbu a modelování na Státní průmyslové škole u prof. Josefa Maudera. Zjevné sochařské nadání ho dostalo na pražskou Uměleckoprůmyslovou školu k prof. Josefu V. Myslbekovi, kterou dokončil v roce 1892. Následně podnikl studijní cestu do Německa, Paříže a Itálie. Po návratu se na podzim 1892 stal pomocným a od roku 1894 řádným učitelem na Uměleckoprůmyslové škole. V roce 1899 byl jmenován řádným profesorem. Školu následně modernizoval společně s architektem Janem Kotěrou. Myslbekovou zásluhou se v roce 1915 stal profesorem nově založené speciální medailérské školy na Akademii výtvarných umění v Praze.
S otcovým závodem spolupracoval na opravách kostelních interiérů a výrobě nového mobiliáře. Pro tyto zakázky, stejně jako pro většinu suchardovských náhrobků, zhotovoval návrhy výhradně jen on, neboť byl vynikajícím kreslířem. Od počátku 90. let převzal vedoucí úlohu v rodinném závodě, kde kromě zhotovování návrhů vedl korespondenci a sestavoval rozpočty. Provoz podniku řídil až do konce života a vytvořil mnoho návrhů náhrobků či kostelních inventářů, které následně realizovali jeho bratři Bohuslav a Vojta.

První úspěchy, náměty tvorby a spolková činnost
Významnou událostí jeho kariéry představovala zlatá Reichlova cena od vídeňského Künstlerhausu, kterou v roce 1892 obdržel za svůj raný reliéf Ukolébavka (ilustrující lidovou píseň Spi synáčku, spi). Díky věhlasu této práce získal velké množství zakázek.
Jeho tvorba vycházela námětově z díla Mikoláše Alše a Karla Jaromíra Erbena, tematicky šlo o venkovský lid, českou krajinu, dějiny, mýty, báje a pohádky. Na konci 19. století, pod vlivem díla francouzského sochaře Augusta Rodina, se jeho tvorba orientovala na symbolické a impresionistické motivy, ženské akty a podobizny. Suchardovým specifikem byla originální slovanská mytologie, jeho dílem se táhly náměty Libuše a pohanství. Dále se intenzivně zajímal o husovské téma. Byl horlivým příslušníkem pražského Sokola. S idejemi sokolství se seznámil již v mládí v rodině, neboť jeho otec, sochař Antonín Sucharda, byl zakladatelem a náčelníkem novopacké sokolské župy. Pro českou obec sokolskou vytvářel ilustrace k prostným cvičením, plakáty, sletovou výzdobu, četné odznaky, medaile, diplomy apod.
Během 90. let a na začátku nového století představoval vůdčí osobnost SVU Mánes, působil také jako redaktor Volných směrů, byl mj. zakládajícím členem Národopisného muzea, dopisujícím a posléze mimořádným členem IV. třídy České akademie věd a umění, letitým činovníkem českého kuratoria Moderní galerie a členem vídeňského uměleckého spolku Hagen. V roce 1901 byl za četné zásluhy vyznamenán rytířským řádem Františka Josefa I.

Pomníky a sochařské dekorace
Stanislav Sucharda tvořil nejvíce v Praze, kde se v sochařském oboru prosadil dekoracemi pro novostavby pražských bankovních paláců z poloviny 90. let. V letech 1896-98 vytvořil několik návrhů pro monumentální fontánu před Rudolfinem, ale s kolegou Aloisem Dryákem získali druhou cenu. Na počátku 20. století se realizovala jeho sochařská výzdoba na levém křídle Fantovy budovy dnešního Hlavního nádraží, Obecního domu či Nové pražské radnice. Vytvořil také sochu Karla IV. Pro průčelí katedrály sv. Víta.
Suchardovým životním dílem je jeden z největších sochařských monumentů Evropy - pomník Františka Palackého v Praze. Soutěž na pomník byla vypsána 24. září 1897 a Sucharda se jí zúčastnil s architektem Aloisem Dryákem. Základní kámen pomníku byl slavnostně položen v červnu 1898 a v roce 1901 se konala užší soutěž mezi Suchardou a Ladislavem Šalounem, kterou Sucharda se svým návrhem vyhrál. Od března 1904, kdy podepsal smlouvu a odevzdal definitivní návrh pomníku, jej práce na něm doslova pohltily a věnoval jim většinu svého času až do jeho dokončení v roce 1912. Odhalení pomníku se stalo celonárodní slavností u příležitosti závěrečných oslav šestého sletu všesokolského a prvního sletu Sokolstva Slovanského. Jde o jedinečné dílo jak po stránce formální a kompoziční, tak i technické. Železobetonovou konstrukci obepnuly asymetricky umístěné bronzové figury, které se samy vyvažovaly. Na samostatném soklu sedí postava Františka Palackého, naslouchajícího svým myšlenkám a nazírajícího svým vidinám. Předsunuté krajní skupiny znázorňují jednak „útisk národa“ v podobě dvouhlavé zrůdy germanizace, jehož protějškem pak je skupina „Probuzení”. Na levé straně středového pylonu je umístěna alegorie bělohorské porážky. Centrální mnohafigurové sousoší představuje alegorii „Génia historie“ a „Hlasy dějin“. Autorství pomníku mu přineslo věhlas, díky kterému získal pomníková zadání i ze zahraničí - např. monumentální bronzové poprsí Bedřicha Smetany pro newyorský Central Park nebo pomník Komenského v Clevelandu.
V roce 1900 spolupracoval s J. Kotěrou na návrhu pomníku Jana Husa. Tentokráte ale vyhrál návrh Ladislava Šalouna. S Kotěrou spolupracoval i nadále, např. na reliéfech Peterkova domu v Praze. V Prostějově zdobí Národní dům mj. pylony s reliéfy „Hanáka“ a „Hanačky“ či osm kamenných hlav na vrcholech schodišťových věží. Pro průčelí muzea v Hradci Králové vytvořil dvě kolosální alegorické ženské figury. Architekt mu dokonce navrhl vilu s ateliérem v Praze v Bubenči.
Pro rodnou Novou Paku vypracoval model pomníku Jana Amose Komenského, který následně realizoval bratr Bohuslav. Jeho odhalení proběhlo 15. července 1912 před školní budovou a pomník má podobu do exilu odcházejícího Komenského, který se loučí s rodnou vlastí, po které se naposledy ohlíží a žehná jí. Následujícího roku navrhl pro své tehdejší bydliště - Bubeneč - pomník skladatele Karla Bendla v nadživotní velikosti, k jehož odhalení došlo až po jeho smrti.
V souvislosti s jubilejním rokem 1915 vytvořil několik variant pomníku Mistra Jana Husa pro Pardubice, Železnici a Pečky. S bratrem Vojtěchem obdrželi druhou cenu za návrh pro Tábor. Pomník pro Pardubice, který měl stát na prostranství před divadlem, však nebyl realizován. Návrhy pomníku pro Železnici a Pečky realizoval po jeho smrti bratr Vojtěch.

Náhrobky a podobizny
Kromě těchto monumentálních děl či sochařských dekorací je Sucharda autorem četných náhrobků, které bychom našli po Čechách a Moravě. Osobně ovšem realizoval pouze některé, k většině vytvořil pouze návrh, který zpracovali buď jeho bratři nebo místní řemeslníci. Ve spolupráci s Kotěrou vytvořil několik náhrobků na Olšanských hřbitovech - pro rodiny Vojanovu, Kožíškovu a Slukovu. V rodné Nové Pace dokončil rodinný náhrobek ve tvaru netradičně pojaté alegorie smrti – figury statného slovanského mladíka s kosou. Pro vlastní náhrobek na Vyšehradě vytvořil „Stín smrti“.
Věnoval se rovněž podobiznám, které vytvořil pro Národní muzeum, foyer Národního divadla anebo šlo o podobizny příbuzných a přátel.

Medailérství
Největších úspěchů ovšem dosáhl v oboru medailérství. Ve své době byl prvním umělcem, který se tomuto oboru systematicky věnoval. Zatímco v zahraničí sbíral úspěchy a ocenění a řadili jej mezi nejlepší evropské medailéry, v Čechách nebyl plně oceněn. Reliéfy tematicky obsáhly celý jeho repertoár. Známé a oblibené byly plakety, u kterých se inspiroval Kyticí od Karla Jaromíra Erbena - Poklad a Vrba. Z dalších prací nelze opomenout dílo Praha a Vltava nebo cyklus Liliana, který ilustroval Pohádku o panně krásné Lilianě. Některé jeho portréty se pro národopisný ráz staly oficiálními učebními pomůckami pro výuku kreslení na středních školách.

Na začátku 1. světové války narukoval spolu s bratrem Vojtou na východní frontu. Po návratu do Čech v roce 1916 předčasně zemřel na následky válečného zranění.

  • Z fondu knihovny doporučujeme: SUCHARDA, Stanislav. Historie pomníku Frant. Palackého v Praze: k slavnostnímu odhalení. Praha, 1912. K objednání zde.
  • Víte, že v Kotíkově ulici v Nové Pace je na bývalém Podhoreckém mlýně pamětní deska věnovaná Stanislavu Suchardovi?
  • Z fondu knihovny doporučujeme: WITTLICH, Petr. Sochařství české secese. Praha, 2000, zejm. s. 183-216. K objednání zde.
  • Víte, že navrhl pomník Bedřicha Smetany, který chtěl originálně umístit na pilíř přímo do Vltavy? Tento nápad však nebyl nikdy realizován.
  • Životu a dílu Stanislava Suchardy se v posledních letech systematicky věnuje historik umění Martin Krummholz, který připravil několik výstav, podílel se na publikacích doprovázejících tyto výstavy anebo napsal několik odborných statí. Jmenujme alespoň díla Stanislav Sucharda: 1866-1916, k objednání zde anebo dostupné online zde; či Stanislav Sucharda 1866-1916: tvůrčí proces, k objednání zde.
  • Víte, že roku 1907 vypracoval spolu s Josefem Gočárem návrh pomníku pro Bílou horu? Záměr Podbělohorské sokolské župy jej zaujal natolik, že návrh vypracoval dokonce bez vyzvání. Má podobu mohyly velkých rozměrů se středovým schodištěm, jehož vstup střeží reliéfní figury pylonů „Brány bolu“. Celek představuje v podstatě monumentalizované popraviště, jehož vrchní plateau lemuje 27 žulových hranolů symbolizujících oběti staroměstské exekuce. V hlubokém hrobě uprostřed leží ubitý okřídlený ženský génius – symbol poražené Čechie. V rozích se nacházely bronzové koše na věčný oheň ve formě mučednických trnových korun.

Vojtech_Sucharda.jpgVojtěch Sucharda (16. 11. 1884 – 31. 10. 1968) působil jako sochař, řezbář, loutkář a restaurátor. Narodil se v Nové Pace o sedmnáct let později než jeho bratr Stanislav.

Ze studií k prvním zakázkám a práci na chrámu sv. Víta
Už od mládí vyřezával a modeloval loutky. Po ukončení obecné a měšťanské školy strávil léta 1897-99 v učení v otcově Závodě pro kostelní a pomníkové práce v kameni, dřevě a štuku. Následně se vydal do Prahy na Uměleckoprůmyslovou školu, kde studoval obor figurální a ornamentální modelování a speciální obor řezbářství u prof. Jana Kastnera. Po jejím vystudování v roce 1905 nastoupil do bratrova ateliéru, kde mu pomáhal s různými pracemi, zejm. na pomníku Františka Palackého. Podílel se i na dalších zakázkách, jako byla výzdoba Nové radnice na Starém Městě pražském, výzdoba nádraží Františka Josefa (dnešní Hlavní nádraží) nebo Paláce Koruny na Václavském náměstí. Bratrovi vypomáhal i na zakázkách, na kterých spolupracoval s Janem Kotěrou, ať už šlo o Národní dům v Prostějově nebo kolosální alegorické ženské figury pro muzeum v Hradci Králové.
V roce 1907 navázal spolupráci s Kamilem Hilbertem na dostavbě chrámu sv. Víta, na které se, s přestávkou během první světové války, podílel i za Hilbertových nástupců až do roku 1934. Během té doby měl vymodelovat na 250 nejrůznějších prací, ať už šlo o konzole, reliéfy, chrliče, hlavice pilířů aj. Pro hlavice pilířů mj. vymodeloval některé členy Jednoty pro dostavění chrámu sv. Víta či stavitele dómu, zpodobnil rovněž sebe a svou první manželku Annu Suchardovou-Brichovou. S Hilbertem spolupracoval i na výzdobě některých středočeských kostelů: sv. Jana Nepomuckého ve Štěchovicích, sv. Petra a Pavla v Mělníku nebo sv. Jiljí v Nymburku.

První světová válka a poválečná tvorba
Po mobilizaci se dostal na východní frontu, kde padl do ruského zajetí. I v zajetí však mohl tvořit a modelovat. Prošel tábory v Nižním Novgorodu, Sudogdě či Jurjevu Polském. Do Prahy se vrátil krátce po vyhlášení nové Československé republiky. Následně jej ještě nasadili na Slovensko do Petržalky, ale v roce 1919 už byl z armády propuštěn. Jeho první poválečná díla představují pomníky Mistra Jana Husa v Pečkách a Železnici podle návrhů bratra Stanislava. Vytvořil také několik pomníků obětem první světové války a také pomník vojenského letce Vincence Komendy (1924) v Pičíně u Příbrami. V Mickiewiczově ulici na Hradčanech je k vidění jeho mramorová busta Charlotty Masarykové (1927), manželky prvního československého prezidenta.

Loutkářství
Jeho celoživotní zálibu představovaly loutky. Po návratu ze Slovenska založil spolu s manželkou Annou divadlo „V říši loutek“, které zahájilo scénu 26. září pohádkovou hrou Dlouhý, Široký a Bystrozraký. Divadlo se postupně rozšiřovalo a kritiky se objevovaly nejen v denních tuzemských listech, ale také v zahraničních časopisech. V roce 1928 se divadlo přestěhovalo z Letné do budovy Ústřední knihovny hl. m. Prahy na Starém Městě a přejmenovalo se na „Říši loutek“. Následujícího roku se v místnostech loutkového divadla uskutečnilo založení mezinárodní loutkářské organizace UNIMA. Vojta Sucharda připravoval s manželkou pro každou premiéru nové dekorace a nové loutky. Pro Říši loutek vytvořil přes 350 loutek pro 138 inscenací, pro 18 inscenací vytvořil scénickou výpravu. Sehrál bezpočet rolí a 37 inscenací režíroval. V čele divadla stál do roku 1956, kdy se s principálskou funkcí rozloučil inscenací Andersenova Pasáčka vepřů, pro kterého navrhl výpravu jeho synovec Cyril Bouda. Přehled repertoáru podává publikace Čtyřicet let divadélka Říše loutek, k objednání zde. S manželkou povznesli divadlo na moderní loutkovou scénu, která výrazně ovlivnila meziválečné loutkářství. Suchardovy loutky byly vystavovány nejen na domácích, ale také na zahraničních výstavách.

Sochařství, řezbářství a restaurátorské práce
I když loutkám věnoval od 20. let většinu svého času, i nadále zároveň pokračoval v sochařství, řezbářství nebo restaurátorských pracích. Ať už šlo o kašnu na nádvoří Lorety, portál románské baziliky sv. Prokopa v Třebíči, kapucínský klášter v Opočně, zámek Štiřín u Velkých Popovic a další.
Jeho nejznámější prací byla a dodnes je rekonstrukce soch pro Staroměstský orloj. Na rekonstrukci se podílel už před válkou, v roce 1911, a následně ještě v letech 1936 a 1948. Pro orloj vytvořil mj. dvanáct nových sošek apoštolů. Navrhl rovněž celkovou modernizaci výtvarného řešení orloje, avšak návrh nebyl nikdy realizován. Některé jeho restaurátorské zásahy byly při pozdější rekonstrukci odstraněny jako nepřípustné.

Za svou loutkářskou a sochařskou tvorbu získal několik ocenění, např. Diplom čestného členství od souboru Divadélka Spejbla a Hurvínka nebo státní vyznamenání „Za vynikající práci“ (1959). Vojta Sucharda zemřel 31. října 1968 v Praze-Bubenči.

  • Z fondu knihovny doporučujeme: SLAVÍK, Bedřich. U Suchardů. Příspěvek k poznání doby, rodu, života a díla Vojty Suchardy. Hradec Králové, 1973. K objednání zde.
  • Víte, že se zúčastnil soutěže na turistickou chatu a památník F. L. Riegra na vrchu Kozákov u Semil? Za svůj návrh obdržel čestné uznání.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: NESPĚŠNÁ-HAMSÍKOVÁ, Magdalena – NOVÁK, Jan – BLECHA, Jaroslav. Půvaby loutek a soch: sochař Vojtěch Sucharda a jeho Říše loutek. Brno, 2012. K objednání zde.
  • Víte, že ukryl dopis v soše sv. Tomáše na Staroměstském orloji? Přišlo se na něj během rekonstrukce v roce 2018. Na několika strojopisných stránkách popisuje své návrhy na přestavbu orloje, které byly zamítnuty.
  • Doporučujeme k přečtění: RYBAŘÍK, Václav. Kamenná sochařská díla Stanislava a Vojty Suchardových. In Kámen 2011, roč. 17, č. 2, s. 15-20. Dostupné online zde.

Georges-Kars_Podobizna-O-Gutfreunda.jpgOtto Gutfreund (3. 8. 1889 - 2. 6. 1927) se narodil ve Dvoře Králové nad Labem jako čtvrté z pěti dětí v židovské rodině malého venkovského podnikatele Karla Gutfreunda (1851-1912) a Marie, rozené Bauerové (1861-1941).

Studia a začátky v Praze
V letech 1903-06 studoval na Odborné škole keramické v Bechyni a následně sochařství na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, kde mezi jeho učitele patřili např. Stanislav Sucharda, Jan Preisler, Josef Drahoňovský či Karel Boromejský Mádl. V letech 1909-10 studoval u Emila Antoina Bourdella na Académie de la Grande Chaumière v Paříži. Zde se rovněž seznámil s Augustem Rodinem, kterého navštěvoval v jeho ateliéru. Pařížský pobyt ukončil poznávací cestou do Anglie, Belgie a Holandska, na kterou se vydal s historikem umění Antonínem Matějčkem.
V roce 1911 byl jedním ze zakladatelů a členem avantgardně orientované Skupiny výtvarných umělců v Praze (v r. 1913 se stal i předsedou). V témže roce se podílel na reliéfové výzdobě Hlávkova mostu v Praze, pro který vytvořil podobizny představitelů pražské radnice.
Ve 22 letech vystavil v roce 1912 v Obecním domě jednu z prvních kubistických sochařských plastik na světě – Úzkost. Měla podobu bytosti se zkřiveným obličejem a rukama vystrašeně založenýma na prsou, která se jako přízrak vynořovala z bronzového bloku. Je rovněž autorem hlavy Viki, která by se měla vystavovat uprostřed místnosti, protože se její podoba při pohledu z každé strany díky rozevláté formě neustále mění. Vytvářel i další kubistické sochy jako: Job, Adam a Eva, Hlava dona Quijota, Žena s dítětem, Milenci, Koncert a mnohé další. Gutfreund pojal kubismus nejkomplexněji ze všech sochařů. Avšak v době, kdy jeho kubistická tvorba dosahovala vrcholu, přišla 1. světová válka.

Válečná léta ve Francii
V okamžiku vyhlášení války pobýval zrovna v Paříži. Po vstupu Francie do války se ihned dobrovolně přihlásil do francouzské Cizinecké legie a byl zařazen do první čs. zahraniční jednotky – roty Nazdar. S ní se přesunul do oblasti Champagne a v roce 1915 se zúčastnil těžkých bojů na Sommě či bitvy u Arrasu, kde příslušníci roty utrpěli těžké ztráty na životech. Rota Nazdar byla proto rozpuštěna a její vojáci měli být rozmístěni do několika rot Cizinecké legie. V důsledku čerstvě vydaného Bérengérova zákona totiž nemohli být do francouzské armády přijímáni občané států, kteří bojovali proti Francii, tedy i Rakouska-Uherska. Gutfreund proto spolu s dalšími sestavil rezoluci, ve které oznámili, že raději vystoupí z francouzské armády, než aby se nechali rozpustit do cizích rot. Protest však úřady vnímaly jako vzpouru a pokus o dezerci, a proto Gutfreunda poslaly do internačního tábora, kde strávil zbytek války.
Během pobytu v táboře vytvořil z úlomků dřeva tři plastiky: Sedící ženu, Hlavu a Truhlářské zátiší. Rovněž se z tohoto období (nebo jako retrospektiva válečných dojmů) zachovalo několik kreseb a maleb, na nichž jsou zachyceny realisticky prosté figury vojáků, do kterých autor vložil intenzivní vnitřní prožitky ze zajetí a vzpomínky na děsivé okamžiky z válečných zákopů. Záměrně není možné nahlédnout do obličejů shrbených postav vojáků v dlouhých kabátech, aby dosáhl výstižnějšího vyjádření břemene války a utrpení vojáků.
Na svobodu se dostal až začátkem roku 1919. Ještě nějaký čas zůstával ve Francii, kde ale žil v nuzných podmínkách. Živil se příležitostnou prací, překládáním, dělal průvodce nebo kreslil návrhy flakonů na parfémy.

Návrat do Československa, monumentální i drobnější plastiky
V roce 1920 se vrátil zpátky do Československa a natrvalo se usadil v Praze. Po první světové válce se od kubismu odvrátil k civilismu. V letech 1922-23 vytvořil spolu s Janem Štursou vlys Návrat legií, který je v Praze k vidění na průčelí Legiobanky (podle architektonického návrhu Josefa Gočára, v současnosti Palác Archa) – vlys připomíná antický reliéf a zpodobňuje vojáky-hrdiny vracející se do náruče matky Vlasti. V roce 1922 ještě vytvořil pomník Babičky Boženy Němcové, který se nachází v Ratibořicích. Mohutné sousoší znázorňuje babičku s vnoučaty Barunkou, Adélkou, Vilémem a Janem, které doprovází psi Sultán a Tyrl. Pro období po 1. světové válce je příznačné, že se více věnoval veřejným zakázkám. Přesto vytvořil i další významná díla: Podobizna matky, Švadlena nebo Tiskař.
V dubnu 1926 se oženil s Miladou Lindnerovou a krátce nato se stal profesorem na UMPRUM. Rovněž byly jeho práce vystaveny v New Yorku na Mezinárodní výstavě moderního umění. Téhož roku se spolu s architektem Pavlem Janákem a malířem Františkem Kyselou zúčastnil soutěže na pomník Bedřicha Smetany. Při návrhu pomníku, který měl být umístěn v parčíku dnešního Smetanova nábřeží u Národního divadla, zvolili velkorysou koncepci. Parčík navrhli ze tří stran uzavřít monumentální zdí s Kyselovým mozaikovým vlysem znázorňujícím život Smetany. Ve volném prostoru vymezeném zdí pak Gutfreund rozmístil celkem deset soch a sousoší, které představovaly hlavní prvky a podněty Smetanovy tvorbyp a které postavil volně vedle sebe a za sebe na samostatné podstavce. Dominantu celého souboru představoval samozřejmě Smetana, dalšími sousošími pak byly: Génius hudby křísí národ a v širším okolí dalších osm sousoší: Minulost, Český kraj, Láska, Tanec, Příroda, Boj, Vítězství a Píseň. Pomník bohužel nebyl nikdy realizován.
Ke konci života měl možnost vymanit se z, v té době již vyčerpaného, figurativního civilismu při práci na plastice pro Škodovy závody. Mohl se tak věnovat aktuálnímu světovému vývoji a při inovativním řešení návrhu čerpal z nadšení pro techniku a estetiku strojů za využití reálných předmětů. Návrh prošel několika fázemi. Stálým prvkem v centru přitom vždy zůstávalo logo Škodových závodů a měnily se pouze prvky po obou stranách. Nejdříve šlo o figurální alegorie (postava dělníka nebo inženýra), které splývaly se strojem. Ve výsledné variantě pracoval se zvětšenými koly z reálné produkce Škodových závodů a hlavní motivy plastiky lemovaly dva elegantně zakřivené nosníky. V 60. letech musela být socha kvůli devastaci odstraněna, ale nedopatřením byla odvezena do sběrných surovin, odkud se už nikdy nevrátila. V současnosti se usiluje o zhotovení kopie podle modelu.

Otto Gutfreund zemřel 2. června 1927, kdy zřejmě po srdeční příhodě utonul při koupání ve Vltavě u Střeleckého ostrova. Na rodném domě ve Dvoře Králové v ulici Tylova čp. 509 byla v roce 1930 odhalena pamětní deska a je po něm pojmenována i galerie při ZUŠ R. A. Dvorského.

  • Z fondu knihovny doporučujeme: ŠETLÍK, Jiří – MLÁDKOVÁ, Meda. Otto Gutfreund. Praha, 2003. K objednání zde.
  • Víte, že je autorem pomníku T. G. Masaryka na Masarykově náměstí v Hradci Králové? Zakázku převzal po smrti Jana Štursy a pomník byl slavnostně odhalen 28. října 1926. Pomník si prošel strastiplnou cestou. Poprvé byl stržen 6. října 1940 a znovu osazen 28. října 1947. Ovšem zanedlouho, 3. března 1953, byl zničen, a opět odhalen až 27. října 1990, přičemž socha musela být znovu vytvořena podle dochovaných modelů. Zatímco hradecká verze je jediná, druhou verzi Masarykova pomníku vztyčili v Poděbradech, Kroměříži a Nitře.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: František Kupka - Otto Gutfreund: umění ve službách národa (1914-1918). Hradec Králové, 2012. K objednání zde.
  • Víte, že je autorem návrhu kovové československé pětikoruny? Ta se používala od roku 1925 až do roku 1947.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: ŠETLÍK, Jiří. Otto Gutfreund: cesta ke kubismu. Praha, 2012. K objednání zde.

Josef-Skoda-a-pomnik-L-J-Pospisila.jpgJosef Škoda (1. 5. 1901 - 15. 8. 1949) se narodil v České Skalici jako nejmladší ze tří dětí sochaře a kameníka Václava Škody a Marie Škodové, rozené Hejzlarové. Významně se (stejně jako jeho otec) podílel na utváření novodobé podoby Hradce Králové.

Rodinná tradice, studia
Ve dvou letech mu umřela matka a jeho otec se následně znovu oženil – s její sestrou Antonií. Nedlouho poté se rodina stěhovala do Hradce Králové, kde si otec zřídil vedle domku na Pospíšilové třídě čp. 506 na Slezském Předměstí samostatný sochařsko-kamenický závod. Václav Škoda získal významné zakázky na městských stavbách – např. kamenické práce na muzeu (projektoval Jan Kotěra), kioscích u Pražského mostu, paláci továrníka Rudolfa Steinského-Sehnoutky (projektoval Otakar Novotný) anebo na budově ředitelství Československých státních drah (projektoval Josef Gočár). V případě paláce i budovy ředitelství provedl navíc reliéfy, které navrhli Karel Dvořák a Bedřich Stefan. Václav Škoda působil i v rámci reprodukčního sochařství a restaurování. Mezi jeho díla z této oblasti patří kopie sochy sv. Jana Nepomuckého z kašny na Malém náměstí v Hradci Králové nebo pro Františka Bílka převedl do kamene náhrobek malíře Bohumila Kubišty na hřbitově v Kuklenách. Vlastní tvorbu uplatnil zejm. ve funerální plastice, při výzdobě hradeckých domů anebo vytvořil mnoho pomníků padlých v první světové válce. Jeho syn Bohumil se také věnoval sochařství a po otci převzal sochařsko-kamenický závod.
Josef Škoda získal své první sochařské a kamenické zkušenosti v dílně svého otce. V Hradci Králové studoval Obchodní akademii, ale po skončení prvního ročníku odešel na odbornou sochařsko-kamenickou školu v Hořicích, kde se stal žákem sochaře Quido Kociána. V letech 1921-25 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze u Jana Štursy. Během studií na Akademii získal několik čestných cen, mj. I. cenu v soutěži na pomník Jana Žižky pro Hradec Králové (nerealizován), a dvě velká cestovní stipendia do Francie a Itálie. V letech 1926-27 studoval u Otto Gutfreunda na Umělecko-průmyslové škole v Praze.
V roce 1927 se se spolužáky Josefem Wagnerem, Karlem Hollmanem a architektem Josefem Stejskalem zúčastnil proslulé soutěže na chrámové dveře katedrály sv. Víta v Praze, jejich návrh získal II. cenu.
Přestože byl ve své tvorbě silně ovlivněn Štursou, věnoval se ve 20. letech sociálně civilistní plastice žánrového a alegorického typu, která byla založená více výtvarně než konstruktivně.

Návrat do Hradce a sochařské práce
Protože po studiích nenašel v Praze vhodný ateliér, vrátil se koncem roku 1928 do Hradce Králové a zřídil si ateliér v rodném domě. Rovněž se ihned zapojil do místního kulturního dění. Ještě před návratem se stal členem místní odbočky Svazu československého díla a Sdružení výtvarných umělců severočeských, později také Svazu výtvarníků v Hradci Králové.
Jeho rané práce představují např. Husův pomník v Mochově nebo velký reliéf pro novostavbu muzea v Českém Brodě. Vytvářel také pomníky významných politických představitelů, např. bronzová reliéfní deska T. G. Masaryka u hlavního vstupu do nově budované Okresní nemocnice či pomník Ladislava Jana Pospíšila.
V roce 1930 se konala jeho první samostatná výstava v Městském muzeu v Hradci Králové. Ve 30. letech se jeho tvorba zaměřila hlavně na sochařskou výzdobu nových veřejných budov v Hradci Králové: plastiky Koželuh a Jirchář u Koželužské školy (1930); reliéfní a sochařská výzdoba na Národní bance československé (1931, dnes Komerční banka) anebo alegorické sousoší železniční dopravy v podobě dvou postav světlonošů, běžících po stranách okřídleného kola spočívajícího na zeměkouli, na střeše nádraží (1933-34). Rovněž pracoval na sochařských realizacích v okolí, ať už pro Český Brod, Nymburk či Třebechovice pod Orebem (zde např. pomník Jana Theobalda Helda nebo pomník padlých).

Plastiky
Nevěnoval se jen sochařství, ale vytvářel i plastiky z různých materiálů. Ztvárnil tak nejen členy rodiny, ale rovněž významné hradecké či české osobnosti. Vytvořil také reliéfy a drobné plastiky se sportovní tématikou, které byly často použity jako trofeje ve sportovních kláních.
Během okupace se zaměřil na volnou plastiku, především intimního charakteru. Oslavoval v nich ženu a ženství, šlo o alegorie vnitřního citového prožitku, např. Ráno (1940), Tajemství (1942), Zamyšlená (1943), Vzpomínka (1942) a další.
V roce 1941 vytvořil pomník Boženy Němcové, který však byl osazen až v roce 1950.
Po druhé světové válce reagoval Josef Škoda na politické změny zejm. náměty svých děl - vytvořil monumentální plastiky s budovatelskými náměty, např. Dělník (1948), Vpřed (1949), Nosič (1949) a další. V roce 1949 získal na mezinárodní výstavě v Paříži velkou cenu za plastiku Ráno (1940) a dvě plakety.

15. srpna 1949 nešťastně uklouzl na mokré trávě, zlomil si holenní kost a po následné embolii zemřel v Maršově.

  • Z fondu knihovny doporučujeme: Dílo akademického sochaře Josefa Škody. Hradec Králové, 1951. K objednání zde.
  • Víte, že sousoší Soutok Labe s Orlicí vyvolalo ve své době velké vášně a rozporuplné reakce? Sousoší, odhalené roku 1934 a umístěné při soutoku řek Labe a Orlice v Jiráskových sadech, symbolizuje stékání dvou největších východočeských vodních toků. Josef Škoda tuto myšlenku ztvárnil v podobě dvojice nahých milenců. Jejich dlouhá a útlá těla symbolizují délku obou řek od pramenů až po soutok, přičemž sedící mladík (Labe) bere s něhou do své pravé ruky dlaň křehké usínající dívky (Orlice). A právě nahota mileneckého páru pobouřila část veřejnosti, která brojila proti této veřejné „pornografii“.
  • Vybíráme z tisku: VLČKOVÁ, Věra. Akademický sochař Josef Škoda – 100. výročí narození. In Náš čas 2001, roč. 41, č. 17, s. 5. K objednání zde.
  • Víte, že je Josef Škoda autorem Památníku padlým legionářům 4. střeleckého pluku Prokopa Velikého v Hradci Králové? Památník, který byl odhalen 6. června 1937, však neměl dlouhého trvání. Během nacistické správy byl pomník zničen, bronzová socha i s plaketou padlých legionářů údajně skončily ve sběru. Podobný osud hrozil v roce 1943 i pomníku Ladislava Jana Pospíšila, avšak ten se sešrotování pro válečné účely vyhnul a v roce 1946 byl za dohledu Josefa Škody osazen na původní místo. Památník legionářů se obnovy ve své původní podobě dočkal až při slavnostním odhalení 28. října 2018.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: Dvacet let Společnosti ochránců památek ve východních Čechách (1990-2010). Hradec Králové, 2010, zejm. s. 54-64. K objednání zde.

Karel-Kuklik_portret-Vladimira-Preclika.jpgVladimír Preclík (23. 5. 1929 – 3. 4. 2008) byl výraznou a významnou osobností české výtvarné scény 2. poloviny 20. století. Přední český sochař – autor více než 800 sochařských děl, umělecký řezbář, dále také kameník, tesař, zedník, spisovatel a pedagog. Sochařská díla tvořil nejen z kamene, ale i z kovu nebo ze dřeva, vytvářel také návrhy na pomníky nebo obrazy a grafické listy.

Studia a cykly
Narodil se v Hradci Králové, ale vyrůstal v Jaroměři-Josefově, kde jeho otec Alois Preclík pracoval jako strojvedoucí a rovněž byl znamenitým výrobcem loutek, stejně tak i matka Anna. Vladimír Preclík se nejdříve vyučil řezbářem a pozlacovačem u Ladislava Bittnera v Hradci Králové, kde rovněž docházel do ateliéru Josefa Škody. Ve studiích následně pokračoval na Vyšší průmyslové škole sochařsko-kamenické v Hořicích a na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru prof. Josefa Wagnera, kde absolvoval plastikou Soutok Labe s Úpou. Po ukončení studia se oženil se sochařkou Zdenou Fibichovou.
Patřil mezi členy významné avantgardní umělecké skupiny Trasa. Vladimír Preclík často tvořil v cyklech. Ve své tvorbě se zamýšlel nad osudem jednotlivce, stejně jako nad společností. Zabýval se problémem moci, vlivem civilizace na člověka, ekologickou problematikou, mýty apod.
Jedním z prvních nejznámějších cyklů je Česká avantgarda (1958-61). Jedná se o portréty významných osobností: E. F. Burian, Vítězslav Nezval, František Halas, Josef Čapek, Vladislav Vančura, Václav Špála, Jiří Mahen, Jan Zrzavý, S. K. Neumann, Jaroslav Ježek a Jan Werich. Pro vyjádření osobitých povahových rysů každé osobnosti hledal vhodný materiál, proto se v cyklu najdou práce v kameni, v kovu i ve dřevě a proto je každá hlava řešena jinak.
Během 60. let vytvořil několik dalších cyklů, např. Vertikální kompozice, Antistroje, Trůny a další. Dostal se do rozporu s oficiálním pojetím umění v ČSSR a během zahraničních pobytů v Paříži a ve Švýcarsku mu byla nabídnuta emigrace, kterou odmítl. Jeho dílo postupně získávalo světový věhlas. V roce 1964 dostal pozvánku na mezinárodní sochařské sympozium Forma Viva v Jugoslávii a následujícího roku pobýval půl roku ve Francii, kde vznikly první sochy z cyklu Stará provensálská města. Mezinárodní výbor světové výstavy Expo 67 jej vybral mezi 50 největších sochařů světa na světovou výstavu Sochařství XX. století v Montrealu, kde vystavoval vedle Augusta Rodina, Pabla Picassa nebo Alberta Giacomettiho. V roce 1968 obdržel na XXXIV. bienále v Benátkách cenu Akston Foundation.

Plastiky, pomníky, pedagogická dráha
V roce 1966 spoluzakládal a organizoval Mezinárodní sochařské sympozium v Hořicích, které bylo v roce 1969 zakázáno. Pro Hradec Králové vytvořil monumentální plastiku Květ Polabí, která je k vidění na Pospíšilově třídě. Během normalizace téměř nemohl vystavovat, přesto vytvořil např. Kalendář (soubor 356 kreseb tužkou), plastiku Zákoník (původně určená pro budovu Národního shromáždění v Praze, ale politici ji odmítli, osazena až 1994 ve foyeru Právnické fakulty MU v Brně) a cykly 54 týdnů dobrého roku, Věci pod krkem, Depozitáře a další. Začal se věnovat scénografii.
Koncem 80. let vytvořil pro pražské sídliště Barrandov pomník Chaplin – Plastika němého filmu a od roku 1989 opět pořádal mezinárodní hořické sympozium. V roce 1990 byl zvolen poslancem za Občanské fórum, ale politickou dráhu opustil o dva roky později a plně se věnoval pedagogické dráze. Již od roku 1990 vyučoval na VUT v Brně, kde v roce 1992 spoluzakládal Fakultu výtvarných umění a následujícího roku se stal jejím prvním děkanem. Na fakultě působil do roku 1997.
V roce 1999 vytvořil pro Klicperovo divadlo v Hradci Králové plastiku Tympanon a v roce 2002 ještě bustu V. K. Klicpery. V Hradci Králové bychom našli jeho dílo např. ještě v katedrále sv. Ducha, pro kterou vytvořil bustu sv. Klimenta. Jeho busty významných osobností jsou k vidění i v dalších městech z kraje, např. v Jaroměři je to Matyáš Bernard Braun nebo v Rychnově nad Kněžnou Jiří Šlitr. Ke konci života vytvořil pro pražský Klárov Pomník druhého odboje ve tvaru barevné bronzové sochy české vlajky a pro univerzitní kampus MU v Brně sochu Rozkvět vzdělanosti.

Ocenění a literární tvorba
V 90. letech a na počátku 21. století se dočkal dalších ocenění, např. Ceny města Brna, Zlaté medaile rektora VUT v Brně, Ceny dr. Františka Ulricha v Hradci Králové, Ceny Artis bohemiae amicis ministra kultury ČR či Čestného listu Svazu kameníků a kamenosochařů ČR a mnoha dalších. Působil v Unii výtvarných umělců nebo v S.V.U. Mánes. V roce 1998 bylo v areálu zámku v Bechyni otevřeno Muzeum Vladimíra Preclíka.
Od 80. let se rovněž intenzivně věnoval literatuře. Zajímal se o sochařské a architektonické památky zejm. rodných východních Čech. Velkou pozornost věnoval i smírčím křížům, o jejichž původu usilovně bádal. Výsledkem jsou tituly Kameny pokání a Smírčí kameny. Ve druhém zmíněném titulu ho nejasný původ křížů inspiroval k napsání krátkých úvah či povídek, v nichž si domýšlel příběhy spojené s kříži. Uměleckým památkám východních Čech se věnoval rovněž v titulu Tiše se přemisťovati. V knize Přišel jsem pozdravit sochy se ohlédl za mezinárodním sochařským sympoziem v Hořicích, kterému se s vynucenými přestávkami věnoval v letech 1966-2000. Za zmínku a za pozornost určitě stojí i jeho beletrizovaná autobiografie Holomráz.

Jeho dílo je zastoupeno nejen v českých nebo slovenských galeriích, ale také v několika světových sbírkách, např. v Paříži, v Londýně, ve Philadelphii a na dalších místech. Vladimír Preclík zemřel 3. dubna 2008 v Praze.

  • Víte, že se v roce 2017 stal in memoriam čestným občanem Hradce Králové?
  • Z fondu knihovny doporučujeme: BALEKA, Jan. Vladimír Preclík. Praha, 2004. K objednání zde.
  • Víte, že v roce 2008 v Regiocentru Nový pivovar v Hradci Králové otevřel svou stálou galerii, které věnoval pětatřicet dřevěných, kamenných, bronzových i kovových soch, pět obrazů a devět grafických listů? Jde o retrospektivní průřez jeho tvorbou od konce 50. let. Mezi vystavenými díly je k vidění také barokní rám z roku 1944 z období jeho učňovských let, se kterým zvítězil v celostátní soutěži učňů uměleckých řemesel.
  • V Digitální knihovně SVK doporučujeme sbírku věnovanou životu a dílu Vladimíra Preclíka. Dostupná z vybraných počítačů ve studovnách.
  • Víte, že inicioval projekt Křížová cesta 21. století na Kuksu - Příběh utrpení a nadějí člověka? Tvoří ji 15 soch, jejichž autory jsou tři generace předních českých sochařů s blízkým vztahem k východním Čechám, krom Vladimíra Preclíka např. Ellen Jilemnická nebo Čestmír Mudruňka. Kalvárie má být metaforou putování člověka 21. stoletím. Jejího dokončení v roce 2008 se Vladimír Preclík nedožil.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: JAKLOVÁ, Lenka (ed.). [Vladimír Preclík]. Dar Královéhradeckému kraji. Hradec Králové, 2008. K objednání zde.
  • Víte, že k nedožitým 80tým narozeninám byla v roce 2009 odhalena pamětní deska na domě v ulici 5. května čp. 258 v Josefově, kde sochař vyrůstal? Jejím autorem je akademický sochař Milan Knobloch.

Jan-Kotera_(Bufka).pngJan Kotěra (18. 12. 1871 – 17. 4. 1923) se narodil v Brně; jeho otec Antonín Kotěra byl učitelem kreslení a později zakladatelem a ředitelem České obchodní školy v Plzni, matka Marie (roz. Voglová) byla německého původu. Kotěra studoval na německé vyšší průmyslové škole v Plzni a po maturitě pracoval u Ing. Josefa Františka Freyna v Praze na Smíchově. J. F. Freyn a rodinný přítel hrabě Jan Mladota ze Solopisk podporovali Kotěru na studiích ve Vídni. V letech 1894-1896 navrhl Kotěra pro Mladotu přestavbu jeho zámku Červený Hrádek.

Studia ve Vídni a začátky v Praze
Ve Vídni Kotěra studoval na speciální škole architektury Otto Wagnera na Akademii výtvarných umění. V roce 1897 získal Římskou cenu za závěrečnou školní práci – Cap Gris-Nez – projekt ideálního města při ústí tunelu Calais-Dover. Ve Vídni se seznámil také s brněnským rodákem Adolfem Loosem a poznal zde celoživotního přítele architekta Jože Plečnika.
V roce 1898 se vrátil do Prahy a stal se učitelem na speciální škole dekorativní architektury na pražské Uměleckoprůmyslové škole. K jeho žákům patřil např. Josef Gočár, Otakar Novotný nebo Bohumil Waigant. V tomto roce se zároveň stal členem spolku výtvarných umělců Mánes. O rok později se oženil s Bertou Trázníkovou a usadil se trvale v Praze. Měl celkem čtyři děti, dvě dcery a dva syny.
V Praze se stal redaktorem časopisu Volné směry (dostupné online zde), kde koncipoval v roce 1900 speciální architektonické číslo, v němž publikoval svou programovou stať „O novém umění“ a představil v obrazovém materiálu evropskou i světovou moderní architekturu. V této stati se staví proti tradici a proti pouhému kombinování historických motivů a požaduje pravdivost a tvořivost. První významnou prací v Praze byl v roce 1899 Kotěrův návrh stavby Peterkova domu na Václavském náměstí ve stylu nové secese blízké belgicko-francouzské variantě art nouveau. Tato stavba vyvolala ve své době řadu negativních vášní.

Kotěrovy stavby v Hradci Králové
Kotěra neměl v Praze dostatek zakázek pro velké veřejné stavby, proto toto kompenzoval stavbami mimo Prahu. V roce 1905-1907 realizoval stavbu Národního domu v Prostějově a v letech 1903-1904 realizoval svou první velkou zakázku v Hradci Králové, a to stavbu Okresního domu v Palackého ulici. Starosta města František Ulrich byl příznivcem moderních výtvarných směrů a Kotěru pozval a podporoval. Okresní dům je nádherná budova s kavárnou a obrazem Jana Preislera. Kotěra zde navrhl také veškeré zařízení interiéru, stavba je v secesním stylu.
Další významnou stavbou pro Hradec Králové byl návrh a realizace městského muzea v Hradci Králové (1906-1913). Budova muzea patří k vrcholům Kotěrovy tvorby a je už zcela ve stylu moderny. Na výzdobě se podíleli sochař Stanislav Sucharda (alegorické sochy nad hlavním vchodem představujících Umění a Průmysl), výtvarník František Kysela (okna vestibulu a schodiště), malíř Jan Preisler (návrh mozaiky ve vestibulu 2. poschodí muzea). Moderní dispozice budovy muzea na křížovém půdorysu je asymetrická, architekt použil nápadité režné zdivo v kombinaci s kamenem a drsnou omítkou a střízlivý dekor. Kotěra navrhoval také interiér včetně nábytku, důmyslných skříní a dalšího mobiliáře. Monumentální budova je inspirována sakrální architekturou s typickými prvky například kupolí, ale zároveň i prvky typickými pro industriální architekturu, které se projevují právě ve strohém režném zdivu. Inspirací pro použití drsných omítek a neomítnutého cihlového zdiva byla holandská a belgická architektura. O tehdejší novostavbě muzea se psalo např. v týdeníku Ratibor, dostupné online zde.
V roce 1910 Kotěra navrhl přestavbu novorenesančního domu na dnešní třídě Československé armády pro hoteliéra Jana Urbana, který chtěl rozšířit stávající Grandhotel v Hradci Králové. Tento dům měl polyfunkční sál s kinem a kapacitou pro tisíc lidí, konaly se zde plesy a společenské akce, sál byl později zaplněn vzrostlými palmami, odkud získal své označení „Palmová zahrada“. O rozšíření Grandhotelu si rovněž můžete přečíst online v dobovém týdeníku Ratibor zde.
V roce 1912 Kotěra vytvořil pro Hradec Králové návrh nového Pražského mostu, který architekt pojal jako symbolickou spojnici mezi novým a starým Hradcem. Obě předmostí osadil čtveřicí drobných kiosků. Poslední Kotěrův hradecký návrh je Obecní dům na rohu Eliščina nábřeží a Palackého ulice z roku 1922 (dnešní Infocentrum).

Kotěrovy vily
Kotěra rovněž navrhoval rodinné domy a vily. První byla Trmalova vila (1902-1903) v Praze Strašnicích. Vila je navržena v duchu anglické moderny (hrázděné zdivo, sedlová střecha, vstupní hala anglického typu), tato stavba je zrekonstruována a nyní je zde Kotěrovo centrum a muzeum Kotěrovy tvorby přístupné veřejnosti.
Typický rodinný dům, navrhovaný Kotěrou, byl otevřený přírodě svými terasami, balkony, lodžiemi a arkýřovými okny. Kotěra preferoval funkční prostorové řešení interiéru, dobré větrání, denní i umělé osvětlení a moderní zásady hygieny. V roce 1908 navrhl Kotěra svou vlastní vilu. Kotěrova vila na Královských Vinohradech je navržena už ve stylu moderny, vyznačuje se přísnou racionální logikou, typická je fasáda z neomítnutých cihel, strohá trubková zábradlí, je zde je patrná řada prvků, které předjímají pozdější prvky funkcionalismu. V prvním patře byla umístěna pracovna a ateliér, který navštěvovali i Kotěrovi žáci. Sídlila zde Kotěrova škola architektury, protože v roce 1910 bylo na pražské Akademii výtvarných umění zřízeno architektonické učiliště, ale nemělo prozatím žádnou budovu. Kotěra byl zde jmenován profesorem. Sídlem školy se stává ateliér v Kotěrově vile, k žákům Kotěry zde patřili Bohuslav Fuchs, Kamil Roškot nebo František L. Gahura.

Sociální bydlení
Dalším zajímavým tématem Kotěrovy tvorby byly návrhy sociálního bydlení řešené formou velkých dělnických kolonií, z nichž dvě se dočkaly svého provedení. Největší a nejstarší, na které pracoval od roku 1909, se nachází v Lounech a byla vybudována pro železniční zaměstnance. Kotěra navrhl zahradní město s různými typy obytné zástavby, od relativně prostorných a nákladných až po domky pro řadové zaměstnance a dělníky. Kotěra zde vyprojektoval celkem devět typů domů. Druhý návrh byla dělnická kolonie v Králově Dvoře, který byl realizován v roce 1920. Kotěra spolupracoval také s Tomášem Baťou, navrhl v roce 1915 pro jeho firmu první kolonie dělnických domů ve Zlíně, bohužel návrh nebyl realizován. Kotěra se mimo jiné stal učitelem pozdějšího hlavního architekta Baťova Zlína Františka L. Gahury. O tématu dělnických kolonií si můžete přečíst v: KOTĚRA, Jan. Dělnické kolonie. Praha, 1921; dostupné online zde.

Kotěrovy stavby v Praze
Kotěra byl architektem domu nakladatele Jana Laichtera (1908-1909) na Královských Vinohradech. Jan Laichter byl vydavatelem filozofických spisů a traktátů o moderní architektuře. Na této stavbě použil Kotěra možná jako jeden z prvních ocelovou konstrukci, kterou nezakryl a přiznal ji jako estetickou hodnotu. V letech 1911-1913 Kotěra navrhl a realizoval projekt obchodního domu hudebního nakladatele Mojmíra Urbánka v Praze tzv. Mozartea v Jungmannově ulici v Praze. U této budovy vyprojektoval ustupující patro po patře do hloubky budovy a objem budovy uzavřel do železobetonového rámu, budova má obklad z cihel.
O obtížnosti, s jakou se prosazovaly Kotěrovy stavby a návrhy na velké veřejné stavby v Praze, svědčí návrh univerzitních budov Právnické a Teologické fakulty Karlo-Ferdinandovy univerzity. Šlo o projekt, kterým se Kotěra zabýval od roku 1907 až do své smrti. Zrealizována byla pouze budova Právnické fakulty. Stavbu dokončil po Kotěrově smrti architekt Ladislav Machoň.

Spolková, osvětová a pedagogická činnost
Důležitou Kotěrovou činností vedle pedagogické a architektonické byla činnost spolková a osvěta architektury. Jak již bylo řečeno, redigoval časopis Volné směry, byl členem a předsedou Spolku výtvarných umělců Mánes, vytvářel a koncipoval expozice a výstavy v Čechách, ale i v zahraničí. Připravil expozici pražské Uměleckoprůmyslové školy na světové výstavě v Paříži (1900). Pro tuto výstavu navrhl také salonní vůz Pražských elektrických drah, který získal cenu Grand prix. V roce 1904 spolu se svými žáky organizoval expozici českého oddělení na světové výstavě v St. Louis, sám v rámci této výstavy USA navštívil. V roce 1905 organizoval výstavu sochaře Augusta Rodina v Praze v Mánesu. V roce 1917 se připojil k petici umělců, kteří se připojili k Manifestu českých spisovatelů obracejících se k českým poslancům, aby hájili zájmy samostatného českého národa.

Dne 17. dubna 1923 po delší nemoci Jan Kotěra zemřel. Vznik Československé republiky sliboval nové možnosti, které však uplatnili Kotěrovi žáci a následovníci již bez svého učitele. Jan Kotěra představuje jednu z nejvýraznějších osobností české architektury přelomu 19. a 20. století.

  • Z fondu knihovny doporučujeme: KAŇKA, Miroslav. Rodinné domy Jana Kotěry ve východních Čechách. Hradec Králové, 2008. K objednání zde.
  • Víte, že na rodném domě v Brně (ulice Lidická) je pamětní deska Jana Kotěry? Jejími autory jsou sourozenci Kamil Fuchs a Alena Korvasová, potomci Bohuslava Fuchse - žáka Jana Kotěry. K prohlédnutí zde.
  • Doporučujeme k přečtení: KOTĚRA, Jan. Práce mé a mých žáků 1898-1901. Praha, 1903. Dostupné online zde.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: NOVOTNÝ, Otakar. Jan Kotěra a jeho doba. Praha, 1958. K objednání zde.
  • V Digitální knihovně SVK HK doporučujeme sbírku věnovanou životu a dílu Jana Kotěry. Dostupná z vybraných počítačů ve studovnách.
  • Doporučujeme k přečtení heslo „Jan Kotěra“ v Královéhradeckém architektonickém manuálu. Dostupné online zde.
  • Víte, že na Uměleckoprůmyslové škole v Praze na Starém Městě je pamětní deska Jana Kotěry? K prohlédnutí zde.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Jan Kotěra in Hradec = Jan Kotěra v Hradci. Hradec Králové, 2016. K objednání zde.

Josef_Gocar.jpgJosef Gočár (13. 3. 1880 – 10. 9. 1945) se narodil v malé obci Semín u Přelouče na Pardubicku, pocházel z pěti dětí. Otec Alois, sládek a správce pivovaru, pocházel ze Slovenska, byl synem Ĺudevíta Gočára (Gottchara), nadlesního ze Žiliny. Rodina žila na hospodářském dvoře bývalého semínského zámečku, který byl přestavěn na pivovar. V roce 1891 se přestěhovali do Bohdanče, kde si Gočárův otec pronajal městský pivovar.

Mládí a počátky tvorby – secese a moderna
Josef Gočár studoval v roce 1892 nižší reálku v Pardubicích. Původně se měl vyučit zlatníkem, ale na přímluvu učitele kreslení, který poznal Gočárův talent, poslal otec syna v roce 1897 do Prahy. Zde byl mladý Gočár praktikantem u architekta Václava Roštlapila a později u Josefa Podhajského. Zároveň od roku 1898 studoval Vyšší státní průmyslovou školu stavební a po maturitě v roce 1902 nastoupil jako praktikant do ateliéru architekta Jana Kotěry. Později se stal řádným studentem v Kotěrově ateliéru na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. V roce 1899 se oženil s Marií Chladovou, dcerou pardubického sládka a primátora. Manželé Gočárovi měli syna Jiřího (1913-1979), který se stal také architektem.
Začátkem 20. století Gočár podnikl studijní cesty. Navštívil Belgii, Nizozemsko, Anglii a Německo, kde se seznamoval s nejnovějšími trendy v architektuře, a začal i s prvními projekty. Jeho první zakázku představoval v roce 1905 návrh průčelí dvou činžovních obytných domů čp. 349 a čp. 407 na Slezském Předměstí (dnes ul. bratří Čapků). Fasádu domu pojal jako jednu ze svých prvních samostatných realizací v duchu geometrické secese. Díky výrazné sgrafitové výzdobě získala stavba označení jako „sgrafitový dům“. Tento návrh byl tehdy publikován i v tisku: v Národních listech, v časopise Volné směry a také v nejprestižnějším oborovém časopise monarchie Der Architekt.

Osamostatnění, vlastní ateliér (1908-1909)
V roce 1908 si Gočár založil vlastní ateliér a stal se členem Sdružení architektů. V tomto roce provedl první samostatnou realizaci návrhu Červené vily Josefa Binka v Krucemburku, projektoval v Hradci Králové schodiště z armovaného (vyztuženého) betonu u kostela Panny Marie (nyní spojení ulic Komenského a Na Kropáčce) a vyprojektoval obchodní dům obchodníka Wenkeho v Jaroměři (nyní Městské muzeum Jaroměř). Navrhl zde i vnitřní vybavení, např. křišťálový lustr a regály.
V roce 1908 Gočár předložil také návrh na dostavbu Staroměstské radnice. Návrh radnice byl velice originální, ve tvaru stupňovité věže, ale nebyl realizován. Návrh byl v roce 1910 otištěn v měsíčníku Styl na s. 56-59, můžete si jej prohlédnout online zde.
V letech 1909-1910 Gočár navrhl a realizoval areál Winternitzových automatických mlýnů v Pardubicích u řeky Chrudimky. Tato rozlehlá stavba s ornamentálními vzorci světlých a tmavých cihel působí jako romantický hrad.

Kubistické období (1911-1914)
V roce 1911 se Gočár stal spoluzakladatelem Skupiny výtvarných umělců, jejíž členové se podíleli na vzniku českého kubismu. Členy této skupiny byli malíři Emil Filla a Josef Čapek, sochař Otto Gutfreund, architekti Pavel Janák, Josef Chochol, Vlastislav Hofman aj. V říjnu 1911 vydala Skupina výtvarných umělců první číslo Uměleckého měsíčníku, které formulovalo principy nového umění. Objednat si jej můžete zde. Umělci protestovali proti racionalitě a nudě v umění, obdivovali avantgardní kubistický styl, který pocházel z prostředí pařížských malířských ateliérů. V roce 1912 Gočár spoluzaložil s Pavlem Janákem a Josefem Chocholem Pražské umělecké dílny na výrobu kubistického nábytku. Architekti experimentovali s tvary i materiály nábytku.
Kubismus se v architektuře vyznačoval svébytným průčelím budov s klesajícími a stoupajícími lomy, které se dělily podle diagonál nebo paprsků a s výsledkem ostrých hranic světel a stínů. Gočár v tomto stylu vytvořil v letech 1911-1912 dům U Černé Matky Boží na nároží Celetné ulice a Ovocného trhu, publikováno v prestižním vídeňském architektonickém časopise Der Architekt zde. Jde o čtyřpodlažní budovu se dvěma mansardovými ustupujícími patry. V prvním patře se nacházela – a nyní je opět obnovená slavná kavárna Grand Café Orient, navštěvovaná zejména výtvarnými umělci. Železobetonová nosná kostra budovy umožnila Gočárovi navrhnout průčelí s velkými okny. Budova i přes svou výraznou fasádu, na které je umístěna krásná barokní socha černé madony, výtečně splývá s okolní historickou zástavbou. V současnosti se budova stala sídlem stálé expozice českého kubismu.
Další významnou stavbou Gočárova kubistického období je lázeňská budova v Lázních Bohdaneč. Tento pavilon byl otevřen v květnu 1913 a dodnes nese Gočárovo jméno. Přízemí s předsunutou krytou kolonádou bylo určeno k umístění zařízení potřebných k léčení rašelinou, což byly kabiny s vanami pro slatinné koupele, odpočívadla, čekárny či místnosti pro masáže. Rekonstruovaná budova je dodnes v dobrém stavu a využívá se k léčebným účelům. Stavba byla rovněž publikována v prestižním vídeňském architektonickém časopise Der Architekt zde.

Národní sloh neboli rondokubismus (1920-1923)
V březnu 1916 byl Gočár povolán jako domobranecký inženýr do války a sloužil tam až do roku 1918. Po světové válce začal tvořit v tzv. národním „obloučkovém“ stylu, později nazývaném rondokubismus, který byl považován také za české Art Deco. V letech 1921-1923 byla podle Gočárova návrhu v duchu rondokubismu realizována stavba Banky československých legií, zkráceně Legiobanky, v ulici Na Poříčí v Praze. Budova má červenobíle členěné průčelí a půlkruhové profilované záklenky oken. Sochařskou meziokenní výzdobu vytvořil Jan Štursa a vlys legionářů sochař Otto Gutfreund. Bankovní hala má ornamentální dekoraci stěn i dlažby a umělecky vysoce elegantní skleněný strop ze tří kruhových segmentů.

Stavby v Hradci Králové (1922-1928)
Na počátku dvacátých let 20. století začal Gočár rovněž pracovat na více projektech v Hradci Králové. V národním slohu navrhl v roce 1923 Anglobanku a výškově upravil průčelí starších domů dnešního Masarykova náměstí. V letech 1923-28 Gočár vytvořil v Hradci Králové návrhy několika školních budov, kde se inspiroval tzv. amsterodamskou školou, tj. pro vnější obložení použil červenou cihlu. V roce 1923 projektoval Státní odbornou koželužskou školu (jedinou v Evropě), včetně vily ředitele. V roce 1924 navrhl budovu Rašínova státního gymnázia s tělocvičnou a domem ředitele a v roce 1925 navrhl Masarykovy školy a mateřskou školu.
V Hradci Králové se také podílel na urbanizaci města (1925-28). Za podpory starosty Františka Ulricha navázal na dřívější regulační plán Václava Rejchla ml., Josefa Šejny a Vladimíra Zákrejse a zpracoval územní plán města. Vytvořil regulační plán nábřeží, plán výstavby v Labské kotlině, návrh školních bloků a středu města. Plány výstavby zahrnoval i systém vnějšího dopravního okruhu s radiálami do středu města, mezi nimiž se střídají obytné čtvrti s plochami zeleně. Navrhl park uvnitř druhého městského okruhu (dnešní Šimkovy sady) a navrhl také architektonickou formu Tyršova mostu (1932-33) a Malšovického mostu (1925-1931, mostní konstrukci projektoval stavitel Josef Herzán). V letech 1927-29 vytvořil projekt husitského kostela Sboru kněze Ambrože a sídlo Královéhradecké diecéze Církve československé husitské. Kostel je postaven ze železobetonu a budova biskupství je z režnému zdiva.

Období funkcionalismu a konstruktivismu (1927-1936)
V duchu funkcionalismu vytvořil Josef Gočár Grandhotel v Pardubicích (1927-1931). V letech 1929-30 Gočár navrhl a realizoval katolický kostel svatého Václava v Praze Vršovicích. Kostel je postaven ze železobetonu a je považován za jednu z nejzdařilejších funkcionalistických sakrálních staveb v České republice. Vitrážové okno za oltářem vytvořil malíř a sochař Josef Kaplický, otec architekta Jana Kaplického.
Ve 30. letech realizoval projekty několika funkcionalistických domů ve vilové čtvrti Na Babě v Praze: Mauleho vila, vila Karla Kytlici, Glücklichova vila. V Hradci Králové v letech 1927-1932 Gočár navrhl železobetonovou konstruktivistickou budovu Ředitelství státních drah na Ulrichově náměstí, opět zde vytvořil vitráže Josef Kaplický. Poslední z velkých staveb Gočára v Hradci Králové je projekt Okresního a finančního úřadu (1931-1936).

Gočárova rozsáhlá činnost od urbanismu a projektování, návrhy nábytku, pomníků až po rozsáhlou pedagogickou činnost prokazuje jeho všestranné nadání. Byl jmenován profesorem na Akademii výtvarných umění v Praze (1924) a rektorem této školy byl do roku 1932. Josef Gočár zemřel 10. září 1945 v Jičíně, pohřben je na vyšehradském Slavíně.

  • Z fondu knihovny doporučujeme: GOČÁR, Josef – JAKL, Jan. Sny a vize: neuskutečněné projekty Josefa Gočára pro Hradec Králové. Hradec Králové, 2010. K objednání zde.
  • V Digitální knihovně SVK HK doporučujeme sbírku věnovanou životu a dílu Josefa Gočára. Dostupná z vybraných počítačů ve studovnách.
  • Víte, že je v prostoru hlavního vchodu do budovy Základní školy Gočárova na Tylově nábřeží umístěna pamětní deska J. Gočára? Jejím autorem je sochař Vojtěch Adamec. Fotografii pamětní desky si můžete prohlédnout v knize DUŠKOVÁ, Lucie – PODHRÁZSKÝ, Miroslav – VOREL, Petr. Pamětní desky v Hradci Králové. Hradec Králové, 2008, s. 71; k objednání zde.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: LUKEŠ, Zdeněk – HAVLOVÁ, Ester – BARTOŠ, Štěpán – FRIČ, Pavel – FRIČOVÁ, Yvonna. Josef Gočár. Praha, 2010. K objednání zde.
  • Doporučujeme k přečtení heslo „Josef Gočár“ v Královéhradeckém architektonickém manuálu. Dostupné online zde.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: BOŘECKÝ, Jindřich – EXNER, Ivan – NOVOTNÝ, Tomáš. Josef Gočár, Otakar Novotný. Praha, 2011. K objednání zde.

Oldrich-Liska.jpgOldřich Liska (17. 4. 1881 - 8. 12. 1959) se narodil v malé obci Kamhajek, tato obec je součástí obce Křečhoř nedaleko Kolína. Otec Josef Liska a matka Anna, rozená Batíková, pocházeli z rolnických rodin. Oldřich Liska byl pokřtěn ve velimském evangelickém kostele a po celý život zůstal věrný reformní církvi českobratrské evangelické.

Život
V Kolíně vystudoval obecní i měšťanskou školu a pokračoval ve Společenstvu výtvarných a stavebních řemesel, kde se roku 1899 vyučil zedníkem. Potom vystudoval Státní průmyslovou školu v Praze a v roce 1901 pokračoval ve studiu na Umělecko-průmyslové škole v Drážďanech.
Praxi v oboru získával i během studií u pražské stavební firmy Matěje Blechy. Po skončení vojenské služby v roce 1905 byl na praxi ve stavební firmě Niklíček v Poličce. Po roční praxi se vrátil do Drážďan, kde pracoval jako projektant v ateliéru Heinricha Watzlavika. V roce 1908 byl zaměstnán ve Vídni v ateliéru architekta Ladislava Skřivánka, žáka Friedricha Ohmanna. Ve stejném roce získal nabídku od královéhradeckého stavitele Josefa Jihlavce, aby v jeho kanceláři působil jako stavbyvedoucí. Hradec Králové se stal jeho domovem na třicet devět let, až do roku 1947.
V roce 1921 si založil vlastní ateliér. V roce 1920 se oženil s Annou Marií Fialovou z Poděbrad. Liskovi měli dva syny, Oldřicha a Iva. Oba synové se stali architekty. Po druhé světové válce v roce 1947 se Liska přestěhoval do Opavy, kde se zapojil do regulační a stavební přeměny města. Zemřel v Brně 8. prosince 1959. Pohřben je v Poděbradech, v místě rodiště jeho manželky Anny.
Oldřich Liska navrhl a realizoval velké množství staveb. Navrhoval rodinné domy, bytové domy, kostely, školních budovy, divadla a jiné veřejné budovy. Jeho stavby byly postaveny převážně v severovýchodních Čechách a blízko jeho rodiště ve středočeském kraji. Liskova tvorba prošla vývojem od secese, kubismu, art deca a národní stylu (rondokubismus), přes konstruktivismus a funkcionalismus.

Církevní stavby Oldřicha Lisky
Návrh prvního kostela v Hradci Králové kostela Českobratrské církve evangelické s farou (1911-1912) představuje první významný projekt Oldřicha Lisky v Hradci Králové. Evangelický kostel v Nezvalově ulici čp. 529 je navržen ve stylu pozdní německé secese a dekorativismu. Symbolické je zastřešení zvonice připomínající svým tvarem husitskou helmici. Ve farní zahradě je umístěna socha Mistra Jana Husa od Josefa Bílka. Vzhledem k naprostému nedostatku finančních prostředků se architekt vzdal nároku na honorář. Oldřich Liska byl členem stejné církve a prý prohlásil přání nechat uložit svůj popel do základů věže evangelického kostela v Hradci.
Dalším významným projektem byl evangelický kostel v Pečkách, který spadal pod velimskou farnost, kde byl Liska pokřtěn. Pro stavbu kostela architekta získal místní farář Pečkovský. Evangelický kostel na Husově náměstí čp. 480 byl postaven v letech 1914-16. Stavba má unikátní interiér ve stylu českého architektonického kubismu. Je to jediný kostel na světě s kubistickým interiérem. Českobratrská církev evangelická ho dala postavit k 500. výročí upálení Mistra Jana Husa. Jedná se o slohově čistou, v Evropě ojedinělou stavbu rané fáze kubismu. Stavba se navíc dochovala v původním stavu bez jakýchkoliv pozdějších úprav a původní je i kubistické zařízení, jehož autorem je rovněž Oldřich Liska. Jedná se především o vitráže v oknech, původní podlahy, kazatelnu, varhany, lavice i překrásný stůl Páně ve tvaru kalicha, jehož pojetím předběhl Liska dobu alespoň o 30 let a předznamenal vývoj designu ve 40. letech 20. století.
Další stavbou Lisky je kostel Českobratrské církve evangelické v Hrabové u Šumperka (1924-31). Tento kostel je unikátní tím že, v kupoli kostela byla je umístěna observatoř.
Ve východních Čechách ještě navrhl Liska kostel Československé církve husitské ve Dvoře Králové nad Labem (1924-25) a římskokatolickou Smuteční obřadní síň v Kuklenách, Denisovo náměstí čp. 413. (1925).

Liskovy regulační plány měst
Liska se zabýval po celý profesní život regulačními plány měst. První regulační plán vypracoval už v roce 1909, byl to regulační plán pro město Hradec Králové. Soutěž na regulační plán vypsal starosta JuDr. František Ulrich. Návrh vytvořil Oldřich Liska spolu s lékařem Otakarem Klumparem a v soutěži se umístili na druhém místě. Liska s MUDr. Klumparem věnovali v regulačním plánu značnou pozornost hygienickým aspektům a kvalitě životního prostředí. V návrhu bylo navrženo množství veřejných parků a sadových úprav ulic i zeleně v otevřených domovních blocích. Ve vítězném návrhu Vladimíra Zákrejse, Václava Rejchla ml. a Ing. Josefa Šejny byly dělnické čtvrti umístěny do těsné blízkosti výrobních areálů v severní a severozápadní části města. Liska s Klumparem naopak umístili dělnickou čtvrť do jižního cípu mezi soutokem Labe a Orlice a radiálou vedoucí do Třebše. Dokonce se v plánu podrobně zabývali organizací této čtvrti: dělníkům a malým živnostníkům nabízeli bydlení ve větších dvoj a trojdomcích s předzahrádkou či v blokové zástavbě.
Jan Kotěra přesvědčil Františka Ulricha, aby V. Rejchl ml. a O. Liska společně vypracovali definitivní generální zastavovací plán. Návrh byl hotov v roce 1911. I když byly po 1. světové válce vypracovány ještě další plány, plán O. Lisky a V. Rejchla ml. z roku 1911 se stal základem pro další plány města, i pro pozdější Gočárův. O tomto plánu z roku 1911 se psalo i v zahraničním odborném tisku, např. v německém časopise Der Städtebau: Zwei Wettbewerbsentwürfe zu einem Verbauungsplan für Königgrätz in Böhmen. In Der Städtebau 1911, roč. 8, č. 2, s. 13-16; dostupné online zde.
Oldřich Liska navrhl regulační plány dalších měst ve východních Čechách, které byly realizované, např. města Náchoda, Chlumce nad Cidlinou, Chrasti, Josefova, Smiřic nebo Hlinska.

Rodinné domy, bytové domy a vily
Mezi významné Liskovy návrhy rodinných domů a vil před první světovou válkou byla vila Otakara a Karly Čerychových z roku 1912-13, návrh realizoval spolu s hradeckým architektem Vladimírem Fultnerem. Vila je navržena ve stylu moderny a kubismu. Později se majitelem vily stal Josef Polický.
Oldřich Liska projektoval v roce 1916 vilu vamberského textilního podnikatele Antonína Bednáře, předsedy kuratoria krajkařské školy. Vila je postavena ve stylu art deco, nyní zde sídlí Muzeum krajky.
V letech 1926-27 realizoval Liska svou nejlepší vilovou stavbu 20. let, dům Rudolfa Háska v Jablonci nad Nisou, poblíž přehrady Mšeno. Rudolf Hásek byl legionář a po 1. světové válce se stal spolu s bratrem významným obchodníkem s českou bižuterií. Dům je navržen s výraznými prvky holandské dobové architektury s režným zdivem. Monumentální byla i střešní nástavba, kde byl postaven ateliér pro majitele, vášnivého fotografa, na střeše byly také prosklené sluneční lázně. V roce 2020 byla vila rekonstruována a vyhrála 3. cenu v soutěži Karla Hubáčka Stavba roku Libereckého kraje v kategorii rekonstrukce.
V roce 1932 Oldřich Liska navrhl vlastní vilu ve funkcionalistickém stylu. Vila stojí ve Střelecké ulici čp. 824, nyní sídlo Živnostenského úřadu města Hradec Králové. V přízemí Liska navrhl svou kancelář s kreslírnou a archivem, v patře pak vlastní bydlení. Vila má pásová ocelová okna, nepravidelnou dispozici a v některých částech hnědý keramický obklad.
Ve stejném roce hned v sousedství navrhl také funkcionalistickou vilu Aloise Švorčíka (Střelecká ulice čp. 832). Oldřich Liska navrhl v Hradci Králové vily i pro rodinu Petrofů, pro Antonína Petrofa staršího navrhl v roce 1909 vilu v Brněnské ulici čp. 315 a v roce 1940 byla postavena podle Liskova projektu vila Dimitrije Petrofa (Brněnská čp.707).

Školní budovy navržené Oldřichem Liskou
Liska v druhé polovině 20. let a po celá 30. léta navrhoval školní budovy. V roce 1925 navrhl budovu jaroměřského reálného gymnázia, 1931 Živnostenskou pokračovací školu v Kyšperku (nyní Letohrad, dnešní Střední průmyslová škola), anebo v roce 1932 Živnostenskou pokračovací školu v Žamberku, ve které v současnosti sídlí Městská knihovna Žamberk.
Liska prosadil u některých školních projektů nový typ školní budovy, školy s tzv. halovou dispozicí na rozdíl od tradičního typu chodbové dispozice. Koncepci tzv. halové školy poprvé prezentoval roku 1922 v soutěžním návrhu na Průmyslovou školu v Kutné Hoře. Halovou školu realizoval až o desetiletí později, v roce 1931 v Černilově u Hradce Králové (Masarykova jubilejní škola). Liska jako jeden z prvních v Československu přišel s tímto typem školy, vycházel z moderních trendů tehdejší západní Evropy. Princip halové školy tvoří systém centrální síně, která se stává hlavním komunikačním, tělovýchovným, ale i kulturním centrem celé školy. Dispozičně i kompozičně podobné školy jsou podle Liskova projektu ve středočeské Bystřici (1934), v Byškovicích (1937) a 1939 v Borohrádku (1939).
Více se o Liskově projektu nové školní budovy můžete dočíst v kapitole knihy: LISKA, Oldřich. Nový typ školní budovy. In Hradec Králové a okolí. Třebechovice pod Orebem. Dvůr Králové nad Labem. Praha, 1932. K objednání zde.

Projekt městských lázní v Hradci Králové
Roku 1928 navrhl pro Hradec Králové veřejné městské lázně (Eliščino nábřeží čp.842). Projekt několikrát přepracoval, protože byl příliš nákladný. Budovu lázní navrhl ve funkcionalistickém duchu s asymetrickým půdorysem. Městské lázně měly umělé vlnobití - první v Československu. Liska se inspiroval v cizině a zařízení vyrábějící umělé vlny konzultoval s odborníky ve Vídni.

Další významné stavby Oldřicha Lisky
Ve stylu prosté moderny Liska navrhl v Hradci Králové v roce 1922 kino LIDO BIO a v roce 1927 přístavbu Lidového dělnického domu Střelecká čp.45 (nyní Kulturní dům Střelnice). V roce 1926 navrhl budovu Obchodní a živnostenské komory, Škroupova čp. 695 (1926, přístavba 1939), nyní Státní okresní archiv v Hradci Králové.
V Pardubicích navrhl Liska v národním stylu rondokubismu dům pro sociální péči Charlotty Masarykové (Štrossova čp. 44, 1922). Koncem 20. let architekt projektoval sokolovnu v Sobotce a městskou spořitelnu v Chlumci nad Cidlinou. V roce 1930 navrhl ve funkcionalistickém stylu Divadlo Josefa Kajetána Tyla v Lomnici nad Popelkou.

Oldřich Liska ovlivnil tvář měst zvláště ve východních Čechách, byl architektem východočeské moderny. Navrhoval veřejné stavby, nejen rodinné domy, ale i bytové domy v Hradci Králové v Klumparově, Mánesově a Střelecké ulici; projektoval činžovní domy v Pardubicích na Čechově náměstí, v Bubeníkově, Jiráskově a Sladkovského ulici; vypracoval regulační plány východočeských měst Hradce Králové, Náchoda, Chlumce nad Cidlinou, Chrasti, Josefova, Smiřic nebo Hlinska.
Oldřich Liska nepřestal hledat nové formy a originalitu, i když mnohdy tvořil spíše v umírněném a přiměřeném duchu a svou tvorbu přizpůsobil konzervativnějšímu venkovskému prostředí. Významným originálními díly jsou projekty funkcionalistických vil v Hradci Králové a Jablonci nad Nisou, divadlo v Lomnici nad Popelkou, Městské lázně v Hradci Králové a kubistický evangelický kostel v Pečkách.

  • Z fondu knihovny doporučujeme: BEKERA, Matěj. Oldřich Liska: architekt východočeské moderny. Červený Kostelec, 2019. K objednání zde.
  • Doporučujeme k přečtení heslo „Oldřich Liska“ v Královéhradeckém architektonickém manuálu. Dostupné online zde.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Struktura města v zeleni: moderní architektura v Hradci Králové. Hradec Králové, 2017. K objednání zde.
  • Doporučujeme k přečtení článek Královéhradecký architekt a urbanista Oldřich Liska. Dostupné online zde.

Jan-Rejchl.jpg

Jan Rejchl (7. 7. 1899 - 28. 2. 1985) pocházel z významné královéhradecké stavitelské rodiny. Jeho otcem byl stavitel a architekt Václav Rejchl st. a bratrem architekt Václav Rejchl ml..

Život
Jan Rejchl studoval reálné gymnázium v Hradci Králové. Od roku 1917 bojoval na italské frontě. V letech 1919-1924 studoval architekturu na pražské technice, po absolutoriu studoval speciální školu architektury na Akademii výtvarných umění, kterou vedl Josef Gočár. V letech 1926-1927 vykonával praxi v atelieru svého učitele z techniky Antonína Engela, kde se podílel na prováděcích plánech armádního generálního štábu na Vítězném náměstí v Praze.
Po návratu do Hradce Králové pracoval v rodinné firmě svého otce Václava Rejchla. V roce 1930 se osamostatnil a soukromě projektoval až do roku 1948. Jan Rejchl se oženil v roce 1929 s Jarmilou roz. Nevyhoštěnou. Otec Jarmily Josef Nevyhoštěný byl jeden z nejvýznamnějších výrobců nábytku v Hradci Králové. Jeho firma se například podílela na vybavení Kotěrova muzea. Vedle projekční činnosti se Jan Rejchl věnoval také akademické sféře, v roce 1934 obhájil na pražské technice disertaci na téma „Spořitelny“. V roce 1947 byl Rejchlovi na VUT v Brně udělen titul docenta za habilitační práci na téma „Domy obchodu“. Do roku 1953 na VUT přednášel dějiny stavebních slohů. V roce 1948 se stal ředitelem nově vznikajícího královéhradeckého projekčního ústavu Stavoprojekt.

Začátky
Městská spořitelna ve Slaném a Státní průmyslová škola v Hradci Králové První Rejchlovou významnou stavbou byl návrh Městské spořitelny ve Slaném v roce 1928. V návrhu spořitelny použil Rejchl neomítnuté režné zdivo. Toto dílo bylo velice ceněno a otevřelo Rejchlovi cestu k dalším zakázkám.
V roce 1927 se Rejchl účastnil celostátní soutěže na novostavbu Státní průmyslové školy v Hradci Králové, která měla status vyšší stavitelské školy, teprve třetí v republice. V soutěži zvítězil Oldřich Tyl, který ale nakonec nemohl svůj projekt realizovat. V roce 1929 budovu projektoval Jan Rejchl, v jeho návrhu jsou charakteristická sdružená okna a hladká fasáda. Stavba je ve stylu funkcionalismu. V současnosti v budově sídlí Střední průmyslová škola stavební, v interiéru jsou stále zachovány chodby a učebny včetně podlah a dveří, vestavěný nábytek v ředitelně, kanceláři a knihovně.

Rejchlovy realizované projekty konce 20. let a v 30. letech
Na popud hradeckého starosty Františka Ulricha bylo v roce 1919 přesunuto do Hradce Králové s pražského Karlína Ředitelství státních drah. Jan Rejchl s bratrem Václavem v letech 1927-1935 realizovali budovu hlavního nádraží v Hradci Králové. Třípatrová budova má dispozici ve tvaru písmene H a je osvětlena střešními světlíky. Moderní formy představují velká prosklená pole se stylizovanými vitrážemi představující znak města a symboly železniční dopravy. Na střeše jižní strany budovy vytvořil Josef Škoda sousoší se světlonoši s okřídleným kolem, které je protikladem vysoké štíhlé věže, která tvoří dominantu celé části města. Věž je vysoká 46 metrů a je osazena ze tří stran osvětleným elektrickým ciferníkem.
V roce 1923 byl v Hradci Králové založen celostátní Sklářský ústav. V roce 1929 Jan Rejchl vypracoval projekt na novou budovu ústavu. Budova byla navržena v moderním duchu a reprezentovala sklářský průmysl a umění, fasáda byla původně obložena skleněnými deskami z mléčného skla zvaného opaxit. Na budově byl původně světelný nápis s názvem ústavu. Rejchl navrhl také fontánu osmiúhelníkového tvaru obloženou sklem, která byla umístěna před budovou sklářského ústavu. Fontána se ale nedochovala. Fotografii fontány si můžete prohlédnout v publikaci: KAŇKA, Josef - MLYNÁŘ, Karel. Hradec Králové: přehled desetileté práce 1924-1934. Hradec Králové, 1934. K objednání zde. Sklářský ústav začal rovněž v Hradci Králové vydávat Sklářské rozhledy - první český odborný sklářský časopis. Naše knihovna má jeho exempláře ve fondu. Časopis je dostupný online v Digitální knihovně SVK HK zde.
V roce 1926 byla ustanovena Národní banka Československá, soutěž na filiálku v Hradci Králové byla vypsána v roce 1928. Obložení budovy je z natíraných červených pískovcových desek kombinovaných s přírodním pískovcem. Fasádu zdobí dva reliéfy od sochaře Josefa Škody, nad hlavním vstupem je pásový reliéf s motivy obchodu a průmyslu. Josef Škoda zde vytvořil i Rejchlův kryptoportrét. Jedná se o postavu muže v obleku s telefonem, pohledově zcela vlevo. Nad vstupem Škoda umístil státní znak. Interiér tvoří schodiště obložené mramorem, futuristické lampy z mosazi a mléčného skla. Vedle budovy Národní banky Československé v roce 1933 Rejchl navrhl v podobném stylu administrativní budovu Okresní hospodářské záložny, stavba je obložena keramickým obkladem imitující režné zdivo. Ohlasy v tehdejším tisku si můžete přečíst v: Filiálka Čs. Banky v Hradci Králové. In Byt a umění: revue pro současnou bytovou kulturu 1932, roč. III., č. 3–4, s. 175. K objednání zde.
Spořitelna Královéhradecká byla významný regionální peněžní ústav, který fungoval v letech 1864–1953. Sídlila v domě čp. 33 na Velkém náměstí, kdysi městská škola (nyní Krajské vojenské velitelství). Rejchlův projekt přístavby spořitelny (1931) zahrnoval sjednocení jižní fasády, která směřovala na první okružní třídu a vypíná se nad klasicistním schodištěm Bono Publico, také úpravu zahrady přiléhající k zadnímu traktu spořitelny. Jan Rejchl navrhl moderní halu služeb vestavěnou ve dvoře, která byla osvětlena denním světlem prostornými světlíky. Elegantní avantgardní interiér architekt účelně propojil v kombinaci mosazných přepážek, skla, neonových nápisů a tmavého dubového dřeva užitého na mohutném pultu po obvodu haly.
Když byly Jiráskovy sady uzavřeným důstojnickým parkem, byla zde původní restaurace. Budovu ale v roce 1929 poničila vichřice. Rejchl vytvořil projekt přestavby restaurace. Ze staré stavby zbyly jen základy a restaurace byla provedena jako novostavba, částečně zděná a částečně ze dřeva. Architekt vytvořil vzdušný lehký prostor, který pomocí mnoha vysouvacích oken propojuje interiér s okolní zelení i přilehlou řekou. Restaurační sál, který bylo možné používat pro taneční zábavy a divadelní představení, je zakončen půlkruhovým traktem s pódiem. Celý prostor připomíná výletní parník. Sál si zachoval svůj multifunkční charakter i do současnosti. Momentálně zde sídlí Střední škola vizuální tvorby, která sál využívá pro výstavy a přednášky.
Velitelství druhého armádního sboru, určeného pro obranu severovýchodní části hranice a koordinující výstavbu pevnostního pohraničního opevnění, bylo umístěno do Hradce Králové. Původně část městské rady prosazovala stavbu velitelství v prostorech Malého náměstí a byla naplánovaná demolice několika budov na Malém náměstí včetně radnice (č.p. 125), beseda (č.p. 126), generálského domu (č.p. 219) a staré sokolovny na Kavčím plácku (č.p. 122). Armáda ale dala přednost prostoru pevnostního ravelinu č. IX z finančních a časových důvodů. V roce 1936 navrhl Jan Rejchl nezvykle monumentální stavbu velitelství na pozemku bývalého pevnostního ravelinu. Stavba kopíruje symetrickou dispozici zbořené pevnostní stavby na půdorysu ve tvaru kotvy. Zbytek ravelinu č. IX je dodnes součástí oplocení budovy. Rejchl vyprojektoval ještě dvě funkcionalistické důstojnické vily umístěné vedle budovy velitelství. Než však stačila budova velitelství sloužit jako štáb Československé armády, přišla německá okupace a bylo zde umístěno gestapo a zčásti vojenský lazaret. Po druhé světové válce byla budova Janem Rejchlem citlivě adaptována na sídlo Lékařské fakulty Univerzity Karlovy (1945), která zde sídlí dodnes. V interiéru se díky tomu zachovala řada původních prvků jako je schodišťové zábradlí, nezvyklá modernistická osvětlovací tělesa kombinující mosaz a mléčné sklo či obklady sloupů a stěn. Více se můžete dočíst v: KORITENSKÁ, Pavla. Příběh budovy Lékařské fakulty v Hradci Králové. Hradec Králové, 2016, s. 73-79. K objednání zde.
V letech 1932 a 1933 navrhl Rejchl architektonické řešení pomníku Jana Ladislava Pospíšila v prostoru, kde se setkává Pospíšilova třída a okružní třída kolem historického centra Hradce Králové. Ve stejné době navrhl také pomník Jana Theobalda Helda v Třebechovicích pod Orebem. Sochařem obou pomníků byl Rejchlův přítel Josef Škoda. Obě sochy jsou umístěny na soklu jednoduchého a hladkého geometrického útvaru tak, aby byl naznačen jejich nadhled, ale aby zůstaly blízké úrovni ulice. Významnou složkou pomníků byla parková úprava okolí.
Jan Rejchl navrhl v roce 1931 turistickou chatu Jiráskův dům v Orlických horách v Dříši u Deštné, stavbu financoval Josef Pilnáček. Chata byla navržena jako dřevěná chata se zděnými základy s moderním ubytovacím a stravovacím zařízením. V roce 1933 Rejchl navrhl ještě chatu na Čiháku nad tzv. Zemskou bránou.

Projekty po 2. světové válce
V roce 1946 ještě jako samostatný architekt navrhl Jan Rejchl budovu Automatické telefonní ústředny na třídě ČSA č.p. 954. Budova je výrazně horizontálně členěna, fasáda do ulice je uzavřena výrazným rámem, stavba je v pozdně funkcionalistickém stylu.
Už jako zaměstnanec Stavoprojektu navrhl v roce 1948 spolu s architektem Františkem Steinerem a Václavem Rohlíčkem velmi zajímavý pavilon dětské kliniky, nyní Dětský pavilon fakultní nemocnice. Architektura stavby ignorovala dobový stalinský styl socialistického realismu.
V letech 1948-50 projektoval Rejchl další industriální stavbu Prádelny a chemické čistírny v Labské kotlině. Obě stavby mají kontrastní bílé hladké omítky a plochy obložené tmavě cihlově červenými kachlíky.
Rejchl památkově rekonstruoval radnici v Třebechovicích pod Orebem nebo Rudrův mlýn v Ratibořicích. Zaměřoval se také na urbanistické plány a studie, vypracoval plán Žamberka a Lázně Bohdaneč.
Se synem Milanem, také architektem, se v roce 1958 zúčastnil soutěže na Sídliště U Soutoku. Do této soutěže se přihlásil také Oldřich Liska, Věra Machoninová, František Čermák a Gustav Paul. K výstavbě sídliště ale nikdy nedošlo. Se Zdeňkem Gabrielem projektoval Základní školu v Bezručově ulici (1970) a navrhl Základní školu Jih na Slezském Předměstí (1966-68) se zátěžovými zónami i klidovými přírodními atrii. V 70. letech navrhl svůj dvougenerační dům se střešní terasou do zahrady v Plácelově ulici č.p. 1209 nedaleko Orlice.

Jan Rejchl přestal projektovat až v roce 1975, zemřel 25. února 1985 v Hradci Králové.

  • Z fondu knihovny doporučujeme: ZIKMUND-LENDER, Ladislav – ZIKMUND, Jiří. Tři generace architektů: Václav st., Václav ml., Jan a Milan Rejchlovi. Hradec Králové, 2012. K objednání zde.
  • Doporučujeme k přečtení heslo „Jan Rejchl“ v Královéhradeckém architektonickém manuálu. Dostupné online zde.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: POTŮČEK, Jakub - HAMÁK, Zdeněk. Hradec Králové: architektura a urbanismus. Hradec Králové, 2009. K objednání zde.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Struktura města v zeleni: moderní architektura v Hradci Králové. Hradec Králové, 2017. K objednání zde.

Fotografové

Model-mesta-HK.jpgFrantišek Žaloudek (3. 11. 1863 - 5. 6. 1935), první královéhradecký muzejní fotograf, se narodil v Pálence ve Svobodných Dvorech (nyní místní část Hradce Králové). Dětství však prožil ve Vrdech u Čáslavi, kde jeho otec pracoval jako zahradník v cukrovaru. František se vyučil pekařem v Pardubicích, ale toto řemeslo nikdy neprovozoval. Po škole byl členem hasičského sboru v Praze.
Od roku 1894, kdy se vrátil do Hradce Králové, pracoval jako policejní strážník města. V této době přišel do Hradce také historik Ludvík Domečka, kterému pomáhal při archeologických výzkumech a se správou muzejních sbírek. Při své práci strážníka tak Žaloudek vlastně pracoval i pro tehdejší Městské historické muzeum. Teprve v roce 1907 přešel do trvalého pracovního poměru a zastával funkci muzejního laboranta, kustoda a také fotografa.
V roce 1904 totiž dostalo muzeum možnost používat fotoaparát pořízený původně pro policejní účely. Jednalo se o přístroj na skleněné desky formátu 13x18 cm. V prádelně domu čp. 230, kde se nacházela první muzejní laboratoř (konzervátorská dílna), si Žaloudek zřídil temnou komoru. Fotoaparát používal nejen při dokumentaci archeologického výzkumu. Fotografoval hradecké památky, události, slavnosti, průvody a každodenní dění ve městě. Jeho snímky zachycují postupnou proměnu pevnosti v moderní město. Byl talentovaným fotografem-dokumentaristou s vysokou kulturou výtvarného vnímání.

  • Z fondu knihovny doporučujeme: ZIKMUND, Jiří - POSPÍŠILOVÁ, Jaroslava. Fotoalbum města Hradce Králové 1866-1918. Hradec Králové, 2000. Fotografie zachycující proměnu Hradce. Naleznete zde i několik Žaloudkových snímků. K objednání zde.
  • Víte, že model města Hradce Králové, umístěný v nynějším Muzeu východních Čech, vytvořil v letech 1908-1916 na popud Ludvíka Domečky právě František Žaloudek? Tento sádrový model hradecké pevnosti, jehož plocha činila 16,20 m2, zachycuje město, jak vypadalo v roce 1865.
  • Z Digitální knihovny SVK HK vybíráme: FIŠER, Ladislav. První výzkum dějin fotografie v Hradci Králové. In Puls: zpravodaj MěstNV Hradec Králové 1989, č. 4, s. 24-26. Článek o životě a díle této hradecké osobnosti s několika jeho fotografiemi zobrazujícími každodenní život města. Dostupné z vybraných počítačů ve studovnách.
  • Víte, že po prvním hradeckém fotografovi je pojmenována ulice v jeho rodných Svobodných Dvorech? Po návratu do Hradce však bydlel v bývalém renesančním paláci purkmistra Martina Cejpa z Peclinovce (na rohu Malého náměstí a Dlouhé ulice, čp. 127).
  • Z fondu knihovny doporučujeme: DOUBRAVA, Aleš - MALINA, Jiří. Model hradecké pevnosti. Hradec Králové, 1980. K objednání zde.

J-Simon.jpgJan Šimon (22. 8. 1851 - 15. 7. 1918), byl portrétní a místopisný fotograf Českého ráje a okolí. Narodil se v Hořicích, kde se také vyučil u známého fotografa Josefa Picka, jehož kabinetní fotografie patřily k jedním z prvních suvenýrů Prachovských skal. Po vyučení nastoupil Šimon na povinnou dvouletou vojenskou službu, odkud se vrátil zpátky do ateliéru Josefa Picka.
Od roku 1876 začal Šimon působit ve fotografickém závodě Karla Zeleného v Josefově. Poté, co poznal výhody života profesionálního fotografa ve městě s vojenskou posádkou, rozhodl se, o čtyři roky později, otevřít vlastní fotoateliér v Turnově, přesněji v zahradě domu v Hruštické ulici č. p. 464. V roce 1885 byl pak nucen ateliér přemístit přes ulici na zahradu domu č. p. 37. O ateliéru se zmiňuje také jeho vnuk Jan Solovjev, známý turnovský literát, malíř a sochař, v knize Měl jsem štěstí na lidi, k objednání zde. Uvádí například, že se před ateliérem nacházel altán, který byl vytapetován Šimonovými bromotisky, zlatotisky či gumotisky, dokonce i pokusy o barevnou fotografii.
Jan Šimon se brzy po usazení v Turnově zapojil do činnosti místních spolků. Jedno funkční období zasedal i v obecním zastupitelstvu. Jeho hlavní činností však byly portréty, které zaručovaly dostatečný příjem. Brzy se také začal zajímat o fotografie exteriérů, lidových staveb, předmětů a krojů, k čemuž jej mohlo inspirovat přátelství s Janem Prouskem, známým českým malířem lidové architektury. Jeho fotografie krojů (nafotil jich stovky), roubených staveb či malovaných skříní, jsou spjaty s Národopisnou výstavou československou v Praze 1895, kde je vystavoval.
Jeho talent přitahoval i jiné umělce, proto jeho fotografie můžeme nalézt v řadě literárních děl. Například fotografie pískovcových portálů velké části turnovských domů ve své knize Příběhy města Turnova pod Jizerou, zveřejnil historik Josef V. Šimák, či v knize Soupis památek uměleckých a historických v politickém okresu Turnovském zase použil 26 fotografií. Také v knize dalšího historika a dobrého přítele Josefa Pekaře, Kniha o Kosti, jsou Šimonovy fotografie dokonce označeny za technicky dokonalé.
V devadesátých letech byla Šimonova tvorba ovlivněna rostoucím turistickým ruchem v oblasti. Rostl převážně zájem o nejrůznější fotografické pohlednice a upomínky, nejen ze strany turistů, ale i podnikatelů. Ve své nabídce měl třeba fotografie hradů Kosti, Trosek, Rotštýna či zámků Skály, Rohozce a Svijan. Pro turnovské muzeum fotografoval roubené stavby v okolí, kroje a jiné předměty. Své fotografie ochotně zapůjčoval do drobných brožur, průvodců po Českém ráji, Podkrkonoší, Podještědí, Sobotecku i Mladoboleslavsku, a také turistických časopisů. V časopisech taktéž využíval možnosti inzerce. Například v časopise Hlasy pojizerské z roku 1902 (9. 11.) prezentuje svůj závod jako „osvědčený“ a „na třech výstavách vyznamenaný (2 zlaté medaile a čestný diplom)“. Hlasy pojizerské i čtrnáctideník Listy pojizerské, vydával v té době další Šimonův přítel a novinář, Václav Kudrnáč, který se významně podílel na propagaci kraje. Solovjev dokonce ve sborníku Od Ještěda k Troskám (r. 2008 č. 2), k objednání zde, označuje Prouska, Kudrnáče, Šimáka a Šimona jako kolektiv skromných velikánů. Díky tomuto přátelství a vzájemné spolupráci se Jan Šimon stal jedním z řady fotografů, kteří stáli u zrodu jednoho z odvětví etnologie, a to studia lidového stavitelství a nábytku. Rozsáhlé dílo Jana Šimona se často nachází v soukromém vlastnictví či ve vlastnictví různých muzeí. Čeká tak, jako celek, stále na své zpracování.

  • Víte, že si Jan Šimon pro své krojové fotografie vybíral lidi podle tváří a povah, aby co nejlépe odpovídaly typům krojových obleků?
  • Víte, že ateliér Jana Šimona patřil k nejvýznamnějším fotografickým ateliérům mimo Prahu?
  • Z fondu knihovny doporučujeme: SCHEUFLER, Pavel. Osobnosti fotografie v českých zemích do roku 1918. Praha, 2013. K objednání zde.
  • Víte, že Jan Šimon dodával své materiály často bezplatně?
  • Z fondu knihovny doporučujeme: SCHEYBALOVÁ, Jana. Český ráj Josefa Pekaře a jeho současníků. Liberec, 2006. K objednání zde. Z této knihy byla převzata fotografie J. Šimona do medailonku.
  • Víte, že po smrti Jana Šimona převzala jeho řemeslo dcera Marie? Ta se živila retušováním negativů. Pomáhala jí také sestra Marta, maminka Jana Solovjeva.
  • Víte, že se Jan Šimon objevil v kramářské písni z roku 1892 o sebevraždě dvou milenců, kteří se byli v jeho ateliéru vyfotit? Píseň lze najít v knize Senzace pěti století v kramářské písni na straně 313, k objednání zde.
Tip na výlet
  • Muzeum Turnov – vlastní sbírku fotografií Jana Šimona, ale také písemné pozůstalosti Josefa V. Šimáka a Jana Prouska.

A-Fingerland.jpgMUDr. Antonín Fingerland (26. 2. 1900 - 27. 12. 1999) byl významný patolog, vysokoškolský profesor, průkopník boje proti kouření a amatérský fotograf. Narodil se v rodině berního ředitele v Jičíně, kde vystudoval cvičnou školu učitelského ústavu a gymnázium. Po absolvování lékařské fakulty UK v Praze pracoval v letech 1923-28 jako asistent v pražském patologickém ústavu. V roce 1928 se přestěhoval do Hradce Králové, kde nastoupil na místo primáře prosektury nemocnice a současně zde v letech 1928-33 působil jako primář infekčního oddělení. Stal se zakladatelem a dlouholetým vedoucím dnešního Patologického ústavu Lékařské fakulty UK v HK. Navíc byl členem pedagogického sboru dvouroční ošetřovatelské školy v HK a v roce 1945 byl jmenován jejím ředitelem.
V roce 1945 získal habilitaci z patologie a histologie, o tři roky později byl jmenován řádným profesorem a v roce 1956 doktorem věd. V roce 1970 odešel do důchodu, ale až do konce života zůstával vědecky činný. Ve svých pracích se zabýval zejm. infekčními a plicními onemocněními. V Hradci Králové se významně zasloužil o vybudování moderního oddělení patologické anatomie tamní nemocnice.
Během svého mnohaletého působení se stal členem několika českých a zahraničních vědeckých společností, redakčních rad a získal řadu ocenění: nestor českých patologických anatomů, Rytíř českého lékařského stavu České lékařské komory (jako první v ČR), čestný člen České lékařské společnosti J. E. Purkyně; nositel medaile J. E. Purkyně, medaile Josefa Hlávky nebo zlaté medaile UK; čestný člen Společnosti polských patologických anatomů. Byl jedním ze zakládajících členů Československé společnosti patologů.
Zatímco jeho odborné působení v oblasti patologie je široce známé, poněkud v pozadí zůstává jeho činnost v oblasti tvůrčí fotografie. Sice se jí aktivně a intenzivně zabýval zejm. ve 20. - 40. letech minulého století, avšak patřil mezi nejvýraznější a nejslavnější autorské osobnosti v Hradci Králové. Ve svých vzpomínkách uvádí, že v počátcích jeho působení na patologii bylo důležité ovládat fotografování. Jako první fotografické zadání po nástupu do Patologicko-anatomického ústavu v Praze dostal fotodokumentaci sbírky lidských zrůd.
Za svou fotografickou činnost získal v roce 1933 ocenění v soutěži československé amatérské fotografie, kde zvítězil se snímkem „U moře v Normandii“. V témže roce převzal po Antonínu Petrofovi předsednictví Klubu amatérských fotografů v Hradci Králové a v této funkci zůstal až do okupace. V roce 1941 se ve spolupráci se Zdeňkem Wirthem podílel na fotodokumentaci barokních památek Jičínska. Fotografie vysoce ocenil i jeden z nejvýznamnějších českých fotografů Karel Plicka, který Fingerlandovi doporučil, aby se fotografování věnoval profesionálně na plný úvazek. A. Fingerland se ale rozhodl naplno věnovat vědě a medicíně. V počátcích své fotografické činnosti pracoval se sklopným přístrojem 9x12 cm, ale záhy začal používat středoformátové přístroje (Rolleiflex) a na konci 40. let začal fotit na kinofilm.
S jeho vědeckou prací se fotografování rovněž prolnulo, když zaznamenal výstavbu i stavební proměny nemocnice, stejně jako pracovníky prosektury. S fotografováním nepřestal ani ve druhé polovině 20. století - dokumentoval proměny města HK a jeho novou výstavbu, věnoval se přírodovědným tématům a samozřejmě mnoho snímků pořídil v areálu nemocnice či jeho okolí - ale již se plně soustředil na svou práci v medicíně.
Zemřel dva měsíce před svými stými narozeninami, 27. 12. 1999, v Hradci Králové.

  • Z fondu knihovny doporučujeme: Encyklopedie východočeské fotografie. Hradec Králové, 2015. K objednání zde.
  • Vybíráme z tisku: ZIKMUND, Jiří. Fotoaparát vedle mikroskopu. Profesor Antonín Fingerland - fotograf. In Východočeský večerník 1995 (28. 3.), roč. 6, č. 13, s. 7. K objednání zde.
  • Víte, že Ústav patologie při FN HK nese jeho jméno? V roce 1992 bylo pracoviště slavnostně přejmenováno na „Fingerlandův ústav patologie“.
  • Z Digitální knihovny SVK HK vybíráme: VORTEL, Vladimír. Prof. MUDr. Antonín Fingerland, DrSc., se dožil významného životního jubilea - 95 let. In Noviny Jičínska 1999 (28. 2.), roč. 2, č. 50, s. 9. Dostupné z vybraných počítačů ve studovnách.
  • Víte, že kromě ocenění za svou odbornou činnost je od roku 1991 čestným občanem města Jičína a od roku 1997 města Hradce Králové?
  • Z fondu knihovny doporučujeme: Jičínští fotografové do roku 1945: tvorba Josefa Picka, Antonína Brožka, Václava Vraného, Aloise a Jana Podlipných, Antonína Fingerlanda, Jiřího Trejbala a dalších. Jičín, 2010. K objednání zde. Z tohoto titulu byla převzata fotografie A. Fingerlanda do medailonku.

K-Drbohlav.pngKarel Drbohlav (25. 9. 1908 - 5. 3. 1971) se narodil v Jičíně, kde se také vyučil fotografem. Protože měl vrozený odpor k retušérské práci, věnoval se raději krajinářské a později letecké fotografii. První divadelní snímky pořídil jako reportér pražské agentury Centropress. V roce 1934, kdy nastoupil do trvalého angažmá v Městských divadlech pražských, začala jeho kariéra divadelního fotografa. Pracoval však i pro jiná pražská divadla, např. Národní, Stavovské, Nové, Novoměstské, Uranii, d. Na Spořilově, d. Míly Mellanové, d. A. Sedláčkové. Po roce 1948 zajížděl fotografovat i do mimopražských divadel v Kladně, ve Slaném, v Hořovicích, v Benešově nebo v Mladé Boleslavi.
Karel Drbohlav od počátku usiloval o využití autenticity živé divadelní scény. Fotografoval herce a inscenace přímo na jevišti, nikoli v ateliéru, jak bývalo dříve zvykem. Usiloval o dokumentární i výtvarnou hodnotu fotografie. Ve 30. letech pracoval zpravidla s formátem negativu 13x18 cm (skleněné desky) a pořizoval jen několik záběrů z jedné hry. Později používal kinofilm (Leica) a zpracoval i více než sto záběrů. Na snímcích zachycoval nejen atmosféru představení, ale fotografoval i při zkouškách. Na jeho práci byla patrná znalost divadelního prostředí, práce režisérů, herců, výtvarníků a např. i osvětlovačů.
Základní fond z jeho fotografické práce je uložen v divadelním oddělení Národního muzea v Praze a čítá kolem 200 000 negativů (od ledna 1934 do března 1961). Za zmínku jistě stojí, že zahrnuje i fotografie divadelních budov, opravárenských prací, zákulisí, slavnostních představení a jejich oficiálních návštěvníků, reprodukce scénických návrhů a plakátů apod. Jeho fotografie využívala propagace divadelních souborů. Zveřejňovány byly v odborných domácích i zahraničních publikacích a na výstavách. Přinášel reportáže také z filmového prostředí, publikoval v časopisech Pestrý týden nebo Světozor.
Karel Drbohlav zemřel 5. března 1971 v Praze.

  • Z fondu knihovny doporučujeme: BALAJKA, Petr. Encyklopedie českých a slovenských fotografů. Praha, 1993. K objednání zde.
  • Víte, že Rada Národního výboru hl. m. Prahy ocenila v roce 1968 dílo Karla Drbohlava medailí Za zásluhy a o rok později byl vyznamenán titulem Zasloužilý umělec za výsledky mnohaleté činnosti v oboru divadelní fotografie?
  • Vybíráme z tisku: BUCHNER, Alexandr. Divadelní fotografie Karla Drbohlava: k umělcovým nedožitým sedmdesátinám. In Časopis Národního muzea v Praze. Řada historická. Praha, 1978, s. 190-198. K objednání zde. Z článku byla převzata fotografie K. Drbohlava do medailonku.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: BUCHNER, Alexander - VRANÁ, Helena. Divadelní fotografie Karla Drbohlava: [bibliografický soupis]. Praha, 1980. K objednání zde.
  • Víte, že Karel Drbohlav byl otcem Jany Drbohlavové (22. 11. 1940 – 28. 10. 2019), divadelní, televizní a filmové herečky? Ač ztvárnila řadu rolí, je dodnes známá především jako učitelka Pešková z pohádkové komedie Dívka na koštěti.
  • Vybíráme z tisku: PTÁČKOVÁ, Věra. Dějiny divadelní fotografie. In Divadelní noviny 1998, roč. 7, č. 8, s. 11. K objednání zde.
Odkazy na tvorbu
  • Archiv Národního divadla zde.
  • Virtuální studovna divadelního ústavu zde.

J-Havel.jpgIng. Jiří Havel (9. 4. 1931) se narodil v Horní Branné. Žije v Trutnově. Známý fotograf krajinář, jehož lze bez přehánění označit jako legendu horské fotografie v Čechách. Vystudoval vrchlabské gymnázium, ale kvůli špatnému kádrovému posudku se nedostal na stavební fakultu ČVUT. Pracoval tedy jako dělník a po několika neúspěšných pokusech, se mu nakonec podařilo nastoupit do Prahy na školu ekonomického inženýrství, a poté po roce přestoupit na nově založenou Vysokou školu železniční. Po škole dostal umístěnku na Traťovou stanici do Trutnova, kde se postupně vypracoval až na vedoucího. Na počátku normalizace však odtud musel odejít a byl přeložen na pracoviště v Hradci Králové.
Nepříjemné období skončilo až přestupem na investiční odbor ČSD, kde dozoroval rekonstrukci lanovky na Ještěd a výstavbu lanovky na Černou horu. V roce 1978 se stal členem Svazu českých výtvarných umělců. Díky tomu mohl odejít ze zaměstnání a stát se fotografem na volné noze.
Od malička toužil po cestování, ale do nedostupné kapitalistické ciziny se poprvé podíval až v roce 1965, kdy ve fotografické soutěži Mladého světa vyhrál zájezd do Francie. Cestu do Afriky si domluvil s tehdejším ředitelem královédvorské ZOO Josefem Vágnerem, ale nedopadlo to. Do afrických národních parků se mu pak podařilo vycestovat s Čedokem. Po sametové revoluci si svůj sen splnil a procestoval všechny kontinenty, kromě Antarktidy.
Jeho celoživotní láskou i domovem ale zůstaly Krkonoše. Je autorem více než 20 knih, kde svoje nádherné fotografie doprovází i velmi čtivými průvodními texty. S fotografií sice začínal jako samouk, ale díky svému výtvarnému nadání se dopracoval k osobitému „havlovskému“ stylu. Jeho fotografie se vyznačují výraznými motivy v popředí, dosvětlováním bleskem nebo dlouhými expozicemi. Absolvoval mnoho úspěšných výstav a získal také několik prestižních fotografických ocenění.

  • Vybíráme z tisku: HAVEL, Jiří – DUŠEK, Libor. Měl jsem být sedlákem. In Krkonoše. Jizerské hory 2018, roč. 51, č. 12, s. 46-49. K objednání zde.
  • Víte, že si jako student zahrál v ochotnickém divadle v Horní Branné (kde režíroval jeho otec) se slavnými herci Vlastou Fabianovou a Karlem Högrem? Mistr Höger ho po představení za jeho výkon pochválil.
  • Z Digitální knihovny SVK HK vybíráme: DVOŘÁK, Jiří. Jiří Havel. In Krkonoše. Jizerské hory 2012, roč. 45, č. 7, s. 12-13. Dostupné z vybraných počítačů ve studovnách.
  • Víte, že letos vyšla jeho 24. kniha? Jde o titul Jiří Havel: the best of, k objednání zde.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: HAVEL, Jiří. Krkonoše Jiřího Havla: fotografie z let 1952-2013. Jilemnice, 2013. K objednání zde.

M-Podhrazsky.jpgMiroslav Podhrázský (2. 11. 1961) se narodil v Hradci Králové, kde stále bydlí a od roku 1990 zde má i vlastní fotografický ateliér. Je absolventem Střední uměleckoprůmyslové školy v Brně, kde vystudoval obor užitá fotografie u profesora Židlického. Jako fotograf se zabývá vlastní tvorbou, reportážní, technickou a reklamní fotografií, návrhem výtvarných projektů a výstav. Podobně jako mnozí další fotografové přešel postupně z klasických filmů na digitální techniku.
Jeho velkým zájmem je období baroka. Již od středoškolských studií fotografuje areál Nového lesa u Kuksu, nazývaný též Betlém. Z unikátních meditativních fotografických obrazů Kuksu vznikla v roce 2000 jedinečná výstava, která nesla název Věčné světlo. Věnuje se také fotografování architektury Hradce Králové a východních Čech.
Méně známá je jeho volná tvorba, např. „chemické“ obrazy žen, koláže, mozaiky, zátiší aj. Kromě svých autorských výstav připravoval, mimo jiné, i výstavu k desetiletému výročí návštěvy papeže Jana Pavla II. v Hradci Králové. Je čestným členem Královédvorských betlemářů.

  • Z fondu knihovny doporučujeme: PODHRÁZSKÝ, Miroslav - GREGAR, Alexandr. Město na soutoku: nejkrásnější pohledy na Hradec Králové. Hradec Králové, 2002. K objednání zde.
  • Víte, že barokní Braunův Betlém pravidelně navštěvuje a fotí už od roku 1979?
  • Z fondu knihovny doporučujeme: URLICH, Petr - PODHRÁZSKÝ, Miroslav. Slavné vily Královéhradeckého kraje. Praha, 2007. K objednání zde.
  • Víte, že se podílel také na fotodokumentaci třebechovického Proboštova betlému?
  • Z fondu knihovny doporučujeme: PODHRÁZSKÝ, Miroslav. Miroslav Podhrázský - Exponovaná retrospektiva. [Česko: s.n., 2011]. K objednání zde.

B-Holomicek.jpgBohdan Holomíček (14. 8. 1943) se narodil v obci Senkevyčivka na Ukrajině, otec byl volyňský Čech, matka Ukrajinka. V roce 1947 se rodina přestěhovala do Mladých Buků nedaleko Janských Lázní. Vyučil se elektrikářem, vystřídal nejrůznější povolání, pracoval také jako montér, údržbář, dlouho byl zaměstnán v tepelné elektrárně v Poříčí u Trutnova, chvíli v trutnovském muzeu a delší dobu pak ve výtopně v Janských Lázních. Od roku 1995 se živí výhradně fotografií. Dlouhá léta žije v Janských Lázních. Jeho život je tedy velmi spjat s naším krajem.
Fotografovat začal od útlého dětství. Nejdříve šlo o autoportréty a rodinné snímky. Je autodidaktem, nedoporučuje ani fotografické kurzy, důležité je se dívat a začít fotit. Jeho styl je jedinečný, nejblíže má k živé dokumentární fotografii. Holomíčkova tvorba se vzpírá zařazení do škatulky, je jakýmsi kronikářem zaznamenávajícím události fotografickým obrazem. Velkou inspirací mu byly staré fotografie z počátku 20. století.
Proslavil se fotografiemi Václava Havla a lidí kolem něj. S Václavem Havlem jej seznámila prodavačka z trutnovského knihkupectví, paní Hošková. Fotograf se k osobě V. Havla vyjadřuje takto: „Měl jsem štěstí, že jsem ho potkal, v jeho přítomnosti jsem si neustále uvědomoval, jako bych byl vedle svatého člověka, bylo to až něco neskutečného.“ Jejich přátelství trvalo až do Havlova odchodu. Holomíček pobýval často na Hrádečku, ať už na rodinných setkáních, schůzkách disidentů či divadelních představeních. Pokračoval i fotkami Havla v prezidentské funkci, sám k tomu skromně podotýká: „S rodinou Havlových jsem se spřátelil, stal jsem se jakýmsi rodinným fotografem, ale tak, jak jsem fotil Václava Havla, fotím každého. A že se z něj vyklube prezident? Vždyť to dnes může být potencionálně každý, tak radši fotím každého. Kdyby náhodou.
Myslíte si, že je pan Holomíček starší pán, který nejde s dobou? Právě naopak. Od roku 2003 fotí digitálně a o dva roky později přidal i audiovizuální projekce. Má rád, když fotografie následující chrolonologicky, mají děj. O zájem nemá nouzi.

  • Holomíček se z velké části své tvorby zabývá divadelní fotografií. Fotí především pro Národní divadlo, Divadlo Na zábradlí a v neposlední řadě pro Klicperovo divadlo v Hradci Králové. Prvním představením, které pro Klicperovo divadlo fotil, bylo Havlovo Pokoušení v režii Andreje Kroba. Potom jej oslovil režisér Vladimír Morávek, aby nafotil představení Tři sestry, pak se spolupráce rozvinula intenzivněji. Víte, že fotografa nezajímají jen herci a co se děje na jevišti, ale rád fotí i vrátné, vlásenkářky, kostymérky, uklízečky?
  • Z fondu knihovny doporučujeme: HOLOMÍČEK, Bohdan. Album Václav. Praha, 2016. K objednání zde. Jedná se o fotografie Václav Havla od roku 1975 do konce Havlova života.
  • Víte, že to byla paní Olga Havlová, která upozornila na Holomíčkovu tvorbu teoretičku a historičku umění Annu Fárovou?
  • Milovníkům fotografie jistě nesmí uniknout průřez autorovou tvorbou. Z fondu knihovny doporučujeme: Bohdan Holomíček. Praha, 1995. K objednání zde. Dále doporučujeme výstavní katalog: Bohdan Holomíček. Praha, 2000. K objednání zde.
  • Víte, že za svůj největší úspěch považuje výstavu v Arles ve Francii? Výstava se skládala ze dvou částí - z volné tvorby a z fotografií Václava Havla. Ten mu pořád chybí. A nejen jemu.

L-Fiser.jpgLadislav Fišer (13. 2. 1958) je rodák z Hradce Králové, fotograf. Vystudoval Filmovou fakultu AMU v Praze, kde ho učil profesor Šmok. Svému rodnému městu zůstal věrný, profesně se věnuje volné fotografické tvorbě, také reklamní a propagační tvorbě.
Co uvedl u jedné výstavy jako své motto? „Nejde mi o sdělení nějakých závažných myšlenek, není ani důležité, co právě zobrazuji. Nejdůležitější je pro mne pocit, jaký v člověku fotografie vytváří a který si odnáším ve svém nitru.
V roce 2009 měl autor výstavu i v Galerii U Přívozu Studijní a vědecké knihovny v Hradci Králové, kde představil dva cykly. Starší fotografie rodu Pilařů a nové z roku 2005 právě z cyklu Ocel a sklo. Více v článku Vladimíry Buchtové v Občasníku X zde.
O tom, že je Ladislav Fišer nejen fotografem, ale i vydavatelem, autorem, grafikem, se můžete přesvědčit v knihách: Hradec Králové: fotoobrazy 1, k objednání zde; Hradec Králové, k objednání zde; anebo Hradec Králové: město kolem Bílé věže 2000-2009, k objednání zde. Všechny tři knihy najdete ve studovně ve fondu regionální literatury.
O knize Hradec Králové: město kolem Bílé věže se její autor rozpovídal i ve zpravodaji Radnice z roku 2009. V čísle 41 si jej na straně 3 si můžete přečíst celý, k objednání zde. Autor se redakci mimo jiné svěřil, že jej baví fotit město na pozadí událostí, tyto jsou z let 2002-2009. Tak schválně fotky zkontrolujte, jestli se náhodou nenajdete.
Hradec Králové autor fotografuje zhruba od roku 1972, diplomovou práci na FAMU psal právě o dějinách fotografie v Hradci Králové. Od roku 2000 používá digitální fotoaparát, fotografie upravuje ve Photoshopu.

  • Víte, že pohled z výšky 4 m je mnohem lepší než z metru šedesát?
  • Z fondu knihovny doporučujeme: FIŠER, Ladislav. Ladislav Fišer - cyklus "Ocel a sklo": 2005. Hradec Králové, 2009. K objednání zde. Kniha obsahuje cyklus fotografií vstupní haly výstaviště v Lipsku, která fotografa na první pohled zaujala tak, že ji fotil zvenku i zevnitř z nejrůznějších úhlů v různých světelných podmínkách.
  • Víte, že fotografa můžete potkat v ulicích města na kole, aby nemusel těžkou techniku vláčet na zádech?
  • Ze všech snímků je patrné, že má fotograf město ve svém srdci. Na černobílých fotografiích však vynikne poetika jeho fotografií ještě více. Přesvědčit se o tom můžete v knížečce Michala Dundy s názvem Hradec Králové - město nad trojúhelníkem bez odvěsny. Autor a spolumajitel královéhradecké tiskárny DUKASE, s. r. o. si vybral i Fišerovy fotografie, aby k nim napsal krátké básně. K objednání zde.
  • Víte, že Ladislav Fišer používá při focení žebřík, popřípadě vyleze na lešení, aby našel ten správný úhel pohledu?

P-Kleiner.jpgPetr Kleiner (1969) se narodil v Čáslavi. Studoval na Technické univerzitě v Liberci, na Univerzitě v Hradci Králové a na Vysoké škole ekonomické v Praze. Fotografii se věnuje od střední školy, intenzivně pak od roku 1995. Jeho hlavní profesí je marketing, dlouhá léta zastával pozici marketingového ředitele ČSOB, od roku 2016 je nezávislým marketingovým konzultantem a fotografem. V roce 2019 se stal předsedou odborné poroty WebTop100, jedná se o největší soutěž digitálních marketingových projektů v České republice.
Zatím největšími úspěchy Petra Kleinera je 1. a 3. místo v soutěži Czech Press Photo v roce 2015 v kategorii sport. Zvítězil sérií černobílých fotek otužilců, 3. místo obdržel rovněž za černobílé fotografie ze zákulisí dostihového sportu. V roce 2017 byl nominován ve stejné soutěži v kategorii umění a kultura a v roce 2018 v kategorii portrét sérií barevných fotek amerického trenéra pardubických basketbalistů Levella Sanderse. Od roku 2017 hostí i Studijní a vědecká knihovna ve své Galerii U Přívozu vybrané fotografie z této prestižní soutěže, konají se také slavnostní vernisáže a doprovodné přednášky. Dne 29. 5. od 18 hodin o své cestě na Czech Press Photo vyprávěl právě Petr Kleiner. Setkání bylo velmi příjemné, inspirativní a plné úžasných fotografií. Petr Kleiner se ohlédl za všemi ročníky, kterých se zúčastnil, posluchačům představil i své další fotografie, přidal informace, za jakých okolností a jakým způsobem vznikaly. Fotografové v hledišti získali i technické podrobnosti, každý si mohl najít tu svou favoritku mezi fotografiemi, která ho oslovila uvnitř a zanechala v něm trvalou stopu.
Více na webových stránkách Petra Kleinera: http://www.pkleiner.com/.

  • Víte, že kromě fotografování se Petr Kleiner rád potápí? Je tzv. freediverem, potápěčem na jeden nádech, samozřejmě toho využívá při focení. Je také znalcem dobrého vína, vlastní i certifikát sommeliera.
  • Ale zpět k fotografii. Inspirovali jej fotografové Markéta Luskačová a Jindřich Štreit. Biografii Markéty Luskačové od Josefa Topola si můžete půjčit i u nás, k objednání zde. Profesora Jindřicha Štreita jistě není třeba představovat. V našem fondu najdete řadu jeho publikací plnou dokumentárních fotografií. Z fondu knihovny doporučujeme například: ŠTREIT, Jindřich - DANĚK, Ladislav. Jindřich Štreit: fotografie 1965-2005 : photographs 1965-2005. Praha, 2006. K objednání zde.
  • Víte, že v Galerii U Přívozu právě probíhá výstava posledního ročníku vybraných fotografií z prestižní soutěže Czech Press Photo? Tak se nezapomeňte zastavit, máte čas do konce července. Více zde. Můžete si prohlédnout i sérii fotografií Petra Kleinera, tentokrát z mistrovské soutěže v kulturistice a fitness v Rosicích a Lysé nad Labem.
  • Pokud chcete vědět o Petru Kleinerovi více, doporučujeme databázi Anopress. Najdete v ní miliony plných textů z českých novin, časopisů, televizních i rozhlasových zpráv, internetových příspěvků. Více zde. Stačí, když zadáte do vyhledávače jméno Petra Kleinera. Výsledkem bude mnoho zajímavých článků především o nominacích a úspěších na fotografických soutěžích.

Divadelníci

Mestsky-dum-se-zbytkem-Mytske-brany.jpg Václav Kliment Klicpera (23. 11. 1792 – 15. 9. 1859) byl spisovatel, dramatik a zakladatel novodobého českého dramatu. Narodil se v Chlumci nad Cidlinou v rodině krejčího Václava Klicpery jako druhorozený syn. Na přání otce se měl vyučit krejčím. Vyučil se ale řezníkem, avšak ze zdravotních důvodů nemohl řemeslo vykonávat. Nakonec začal až v šestnácti letech studovat v Praze gymnázium. Ve studiu mu pomáhal jeho starší bratr František, který se stal později lékařem. Klicpera vystudoval filozofickou fakultu, obor, který se zaměřoval na výuku na gymnáziích. Už za studií v Praze se nadchnul pro ochotnické divadlo a začal psát první divadelní hry. V roce 1816 se hrála ve Stavovském divadle Klicperova hra Blaničtí rytíři. V roce 1819 se stal středoškolským profesorem latiny a českého jazyka a literatury na gymnáziu v Hradci Králové, kde působil 27 let. Klicpera byl mezi svými žáky velmi oblíbený a spousta jich přijížděla do Hradce Králové právě kvůli němu. Patřil mezi ně i Josef Kajetán Tyl, který v roce 1827 přešel z pražského gymnázia. Dalšími žáky Klicpery byli František Škroup, budoucí přírodovědec Josef František Smetana nebo Karel Jaromír Erben. Josef Kajetán Tyl u Klicperů také bydlel a pomáhal Klicperovi s opisováním jeho divadelních her.
Klicpera se hned po příchodu do Hradce v roce 1819 oženil s Annou Švamberkovou, se kterou se seznámil v Praze v ochotnickém souboru. Manželé Klicperovi bydleli na Malém náměstí v domě č.p. 112. Rovněž se ihned zapojil do společenského života. Klicpera se spřátelil s českými vlastenci - nakladatelem a tiskařem Janem Hostivíta Pospíšilem a Josefem Liboslavem Zieglerem, knězem a profesorem českého jazyka hradeckého kněžského semináře. Na gymnázium do Hradce později přišel učit i český vlastenec Josef Chmela, Klicperův přítel ze studií.
Klicpera se stal ředitelem, dramaturgem a režisérem divadla, které sídlilo v pronajatém sále hostince „U zlatého orla“ v č.p. 126 na Malém náměstí. Tato první stálá divadelní scéna, která v Hradci vznikla v roce 1796, se jmenovala „Divadlo U zlatého orla“. V tomto domě je divadlo i nyní, sídlí zde Studio Beseda, divadelní scéna Klicperova divadla. Klicpera zorganizoval veřejnou sbírku na vylepšení divadla, které bylo rekonstruováno a slavnostně otevřeno v lednu 1839.
Klicperovy hry vydával tiskař Jan Hostivít Pospíšil, který vydal čtyři svazky Divadlo Klicperovo (1820-21) a šest knih almanachů divadelních her (1825-30). Díky těmto vydáním se Klicperovy hry dostaly mezi ochotníky. Oblíbené byly zejména veselohry a frašky, které se s úspěchem hrály ve venkovských městech po celých Čechách, např. Rohovín Čtverrohý, Divotvorný klobouk, Každý něco pro vlast nebo Veselohra na mostě. Soubory divadelních her vydaných Pospíšilem má naše knihovna ve fondu. Klicpera se stal prvním českým dramatikem, který se odpoutal od cizích vzorů. Jeho hry nejsou plné velkých vášní a citů, ale autor využívá půvabu situace, vykresluje mistrně charakter postav a propracovává jejich dialog. Klicpera ve svých hrách používal techniku tzv. „kuklení“, která spočívala v přestrojování postav a někdy jejich neúmyslném zaměňování.
Klicpera rovněž vedl pamětní knihu města Hradce Králové, podporoval a inicioval také vybudování sadů ve městě. V roce 1833 byl jmenován čestným občanem města. Byl společenský, rád a dobře zpíval a miloval společenskou karetní hru „bulku“. Napsal vtipně veršovaná pravidla této hry, které vydal Jan Hostivít Pospíšil v roce 1822.
V roce 1837 zemřela Klicperovi manželka. Klicpera zůstal sám s pěti dětmi, a proto se po roce oženil s dcerou hradeckého pekaře Annou Trnkovou. Manželé bydleli na Malém náměstí v domě č.p. 129. Na tomto domě je pamětní deska Václava Klimenta Klicpery, k prohlédnutí zde. Z druhého manželství měl Klicpera syna Ivana. Ivan Klicpera byl právník a spisovatel, napsal o otci paměti.
V roce 1846 dostal Klicpera nabídku profesorského místa na Akademickém gymnáziu v Praze, a tak po dvaceti sedmi letech z Hradce odešel. V Praze byl v roce 1848 zvolen zemským poslancem a později se stal ředitelem Akademického gymnázia. Prosadil, že se na gymnáziu bude ve všech třídách povinně učit český jazyk a literatura. Akademické gymnázium se stalo prvním českým gymnáziem. Bohužel v roce 1853 byl Klicpera předčasně penzionován, protože se zastal studentů, kteří tajně vydávali politicky nežádoucí časopis. Studenty pražského gymnázia byli např. Václav Hálek, Jan Neruda, Josef Václav Frič, Vojta Náprstek nebo Miroslav Tyrš.
Václav Kliment Klicpera zemřel 15. září 1859. Jeho pohřeb byl tichou demonstrací, Klicpera byl velkou autoritou, ovlivnil budoucí generaci českých spisovatelů a českých vlastenců.

  • Víte, že Václav Kliment Klicpera rád pěstoval květiny a zvláště jiřiny? Byl členem Jiřinkového spolku, který měl centrum v České Skalici. Každé září se v České Skalici konaly Jiřinkové slavnosti, při kterých se vyhlašovaly nejlepší výpěstky. Členem spolku byl také Jan Hostivít Pospíšil. Slavnosti končily vždy jiřinkovým plesem.
  • V Digitální knihovně SVK HK doporučujeme sbírku věnovanou osobnosti a dílu V. K. Klicpery. Více zde.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: ŠUBERT, František Adolf. Klicpera dramatik: jeho profil a místo v české dramaturgii. Praha, 1898. K objednání zde.
  • Víte, že Václav Kliment Klicpera poprvé použil pojmenování pro vládce Krkonoš „Krakonoš“? První česká varianta, doslovný překlad německého Rübezahl, byla Řepočet. Poprvé jméno Krakonoš použil Klicpera v roce 1824 v baladě „Krkonošská kleč“, která byla otištěna v časopise Čechoslav. Více se můžete dočíst zde.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: JUSTL, Vladimír. Václav Kliment Klicpera. Praha, 1960. K objednání zde.
  • Z Digitální knihovny SVK HK vybíráme: KLICPERA, Ivan – SEMERÁD, Emanuel. Vácslav Kliment Klicpera: nástin životopisný. Chlumec n. Cidlinou, 1874. K prohlédnutí zde.
  • Víte, že Klicperovu hru „Veselohra na mostě“ zhudebnil Bohuslav Martinů? Opera je stále velice oblíbená.
  • Z Digitální knihovny SVK HK vybíráme: KLICPERA, Václav Kliment. Osmadvacet pravidel hry mravopočestné, která se vůbec nazývá: Šest a dvacet, aneb, Trapulky do bulky s proslovem a doslovem. Hradec Králové, 1866. K prohlédnutí zde.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: KOVÁŘÍK, Vladimír. Otec české Thálie: čtení o Václavu Klimentu Klicperovi a o počátcích českého divadla. Praha, 1983. K objednání zde.
  • Víte, že je v Chlumci nad Cidlinou Pomník Václava Klimenta Klicpery? Odhalen byl při 100. výročí narození dramatika v roce 1892. K prohlédnutí zde
  • Z fondu knihovny doporučujeme: HORYNA, Václav. Bibliografie Václava Klimenta Klicpery. Hradec Králové, 1959. K objednání zde.
  • Víte, že 24. března 1885 bylo otevřeno nové divadlo v Hradci Králové, které nese Klicperovo jméno?

Tyluv-dum.jpg Josef Kajetán Tyl (4. 2. 1808 – 11. 7. 1856). Dramatik, spisovatel a novinář Josef Kajetán Tyl, rodným příjmením Till, se narodil se v Kutné Hoře. Jméno Kajetán dostal při biřmování. Od roku 1825 se psal Týl a od roku 1838 Tyl. Otec Jiří byl hobojistou a plukovním krejčím u 28. pěšího vojenského pluku. Maminka Barbora, rozená Králíková, byla dcerou kutnohorského měšťana, krupaře a bývalého mlynáře. Poměrně bohatá rodina matky Tylovu rodinu nepodporovala, dceři nedala věno, protože rodiče nesouhlasili se sňatkem. Později prarodiče na prosbu kutnohorského učitele finančně podporovali mladého Tyla v prvních letech studia v Praze.
Do Prahy šel studovat ve čtrnácti na akademické gymnázium. Už od dětství měl rád divadlo. Do divadla chodil s otcem, který se kutnohorských představení účastnil jako hudebník. Na studiích v Praze Tyl nadšeně navštěvoval česká představení ve Stavovském divadle. V roce 1826 odešel studovat gymnázium do Hradce Králové, kde ho učil Václav Kliment Klicpera. U Klicperů také bydlel v domě č. p. 112 na Malém náměstí, k prohlédnutí zde. Tyl pomáhal Klicperovi opisovat jeho hry a doučoval studenty, kteří v Klicperově bytě bydleli.
V roce 1828 začal Tyl studovat filozofii v Praze. Studia ale nedokončil, nechal se zlákat divadlem a odešel k divadelní kočovné společnosti Hilmer. Od roku 1831 pracoval v Praze ve vojenské kanceláři jako účetní. V roce 1834 založil s přáteli vlastenecké divadlo tzv. Kajetánské divadlo, kde hrál také mladý Karel Hynek Mácha, sestry Šomkovy, Jiří Kolár, Jan Kaška, Magdaléna Forchheimová-Skalská, Anna Forchheimová-Rajská nebo Václav Filípek. Divadlo hrálo představení na Malé Straně v bývalém klášteře řádu kajetánů (dnešní Nerudova ulice).
V roce 1834 začal Tyl redigovat časopis Jindy a nyní, později přejmenovaný na Květy. Ve stejném roce měla premiéru Tylova fraška Fidlovačka, v níž poprvé zazněla píseň Kde domov můj. Od roku 1837 začal Tyl vydávat edici českých divadelních her Česká Thálie. V roce 1839 se oženil s o pět let starší herečkou Magdalenou Forchheimovou, brzy ale navázal vztah se svou švagrovou Annou. Tak vznikl manželský trojúhelník se dvěma sestrami. Anna byla o 21 let mladší než Magdalena. S Annou Forchheimovou-Rajskou měl Tyl osm dětí.
V roce 1840 Tyl organizoval první český bál. V roce 1844 vydal román Poslední Čech; k objednání zde. Román měl zpočátku velký úspěch a byl odměněn cenou Matice české. Vzápětí ale toto dílo zkritizoval tehdy ještě mladý a neznámý novinář Karel Havlíček Borovský. Tyl kritiku těžce nesl, tehdejší česká vlastenecká veřejnost se rozdělila na dva tábory. Na ty, kteří podporovali názor Havlíčka a na ty, kteří podporovali Tyla. Tyla podporovali J. V. Frič nebo Božena Němcová. Román byl napsán ve stylu sentimentální prózy, tehdy oblíbeném žánru. Měl sevřenou kompozici, na rozdíl od Tylových předešlých próz, a zajímavý otevřený závěr, který byl obvyklý až v próze na konci 19. století. Tyl řešil v románu problém emigrace, odrodilství a národní lhostejnosti. Havlíček kritizoval sentimentalismus románu a požadoval, aby se v krásné literatuře používaly realistické principy, ty ale začátkem čtyřicátých let ještě v české tvorbě nebyly obvyklé.
V roce 1846 začal Tyl redigovat časopis Pražský posel (1846-1848). Tento časopis byl velice oblíbený. Vydával se v nákladu 2 500 výtisků, což byl jeden z největších nákladů v rámci českých obrozeneckých časopisů. Knihovna má ve fondu toto periodikum z let 1846-1847, k objednání zde.
Ve stejném roce se Tyl stal dramaturgem českých představení ve Stavovském divadle, pamětní desku si můžete prohlédnout zde. V krátkém období pěti let (1846-1851) napsal Tyl své nejvýznamnější divadelní hry. Dodnes velice oblíbená dramatická báchorka Strakonický dudák měla premiéru ve Stavovském divadle v roce 1847. Tato hra byla tiskem vydána až v roce 1858, ale dočkala se pak několika desítek vydání. Naše knihovna má dokonce vydání v čínštině, k objednání zde.
V roce 1848 se aktivně zapojil do politiky. Byl zvolen říšským poslancem a účastnil se říšského sněmu v Kroměříži. Zde napsal drama Krwawý soud, aneb: Kutnohorští hawíři. Ve stejném roce napsal i historické drama Jan Hus. Knihovna má ve fondu 1. vydání těchto her, k objednání zde a zde.
Tyl se snažil v dramatické tvorbě a publicistice o srozumitelnost jazyka. Svoje novinářské texty koncipoval jako bezprostřední, neoficiální dialog mezi čtenářem a autorem, čímž vzbuzoval iluzi nepřetržitého rozhovoru. V dramatických báchorkách nebo v dramatech ze současnosti se snažil do dialogů zapojit konverzační češtinu neboli hovorovou češtinu. Používal hovorové obraty nebo lidová rčení. Hovorová čeština, jako rovnocenná psaná a mluvená podoba jazyka, která v jazyce leží na pomezí spisovného jazyka a obecné lidové češtiny, se ve 30. a 40. letech 19. století teprve vytvářela.
Po nástupu Bachova absolutismu v roce 1851 byl Tyl propuštěn z místa dramaturga ve Stavovském divadle a nemohl působit ani jako novinář. Tyl založil v roce divadelní kočovnou společnost, ale formálně na koncesi J. Kullase, protože žádost o vlastní koncesi byla zamítnuta. Po dvou letech byla tato společnost rozpuštěna a Tyl působil v Zöllnerově divadelní společnosti. Zöllnerova společnost pobývala v roce 1853 také v Hradci Králové. Dva měsíce hrála v divadle U Zlatého orla na Malém náměstí. Tyl režíroval, hrály jeho žena Magdalena i švagrová Anna-Rajská.
11. července 1856 po pěti letech kočování a bídy zemřel Josef Kajetán Tyl v Plzni. Příčinou smrti bylo onemocnění žloutenky. Pohřben je v Plzni na Mikulášském hřbitově.

  • Prvním životopiscem J. K. Tyla byl Tylův přítel, novinář a zakladatel fejetonu Václav Filípek, který napsal: Jos. Kaj. Tyl, jeho snažení a působení: životopisní nástin od Václava Filípka. Ve fondu má knihovna 1. vydání z roku 1859, k objednání zde.
  • Druhým životopiscem byl také současník J. K. Tyla a později manžel Anny Rajské, vychovatel a pěstoun Tylových dětí, herec a spisovatel Josef Ladislav Turnovský: O životě a působení Josefa Kaj. Tyla. Knihovna má ve fondu 1. vydání životopisu z roku 1881, k objednání zde.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: BLAHNÍK, Vojtěch Kristián. J.K. Tyla had z ráje: život - divadlo. Praha, 1926. K objednání zde.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: ČERNÝ, František – BENEŠOVÁ, Zdeňka. Monology o Josefu Kajetánu Tylovi. Praha, 1993. K objednání zde.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: Josef Kajetán Tyl: 1808-1856-2006-2008. Praha, 2007. K objednání zde.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: KAČER, Miroslav – OTRUBA, Mojmír. Josef Kajetán Tyl: 4.2.1808-11.7.1856. Praha, 1956. K objednání zde.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: OTRUBA, Mojmír – KAČER, Miroslav. Tvůrčí cesta Josefa Kajetána Tyla. Praha, 1961. K objednání zde.

Jan-Vilimek-Frantisek-Venceslav-Jerabek.png František Věnceslav Jeřábek (25. 1. 1836 – 31. 3. 1893) se narodil v Sobotce. Jeřábkův otec byl švec, ale i houslař samouk a také malíř amatér, maloval akvarely. František Jeřábek studoval gymnázium v Chomutově a následně v Mladé Boleslavi, kde ho češtinu učil profesor Kristian Stefan. Na gymnáziu v Praze se seznámil s V. Hálkem a G. Pflegrem Moravským, kvůli vyšetřování vydávání studentského časopisu přestoupil následně do Jičína. Na přání otce vstoupil do semináře v Litoměřicích, po roce ale přestoupil na studium klasické filologie na univerzitě v Praze. Už za studií začal pracovat v Národních listech, později ve staročeském Pokroku. Rovněž byl poslancem českého sněmu a později říšské rady. V letech 1869-1890 působil jako profesor českého jazyka, dějepisu a estetiky na Vyšší dívčí škole v Praze. Byl členem Svatoboru, Umělecké besedy a Jednoty dramatických spisovatelů, od r. 1877 předsedou.
Ve své literární činnosti se nejvíce zabýval dramatem. V rodné Sobotce hrál už od mládí ochotnické divadlo, např. s básníkem Václavem Šolcem, s Josefem Ladislavem Turnovským nebo svou budoucí ženou Luisou Šolcovou. Úspěšná byla zejména jeho dramata ze současnosti. Na repertoáru nově vzniklého Prozatímního divadla (1862) převažovaly zpočátku historické hry, hry ze současnosti byly vzácnější. V roce 1862 se konala v Prozatímním divadle premiéra Jeřábkovy komedie Veselohra, k objednání zde; a v roce 1866 hry Cesty veřejného mínění, která byla velice oblíbená a na česká jeviště se dlouho vracela, k prohlédnutí v Digitální knihovně SVK zde. Jeřábek se pokoušel kriticky zobrazovat českou společnost šedesátých a sedmdesátých let. Postavy Jeřábkových her jsou úplně jiné než třeba v Tylových hrách z konce 40. let, Tylovy postavy poctivých řemeslníků, venkovanů se zde nevyskytují. Společnost v českých zemích se za dvacet let proměnila. Obyvatelé Čech měli více svobody, rozvíjel se spolkový život, ale vznikaly různé nešvary mezi úředníky, měšťany a podnikateli. Ve veselohrách Jeřábka se objevuje motiv voleb a motivy veřejného mínění. Jeřábek čerpal ze života malých českých měst. Byl dramatikem českého maloměsta, tak jako jeho předchůdce V. K. Klicpera.
Hra Služebník svého pána, k objednání zde, z roku 1870 je spíše sociálním dramatem. Líčí střetnutí mezi továrníkem a geniálním vynálezcem, mezi tvořivou invencí a chladnou vypočítavostí, která vládne mocí peněz. Hru, o níž se hodně diskutovalo, přijal pochvalně i Jan Neruda, který byl jinak vůči Jeřábkově tvorbě velice kritický.

  • Víte, že na rodném domě dramatika, novináře a politika Františka Věnceslava Jeřábka je umístěna pamětní deska, která byla odhalena za účasti Jaroslava Vrchlického a Karla V. Raise několik měsíců po Jeřábkově smrti v roce 1893? K prohlédnutí zde.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: ČERNÝ, František. Dramatik František V. Jeřábek. Sobotka, 1993. K objednání zde.
  • Víte, že v létě 2019 byla odhalena kopie Jeřábkovy busty, kterou pro Národní divadlo vytvořil Stanislav Sucharda? Tato kopie busty byla odhalena v Soboteckém muzeu. Více se dočtete v BÍLEK, Karol. Sobotecké ochotnické divadlo: z projevu při odhalení busty F. V. Jeřábka a zahájení divadelní výstavy. In Zpravodaj Šrámkovy Sobotky 2019, 56(4), s. 6-7. K objednání zde
  • Z fondu knihovny doporučujeme: Čtyři ze Sobotky: Jeřábek - Turnovský - Šolc - Šrámek: k šedesátým narozeninám Fráni Šrámka uspořádalo Sdružení studujících soboteckých za spolupráce Josefa Knapa. Praha, 1937. K objednání zde.

Jan-Vilimek_Josef-Stolba.jpg Dramatik, cestovatel a právník Josef Štolba (1846-1930) se narodil v Hradci Králové 3. května 1846 na Malém náměstí čp. 5. V roce 1848 se ale rodina přestěhovala do Prahy a později do Plzně, kde Josef Štolba začal chodit do školy. Maturoval ale na pražském akademickém gymnáziu. Za pražských středoškolských studií založil Štolba s Ivanem Klicperou, J. V. Sládkem, Svatoplukem Čechem a jinými vlastenecký spolek Oreb. Spolek vydával několik časopisů, např. beletristický Přehled nebo humoristický Satanáš, v letech 1865-1866 vydávali časopis Ruch. Po maturitě začal Josef Štolba studovat práva, byl aktivním členem Akademického čtenářského spolku, Literárního odboru Umělecké besedy a podílel se také na založení humoristického časopisu Paleček (redigoval 1872-1873).
Po absolvování práv byl vychovatelem v rodině hraběte Albrechta Kounice, s jehož rodinou vycestoval do Německa, Belgie a samostatně do Anglie, zejména Londýna. Zážitky z cest vylíčil ve fejetonech, které vycházely v Národních listech. Byly také vydány souhrnně v roce 1873 pod názvem Klepy z cest. Autor zde vylíčil zážitky z podzemní londýnské dráhy, která tehdy fungovala teprve sedmým rokem, od roku 1863, lokomotivy byly tehdy ještě poháněny párou. Spisovatel líčil návštěvu londýnského divadla, kde byl zděšen, že během představení se na galerii diváci hádali a strkali, a nikdo neprotestoval. Tito diváci byli hluční ne kvůli nespokojenosti s představením, ale jen tak, zatímco herci statečně a smířeně hráli představení dál (viz s. 141 a 161). Knihovna vlastní první vydání této knihy, která je rovněž přístupná v digitální podobě zde.
V roce 1873 podnikl Josef Štolba další dlouhou cestu s mladým hrabětem Arthurem Desfours-Walderodem po Karibiku, Mexiku a Severní Americe. Zážitky sepsal ve třech cestopisných obrázcích, které vyšly souhrnně s názvem Za oceánem (V západní Indii 1874, V Mexiku 1874, V Severní Americe 1876). Naše knihovna opět vlastní první vydání cestopisů, k objednání zde. V osmdesátých letech Štolba vykonal ještě tři cesty do Skandinávie s cestovatelem a přítelem Josefem Kořenským.
Od roku 1879 se Josef Štolba stal notářem v Nechanicích. Jeho manželkou byla Hedvika Čerychová, rodačka z Nechanic, její otec Antonín Čerych byl starostou Nechanic. Během prusko-rakouské války roku 1866 se Antonín Čerych aktivně zapojil do pomoci raněným vojákům. V obci vzniklo několik lazaretů, byl také významným podnikatelem v kraji. Josef Štolba zval do Nechanic své přátele např. Julia Zeyera, Aloise Jiráska, manžele Náprstkovy, Emila Holuba, Mikoláše Alše, Antonína Chittussiho nebo Jaroslava Vrchlického. Přítelem Josefa Štolby byl také český šlechtic a vlastenec hrabě Jan Harrach z nedalekého Hrádku u Nechanic. Štolba v roce 1886 v Nechanicích zorganizoval „Druhý sjezd spisovatelů na východě Čech žijících“, v čele s Aloisem Jiráskem. Sjezdu se zúčastnili také Antal Stašek ze Semil, Karel Pippich z Chrudimi, Ladislav Quis z Přelouče a Pavel Albieri z Hradce Králové, novinář, zakladatel časopisu Ratibor.
Josef Štolba miloval cestování, ale také divadlo. Nejen že psal divadelní hry, ale divadlo také aktivně hrál. Úspěšné byly hlavně jeho komedie a frašky, např. hra Vodní družstvo (premiéra ND 1887) nebo Maloměstští diplomaté (1881), Na letním bytě (1899). Některé jeho komedie se ještě dodnes hrají na venkovských jevištích. Josef Štolba měl pozorovací talent a vynikal humoristickým nadáním. V lehce načrtnutých veselohrách dovedl postřehnout vady společenského života. Život v maloměstském prostředí a notářské povolání mu daly mnohé náměty pro divadelní tvorbu. Některé divadelní hry a cestopisy naše knihovna zdigitalizovala.
V letech 1890-1911 pracoval Josef Štolba jako notář v Pardubicích. Rovněž zde aktivně působil ve spolku divadelních ochotníků a s jeho pomocí a organizačním talentem se pardubickému divadelnímu spolku podařilo prosadit výstavbu Městského divadla v Pardubicích. Divadlo se otevřelo v roce 1909 a v den otevření byla hrána Štolbova hra s názvem 1744 z období, kdy Pardubice obsadilo pruské vojsko. Původně hru k zahájení psal Jaroslav Vrchlický jako komedii z doby pernštejnské, ale v té době těžce onemocněl.
Od roku 1911 žil Josef Štolba v Praze. Cenným dokladem o kulturním a společenském životě jsou jeho vzpomínky: Divadelní paběrky z roku 1902, k objednání zde; a Z mých pamětí I a II (1906, 1907; exemplář prvního dílu pamětí obsahuje rukopisné věnování autora Františku Ulrichovi, starostovi Hradce Králové), k objednání zde. Od roku 1902 až do roku 1926 pracoval v nakladatelském družstvu Máje. Zemřel před devadesáti lety v Praze na Vinohradech 12. května 1930.

  • Z fondu knihovny doporučujeme: PĚTA, Jan. Literární průvodce Hradcem Králové. Hradec Králové, 2016. K objednání zde.
  • Víte, že v roce 1935 byla na rodném domě Josefa Štolby v Hradci Králové na Malém náměstí čp. 5 odhalena pamětní deska s reliéfem J. Štolby, kterou vytvořil sochař Josef Škoda? K prohlédnutí zde.
  • Vybíráme z tisku: PRAŽÁK, Václav. Štolbovo literární dílo spjaté s Nechanicemi. In Nechanický zpravodaj 1998, č. 1, s. 5-6. K objednání zde.
  • Víte, že Josef Štolba založil v Nechanicích veřejnou knihovnu, která od roku 1893 nesla jeho jméno? V roce 1919 byla knihovna přejmenována, ale od roku 2008 se opět jmenuje Štolbova městská knihovna Nechanice. Viz web knihovny zde.
  • V Digitální knihovně SVK HK doporučujeme sbírku věnovanou osobnosti a dílu J. Štolby. Více zde.
  • Vybíráme z tisku: BLAŽKOVÁ, Božena. Štolbova městská knihovna Nechanice: šumné knihovny. In U nás: knihovnicko-informační zpravodaj Královéhradeckého kraje 1998, roč. 18, č. 3/4, s. 17-18. K prohlédnutí zde.
  • Víte, že Josef Štolba napsal libreto ke komické opeře Antonína Dvořáka „Tvrdé palice“? K prohlédnutí zde.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: Kol. autorů. Lexikon české literatury: Osobnosti, díla, instituce. 4. S-Ž. Praha, 2008, s. 771-772. K objednání zde.
  • Víte, že Josef Štolba nechal v Pardubicích postavit dům ve Smilově ulici čp. 307 podle návrhu architekta Bóži Dvořáka? Tento dům má na štítech malby historických postav Diviše Bořka z Miletínka a Viléma z Pernštejna. Návrh těchto maleb vytvořil Štolbův přítel malíř Mikoláš Aleš.
  • Vybíráme z tisku: LADÝŘOVÁ, Ludmila. U zrodu Východočeského divadla stál známý spisovatel a dramatik dr. Josef Štolba. In Pardubické noviny 2001, roč. 10, č. 114, s. 18. K objednání zde.

Jan-Vilimek_Frantisek-Adolf-Schubert.jpgFrantišek Adolf Šubert (27. 3. 1849 – 8. 9. 1915) se narodil v Dobrušce v rodině sedláře Antonína Matěje Šuberta jako poslední z devíti dětí. Otec pocházel z Jaroměře, po úrazu nemohl vykonávat sedlářské řemeslo, a tak pracoval jako skladník v tabákové továrně. Maminka pocházela ze starého lesnického rodu. I když rodina neměla mnoho peněz, dala nadaného syna na studia do Hradce Králové. F. A. Šubert byl ubytován v Hradci Králové v tehdy nově postaveném Borromeu (1860) ve Špitálské ulici. Byli zde ubytováni studenti kněžského semináře a chudší studenti gymnázia. Gymnázium v Hradci Králové absolvoval Šubert v roce 1868. Následné studium klasické filologie na pražské univerzitě z finančních důvodů nedokončil. Pracoval jako novinář ve staročeském deníku Pokrok a byl také tajemníkem Českého klubu staročeské strany.
Stal se členem výboru Sboru pro zřízení Národního divadla. Po požáru Národního divadla a nové výstavbě působil od roku 1883 jako jeho ředitel. Šubert představoval klíčovou osobu v dějinách Národního divadla. Prosazoval v repertoáru původní českou tvorbu, nezapomínal ale ani na klasickou a soudobou světovou tvorbu. Postupně budoval i operu Národního divadla, zval zahraniční umělce a celé divadelní soubory. Uvedl všechny Smetanovy opery nebo Čajkovského Eugena Oněgina (1888, 1. premiéra mimo Rusko) a Pikovou dámu (1892). Zároveň se snažil představit Národní divadlo v cizině. Prosadil vystoupení Národního divadla na Mezinárodní hudební a divadelní výstavě ve Vídni 1892, kde byla uvedena Smetanova Prodaná nevěsta a Dvořákova opera Dimitrij. Vystoupení Národního divadla mělo ve Vídni velký úspěch a pomohlo získat sebevědomí pro původní českou tvorbu a vědomí, že není nutné se opírat o cizí vzory, ale je možné tvořit vlastní autentickou českou kulturu.
Šubert hledal i cesty k získání mimopražského publika organizováním divadelních vlaků. Pro návštěvníky z určitého města byl vypraven zvláštní vlak a v Praze připraven nocleh po večerním programu v divadle. Nabídka divadelních vlaků brzy zmobilizovala celou zem pro návštěvu „zlaté kapličky“. Např. v roce 1884 tvořily příjmy z divadelních vlaků čtvrtinu všech příjmů z volného prodeje. Šubert zavedl odpolední představení za snížené, tzv. lidové vstupné, a umožnil méně majetným vrstvám přístup do Národního divadla. Rovněž pořádal vyhrazená představení pro dělnictvo. Zavedl podpůrný sirotčí, vdovský a penzijní fond Národního divadla a na samém konci svého působení prosadil prodloužení placených divadelních prázdnin na dobu čtyř týdnů.
Sám F. A. Šubert byl dramatikem. Napsal historické drama Jan Výrava, hru o selské rebelii na Opočensku z konce 18. století. Hra dosáhla úspěchu díky efektním davovým scénám a realisticky pojatým postavám vzbouřenců. Je dostupná online v Digitální knihovně SVK HK zde. Napsal i sociální drama Drama čtyř chudých stěn, rovněž dostupné online zde. A posledním dramatem byla hra Žně určená pro herecké umění herce Jindřicha Mošny. Opět si ji můžete přečíst v digitální podobě zde.
Šubert spolu s dramaturgem Ladislavem Stroupežnickým prosadili v Národním divadle umělecký realismus. V důsledku sporů s novou generací umělců i s novou správou divadla rezignoval Šubert na svou funkci v roce 1900. Poté působil jako ředitel České grafické unie. V letech 1906-1908 řídil Městské divadlo na Královských Vinohradech, nově vzniklé druhé české pražské divadlo. V letech 1883–1899 redigoval populárně-vědné publikace v Ottově nakladatelství a účastnil se příprav zemské Jubilejní výstavy v Praze (1891), na níž prosadil divadelní expozici. Patřil k iniciátorům pražské Národopisné výstavy českoslovanské v roce 1895.
Zajímavé jsou Šubertovy odborné práce o divadle. Teatrology velice ceněné jsou obsáhlé „Dějiny Národního divadla v Praze 1883-1900“. Tato publikace je zajímavým dobovým dokladem o Národním divadle. Obsahuje například seznamy hereckých gáží a honorářů, výdaje účtů řemeslníků, důkladný a pečlivý program her, oper i dalších představení od listopadu 1883 až do června 1900. K objednání zde.
Šubert napsal medailonky významných českých herců, např. Františka Kolára - dostupné online zde; Karla Šimanovského - rovněž dostupné v digitální podobě zde; a Jindřicha Mošny - rovněž dostupné v Digitální knihovně SVK HK zde. Divadelní vzpomínky a zahraniční cesty vylíčil v knize „Moje divadelní toulky“ (1902, 2 svazky). V roce 1898 napsal Šubert biografii o dramatikovi V. K. Klicperovi.
František Adolf Šubert se nikdy neoženil, ale podporoval své sestry a jejich děti. V době, kdy psal paměti „U nás v Dobrušce“ (1900), žil spolu v jedné domácnosti se sestrou Marií, vdovou po Josefu Wenigovi, a jejími syny Adolfem a Josefem. Spolu s nimi žili v jedné domácnosti ještě Vojtěch a Márinka Horákovi, osiřelé děti sestry Anny. Staral se i o svou maminku, kterou si vzal k sobě do Prahy. Synovec Vojtěch Horák se stal skladatelem a kapelníkem; Adolf Wenig učitelem a spisovatelem, napsal libreto k Dvořákově opeře Čert a Káča; a Josef Wenig byl malířem a ilustrátorem. Jan Wenig, spisovatel a prasynovec F. A. Šuberta, zařadil svého prastrýčka do vyprávění o Národním divadle a slavných umělcích, kteří navštívili Prahu v knize „Byli v Praze“ (1962).
František Adolf Šubert zemřel 8. září 1915 v Praze během 1. světové války. On a jeho rodina jsou pohřbeni v Praze na Olšanském hřbitově.

  • Víte, že se v Dobrušce každým rokem koná v dubnu přehlídka amatérských divadelních souborů „Šubertova Dobruška“? Více zde.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: ŠUBERT, František Adolf. Moje divadelní toulky. Praha, 1902. K objednání zde.
  • Víte, že rodný dům Františka Adolfa Šuberta je v Dobrušce v Kostelní ulici čp. 8? Je zde také Šubertova pamětní deska. Více se dočtete zde.
  • Mnohé Šubertovy divadelní hry, vzpomínkové knihy na divadlo i na Dobrušku má naše knihovna k dispozici nejen v tištěné podobě, ale také v digitální, prostřednictvím Digitální knihovny SVK HK zde.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: WENIG, Jan. Byli v Praze. Praha, 1962. K objednání zde.
  • Víte, že byl F. A. Šubert redaktorem prvních šesti dílů monumentálního souboru nakladatelství Jana Otty Čechy, díla českých spisovatelů představujících ve čtrnácti svazcích jednotlivé kraje země? Ve fondu máme vydání z roku 1900, k objednání zde; a rovněž reprint z roku 2000, k objednání zde.

Jan-Vilimek-Alois-Jirasek.jpgAlois Jirásek (23. 8. 1851 - 12. 3. 1930) se narodil v Hronově jako čtvrtý z devíti dětí v pekařské rodině. Jirásek studoval nižší gymnázium v Broumově a pokračoval na gymnáziu v Hradci Králové, kde v roce 1871 maturoval. Na pražské univerzitě vystudoval historii. Původně chtěl studovat malířskou akademii, ale z finančních důvodů se nakonec rozhodl pro historii. Studium trvalo pouze tři roky, protože se na studiích musel živit sám. V roce 1874 ukončil univerzitní studia dějepisu a zeměpisu na Filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy v Praze a nastoupil jako suplent na gymnáziu v Litomyšli. V roce 1879 se oženil s Marií Podhájskou, která pocházela z Litomyšle. Manželé Jiráskovi měli šest dcer a jednoho syna. V roce 1888 získal Alois Jirásek místo na gymnáziu v Praze v Žitné ulici. Přátelil se s Josefem Václavem Sládkem, Karlem Václavem Raisem a Zikmundem Winterem, s básníky Josefem Svatoplukem Macharem a Jaroslavem Kvapilem, s lékařem Josefem Thomayerem nebo sochařem Josefem Václavem Myslbekem. Už na studiích v Praze se spřátelil s malířem Mikolášem Alšem.
Jirásek psal převážně historickou prózu, povídky a zejména romány a románové kroniky. Byla mu vytýkána přílišná popisnost a vnějškovost, popisný až fotografický realismus. Skutečnost, kterou popisoval, viděl očima malíře. Jeho dobrým přítelem byl spisovatel a historik Zikmund Winter, jehož historická próza je úplně odlišná - úryvkovitá a stručná. Jiráskovy romány jsou naproti tomu rozsáhlé, ale v době, kdy nebyla jiná média než kniha, byly velice čtivé a oblíbené. Pokud chtěl Jirásek psát historický text, všechna fakta si předem prostudoval v archivech a pramenech. Zajímavé úvahy nad tvorbou Aloise Jiráska v minulosti a dnes jsou ve sborníku Alois Jirásek dnes: sborník přednášek z literárně vědního semináře konaného 24.-26. května 1996 v Hronově, k objednání zde.
Ve svém obsáhlém díle ztvárnil Alois Jirásek nejvýznamnější epochy českých dějin. Zaměřil se na dobu husitskou (Mezi proudy, Proti všem, Bratrstvo), pobělohorskou (Temno, Skály) a národního obrození (F. L. Věk, Filozofská historie). Rodnému Hronovu věnoval čtyřdílnou kroniku U nás. Pro mládež napsal velice oblíbené „Staré pověsti české“ (1894), které vycházejí ještě i dnes.
Po návratu do Prahy v roce 1888 začal psát divadelní hry. Jako student býval ochotníkem v Hronově i v Praze. Napsal dvanáct celovečerních her. Začínal hrami ze současnosti, Vojnarka (1890) a Otec (1894), první historická hra byla veselohra Kolébka (1891). V roce 1898 měla premiéru hra Emigrant. Předlohou této hry byla Jiráskova povídka Sousedé. Hra měla velký úspěch a získala i ocenění. Hlavním hrdinou hry je evangelík Jan Pešek z Police nad Metují, který po perzekuci místními katolickými mnichy odešel do emigrace. Po čtrnácti letech se v roce 1741 vrací Pešek domů. Vrací se ale s pruským vojskem, které obsadilo Slezsko a vtrhlo i do Čech. Pešek je odmítnut svou rodinou, protože život lidí jeho obce je už po letech jinde. Rodině a obci je bližší národně cítící katolický kněz Bonaventura Pitr. Tato postava byla reálnou osobností, Josef Bonaventura Pitr byl benediktinský kněz, archivář a historik působící na Broumovsku. Pešek je vnímán lidmi jako vetřelec, protože přišel s pruskými vojáky, kteří chytají a verbují mladíky do vojska. Pešek nakonec zachrání snoubence své dcery, kterého naverbuje pruské vojsko a uprchne s ním za hranice. Z historických dramat byla oblíbená dramata Jan Hus, Jan Žižka a Jan Roháč, dále také veselohra M. D. Rettigová.
V roce 1905 měla v Národním divadle premiéru pohádková hra a báchorka Lucerna. Režisér a spisovatel Jaroslav Kvapil ve svých vzpomínkách píše, že původně ji Jirásek přinesl do divadla bez titulu a dlouho se radil, jak hru nazvat, Kvapil navrhl název „Lucerna“, další návrh byl „Naše lípa“. Lucerna měla už po premiéře takový úspěch, že za tři roky měla v Národním divadle 50 repríz. Námět převzal Jirásek z kronik na Litomyšlsku, kde bývala povinnost svítit panstvu. V Lucerně autor vyjádřil svůj vztah k rodnému kraji, krásné přírodě plné potoků, řek a rybníků, kde v lidových pohádkách a pověstech sídlí vodníci. Z Lucerny se stala lidová slavnostní hra, touto hrou se otevírala mnohá nová divadla nebo sokolovny, slavila výročí měst a významná životní výročí. Také otevření nového divadla v Hronově - Jiráskova divadla - bylo zahájeno 28. října 1930 právě Lucernou. Za německé okupace byla hra zakázána.
Texty Jiráskových her se rychle dostaly na program všech divadel profesionálních a zejména i ochotnických. Jiráskovy hry tak ovlivnily české divadlo a po dlouhou dobu se staly jeho kmenovým repertoárem.
Značný politický význam mělo Jiráskovo dvojí veřejné vystoupení během první světové války. V květnu 1917 podepsal jako první Jaroslavem Kvapilem koncipovaný manifest českých spisovatelů, který způsobil obrat v české politice a 13. dubna 1918 přečetl na slavnostním shromáždění v Obecním domě v Praze národní přísahu. Po vzniku Československa dostával různé pocty, stal se senátorem Národního shromáždění a zúčastňoval se významných akcí. Byly po něm pojmenovány turistické stezky, dokonce i rodný kraj nese jeho jméno.
Byl navržen na Nobelovu cenu za literaturu. V roce 1921 vážně onemocněl a choroba ho trápila až do smrti. Zemřel v Praze 12. března 1930. Pohřben byl v rodném Hronově.

  • Víte, že Alois Jirásek při svých gymnaziálních studií bydlel v Hradci Králové v domě čp. 132 na Velkém náměstí? Je zde pamětní Jiráskova deska, k prohlédnutí zde. Jirásek vzpomíná na Hradec Králové v knize Z mých pamětí, dostupné online zde.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: Sborník společnosti Aloise Jiráska. Praha, 1995-2001. K objednání zde.
  • Víte, že v roce 1918 byl v Hradci Králové důstojnický park u soutoku přejmenován na Jiráskovy sady? U hlavní vstupní brány byl v roce 1922 postaven pomník Aloise Jiráska na náklady Svazu československého důstojnictva. K prohlédnutí zde.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: JIRÁSEK, Alois – BAŤHA, František. Dopisy: 1871-1927. Praha, 1965. K objednání zde.
  • V Digitální knihovně SVK HK doporučujeme sbírku věnovanou osobnosti a dílu A. Jiráska. Více zde.
  • Víte, že na počest Aloise Jiráska byl založen festival českého amatérského divadla v Hronově „Jiráskův Hronov“? První ročník se pořádal v srpnu roku 1931 při příležitosti Jiráskových nedožitých 80. narozenin. Festival založil „Max Lederer, ochotník, prozaik a aktivista českožidovského hnutí. Jirásků Hronov je nejstarší přehlídkou ochotnického divadla v Evropě. Do roku 1951 se vždy odehrála alespoň jedna inscenace, provoz festivalu nepřerušila ani druhá světová válka. Od roku 1991 se přehlídky účastní i zahraniční soubory. Knihovna má ve fondu zpravodaj a věstník festivalu, který byl vydáván už od prvních ročníků.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: EKRT, Boris – ŠVANDA, Richard. Bejvávalo... aneb Hronov za našich pradědečků a prababiček. Hronov, 2019-. K objednání zde.
  • Víte, že rodný domek A. Jiráska, který postavil koncem 17. století jeho děd, odkoupila v roce 1926 obec Hronov a zřídila v něm později muzeum? Rodiče A. Jiráska v domě nemohli dožít, protože se v sedmdesátých letech 19. století zadlužili a chalupa byla prodána v dražbě. Muzeum Aloise Jiráska zde stále je. Více zde.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: ČERNÝ, František. Kapitoly z dějin českého divadla. Praha, 2000. K objednání zde.

Adolf-Hoffmeister-Vaclav-Havel.jpgVáclav Havel (5. 10. 1936 - 18. 12. 2011) se narodil v Praze ve známé podnikatelské a intelektuálské rodině. Dědeček z matčiny strany Hugo Vavrečka působil mj. jako diplomat nebo ministr v poslední prvorepublikové vládě. Dědeček z otcovy strany Ing. Vácslav Havel postavil palác Lucernu. Strýc Miloš Havel se podílel na zrodu Barrandovských filmových ateliérů.
Vystudoval internátní školu v Poděbradech, avšak kvůli svému původu nemohl dále studovat podle vlastní volby. Proto v roce 1951 nastoupil jako chemický laborant, v letech 1957-59 se účastnil základní vojenské služby a následně pracoval jako jevištní technik v divadle ABC. V letech 1960-68 působil jako dramaturg a asistent režie v Divadle Na zábradlí. Vysokou školu – DAMU, obor dramaturgie – vystudoval dálkově v roce 1966. V roce 1974 pracoval několik měsíců v trutnovském pivovaru jako dělník.
Václav Havel se aktivně účastnil politického života a odporu proti komunistické totalitní moci. S prvním veřejným kritickým projevem vystoupil v červnu 1967 na 4. sjezdu československých spisovatelů spolu s Ludvíkem Vaculíkem, Milanem Kunderou, Pavlem Kohoutem a Ivanem Klímou. Trestní stíhání skupiny Plastic People of the Universe v roce 1976 vedlo ke vzniku občanské iniciativy Charty 77, jejímiž prvními mluvčími byli kromě Havla Jan Patočka a Jiří Hájek. V roce 1978 se podílel na založení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných.
Díky svým postojům proti totalitnímu režimu se několikrát ocitl ve vězení. Nejprve po zveřejnění Charty 77 strávil několik měsíců ve vazbě, druhé vězení (oficiálně za podvracení republiky) bylo nejdelší (1979-1983). Během tohoto období začal psát dopisy své ženě, které následně vyšly jako Dopisy Olze, k objednání zde. A naposledy ve vězení pobýval ještě v roce 1989 po účasti na protestech k výročí sebeupálení Jana Palacha.
Završením sametové revoluce v roce 1989 bylo zvolení Václava Havla prezidentem. Funkci prezidenta zastával i v samostatné ČR během dvou funkčních období v letech 1993-2003. Zemřel 18. prosince 2011 na svém oblíbeném Hrádečku u Trutnova.
Václav Havel je známý jako autor absurdních divadelních her, díky kterým pronikl na světovou uměleckou scénu. První významnou hrou byla Zahradní slavnost, kterou uvedl v roce 1963. Klíčovými tématy jeho her jsou problémy moci, byrokracie či jazyka. V některých hrách bychom našli autobiografické prvky. Jde zejm. o hry Audience, Vernisáž (obě 1975) a Protest (1978). V dramatu Pokoušení (1985) zpracoval faustovské téma a v roce 1999 se zúčastnil první čtené zkoušky této hry v Klicperově divadle. O rok později spolu s manželkou Dagmar dorazil i na představení. Jednou z posledních her je drama Odcházení (2007), které se dočkalo i filmového zpracování.

  • Víte, že Václav Havel psal poezii ve formě typogramů? Jde o formu experimentální, vizuální poezie, grafické básně. Viz HAVEL, Václav. Básně: Antikódy. Praha, 1999. K objednání zde.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: EMMERT, František. Václav Havel 1936-2011. Brno, 2012. K objednání zde.
  • Víte, že umělý jazyk ptydepe, který použil v divadelní hře Vyrozumění, vymyslel jeho bratr Ivan? Havel chtěl ukázat dobovou absurditu, vytváření různých systémů, které mají sloužit a přitom zotročují. Slovo se přeneslo do běžného jazyka pro laikovi nesrozumitelné úřednické, či politické bezobsažné řeči. Hru si můžete objednat zde.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: HAVEL, Václav. Hry. Soubor her z let 1963-1988. Praha, 1991. K objednání zde.
  • Víte, že brzy od fungování svobodného Československa navštívil nový prezident i Hradec Králové? Účastnil se mše v katedrále sv. Ducha při příležitosti uvedení biskupa Karla Otčenáška do služby, na Žižkově (dnes Velkém) náměstí promluvil k davu, dal si oběd v pivovaru a svou návštěvu města zakončil v Klicperově divadle.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: Přijel pan prezident: východní Čechy 27. 1. 1990. Hradec Králové, 1990. K objednání zde.
Víte, že školám nabízíme lekci informačního vzdělávání nejen s tematikou života a díla Václava Havla, ale rovněž se v ní věnujeme událostem spjatým se sametovou revolucí a odporem proti komunismu? Více informací a objednávky zde.

Matej_Kopecky.jpgMatěj Kopecký (24. 2. 1775 - 3. 7. 1847) se narodil v Libčanech u Hradce Králové v rodině loutkáře a kejklíře Jana Kopeckého. Otec Jan Kopecký (nar. asi 1744 – zemřel asi po r. 1808) byl jeden z prvních loutkářů české národnosti. Od 17. století začaly české země navštěvovat anglické, italské, německé i nizozemské kočovné divadelní společnosti, které mimo představení s živými herci hrály i představení s marionetami. Ve druhé polovině 18. století začali v Čechách působit samostatní loutkáři české národnosti. Je doloženo, že v roce 1779 žádal Jan Kopecký v Praze o povolení loutkových her. Jan Kopecký pocházel z Nového Města pražského, jeho otec a bratři byli vojáci. Později se usadil v jižních Čechách, na Prácheňsku v obci Lažany koupil domek.
Jeho syn Matěj Kopecký se oženil s dcerou kramáře Rozálií Holzäpfelovou a usadil se v Miroticích v jižních Čechách. Manželé bydleli u rodičů nevěsty. V roce 1798 byl Matěj Kopecký odveden na vojnu a bojoval v napoleonských válkách. Po návratu z vojny (1809) se živil hodinářstvím, kramářstvím nebo obchodem s velbloudí srstí. Měl patnáct dětí, ale dospělosti se dožilo pouze šest. Až od roku 1826, v 45 letech, se živil výhradně provozováním loutkových her, i když o povolení žádal již dříve. Opakovaně žádal také o koncesi pro své syny. V loutkářství pokračovali i čtyři jeho synové Jan (1804-1852), Josef (1807-1856), Václav (1815-1871) a Antonín (1821-1885). Kopecký působil zejména v jižních Čechách na Blatensku a v Miroticích. Ke konci života žil u tchána svého nejmladšího syna v Kolodějích nad Lužnicí, kde také 3. 7. 1847 zemřel. Pohřben je v Týně nad Vltavou.
Matěj Kopecký si loutkářské hry s největší pravděpodobností sám nepsal, spíše je přejímal a pravděpodobně upravoval. Nejsou doloženy žádné jeho písemné záznamy, ani rukopisy, ani tisky. Syn Matěje Kopeckého, Václav, sepsal podle paměti texty her, které hrál spolu s otcem. Texty vydalo ve dvou dílech v letech 1862-1863 nakladatelství J. R. Vilímek v Praze. Vilímkovi redaktoři ale texty bez vědomí autora pozměnili, seškrtali, zkrátili a vytvořili mnohdy úplně jiné hry nebo spíše parodie. Rukopisy Václava Kopeckého se bohužel nezachovaly.
Skoro až do poloviny 20. století vznikla mylná představa, že Matěj Kopecký byl opravdu autorem některých her, které vydalo nakladatelství Vilímek. Matěj Kopecký se stal legendou, protože hrál výhradně česky, popularitu získal také díky Mikoláši Alšovi, který pocházel z Mirotic a znal Kopeckého z vyprávění svého kmotra řezbáře Mikoláše Sichrovského. Mikoláš Aleš vytvořil podobiznu Matěje Kopeckého, která je velice oblíbená a stala se také trochu legendou, protože Aleš Kopeckého osobně nemohl znát a předlohou mu byla fantazie a vyprávění kmotra Sichrovského.
Repertoár loutkových her loutkářů většinou tvořily původně hry převzaté od zahraničních autorů např. o Faustovi, Jenovefě nebo Donu Juanovi. Od začátku 19. století se rozšířil i o adaptace her českého činoherního divadla, zejména o rytířské, historické a vlastenecké hry, např. hry upravené hry od J. N. Štěpánka, V. K. Klicpery nebo J. K. Tyla. Původní loutkové hry psal Prokop Konůpek (1785-1828), učitel z Olešné u Rakovníka. Napsal jednu z nejoblíbenějších loutkových her Posvícení v Hudlicích, také hry Pan Franc ze zámku, Mluvárna nebo Strejček Škrhola. Úplné kritické vydání loutkových her 1. poloviny 19. století vydal v letech 1952 a 1959 Jaroslav Bartoš, k objednání zde a zde.
Loutkáři jako Matěj Kopecký a i další rodiny českých kočovných loutkářů (např. rod Maisnerů, Finků, Dubských) reprezentovali do 1. poloviny 19. století specifickou a mnohdy jedinou podobu českého divadla na venkově. Proto je jim připisována role národních buditelů, i když o své úloze „buditelů“ spíše nevěděli. Svá představení hráli v češtině, protože to byl jediný jazyk, kterému venkovské obecenstvo rozumělo. Matěj Kopecký a jiní loutkáři zřejmě neměli přímé kontakty s osobnostmi české kultury, která žila ve větších městech.

Linie rodu od Matějova syna Jana Kopeckého (1804-1852) se věnuje loutkářství dodnes.
V našem regionu působil Matěj Kopecký zvaný „Máťa“ (4. 11. 1923 - 15. 3. 2001), který pocházel z šesté generace Kopeckých. Do roku 1946 byl loutkohercem v rodinném kočovném divadle svého otce Matěje Kopeckého (1893-1946) a v letech 1946-1959 provozoval vlastní rodinné kočovné divadlo. Od roku 1960 působil v Hradci Králové v divadle Drak. Zde vytvořil významné role, kde propojil lidové loutkářství s moderním pojetím loutkového divadla, zejména v inscenacích Faust (1971) a Enšpígl (1974, režie Josef Krofta).
V tradici pokračoval také syn Matěj Kopecký (29. 12. 1953 - 13. 6. 2020), který byl dlouholetým členem souboru Naivního divadla v Liberci a v devadesátých letech založil rodinné „Divadlo Matěje Kopeckého Praha“. Jeho dva synové Matěj a Jakub v rodinné tradici pokračují. Syn Matěj působí jako loutkoherec v Divadle Spejbla a Hurvínka, Jakub je scénografem.
Sestra Matěje Kopeckého Anna (*1952 Vrchlabí) vystudovala DAMU, působila v Naivním divadle v Liberci a od roku 1981 spolu s manželem Rostislavem Novákem provozuje loutkové divadlo „Malé divadélko Praha“. Její syn Rostislav založil soubor „La Putyka“, který se věnuje žánru nový cirkus a sídlí v prostoru „Jatka 78“. V divadle působí nejen syn Vít Novák, ale také již vnuk Matyáš.

  • Víte, že základní rysy Matěje Kopeckého jsou spolehlivě úředně popsány v jeho Reise-Passu, vydaném konskripčním úřadem v Miroticích 16. března 1811? „…zachovalý muž, 43 roků stár, střední postavy, podlouhlého obličeje, černých vlasů a černých očí.“ Dočtete se v titulu: VEJRYCHOVÁ-SOLAROVÁ, Božena. Loutky Matěje Kopeckého. Praha, 1974, s. 18. K objednání zde.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: TOMAN, Jan. Matěj Kopecký a jeho rod. České Budějovice, 1960. K objednání zde.
  • Víte, že je v Miroticích památník Mikoláše Alše a Matěje Kopeckého? Více zde.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: BLÜMLOVÁ, Dagmar - BLÜML, Josef. Matěj Kopecký 1775-1847. Týn nad Vltavou, 2017. K objednání zde.
  • Víte, že první česká tištěná loutkářská hra je Kurando a Špandolino? Byla vydána roku 1860 v Hradci Králové nákladem Jana Bureše a tiskem u Ladislava Pospíšila. Hra byla součástí sbírky „Humoristický kratochvilník, sbírka veselých světských písní, anekdot, veseloher a j.“ Nejedná se však o původní hru, ale o parodii na loutkářskou hru Prokopa Konopáska Strejček a Škrhola.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: DVOŘÁK, Jan. Matěj, Máťa, Matýsek aneb Šestá generace rodu Kopeckých. Hradec Králové, 2005. K objednání zde.
  • Víte, že k nejcennějším exponátům Muzea české loutky a cirkusu v Prachaticích, detašovaném pracovišti Národního muzea, patří soubor loutek a také opona Arnoštky Kopecké, vnučky legendárního Matěje Kopeckého? Loutkářka Arnoštka Kopecká je v roce 1911 kvůli tíživé finanční situaci prodala Svazu přátel loutkového divadla, který vše později věnoval Národnímu muzeu.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: BARTOŠ, Jaroslav. Loutkářská kronika: kapitoly z dějin loutkářství v českých zemích. Praha, 1963. K objednání zde.
  • Víte, že časopis Loutkář je nejstarší loutkářský profesní časopis na světě? S pauzou během válečných let vychází od roku 1912 dodnes.
  • Cesta Matěje Kopeckého z jednoho konce mostu na druhý je název 685. schůzky zvukové podoby Toulek českou minulostí, která se věnuje Matěji Kopeckému a jeho rodině. Poslechnout a přečíst si ji můžete na webu Českého rozhlasu zde. K vypůjčení na CD je rovněž ve fondu knihovny zde.
  • Víte, že ke slavnostnímu odhalení pomníku Matěje Kopeckého došlo v roce 1947 a že se jmenuje „Plačící Kašpárek s protrženým bubnem“? Zhotovil jej sochaře Jan Jiříkovský u příležitosti 100. výročí úmrtí loutkáře Matěje Kopeckého. Pomník je umístěn v Kolodějích nad Lužnicí. Více o pomníku zde.

Jan-Dvorak.jpgJan Dvořák (14. 8. 1925 - 16. 1. 2006) se narodil v Úsobí u Havlíčkova Brodu. Vztah k loutkovému divadlu měl už od dětství, neboť působil v sokolské loutkové scéně v Německém Brodě (1938-39). V roce 1945 maturoval na reálném gymnáziu a v letech 1945-49 studoval na Střední odborné škole pro umělecký průmysl v Jablonci nad Nisou obor rytec a cizelér. V letech 1951-1965 působil jako loutkoherec, výtvarník a režisér v Divadle Spejbla a Hurvínka v Praze, kde byl členem tvůrčí skupiny Salamandr.
V letech 1964-1981 působil v divadle Drak, nejdříve jako ředitel, později jako umělecký šéf a dramaturg. Divadlo Drak bylo založeno v Hradci Králové v roce 1958 pod názvem Východočeské loutkové divadlo. Jan Dvořák je autorem nového názvu divadla Drak, k jehož přejmenování došlo v roce 1968. Jde původně o akronym (divadlo rozmanitosti, atrakcí a komedie). Jan Dvořák rovněž výrazně pozměnil dramaturgický profil divadla. Usiloval o posílení divadelnosti všech složek inscenace. Snažil se zejména neverbálními prostředky posílit komediální hravost a antiiluzívní vyznění. Chtěl oživit a očistit tradice lidového divadla. Zasloužil se o řadu československých i mezinárodních úspěchů divadla. Např. v roce 1965 vznikla v Draku přelomová inscenace Pohádky z kufru, kterou režíroval Miroslav Vidman. Tato inscenace se stala na světovém festivalu UNIMA v r. 1966 senzací. Jan Dvořák přivedl do divadla řadu osobností - Josefa Kroftu, Petra Matáska nebo Jiřího Vyšohlída. V letech 1954-1995 působil jako pedagog na DAMU.
V divadle Drak režíroval hry Posvícení v Hudlicích (1966), Skleněná panna (M. Kubátová, 1971), Johanes doktor Faust (J. V. Dvořák - J. A. Novotný, 1972). Pro čs. televizi vytvořil loutkové filmy podle tradičních loutkových her (Herkules, 1969; Pan Franc ze zámku, 1969; Loupežníci na chlumu, 1969).
Synové Jana V. Dvořáka se také věnují divadlu. Tomáš Dvořák (*1956) je režisérem a uměleckým šéfem loutkového Divadla ALFA v Plzni a Jan J. Dvořák (*1952) se stal režisérem Divadla Jesličky v Hradci Králové.
Jan V. Dvořák byl spolupracovníkem časopisu Čs. loutkář, ilustrátorem her a hříček, od 50. do 90. let instruktor, lektor, porotce a pedagog lidových konzervatoří a kurzů na mnoha školách, institutech a v divadlech mnoha zemí. Napsal publikaci Herectví s loutkou, k objednání zde. O Matěji Kopeckém (1923-2001), který pocházel ze starého loutkářského rodu a byl loutkohercem v divadle Drak, napsal Jan V. Dvořák knihu Matěj, Máťa, Matýsek, aneb, Šestá generace rodu Kopeckých, k objednání zde.

  • Vybíráme z tisku: MAREČEK, Petr. Loutkář na penzi, to zní hrdě, říká doživotní optimista: loutkář a bývalý ředitel Divadla Drak Jan Dvořák slaví osmdesátiny. In Mladá fronta Dnes - Hradecký kraj 2005, roč. 16, č. 189 (13. 8. 2005), s. 3. K objednání zde.
  • Vybíráme z tisku: MAREČEK, Petr. Odešel patron loutkářů Jan Dvořák: loutkoherec, pedagog, režisér a bývalý ředitel hradeckého divadla Drak v pondělí zemřel. In Mladá fronta Dnes - Hradecký kraj 2006, roč. 17, č. 15 (18. 1. 2006), s. 9. K objednání zde.
  • Vybíráme z tisku: GREGAR, Alexandr. Smutná zpráva: Jan Dvořák *14.8.1925 + 16.1.2006. In Divadelní hromada 2006, č. 46, s. 54-55. K objednání zde.
  • Záznam Tisíc příběhů – Když jsem vandroval, muzika hrála… připravila Lenka Jaklová a Jan Dvořák zavzpomínal na svůj pestrý komediantský život. Natočeno v roce 2003, v témže roce vydal Klub přátel Divadla Jesličky. Pořad měl premiéru na Českém rozhlasu v roce 2012 v rámci cyklu „Tisíc příběhů“ (vysílání 17.10. - 21.11. 2012). Lze přehrát zde.

Josef_Krofta.jpgJosef Krofta (30. 3. 1943 - 18. 3. 2015) pocházel z Uherského Hradiště, absolvoval studium režie na Loutkářské katedře DAMU v Praze (1966). Působil v Malém divadle v Českých Budějovicích (1968-71), kde se seznámil se svou ženou Janou, později rozhlasovou režisérkou a publicistkou. Od roku 1971 působil v divadle Drak Hradec Králové jako umělecký šéf a režisér. V letech 1976-79 také režíroval v Divadle Spejbla a Hurvínka v Praze. V letech 1980-84 stál u zrodu Studia Besedy v Hradci Králové, kde režíroval a spolupracoval s Miroslavem Krobotem a Janem Grossmanem.
Od roku 1991 byl pedagogem a vedoucím Katedry alternativního a loutkového divadla v roce 1994 získal profesuru. Za koncepci a realizaci projektu Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU obdržel v roce 1991 jako historicky první laureát cenu UNIMA. V letech 1993-98 byl i proděkanem DAMU pro zahraniční záležitosti. Pedagogicky působil také ve Francii a Norsku. Roku 1993 založil v Hradci Králové Mezinárodní institut figurativního divadla. Podílel se na budování komorní scény studio Amátka v Hradci Králové. V r. 2010 se stal náměstkem primátora města Hradce Králové pro kulturu, sport a cestovní ruch. V březnu 2013 mu Herecká asociace udělila Cenu Thálie 2012 za dlouholeté mistrovství v oboru loutkové divadlo. Stal se tak historicky prvním laureátem této ceny (spolu s Divadlem Spejbla a Hurvínka), neboť v této kategorii byla udělena vůbec poprvé.
Zemřel v Hradci Králové 18. 3. 2015.
Divadlo Drak zažilo nejslavnější éru právě v období, kdy Josef Krofta působil jako režisér a umělecký šéf divadla. Josef Krofta spolupracoval s výborným scénografem Draku Petrem Matáskem a hudebníkem a hercem Jiřím Vyšohlídem. Tyto tři osobnosti vytvořily tzv. styl Draku – jsou to nepřeberné variace na téma loutka a herec. V novém řešení jevištního prostoru, ve kterém se herec a loutka v nejrůznějších vzájemných vztazích a významech setkávají jako spoluhráči. Využívá se jevištní obrazivost, divadelní metafora, která je sdělovaná i světlem a zvukem, nechybí divadelní nápaditost a strhující, přesně načasovaný rytmus celku. Kroftovy inscenace byly doslova zjevením a oslovily koncem 70. let a v 80. letech západní svět, protože nebyly komerční ani nasládlé, byly pro děti i dospělé. Pro východní blok byly představení inspirující a působily proti akademismu, šedi a zakonzervovanému stylu loutkových představení.
Mezi nejvýznačnější Kroftovy inscenace patří Enšpígl (1974), Popelka (1975), Šípková Růženka (1977, hostování v USA), Unikum - dnes naposled! (1979), Zlatovláska (1981), Píseň života (1985), Prodaná nevěsta (1986), Královna Dagmar (1988) nebo Pinokio (1992). V rámci Mezinárodního institutu figurativního divadla vznikly úspěšné projekty a představení Babylonská věž (1993), Woyzeck (1998), Orfeus v podsvětí (1994), don Quixote (1995), Korálky z Polárky (1996), Mor na ty vaše rody (2001).
V díle Josefa Krofty pokračují i jeho děti. Syn Jakub Krofta rovněž studoval na DAMU a později s otcem spolupracoval např. na inscenaci cirkusového muzikálu Pinokio. Dcera Jana Bačová-Kroftová je sochařka a scénografka, mj. obdržela ocenění za scénografii ve hře Medardo a Pamela (Divadlo Drak 2003).

  • Z fondu knihovny doporučujeme: KLÍMA, Miloslav. Josef Krofta: inscenační dílo. Praha, 2003. K objednání zde.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: JAKLOVÁ, Lenka - MALÍKOVÁ, Nina - KLÍMA, Miroslav - KROFTA, Josef – ZÁKOSTELECKÝ, Marek. Příběh loutky na Hradecku = Story of puppets in the Hradecko region. Hradec Králové, 2017. K objednání zde.
  • Vybíráme z tisku: MAREČEK, Petr. "Divadlu jsem dodal následníka": režisér Josef Krofta se loučí s Divadlem Drak a vzpomíná na svůj příchod do Hradce Králové i na kolegy. In Mladá fronta Dnes - Královéhradecké vydání 2010, roč. 21, č. 1 (2. 1. 2010), s. B/5. K objednání zde.
  • Vybíráme z tisku: MAREČEK, Petr. Zemřel režisér Josef Krofta, divadelník světového formátu. In Mladá fronta Dnes - Královéhradecké vydání 2015, roč. 26, č. 66 (19. 3. 2015), s. B3. K objednání zde.

Jakub-Krofta.jpegJakub Krofta (10. 4. 1971) se narodil v Českých Budějovicích. Vystudoval obor režie - dramaturgie na Katedře alternativního a loutkového divadla Divadelní fakulty AMU v Praze, kde v roce 1994 úspěšně absolvoval. Jako režisér se uplatňoval již během studií a to zejména tím, že spolupracoval s Českým rozhlasem v Praze na tvorbě pořadů pro děti a mládež. Vedle režijní spolupráce s Českým rozhlasem Jakub Krofta absolvoval v rámci studia několik zahraničních stáží, které měly později vliv na jeho tvorbu v rámci Mezinárodního institutu figurálního divadla. Navštívil např. Královskou akademii dramatického umění ve Stockholmu, Mezinárodní institut loutkového divadla v Charleville-Méziéres, The Nottingham Trent University nebo International Center for Puppetry Arts v Atlantě.
Prvním mezinárodním úspěchem Jakuba Krofty, na kterém spolupracoval se svým kamarádem a spolužákem Markem Zákosteleckým, se stala inscenace Spoonriverská antologie vytvořená již v době jeho studií. Tato inscenace, uvedená v Dejvickém divadle v roce 1993, se udržela dalších pět sezón a byla nominována na nejlepší inscenaci roku. Od roku 1994 Jakub Krofta působil v královehradeckém Divadle Drak, kde začal spolu se scénáristou Markem Zákosteleckým rozvíjet novou tvůrčí generaci divadla. Inscenace vytvářely autorský pohled na dětské loutkové divadlo a vedle klaunských a vizuálních prvků do svých inscenací z velké části začleňovaly hudební složku, postavenou především na živém hudebním doprovodu.
Vedle režijní práce se Jakub Krofta věnoval také pedagogické činnosti a to především pořádáním řady zahraničních workshopů a přednášek vedených při Mezinárodním institutu figurálního divadla. Od roku 1993 tak měl možnost přednášet například v Anglii, Finsku, USA, Skotsku či Austrálii. V roce 2008 se stal uměleckým šéfem Divadla Drak, kterým byl do roku 2012. K jeho oceňovaným inscenacím, které vznikly na scéně Divadla Drak, patří Ledová nevěsta (1997), Jé! Kdo to je? (1998), Hopla! Kukla pukla! (2002), Liška Bystrouška (2002), Andílci (2003), Alenka zamilovaná (2004), Tajný deník Adriana Molea (2006), Carmen 20:07 (2007), Jánošík (2010) nebo Pedrolínův sen (2011). Svou režisérskou činnost zaměřoval Jakub Krofta na spolupráci s několika českými činoherními soubory jako je například Klicperovo divadlo, Divadlo Na Zábradlí či HaDivadlo.
Od roku 2012 žije a pracuje v Polsku, kde je uměleckým šéfem Wrocławskiego Teatru Lalek, externím pedagogem PVST Wrocław a jako režisér pravidelně spolupracuje s varšavskými scénami Teatr Dramatyczny, Teatr Lalka a Teatr Guliwer.

  • Doporučujeme k přečtení: VONDRÁKOVÁ, Adéla. Jako umělec-cizinec jsem se vždycky cítil mnohem svobodnější. In Loutkář 2017, roč. 67, č. 1. Dostupné online zde.
  • Vybíráme z tisku: KROFTA, Jakub. V pubertě mi taky přišlo zábavné střílet skobičákem po hercích: říká režisér Divadla Drak Jakub Krofta v povídání o norských dětech, českých puberťácích, spících dospělých a lehce erotickém Kabaretu. In Drakoviny 2005, roč. 1, č. 0, s. 2. K objednání zde.
  • Doporučujeme k přečtení: KROFTA, Jakub. Kouzelný svět. In Divadelní noviny 2017, roč. 26, č. 14, s. 10. Dostupné online zde.

Josef-Tejkl.jpgJosef Tejkl (8. 7. 1952 - 4. 4. 2009) se narodil se v Těchoníně, rodina se ale brzy přestěhovala do Kostelce nad Orlicí. Vystudoval obor český jazyk a výtvarnou výchovu na Pedagogické fakultě v Hradci Králové (1970-1974). Učil v Luži u Košumberka, kde začal hrát ochotnické divadlo. Následně se odstěhoval do Nového Hrádku a tam pracoval v místním sokolském divadelním souboru. Vystudoval Lidovou konzervatoř v režijní třídě Jana Císaře a Františka Štěpánka. Od r. 1985 začal učit na LŠU/ZUŠ Na Střezině, kde postupně zakládal a rozšiřoval Literárně-dramatický odbor. Do tohoto oddělení přivedl nové učitele: Emu Zámečníkovou, Janu Portykovou, Jana J. Dvořáka a Jiřího Polehňu.
V letech 1985-89 vedl soubor autorského divadla „Obsazeno“ při Osvětové besedě v Hradci Králové. V roce 1991 získalo toto autorské divadlo vlastní prostory a bylo díky tomu založeno Divadélko Jesličky jako stálá neprofesionální scéna dramatického oboru ZUŠ Střezina, která je dodnes líhní budoucích herců a posluchačů DAMU. Divadlo Jesličky se staly centrem mladého kreativního a alternativního divadla ve východních Čechách a vlastně další pravidelnou královéhradeckou scénou. Jako pedagog byl Josef Tejkl autorem a režisérem inscenací svých žáků, uvedených a oceňovaných na mnoha přehlídkách v Čechách: na Šrámkově Písku, na Wolkrově Prostějovu nebo na Jiráskových Hronovech. Z nejznámějších inscenací to byly např. Pavilon č. 6, Amatéři, Solný sloupy, Bílí andělé pijí tesavelu či Asteroid Bejček. Jeho hry se hrály na festivalech v Německu, Rakousku a na Slovensku.
Od roku 2002 vedl v Kostelci nad Orlicí soubor Černí šviháci. V roce 2007 založil další autorské divadlo Samohana. Jako dramatik byl čtyřikrát nominován na Cenu Alfréda Radoka v kategorii původní česká hra Průvan v teráriu (1992), Kosou na kameni (1995), Tyrolská elegie (2003) a Země pokladů (2007). Začátkem 90. let stál i u zrodu Volného sdružení východočeských divadelníků a po mnoho let byl i jeho místopředsedou. Jako porotce působil na celostátních přehlídkách studentského divadla.
Kromě divadelní činnosti byl Josef Tejkl i cestovatel, horolezec a horský vůdce. Zúčastnil se expedic na Pamír, Ťan-Šan, Cotopaxi i Chimborazo. Je autorem deníku horolezecké výpravy do Ekvádoru. Celý život byl tulákem milujícím přírodu, hlavně hory. Tato láska se mu stala osudnou, neboť 4. dubna 2009 zemřel na Králickém Sněžníku, kde dostal infarkt.
V roce 2011 bylo na počest Josefa Tejkla přejmenováno Divadlo Jesličky na „Divadlo Jesličky Josefa Tejkla“.

  • Vybíráme z tisku: TEJKL, Josef. O smyslu Jesliček. In Divadelní hromada 2002, č. 33, s. 43-44. K objednání zde.
  • Vybíráme z tisku: POLEHŇA Jiří - TEJKL, Josef - DVOŘÁK, Jan. 150 v Jesličkách. In Divadelní hromada 2002, č. 34, s. 52-54. K objednání zde.
  • Víte, že název Divadla Jesličky byl použit, protože vzniklo v prostoru bývalých jeslí, které divadlu poskytl Magistrát města Hradec Králové v roce 1991? V prostoru, kde plenta oddělovala hernu od mléčné kuchyňky, bylo vybudováno divadélko s oponou. Více se dočtete zde.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: TEJKL, Josef. Záhada dvojhlavé sopky: o výpravě do Ekvádoru, záhadném zmizení Jany Kubištové a aroganci mocných očima přímého účastníka. Kostelec nad Orlicí, 2002. K objednání zde.
  • Vybíráme z tisku: MERTA, Jan - DVOŘÁK, Jan – CÍSAŘ, Jan. In memoriam Pepy Tejkla: (Josef Tejkl, *8.7.1952 v Těchoníně, +4.4.2009 na Kralickém Sněžníku). In Divadelní hromada 2009, č. 55, s. 57-62. K objednání zde.

Jan-J-Dvorak.jpgJan J. Dvořák (28. 8. 1952) pochází z Havlíčkova Brodu. Studoval na gymnáziu J. K. Tyla a následně na Filozofické fakultě UK v Praze, obor čeština a latina. Pracoval v Krajském kulturním středisku v Hradci Králové (1977-1990), poté na Okresním úřadě v Hradci Králové. Má podíl na vzniku Střediska amatérské kultury Impuls v Hradci Králové. V letech 1990-2018 působil v ZUŠ Střezina v Divadle Jesličky J. Tejkla, plným úvazkem (2001-2013), jinak externě. Pochází z divadelní rodiny, je synem bývalého ředitele divadla Drak Jana V. Dvořáka, jeho mladší bratr Tomáš Dvořák je režisérem Divadla Alfa Plzeň.
V mládí divadlo nechtěl dělat ze zásady, ale začal se věnovat amatérskému divadlu. Na vojně založil s přáteli Studio TUBEU. V 80. letech vystupoval s Milanem Musilem s autorským kabaretem a hrál také s Vladimírem Justem pod Pražským kulturním střediskem v programu Boschův Brajgl. Od roku 1992 pořádal v Jesličkách kabarety Co dům dal, vytvořil celkem 28 kabaretů. V Divadle Jesličky byl scénáristou, režisérem i hercem. Spolu s Josefem Tejklem a Jiřím Polehňou tvořili hlavní trio pedagogů a režisérů tohoto divadla. Jan Dvořák vedl v tomto divadle seskupení „Dospělá embrya“, tuto skupinu tvořili bývalí studenti ZUŠ Střezina a posluchači oboru „Studium pro dospělé“.
Mnohá představení byla hrána na přehlídkách a soutěžích v České republice. Nominaci na Jiráskův Hronov získalo představení A. P. Čechov: Pavilon č. 6 (1996). Cenu za jevištní adaptaci textu získal za představení Byl jednou jeden Saturnin (2002). Cenu za scénář, režii a nominaci na Šrámkův Písek získalo představení Praha – ani ne tak magická, jako spíš komická (Gustav Meyrink, 2003, Dospělá embrya). Cenu za scénář a režii získalo představení Jerome Klapka Jerome Muži ve člunu (o ženách mluvě) (2011). Jedno z posledních představení byla Anglická mozaika (mixáž ze všech autorů z oblasti anglosaského humoru, 2018). Jan Dvořák napsal pro loutkové divadlo Alfa Plzeň v roce 2001 hru Rudyard Kipling: Riki tiki tavi, hra získala cenu za dramatizaci na festivalu Skupova Plzeň. Hostoval jako herec v Klicperově divadle v Shakespearovi: Hamlet (role hrobníka) a Jak se vám líbí (role ovčáka Corina).
Scénáře inscenací Jana Dvořáka jsou většinou volnou úpravou divadelní hry nebo autorským „zdivadelněním“ literární předlohy, která není původně určena pro divadlo. Jan Dvořák s literární předlohou na jevišti zachází mnohdy velice nečekaně, ale vždycky je to dílo originální a inspirativní.
Jan Dvořák je vášnivým rybářem a miluje přírodu a anglický humor.

  • Vybíráme z tisku: EXNAROVÁ, Alena. Honza. In Divadelní hromada 2012, č. 65, s. 54-56. K objednání zde.
  • Doporučujeme k přečtení: JAKLOVÁ, Lenka. Šašek musí být filozofem, filozof by měl umět být šaškem. In Místní kultura: aktuální kulturní zpravodajství z domova [online], 1. 2. 2018 [cit. 2020-07-03]. Dostupné online zde.

L-Zeman.jpegLadislav Zeman (23. 11. 1949) se narodil ve Dvoře Králové nad Labem, odkud pocházela jeho matka. Jeho rodina krátce žila v Brně, kde otec plnil praxi nutnou ke své profesi projektanta. Od roku 1954 trvale žili v Hradci Králové. Otec Ladislava Zemana pracoval ve Stavoprojektu, maminka pracovala jako účetní. V roce 1968 vystudoval Zeman Střední všeobecnou vzdělávací školu J. K. Tyla, ale z politických důvodů nedostal doporučení na vysokou školu. Nastoupil do reklamní agentury Reag, která spadala pod družstvo „Tvorba“. V této době začal externě pracovat pro hokejový tým Tesla Pardubice. Měl na starosti zajištění finančních prostředků na zahraniční výjezdy týmu. Ke sportu měl blízko, protože jako student hrál fotbal, hokej a věnoval se atletice, jeho královédvorský dědeček Jan Hak byl výborný fotbalista.
V letech 1977-1986 pracoval jako šéf obchodního a propagačního oddělení Divadla Vítězného února v Hradci Králové, toto oddělení vzniklo z tzv. Náborového oddělení divadla. V té době byla návštěvnost divadla velice špatná, individuálních abonentů bylo asi pouze 170. Po devítiletém působení Ladislava Zemana v propagaci se zvýšil počet abonentů desetkrát, na 1700. Zeman se snažil oslovovat hlavně studenty základních, středních a vysokých škol. Velikou návštěvnost divadla ovlivnil v té době také příchod talentovaných režisérů a herců. Do hradeckého divadla začátkem osmdesátých let přišli režiséři Miroslav Krobot a Jan Grossman a dramaturg Miloslav Klíma. Začala úzká spolupráce s divadlem Drak, s ředitelem Draku J. V. Dvořákem a uměleckým šéfem Josefem Kroftou. Do abonentek byly zahrnuty společné tituly činohry Divadla Vítězného února a Draku. Vybudovala se nová nezávislá scéna Studio Beseda, v domě na Malém náměstí. V budově, kde byla od roku 1796 první divadelní scéna v Hradci Králové, a kde vedl divadlo také Václav Kliment Klicpera. Už v prosinci 1980 po rekonstrukci scény, při které pracovali brigádně herci i zaměstnanci, mělo premiéru představení Na Candida pod režijním vedením Josefa Krofty. Šlo o hru o svobodě a přitáhla především mladé diváky, na které zapůsobila jako zjevení pro tehdejší „rudý“ Hradec. V osmdesátých letech Ladislav Zeman externě spolupracoval s hradeckou folkovou skupinou „Kantoři“, zajišťoval skupině propagaci, představení, natáčení a vydání LP desek. Skupina „Kantoři“ se také účastnila divadelních představení ve Studiu Beseda, hudebně doprovázela představení Na Candida (1980-81, režie J. Krofta) a představení Škola staletími (1982, režie J. Krofta).
V roce 1984 byla představení ve Studiu Beseda zakázána a po příchodu nového ředitele se Ladislav Zeman vrátil opět do reklamní agentury Merkur (bývalý Reag). S hradeckým divadlem ale neustále spolupracoval až do převratu v listopadu 1989. Pod cizím jménem pracoval jako lektor dramaturgie, zajišťoval programy a veškeré tiskoviny pro divadlo. V roce 1987 začal dálkově studovat FAMU a po jejím ukončení pokračoval ve studiu produkce na DAMU, kde v roce 1993 promoval. Od 1. června 1990 byl jmenován do funkce ředitele tehdy čerstvě přejmenovaného Klicperova divadla, kterou vykonával až do 30. června 2014.
Během svého působení přivedl Klicperovo divadlo na špici českého divadelnictví a zároveň mu otevřel dveře do světa. V roce 1993 absolvoval stáž v Bruselu, odkud přijel s vizí uskutečnit mezinárodní divadelní festival. Realizaci festivalu Ladislav Zeman konzultoval také s prezidentem Václavem Havlem. V roce 1995 se uskutečnil první ročník „Mezinárodního festivalu Divadlo evropských regionů v Hradci Králové“. Tento festival se postupně rozšířil po celém městě, od roku 2000 se přidal Open Air program, hraje se nejen na scénách Klicperova divadla, ale také v Divadle Drak, v cirkusových stanech nebo přímo na ulici. V roce 2003 Ladislav Zeman založil ještě druhý podzimní festival studiových divadel „Čekání na Václava“.
Ladislav Zeman přivedl do Klicperova divadla talentované režiséry, J. A. Pitínského, Vladimíra Morávka nebo Davida Drábka. Během dvaceti let Ladislav Zeman inicioval zrekonstruování celého areálu Klicperova divadla, včetně Studia Beseda a jazzového klubu Satchmo. Rekonstrukce hlavní scény obdržela architektonickou cenu „Interiér roku“. Klicperovo divadlo získalo také několik hradeckých cen (Hradecká múza), cen Divadelních novin, cen Thálie a Nadace Alfréda Radoka. Divadlo hostovalo na domácích a zahraničních festivalech. V roce 2007 získal Ladislav Zeman Cenu ministerstva kultury za přínos k rozvoji české kultury 2007 a Cenu primus Inter Pares 2011.
Velkým koníčkem Ladislava Zemana je výtvarné umění. Ke sbírání obrazů a grafik ho přivedl jeho otec. V Klicperově divadle už roku 1990 založil „Galerii U Klicperů“, kde vystavovali především čeští současní umělci, např. Vladimír Komárek, Vladimír Renčín, Vladimír Preclík, Jan Kanyza nebo Jiří Anderle.
V roce 2015 založil Ladislav Zeman „Galerii Václava Havla“ na Malém náměstí v Hradci Králové. Galerie sídlí v rodném domě herce Josefa Beka, naproti Studiu Beseda. Konají se zde výstavy, setkávají se umělci, je zde i čítárna, zejména knih Václava Havla. Ladislav Zeman má dva syny, se synem Tomášem spolupracuje v Galerii Václava Havla.

  • Vybíráme z tisku: ZEMAN, Ladislav - MAREČEK, Petr. Galerie Václava Havla: obrazy, víno, divadlo. In Mladá fronta Dnes - Královéhradecké vydání 2015, roč. 26, č. 164 (16. 7. 2015), s. B3. Dostupné ve studovně periodik ve 4. NP.
  • Víte, že na 9. ročník Mezinárodního festivalu Divadlo evropských regionů v roce 2003 přijela světová francouzská herečka Annie Girardotová (1931-2011)? Na festivalu zahrála monodrama Madame Marguerite. Více se můžete dočíst v titulu: GREGAR, Alexandr. Město a (jeho) divadlo. Praha, 2013. K objednání zde.
  • Vybíráme z tisku: ZEMAN, Ladislav - MAREČEK, Petr. Chtěl jsem zachytit bizarnost doby, kterou jsme tady žili. In Mladá fronta Dnes - Královéhradecké vydání 2015, roč. 26, č. 230 (2. 10. 2015), s. 15. Dostupné ve studovně periodik ve 4. NP.
  • Víte, že Klicperovo divadlo bylo čtyřikrát „Divadlem roku“? Toto ocenění získalo v letech 1998, 1999, 2001 a 2003. Více se můžete dočíst v titulu: GREGAR, Alexandr. Divadlo v Hradci Králové: (od nejstarších dob po současné Klicperovo divadlo). Hradec Králové, 2016. K objednání zde.
  • Doporučujeme k přečtení: VAŇOUS, Petr. To, co se nám podařilo, je malý zázrak. In Hradecký deník.cz [online], 22. 6. 2019 [cit. 2020-07-14]. Dostupné online zde.
  • Víte, že V anketě týdeníku Reflex z roku 2009 „Která osobnost ovlivnila divadlo od roku 1989?“, se Ladislav Zeman umístil na sedmém místě? V první desítce mezi režiséry byl jediným ředitelem a manažerem. Více se můžete dočíst zde.
  • Doporučujeme k přečtení: NĚMEČKOVÁ, Lucie. Životy Ladislava Zemana. In Divadelní noviny [online], 18. 2. 2015 [cit. 2020-07-14]. Dostupné online zde.

Martin_Ruzek_Encyklopedie_Brna.jpgMartin Růžek (23. 9. 1918 – 18. 12. 1995) byl významný český herec, rodák z Červeného Kostelce. Jeho otec Antonín Martin měl v Červeném Kostelci malou tkalcovnu. V roce 1929 ale otec zemřel, a malý Erhard se s matkou přestěhoval nejdříve do Hradce Králové a poté do Prahy. V Praze rodině pomáhal bratr maminky Otmar Růžek.

Studium a druhá světová válka
Erhard studoval reálné gymnázium v Náchodě, Hradci Králové a Praze. Po maturitě se zapsal na studium lesního inženýrství na pražské technice, které ale nedokončil, protože byly v roce 1939 uzavřeny vysoké školy. Následně pomáhal matce v její živnosti (mandlování prádla), pracoval na magistrátě, maloval obrazy, živil se jako číšník.
Strýc Otmar Růžek byl kapitánem generálního štábu a po příchodu Reinharda Heydricha byl popraven v říjnu 1941 za odbojovou činnost ve vojenské organizaci Obrana národa. Mladý Erhard Martin spolupracoval v odboji s rodinou libeňského řezníka B. Vosmíka, který pomáhal účastníkům atentátu na protektora Heydricha.

Divadlo, film a televize
Od svých dětských let tíhnul k divadlu. Už v roce 1930, kdy se s ovdovělou matkou odstěhoval do Hradce Králové, hrál v ochotnickém kroužku. V roce 1935 se pokoušel o studium na divadelní konzervatoři, nebyl ale přijat. Za války se v Praze věnoval ochotnickému divadlu, účinkoval v divadélku Čin a souboru D Tvář. V začátcích se uplatňoval v komických rolích, kde využil svůj spontánní komediální talent. Proslul také svým charakteristickým hlasem. Po válce vystřídal divadla v Mladé Boleslavi, Českých Budějovicích či Národní divadlo v Brně. Nakonec v roce 1957 nastoupil do Divadla na Vinohradech, kde se z něho stal skvělý charakterní herec. V roce 1963 byl přijat do činohry Národního divadla, kde zůstal až do roku 1990.
V divadle vytvořil desítky divadelních rolí, např. role Mikuláše Arnessöna v Ibsenových Nápadnících trůnu nebo krále Jindřicha v Anouilhově Tomáši Becketovi. Setkal se osobně s Jean Paul Sartrem, který na podzim roku 1963 navštívil Prahu a účastnil se v Národním divadle inscenování své hry Vězňové z Altony, kde Růžek ztvárnil hlavní roli Franze. Podobně se setkal v Praze v roce 1968 s Friedrichem Dürrenmattem, který ocenil jeho výkon v roli rytíře Johanna von Büren v jeho hře Novokřtěnci.
Ve filmu hrál svérázného hejtmana Tayerleho v komedii Poslušně hlásím (1957) režiséra Karla Steklého; krále Kazisvěta v pohádce Martina Friče Princezna se zlatou hvězdou (1959); v režii Oldřicha Daňka ve filmu Královský omyl zahrál výborně postavu týřovského purkrabího Hýty (1968); hrál postavu dr. Fitze ve snímku režiséra Antonína Moskalyka Dita Saxová z roku 1967, natočeného podle novely Arnošta Lustiga. DVD s filmem si u nás můžete vypůjčit, k objednání zde.
Významné role měl i v televizních seriálech režiséra Františka Filipa: v seriálu F. L. Věk (1971, postava S. Vydry), v Cirkusu Humberto (1988, postava principála), postava Petrboka v seriálu Dnes v jednom domě (1979). Byl proslulý i v roli vypravěče např. v seriálu Zlá krev na motivy Vladimíra Neffa, večerníčcích Krkonošské pohádky a Dášeňka.
Pracoval také pro rozhlas, např. v rozhlasové hře Otec Goriot od Honoré de Balzaca vytvořil hlavní roli. CD s rozhlasovou hrou si můžete u nás vypůjčit, k objednání zde.

Soukromý život
Martin Růžek miloval hudbu Antonína Dvořáka a Leoše Janáčka. Jeho první manželka byla operní pěvkyně Jarmila Palivcová. S druhou ženou Milenou rád navštěvoval koncerty České filharmonie. Nevlastní syn z druhého manželství, Vladimír Růžek, se stal historikem a archivářem. Martin Růžek byl také velký slávista a stal se dlouholetým předsedou Odboru přátel Slávie, kde aktivně pomáhal při záchraně fotbalové Slavie sháněním fotbalových posil, peněz a svým vlivem.

  • Z fondu knihovny doporučujeme: BALVÍN, Josef. Martin Růžek. Praha, 1964. K objednání zde.
  • Víte, že hercovo vlasntí jméno bylo Erhard Martin? V roce 1944 přijal jméno Martin Růžek nejprve jako umělecký pseudonym a později i jako zákonné jméno. Martin podle otcova příjmení, Růžek na památku popraveného strýce Otmara Růžka.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: PETRŮ, Josef. Martin Růžek: příběh českého herce. Praha, 2006. K objednání zde.
  • Vybíráme z tisku: ČERNÝ, František. Martin Růžek: Galerie osobností. In Rodným krajem 1994, č. 9, s. 29-30. K objednání zde.

Literáti

Jan-Vilimek-Karel-Jaromir-Erben.jpgKarel Jaromír Erben (1811-1870) se narodil v Miletíně, městečku ležícím severovýchodně od Hořic, v okrese Jičín. Jeho otec byl švec, živil se však také jako sadař, dědeček z matčiny strany byl učitel. Rodina by ráda měla z Karla také učitele, ale ten trpěl vadou řeči. Vynikal však hudebním nadáním. Miletínský farář Jan Arnold proto přemluvil rodiče, aby šel studovat do Hradce Králové. Při gymnaziálních studiích si sám čtrnáctiletý Erben musel přivydělávat především vyučováním hry na klavír. Aby mohl pokračovat ve studiích v Praze, pomohli mu majetnější lidé z jeho rodiště. Na přípravném studiu filozofie v Praze se seznámil s o rok starším Karlem Hynkem Máchou a dalšími vlastenci. Putovali spolu nejen po hradech, ale také po pražských kavárnách a hospodách.
Po dokončení studia práv v Praze Erben vystřídal různá místa, dlouho si však vydělával především doučováním. Na přímluvu Palackého získal pravidelný příjem a hlavně možnost cestovat po českých krajích a sbírat lidovou slovesnost. Jeho Prostonárodní české písně a říkadla se vydávají dodnes a i díky němu nebyly zapomenuty. První slušně placenou práci získal až v roce 1851, kdy se stal archivářem města Prahy, od roku 1864 až do své smrti pracoval jako vysoký úředník na pražském magistrátu.

  • Víte, že se Erben narodil s bratrem dvojčetem? Ten však záhy zemřel. Erben sám trpěl tuberkulózou, musel se fyzicky šetřit, často vykašlával krev.
  • V Digitální knihovně SVK HK doporučujeme sbírku věnovanou osobnosti a dílu K. J. Erbena. Více zde.
  • Víte, že Erben balady z Kytice dlouho přepracovával, nacházel údernější a poetičtější obrazy, texty doslova otesával? První pokusy Polednice například pocházejí už ze třicátých let, přitom 1. vydání sbírky Kytice vyšlo v nakladatelství hradeckého rodáka Jaroslava Pospíšila až v roce 1853.
  • Z fondu knihovny doporučujeme komiksové zpracování Kytice. Každou baladu zpracovával jiný ilustrátor, kniha zahrnuje i klasický text. K objednání zde.
  • Víte, že připravujeme novou lekci informačního vzdělávání? Lekce je zaměřena na život a dílo Karla Jaromíra Erbena, nese název: „Potud národ svůj, pokud šetří svých památek.“ Žáci budou pracovat ve skupinách s vybranými baladami z Kytice. V odborné literatuře mimo jiné dohledají, jak se žilo v 19. století, jak to bylo s počty narozených dětí nebo kdy lidé uzavírali sňatek. Sledujte na našem webu sekci Pro školy.
Tipy na výlet
  • Vypravte se do Miletína, kde je možné po předchozí domluvě navštívit básníkům rodný dům, projít si Naučnou stezku K. J. Erbena či se zúčastnit dalších aktivit pořádaných Divadelním souborem Erben, např. Miletínského divadelního jara či Divadelního Erbenova Miletína.
  • Více zde.

Jan-Vilimek-Bozena-Nemcova.jpgBožena Němcová (1820?-1862) se narodila ve Vídni jako Barbora Novotná, od sňatku v roce 1837 Němcová. Její datum narození je předmětem mnoha vědeckých bádání. Není stoprocentně potvrzeno ani rodičovství, nejčastěji se předpokládá, že matkou byla Terezie Novotná a otcem panský kočí Jan Pankl, jak to známe z Babičky. Byla výraznou osobností ve své době. Stala se známou dílem Babička, sbíráním lidové slovesnosti a horlivým vlastenectvím. Je dosud nejvýznamnější českou spisovatelkou a ženou, která předstihla mnohé muže.
Zdraví jí nesloužilo, především od porodu nejmladšího syna Jaroslava tělesně strádala. Byla vzornou matkou, o nejnadanějšího syna Hynka přišla v jeho sedmnácti letech, potomkům vštěpovala, aby se pilně učili, byli pracovití a pomáhali druhým. Manžel Josef Němec byl úředníkem finanční stráže, měl nekompromisní povahu. I kvůli svým vlasteneckým postojům byl často překládán z místa na místo a Němcovi se často stěhovali, žili např. v Červeném Kostelci, Litomyšli, Praze, v Domažlicích. Do Uher se s ním už spisovatelka neodstěhovala, jen jej navštěvovala a při tom podnikala cesty po Slovensku, kde sbírala materiál k slovenským pohádkám a pověstem. Trpěla spory s manželem, které byly způsobeny nejen rozdílností jejich povah. Měla ráda společnost, byla milována i nenáviděna. Ke konci života se s manželem rozešla, odstěhovala se do Litomyšle, kde měla redigovat své spisy. Její vážná choroba však byla již v pokročilém stadiu. Manžel ji nakonec odvezl zpět do Prahy, kde v lednu 1862 zemřela.

  • Víte, že dlouho četla a psala německy? Německá stylistika předčila tu českou, přesto se rozhodla psát z vlasteneckých důvodů jen česky.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: NĚMCOVÁ, Božena. Korespondence I-IV. Praha, 2003-2007. K objednání zde.
  • Víte, že Babičku si můžete u nás půjčit nejen v češtině, slovenštině, němčině, angličtině, ruštině, ale i v maďarštině, francouzštině nebo španělštině? Např. ve španělštině je babička La abuela a můžete si ji objednat zde.
  • Z Digitální knihovny SVK HK doporučujeme: ERBEN, Karel Jaromír –NĚMCOVÁ, Božena. Pohádky. Praha, 1996. S ilustracemi Josefa Lady, dostupné z vybraných počítačů ve studovnách.
  • Víte, že letos je tomu právě dvě stě let, kdy se B. Němcová narodila? Jak by se jí asi žilo dnes? V dopise svému příteli Janu Helceletovi totiž psala, že by si „přála narodit se znovu, as za dvě stě let – anebo ještě později- neboť nevím, bude-li do té doby takový svět, v jakém bych já chtěla žít s rozkoší…“.
Tipy na výlet
  • Doporučujeme ke studiu i za poznáním Muzeum Boženy Němcové v České Skalici. Více zde.
  • Najdete zde ověřené informace, tipy na výlety a další zajímavosti.
Víte, že již od roku 2011 nabízíme školám lekci informačního vzdělávání s tematikou života a díla Boženy Němcové? Doposud proběhlo 143 lekcí, které navštívili žáci základních i středních škol. Objednávky zde.

Josef-Stefan-Kubin.jpgJosef Štefan Kubín (1864-1965) byl pedagog, sběratel lidových vyprávění, překladatel a pohádkář. Rodinné prostředí jej ovlivnilo v jeho tvorbě a zaměření. Pocházel z Jičína, jeho otec Jan byl obuvníkem, sadařem a obchodníkem s ovocem, matka Anna milovala pohádky a lidová vyprávění. Josef Kubín vystudoval gymnázium v Jičíně, poté Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor francouzština, čeština a němčina. V roce 1891 se stal středoškolským profesorem. Působil v Kutné Hoře, Českých Budějovicích, Jičíně, v Mladé Boleslavi a na gymnáziu v Truhlářské ulici v Praze, v roce 1925 odešel do důchodu.
Publikoval už v devadesátých letech 19.století. Velice ceněný je jeho překlad francouzského eposu Píseň o Rolandovi, který vlastní i naše knihovna. K objednání zde.
Za středoškolského působení překládal z francouzštiny a španělštiny. Je autorem učebnic, slovníků a konverzačních příruček o francouzštině. Za tuto činnost byl poctěn uznáním od francouzského ministerstva školství. V našem fondu byste nalezli učebnici: Praktická škola francouzská: moderní příručka, k objednání zde. Nebo slovník francouzského jazyka: Nový kapesní slovník česko-francouzský a francouzsko-český = Nouveau dictionnaire manuel tchèque-français et français-tchèque, k objednání zde.
Před druhou světovou válkou se Kubín věnoval sběru lidových písní v Pošumaví, Podkrkonoší nebo Kladska, které následně vyšly jako Kladské písničky, k objednání zde. Začal také zapisovat autentická vyprávění venkovských vypravěčů. Tato vyprávění vydal až po 2. světové válce v několika souborech, např. Strakatý máslo, k objednání zde.
Ve dvacátých letech začal Kubín sbírat také pohádky. Pohádky, které vydal do roku 1940, byly klasickými adaptacemi lidového podání, kde základ pohádky vycházel převážně z autorových autentických zápisů. Příkladem je kniha pohádek Čarovné kvítí: nové pohádky z roku 1926, k objednání zde. Od čtyřicátých let začal Kubín do pohádek více autorsky zasahovat a projevovat tvůrčí individualitu. Snažil se zachovat bezprostřednost lidového stylu, nářeční slovní zásobu a přirozený dialog a respektoval charakteristické vlastnosti pohádkových postav. Celé pohádkové dílo pro děti shrnul Kubín do čtyřsvazkového souboru Zlatodol pohádek. K objednání zde.
Autorské tvorbě pro dospělé se Kubín začal věnovat až v sedmdesáti letech, psal povídky pro dospělé, kde se opět inspiroval lidovým prostředím. Nejznámější je jeho pětisvazková kniha Jivínské rapsodie, kde se inspiroval osudy prostých lidí Jičína (Jivína) a jeho okolí. K objednání zde. Josef Štefan Kubín zemřel v roce 1965, dožil se neuvěřitelných 101 let.

  • Z fondu knihovny doporučujeme: FETTERS, Aleš. Malý slovník regionálních autorů: Literární tradice našeho kraje. Hradec Králové, 2012. K objednání zde.
  • Víte, že po vzniku Československa začal používat druhé jméno Štefan na počest Slovenska? Tehdy se rozhodl, že přijme jméno od prvního Slováka, se kterým se seznámí. Podle Kubínových vzpomínek jím byl podomní obchodník Štefan Uherka. Viz FORST, Vladimír. Lexikon české literatury, Osobnosti, díla, instituce, K-L. Praha, 1993, s. 1032-1035. K objednání zde.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: CHALOUPKA, Otakar. Čeští spisovatelé literatury pro děti a mládež. Praha, 1985, s. 212-217. K objednání zde.
  • Víte, že na motivy pohádek Josefa Štefana Kubína byly napsány scénáře pro animované a televizní inscenace? Např. animovaná pohádka „Rohatá princezna“ (1967), televizní inscenace „Čertova nevěsta“ (1975), „Jak se peče štěstí“ (1981) nebo večerníčková animovaná pohádka „Čarodějné pohádky“ (2002), které mistrně vypráví Barbora Hrzánová.

Pohadkova-stezka_Krakonos.jpgMarie Kubátová (1922-2013) byla prozaička a dramatička, sběratelka a autorka povídek a pohádek inspirovaných krkonošským folklorem. Narodila se v Praze v rodině nakladatele Jana Kutiny. Matka Amálie Kutinová byla doktorkou farmacie a zároveň folkloristkou a autorkou knih pro děti (mj. cyklus Gabra a Málinka). Kubátová studovala na reálném gymnáziu v Praze, kde maturovala v roce 1941. V letech 1941–43 absolvovala lékárnickou praxi v Křinci u Nymburka. V roce 1943 se provdala za Jaroslava Kubáta, rovněž studenta farmacie, který pocházel z Krkonoš. V roce 1946 promovala na Přírodovědecké fakultě UK v oboru farmacie. Postupně působila jako magistra v lékárnách v Karlových Varech, Křinci, Praze, Horním Maršově, Špindlerově Mlýně a Vrchlabí. Od roku 1952 se její rodina trvale přestěhovala do Vrchlabí, kde manžel Jaroslav působil jako správce lékárny. Kubátová se v tuto dobu starala o své dvě děti, ale i o své rodiče a také pomáhala manželovým rodičům na statku na Benecku. V roce 1970 se opět natrvalo vrátila k lékárnické profesi, ve které setrvala až do odchodu do důchodu v roce 1978. Od té doby se naplno věnovala psaní.
Literární tvorba Marie Kubátové zahrnuje pohádky, povídky a hry s krkonošskou tématikou; dalším okruhem jsou povídky ze současnosti i historie, z lékárenského prostředí a knihy vzpomínek. Když se Kubátová počátkem padesátých let přistěhovala natrvalo do Krkonoš, byl zde mezi lidmi ještě velmi živý krkonošský dialekt. Postupně se seznamovala s mizejícím světem krkonošských tkalců, sklářů, perlařů, ale i pytláků a pašeráků.
Literární prvotinu Kubátové představuje kniha Daremný poudačky, která vyšla v roce 1956; k objednání zde. V roce 1956 uveřejnila Kubátová svou první divadelní hru Jak šla basa do nebe, která se zároveň hrála v Čs. rozhlase, se kterým začala Kubátová intenzivně spolupracovat. První vydání této knihy je k dispozici i v našem fondu; k objednání zde. První knihou s krkonošskou tematikou určenou výhradně dětem byly v roce 1971 Pohádky o Krakonošovi; k objednání zde. V roce 1974 byla odvysílána řada sedmi večerníčků na motivy pohádek Marie Kubátové pod názvem Krkonošské pohádky, ke kterým napsala scénář Božena Šimková. Přestože Marie Kubátová nesouhlasila s celkovým vyzněním jednotlivých postav, které se odchýlilo od jejího autorského rukopisu, Krkonošské pohádky dodnes patří k nejoblíbenějším Večerníčkům. Později vznikl bohužel i spor o autorství mezi Marií Kubátovou a Boženou Šimkovou.
Dalším oblíbeným pohádkovým souborem je kniha Krakonošovo čarobejlí (1998); k objednání zde. Vychází ze staršího cyklu o bylinkách s názvem Hořký bejlí (1981) a je koncipován jako kalendář, podle pořadí, ve kterém v průběhu roku jednotlivé léčivé byliny rostou; k objednání zde.
V roce 1996 připravila pro rozhlas Marie Kubátová cyklus Pohádky o starých krkonošských řemeslech. Jako „hajajové pohádky“ je nezapomenutelně vyprávěl Vlastimil Brodský např. Pohádka z korálků nebo Cukrářská pohádka. Oceňována je i kniha pohádek pro nejmenší Kam odcházejí sněhuláci zjara, kterou doplňují akvarely malířky Dagmar Ježkové; k objednání zde.
Marie Kubátová se nejvíce proslavila knihami s krkonošskou tématikou, ale byla také autorkou společenských novel a povídek, např. její trilogie z lékárenského prostředí (Lékárna U tří koček (1977), Třikrát denně kapku rosy (1978) a Recept na štěstí (1981). Marie Kubátová napsala také povídky, které se vztahují k Hradci Králové a k dalším městům východních Čech. Hradce Králové se týká povídka “Alegorická socha ženy v průčelí Krajského muzea v Hradci Králové“ ze souboru Povídky z muzejních vitrín (1986); k objednání zde. O Hradecké historii vypráví také povídka „Co se v Hradci na Velké a Malé podsíni povídalo o flanderském králi“ z knihy Poutnické povídky (1993), o historii sochy patrona cechu pivovarníků Gambrina, umístěného na cihlové zdi pivovaru obrácené do Komenského ulice; k objednání zde.
Marie Kubátová za celý život vydala více než osmdesát knih. Zemřela v nedožitých jednadevadesáti letech v roce 2013.

  • V Digitální knihovně SVK HK doporučujeme sbírku věnovanou osobnosti a dílu M. Kubátové. Více zde.
  • Víte, že v roce 2009 byla Marie Kubátová vyznamenána Cenou Boženy Němcové, kterou uděluje Akademie literatury české za dílo, které významně přispělo k rozvoji české literatury a společnosti v posledních třech letech? Cenu získala za knihu Haraburdí aneb Jak se líhnou knížky (2007); k objednání zde. Je to kniha vzpomínková, kde autorka píše o svých rodičích a přátelích, vzpomíná na nakladatelství jejího otce, ale i na osobnosti společenského života. Úvodní slova autorky ke knize: Člověk putuje po stezníčku života od nůžek, kterými porodní paníbába střihem do pupeční šňůry oddělila miminko od maminky, až po kolednický uzlíček, kam svázat, co jsem si já poutník vykoledoval na své pouti a co se snad dá i přenést přes práh bytí.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: KUBÁTOVÁ, Marie. Lidská komedie Marie Kubátové. Praha, 1997. K objednání zde.
  • Víte, že v roce 2017 bylo po spisovatelce Marii Kubátové pojmenováno nábřeží ve Vrchlabí? Více se dočtete zde.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: VALOUCH, Josef. Marie Kubátová. Praha, 1986. K objednání zde.
Tip na výlet
  • Na vycházkové trase Malou Úpou v Krkonoších je stálá expozice deseti zastavení Krkonošských pohádek od slavné spisovatelky Marie Kubátové. Více zde.

Marta Pohnerová (1940) je česká výtvarnice, pedagožka a spisovatelka. Narodila se v Hradci Králové, vystudovala výtvarnou výchovu a český jazyk na Masarykově univerzitě v Brně. Působila krátce na Univerzitě Hradec Králové. V současnosti vede v Hradci Králové Dětskou výtvarnou školu; více zde.
Marta Pohnerová je autorkou mnoha knih pro děti, které si sama ilustruje nebo jsou autory ilustrací děti z její výtvarné školy. Většina příběhů jejích dětských knih se odehrává v Hradci Králové. Rovněž ilustrovala i některé knihy Marie Kubátové, např. Lékárnické pohádky: Heřmánková víla (2007), Čarodějnický učedník (2008), nebo knihu Starodávní poutníci: Povídky z krabice na klobouky (2009).
Marta Pohnerová je autorkou metody „duchovní a smyslové výchovy“. Ve své škole se snaží, aby děti mohly rozvíjet schopnosti, které je baví a aby se mohly svobodně vyjadřovat a projevovat emoce, nálady a schopnosti. Výtvarná tvorba by měla být spojena s přírodou, hudbou a příběhem všedního dne. Autorka vydala o této metodě publikace Duchovní a smyslová výchova (díly I – III).

  • Z fondu knihovny doporučujeme: POHNEROVÁ, Marta – POHNER, Karel. Příběhy a pohádky z hradeckých lesů a parků. Hradec Králové, 2008. K objednání zde. Kniha je souborem krátkých vyprávění, děj pohádek je stručný a jasný, ale přesto velice poutavý. Jednotlivé pohádky propojují fotografie manžela Marty Pohnerové, architekta Karla Pohnera.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: POHNEROVÁ, Marta. Augustinovy pohádky. Hradec Králové, 2009. K objednání zde. V knize čtenáře provázejí jednotlivými příběhy skřítci. Děj je zasazen do skutečného prostředí Hradce Králové, tentokrát do míst starého města (Bílá věž, Pivovar, kostel Panny Marie). Důležitou roli zde má moudrý zvon Augustin, ke kterému skřítci chodí pro radu.
  • Víte, že od roku 2012 vede královéhradeckými lesy unikátní pohádková stezka plná příběhů a pohádek podle knih Marty Pohnerové? První trasa vede asi 2,5 km od Mazurovy chalupy a končí u rybníku Výskyt. A od roku 2014 je zde druhá trasa, stezka Vodnická, vede asi 2 km od rybníku Biřička až k rybníku Datlík. Marta Pohnerová spolu s dětmi z její výtvarné školy vyzdobila rovněž Rytířské hradiště, přírodní dětský park u Lesního hřbitova. Více zde.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: POHNEROVÁ, Marta. Pohádky od Labe a Orlice. Hradec Králové, 2011. K objednání zde. Kniha je ilustrována obrázky dětí z výtvarné školy Marty Pohnerové. Obsahuje pětatřicet pohádek, které spojuje téma vody a hlavní hrdinové víla Orlička a vodníček Zelinka.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: POHNEROVÁ, Marta. Pohádky z hradeckých lesů. Hradec Králové, 2012. K objednání zde. Kniha se zaměřuje na oblast královéhradeckých lesů. Několik pohádek z této knihy se objevuje na pohádkové stezce u Lesního hřbitova. Vystupují zde bubáci, skřítci a trpaslíci, např. hejkal Fífa nebo kouzelník Šišule.
  • Víte, že od roku 2011 a 2012 zdobí trolejbusy MHD v Hradci Králové postavičky z Augustiných pohádek Marty Pohnerové? Jde o vílu Pralinku, skřítka Buchtičku, Sklepníka, Dobříka, skřítka Soočníka, vílu Fialku, Vrbového skřítka, skřítky Moudříka a Dobromysla a vílu Barvičku. Více zde nebo zde.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: POHNEROVÁ, Marta. Pohádky skřítka Buchtičky a Černé Tečky. Hradec Králové, 2013. K objednání zde. V knize vystupují postavy, které zosobňují vlastnosti a abstraktní jevy, např. Lež, Láska nebo Štěstí.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: POHNEROVÁ, Marta – ZERZÁN, Milan. Duše stromů. Hradec Králové, 2016. K objednání zde. V zatím poslední dětské knize Marty Pohnerové jsou zachyceny vlastnosti stromů, lidová moudra a pověsti spojené s různými druhy stromů a místy, kde je v lesích mohou lidé najít.

Vaclav_Hanka.jpgVáclav Hanka (10. 6. 1791 - 12. 1. 1861) byl básník, překladatel, slavista a literární historik. Narodil v Hořiněvsi. Vystudoval v Hradci Králové gymnázium (1804-1809). Zde se seznámil s tiskařem Janem Hostivítem Pospíšilem, později s ním spolupracoval, radil mu v nakladatelských plánech a pomáhal se zásobováním Pospíšilova hradeckého knihkupectví.
Po maturitě Hanka studoval v Praze filozofii, navštěvoval také přednášky u Josefa Dobrovského. V letech 1813–14 studoval ve Vídni práva. Po návratu do Prahy se stal knihovníkem a správcem sbírek Národního muzea. Od r. 1848 byl lektorem na pražské univerzitě a od r. 1849 docentem slovanských řečí a literatur, přednášel staroslověnštinu a ruštinu. Byl překladatelem ze slovanských jazyků a editorem staročeských a staroslověnských památek.
Podílel se na reformách českého pravopisu. Prosazoval zavedení analogického pravopisu podle Josefa Dobrovského, nesouhlasil se starým bratrským pravopisem. V roce 1817 vydal „Pravopis český podle základu Dobrovského“, kde prosazoval psaní měkkého i (jota) po hláskách c, s, z. Vznikl proto spor jotistů v čele s Václavem Hankou a ypsilonistů v čele s Janem Nejedlým, profesorem češtiny na pražské univerzitě. Hanka také prosazoval psaní v místo w a psaní ou místo au.
Do vývoje české vědy a kultury se neblaze zapsal jako falzifikátor starých rukopisů spolu s Josefem Lindou. V roce 1817 Václav Hanka nalezl v kostele ve Dvoře Králové nad Labem staré pergameny psané starou češtinou, které údajně pocházely ze 13. století. Pergameny byly nazvány „Rukopis královédvorský“. Veřejnost rukopis přijala a nikdo nepochyboval o jejich pravosti. Ve stejné době byl ale nalezen na zámku Zelená hora u Nepomuku další rukopis, údajně pocházel z 8. až 10. století, později nazván jako „Rukopis zelenohorský“. Josef Dobrovský ale ihned vyslovil pochybnosti o jeho pravosti. Rukopisy byly ale přesto inspirací pro české umělce po celé 19. století.
Václav Hanka nebyl jediným falzifikátorem starých rukopisů. V 18. století vydal skotský básník James Macpherson Básně Ossianovy (1765, The Works of Ossian, the Son of Fingal). Měl to být anglický překlad údajně nalezených starých spisů v gaelském jazyce. I když se od počátku vedly spory o pravosti těchto básní, toto dílo velice ovlivnilo evropský romantismus na přelomu 18. a 19. století. Čeští obrozenci toto dílo přeložili do češtiny, už v roce 1827 překlad provedl Josef František Hollmann.
Václav Hanka byl pohřben na Vyšehradském hřbitově. V roce 1862 mu byla odhalena v Hořiněvsi pamětní deska s nápisem „Národy nehasnou, dokud jazyk žije“. V Hořiněvsi stále stojí rodný dům Václava Hanky , u něhož stojí od roku 1890 Hankův pomník.

  • Z fondu knihovny doporučujeme: HANKA, Václav - SVOBODA, Václav Alois. Rukopis Králodworský: sebránj lyricko-epických Národnjch Zpěwů, wěrně w půwodnjm starém gazyku, též w obnoweném pro snadněgšj wyrozuměnj, s připogenjm německého přeloženj. Praha, 1819. K objednání zde.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: HANKA, Václav - DOBROVSKÝ, Josef. Grammatika, čili, Mluwníce českého gazyka podlé Dobrowského. Praha, 1831. K objednání zde.
  • Z Digitální knihovny SVK HK vybíráme: HANKA, Václav. Prawopis Český Wáclawa Hanky. Praha, 1839. Dostupné online zde.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: SRŠEŇ, Lubomír. Nevšední příběhy portrétů: Puchmajer, Sedláček, Hanka, Rajská, Němcová. Praha, 2011. K objednání zde.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: MACPHERSON, James. Básně Ossianovy. Praha, 1903. K objednání zde.

Významné rodiny

Pomnik-bratri-Capku.jpgAntonín Čapek (1855-1929), narozen v Žernově (okr. Náchod), otec sourozenců Čapkových. Působil jako lékař, pokroková a vůdčí osobnost Úpicka a celého Podkrkonoší.

  • Z fondu knihovny doporučujeme: ŠULCOVÁ, Marie. Čapci. Praha, 1998. K objednání zde.
  • Vybíráme z tisku: FETTERS, Aleš. MUDr. Čapek - otec: před 90 lety zemřel MUDr. Antonín Čapek. In Zprávy Společnosti bratří Čapků 2019, č. 133, s. 6-7. K objednání zde.

Božena Čapková (1866-1924), narozena v Hronově, matka sourozenců Čapkových. Sběratelka podkrkonošského folkloru - lidové písně, pověsti, pohádky, pověry, úsloví a pořekadla.

  • Z fondu knihovny doporučujeme: EKRT, Boris - ŠVANDA, Richard. Bejvávalo..., aneb, Hronov za našich pradědečků a prababiček. Hronov, 2019. K objednání zde.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: ČAPKOVÁ, Božena - KOŘÍZEK, Karel -THOŘOVÁ, Věra (eds.) Lidové písně z Úpicka. Praha, 2002. K objednání zde.

Helena Čapková (1886-1961), narozena v Hronově, starší sestra bratří Čapků; provdaná Koželuhová, poté Palivcová. Působila jako spisovatelka.

  • Z fondu knihovny doporučujeme: ČAPKOVÁ, Helena. Moji milí bratři. Praha, 1962. K objednání zde. Určitě se ale podívejte i na její další díla, která také najdete v našem fondu: Malé děvčeKolébkaO živé lásce nebo Pohádka o babiččině zástěře.
  • Vybíráme z tisku: FETTERS, Aleš - BLAŽKOVÁ, Božena. U nás: knihovnicko-informační zpravodaj Královéhradeckého kraje. Malý slovník regionálních autorů. Literární tradice našeho kraje: volná příloha. 2012, roč. 22, č. 4, s. 9-10 (na předchozích stranách se můžete dočíst i o jejích bratrech Josefovi a Karlovi). Dostupné také online zde.

Josef Čapek (1887-1945), narozen v Hronově, vyrůstal v Úpici, v Žacléři studoval tkalcovskou školu. Působil jako malíř, karikaturista, knižní grafik, ilustrátor, novinář, básník, prozaik a dramatik, redaktor, výtvarný kritik a teoretik. Na mnohé spisovatelské tvorbě - zejm. dramatické - spolupracoval se svým mladším bratrem Karlem. Zemřel na konci 2. světové války v koncentračním táboře Bergen-Belsen.

  • Z fondu knihovny doporučujeme: SLAVÍK, Jaroslav - OPELÍK, Jiří. Josef Čapek. Praha, 1996. K objednání zde.
  • Víte, že vymyslel celosvětově používané slovo robot, které se objevilo v Karlově dramatu R.U.R.?
  • Z fondu knihovny doporučujeme: ČERNÝ, František. Premiéry bratří Čapků. Praha, 2000. K objednání zde.

Karel Čapek (1890-1938), narozen v Malých Svatoňovicích, vyrůstal v Úpici, v Hradci Králové studoval na gymnáziu. Působil jako spisovatel a dramatik, autor knih pro děti, překladatel, novinář, literární a divadelní kritik. S regionem je spjat nejen rodem, ale i částí svého díla - ovlivněn svou hronovskou babičkou Helenou.

  • Z fondu knihovny doporučujeme: KLÍMA, Ivan. Velký věk chce mít též velké mordy: život a dílo Karla Čapka. Praha, 2001. K objednání zde.
  • Některá z jeho děl máme dostupná v Digitální knihovně SVK HK ve sbírce Povinná četba. K prohlédnutí zde.
  • Jeho dílo je volně dostupné v elektronické podobě na webu Městské knihovny v Praze, kde najdete i díla jeho bratra Josefa. Více zde.
Tipy na výlet
  • Doporučujeme navštívit Muzeum bratří Čapků v Malých Svatoňovicích. Více zde.
  • Nebo Vám pro začátek postačí virtuálně procestovat místy, která jsou spojena s Karlem, Josefem a Helenou? Inspiraci na cesty můžete načerpat zde.
Víte, že školám nabízíme zdarma dvě lekce informačního vzdělávání, které se zaměřují na tuto významnou rodinu? Jedná se o lekce Po knihovně letem Čapkovým světem a „Nejjednodušší a nejtěžší je říkat čistou pravdu“. Více informací naleznete zde.

Pametni-deska-bratri-Stefanu.jpgRodina Stefanů představovala významnou hradeckou vlasteneckou rodinu, jejíž členové působili jako lékaři, politici nebo organizátoři veřejného života v Hradci Králové, ale našli bychom mezi nimi i válečné hrdiny druhé světové války.

V Hradci Králové se usadil původně jičínský rodák Kristian Stefan (1819-1892), který učil na hradeckém gymnáziu, založil zde Vyšší dívčí školu (1869), byl zvolen poslancem Českého zemského sněmu za městskou kurii (obvod Hradec Králové, Jaroměř a Josefov), ale uplatnil se rovněž jako překladatel a spisovatel.

  • Z Digitální knihovny SVK HK vybíráme: STEFAN, Kristian. Hradec nad Labem. Praha, 1872. K prohlédnutí zde.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: KULHAVÁ, Zdeňka - STEFAN, Libor - STEFAN, Oto. Kristian Stefan: život a doba zapomenutého vlastence. Pelhřimov, 2019. K objednání zde.

Libor Kristian Stefan (1856-1926), syn Kristiana Stefana byl hradecký vojenský lékař a generál zdravotnictva čs. armády. Velel záložní nemocnici v Pardubicích (původně válečná nemocnice, tzv. Karanténa), kde se doléčovali ranění vojáci. Měl osm synů.

  • Z fondu knihovny doporučujeme: KULHAVÁ, Zdeňka - STEFAN, Libor - STEFAN, Oto. Kristian Stefan: život a doba zapomenutého vlastence. Pelhřimov, 2019, zejm. s. 124-136. K objednání zde.

Ivan Štefan (1914-1943), syn generála Libora Kristiana Stefana. Během druhé světové války působil v odboji v jižní Francii, odkud se snažil dostat do Velké Británie za bratry Aureliem a Benignem. Byl ale zatčen a popraven 12. října 1943.

  • Z databáze PressReader vybíráme článek „Podruhé nacistům neutekl“. K přečtení zde.
  • Pamětní deska bratří Štefanů zde.

Benignus Štefan (1918-1943), syn generála Libora Kristiana Stefana. Působil jako stíhací pilot a člen RAF, pobočník velitele čs. letectva ve VB gen. Karla Janouška. 8. března 1943 byl sestřelen německým letounem a smrtelně havaroval u Plouézec ve Francii.

  • Z fondu knihovny doporučujeme: PTÁČEK, Josef - RAIL, JanLetci Královéhradecka v druhém čs. zahraničním odboji (1939-1945). Dobruška, 2000, zejm. s. 137-140. K objednání zde.

Hvězdoslav Stefan (1920-2009), nejmladší syn Libora Kristiana Stefana. Ve svých 19 letech působil během druhé světové války v odboji, člen Obrany národa; v zahraničí zajat a vězněn v Bayreuthu. Po válce vystudoval lékařství a stal se dětským chirurgem, urologem, specializoval se na urogenitální operace. Jako první v Československu úspěšně oddělil siamská dvojčata (operace proběhla v hradecké Fakultní nemocnici). Rovněž se zabýval dějinami medicíny.

  • Z fondu knihovny doporučujeme: STEFAN, Hvězdoslav. Karel Rokitanský. Hradec Králové, 2005. K objednání zde.
  • Z Digitální knihovny SVK HK vybíráme: STEFAN, Hvězdoslav. Karel Rokitanský: historická črta s úvodním slovem Jana Bedrny. Hradec Králové, 1954. K prohlédnutí zde.
  • Vybíráme z tisku: MORÁVEK, Petr. Zemřel profesor Hvězdoslav Stefan. In Česká urologie 2009, roč. 13, č. 2, s. 186. Více zde.

Víte, že je podle rodiny Stefanů pojmenována hradecká ulice bratří Štefanů? K záměně „S“ za „Š“ došlo pravděpodobně kvůli zápisu v matrice. Přečíst si o tom můžete ve Vojenských zdravotnických listech zde.

Mestansky-dum-Male-nam-4.jpgZ rodiny Medkových pocházeli legionáři a spisovatelé Rudolf a Jaroslav Medkovi, oba rodáci z Malého náměstí v Hradci Králové. Jejich otec Václav byl ševcem, dědeček z matčiny strany František Špatenka byl ve Slatině u Hradce Králové písmákem. Manželka Rudolfa Medka Eva psala básně, jejich první syn Ivan se stal novinářem a hudebním kritikem a druhý syn Mikuláš surrealistickým malířem. Emila Medková, manželka Mikuláše, se prosadila jako fotografka.

Rudolf Medek (1890-1940) byl básník, dramatik, prozaik, legionář a generál Československé armády. Vystudoval učitelský ústav v Hradci Králové a patřil k zakladatelům hradeckého studentského spolku Mansarda. Své básnické prvotiny publikoval v časopise Moderní revue. V první světové válce bojoval v Rusku v Československých legiích, účastnil se bojů u Zborova, spolupracoval s M. R. Štefánikem anebo doprovázel T. G. Masaryka při jeho cestě k legiím. Po návratu do vlasti dosáhl hodnosti plukovníka, později generála. Do března 1939 vedl Památník odboje na Vítkově jako muzeum a archiv československých legií. Roku 1934 stál v čele protiněmeckých demonstrací a varoval před bolševismem a hitlerismem. Mnichovská dohoda ho velice zasáhla, patřil k nejrozhodnějším zastáncům obrany Československa a s mnichovskou kapitulací zásadně nesouhlasil. Zemřel na zánět pobřišnice v srpnu 1940. Jeho knihy postihly třikrát zákazy, byly vyřazovány z knihoven za německé okupace, v době komunistického režimu po roce 1948 a začátkem sedmdesátých let 20. století.

  • Víte, že po Mnichovu vrátil svá vojenská vyznamenání? Francii Řád čestné legie 5. a 4. třídy, Velké Británii Řád za vynikající službu.
  • Z prozaického díla je nejvýznamnější legionářská pentalogie (Ohnivý drak, Veliké dni, Ostrov v bouři, Mohutný sen a román Anabáze).
  • Rodnému městu věnoval básně v knížce Dvě básně, prózu Kavčí plácek anebo Poznámky o Hradci kulturním.
  • Veškeré zmíněné tituly jsou u nás dostupné jak v tištěné, tak i v digitální podobě. V Digitální knihovně SVK HK nabízíme přímo sbírku věnovanou osobnosti a dílu Rudolfa Medka. Více zde.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: MEDEK, Rudolf. Odvrhnutý básník. Praha: Torst, 2002. K objednání zde; KOCOUREK, Katya. Čechoslovakista Rudolf Medek: politický životopis. Praha, 2011. K objednání zde; VÁCHA, Dalibor. Srdce tak bohaté na život: Rudolf Medek a jeho doba (1890-1940). Praha, 2017. K objednání zde.

Jaroslav Medek (1893-1971), nevlastní mladší bratr Rudolfa Medka, otec Václav Medek se po smrti první ženy oženil s její sestrou. Jaroslav Medek se vyučil typografem, za 1. světové války bojoval na srbské frontě, od května do srpna 1918 prodělal s třetím batalionem celé italské tažení. V srpnu 1918 přeběhl na italskou stranu a od října 1918 byl poručíkem u 35. střeleckého pluku. Účastnil se bojů proti vojskům Maďarské republiky Rad. Po válce vedl Lidové tiskárny v Hradci Králové, byl redaktorem legionářského nakladatelství a později ředitelem Odborné typografické školy v Praze. Do literárních postav vkládal své autobiografické zážitky z válečné fronty.

  • Víte, že v článku Medkův Hradec Králové, který vyšel v Národní politice 10. 10. 1940, oznámil, že městská rada rozhodla, že na Medkově rodném domě bude zasazena kovová pamětní deska a navrhl, aby se v budoucnu konal „Medkův Hradec Králové“ jako Jiráskův Hronov nebo Klicperův Chlumec? Nic z toho se bohužel nestalo.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: MEDEK, Jaroslav. Třetí batalion: listy z deníku. Praha, 1932. K objednání zde. V románu mimo jiné líčí velice autenticky atmosféru začátku první světové války v Hradci Králové.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: MEDEK, Jaroslav. Zvon padlých. Praha, 1929. K objednání zde. Román byl vydán k desátému výročí vzniku Československa, úvod románu je uveden textem „Každého večera za soumraku ozve se hlas roveretského zvonu, aby po celých pět minut zněl na paměť všech, kdo padli ve světové válce.“ Víte, že v Roveretu v Itálii tento zvon opravdu existuje už od roku 1925, patří k největším na světě a váží 22, 6 tuny? Původně byl tvořen pouze ze zbraní, přičemž na jeho stavbu přispěla každá armáda, která v první světové válce bojovala. Např. Československo darovalo část kanonu z plzeňské zbrojovky. Zvon je stále funkční a každý den přesně ve 21:30 odbíjí na památku padlých.
  • Jaroslav Medek vydal v roce 1930 knihu „Co nám tatínek vypravoval“, kde citlivě upravil otcovy vzpomínky z let 1861-1907. Viz MEDEK, Jaroslav. Co nám tatínek vypravoval. Praha, 1930. K objednání zde.

Eva Medková (1895-1953), nejstarší dcera impresionistického malíře Antonína Slavíčka, manželka Rudolfa Medka. Byla spřízněna s T. G. Masarykem - její matka Bohumila se po smrti manžela vdala za Herberta Masaryka. Herberta a Anna Masarykovy se díky tomu staly jejími nevlastními sestrami. Eva Medková působila jako básnířka a spisovatelka. Její bratr Jan se stal malířem a Jiří filmovým režisérem. Napsala vzpomínky na otce Antonína Slavíčka; je autorkou románu, drobných próz a básní.

  • Z fondu knihovny doporučujeme: MEDKOVÁ, Eva. Vzpomínám na Antonína Slavíčka. Praha, 1946. K objednání zde.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: MEDKOVÁ, Eva. Návrat Martina Holce: román. Praha, 1942. K objednání zde.

Ivan Medek (1925-2010), starší syn Rudolfa Medka, český novinář, původní profesí muzikolog, do roku 1948 spolupracovník Talichova Českého komorního orchestru a České filharmonie, kde se v 60. letech podílel na dramaturgii orchestru. Po podpisu Charty 77 musel emigrovat do Rakouska. Spolupracoval se stanicemi Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. Mnozí znali jeho památnou větu v relaci vysílání „Ivan Medek – Hlas Ameriky – Vídeň“. Letech 1993-1998 působil jako pracovník a později ředitel Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla. V roce 2008 získal Cenu Ferdinanda Peroutky. Po roce 2000 natočil životopisný seriál Medkové pro Českou televizi a pro Český rozhlas memoárový cyklus Osudy. Pravidelně četl své rozhlasové komentáře a fejetony v českém vysílání BBC (do roku 2005). Zemřel po dlouhé nemoci v lednu 2010.

  • Z fondu knihovny doporučujeme: MEDEK, Ivan. Děkuji, mám se výborně. Praha, 2005. K objednání zde.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: MEDEK, Ivan. Jak to vidím: z rozhlasových komentářů 2000-2002. Praha, 2003. K objednání zde.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: MEDEK, Ivan. Malinký peníz na jeden telefonát do nového života. České Budějovice, 2010. K objednání zde.

Mikuláš Medek (1926-1974), český malíř, syn Rudolfa Medka, přední osobnost českého malířství 50. a 60. let. Absolvoval státní grafickou školu v Praze. Následně studoval na Vysoké škole umělecko-průmyslové, kde byl žákem Františka Muziky a Františka Tichého, a kde se věnoval především tvorbě ilustrace. Studium nedokončil, protože byl synem legionáře, a tak jej vyloučili v rámci politických čistek v roce 1949. V 50. letech sice pracoval jako dělník, ale zároveň spolupracoval se surrealistickou skupinou kolem K. Teigeho. V roce 1951 se oženil s Emilou Tláskalovou, která působila jako umělecká fotografka a byla mu po celý život velkou oporou. V 60. letech jej přijali do Svazu výtvarných umělců. V roce 1963 vytvořil oltářní obraz kostela v Jedovnicích. Koncem 60. let pracoval a vystavoval také v zahraničí, vytvořil interiéry kanceláří Čs. aerolinií v Damašku, Košicích, Paříži, Praze-Ruzyni a New Yorku. Zemřel v srpnu 1974, v nedožitých 48 letech, na následky dlouhotrvající těžké choroby diabetes. V originalitě projevu a nevšední spiritualitě svého díla patří Mikuláš Medek k předním umělcům nejen českého, ale i světového malířství druhé poloviny 20. století.

  • Z fondu knihovny doporučujeme: MEDEK, Mikuláš. Texty. Praha, 1995. K objednání zde.
  • Vynikající jsou také jeho knižní ilustrace: WERFEL, Franz. Píseň o Bernadettě. Praha, 1999. K objednání zde. Nebo sbírka BŘEZINA, Otokar. Ruce. Brno, 1965. K objednání zde.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: Mikuláš Medek: malířské dílo 1942-1974 : 20.3.-20.5.1990. Brno, 1990. K objednání zde.

Emila Medková (1928-1985), česká fotografka, manželka Mikuláše Medka. Členka pražské skupiny surrealistů, významná osobnost české poválečné fotografie, vytvořila si vlastní styl tzv. strukturální fotografie. Její umělecké fotografie obsahuje i titul Obsluhoval jsem anglického krále od Bohumila Hrabala ve vydání z roku 1990.

  • Z fondu knihovny doporučujeme: BYDŽOVSKÁ, Lenka - SRP, Karel. Emila Medková. Praha, 2001. K objednání zde.

Mestsky-dum_Male-nam-120.jpgZakladatelem významné hradecké rodiny Červených byl vynálezce a výrobce žesťových nástrojů Václav František Červený. Tento rodák z Dubče u Prahy se usadil ve 40. letech 19. století v Hradci Králové a založil zde podnik na výrobu žesťových nástrojů. Jeho syn Otakar vedl pobočku firmy v Kyjevě a významně podporoval československý odboj a legie v Rusku. Vnukem Václava Františka byl spisovatel, český kabaretiér, humorista a hudební skladatel Jiří Červený. Dcera Jiřího, Soňa Červená, se stala herečkou a světoznámou operní pěvkyní.

Václav František Červený (1819-1896), pocházel z Dubče u Prahy a vyučil se u pražského mistra Jana Adama Bauera, výrobce dechových plechových nástrojů. Po vyučení pracoval jako tovaryš pět let v několika dílnách ve střední Evropě. Již ve svých 23 letech si strategicky zvolil pro založení své vlastní nástrojařské dílny město Hradec Králové, protože Hradec měl velkou vojenskou posádku s vojenskou kapelou a v blízkosti se nacházely i další posádky v Pardubicích a Josefově. Podnik na výrobu žesťových nástrojů Červený založil v roce 1842. O rok později získala firma výrobní prostory v centru města, na rozhraní Malého náměstí a Kavčího plácku v domě čp. 120. Na tomto místě se nástroje vyráběly i po znárodnění až do roku 1973, tedy nepřetržitě neuvěřitelných 130 let. Podnik slavil úspěchy na mnoha mezinárodních výstavách a soutěžích a Červený továrnu stále rozšiřoval. Měl pobočku závodu dokonce i v USA, jeho syn Otakar vedl pobočku v Kyjevě. Synové Jaroslav a Stanislav se stali roku 1876 společníky firmy v Hradci Králové. Po roce 1948 byla továrna administrativně začleněna do státního podniku AMATI Kraslice. Značku „V. F. Červený a synové“ v současnosti vlastní firma Amati-Denak. Značka „V. F. Červený a synové“ má vlastní výrobu v Hradci Králové – Kuklenách jako dceřiná společnost Amati- Denak.

  • Víte, že když v neděli 19. ledna 1896 V. F. Červený zemřel ve věku 76 let, loučily se s ním zástupy Hradečanů? V průvodu kráčely i tři dechové hudby, ale nevydaly ani tón. Muzikanti nesli nástroje zahalené do černé látky. Mistr zemřel.
  • Z Digitální knihovny SVK HK vybíráme: ČERVENÝ, Václav František. Životopis V.F. Červeného: ku padesátiletému jubileu založení c. a k. dvorní továrny na hudební nástroje firmy V.F. Červený a synové v Hradci Králové. Praha, 1892. K prohlédnutí zde.
  • Víte, že V. F. Červený vynalezl 24 nových nástrojů, zejména tuby a baskřídlovky? Tyto nástroje měly širokou menzuru a jemnou barvu zvuku, čímž se lišily od západoevropských plechových nástrojů té doby, které zněly naopak ostře. Pro hudebního skladatele Richarda Wagnera vyrobil speciální druh tuby, tzv. Wagnerovu tubu.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: MORAVEC, Josef. Václav František Červený: muzikant - podnikatel – vynálezce. Praha, 1996. K objednání zde.
  • Víte, že V. F. Červený prosadil výstavbu hradeckého divadla, které bylo otevřeno roku 1885 a pojmenováno po V. K. Klicperovi?
  • Z fondu knihovny doporučujeme: ČERVENÁ, Soňa. Můjváclav. Brno, 2001. K objednání zde.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: PAVLÍK, Jiří. Václav František Červený: doba, život, dílo. Praha, 2006. K objednání zde.
  • Víte, že Červený zdokonalil i bicí nástroje? Zvýšil jejich účinek použitím nového materiálu, především aluminia. A dnešní tvar trianglu je také jeho myšlenkou.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: FOLTIN, Karel. Největší osobnosti našich dějin: průmyslníci, podnikatelé, bankéři : životní příběhy, úspěchy i prohry významných osobností naší historie. Olomouc, 2012. K objednání zde.
  • Červený vynalézá pořád něco! je název 961. schůzky zvukové podoby Toulek českou minulostí, která se věnuje osobě V. F. Červeného a jeho rodině. Poslechnout a přečíst si ji můžete na webu Českého rozhlasu zde. K vypůjčení na CD je rovněž ve fondu knihovny zde.

Otakar Červený (1850-1930), syn Václava Františka Červeného. Po studiích na pardubické reálce se specializoval na cukrovarnictví. V roce 1878 se stal zástupcem ředitele cukrovaru v Tambovské gubernii v Rusku, kde využil znalosti ruštiny, kterou ho učil profesor Kristián Stefan, přítel Otakarova otce. V roce 1887 rodinná firma „V. F. Červený a synové“ založila pobočný závod v Kyjevě. Otakar se s manželkou Marií přestěhoval do Kyjeva a vedl tuto pobočku do roku 1918. Rodina hostila v Kyjevě mnohé osobnosti české kultury, např. Julia Zeyera, Jaroslava Kociana nebo Josefa Suka.
Po vypuknutí války v roce 1914 byla situace Čechů žijících v Rusku velmi vážná, jelikož se stali příslušníky nepřátelského státu, a tak jim hrozila deportace na Sibiř a konfiskace majetku. Otakar Červený se prostřednictvím svých kontaktů snažil pomoci svým krajanům. Jako jeden z hlavních mluvčích se zúčastnil v září 1914 audience u cara Mikuláše II. Ta měla za cíl zlepšit situaci českých starousedlíků a uprchlíků v Rusku. Spolu s manželkou Marií přispěli peněžitými dary na zřízení fondu pro Českou družinu, což byla jednotka dobrovolníků složená z Čechů žijících v Rusku, předchůdkyně československých legií. Manželé Červení spolufinancovali zřízení lazaretu pro raněné a nemocné legionáře v Kyjevě. Rudolf Medek po válce vzpomínal na velkou obětavost a statečnost Marie Červené. V rodině Červených pobýval i T. G. Masaryk při své cestě po Rusku. Když na počátku roku 1918 dobyly sovětské oddíly Kyjev, byl Otakaru Červenému zkonfiskován majetek, zablokován účet v bance a byl dvakrát vězněn, ačkoliv mu tehdy bylo už 68 let. Až v roce 1921 se na základě osobní intervence prezidenta T. G. Masaryka podařilo prostřednictvím mezinárodního Červeného kříže získat povolení pro návrat rodiny Červených do Československa.

  • Z digitální knihovny SVK HK vybíráme: VANĚK, Otakar HOLEČEK, Vojtěch – MEDEK, Rudolf. Za svobodu: obrázková kronika československého revolučního hnutí na Rusi 1914-1920. Praha, 1928, s. 22-24. Kniha je dostupná k prohlédnutí ve studovnách ve 4. a 5. NP. Lze si ji rovněž vypůjčit v tištěné podobě zde.
  • Z digitální knihovny SVK HK vybíráme: MEDEK, Rudolf. Máťuška našich legionářů v Rusku. In Kraj Královehradecký 1921, roč. XII, č. 27-28, 1. 4., s. 7. K prohlédnutí zde.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: PAVLÍK, Jiří. Otakar Červený, mecenáš československých legií v Rusku. Červený Kostelec, 2014. K objednání zde.

Jiří Červený (1887-1962), vnuk Václava Františka Červeného. Za studií na hradeckém gymnáziu spoluorganizoval literárně vzdělávací kroužek „Mansarda“, který vznikl v roce 1903. Skupina vydávala ručně psané nebo hektografované časopisy, založila si vlastní knihovnu, pořádala výlety a večírky s programem a tancem. Během právnických studií v Praze se Jiří Červený scházel se svými hradeckými přáteli, při vzpomínkách na domov se zrodila myšlenka založit studentský kabaret Červená sedma. Červená sedma byla literární kabaret, chtěla bavit obecenstvo vkusně, s uměleckými nároky. Recitovaly se a zpívaly texty Františka Gellnera, Artura Longena nebo Františka Šrámka. K prvnímu oficiálnímu vystoupení Sedmy došlo v červnu 1910 na všestudentské slavnosti na výstavišti v Praze. Červená sedma působila nejdříve amatérsky. Po příchodu Eduarda Basse do kabaretu v roce 1913 se jeho působením Sedma propracovala k profesionalitě. Bass byl výborný humorista a zpíval i hrál v parodiích. Postupně se účinkujícími kabaretu stali také Ferenc Futurista, Eman Fiala, Jindřich Plachta, R. A. Dvorský nebo Karel Hašler. Od roku 1918 Jiří Červený stál v čele již profesionálního kabaretu Červená sedma. Po různých těžkostech, které činnost kabaretu provázely, v roce 1922 Červená sedma zanikla.
Červený byl hlavním autorem písní, skladatelsky, textařsky a překladatelsky se podílel na více než 400 písních, zhudebnil např. Nerudovu Ukolébavku, báseň J. V. Sládka Bílá hora, verše Fráni Šrámka Svatební. Červený byl jedním z prvních průkopníků náročnějšího přednesového šansonu. Mnoho písní bylo nahráno na gramofonové desky. Po zániku kabaretu si Jiří Červený otevřel vlastní advokátní praxi, kterou provozoval do roku 1949. Stal se zakladatelem a předsedou Kruhu autorů písniček a operet KAPO, v němž úspěšně hájil zájmy domácích skladatelů, textařů populární hudby. Za okupace byl vězněn, po druhé světové válce také pracoval v autorské organizaci OSA.

  • Z fondu knihovny doporučujeme: ČERVENÝ, Jiří. Paměti Mansardy. Havlíčkův Brod, 1962. K objednání zde.
  • Víte, že první neoficiální vystoupení Červené sedmy bylo v Hradci Králové v rámci vysokoškolského spolku Dobroslav v prosinci 1909?
  • Z fondu knihovny doporučujeme: ČERVENÝ, Jiří. Červená sedma. Praha, 1959. K objednání zde.
  • Víte, že název Červená sedma vznikl podle jména hlavního iniciátora Jiřího Červeného a Sedma bylo parodickou nadsázkou proto, že účastníků bylo původně šest? Dumasovi tři mušketýři byli čtyři a “sedmičkářů” bylo celkem šest.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: Smích Červené sedmy: ze zlaté doby českého kabaretu 1910-1922. Praha, 1981. K objednání zde.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: RUT, Přemysl. Orchestrion v hlavě: (česká autorská písnička mezi poezií a divadlem). Praha, 2010. K objednání zde.
  • Z digitální knihovny SVK HK vybíráme: 1. sjezd příslušníků bývalého královéhradeckého pěšího pluku č. 18: dne 28. června 1936 v Hradci Králové. Hradec Králové, 1936, s. 36 - vzpomínka Jiřího Červeného. K prohlédnutí zde.

Soňa Červená (1925) je operní pěvkyně, mezzosopranistka a altistka. Její první divadelní angažmá bylo v Osvobozeném divadle, kde zpívala v muzikálu Divotvorný hrnec. V letech 1952-1958 působila ve Státní opeře v Brně a roku 1958 přešla do opery Unter den Linden ve východním Berlíně, kde měla velký úspěch v roli Carmen. Toto provedení bylo nahráno v roce 1960 na gramofonové desky. V lednu 1962 emigrovala do západního Berlína posledním otevřeným přechodem. Stala se sólistkou operních domů ve Vídni, Miláně, Amsterdamu, Barceloně, Bruselu, Lisabonu a všech velkých německých operních scén. Jedenáct sezón zpívala v San Francisku. Zasloužila se také o vzorovou interpretaci Janáčkových oper v češtině. Po uzavření operní dráhy působila v renomovaném činoherním divadle Thalia v Hamburku, kde spolupracovala s avantgardním režisérem Robertem Wilsonem. Díky tomuto režisérovi se po sametové revoluci vrátila natrvalo do Čech, obsadil ji do Janáčkovy opery Osud, kterou režíroval v Národním divadle. V roce 2004 získala Cenu Thálie jako zvláštní cenu kolegia. Zpívala hlavní roli Milady Horákové v komorní opeře „Zítra se bude…“, ke které hudbu napsal Aleš Březina. V roce 2010 zpívala roli zpěvačky Emilii Marty v Čapkově hře Věc Makropulos, kde režii a scénickou výpravu provedl opět Robert Wilson. V roce 2017 byl natočen filmový dokument od Olgy Sommerové „Červená“.
Soňa Červená napsala knihu „Můj Václav“ o svém hradeckém pradědečkovi Václavu Františkovi Červeném. Čerpala z rukopisných zápisků svého otce Jiřího Červeného. V Hradci Králové obdržela Cenu dr. Františka Ulricha za celoživotní dílo. Soňa Červená iniciovala a byla mediální tváří sbírky na stavbu varhan ve Filharmonii Hradec Králové. V roce 2012 obdržela čestné občanství města Hradce Králové.

  • Z fondu knihovny doporučujeme: ČERVENÁ, Soňa. Můjváclav. Brno, 2001. K objednání zde.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: ČERVENÁ, Soňa. Stýskání zažehnáno. Praha, 2019. K objednání zde.
  • Víte že, byla v roce 2018 pojmenována po Soně Červené nově objevená planetka č. 26897? Planetku objevila česká astronomka Lenka Kotková. Planetka nese jméno „CERVENA“. Informace o planetce najdete zde. Dočíst se o ní můžete také v titulu Stýskání zažehnáno na s. 342, viz výše.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: ČERVENÁ, Soňa. Stýskání zakázáno: kousek mého divadelního děje-spisu a země-spisu. Praha, 2019. K objednání zde.
  • Vybíráme z tisku: Soňa Červená už je čestnou občankou Hradce Králové. In Mladá fronta Dnes - Královéhradecké vydání 2012, roč. 23, č. 51, S. B3. K objednání zde.

Mestsky-dum-cp-60-a-61.jpgRodina Petrofových je významná především svou podnikatelskou a kulturní činností v Hradci Králové. Už šestá generace rodiny se podílí na vedení světoznámé firmy na výrobu akustických klavírů Petrof. Zakladatelem firmy byl Antonín Petrof, který založil firmu v 60. letech 19. století. Jan Petrof, pravnuk Antonína Petrofa, převzal firmu v roce 1991 po čtyřicetiletém násilném zestátnění firmy. Nyní podnik vede dcera Jana Petrofa Zuzana Ceralová-Petrofová.

Antonín Petrof (1839-1915) se narodil v Hradci Králové - Kuklenách. Jeho otec Jan Petrof si zde zřídil truhlářskou dílnu a později se přestěhoval do přízemního domku č. p. 61 na starém městě, nynějším náměstí Jana Pavla II., naproti vchodu do katedrály sv. Ducha. Antonín se u svého otce vyučil truhlářem. V osmnácti letech odešel do Vídně ke strýci Johannu Heitzmannovi, který vlastnil malou továrnu na výrobu klavírů. Po vyučení u strýce pracoval ještě v dalších vídeňských firmách na výrobu klavírů, např. v závodě Ehrbar nebo Schweighofer.
Hned po návratu domů v roce 1864 postavil v otcově dílně první čtyři klavíry. V roce 1869 se oženil s dcerou zámožného hradeckého koželuha Marií Götzovou. Stísněné poměry města tlakem hradeb neumožňovaly rozmach firmy, proto A. Petrof koupil zájezdní hostinec u tzv. císařské silnice u Nového Hradce Králové. Na jeho místě vybudoval moderní závod, základ současného podniku, a od roku 1874 zde probíhala výroba. Petrof zaváděl nová technická zlepšení nástrojů a rychle reagoval na nové vynálezy. Už v roce 1875 začal stavět klavíry s dvojitou repetiční anglickou mechanikou. Anglická mechanika na rozdíl od starší vídeňské umožňovala plnější a zvučnější tón, tato mechanika se dále vyvíjela a dnešní klavíry mají mechaniku na tomto základě. V roce 1878 stavěl klavíry s pancéřovým litinovým rámem na upevnění strun, dříve se používal dřevěný rám. V roce 1883 zavedl výrobu pianin. Modernizoval také výrobu jednotlivých dílů, zavedl parní stroj a jako druhý v Hradci elektrický proud. Vyráběl si vlastní klávesy a vlastní klavírní mechaniku. Založil pobočky ve Vídni a Temešváru v Uhersku. Klavíry vyvážel do celé Evropy. Ještě za jeho života dosáhly královéhradecké klavíry světové proslulosti a získaly ocenění na řadě mezinárodních výstav.
Kolem roku 1909 zaměstnával 250 zaměstnanců. Od roku 1908 byl Antonín Petrof členem Národohospodářského ústavu v Praze. Dále byl členem obecního zastupitelstva na Novém Hradci a členem mnohých vlasteneckých spolků. Antonín Petrof zemřel během 1. světové války v roce 1915.
V této době podnik řídí jeho synové Antonín, Jan a Vladimír. V meziválečném období se ještě více rozvíjel export klavírů, vyváželo se do všech evropských zemí, ale i do USA, Turecka Tuniska, Egypta, Indie, Číny, Japonska a Austrálie. Investovalo se do stavby nové pětipodlažní budovy s moderní strojovnou v přízemí, skladištěm a sušárnou. Třetí generace, synové Ivan a Dmitrij, synové Jana Petrofa a Eduard, syn Antonína Petrofa, nastoupili těsně po 2. světové válce, ale podnik mohli řídit velice krátce, protože byl 1. února 1948 vyvlastněn státem. Rodině byly sebrány jejich domy, zakázán přístup do továrny a 5 členů rodiny bylo uvězněno.

  • Z fondu knihovny doporučujeme: ŠIMŮNEK, Marek. Petrof®: 1864-2019/CZ: půvab, elegance, tajemství, radost, opojení, fantazie. Hradec Králové, 2019. K objednání zde.
  • Víte, že rod Petrofů pochází z Ruska? Z informací vídeňského Vojenského archivu Rakouska vyplývá, že vojín Martin Pietrow sloužící u mladoboleslavské Leib Compagnie pocházel ze sibiřského města Tomsk. Jeho novým domovem se stalo po skončení vojenské služby Mšeno, kde se živil voskařstvím a vychoval 2 syny – Antonína (1774) a Františka (1784). František byl ve Mšeně tesařem a měl 5 dětí, prvorozený Jan (nar. 1806) se usadil v Kuklenách u Hradce Králové a byl otcem Antonína Petrofa, zakladatele továrny Petrof. Dočtete se v Petrof®: 1864-2019/CZ: půvab, elegance, tajemství, radost, opojení, fantazie na s. 5.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: ROHLENA, Jaroslav. Význačné osobnosti Nového Hradce Králové minulosti. Hradec Králové, 2017, s. 22-28. K objednání zde.
  • Víte, že vilu Antonína Petrofa u továrny nejdříve navrhoval Josef Gočár, ale tento projekt nevyšel a vilu navrhl a postavil architekt Liska? Více se dočtete v: GOČÁR, Josef. Sny a vize : neuskutečněné projekty Josefa Gočára pro Hradec Králové : [katalog výstavy pořádané v Muzeu východních Čech v Hradci Králové od 18.5. do 31.10.2010]. Hradec Králové, 2010. K objednání zde.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: FOLTIN, Karel. Největší osobnosti našich dějin: průmyslníci, podnikatelé, bankéři : životní příběhy, úspěchy i prohry významných osobností naší historie . Olomouc, 2012, s. 105-110. K objednání zde.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: VALÁŠKOVÁ, Zina – MACHÁČEK, F. – ZRŮBEK, Rudolf. Klavír a lidé: výroba klavírů a pianin v Československu. Hradec Králové, 1984. K objednání zde.
  • Víte, že byla 4. května 2018 odhalena pamětní deska na domě, ve kterém Antonín Petrof v roce 1864 vyrobil první klavír? Je to dům čp. 60/6 a stojí na náměstí Jana Pavla II. naproti vchodu do katedrály sv. Ducha. Více zde.

Jan Petrof (1940) je pravnukem zakladatele Antonína Petrofa a synem Dmitrije Petrofa, patří do čtvrté generace Petrofů. Za totalitního režimu pracoval jako projektant u Lesostaveb Hradec Králové a Východočeských státních lesů, vystudoval dálkově ekonomii, fakultu výrobně ekonomickou. V roce 1991 nastoupil na pozici obchodního náměstka ředitele státního podniku „Továrna na piana“, státního podniku Petrof. V restituci byla uznána rodině pouze 4% podílu celkového majetku, proto si Petrofovi museli od Fondu národního majetku za 250 milionů podnik koupit. Rodina chtěla odkoupit jenom hradecký Petrof, ale stát povolil zprivatizovat pouze celý podnik i s pobočkami. Rodina tak musela koupit celých 96% zpět a zadlužit se. Jan Petrof vedl vleklá jednání o privatizaci podniku, která byla sice dokončena v roce 1998, ale až v roce 2001 se akciová společnost Továrna na piana změnila ve společnost s ručením omezením PETROF a jejím ředitelem se stal Ing. Jan Petrof.
Jan Petrof se snažil nejen o postupné převzetí firmy rodině Petrofů, ale zaměřoval současně aktivitu podniku na větší zkvalitňování nástrojů, aby se značka Petrof zařadila opět mezi špičkové značky v Evropě a ve světě. V polovině 90. let bylo dokončeno výzkumné centrum s vlastní velkoobjemovou bezodrazovou měřící komorou, největší svého druhu v ČR. Komora slouží k posouzení kvality nástroje, materiálů i jednotlivých dílů. Výsledkem výzkumu je například patent na klavírní mechaniku MAA, tj. magneticky akcelerovaná klavírní mechanika. Tuto mechaniku si v roce 2003 firma Petrof patentovala. Klavírní mechanika MAA přinesla nové možnosti techniky klavírní hry, celkové odlehčení soustavy a zvýšení celkové životnosti nástroje. Petrof se stal významným členem Svazu evropských výrobců pian (Europiano) a členem Evropské konfederace výrobců hudebních nástrojů (CAFIM).
Jan Petrof v roce 2004 předal štafetu své dceři Zuzaně Ceralové, která se stala ředitelkou firmy. V roce 2005 byl Jan Petrof jmenován prezidentem Českého klavírnického svazu. V roce 2008 dostal Státní vyznamenání „Za zásluhy“ z rukou prezidenta Václava Klause. V roce 2014 převzal Medaili statutárního města Hradce Králové z rukou primátora Zdeňka Finka a v roce 2018 Univerzita Hradec Králové udělila Ing. Janu Petrofovi doktorát honoris causa v oboru Management a Zlatou medaili Univerzity Hradec Králové.

  • Na počátku byl vojín a truhlář Martin Petrof… je název 1029. schůzky zvukové podoby Toulek českou minulostí, která se věnuje rodině Petrofů. Poslechnout a přečíst si ji můžete na webu Českého rozhlasu zde. K vypůjčení na CD je rovněž ve fondu knihovny zde.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: Jan Petrof. Hradec Králové, 2018. K objednání zde.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: Vědci, vynálezci a podnikatelé v českých zemích - současnost. Praha, 2019, s. 91-97. K objednání zde.

Zuzana Ceralová-Petrofová (1968) je dcerou Jana Petrofa, představuje pátou generaci Petrofů. Po maturitě na gymnáziu J. K. Tyla vystudovala farmaceutickou fakultu Univerzity Karlovy v Hradci Králové. Dalších pět let pracovala pro zahraniční farmaceutickou firmu. Má dvě děti, manžel je lékař kardiolog. V roce 2000 nastoupila do firmy Petrof jako vedoucí propagace a marketingu, od roku 2004 je obchodní ředitelkou a jednatelkou i majoritním podílníkem. Je prezidentkou Asociace výrobců hudebních nástrojů ČR a členkou Evropské konfederace výrobců hudebních nástrojů.
Ve firmě překonala několik krizí. První přišla v roce 2004, kdy se ve firmě stala ředitelkou a hrozila stávková pohotovost zaměstnanců, kteří nedostávali výplaty, protože banky zablokovaly firmě účet. V této době došlo k oslabení amerického dolaru a také celkový vzestup poptávky po elektronických hudebních nástrojích na úkor nástrojů akustických a současně konkurovaly levné výrobky z Číny. Zuzana Ceralová musela část zaměstnanců propustit, některé pobočky zrušit a koncentrovat výrobu nástrojů do jednoho závodu v Hradci Králové, čímž se jí podařilo oddlužit firmu u bank. Šlo zejména o splacení privatizačního úvěru, který byl nutný k odkupu 96% akcií původní továrny. Díky tomu, že nebyla firma zadlužena, lépe ustála celosvětovou krizi, která následovala. Krizi firma čelila také výrobou luxusního nábytku. Výroba nábytku v době krize zastala až 20% obratu. Současně v Číně začal Petrof spolupracovat se společností Hailun, která je druhým největším výrobcem pian v Číně. Pod dohledem expertů z Petrofu a podle jejich návrhů čínský podnik vyrábí pianina značek Rösler a Scholze, která jsou určena pro začínající hráče či hudební školy. Značky Rösler a Scholze vlastní společnost Petrof.
V roce 2009 musela firma čelit žalobě ze strany americké obchodní korporace GIC, která byla distributorem klavírů a pianin a bývalým obchodním partnerem firmy Petrof. Firma GIC požadovala náhradu škod za údajné nedodání nástrojů v roce 2006 a 2007 a za údajné neoprávněné ukončení smluvního vztahu. Firma GIC dokonce podala žádost na konkurz společnosti Petrof a chtěla využít značku Petrof ve svůj prospěch. V roce 2010 spor firma Petrof vyhrála a rozhodnutí soudu definitivně prokázalo, že právní útoky GIC byly fakticky vykonstruované. Od roku 2010 Petrof rozšířil export dále na východ, zejména do Ruska, Číny, Japonska, Malajsie, Singapuru a Austrálie. Petrof se také začal více věnovat výrobě špičkové audiotechniky. Špičkové reproduktory s obchodním názvem „Daniel Hertz“ si zakoupil světoznámý jazmann a audiofil Mark Levinson.
Zuzana Ceralová-Petrofová získala mnoho ocenění: Top 10 Manažer roku 2014, medaile ministra průmyslu a obchodu v roce 2017, Top 25 žen Česka za rok 2017 – kategorie Podnikatelka a v roce 2019 ocenění Gratias Agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí.

  • Víte, že v roce 2014 bylo otevřeno Muzeum Petrof s mimořádnou expozicí unikátních klavírů, pianin nebo harmonií? Ředitelkou muzea je sestra Zuzany Ceralové Ivana Petrofová.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: ORŠOŠ, Štefan – NOVÁK, Jan A. Rodinné stříbro = Family silver. Oršoš, 2013, s. 92-99. K objednání zde.
  • Víte, že na sklonku roku 2017 bylo otevřeno moderní obchodní a kulturní centrum Petrof Gallery s hudební kavárnou, pianosalonem a velkým sálem s mobilním pódiem a výbornou akustikou pro pořádání různých kulturních a společenských akcí? Petrof Gallery vede dcera Zuzany Petrofové Anna Prousková-Ceralová.

Mestansky-dum-22.jpgNa začátku 19. století založil v Hradci Králové Jan Hostivít Pospíšil tiskárnu a později i nakladatelství. Tento podnik se stal významným literárním střediskem východních Čech. Jan Hostivít Pospíšil vydával velké množství českých knih a českých překladů. Jeho syn Jaroslav Pospíšil převzal filiálku tiskárny a nakladatelství v Praze. Ladislav Jan Pospíšil, vnuk Jana Hostivíta Pospíšila, byl náměstkem starosty a iniciátorem zbourání hradeb v Hradci Králové. Ignát Herrmann, také vnuk Jana Hostivíta Pospíšila, se stal spisovatelem a humoristou.

Jan Hostivít Pospíšil (1785-1868) se narodil v Kutné Hoře. Pocházel z chudé rodiny, vyučil se u kutnohorského tiskaře Františka Václava Korce. Po vyučení se z nedostatku pracovních příležitostí živil jako písař. Roku 1808 se oženil s Kateřinou Ptačovskou, dcerou kutnohorského mistra provaznického, a ve stejném roce manželům Pospíšilovým koupil tchán od Františka S. Boučka bývalou tiskárnu rodiny Tibelliů v Hradci Králové. Tiskárna byla na Malém náměstí v domě č. p. 9. Nejdříve tiskl Pospíšil pouze kramářské písně a modlitební knihy, po třech letech se stal krajským a brzy poté i biskupským tiskařem. V roce 1816 otevřel v č. p. 22 na Velkém náměstí knihkupectví, v tomto domě provozoval tiskárnu a od roku 1818 i nakladatelství. Žila zde celá rodina, měl šest synů a šest dcer.
Ve dvacátých letech Pospíšil začal vydávat literární almanachy, naše knihovna má ve fondu první almanach z roku 1823 zde a také almanach z roku 1824 zde. Redaktory almanachů byli V. K. Klicpera, Josef Chmela a později i F. L. Čelakovský. Rodina Pospíšila se přátelila s manželi Rettigovými. Pospíšil vydal všechna díla Rettigových, hlavně také Domácí kuchařku Magdaleny Dobromily Rettigové, ve fondu knihovny je 2. vydání z roku 1831, k objednání zde. Pospíšil byl z prvních tiskařů, kteří vydávali knižní sbírky. Vydal čtyři svazky Klicperových divadelních her Diwadlo Klicperowo (1820-1821). Tato edice měla velký význam pro rozvoj českého divadla, Klicpera stál u zrodu hradeckého ochotnického divadla. V roce 1828 vydal Pospíšil překlad epické básně Waltra Scotta Panna jezerní, kterou přeložil F. L. Čelakovský, toto první vydání má naše knihovna ve fondu zde. Čelakovský zaslal výtisk také autorovi originálu Waltru Scottovi, který poslal děkovný dopis.
Jeden z nejnákladnějších a nejkrásnějších titulů, které Pospíšil vydal, byly Roráte neboli Veselé a radostné zpěvy adventní z hradeckého rukopisného sborníku duchovních písní. První vydání z roku 1823 obsahovalo i notový zápis a bylo ve velkém formátu, tento tisk vlastní Národní knihovna v Praze. Sazební materiál pro nototisk si Pospíšil nechal poslat až z Německa. Naše knihovna vlastní vydání z roku 1848, kde jsou roráty připojeny k celoročnímu kancionálu k objednání zde.
Pospíšil se snažil založit pobočku tiskárny v Praze, ale nejprve nedostal povolení. V roce 1826 ale koupil v Praze tiskárnu vdovy Veroniky Schollové a stal se nejdříve pouze vedoucím tiskárny. Pražskou filiálku pak vedl pod svým jménem od roku 1829 do roku 1843, poté vedl pobočku syn Jaroslav. Naše knihovna má ve fondu první vydání libreta první české zpěvohry Dráteník, toto vydání z roku 1826 je jedno z prvních tisků pražské pobočky, k objednání zde.
Významné byly Pospíšilovy časopisy. Ve třicátých a čtyřicátých letech hrály časopisy významnou roli v rozvoji národního života. Pospíšil převzal roku 1831 tisk a vedení časopisu „Jindy a nyní“, redaktorem se stal J. K. Tyl. V roce 1834 na návrh F. Palackého byl časopis přejmenován na Květy české zde a o rok později jen na Květy zde. Díky Pospíšilovi a Tylovi měl časopis nový ráz. Tiskly se zde zprávy o nových objevech v umění a ve vědě, o českém divadle, literatuře, koncertech, objevily se zde knižní recenze i hospodářská rubrika. Touto aktualizací časopis nově ožil. V „Květech“ Pospíšil přešel od almanachů k pravidelnému zábavnému časopisu, který měl větší dosah, ale zachovával si kvalitu. Za Tylovy redakce byla základem každého čísla povídka, buď historická, nebo ze současnosti, nechyběla samozřejmě poezie. Na redakci se podíleli také K. J. Erben nebo B. Jablonský. Od roku 1843 byly „Květy“ tištěné celé latinkou (antikvou), latinka byla chápána jako písmo české oproti německému švabachu. V revolučních letech 1848-1849 vydával Pospíšil první hradecký časopis „Polabský Slovan“.
Jan Hostivít Pospíšil byl váženým měšťanem, městským radním a členem Matice české, Knižními dary ze své produkce podporoval zakládání knihoven na českém venkově. V roce 1856 předal hradeckou tiskárnu synu Ladislavovi, v roce 1863 také knihkupectví. Synovi Jaroslavovi předal pražskou filiálku a synovi Stanislavovi tiskárnu v Chrudimi.

  • Víte, že jméno Hostivít dostal Pospíšil od svých známých díky své pohostinnosti, kterou byl pověstný? Toto jméno následně začal užívat místo původního druhého křestního jména František. V jeho domě se scházela královehradecká vlastenecká společnost: Josef Liboslav Ziegler, kněz a profesor bohoslovectví na hradeckém semináři; Václav Kliment Klicpera a Josef Chmela, kteří byli profesoři na hradeckém gymnáziu. Pospíšilův dům navštěvovali i studenti gymnázia Václav Hanka nebo J. K. Tyl.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: PĚTA, Jan. Literární průvodce Hradcem Králové. Hradec Králové, 2016. K objednání zde.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: KNEIDL, Pravoslav. Jan Hostivít Pospíšil, tiskař a nakladatel východních Čech. In Východočeské Athény a Josef Liboslav Ziegler: sborník příspěvků ze sympozia, Rychnov nad Kněžnou, květen 1997. Boskovice, 1997, s. 25-32. K objednání zde.
  • Víte, že Pospíšil v roce 1833 vydal Komenského Orbis pictus v pětijazyčné edici? Pospíšil spolu s Josefem Chmelou připravili nový překlad z vratislavských původních 156 štočků a v úvodu připojili Komenského životopis od Františka Palackého. Hradecký „Orbis pictus“ byl první edicí tohoto díla na českém a moravském území. „Orbis pictus“ vyšel poprvé v Norimberku v roce 1658 v latině a němčině, italštině a francouzštině, v roce 1685 byl vydán v Levoči v latině, němčině, maďarštině a češtině a v roce 1833 v pěti jazycích a to v češtině, latině, němčině, polštině a francouzštině u J. H. Pospíšila. Již čtyři měsíce po vydání rozprodal 5 300 exemplářů. Jeden exemplář vlastní i naše knihovna, k objednání zde.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: VOIT, Petr. Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století. Papír, písmo a písmolijectví, knihtisk a jiné grafické techniky, tiskaři, nakladatelé, knihkupci, ilustrátoři a kartografové, literární typologie, textové a výtvarné prvky knihy, knižní vazba, knižní obchod. Praha, 2008, s. 709-710. K objednání zde.
  • Víte, že Pospíšil vydal téměř 1100 knižních titulů, z toho bezmála 900 v češtině? Říkalo se mu „hradecký Veleslavín“.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: Soupis tisků Jana Hostivíta Pospíšila. Hradec Králové, 1970. K objednání zde.

Ladislav Jan Pospíšil (1848-1893) byl vnukem Jana Hostivíta Pospíšila. Narodil se v roce 1848 v Trutnově, kde jeho otec vlastnil tiskárnu. V roce 1856 se s rodiči přestěhoval do Hradce Králové, zde Ladislavův otec koupil od svého otce Jana Hostivíta knihkupectví a později převzal i knihtiskárnu v domě č. p. 22 na Velkém náměstí. Ladislav studoval reálné gymnázium, miloval hudbu a divadlo, jako student divadlo hrál i režíroval. Po střední škole se zapsal na České vysoké učení technické v Praze, obor vodní a silniční stavitelství. Po smrti svého bratra Jana se vzdal studia a vyučil se tiskařem, aby mohl převzít knihkupectví a tiskárnu po otci. Oženil se se sestřenicí Olgou, dcerou Jaroslava Pospíšila, pražského nakladatele. V roce 1875 převzal od otce knihkupectví, později i tiskárnu. Žil s rodinou v domě č. p. 256 v Komenského ulici, měl pět dětí.
Jako nakladatel připravil pod pseudonymem Jan Karlík trojí vydání knihy „Zlaté mládí: vínek nejpěknějších báchorek domácích a cizích“ (1874). Kniha obsahuje 26 pohádek a je doplněna kolorovanými obrázky. Pro děti vydal ještě „Bájky Aesopovy: počtem 80“ (1874) a příručku „Francouzsko-česká konversační knížka s pripojenými [sic] ukázkami slohu“ (1875). Pod pseudonymem Pavel Volný vydal knihu „Bitva u Hradce Králové“ (1891). Psal básně a překlady, zejména z francouzštiny.
Ladislav Jan Pospíšil byl členem městského zastupitelstva a od roku 1885 byl náměstkem starosty. Podílel se na založení městského muzea (1884) a prosadil výstavbu hradeckého divadla (1885). V době epidemie neštovic zřídil provizorní epidemickou nemocnici. Roku 1886 pak obec vystavěla novou budovu nemocnice, která se nacházela v areálu dnešní tzv. staré nemocnice. Pospíšil podal návrh na vrtání nových studní a na úpravu kanalizace. Dal podnět zřídit samostatné obchodní a živnostenské komory pro kraj královéhradecký, jičínský a chrudimský se sídlem v Hradci Králové. Zastupoval město při jednání regulace Labe, které měl vyřešit splavnost Labe od Mělníka po Hradec Králové. Pospíšil vedl jednání o zřízení železnice na trase Hradec králové – Holice. Prosadil výstavbu budovy zámečnické školy (1892) a stavbu budov pro obecní školy (na dnešní Pospíšilově třídě).
Díky diplomatickým schopnostem a velkému úsilí Ladislava Jana Pospíšila došlo ke zrušení hradecké pevnosti a bourání hradeb. Město Hradec Králové se stalo pevností v letech 1766-1789 na obranu proti Prusům. Pevnost se rozkládala na ploše okolo 320 ha a měla tvar osmicípé hvězdice. Od poloviny 19. století byla pevnost z vojenského hlediska už zastaralá, protože existoval jiný způsob boje i obrany. Jednání o zrušení pevnosti byla proto zahájena už v roce 1858, ale měšťané se báli změny a zalekli se zadlužení v důsledku bourání hradeb, ale i odchodu vojenské posádky, z které měli stálý příjem obchodníci a živnostníci. Od roku 1880 vedl jednání Ladislav J. Pospíšil, musel se dohodnout s ministerstvem vojenství, ministerstvem financí a samozřejmě se zástupci měšťanů, z nichž mnozí se zrušením pevnosti stále nesouhlasili. Podmínkou zrušení pevnosti bylo zbourání hradeb, pozemky na místě hradeb ministerstvo vojenství městu chtělo prodat, ale náhradou za nové kasárny a cvičiště. Náklady na zbourání hradeb a stavbu kasáren mělo platit město. Velký problém bylo vyčíslit náklady na zbourání hradeb, proto došlo k dohodě, že obec na zkoušku zboří část hradeb a vyčíslí náklady na zbourání. Toto jen částečné bourání proběhlo v říjnu 1884, tím byla formálně pevnost zrušena, ale následovala dlouhá jednání o financích. Pospíšil vedl jednání o vyčíslení nákladů na zbourání, o navýšení rozpočtu obce kvůli bourání a stavbě nových kasáren a o podobě smlouvy o prodeji pozemků na místě hradeb. To trvalo dalších devět let. Pospíšil se snažil obec přesvědčit, aby se nezbavovala pozemků na místě hradeb a pouze je pronajímala, aby měla vliv na nové budování města. Správně předpokládal také, že pozemky časem budou mít velkou cenu. Nakonec byla smlouva o prodeji pevnostních pozemků královéhradecké obci podepsána a splňovala všechna přání a potřeby obce. Dne 3. 3. 1893 o tom Pospíšil podal zprávu na schůzi obecního zastupitelstva. Pospíšilovi se po proslovu udělalo nevolno, byl raněn mozkovou mrtvicí a 6. března 1893 zemřel ve věku 45 let.
Manželka Ladislava J. Pospíšila Olga zemřela téhož roku jako její manžel, v srpnu 1893 ve věku 40 let. Poručíkem Pospíšilových dětí byl Dr. František Ulrich. František Ulrich, který nastoupil do funkce starosty v roce 1895, pokračoval ve vizi Ladislava J. Pospíšila a postaral se, aby prostor kolem historického jádra města po zboření hradeb byl urbanisticky promyšlen a využit. Bourání hradeb pokračovalo ještě dlouhých pětadvacet let. Tak díky L. J. Pospíšilovi a následně Dr. F. Ulrichovi byla otevřena cesta k budoucí výstavbě města a vytvoření Hradce Králové jako „Salonu republiky“.

  • Víte, že 7. března 1893 se zastupitelstvo usneslo, že pojmenuje po Ladislavovi J. Pospíšilovi první ulici vzniklou bouráním staveb, dnešní Pospíšilovu třídu? Obec se také dohodla, že Ladislavovi J. Pospíšilovi postaví pomník, to se stalo až v roce 1933. Pomník, který vytvořil sochař Josef Škoda, stojí na místě prvního bourání hradeb pod starým městem, u dnešních Žižkových sadů směrem k Pospíšilově třídě.
  • Z Digitální knihovny SVK HK vybíráme: POSPÍŠIL, Ladislav Jan. Bitva u Hradce Králové. Hradec Králové, 1891. K prohlédnutí zde.
  • Z Digitální knihovny SVK HK vybíráme: DOMEČKA, Ludvík. Ladislav Jan Pospíšil: vydáno k odhalení jeho pomníku v Hradci Králové. Hradec Králové, 1933. K prohlédnutí zde.
  • Z Digitální knihovny SVK HK vybíráme: EZOP. Bájky Aesopovy: počtem 80. Hradec Králové, 1874. K prohlédnutí zde.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: POSPÍŠILOVÁ, Jaroslava. Ladislav Jan Pospíšil: 24. prosince 1848 - 6. března 1893. Hradec Králové, 1993. K objednání zde.

Ignát Herrmann (1854-1935) se narodil v Horním Mlýně u Chotěboře. Byl třináctým dítětem Františka Xavera Herrmanna a Kateřiny, rozené Pospíšilové, dcery Jana Hostivíta Pospíšila. Otec Ignáta býval hradeckým měšťanem a kupcem, vlastnil obchod na Velkém náměstí. Měl ale v podnikání problémy, proto začal provozovat mlýn v Horním Mlýně u Chotěboře, tam se narodil také Ignát. Když byly Ignátovi dva roky, vrátila se rodina do Hradce a bydlela v domě č. p. 86 (nyní V Kopečku). Otec přijal místo písaře v advokátní poradně. V tiskárně u dědečka Jana Hostivíta Pospíšila trávil malý Ignát spoustu času. Ve čtrnácti odešel do Prahy, kde se vyučil kupeckým příručím a od roku 1873 pracoval jako redaktor humoristického časopisu Paleček. V roce 1882 založil humoristický časopis Švanda Dudák, k objednání zde. Od roku 1885 byl redaktorem Národních listů. Články podepisoval pseudonymem „Ypsilon“ nebo „Švanda“. V redakci Národních listů působil také Jan Neruda, kterého Herrmann obdivoval a později se stal editorem Nerudova díla. Herrmann byl aktivní ve společenském a kulturním životě v Praze, byl předsedou spolku Máj, členem Akademie věd a umění a stál dokonce u vzniku plaveckého sportu v Čechách. V roce 1895 zorganizoval první plavecké veřejné závody na Vltavě.
Herrmann psal fejetony, povídky a romány převážně z pražského prostředí, ale některé knihy byly inspirovány vzpomínkami na Hradec Králové. Vzpomínky na svého dědečka a rodinné historky spisovatel zachytil v próze Blednoucí obrázky, k objednání zde. Hned v úvodní části je vyprávění o začátcích dědova hradeckého podnikání „Když si náš dědeček babičku bral“. V naší knihovně máme ve fondu 1. vydání této vzpomínkové knihy z roku 1905. Mezi díla inspirované Hradcem patří také autobiografická próza V pevnosti, k prohlédnutí zde. Autor zde líčí zážitky dvanáctiletého kluka, jehož rodina se rozhodla zůstat v hradecké pevnosti v červenci 1866, i když v šestitisícovém městě zůstalo pouze pár stovek lidí. Popisuje nejen válečný střet vojsk na Chlumu, ale i bombardování Hradce a následky války, kdy propukla cholera, na kterou zemřel nejmladší Ignátův bratr. Dalším vzpomínkovým textem je spis Něco ze vzpomínek hradeckých (1929) , kde autor popisuje život žáků a studentů hradeckých škol v 60. letech 19. století. K objednání zde.
Také velice ceněný Herrmannův román U snědeného krámu: líčení z pražského života (1890) je inspirován tragickým osudem hradeckého kupce Krále, který přišel na mizinu, protože byl okrádán personálem i rodinou. Tento obchod byl v domě č. p. 129 na Malém náměstí. Hrdinou knihy je Martin Žemla, který ztroskotal jako podnikatel, kupec i manžel a končí svůj život sebevraždou. K objednání zde a zde. Autor využil své znalosti z kupeckého prostředí 70. let 19. století. V pozdějším velice populárním románu Otec Kondelík a ženich Vejvara (1898) popisuje spíš s nadhledem a vlídným humorem rodinu pražského živnostníka, malíře pokojů, k objednání zde.
Z pozdní tvorby jsou ceněny literární vzpomínky, které začal Herrmann uveřejňovat v roce 1921 v Národních listech a později vyšly knižně pod názvem Před padesáti lety: drobné vzpomínky z minulosti, k objednání zde. Jsou to unikátní vzpomínky na Prahu a osobnosti kulturního a společenského života.
I když Ignát Herrmann žil převážně v Praze, navštěvoval často Hradec. Mezi jeho hradecké přátele patřil starosta František Ulrich, ředitel gymnázia Jan Květoslav Klumpar nebo historik Ludvík Domečka. V roce 1923 se stal Ignát Herrmann čestným občanem Hradce Králové a nynější Šimkovy sady byly od roku 1933 Herrmannovy sady.

  • Z fondu knihovny doporučujeme: PĚTA, Jan. Literární průvodce Hradcem Králové. Hradec Králové, 2016, s. 103-104. K objednání zde.
  • Z fondu knihovny doporučujeme: Hradecká čítanka: Hradec Králové v poezii a próze. Hradec Králové, 2018, s. 84-87. K objednání zde.

Královský podcast

Seznamte se formou videorozhovorů se současnými osobnostmi, které se výrazně podílejí na společenském životě Královéhradeckého kraje. Rozhovory vede Jan Weisser, bývalý tiskový mluvčí ČTK, který nyní působí v Akademii ČTK, kde vede kurzy psaní na web a kurzy prezentačních dovedností.

#1 - prof. Josef Hynek, děkan FIM UHK - ke zhlédnutí zde.

#2 - Hradecká čokoládovna Jordi's - ke zhlédnutí zde.

#3 - Improvizační divadlo B.I.Z.O.N.I. - ke zhlédnutí zde.

#4 - Tomáš Melzer, barman a zakladatel baru Blind Lion - ke zhlédnutí zde.

#5 - Pavlína Klimešová, mj. výkonná producentka dokumentu V síti - ke zhlédnutí zde.

#6 - Miloš Žalman, ředitel FOTO divize firmy FOMEI - ke zhlédnutí zde.

#7 - LIVE: Čokoládové povídání - ke zhlédnutí zde.

#8 - LIVE: Tomáš Petrášek, profesionální fotbalista - ke zhlédnutí zde.

#9 - Sára Venclovská, herečka Klicperova divadla - ke zhlédnutí zde.

#10 - LIVE: Lucie Charvátová, biatlonistka - ke zhlédnutí zde.

#11 - LIVE: Veronika Lálová, tanečnice a lektorka tance - ke zhlédnutí zde.

#12 - LIVE: Vítek Martinec, moderátor a bavič - ke zhlédnutí zde.