František Žaloudek (3. 11. 1863 - 5. 6. 1935), první královéhradecký muzejní fotograf, se narodil v Pálence ve Svobodných Dvorech (nyní místní část Hradce Králové). Dětství však prožil ve Vrdech u Čáslavi, kde jeho otec pracoval jako zahradník v cukrovaru. František se vyučil pekařem v Pardubicích, ale toto řemeslo nikdy neprovozoval. Po škole byl členem hasičského sboru v Praze.
Od roku 1894, kdy se vrátil do Hradce Králové, pracoval jako policejní strážník města. V této době přišel do Hradce také historik Ludvík Domečka, kterému pomáhal při archeologických výzkumech a se správou muzejních sbírek. Při své práci strážníka tak Žaloudek vlastně pracoval i pro tehdejší Městské historické muzeum. Teprve v roce 1907 přešel do trvalého pracovního poměru a zastával funkci muzejního laboranta, kustoda a také fotografa.
V roce 1904 totiž dostalo muzeum možnost používat fotoaparát pořízený původně pro policejní účely. Jednalo se o přístroj na skleněné desky formátu 13x18 cm. V prádelně domu čp. 230, kde se nacházela první muzejní laboratoř (konzervátorská dílna), si Žaloudek zřídil temnou komoru. Fotoaparát používal nejen při dokumentaci archeologického výzkumu. Fotografoval hradecké památky, události, slavnosti, průvody a každodenní dění ve městě. Jeho snímky zachycují postupnou proměnu pevnosti v moderní město. Byl talentovaným fotografem-dokumentaristou s vysokou kulturou výtvarného vnímání.

• Z fondu knihovny doporučujeme: ZIKMUND, Jiří - POSPÍŠILOVÁ, Jaroslava. Fotoalbum města Hradce Králové 1866-1918. Hradec Králové, 2000. Fotografie zachycující proměnu Hradce. Naleznete zde i několik Žaloudkových snímků. K objednání zde.
• Víte, že model města Hradce Králové, umístěný v nynějším Muzeu východních Čech, vytvořil v letech 1908-1916 na popud Ludvíka Domečky právě František Žaloudek? Tento sádrový model hradecké pevnosti, jehož plocha činila 16,20 m2, zachycuje město, jak vypadalo v roce 1865.
• Z Digitální knihovny SVK HK vybíráme: FIŠER, Ladislav. První výzkum dějin fotografie v Hradci Králové. In Puls: zpravodaj MěstNV Hradec Králové 1989, č. 4, s. 24-26. Článek o životě a díle této hradecké osobnosti s několika jeho fotografiemi zobrazujícími každodenní život města. Dostupné z vybraných počítačů ve studovnách.
• Víte, že po prvním hradeckém fotografovi je pojmenována ulice v jeho rodných Svobodných Dvorech? Po návratu do Hradce však bydlel v bývalém renesančním paláci purkmistra Martina Cejpa z Peclinovce (na rohu Malého náměstí a Dlouhé ulice, čp. 127).
• Z fondu knihovny doporučujeme: DOUBRAVA, Aleš - MALINA, Jiří. Model hradecké pevnosti. Hradec Králové, 1980. K objednání zde.

Jan Šimon (22. 8. 1851 - 15. 7. 1918), byl portrétní a místopisný fotograf Českého ráje a okolí. Narodil se v Hořicích, kde se také vyučil u známého fotografa Josefa Picka, jehož kabinetní fotografie patřily k jedním z prvních suvenýrů Prachovských skal. Po vyučení nastoupil Šimon na povinnou dvouletou vojenskou službu, odkud se vrátil zpátky do ateliéru Josefa Picka.
Od roku 1876 začal Šimon působit ve fotografickém závodě Karla Zeleného v Josefově. Poté, co poznal výhody života profesionálního fotografa ve městě s vojenskou posádkou, rozhodl se, o čtyři roky později, otevřít vlastní fotoateliér v Turnově, přesněji v zahradě domu v Hruštické ulici č. p. 464. V roce 1885 byl pak nucen ateliér přemístit přes ulici na zahradu domu č. p. 37. O ateliéru se zmiňuje také jeho vnuk Jan Solovjev, známý turnovský literát, malíř a sochař, v knize Měl jsem štěstí na lidi, k objednání zde. Uvádí například, že se před ateliérem nacházel altán, který byl vytapetován Šimonovými bromotisky, zlatotisky či gumotisky, dokonce i pokusy o barevnou fotografii.
Jan Šimon se brzy po usazení v Turnově zapojil do činnosti místních spolků. Jedno funkční období zasedal i v obecním zastupitelstvu. Jeho hlavní činností však byly portréty, které zaručovaly dostatečný příjem. Brzy se také začal zajímat o fotografie exteriérů, lidových staveb, předmětů a krojů, k čemuž jej mohlo inspirovat přátelství s Janem Prouskem, známým českým malířem lidové architektury. Jeho fotografie krojů (nafotil jich stovky), roubených staveb či malovaných skříní, jsou spjaty s Národopisnou výstavou československou v Praze 1895, kde je vystavoval.
Jeho talent přitahoval i jiné umělce, proto jeho fotografie můžeme nalézt v řadě literárních děl. Například fotografie pískovcových portálů velké části turnovských domů ve své knize Příběhy města Turnova pod Jizerou, zveřejnil historik Josef V. Šimák, či v knize Soupis památek uměleckých a historických v politickém okresu Turnovském zase použil 26 fotografií. Také v knize dalšího historika a dobrého přítele Josefa Pekaře, Kniha o Kosti, jsou Šimonovy fotografie dokonce označeny za technicky dokonalé.
V devadesátých letech byla Šimonova tvorba ovlivněna rostoucím turistickým ruchem v oblasti. Rostl převážně zájem o nejrůznější fotografické pohlednice a upomínky, nejen ze strany turistů, ale i podnikatelů. Ve své nabídce měl třeba fotografie hradů Kosti, Trosek, Rotštýna či zámků Skály, Rohozce a Svijan. Pro turnovské muzeum fotografoval roubené stavby v okolí, kroje a jiné předměty. Své fotografie ochotně zapůjčoval do drobných brožur, průvodců po Českém ráji, Podkrkonoší, Podještědí, Sobotecku i Mladoboleslavsku, a také turistických časopisů. V časopisech taktéž využíval možnosti inzerce. Například v časopise Hlasy pojizerské z roku 1902 (9. 11.) prezentuje svůj závod jako „osvědčený“ a „na třech výstavách vyznamenaný (2 zlaté medaile a čestný diplom)“. Hlasy pojizerské i čtrnáctideník Listy pojizerské, vydával v té době další Šimonův přítel a novinář, Václav Kudrnáč, který se významně podílel na propagaci kraje. Solovjev dokonce ve sborníku Od Ještěda k Troskám (r. 2008 č. 2), k objednání zde, označuje Prouska, Kudrnáče, Šimáka a Šimona jako kolektiv skromných velikánů. Díky tomuto přátelství a vzájemné spolupráci se Jan Šimon stal jedním z řady fotografů, kteří stáli u zrodu jednoho z odvětví etnologie, a to studia lidového stavitelství a nábytku. Rozsáhlé dílo Jana Šimona se často nachází v soukromém vlastnictví či ve vlastnictví různých muzeí. Čeká tak, jako celek, stále na své zpracování.

• Víte, že si Jan Šimon pro své krojové fotografie vybíral lidi podle tváří a povah, aby co nejlépe odpovídaly typům krojových obleků?
• Víte, že ateliér Jana Šimona patřil k nejvýznamnějším fotografickým ateliérům mimo Prahu?
• Z fondu knihovny doporučujeme: SCHEUFLER, Pavel. Osobnosti fotografie v českých zemích do roku 1918. Praha, 2013. K objednání zde.
• Víte, že Jan Šimon dodával své materiály často bezplatně?
• Z fondu knihovny doporučujeme: SCHEYBALOVÁ, Jana. Český ráj Josefa Pekaře a jeho současníků. Liberec, 2006. K objednání zde. Z této knihy byla převzata fotografie J. Šimona do medailonku.
• Víte, že po smrti Jana Šimona převzala jeho řemeslo dcera Marie? Ta se živila retušováním negativů. Pomáhala jí také sestra Marta, maminka Jana Solovjeva.
• Víte, že se Jan Šimon objevil v kramářské písni z roku 1892 o sebevraždě dvou milenců, kteří se byli v jeho ateliéru vyfotit? Píseň lze najít v knize Senzace pěti století v kramářské písni na straně 313, k objednání zde.

• Muzeum Turnov – vlastní sbírku fotografií Jana Šimona, ale také písemné pozůstalosti Josefa V. Šimáka a Jana Prouska.

MUDr. Antonín Fingerland (26. 2. 1900 - 27. 12. 1999) byl významný patolog, vysokoškolský profesor, průkopník boje proti kouření a amatérský fotograf. Narodil se v rodině berního ředitele v Jičíně, kde vystudoval cvičnou školu učitelského ústavu a gymnázium. Po absolvování lékařské fakulty UK v Praze pracoval v letech 1923-28 jako asistent v pražském patologickém ústavu. V roce 1928 se přestěhoval do Hradce Králové, kde nastoupil na místo primáře prosektury nemocnice a současně zde v letech 1928-33 působil jako primář infekčního oddělení. Stal se zakladatelem a dlouholetým vedoucím dnešního Patologického ústavu Lékařské fakulty UK v HK. Navíc byl členem pedagogického sboru dvouroční ošetřovatelské školy v HK a v roce 1945 byl jmenován jejím ředitelem.
V roce 1945 získal habilitaci z patologie a histologie, o tři roky později byl jmenován řádným profesorem a v roce 1956 doktorem věd. V roce 1970 odešel do důchodu, ale až do konce života zůstával vědecky činný. Ve svých pracích se zabýval zejm. infekčními a plicními onemocněními. V Hradci Králové se významně zasloužil o vybudování moderního oddělení patologické anatomie tamní nemocnice.
Během svého mnohaletého působení se stal členem několika českých a zahraničních vědeckých společností, redakčních rad a získal řadu ocenění: nestor českých patologických anatomů, Rytíř českého lékařského stavu České lékařské komory (jako první v ČR), čestný člen České lékařské společnosti J. E. Purkyně; nositel medaile J. E. Purkyně, medaile Josefa Hlávky nebo zlaté medaile UK; čestný člen Společnosti polských patologických anatomů. Byl jedním ze zakládajících členů Československé společnosti patologů.
Zatímco jeho odborné působení v oblasti patologie je široce známé, poněkud v pozadí zůstává jeho činnost v oblasti tvůrčí fotografie. Sice se jí aktivně a intenzivně zabýval zejm. ve 20. - 40. letech minulého století, avšak patřil mezi nejvýraznější a nejslavnější autorské osobnosti v Hradci Králové. Ve svých vzpomínkách uvádí, že v počátcích jeho působení na patologii bylo důležité ovládat fotografování. Jako první fotografické zadání po nástupu do Patologicko-anatomického ústavu v Praze dostal fotodokumentaci sbírky lidských zrůd.
Za svou fotografickou činnost získal v roce 1933 ocenění v soutěži československé amatérské fotografie, kde zvítězil se snímkem „U moře v Normandii“. V témže roce převzal po Antonínu Petrofovi předsednictví Klubu amatérských fotografů v Hradci Králové a v této funkci zůstal až do okupace. V roce 1941 se ve spolupráci se Zdeňkem Wirthem podílel na fotodokumentaci barokních památek Jičínska. Fotografie vysoce ocenil i jeden z nejvýznamnějších českých fotografů Karel Plicka, který Fingerlandovi doporučil, aby se fotografování věnoval profesionálně na plný úvazek. A. Fingerland se ale rozhodl naplno věnovat vědě a medicíně. V počátcích své fotografické činnosti pracoval se sklopným přístrojem 9x12 cm, ale záhy začal používat středoformátové přístroje (Rolleiflex) a na konci 40. let začal fotit na kinofilm.
S jeho vědeckou prací se fotografování rovněž prolnulo, když zaznamenal výstavbu i stavební proměny nemocnice, stejně jako pracovníky prosektury. S fotografováním nepřestal ani ve druhé polovině 20. století - dokumentoval proměny města HK a jeho novou výstavbu, věnoval se přírodovědným tématům a samozřejmě mnoho snímků pořídil v areálu nemocnice či jeho okolí - ale již se plně soustředil na svou práci v medicíně.
Zemřel dva měsíce před svými stými narozeninami, 27. 12. 1999, v Hradci Králové.

• Z fondu knihovny doporučujeme: Encyklopedie východočeské fotografie. Hradec Králové, 2015. K objednání zde.
• Vybíráme z tisku: ZIKMUND, Jiří. Fotoaparát vedle mikroskopu. Profesor Antonín Fingerland - fotograf. In Východočeský večerník 1995 (28. 3.), roč. 6, č. 13, s. 7. K objednání zde.
• Víte, že Ústav patologie při FN HK nese jeho jméno? V roce 1992 bylo pracoviště slavnostně přejmenováno na „Fingerlandův ústav patologie“.
• Z Digitální knihovny SVK HK vybíráme: VORTEL, Vladimír. Prof. MUDr. Antonín Fingerland, DrSc., se dožil významného životního jubilea - 95 let. In Noviny Jičínska 1999 (28. 2.), roč. 2, č. 50, s. 9. Dostupné z vybraných počítačů ve studovnách.
• Víte, že kromě ocenění za svou odbornou činnost je od roku 1991 čestným občanem města Jičína a od roku 1997 města Hradce Králové?
• Z fondu knihovny doporučujeme: Jičínští fotografové do roku 1945: tvorba Josefa Picka, Antonína Brožka, Václava Vraného, Aloise a Jana Podlipných, Antonína Fingerlanda, Jiřího Trejbala a dalších. Jičín, 2010. K objednání zde. Z tohoto titulu byla převzata fotografie A. Fingerlanda do medailonku.

Karel Drbohlav (25. 9. 1908 - 5. 3. 1971) se narodil v Jičíně, kde se také vyučil fotografem. Protože měl vrozený odpor k retušérské práci, věnoval se raději krajinářské a později letecké fotografii. První divadelní snímky pořídil jako reportér pražské agentury Centropress. V roce 1934, kdy nastoupil do trvalého angažmá v Městských divadlech pražských, začala jeho kariéra divadelního fotografa. Pracoval však i pro jiná pražská divadla, např. Národní, Stavovské, Nové, Novoměstské, Uranii, d. Na Spořilově, d. Míly Mellanové, d. A. Sedláčkové. Po roce 1948 zajížděl fotografovat i do mimopražských divadel v Kladně, ve Slaném, v Hořovicích, v Benešově nebo v Mladé Boleslavi.
Karel Drbohlav od počátku usiloval o využití autenticity živé divadelní scény. Fotografoval herce a inscenace přímo na jevišti, nikoli v ateliéru, jak bývalo dříve zvykem. Usiloval o dokumentární i výtvarnou hodnotu fotografie. Ve 30. letech pracoval zpravidla s formátem negativu 13x18 cm (skleněné desky) a pořizoval jen několik záběrů z jedné hry. Později používal kinofilm (Leica) a zpracoval i více než sto záběrů. Na snímcích zachycoval nejen atmosféru představení, ale fotografoval i při zkouškách. Na jeho práci byla patrná znalost divadelního prostředí, práce režisérů, herců, výtvarníků a např. i osvětlovačů.
Základní fond z jeho fotografické práce je uložen v divadelním oddělení Národního muzea v Praze a čítá kolem 200 000 negativů (od ledna 1934 do března 1961). Za zmínku jistě stojí, že zahrnuje i fotografie divadelních budov, opravárenských prací, zákulisí, slavnostních představení a jejich oficiálních návštěvníků, reprodukce scénických návrhů a plakátů apod. Jeho fotografie využívala propagace divadelních souborů. Zveřejňovány byly v odborných domácích i zahraničních publikacích a na výstavách. Přinášel reportáže také z filmového prostředí, publikoval v časopisech Pestrý týden nebo Světozor.
Karel Drbohlav zemřel 5. března 1971 v Praze.

• Z fondu knihovny doporučujeme: BALAJKA, Petr. Encyklopedie českých a slovenských fotografů. Praha, 1993. K objednání zde.
• Víte, že Rada Národního výboru hl. m. Prahy ocenila v roce 1968 dílo Karla Drbohlava medailí Za zásluhy a o rok později byl vyznamenán titulem Zasloužilý umělec za výsledky mnohaleté činnosti v oboru divadelní fotografie?
• Vybíráme z tisku: BUCHNER, Alexandr. Divadelní fotografie Karla Drbohlava: k umělcovým nedožitým sedmdesátinám. In Časopis Národního muzea v Praze. Řada historická. Praha, 1978, s. 190-198. K objednání zde. Z článku byla převzata fotografie K. Drbohlava do medailonku.
• Z fondu knihovny doporučujeme: BUCHNER, Alexander - VRANÁ, Helena. Divadelní fotografie Karla Drbohlava: [bibliografický soupis]. Praha, 1980. K objednání zde.
• Víte, že Karel Drbohlav byl otcem Jany Drbohlavové (22. 11. 1940 – 28. 10. 2019), divadelní, televizní a filmové herečky? Ač ztvárnila řadu rolí, je dodnes známá především jako učitelka Pešková z pohádkové komedie Dívka na koštěti.
• Vybíráme z tisku: PTÁČKOVÁ, Věra. Dějiny divadelní fotografie. In Divadelní noviny 1998, roč. 7, č. 8, s. 11. K objednání zde.

• Archiv Národního divadla zde.
• Virtuální studovna divadelního ústavu zde.

Ing. Jiří Havel (9. 4. 1931) se narodil v Horní Branné. Žije v Trutnově. Známý fotograf krajinář, jehož lze bez přehánění označit jako legendu horské fotografie v Čechách. Vystudoval vrchlabské gymnázium, ale kvůli špatnému kádrovému posudku se nedostal na stavební fakultu ČVUT. Pracoval tedy jako dělník a po několika neúspěšných pokusech, se mu nakonec podařilo nastoupit do Prahy na školu ekonomického inženýrství, a poté po roce přestoupit na nově založenou Vysokou školu železniční. Po škole dostal umístěnku na Traťovou stanici do Trutnova, kde se postupně vypracoval až na vedoucího. Na počátku normalizace však odtud musel odejít a byl přeložen na pracoviště v Hradci Králové.
Nepříjemné období skončilo až přestupem na investiční odbor ČSD, kde dozoroval rekonstrukci lanovky na Ještěd a výstavbu lanovky na Černou horu. V roce 1978 se stal členem Svazu českých výtvarných umělců. Díky tomu mohl odejít ze zaměstnání a stát se fotografem na volné noze.
Od malička toužil po cestování, ale do nedostupné kapitalistické ciziny se poprvé podíval až v roce 1965, kdy ve fotografické soutěži Mladého světa vyhrál zájezd do Francie. Cestu do Afriky si domluvil s tehdejším ředitelem královédvorské ZOO Josefem Vágnerem, ale nedopadlo to. Do afrických národních parků se mu pak podařilo vycestovat s Čedokem. Po sametové revoluci si svůj sen splnil a procestoval všechny kontinenty, kromě Antarktidy.
Jeho celoživotní láskou i domovem ale zůstaly Krkonoše. Je autorem více než 20 knih, kde svoje nádherné fotografie doprovází i velmi čtivými průvodními texty. S fotografií sice začínal jako samouk, ale díky svému výtvarnému nadání se dopracoval k osobitému „havlovskému“ stylu. Jeho fotografie se vyznačují výraznými motivy v popředí, dosvětlováním bleskem nebo dlouhými expozicemi. Absolvoval mnoho úspěšných výstav a získal také několik prestižních fotografických ocenění.

• Vybíráme z tisku: HAVEL, Jiří – DUŠEK, Libor. Měl jsem být sedlákem. In Krkonoše. Jizerské hory 2018, roč. 51, č. 12, s. 46-49. K objednání zde.
• Víte, že si jako student zahrál v ochotnickém divadle v Horní Branné (kde režíroval jeho otec) se slavnými herci Vlastou Fabianovou a Karlem Högrem? Mistr Höger ho po představení za jeho výkon pochválil.
• Z Digitální knihovny SVK HK vybíráme: DVOŘÁK, Jiří. Jiří Havel. In Krkonoše. Jizerské hory 2012, roč. 45, č. 7, s. 12-13. Dostupné z vybraných počítačů ve studovnách.
• Víte, že letos vyšla jeho 24. kniha? Jde o titul Jiří Havel: the best of, k objednání zde.
• Z fondu knihovny doporučujeme: HAVEL, Jiří. Krkonoše Jiřího Havla: fotografie z let 1952-2013. Jilemnice, 2013. K objednání zde.

Miroslav Podhrázský (2. 11. 1961) se narodil v Hradci Králové, kde stále bydlí a od roku 1990 zde má i vlastní fotografický ateliér. Je absolventem Střední uměleckoprůmyslové školy v Brně, kde vystudoval obor užitá fotografie u profesora Židlického. Jako fotograf se zabývá vlastní tvorbou, reportážní, technickou a reklamní fotografií, návrhem výtvarných projektů a výstav. Podobně jako mnozí další fotografové přešel postupně z klasických filmů na digitální techniku.
Jeho velkým zájmem je období baroka. Již od středoškolských studií fotografuje areál Nového lesa u Kuksu, nazývaný též Betlém. Z unikátních meditativních fotografických obrazů Kuksu vznikla v roce 2000 jedinečná výstava, která nesla název Věčné světlo. Věnuje se také fotografování architektury Hradce Králové a východních Čech.
Méně známá je jeho volná tvorba, např. „chemické“ obrazy žen, koláže, mozaiky, zátiší aj. Kromě svých autorských výstav připravoval, mimo jiné, i výstavu k desetiletému výročí návštěvy papeže Jana Pavla II. v Hradci Králové. Je čestným členem Královédvorských betlemářů.

• Z fondu knihovny doporučujeme: PODHRÁZSKÝ, Miroslav - GREGAR, Alexandr. Město na soutoku: nejkrásnější pohledy na Hradec Králové. Hradec Králové, 2002. K objednání zde.
• Víte, že barokní Braunův Betlém pravidelně navštěvuje a fotí už od roku 1979?
• Z fondu knihovny doporučujeme: URLICH, Petr - PODHRÁZSKÝ, Miroslav. Slavné vily Královéhradeckého kraje. Praha, 2007. K objednání zde.
• Víte, že se podílel také na fotodokumentaci třebechovického Proboštova betlému?
• Z fondu knihovny doporučujeme: PODHRÁZSKÝ, Miroslav. Miroslav Podhrázský - Exponovaná retrospektiva. [Česko: s.n., 2011]. K objednání zde.

Bohdan Holomíček (14. 8. 1943) se narodil v obci Senkevyčivka na Ukrajině, otec byl volyňský Čech, matka Ukrajinka. V roce 1947 se rodina přestěhovala do Mladých Buků nedaleko Janských Lázní. Vyučil se elektrikářem, vystřídal nejrůznější povolání, pracoval také jako montér, údržbář, dlouho byl zaměstnán v tepelné elektrárně v Poříčí u Trutnova, chvíli v trutnovském muzeu a delší dobu pak ve výtopně v Janských Lázních. Od roku 1995 se živí výhradně fotografií. Dlouhá léta žije v Janských Lázních. Jeho život je tedy velmi spjat s naším krajem.
Fotografovat začal od útlého dětství. Nejdříve šlo o autoportréty a rodinné snímky. Je autodidaktem, nedoporučuje ani fotografické kurzy, důležité je se dívat a začít fotit. Jeho styl je jedinečný, nejblíže má k živé dokumentární fotografii. Holomíčkova tvorba se vzpírá zařazení do škatulky, je jakýmsi kronikářem zaznamenávajícím události fotografickým obrazem. Velkou inspirací mu byly staré fotografie z počátku 20. století.
Proslavil se fotografiemi Václava Havla a lidí kolem něj. S Václavem Havlem jej seznámila prodavačka z trutnovského knihkupectví, paní Hošková. Fotograf se k osobě V. Havla vyjadřuje takto: „Měl jsem štěstí, že jsem ho potkal, v jeho přítomnosti jsem si neustále uvědomoval, jako bych byl vedle svatého člověka, bylo to až něco neskutečného.“ Jejich přátelství trvalo až do Havlova odchodu. Holomíček pobýval často na Hrádečku, ať už na rodinných setkáních, schůzkách disidentů či divadelních představeních. Pokračoval i fotkami Havla v prezidentské funkci, sám k tomu skromně podotýká: „S rodinou Havlových jsem se spřátelil, stal jsem se jakýmsi rodinným fotografem, ale tak, jak jsem fotil Václava Havla, fotím každého. A že se z něj vyklube prezident? Vždyť to dnes může být potencionálně každý, tak radši fotím každého. Kdyby náhodou.“
Myslíte si, že je pan Holomíček starší pán, který nejde s dobou? Právě naopak. Od roku 2003 fotí digitálně a o dva roky později přidal i audiovizuální projekce. Má rád, když fotografie následující chrolonologicky, mají děj. O zájem nemá nouzi.

• Holomíček se z velké části své tvorby zabývá divadelní fotografií. Fotí především pro Národní divadlo, Divadlo Na zábradlí a v neposlední řadě pro Klicperovo divadlo v Hradci Králové. Prvním představením, které pro Klicperovo divadlo fotil, bylo Havlovo Pokoušení v režii Andreje Kroba. Potom jej oslovil režisér Vladimír Morávek, aby nafotil představení Tři sestry, pak se spolupráce rozvinula intenzivněji. Víte, že fotografa nezajímají jen herci a co se děje na jevišti, ale rád fotí i vrátné, vlásenkářky, kostymérky, uklízečky?
• Z fondu knihovny doporučujeme: HOLOMÍČEK, Bohdan. Album Václav. Praha, 2016. K objednání zde. Jedná se o fotografie Václav Havla od roku 1975 do konce Havlova života.
• Víte, že to byla paní Olga Havlová, která upozornila na Holomíčkovu tvorbu teoretičku a historičku umění Annu Fárovou?
• Milovníkům fotografie jistě nesmí uniknout průřez autorovou tvorbou. Z fondu knihovny doporučujeme: Bohdan Holomíček. Praha, 1995. K objednání zde. Dále doporučujeme výstavní katalog: Bohdan Holomíček. Praha, 2000. K objednání zde.
• Víte, že za svůj největší úspěch považuje výstavu v Arles ve Francii? Výstava se skládala ze dvou částí - z volné tvorby a z fotografií Václava Havla. Ten mu pořád chybí. A nejen jemu.

Ladislav Fišer (13. 2. 1958) je rodák z Hradce Králové, fotograf. Vystudoval Filmovou fakultu AMU v Praze, kde ho učil profesor Šmok. Svému rodnému městu zůstal věrný, profesně se věnuje volné fotografické tvorbě, také reklamní a propagační tvorbě.
Co uvedl u jedné výstavy jako své motto? „Nejde mi o sdělení nějakých závažných myšlenek, není ani důležité, co právě zobrazuji. Nejdůležitější je pro mne pocit, jaký v člověku fotografie vytváří a který si odnáším ve svém nitru.“
V roce 2009 měl autor výstavu i v Galerii U Přívozu Studijní a vědecké knihovny v Hradci Králové, kde představil dva cykly. Starší fotografie rodu Pilařů a nové z roku 2005 právě z cyklu Ocel a sklo. Více v článku Vladimíry Buchtové v Občasníku X zde.
O tom, že je Ladislav Fišer nejen fotografem, ale i vydavatelem, autorem, grafikem, se můžete přesvědčit v knihách: Hradec Králové: fotoobrazy 1, k objednání zde; Hradec Králové, k objednání zde; anebo Hradec Králové: město kolem Bílé věže 2000-2009, k objednání zde. Všechny tři knihy najdete ve studovně ve fondu regionální literatury.
O knize Hradec Králové: město kolem Bílé věže se její autor rozpovídal i ve zpravodaji Radnice z roku 2009. V čísle 41 si jej na straně 3 si můžete přečíst celý, k objednání zde. Autor se redakci mimo jiné svěřil, že jej baví fotit město na pozadí událostí, tyto jsou z let 2002-2009. Tak schválně fotky zkontrolujte, jestli se náhodou nenajdete.
Hradec Králové autor fotografuje zhruba od roku 1972, diplomovou práci na FAMU psal právě o dějinách fotografie v Hradci Králové. Od roku 2000 používá digitální fotoaparát, fotografie upravuje ve Photoshopu.

• Víte, že pohled z výšky 4 m je mnohem lepší než z metru šedesát?
• Z fondu knihovny doporučujeme: FIŠER, Ladislav. Ladislav Fišer - cyklus "Ocel a sklo": 2005. Hradec Králové, 2009. K objednání zde. Kniha obsahuje cyklus fotografií vstupní haly výstaviště v Lipsku, která fotografa na první pohled zaujala tak, že ji fotil zvenku i zevnitř z nejrůznějších úhlů v různých světelných podmínkách.
• Víte, že fotografa můžete potkat v ulicích města na kole, aby nemusel těžkou techniku vláčet na zádech?
• Ze všech snímků je patrné, že má fotograf město ve svém srdci. Na černobílých fotografiích však vynikne poetika jeho fotografií ještě více. Přesvědčit se o tom můžete v knížečce Michala Dundy s názvem Hradec Králové - město nad trojúhelníkem bez odvěsny. Autor a spolumajitel královéhradecké tiskárny DUKASE, s. r. o. si vybral i Fišerovy fotografie, aby k nim napsal krátké básně. K objednání zde.
• Víte, že Ladislav Fišer používá při focení žebřík, popřípadě vyleze na lešení, aby našel ten správný úhel pohledu?

Petr Kleiner (1969) se narodil v Čáslavi. Studoval na Technické univerzitě v Liberci, na Univerzitě v Hradci Králové a na Vysoké škole ekonomické v Praze. Fotografii se věnuje od střední školy, intenzivně pak od roku 1995. Jeho hlavní profesí je marketing, dlouhá léta zastával pozici marketingového ředitele ČSOB, od roku 2016 je nezávislým marketingovým konzultantem a fotografem. V roce 2019 se stal předsedou odborné poroty WebTop100, jedná se o největší soutěž digitálních marketingových projektů v České republice.
Zatím největšími úspěchy Petra Kleinera je 1. a 3. místo v soutěži Czech Press Photo v roce 2015 v kategorii sport. Zvítězil sérií černobílých fotek otužilců, 3. místo obdržel rovněž za černobílé fotografie ze zákulisí dostihového sportu. V roce 2017 byl nominován ve stejné soutěži v kategorii umění a kultura a v roce 2018 v kategorii portrét sérií barevných fotek amerického trenéra pardubických basketbalistů Levella Sanderse. Od roku 2017 hostí i Studijní a vědecká knihovna ve své Galerii U Přívozu vybrané fotografie z této prestižní soutěže, konají se také slavnostní vernisáže a doprovodné přednášky. Dne 29. 5. od 18 hodin o své cestě na Czech Press Photo vyprávěl právě Petr Kleiner. Setkání bylo velmi příjemné, inspirativní a plné úžasných fotografií. Petr Kleiner se ohlédl za všemi ročníky, kterých se zúčastnil, posluchačům představil i své další fotografie, přidal informace, za jakých okolností a jakým způsobem vznikaly. Fotografové v hledišti získali i technické podrobnosti, každý si mohl najít tu svou favoritku mezi fotografiemi, která ho oslovila uvnitř a zanechala v něm trvalou stopu.
Více na webových stránkách Petra Kleinera: http://www.pkleiner.com/.

• Víte, že kromě fotografování se Petr Kleiner rád potápí? Je tzv. freediverem, potápěčem na jeden nádech, samozřejmě toho využívá při focení. Je také znalcem dobrého vína, vlastní i certifikát sommeliera.
• Ale zpět k fotografii. Inspirovali jej fotografové Markéta Luskačová a Jindřich Štreit. Biografii Markéty Luskačové od Josefa Topola si můžete půjčit i u nás, k objednání zde. Profesora Jindřicha Štreita jistě není třeba představovat. V našem fondu najdete řadu jeho publikací plnou dokumentárních fotografií. Z fondu knihovny doporučujeme například: ŠTREIT, Jindřich - DANĚK, Ladislav. Jindřich Štreit: fotografie 1965-2005 : photographs 1965-2005. Praha, 2006. K objednání zde.
• Víte, že v Galerii U Přívozu právě probíhá výstava posledního ročníku vybraných fotografií z prestižní soutěže Czech Press Photo? Tak se nezapomeňte zastavit, máte čas do konce července. Více zde. Můžete si prohlédnout i sérii fotografií Petra Kleinera, tentokrát z mistrovské soutěže v kulturistice a fitness v Rosicích a Lysé nad Labem.
• Pokud chcete vědět o Petru Kleinerovi více, doporučujeme databázi Anopress. Najdete v ní miliony plných textů z českých novin, časopisů, televizních i rozhlasových zpráv, internetových příspěvků. Více zde. Stačí, když zadáte do vyhledávače jméno Petra Kleinera. Výsledkem bude mnoho zajímavých článků především o nominacích a úspěších na fotografických soutěžích.

Matěj Kopecký (24. 2. 1775 - 3. 7. 1847) se narodil v Libčanech u Hradce Králové v rodině loutkáře a kejklíře Jana Kopeckého. Otec Jan Kopecký (nar. asi 1744 – zemřel asi po r. 1808) byl jeden z prvních loutkářů české národnosti. Od 17. století začaly české země navštěvovat anglické, italské, německé i nizozemské kočovné divadelní společnosti, které mimo představení s živými herci hrály i představení s marionetami. Ve druhé polovině 18. století začali v Čechách působit samostatní loutkáři české národnosti. Je doloženo, že v roce 1779 žádal Jan Kopecký v Praze o povolení loutkových her. Jan Kopecký pocházel z Nového Města pražského, jeho otec a bratři byli vojáci. Později se usadil v jižních Čechách, na Prácheňsku v obci Lažany koupil domek.
Jeho syn Matěj Kopecký se oženil s dcerou kramáře Rozálií Holzäpfelovou a usadil se v Miroticích v jižních Čechách. Manželé bydleli u rodičů nevěsty. V roce 1798 byl Matěj Kopecký odveden na vojnu a bojoval v napoleonských válkách. Po návratu z vojny (1809) se živil hodinářstvím, kramářstvím nebo obchodem s velbloudí srstí. Měl patnáct dětí, ale dospělosti se dožilo pouze šest. Až od roku 1826, v 45 letech, se živil výhradně provozováním loutkových her, i když o povolení žádal již dříve. Opakovaně žádal také o koncesi pro své syny. V loutkářství pokračovali i čtyři jeho synové Jan (1804-1852), Josef (1807-1856), Václav (1815-1871) a Antonín (1821-1885). Kopecký působil zejména v jižních Čechách na Blatensku a v Miroticích. Ke konci života žil u tchána svého nejmladšího syna v Kolodějích nad Lužnicí, kde také 3. 7. 1847 zemřel. Pohřben je v Týně nad Vltavou.
Matěj Kopecký si loutkářské hry s největší pravděpodobností sám nepsal, spíše je přejímal a pravděpodobně upravoval. Nejsou doloženy žádné jeho písemné záznamy, ani rukopisy, ani tisky. Syn Matěje Kopeckého, Václav, sepsal podle paměti texty her, které hrál spolu s otcem. Texty vydalo ve dvou dílech v letech 1862-1863 nakladatelství J. R. Vilímek v Praze. Vilímkovi redaktoři ale texty bez vědomí autora pozměnili, seškrtali, zkrátili a vytvořili mnohdy úplně jiné hry nebo spíše parodie. Rukopisy Václava Kopeckého se bohužel nezachovaly.
Skoro až do poloviny 20. století vznikla mylná představa, že Matěj Kopecký byl opravdu autorem některých her, které vydalo nakladatelství Vilímek. Matěj Kopecký se stal legendou, protože hrál výhradně česky, popularitu získal také díky Mikoláši Alšovi, který pocházel z Mirotic a znal Kopeckého z vyprávění svého kmotra řezbáře Mikoláše Sichrovského. Mikoláš Aleš vytvořil podobiznu Matěje Kopeckého, která je velice oblíbená a stala se také trochu legendou, protože Aleš Kopeckého osobně nemohl znát a předlohou mu byla fantazie a vyprávění kmotra Sichrovského.
Repertoár loutkových her loutkářů většinou tvořily původně hry převzaté od zahraničních autorů např. o Faustovi, Jenovefě nebo Donu Juanovi. Od začátku 19. století se rozšířil i o adaptace her českého činoherního divadla, zejména o rytířské, historické a vlastenecké hry, např. hry upravené hry od J. N. Štěpánka, V. K. Klicpery nebo J. K. Tyla. Původní loutkové hry psal Prokop Konůpek (1785-1828), učitel z Olešné u Rakovníka. Napsal jednu z nejoblíbenějších loutkových her Posvícení v Hudlicích, také hry Pan Franc ze zámku, Mluvárna nebo Strejček Škrhola. Úplné kritické vydání loutkových her 1. poloviny 19. století vydal v letech 1952 a 1959 Jaroslav Bartoš, k objednání zde a zde.
Loutkáři jako Matěj Kopecký a i další rodiny českých kočovných loutkářů (např. rod Maisnerů, Finků, Dubských) reprezentovali do 1. poloviny 19. století specifickou a mnohdy jedinou podobu českého divadla na venkově. Proto je jim připisována role národních buditelů, i když o své úloze „buditelů“ spíše nevěděli. Svá představení hráli v češtině, protože to byl jediný jazyk, kterému venkovské obecenstvo rozumělo. Matěj Kopecký a jiní loutkáři zřejmě neměli přímé kontakty s osobnostmi české kultury, která žila ve větších městech.

Linie rodu od Matějova syna Jana Kopeckého (1804-1852) se věnuje loutkářství dodnes.
V našem regionu působil Matěj Kopecký zvaný „Máťa“ (4. 11. 1923 - 15. 3. 2001), který pocházel z šesté generace Kopeckých. Do roku 1946 byl loutkohercem v rodinném kočovném divadle svého otce Matěje Kopeckého (1893-1946) a v letech 1946-1959 provozoval vlastní rodinné kočovné divadlo. Od roku 1960 působil v Hradci Králové v divadle Drak. Zde vytvořil významné role, kde propojil lidové loutkářství s moderním pojetím loutkového divadla, zejména v inscenacích Faust (1971) a Enšpígl (1974, režie Josef Krofta).
V tradici pokračoval také syn Matěj Kopecký (29. 12. 1953 - 13. 6. 2020), který byl dlouholetým členem souboru Naivního divadla v Liberci a v devadesátých letech založil rodinné „Divadlo Matěje Kopeckého Praha“. Jeho dva synové Matěj a Jakub v rodinné tradici pokračují. Syn Matěj působí jako loutkoherec v Divadle Spejbla a Hurvínka, Jakub je scénografem.
Sestra Matěje Kopeckého Anna (*1952 Vrchlabí) vystudovala DAMU, působila v Naivním divadle v Liberci a od roku 1981 spolu s manželem Rostislavem Novákem provozuje loutkové divadlo „Malé divadélko Praha“. Její syn Rostislav založil soubor „La Putyka“, který se věnuje žánru nový cirkus a sídlí v prostoru „Jatka 78“. V divadle působí nejen syn Vít Novák, ale také již vnuk Matyáš.

• Víte, že základní rysy Matěje Kopeckého jsou spolehlivě úředně popsány v jeho Reise-Passu, vydaném konskripčním úřadem v Miroticích 16. března 1811? „…zachovalý muž, 43 roků stár, střední postavy, podlouhlého obličeje, černých vlasů a černých očí.“ Dočtete se v titulu: VEJRYCHOVÁ-SOLAROVÁ, Božena. Loutky Matěje Kopeckého. Praha, 1974, s. 18. K objednání zde.
• Z fondu knihovny doporučujeme: TOMAN, Jan. Matěj Kopecký a jeho rod. České Budějovice, 1960. K objednání zde.
• Víte, že je v Miroticích památník Mikoláše Alše a Matěje Kopeckého? Více zde.
• Z fondu knihovny doporučujeme: BLÜMLOVÁ, Dagmar - BLÜML, Josef. Matěj Kopecký 1775-1847. Týn nad Vltavou, 2017. K objednání zde.
• Víte, že první česká tištěná loutkářská hra je Kurando a Špandolino? Byla vydána roku 1860 v Hradci Králové nákladem Jana Bureše a tiskem u Ladislava Pospíšila. Hra byla součástí sbírky „Humoristický kratochvilník, sbírka veselých světských písní, anekdot, veseloher a j.“ Nejedná se však o původní hru, ale o parodii na loutkářskou hru Prokopa Konopáska Strejček a Škrhola.
• Z fondu knihovny doporučujeme: DVOŘÁK, Jan. Matěj, Máťa, Matýsek aneb Šestá generace rodu Kopeckých. Hradec Králové, 2005. K objednání zde.
• Víte, že k nejcennějším exponátům Muzea české loutky a cirkusu v Prachaticích, detašovaném pracovišti Národního muzea, patří soubor loutek a také opona Arnoštky Kopecké, vnučky legendárního Matěje Kopeckého? Loutkářka Arnoštka Kopecká je v roce 1911 kvůli tíživé finanční situaci prodala Svazu přátel loutkového divadla, který vše později věnoval Národnímu muzeu.
• Z fondu knihovny doporučujeme: BARTOŠ, Jaroslav. Loutkářská kronika: kapitoly z dějin loutkářství v českých zemích. Praha, 1963. K objednání zde.
• Víte, že časopis Loutkář je nejstarší loutkářský profesní časopis na světě? S pauzou během válečných let vychází od roku 1912 dodnes.
• Cesta Matěje Kopeckého z jednoho konce mostu na druhý je název 685. schůzky zvukové podoby Toulek českou minulostí, která se věnuje Matěji Kopeckému a jeho rodině. Poslechnout a přečíst si ji můžete na webu Českého rozhlasu zde. K vypůjčení na CD je rovněž ve fondu knihovny zde.
• Víte, že ke slavnostnímu odhalení pomníku Matěje Kopeckého došlo v roce 1947 a že se jmenuje „Plačící Kašpárek s protrženým bubnem“? Zhotovil jej sochaře Jan Jiříkovský u příležitosti 100. výročí úmrtí loutkáře Matěje Kopeckého. Pomník je umístěn v Kolodějích nad Lužnicí. Více o pomníku zde.

Jan Dvořák (14. 8. 1925 - 16. 1. 2006) se narodil v Úsobí u Havlíčkova Brodu. Vztah k loutkovému divadlu měl už od dětství, neboť působil v sokolské loutkové scéně v Německém Brodě (1938-39). V roce 1945 maturoval na reálném gymnáziu a v letech 1945-49 studoval na Střední odborné škole pro umělecký průmysl v Jablonci nad Nisou obor rytec a cizelér. V letech 1951-1965 působil jako loutkoherec, výtvarník a režisér v Divadle Spejbla a Hurvínka v Praze, kde byl členem tvůrčí skupiny Salamandr.
V letech 1964-1981 působil v divadle Drak, nejdříve jako ředitel, později jako umělecký šéf a dramaturg. Divadlo Drak bylo založeno v Hradci Králové v roce 1958 pod názvem Východočeské loutkové divadlo. Jan Dvořák je autorem nového názvu divadla Drak, k jehož přejmenování došlo v roce 1968. Jde původně o akronym (divadlo rozmanitosti, atrakcí a komedie). Jan Dvořák rovněž výrazně pozměnil dramaturgický profil divadla. Usiloval o posílení divadelnosti všech složek inscenace. Snažil se zejména neverbálními prostředky posílit komediální hravost a antiiluzívní vyznění. Chtěl oživit a očistit tradice lidového divadla. Zasloužil se o řadu československých i mezinárodních úspěchů divadla. Např. v roce 1965 vznikla v Draku přelomová inscenace Pohádky z kufru, kterou režíroval Miroslav Vidman. Tato inscenace se stala na světovém festivalu UNIMA v r. 1966 senzací. Jan Dvořák přivedl do divadla řadu osobností - Josefa Kroftu, Petra Matáska nebo Jiřího Vyšohlída. V letech 1954-1995 působil jako pedagog na DAMU.
V divadle Drak režíroval hry Posvícení v Hudlicích (1966), Skleněná panna (M. Kubátová, 1971), Johanes doktor Faust (J. V. Dvořák - J. A. Novotný, 1972). Pro čs. televizi vytvořil loutkové filmy podle tradičních loutkových her (Herkules, 1969; Pan Franc ze zámku, 1969; Loupežníci na chlumu, 1969).
Synové Jana V. Dvořáka se také věnují divadlu. Tomáš Dvořák (*1956) je režisérem a uměleckým šéfem loutkového Divadla ALFA v Plzni a Jan J. Dvořák (*1952) se stal režisérem Divadla Jesličky v Hradci Králové.
Jan V. Dvořák byl spolupracovníkem časopisu Čs. loutkář, ilustrátorem her a hříček, od 50. do 90. let instruktor, lektor, porotce a pedagog lidových konzervatoří a kurzů na mnoha školách, institutech a v divadlech mnoha zemí. Napsal publikaci Herectví s loutkou, k objednání zde. O Matěji Kopeckém (1923-2001), který pocházel ze starého loutkářského rodu a byl loutkohercem v divadle Drak, napsal Jan V. Dvořák knihu Matěj, Máťa, Matýsek, aneb, Šestá generace rodu Kopeckých, k objednání zde.

• Vybíráme z tisku: MAREČEK, Petr. Loutkář na penzi, to zní hrdě, říká doživotní optimista: loutkář a bývalý ředitel Divadla Drak Jan Dvořák slaví osmdesátiny. In Mladá fronta Dnes - Hradecký kraj 2005, roč. 16, č. 189 (13. 8. 2005), s. 3. K objednání zde.
• Vybíráme z tisku: MAREČEK, Petr. Odešel patron loutkářů Jan Dvořák: loutkoherec, pedagog, režisér a bývalý ředitel hradeckého divadla Drak v pondělí zemřel. In Mladá fronta Dnes - Hradecký kraj 2006, roč. 17, č. 15 (18. 1. 2006), s. 9. K objednání zde.
• Vybíráme z tisku: GREGAR, Alexandr. Smutná zpráva: Jan Dvořák *14.8.1925 + 16.1.2006. In Divadelní hromada 2006, č. 46, s. 54-55. K objednání zde.
• Záznam Tisíc příběhů – Když jsem vandroval, muzika hrála… připravila Lenka Jaklová a Jan Dvořák zavzpomínal na svůj pestrý komediantský život. Natočeno v roce 2003, v témže roce vydal Klub přátel Divadla Jesličky. Pořad měl premiéru na Českém rozhlasu v roce 2012 v rámci cyklu „Tisíc příběhů“ (vysílání 17.10. - 21.11. 2012). Lze přehrát zde.

Josef Krofta (30. 3. 1943 - 18. 3. 2015) pocházel z Uherského Hradiště, absolvoval studium režie na Loutkářské katedře DAMU v Praze (1966). Působil v Malém divadle v Českých Budějovicích (1968-71), kde se seznámil se svou ženou Janou, později rozhlasovou režisérkou a publicistkou. Od roku 1971 působil v divadle Drak Hradec Králové jako umělecký šéf a režisér. V letech 1976-79 také režíroval v Divadle Spejbla a Hurvínka v Praze. V letech 1980-84 stál u zrodu Studia Besedy v Hradci Králové, kde režíroval a spolupracoval s Miroslavem Krobotem a Janem Grossmanem.
Od roku 1991 byl pedagogem a vedoucím Katedry alternativního a loutkového divadla v roce 1994 získal profesuru. Za koncepci a realizaci projektu Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU obdržel v roce 1991 jako historicky první laureát cenu UNIMA. V letech 1993-98 byl i proděkanem DAMU pro zahraniční záležitosti. Pedagogicky působil také ve Francii a Norsku. Roku 1993 založil v Hradci Králové Mezinárodní institut figurativního divadla. Podílel se na budování komorní scény studio Amátka v Hradci Králové. V r. 2010 se stal náměstkem primátora města Hradce Králové pro kulturu, sport a cestovní ruch. V březnu 2013 mu Herecká asociace udělila Cenu Thálie 2012 za dlouholeté mistrovství v oboru loutkové divadlo. Stal se tak historicky prvním laureátem této ceny (spolu s Divadlem Spejbla a Hurvínka), neboť v této kategorii byla udělena vůbec poprvé.
Zemřel v Hradci Králové 18. 3. 2015.
Divadlo Drak zažilo nejslavnější éru právě v období, kdy Josef Krofta působil jako režisér a umělecký šéf divadla. Josef Krofta spolupracoval s výborným scénografem Draku Petrem Matáskem a hudebníkem a hercem Jiřím Vyšohlídem. Tyto tři osobnosti vytvořily tzv. styl Draku – jsou to nepřeberné variace na téma loutka a herec. V novém řešení jevištního prostoru, ve kterém se herec a loutka v nejrůznějších vzájemných vztazích a významech setkávají jako spoluhráči. Využívá se jevištní obrazivost, divadelní metafora, která je sdělovaná i světlem a zvukem, nechybí divadelní nápaditost a strhující, přesně načasovaný rytmus celku. Kroftovy inscenace byly doslova zjevením a oslovily koncem 70. let a v 80. letech západní svět, protože nebyly komerční ani nasládlé, byly pro děti i dospělé. Pro východní blok byly představení inspirující a působily proti akademismu, šedi a zakonzervovanému stylu loutkových představení.
Mezi nejvýznačnější Kroftovy inscenace patří Enšpígl (1974), Popelka (1975), Šípková Růženka (1977, hostování v USA), Unikum - dnes naposled! (1979), Zlatovláska (1981), Píseň života (1985), Prodaná nevěsta (1986), Královna Dagmar (1988) nebo Pinokio (1992). V rámci Mezinárodního institutu figurativního divadla vznikly úspěšné projekty a představení Babylonská věž (1993), Woyzeck (1998), Orfeus v podsvětí (1994), don Quixote (1995), Korálky z Polárky (1996), Mor na ty vaše rody (2001).
V díle Josefa Krofty pokračují i jeho děti. Syn Jakub Krofta rovněž studoval na DAMU a později s otcem spolupracoval např. na inscenaci cirkusového muzikálu Pinokio. Dcera Jana Bačová-Kroftová je sochařka a scénografka, mj. obdržela ocenění za scénografii ve hře Medardo a Pamela (Divadlo Drak 2003).

• Z fondu knihovny doporučujeme: KLÍMA, Miloslav. Josef Krofta: inscenační dílo. Praha, 2003. K objednání zde.
• Z fondu knihovny doporučujeme: JAKLOVÁ, Lenka - MALÍKOVÁ, Nina - KLÍMA, Miroslav - KROFTA, Josef – ZÁKOSTELECKÝ, Marek. Příběh loutky na Hradecku = Story of puppets in the Hradecko region. Hradec Králové, 2017. K objednání zde.
• Vybíráme z tisku: MAREČEK, Petr. "Divadlu jsem dodal následníka": režisér Josef Krofta se loučí s Divadlem Drak a vzpomíná na svůj příchod do Hradce Králové i na kolegy. In Mladá fronta Dnes - Královéhradecké vydání 2010, roč. 21, č. 1 (2. 1. 2010), s. B/5. K objednání zde.
• Vybíráme z tisku: MAREČEK, Petr. Zemřel režisér Josef Krofta, divadelník světového formátu. In Mladá fronta Dnes - Královéhradecké vydání 2015, roč. 26, č. 66 (19. 3. 2015), s. B3. K objednání zde.

Jakub Krofta (10. 4. 1971) se narodil v Českých Budějovicích. Vystudoval obor režie - dramaturgie na Katedře alternativního a loutkového divadla Divadelní fakulty AMU v Praze, kde v roce 1994 úspěšně absolvoval. Jako režisér se uplatňoval již během studií a to zejména tím, že spolupracoval s Českým rozhlasem v Praze na tvorbě pořadů pro děti a mládež. Vedle režijní spolupráce s Českým rozhlasem Jakub Krofta absolvoval v rámci studia několik zahraničních stáží, které měly později vliv na jeho tvorbu v rámci Mezinárodního institutu figurálního divadla. Navštívil např. Královskou akademii dramatického umění ve Stockholmu, Mezinárodní institut loutkového divadla v Charleville-Méziéres, The Nottingham Trent University nebo International Center for Puppetry Arts v Atlantě.
Prvním mezinárodním úspěchem Jakuba Krofty, na kterém spolupracoval se svým kamarádem a spolužákem Markem Zákosteleckým, se stala inscenace Spoonriverská antologie vytvořená již v době jeho studií. Tato inscenace, uvedená v Dejvickém divadle v roce 1993, se udržela dalších pět sezón a byla nominována na nejlepší inscenaci roku. Od roku 1994 Jakub Krofta působil v královehradeckém Divadle Drak, kde začal spolu se scénáristou Markem Zákosteleckým rozvíjet novou tvůrčí generaci divadla. Inscenace vytvářely autorský pohled na dětské loutkové divadlo a vedle klaunských a vizuálních prvků do svých inscenací z velké části začleňovaly hudební složku, postavenou především na živém hudebním doprovodu.
Vedle režijní práce se Jakub Krofta věnoval také pedagogické činnosti a to především pořádáním řady zahraničních workshopů a přednášek vedených při Mezinárodním institutu figurálního divadla. Od roku 1993 tak měl možnost přednášet například v Anglii, Finsku, USA, Skotsku či Austrálii. V roce 2008 se stal uměleckým šéfem Divadla Drak, kterým byl do roku 2012. K jeho oceňovaným inscenacím, které vznikly na scéně Divadla Drak, patří Ledová nevěsta (1997), Jé! Kdo to je? (1998), Hopla! Kukla pukla! (2002), Liška Bystrouška (2002), Andílci (2003), Alenka zamilovaná (2004), Tajný deník Adriana Molea (2006), Carmen 20:07 (2007), Jánošík (2010) nebo Pedrolínův sen (2011). Svou režisérskou činnost zaměřoval Jakub Krofta na spolupráci s několika českými činoherními soubory jako je například Klicperovo divadlo, Divadlo Na Zábradlí či HaDivadlo.
Od roku 2012 žije a pracuje v Polsku, kde je uměleckým šéfem Wrocławskiego Teatru Lalek, externím pedagogem PVST Wrocław a jako režisér pravidelně spolupracuje s varšavskými scénami Teatr Dramatyczny, Teatr Lalka a Teatr Guliwer.

• Doporučujeme k přečtení: VONDRÁKOVÁ, Adéla. Jako umělec-cizinec jsem se vždycky cítil mnohem svobodnější. In Loutkář 2017, roč. 67, č. 1. Dostupné online zde.
• Vybíráme z tisku: KROFTA, Jakub. V pubertě mi taky přišlo zábavné střílet skobičákem po hercích: říká režisér Divadla Drak Jakub Krofta v povídání o norských dětech, českých puberťácích, spících dospělých a lehce erotickém Kabaretu. In Drakoviny 2005, roč. 1, č. 0, s. 2. K objednání zde.
• Doporučujeme k přečtení: KROFTA, Jakub. Kouzelný svět. In Divadelní noviny 2017, roč. 26, č. 14, s. 10. Dostupné online zde.

Josef Tejkl (8. 7. 1952 - 4. 4. 2009) se narodil se v Těchoníně, rodina se ale brzy přestěhovala do Kostelce nad Orlicí. Vystudoval obor český jazyk a výtvarnou výchovu na Pedagogické fakultě v Hradci Králové (1970-1974). Učil v Luži u Košumberka, kde začal hrát ochotnické divadlo. Následně se odstěhoval do Nového Hrádku a tam pracoval v místním sokolském divadelním souboru. Vystudoval Lidovou konzervatoř v režijní třídě Jana Císaře a Františka Štěpánka. Od r. 1985 začal učit na LŠU/ZUŠ Na Střezině, kde postupně zakládal a rozšiřoval Literárně-dramatický odbor. Do tohoto oddělení přivedl nové učitele: Emu Zámečníkovou, Janu Portykovou, Jana J. Dvořáka a Jiřího Polehňu.
V letech 1985-89 vedl soubor autorského divadla „Obsazeno“ při Osvětové besedě v Hradci Králové. V roce 1991 získalo toto autorské divadlo vlastní prostory a bylo díky tomu založeno Divadélko Jesličky jako stálá neprofesionální scéna dramatického oboru ZUŠ Střezina, která je dodnes líhní budoucích herců a posluchačů DAMU. Divadlo Jesličky se staly centrem mladého kreativního a alternativního divadla ve východních Čechách a vlastně další pravidelnou královéhradeckou scénou. Jako pedagog byl Josef Tejkl autorem a režisérem inscenací svých žáků, uvedených a oceňovaných na mnoha přehlídkách v Čechách: na Šrámkově Písku, na Wolkrově Prostějovu nebo na Jiráskových Hronovech. Z nejznámějších inscenací to byly např. Pavilon č. 6, Amatéři, Solný sloupy, Bílí andělé pijí tesavelu či Asteroid Bejček. Jeho hry se hrály na festivalech v Německu, Rakousku a na Slovensku.
Od roku 2002 vedl v Kostelci nad Orlicí soubor Černí šviháci. V roce 2007 založil další autorské divadlo Samohana. Jako dramatik byl čtyřikrát nominován na Cenu Alfréda Radoka v kategorii původní česká hra Průvan v teráriu (1992), Kosou na kameni (1995), Tyrolská elegie (2003) a Země pokladů (2007). Začátkem 90. let stál i u zrodu Volného sdružení východočeských divadelníků a po mnoho let byl i jeho místopředsedou. Jako porotce působil na celostátních přehlídkách studentského divadla.
Kromě divadelní činnosti byl Josef Tejkl i cestovatel, horolezec a horský vůdce. Zúčastnil se expedic na Pamír, Ťan-Šan, Cotopaxi i Chimborazo. Je autorem deníku horolezecké výpravy do Ekvádoru. Celý život byl tulákem milujícím přírodu, hlavně hory. Tato láska se mu stala osudnou, neboť 4. dubna 2009 zemřel na Králickém Sněžníku, kde dostal infarkt.
V roce 2011 bylo na počest Josefa Tejkla přejmenováno Divadlo Jesličky na „Divadlo Jesličky Josefa Tejkla“.

• Vybíráme z tisku: TEJKL, Josef. O smyslu Jesliček. In Divadelní hromada 2002, č. 33, s. 43-44. K objednání zde.
• Vybíráme z tisku: POLEHŇA Jiří - TEJKL, Josef - DVOŘÁK, Jan. 150 v Jesličkách. In Divadelní hromada 2002, č. 34, s. 52-54. K objednání zde.
• Víte, že název Divadla Jesličky byl použit, protože vzniklo v prostoru bývalých jeslí, které divadlu poskytl Magistrát města Hradec Králové v roce 1991? V prostoru, kde plenta oddělovala hernu od mléčné kuchyňky, bylo vybudováno divadélko s oponou. Více se dočtete zde.
• Z fondu knihovny doporučujeme: TEJKL, Josef. Záhada dvojhlavé sopky: o výpravě do Ekvádoru, záhadném zmizení Jany Kubištové a aroganci mocných očima přímého účastníka. Kostelec nad Orlicí, 2002. K objednání zde.
• Vybíráme z tisku: MERTA, Jan - DVOŘÁK, Jan – CÍSAŘ, Jan. In memoriam Pepy Tejkla: (Josef Tejkl, *8.7.1952 v Těchoníně, +4.4.2009 na Kralickém Sněžníku). In Divadelní hromada 2009, č. 55, s. 57-62. K objednání zde.

Jan J. Dvořák (28. 8. 1952) pochází z Havlíčkova Brodu. Studoval na gymnáziu J. K. Tyla a následně na Filozofické fakultě UK v Praze, obor čeština a latina. Pracoval v Krajském kulturním středisku v Hradci Králové (1977-1990), poté na Okresním úřadě v Hradci Králové. Má podíl na vzniku Střediska amatérské kultury Impuls v Hradci Králové. V letech 1990-2018 působil v ZUŠ Střezina v Divadle Jesličky J. Tejkla, plným úvazkem (2001-2013), jinak externě. Pochází z divadelní rodiny, je synem bývalého ředitele divadla Drak Jana V. Dvořáka, jeho mladší bratr Tomáš Dvořák je režisérem Divadla Alfa Plzeň.
V mládí divadlo nechtěl dělat ze zásady, ale začal se věnovat amatérskému divadlu. Na vojně založil s přáteli Studio TUBEU. V 80. letech vystupoval s Milanem Musilem s autorským kabaretem a hrál také s Vladimírem Justem pod Pražským kulturním střediskem v programu Boschův Brajgl. Od roku 1992 pořádal v Jesličkách kabarety Co dům dal, vytvořil celkem 28 kabaretů. V Divadle Jesličky byl scénáristou, režisérem i hercem. Spolu s Josefem Tejklem a Jiřím Polehňou tvořili hlavní trio pedagogů a režisérů tohoto divadla. Jan Dvořák vedl v tomto divadle seskupení „Dospělá embrya“, tuto skupinu tvořili bývalí studenti ZUŠ Střezina a posluchači oboru „Studium pro dospělé“.
Mnohá představení byla hrána na přehlídkách a soutěžích v České republice. Nominaci na Jiráskův Hronov získalo představení A. P. Čechov: Pavilon č. 6 (1996). Cenu za jevištní adaptaci textu získal za představení Byl jednou jeden Saturnin (2002). Cenu za scénář, režii a nominaci na Šrámkův Písek získalo představení Praha – ani ne tak magická, jako spíš komická (Gustav Meyrink, 2003, Dospělá embrya). Cenu za scénář a režii získalo představení Jerome Klapka Jerome Muži ve člunu (o ženách mluvě) (2011). Jedno z posledních představení byla Anglická mozaika (mixáž ze všech autorů z oblasti anglosaského humoru, 2018). Jan Dvořák napsal pro loutkové divadlo Alfa Plzeň v roce 2001 hru Rudyard Kipling: Riki tiki tavi, hra získala cenu za dramatizaci na festivalu Skupova Plzeň. Hostoval jako herec v Klicperově divadle v Shakespearovi: Hamlet (role hrobníka) a Jak se vám líbí (role ovčáka Corina).
Scénáře inscenací Jana Dvořáka jsou většinou volnou úpravou divadelní hry nebo autorským „zdivadelněním“ literární předlohy, která není původně určena pro divadlo. Jan Dvořák s literární předlohou na jevišti zachází mnohdy velice nečekaně, ale vždycky je to dílo originální a inspirativní.
Jan Dvořák je vášnivým rybářem a miluje přírodu a anglický humor.

• Vybíráme z tisku: EXNAROVÁ, Alena. Honza. In Divadelní hromada 2012, č. 65, s. 54-56. K objednání zde.
• Doporučujeme k přečtení: JAKLOVÁ, Lenka. Šašek musí být filozofem, filozof by měl umět být šaškem. In Místní kultura: aktuální kulturní zpravodajství z domova [online], 1. 2. 2018 [cit. 2020-07-03]. Dostupné online zde.

Ladislav Zeman (23. 11. 1949) se narodil ve Dvoře Králové nad Labem, odkud pocházela jeho matka. Jeho rodina krátce žila v Brně, kde otec plnil praxi nutnou ke své profesi projektanta. Od roku 1954 trvale žili v Hradci Králové. Otec Ladislava Zemana pracoval ve Stavoprojektu, maminka pracovala jako účetní. V roce 1968 vystudoval Zeman Střední všeobecnou vzdělávací školu J. K. Tyla, ale z politických důvodů nedostal doporučení na vysokou školu. Nastoupil do reklamní agentury Reag, která spadala pod družstvo „Tvorba“. V této době začal externě pracovat pro hokejový tým Tesla Pardubice. Měl na starosti zajištění finančních prostředků na zahraniční výjezdy týmu. Ke sportu měl blízko, protože jako student hrál fotbal, hokej a věnoval se atletice, jeho královédvorský dědeček Jan Hak byl výborný fotbalista.
V letech 1977-1986 pracoval jako šéf obchodního a propagačního oddělení Divadla Vítězného února v Hradci Králové, toto oddělení vzniklo z tzv. Náborového oddělení divadla. V té době byla návštěvnost divadla velice špatná, individuálních abonentů bylo asi pouze 170. Po devítiletém působení Ladislava Zemana v propagaci se zvýšil počet abonentů desetkrát, na 1700. Zeman se snažil oslovovat hlavně studenty základních, středních a vysokých škol. Velikou návštěvnost divadla ovlivnil v té době také příchod talentovaných režisérů a herců. Do hradeckého divadla začátkem osmdesátých let přišli režiséři Miroslav Krobot a Jan Grossman a dramaturg Miloslav Klíma. Začala úzká spolupráce s divadlem Drak, s ředitelem Draku J. V. Dvořákem a uměleckým šéfem Josefem Kroftou. Do abonentek byly zahrnuty společné tituly činohry Divadla Vítězného února a Draku. Vybudovala se nová nezávislá scéna Studio Beseda, v domě na Malém náměstí. V budově, kde byla od roku 1796 první divadelní scéna v Hradci Králové, a kde vedl divadlo také Václav Kliment Klicpera. Už v prosinci 1980 po rekonstrukci scény, při které pracovali brigádně herci i zaměstnanci, mělo premiéru představení Na Candida pod režijním vedením Josefa Krofty. Šlo o hru o svobodě a přitáhla především mladé diváky, na které zapůsobila jako zjevení pro tehdejší „rudý“ Hradec. V osmdesátých letech Ladislav Zeman externě spolupracoval s hradeckou folkovou skupinou „Kantoři“, zajišťoval skupině propagaci, představení, natáčení a vydání LP desek. Skupina „Kantoři“ se také účastnila divadelních představení ve Studiu Beseda, hudebně doprovázela představení Na Candida (1980-81, režie J. Krofta) a představení Škola staletími (1982, režie J. Krofta).
V roce 1984 byla představení ve Studiu Beseda zakázána a po příchodu nového ředitele se Ladislav Zeman vrátil opět do reklamní agentury Merkur (bývalý Reag). S hradeckým divadlem ale neustále spolupracoval až do převratu v listopadu 1989. Pod cizím jménem pracoval jako lektor dramaturgie, zajišťoval programy a veškeré tiskoviny pro divadlo. V roce 1987 začal dálkově studovat FAMU a po jejím ukončení pokračoval ve studiu produkce na DAMU, kde v roce 1993 promoval. Od 1. června 1990 byl jmenován do funkce ředitele tehdy čerstvě přejmenovaného Klicperova divadla, kterou vykonával až do 30. června 2014.
Během svého působení přivedl Klicperovo divadlo na špici českého divadelnictví a zároveň mu otevřel dveře do světa. V roce 1993 absolvoval stáž v Bruselu, odkud přijel s vizí uskutečnit mezinárodní divadelní festival. Realizaci festivalu Ladislav Zeman konzultoval také s prezidentem Václavem Havlem. V roce 1995 se uskutečnil první ročník „Mezinárodního festivalu Divadlo evropských regionů v Hradci Králové“. Tento festival se postupně rozšířil po celém městě, od roku 2000 se přidal Open Air program, hraje se nejen na scénách Klicperova divadla, ale také v Divadle Drak, v cirkusových stanech nebo přímo na ulici. V roce 2003 Ladislav Zeman založil ještě druhý podzimní festival studiových divadel „Čekání na Václava“.
Ladislav Zeman přivedl do Klicperova divadla talentované režiséry, J. A. Pitínského, Vladimíra Morávka nebo Davida Drábka. Během dvaceti let Ladislav Zeman inicioval zrekonstruování celého areálu Klicperova divadla, včetně Studia Beseda a jazzového klubu Satchmo. Rekonstrukce hlavní scény obdržela architektonickou cenu „Interiér roku“. Klicperovo divadlo získalo také několik hradeckých cen (Hradecká múza), cen Divadelních novin, cen Thálie a Nadace Alfréda Radoka. Divadlo hostovalo na domácích a zahraničních festivalech. V roce 2007 získal Ladislav Zeman Cenu ministerstva kultury za přínos k rozvoji české kultury 2007 a Cenu primus Inter Pares 2011.
Velkým koníčkem Ladislava Zemana je výtvarné umění. Ke sbírání obrazů a grafik ho přivedl jeho otec. V Klicperově divadle už roku 1990 založil „Galerii U Klicperů“, kde vystavovali především čeští současní umělci, např. Vladimír Komárek, Vladimír Renčín, Vladimír Preclík, Jan Kanyza nebo Jiří Anderle.
V roce 2015 založil Ladislav Zeman „Galerii Václava Havla“ na Malém náměstí v Hradci Králové. Galerie sídlí v rodném domě herce Josefa Beka, naproti Studiu Beseda. Konají se zde výstavy, setkávají se umělci, je zde i čítárna, zejména knih Václava Havla. Ladislav Zeman má dva syny, se synem Tomášem spolupracuje v Galerii Václava Havla.

• Vybíráme z tisku: ZEMAN, Ladislav - MAREČEK, Petr. Galerie Václava Havla: obrazy, víno, divadlo. In Mladá fronta Dnes - Královéhradecké vydání 2015, roč. 26, č. 164 (16. 7. 2015), s. B3. Dostupné ve studovně periodik ve 4. NP.
• Víte, že na 9. ročník Mezinárodního festivalu Divadlo evropských regionů v roce 2003 přijela světová francouzská herečka Annie Girardotová (1931-2011)? Na festivalu zahrála monodrama Madame Marguerite. Více se můžete dočíst v titulu: GREGAR, Alexandr. Město a (jeho) divadlo. Praha, 2013. K objednání zde.
• Vybíráme z tisku: ZEMAN, Ladislav - MAREČEK, Petr. Chtěl jsem zachytit bizarnost doby, kterou jsme tady žili. In Mladá fronta Dnes - Královéhradecké vydání 2015, roč. 26, č. 230 (2. 10. 2015), s. 15. Dostupné ve studovně periodik ve 4. NP.
• Víte, že Klicperovo divadlo bylo čtyřikrát „Divadlem roku“? Toto ocenění získalo v letech 1998, 1999, 2001 a 2003. Více se můžete dočíst v titulu: GREGAR, Alexandr. Divadlo v Hradci Králové: (od nejstarších dob po současné Klicperovo divadlo). Hradec Králové, 2016. K objednání zde.
• Doporučujeme k přečtení: VAŇOUS, Petr. To, co se nám podařilo, je malý zázrak. In Hradecký deník.cz [online], 22. 6. 2019 [cit. 2020-07-14]. Dostupné online zde.
• Víte, že V anketě týdeníku Reflex z roku 2009 „Která osobnost ovlivnila divadlo od roku 1989?“, se Ladislav Zeman umístil na sedmém místě? V první desítce mezi režiséry byl jediným ředitelem a manažerem. Více se můžete dočíst zde.
• Doporučujeme k přečtení: NĚMEČKOVÁ, Lucie. Životy Ladislava Zemana. In Divadelní noviny [online], 18. 2. 2015 [cit. 2020-07-14]. Dostupné online zde.

Martin Růžek (23. 9. 1918 – 18. 12. 1995) byl významný český herec, rodák z Červeného Kostelce. Jeho otec Antonín Martin měl v Červeném Kostelci malou tkalcovnu. V roce 1929 ale otec zemřel, a malý Erhard se s matkou přestěhoval nejdříve do Hradce Králové a poté do Prahy. V Praze rodině pomáhal bratr maminky Otmar Růžek.

Studium a druhá světová válka
Erhard studoval reálné gymnázium v Náchodě, Hradci Králové a Praze. Po maturitě se zapsal na studium lesního inženýrství na pražské technice, které ale nedokončil, protože byly v roce 1939 uzavřeny vysoké školy. Následně pomáhal matce v její živnosti (mandlování prádla), pracoval na magistrátě, maloval obrazy, živil se jako číšník.
Strýc Otmar Růžek byl kapitánem generálního štábu a po příchodu Reinharda Heydricha byl popraven v říjnu 1941 za odbojovou činnost ve vojenské organizaci Obrana národa. Mladý Erhard Martin spolupracoval v odboji s rodinou libeňského řezníka B. Vosmíka, který pomáhal účastníkům atentátu na protektora Heydricha.

Divadlo, film a televize
Od svých dětských let tíhnul k divadlu. Už v roce 1930, kdy se s ovdovělou matkou odstěhoval do Hradce Králové, hrál v ochotnickém kroužku. V roce 1935 se pokoušel o studium na divadelní konzervatoři, nebyl ale přijat. Za války se v Praze věnoval ochotnickému divadlu, účinkoval v divadélku Čin a souboru D Tvář. V začátcích se uplatňoval v komických rolích, kde využil svůj spontánní komediální talent. Proslul také svým charakteristickým hlasem. Po válce vystřídal divadla v Mladé Boleslavi, Českých Budějovicích či Národní divadlo v Brně. Nakonec v roce 1957 nastoupil do Divadla na Vinohradech, kde se z něho stal skvělý charakterní herec. V roce 1963 byl přijat do činohry Národního divadla, kde zůstal až do roku 1990.
V divadle vytvořil desítky divadelních rolí, např. role Mikuláše Arnessöna v Ibsenových Nápadnících trůnu nebo krále Jindřicha v Anouilhově Tomáši Becketovi. Setkal se osobně s Jean Paul Sartrem, který na podzim roku 1963 navštívil Prahu a účastnil se v Národním divadle inscenování své hry Vězňové z Altony, kde Růžek ztvárnil hlavní roli Franze. Podobně se setkal v Praze v roce 1968 s Friedrichem Dürrenmattem, který ocenil jeho výkon v roli rytíře Johanna von Büren v jeho hře Novokřtěnci.
Ve filmu hrál svérázného hejtmana Tayerleho v komedii Poslušně hlásím (1957) režiséra Karla Steklého; krále Kazisvěta v pohádce Martina Friče Princezna se zlatou hvězdou (1959); v režii Oldřicha Daňka ve filmu Královský omyl zahrál výborně postavu týřovského purkrabího Hýty (1968); hrál postavu dr. Fitze ve snímku režiséra Antonína Moskalyka Dita Saxová z roku 1967, natočeného podle novely Arnošta Lustiga. DVD s filmem si u nás můžete vypůjčit, k objednání zde.
Významné role měl i v televizních seriálech režiséra Františka Filipa: v seriálu F. L. Věk (1971, postava S. Vydry), v Cirkusu Humberto (1988, postava principála), postava Petrboka v seriálu Dnes v jednom domě (1979). Byl proslulý i v roli vypravěče např. v seriálu Zlá krev na motivy Vladimíra Neffa, večerníčcích Krkonošské pohádky a Dášeňka.
Pracoval také pro rozhlas, např. v rozhlasové hře Otec Goriot od Honoré de Balzaca vytvořil hlavní roli. CD s rozhlasovou hrou si můžete u nás vypůjčit, k objednání zde.

Soukromý život
Martin Růžek miloval hudbu Antonína Dvořáka a Leoše Janáčka. Jeho první manželka byla operní pěvkyně Jarmila Palivcová. S druhou ženou Milenou rád navštěvoval koncerty České filharmonie. Nevlastní syn z druhého manželství, Vladimír Růžek, se stal historikem a archivářem. Martin Růžek byl také velký slávista a stal se dlouholetým předsedou Odboru přátel Slávie, kde aktivně pomáhal při záchraně fotbalové Slavie sháněním fotbalových posil, peněz a svým vlivem.

• Z fondu knihovny doporučujeme: BALVÍN, Josef. Martin Růžek. Praha, 1964. K objednání zde.
• Víte, že hercovo vlasntí jméno bylo Erhard Martin? V roce 1944 přijal jméno Martin Růžek nejprve jako umělecký pseudonym a později i jako zákonné jméno. Martin podle otcova příjmení, Růžek na památku popraveného strýce Otmara Růžka.
• Z fondu knihovny doporučujeme: PETRŮ, Josef. Martin Růžek: příběh českého herce. Praha, 2006. K objednání zde.
• Vybíráme z tisku: ČERNÝ, František. Martin Růžek: Galerie osobností. In Rodným krajem 1994, č. 9, s. 29-30. K objednání zde.

Josef Štefan Kubín (1864-1965) byl pedagog, sběratel lidových vyprávění, překladatel a pohádkář. Rodinné prostředí jej ovlivnilo v jeho tvorbě a zaměření. Pocházel z Jičína, jeho otec Jan byl obuvníkem, sadařem a obchodníkem s ovocem, matka Anna milovala pohádky a lidová vyprávění. Josef Kubín vystudoval gymnázium v Jičíně, poté Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor francouzština, čeština a němčina. V roce 1891 se stal středoškolským profesorem. Působil v Kutné Hoře, Českých Budějovicích, Jičíně, v Mladé Boleslavi a na gymnáziu v Truhlářské ulici v Praze, v roce 1925 odešel do důchodu.
Publikoval už v devadesátých letech 19.století. Velice ceněný je jeho překlad francouzského eposu Píseň o Rolandovi, který vlastní i naše knihovna. K objednání zde.
Za středoškolského působení překládal z francouzštiny a španělštiny. Je autorem učebnic, slovníků a konverzačních příruček o francouzštině. Za tuto činnost byl poctěn uznáním od francouzského ministerstva školství. V našem fondu byste nalezli učebnici: Praktická škola francouzská: moderní příručka, k objednání zde. Nebo slovník francouzského jazyka: Nový kapesní slovník česko-francouzský a francouzsko-český = Nouveau dictionnaire manuel tchèque-français et français-tchèque, k objednání zde.
Před druhou světovou válkou se Kubín věnoval sběru lidových písní v Pošumaví, Podkrkonoší nebo Kladska, které následně vyšly jako Kladské písničky, k objednání zde. Začal také zapisovat autentická vyprávění venkovských vypravěčů. Tato vyprávění vydal až po 2. světové válce v několika souborech, např. Strakatý máslo, k objednání zde.
Ve dvacátých letech začal Kubín sbírat také pohádky. Pohádky, které vydal do roku 1940, byly klasickými adaptacemi lidového podání, kde základ pohádky vycházel převážně z autorových autentických zápisů. Příkladem je kniha pohádek Čarovné kvítí: nové pohádky z roku 1926, k objednání zde. Od čtyřicátých let začal Kubín do pohádek více autorsky zasahovat a projevovat tvůrčí individualitu. Snažil se zachovat bezprostřednost lidového stylu, nářeční slovní zásobu a přirozený dialog a respektoval charakteristické vlastnosti pohádkových postav. Celé pohádkové dílo pro děti shrnul Kubín do čtyřsvazkového souboru Zlatodol pohádek. K objednání zde.
Autorské tvorbě pro dospělé se Kubín začal věnovat až v sedmdesáti letech, psal povídky pro dospělé, kde se opět inspiroval lidovým prostředím. Nejznámější je jeho pětisvazková kniha Jivínské rapsodie, kde se inspiroval osudy prostých lidí Jičína (Jivína) a jeho okolí. K objednání zde. Josef Štefan Kubín zemřel v roce 1965, dožil se neuvěřitelných 101 let.

• Z fondu knihovny doporučujeme: FETTERS, Aleš. Malý slovník regionálních autorů: Literární tradice našeho kraje. Hradec Králové, 2012. K objednání zde.
• Víte, že po vzniku Československa začal používat druhé jméno Štefan na počest Slovenska? Tehdy se rozhodl, že přijme jméno od prvního Slováka, se kterým se seznámí. Podle Kubínových vzpomínek jím byl podomní obchodník Štefan Uherka. Viz FORST, Vladimír. Lexikon české literatury, Osobnosti, díla, instituce, K-L. Praha, 1993, s. 1032-1035. K objednání zde.
• Z fondu knihovny doporučujeme: CHALOUPKA, Otakar. Čeští spisovatelé literatury pro děti a mládež. Praha, 1985, s. 212-217. K objednání zde.
• Víte, že na motivy pohádek Josefa Štefana Kubína byly napsány scénáře pro animované a televizní inscenace? Např. animovaná pohádka „Rohatá princezna“ (1967), televizní inscenace „Čertova nevěsta“ (1975), „Jak se peče štěstí“ (1981) nebo večerníčková animovaná pohádka „Čarodějné pohádky“ (2002), které mistrně vypráví Barbora Hrzánová.

Marie Kubátová (1922-2013) byla prozaička a dramatička, sběratelka a autorka povídek a pohádek inspirovaných krkonošským folklorem. Narodila se v Praze v rodině nakladatele Jana Kutiny. Matka Amálie Kutinová byla doktorkou farmacie a zároveň folkloristkou a autorkou knih pro děti (mj. cyklus Gabra a Málinka). Kubátová studovala na reálném gymnáziu v Praze, kde maturovala v roce 1941. V letech 1941–43 absolvovala lékárnickou praxi v Křinci u Nymburka. V roce 1943 se provdala za Jaroslava Kubáta, rovněž studenta farmacie, který pocházel z Krkonoš. V roce 1946 promovala na Přírodovědecké fakultě UK v oboru farmacie. Postupně působila jako magistra v lékárnách v Karlových Varech, Křinci, Praze, Horním Maršově, Špindlerově Mlýně a Vrchlabí. Od roku 1952 se její rodina trvale přestěhovala do Vrchlabí, kde manžel Jaroslav působil jako správce lékárny. Kubátová se v tuto dobu starala o své dvě děti, ale i o své rodiče a také pomáhala manželovým rodičům na statku na Benecku. V roce 1970 se opět natrvalo vrátila k lékárnické profesi, ve které setrvala až do odchodu do důchodu v roce 1978. Od té doby se naplno věnovala psaní.
Literární tvorba Marie Kubátové zahrnuje pohádky, povídky a hry s krkonošskou tématikou; dalším okruhem jsou povídky ze současnosti i historie, z lékárenského prostředí a knihy vzpomínek. Když se Kubátová počátkem padesátých let přistěhovala natrvalo do Krkonoš, byl zde mezi lidmi ještě velmi živý krkonošský dialekt. Postupně se seznamovala s mizejícím světem krkonošských tkalců, sklářů, perlařů, ale i pytláků a pašeráků.
Literární prvotinu Kubátové představuje kniha Daremný poudačky, která vyšla v roce 1956; k objednání zde. V roce 1956 uveřejnila Kubátová svou první divadelní hru Jak šla basa do nebe, která se zároveň hrála v Čs. rozhlase, se kterým začala Kubátová intenzivně spolupracovat. První vydání této knihy je k dispozici i v našem fondu; k objednání zde. První knihou s krkonošskou tematikou určenou výhradně dětem byly v roce 1971 Pohádky o Krakonošovi; k objednání zde. V roce 1974 byla odvysílána řada sedmi večerníčků na motivy pohádek Marie Kubátové pod názvem Krkonošské pohádky, ke kterým napsala scénář Božena Šimková. Přestože Marie Kubátová nesouhlasila s celkovým vyzněním jednotlivých postav, které se odchýlilo od jejího autorského rukopisu, Krkonošské pohádky dodnes patří k nejoblíbenějším Večerníčkům. Později vznikl bohužel i spor o autorství mezi Marií Kubátovou a Boženou Šimkovou.
Dalším oblíbeným pohádkovým souborem je kniha Krakonošovo čarobejlí (1998); k objednání zde. Vychází ze staršího cyklu o bylinkách s názvem Hořký bejlí (1981) a je koncipován jako kalendář, podle pořadí, ve kterém v průběhu roku jednotlivé léčivé byliny rostou; k objednání zde.
V roce 1996 připravila pro rozhlas Marie Kubátová cyklus Pohádky o starých krkonošských řemeslech. Jako „hajajové pohádky“ je nezapomenutelně vyprávěl Vlastimil Brodský např. Pohádka z korálků nebo Cukrářská pohádka. Oceňována je i kniha pohádek pro nejmenší Kam odcházejí sněhuláci zjara, kterou doplňují akvarely malířky Dagmar Ježkové; k objednání zde.
Marie Kubátová se nejvíce proslavila knihami s krkonošskou tématikou, ale byla také autorkou společenských novel a povídek, např. její trilogie z lékárenského prostředí (Lékárna U tří koček (1977), Třikrát denně kapku rosy (1978) a Recept na štěstí (1981). Marie Kubátová napsala také povídky, které se vztahují k Hradci Králové a k dalším městům východních Čech. Hradce Králové se týká povídka “Alegorická socha ženy v průčelí Krajského muzea v Hradci Králové“ ze souboru Povídky z muzejních vitrín (1986); k objednání zde. O Hradecké historii vypráví také povídka „Co se v Hradci na Velké a Malé podsíni povídalo o flanderském králi“ z knihy Poutnické povídky (1993), o historii sochy patrona cechu pivovarníků Gambrina, umístěného na cihlové zdi pivovaru obrácené do Komenského ulice; k objednání zde.
Marie Kubátová za celý život vydala více než osmdesát knih. Zemřela v nedožitých jednadevadesáti letech v roce 2013.

• V Digitální knihovně SVK HK doporučujeme sbírku věnovanou osobnosti a dílu M. Kubátové. Více zde.
• Víte, že v roce 2009 byla Marie Kubátová vyznamenána Cenou Boženy Němcové, kterou uděluje Akademie literatury české za dílo, které významně přispělo k rozvoji české literatury a společnosti v posledních třech letech? Cenu získala za knihu Haraburdí aneb Jak se líhnou knížky (2007); k objednání zde. Je to kniha vzpomínková, kde autorka píše o svých rodičích a přátelích, vzpomíná na nakladatelství jejího otce, ale i na osobnosti společenského života. Úvodní slova autorky ke knize: Člověk putuje po stezníčku života od nůžek, kterými porodní paníbába střihem do pupeční šňůry oddělila miminko od maminky, až po kolednický uzlíček, kam svázat, co jsem si já poutník vykoledoval na své pouti a co se snad dá i přenést přes práh bytí.
• Z fondu knihovny doporučujeme: KUBÁTOVÁ, Marie. Lidská komedie Marie Kubátové. Praha, 1997. K objednání zde.
• Víte, že v roce 2017 bylo po spisovatelce Marii Kubátové pojmenováno nábřeží ve Vrchlabí? Více se dočtete zde.
• Z fondu knihovny doporučujeme: VALOUCH, Josef. Marie Kubátová. Praha, 1986. K objednání zde.

• Na vycházkové trase Malou Úpou v Krkonoších je stálá expozice deseti zastavení Krkonošských pohádek od slavné spisovatelky Marie Kubátové. Více zde.

Marta Pohnerová (1940) je česká výtvarnice, pedagožka a spisovatelka. Narodila se v Hradci Králové, vystudovala výtvarnou výchovu a český jazyk na Masarykově univerzitě v Brně. Působila krátce na Univerzitě Hradec Králové. V současnosti vede v Hradci Králové Dětskou výtvarnou školu; více zde.
Marta Pohnerová je autorkou mnoha knih pro děti, které si sama ilustruje nebo jsou autory ilustrací děti z její výtvarné školy. Většina příběhů jejích dětských knih se odehrává v Hradci Králové. Rovněž ilustrovala i některé knihy Marie Kubátové, např. Lékárnické pohádky: Heřmánková víla (2007), Čarodějnický učedník (2008), nebo knihu Starodávní poutníci: Povídky z krabice na klobouky (2009).
Marta Pohnerová je autorkou metody „duchovní a smyslové výchovy“. Ve své škole se snaží, aby děti mohly rozvíjet schopnosti, které je baví a aby se mohly svobodně vyjadřovat a projevovat emoce, nálady a schopnosti. Výtvarná tvorba by měla být spojena s přírodou, hudbou a příběhem všedního dne. Autorka vydala o této metodě publikace Duchovní a smyslová výchova (díly I – III).

• Z fondu knihovny doporučujeme: POHNEROVÁ, Marta – POHNER, Karel. Příběhy a pohádky z hradeckých lesů a parků. Hradec Králové, 2008. K objednání zde. Kniha je souborem krátkých vyprávění, děj pohádek je stručný a jasný, ale přesto velice poutavý. Jednotlivé pohádky propojují fotografie manžela Marty Pohnerové, architekta Karla Pohnera.
• Z fondu knihovny doporučujeme: POHNEROVÁ, Marta. Augustinovy pohádky. Hradec Králové, 2009. K objednání zde. V knize čtenáře provázejí jednotlivými příběhy skřítci. Děj je zasazen do skutečného prostředí Hradce Králové, tentokrát do míst starého města (Bílá věž, Pivovar, kostel Panny Marie). Důležitou roli zde má moudrý zvon Augustin, ke kterému skřítci chodí pro radu.
• Víte, že od roku 2012 vede královéhradeckými lesy unikátní pohádková stezka plná příběhů a pohádek podle knih Marty Pohnerové? První trasa vede asi 2,5 km od Mazurovy chalupy a končí u rybníku Výskyt. A od roku 2014 je zde druhá trasa, stezka Vodnická, vede asi 2 km od rybníku Biřička až k rybníku Datlík. Marta Pohnerová spolu s dětmi z její výtvarné školy vyzdobila rovněž Rytířské hradiště, přírodní dětský park u Lesního hřbitova. Více zde.
• Z fondu knihovny doporučujeme: POHNEROVÁ, Marta. Pohádky od Labe a Orlice. Hradec Králové, 2011. K objednání zde. Kniha je ilustrována obrázky dětí z výtvarné školy Marty Pohnerové. Obsahuje pětatřicet pohádek, které spojuje téma vody a hlavní hrdinové víla Orlička a vodníček Zelinka.
• Z fondu knihovny doporučujeme: POHNEROVÁ, Marta. Pohádky z hradeckých lesů. Hradec Králové, 2012. K objednání zde. Kniha se zaměřuje na oblast královéhradeckých lesů. Několik pohádek z této knihy se objevuje na pohádkové stezce u Lesního hřbitova. Vystupují zde bubáci, skřítci a trpaslíci, např. hejkal Fífa nebo kouzelník Šišule.
• Víte, že od roku 2011 a 2012 zdobí trolejbusy MHD v Hradci Králové postavičky z Augustiných pohádek Marty Pohnerové? Jde o vílu Pralinku, skřítka Buchtičku, Sklepníka, Dobříka, skřítka Soočníka, vílu Fialku, Vrbového skřítka, skřítky Moudříka a Dobromysla a vílu Barvičku. Více zde nebo zde.
• Z fondu knihovny doporučujeme: POHNEROVÁ, Marta. Pohádky skřítka Buchtičky a Černé Tečky. Hradec Králové, 2013. K objednání zde. V knize vystupují postavy, které zosobňují vlastnosti a abstraktní jevy, např. Lež, Láska nebo Štěstí.
• Z fondu knihovny doporučujeme: POHNEROVÁ, Marta – ZERZÁN, Milan. Duše stromů. Hradec Králové, 2016. K objednání zde. V zatím poslední dětské knize Marty Pohnerové jsou zachyceny vlastnosti stromů, lidová moudra a pověsti spojené s různými druhy stromů a místy, kde je v lesích mohou lidé najít.

Václav Hanka (10. 6. 1791 - 12. 1. 1861) byl básník, překladatel, slavista a literární historik. Narodil v Hořiněvsi. Vystudoval v Hradci Králové gymnázium (1804-1809). Zde se seznámil s tiskařem Janem Hostivítem Pospíšilem, později s ním spolupracoval, radil mu v nakladatelských plánech a pomáhal se zásobováním Pospíšilova hradeckého knihkupectví.
Po maturitě Hanka studoval v Praze filozofii, navštěvoval také přednášky u Josefa Dobrovského. V letech 1813–14 studoval ve Vídni práva. Po návratu do Prahy se stal knihovníkem a správcem sbírek Národního muzea. Od r. 1848 byl lektorem na pražské univerzitě a od r. 1849 docentem slovanských řečí a literatur, přednášel staroslověnštinu a ruštinu. Byl překladatelem ze slovanských jazyků a editorem staročeských a staroslověnských památek.
Podílel se na reformách českého pravopisu. Prosazoval zavedení analogického pravopisu podle Josefa Dobrovského, nesouhlasil se starým bratrským pravopisem. V roce 1817 vydal „Pravopis český podle základu Dobrovského“, kde prosazoval psaní měkkého i (jota) po hláskách c, s, z. Vznikl proto spor jotistů v čele s Václavem Hankou a ypsilonistů v čele s Janem Nejedlým, profesorem češtiny na pražské univerzitě. Hanka také prosazoval psaní v místo w a psaní ou místo au.
Do vývoje české vědy a kultury se neblaze zapsal jako falzifikátor starých rukopisů spolu s Josefem Lindou. V roce 1817 Václav Hanka nalezl v kostele ve Dvoře Králové nad Labem staré pergameny psané starou češtinou, které údajně pocházely ze 13. století. Pergameny byly nazvány „Rukopis královédvorský“. Veřejnost rukopis přijala a nikdo nepochyboval o jejich pravosti. Ve stejné době byl ale nalezen na zámku Zelená hora u Nepomuku další rukopis, údajně pocházel z 8. až 10. století, později nazván jako „Rukopis zelenohorský“. Josef Dobrovský ale ihned vyslovil pochybnosti o jeho pravosti. Rukopisy byly ale přesto inspirací pro české umělce po celé 19. století.
Václav Hanka nebyl jediným falzifikátorem starých rukopisů. V 18. století vydal skotský básník James Macpherson Básně Ossianovy (1765, The Works of Ossian, the Son of Fingal). Měl to být anglický překlad údajně nalezených starých spisů v gaelském jazyce. I když se od počátku vedly spory o pravosti těchto básní, toto dílo velice ovlivnilo evropský romantismus na přelomu 18. a 19. století. Čeští obrozenci toto dílo přeložili do češtiny, už v roce 1827 překlad provedl Josef František Hollmann.
Václav Hanka byl pohřben na Vyšehradském hřbitově. V roce 1862 mu byla odhalena v Hořiněvsi pamětní deska s nápisem „Národy nehasnou, dokud jazyk žije“. V Hořiněvsi stále stojí rodný dům Václava Hanky , u něhož stojí od roku 1890 Hankův pomník.

• Z fondu knihovny doporučujeme: HANKA, Václav - SVOBODA, Václav Alois. Rukopis Králodworský: sebránj lyricko-epických Národnjch Zpěwů, wěrně w půwodnjm starém gazyku, též w obnoweném pro snadněgšj wyrozuměnj, s připogenjm německého přeloženj. Praha, 1819. K objednání zde.
• Z fondu knihovny doporučujeme: HANKA, Václav - DOBROVSKÝ, Josef. Grammatika, čili, Mluwníce českého gazyka podlé Dobrowského. Praha, 1831. K objednání zde.
• Z Digitální knihovny SVK HK vybíráme: HANKA, Václav. Prawopis Český Wáclawa Hanky. Praha, 1839. Dostupné online zde.
• Z fondu knihovny doporučujeme: SRŠEŇ, Lubomír. Nevšední příběhy portrétů: Puchmajer, Sedláček, Hanka, Rajská, Němcová. Praha, 2011. K objednání zde.
• Z fondu knihovny doporučujeme: MACPHERSON, James. Básně Ossianovy. Praha, 1903. K objednání zde.

Rodina Stefanů představovala významnou hradeckou vlasteneckou rodinu, jejíž členové působili jako lékaři, politici nebo organizátoři veřejného života v Hradci Králové, ale našli bychom mezi nimi i válečné hrdiny druhé světové války.

V Hradci Králové se usadil původně jičínský rodák Kristian Stefan (1819-1892), který učil na hradeckém gymnáziu, založil zde Vyšší dívčí školu (1869), byl zvolen poslancem Českého zemského sněmu za městskou kurii (obvod Hradec Králové, Jaroměř a Josefov), ale uplatnil se rovněž jako překladatel a spisovatel.

• Z Digitální knihovny SVK HK vybíráme: STEFAN, Kristian. Hradec nad Labem. Praha, 1872. K prohlédnutí zde.
• Z fondu knihovny doporučujeme: KULHAVÁ, Zdeňka - STEFAN, Libor - STEFAN, Oto. Kristian Stefan: život a doba zapomenutého vlastence. Pelhřimov, 2019. K objednání zde.

Libor Kristian Stefan (1856-1926), syn Kristiana Stefana byl hradecký vojenský lékař a generál zdravotnictva čs. armády. Velel záložní nemocnici v Pardubicích (původně válečná nemocnice, tzv. Karanténa), kde se doléčovali ranění vojáci. Měl osm synů.

• Z fondu knihovny doporučujeme: KULHAVÁ, Zdeňka - STEFAN, Libor - STEFAN, Oto. Kristian Stefan: život a doba zapomenutého vlastence. Pelhřimov, 2019, zejm. s. 124-136. K objednání zde.

Ivan Štefan (1914-1943), syn generála Libora Kristiana Stefana. Během druhé světové války působil v odboji v jižní Francii, odkud se snažil dostat do Velké Británie za bratry Aureliem a Benignem. Byl ale zatčen a popraven 12. října 1943.

• Z databáze PressReader vybíráme článek „Podruhé nacistům neutekl“. K přečtení zde.
• Pamětní deska bratří Štefanů zde.

Benignus Štefan (1918-1943), syn generála Libora Kristiana Stefana. Působil jako stíhací pilot a člen RAF, pobočník velitele čs. letectva ve VB gen. Karla Janouška. 8. března 1943 byl sestřelen německým letounem a smrtelně havaroval u Plouézec ve Francii.

• Z fondu knihovny doporučujeme: PTÁČEK, Josef - RAIL, Jan. Letci Královéhradecka v druhém čs. zahraničním odboji (1939-1945). Dobruška, 2000, zejm. s. 137-140. K objednání zde.

Hvězdoslav Stefan (1920-2009), nejmladší syn Libora Kristiana Stefana. Ve svých 19 letech působil během druhé světové války v odboji, člen Obrany národa; v zahraničí zajat a vězněn v Bayreuthu. Po válce vystudoval lékařství a stal se dětským chirurgem, urologem, specializoval se na urogenitální operace. Jako první v Československu úspěšně oddělil siamská dvojčata (operace proběhla v hradecké Fakultní nemocnici). Rovněž se zabýval dějinami medicíny.

• Z fondu knihovny doporučujeme: STEFAN, Hvězdoslav. Karel Rokitanský. Hradec Králové, 2005. K objednání zde.
• Z Digitální knihovny SVK HK vybíráme: STEFAN, Hvězdoslav. Karel Rokitanský: historická črta s úvodním slovem Jana Bedrny. Hradec Králové, 1954. K prohlédnutí zde.
• Vybíráme z tisku: MORÁVEK, Petr. Zemřel profesor Hvězdoslav Stefan. In Česká urologie 2009, roč. 13, č. 2, s. 186. Více zde.

Víte, že je podle rodiny Stefanů pojmenována hradecká ulice bratří Štefanů? K záměně „S“ za „Š“ došlo pravděpodobně kvůli zápisu v matrice. Přečíst si o tom můžete ve Vojenských zdravotnických listech zde.

Z rodiny Medkových pocházeli legionáři a spisovatelé Rudolf a Jaroslav Medkovi, oba rodáci z Malého náměstí v Hradci Králové. Jejich otec Václav byl ševcem, dědeček z matčiny strany František Špatenka byl ve Slatině u Hradce Králové písmákem. Manželka Rudolfa Medka Eva psala básně, jejich první syn Ivan se stal novinářem a hudebním kritikem a druhý syn Mikuláš surrealistickým malířem. Emila Medková, manželka Mikuláše, se prosadila jako fotografka.

Rudolf Medek (1890-1940) byl básník, dramatik, prozaik, legionář a generál Československé armády. Vystudoval učitelský ústav v Hradci Králové a patřil k zakladatelům hradeckého studentského spolku Mansarda. Své básnické prvotiny publikoval v časopise Moderní revue. V první světové válce bojoval v Rusku v Československých legiích, účastnil se bojů u Zborova, spolupracoval s M. R. Štefánikem anebo doprovázel T. G. Masaryka při jeho cestě k legiím. Po návratu do vlasti dosáhl hodnosti plukovníka, později generála. Do března 1939 vedl Památník odboje na Vítkově jako muzeum a archiv československých legií. Roku 1934 stál v čele protiněmeckých demonstrací a varoval před bolševismem a hitlerismem. Mnichovská dohoda ho velice zasáhla, patřil k nejrozhodnějším zastáncům obrany Československa a s mnichovskou kapitulací zásadně nesouhlasil. Zemřel na zánět pobřišnice v srpnu 1940. Jeho knihy postihly třikrát zákazy, byly vyřazovány z knihoven za německé okupace, v době komunistického režimu po roce 1948 a začátkem sedmdesátých let 20. století.

• Víte, že po Mnichovu vrátil svá vojenská vyznamenání? Francii Řád čestné legie 5. a 4. třídy, Velké Británii Řád za vynikající službu.
• Z prozaického díla je nejvýznamnější legionářská pentalogie (Ohnivý drak, Veliké dni, Ostrov v bouři, Mohutný sen a román Anabáze).
• Rodnému městu věnoval básně v knížce Dvě básně, prózu Kavčí plácek anebo Poznámky o Hradci kulturním.
• Veškeré zmíněné tituly jsou u nás dostupné jak v tištěné, tak i v digitální podobě. V Digitální knihovně SVK HK nabízíme přímo sbírku věnovanou osobnosti a dílu Rudolfa Medka. Více zde.
• Z fondu knihovny doporučujeme: MEDEK, Rudolf. Odvrhnutý básník. Praha: Torst, 2002. K objednání zde; KOCOUREK, Katya. Čechoslovakista Rudolf Medek: politický životopis. Praha, 2011. K objednání zde; VÁCHA, Dalibor. Srdce tak bohaté na život: Rudolf Medek a jeho doba (1890-1940). Praha, 2017. K objednání zde.

Jaroslav Medek (1893-1971), nevlastní mladší bratr Rudolfa Medka, otec Václav Medek se po smrti první ženy oženil s její sestrou. Jaroslav Medek se vyučil typografem, za 1. světové války bojoval na srbské frontě, od května do srpna 1918 prodělal s třetím batalionem celé italské tažení. V srpnu 1918 přeběhl na italskou stranu a od října 1918 byl poručíkem u 35. střeleckého pluku. Účastnil se bojů proti vojskům Maďarské republiky Rad. Po válce vedl Lidové tiskárny v Hradci Králové, byl redaktorem legionářského nakladatelství a později ředitelem Odborné typografické školy v Praze. Do literárních postav vkládal své autobiografické zážitky z válečné fronty.

• Víte, že v článku Medkův Hradec Králové, který vyšel v Národní politice 10. 10. 1940, oznámil, že městská rada rozhodla, že na Medkově rodném domě bude zasazena kovová pamětní deska a navrhl, aby se v budoucnu konal „Medkův Hradec Králové“ jako Jiráskův Hronov nebo Klicperův Chlumec? Nic z toho se bohužel nestalo.
• Z fondu knihovny doporučujeme: MEDEK, Jaroslav. Třetí batalion: listy z deníku. Praha, 1932. K objednání zde. V románu mimo jiné líčí velice autenticky atmosféru začátku první světové války v Hradci Králové.
• Z fondu knihovny doporučujeme: MEDEK, Jaroslav. Zvon padlých. Praha, 1929. K objednání zde. Román byl vydán k desátému výročí vzniku Československa, úvod románu je uveden textem „Každého večera za soumraku ozve se hlas roveretského zvonu, aby po celých pět minut zněl na paměť všech, kdo padli ve světové válce.“ Víte, že v Roveretu v Itálii tento zvon opravdu existuje už od roku 1925, patří k největším na světě a váží 22, 6 tuny? Původně byl tvořen pouze ze zbraní, přičemž na jeho stavbu přispěla každá armáda, která v první světové válce bojovala. Např. Československo darovalo část kanonu z plzeňské zbrojovky. Zvon je stále funkční a každý den přesně ve 21:30 odbíjí na památku padlých.
• Jaroslav Medek vydal v roce 1930 knihu „Co nám tatínek vypravoval“, kde citlivě upravil otcovy vzpomínky z let 1861-1907. Viz MEDEK, Jaroslav. Co nám tatínek vypravoval. Praha, 1930. K objednání zde.

Eva Medková (1895-1953), nejstarší dcera impresionistického malíře Antonína Slavíčka, manželka Rudolfa Medka. Byla spřízněna s T. G. Masarykem - její matka Bohumila se po smrti manžela vdala za Herberta Masaryka. Herberta a Anna Masarykovy se díky tomu staly jejími nevlastními sestrami. Eva Medková působila jako básnířka a spisovatelka. Její bratr Jan se stal malířem a Jiří filmovým režisérem. Napsala vzpomínky na otce Antonína Slavíčka; je autorkou románu, drobných próz a básní.

• Z fondu knihovny doporučujeme: MEDKOVÁ, Eva. Vzpomínám na Antonína Slavíčka. Praha, 1946. K objednání zde.
• Z fondu knihovny doporučujeme: MEDKOVÁ, Eva. Návrat Martina Holce: román. Praha, 1942. K objednání zde.

Ivan Medek (1925-2010), starší syn Rudolfa Medka, český novinář, původní profesí muzikolog, do roku 1948 spolupracovník Talichova Českého komorního orchestru a České filharmonie, kde se v 60. letech podílel na dramaturgii orchestru. Po podpisu Charty 77 musel emigrovat do Rakouska. Spolupracoval se stanicemi Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. Mnozí znali jeho památnou větu v relaci vysílání „Ivan Medek – Hlas Ameriky – Vídeň“. Letech 1993-1998 působil jako pracovník a později ředitel Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla. V roce 2008 získal Cenu Ferdinanda Peroutky. Po roce 2000 natočil životopisný seriál Medkové pro Českou televizi a pro Český rozhlas memoárový cyklus Osudy. Pravidelně četl své rozhlasové komentáře a fejetony v českém vysílání BBC (do roku 2005). Zemřel po dlouhé nemoci v lednu 2010.

• Z fondu knihovny doporučujeme: MEDEK, Ivan. Děkuji, mám se výborně. Praha, 2005. K objednání zde.
• Z fondu knihovny doporučujeme: MEDEK, Ivan. Jak to vidím: z rozhlasových komentářů 2000-2002. Praha, 2003. K objednání zde.
• Z fondu knihovny doporučujeme: MEDEK, Ivan. Malinký peníz na jeden telefonát do nového života. České Budějovice, 2010. K objednání zde.

Mikuláš Medek (1926-1974), český malíř, syn Rudolfa Medka, přední osobnost českého malířství 50. a 60. let. Absolvoval státní grafickou školu v Praze. Následně studoval na Vysoké škole umělecko-průmyslové, kde byl žákem Františka Muziky a Františka Tichého, a kde se věnoval především tvorbě ilustrace. Studium nedokončil, protože byl synem legionáře, a tak jej vyloučili v rámci politických čistek v roce 1949. V 50. letech sice pracoval jako dělník, ale zároveň spolupracoval se surrealistickou skupinou kolem K. Teigeho. V roce 1951 se oženil s Emilou Tláskalovou, která působila jako umělecká fotografka a byla mu po celý život velkou oporou. V 60. letech jej přijali do Svazu výtvarných umělců. V roce 1963 vytvořil oltářní obraz kostela v Jedovnicích. Koncem 60. let pracoval a vystavoval také v zahraničí, vytvořil interiéry kanceláří Čs. aerolinií v Damašku, Košicích, Paříži, Praze-Ruzyni a New Yorku. Zemřel v srpnu 1974, v nedožitých 48 letech, na následky dlouhotrvající těžké choroby diabetes. V originalitě projevu a nevšední spiritualitě svého díla patří Mikuláš Medek k předním umělcům nejen českého, ale i světového malířství druhé poloviny 20. století.

• Z fondu knihovny doporučujeme: MEDEK, Mikuláš. Texty. Praha, 1995. K objednání zde.
• Vynikající jsou také jeho knižní ilustrace: WERFEL, Franz. Píseň o Bernadettě. Praha, 1999. K objednání zde. Nebo sbírka BŘEZINA, Otokar. Ruce. Brno, 1965. K objednání zde.
• Z fondu knihovny doporučujeme: Mikuláš Medek: malířské dílo 1942-1974 : 20.3.-20.5.1990. Brno, 1990. K objednání zde.

Emila Medková (1928-1985), česká fotografka, manželka Mikuláše Medka. Členka pražské skupiny surrealistů, významná osobnost české poválečné fotografie, vytvořila si vlastní styl tzv. strukturální fotografie. Její umělecké fotografie obsahuje i titul Obsluhoval jsem anglického krále od Bohumila Hrabala ve vydání z roku 1990.

• Z fondu knihovny doporučujeme: BYDŽOVSKÁ, Lenka - SRP, Karel. Emila Medková. Praha, 2001. K objednání zde.

Zakladatelem významné hradecké rodiny Červených byl vynálezce a výrobce žesťových nástrojů Václav František Červený. Tento rodák z Dubče u Prahy se usadil ve 40. letech 19. století v Hradci Králové a založil zde podnik na výrobu žesťových nástrojů. Jeho syn Otakar vedl pobočku firmy v Kyjevě a významně podporoval československý odboj a legie v Rusku. Vnukem Václava Františka byl spisovatel, český kabaretiér, humorista a hudební skladatel Jiří Červený. Dcera Jiřího, Soňa Červená, se stala herečkou a světoznámou operní pěvkyní.

Václav František Červený (1819-1896), pocházel z Dubče u Prahy a vyučil se u pražského mistra Jana Adama Bauera, výrobce dechových plechových nástrojů. Po vyučení pracoval jako tovaryš pět let v několika dílnách ve střední Evropě. Již ve svých 23 letech si strategicky zvolil pro založení své vlastní nástrojařské dílny město Hradec Králové, protože Hradec měl velkou vojenskou posádku s vojenskou kapelou a v blízkosti se nacházely i další posádky v Pardubicích a Josefově. Podnik na výrobu žesťových nástrojů Červený založil v roce 1842. O rok později získala firma výrobní prostory v centru města, na rozhraní Malého náměstí a Kavčího plácku v domě čp. 120. Na tomto místě se nástroje vyráběly i po znárodnění až do roku 1973, tedy nepřetržitě neuvěřitelných 130 let. Podnik slavil úspěchy na mnoha mezinárodních výstavách a soutěžích a Červený továrnu stále rozšiřoval. Měl pobočku závodu dokonce i v USA, jeho syn Otakar vedl pobočku v Kyjevě. Synové Jaroslav a Stanislav se stali roku 1876 společníky firmy v Hradci Králové. Po roce 1948 byla továrna administrativně začleněna do státního podniku AMATI Kraslice. Značku „V. F. Červený a synové“ v současnosti vlastní firma Amati-Denak. Značka „V. F. Červený a synové“ má vlastní výrobu v Hradci Králové – Kuklenách jako dceřiná společnost Amati- Denak.

• Víte, že když v neděli 19. ledna 1896 V. F. Červený zemřel ve věku 76 let, loučily se s ním zástupy Hradečanů? V průvodu kráčely i tři dechové hudby, ale nevydaly ani tón. Muzikanti nesli nástroje zahalené do černé látky. Mistr zemřel.
• Z Digitální knihovny SVK HK vybíráme: ČERVENÝ, Václav František. Životopis V.F. Červeného: ku padesátiletému jubileu založení c. a k. dvorní továrny na hudební nástroje firmy V.F. Červený a synové v Hradci Králové. Praha, 1892. K prohlédnutí zde.
• Víte, že V. F. Červený vynalezl 24 nových nástrojů, zejména tuby a baskřídlovky? Tyto nástroje měly širokou menzuru a jemnou barvu zvuku, čímž se lišily od západoevropských plechových nástrojů té doby, které zněly naopak ostře. Pro hudebního skladatele Richarda Wagnera vyrobil speciální druh tuby, tzv. Wagnerovu tubu.
• Z fondu knihovny doporučujeme: MORAVEC, Josef. Václav František Červený: muzikant - podnikatel – vynálezce. Praha, 1996. K objednání zde.
• Víte, že V. F. Červený prosadil výstavbu hradeckého divadla, které bylo otevřeno roku 1885 a pojmenováno po V. K. Klicperovi?
• Z fondu knihovny doporučujeme: ČERVENÁ, Soňa. Můjváclav. Brno, 2001. K objednání zde.
• Z fondu knihovny doporučujeme: PAVLÍK, Jiří. Václav František Červený: doba, život, dílo. Praha, 2006. K objednání zde.
• Víte, že Červený zdokonalil i bicí nástroje? Zvýšil jejich účinek použitím nového materiálu, především aluminia. A dnešní tvar trianglu je také jeho myšlenkou.
• Z fondu knihovny doporučujeme: FOLTIN, Karel. Největší osobnosti našich dějin: průmyslníci, podnikatelé, bankéři : životní příběhy, úspěchy i prohry významných osobností naší historie. Olomouc, 2012. K objednání zde.
• Červený vynalézá pořád něco! je název 961. schůzky zvukové podoby Toulek českou minulostí, která se věnuje osobě V. F. Červeného a jeho rodině. Poslechnout a přečíst si ji můžete na webu Českého rozhlasu zde. K vypůjčení na CD je rovněž ve fondu knihovny zde.

Otakar Červený (1850-1930), syn Václava Františka Červeného. Po studiích na pardubické reálce se specializoval na cukrovarnictví. V roce 1878 se stal zástupcem ředitele cukrovaru v Tambovské gubernii v Rusku, kde využil znalosti ruštiny, kterou ho učil profesor Kristián Stefan, přítel Otakarova otce. V roce 1887 rodinná firma „V. F. Červený a synové“ založila pobočný závod v Kyjevě. Otakar se s manželkou Marií přestěhoval do Kyjeva a vedl tuto pobočku do roku 1918. Rodina hostila v Kyjevě mnohé osobnosti české kultury, např. Julia Zeyera, Jaroslava Kociana nebo Josefa Suka.
Po vypuknutí války v roce 1914 byla situace Čechů žijících v Rusku velmi vážná, jelikož se stali příslušníky nepřátelského státu, a tak jim hrozila deportace na Sibiř a konfiskace majetku. Otakar Červený se prostřednictvím svých kontaktů snažil pomoci svým krajanům. Jako jeden z hlavních mluvčích se zúčastnil v září 1914 audience u cara Mikuláše II. Ta měla za cíl zlepšit situaci českých starousedlíků a uprchlíků v Rusku. Spolu s manželkou Marií přispěli peněžitými dary na zřízení fondu pro Českou družinu, což byla jednotka dobrovolníků složená z Čechů žijících v Rusku, předchůdkyně československých legií. Manželé Červení spolufinancovali zřízení lazaretu pro raněné a nemocné legionáře v Kyjevě. Rudolf Medek po válce vzpomínal na velkou obětavost a statečnost Marie Červené. V rodině Červených pobýval i T. G. Masaryk při své cestě po Rusku. Když na počátku roku 1918 dobyly sovětské oddíly Kyjev, byl Otakaru Červenému zkonfiskován majetek, zablokován účet v bance a byl dvakrát vězněn, ačkoliv mu tehdy bylo už 68 let. Až v roce 1921 se na základě osobní intervence prezidenta T. G. Masaryka podařilo prostřednictvím mezinárodního Červeného kříže získat povolení pro návrat rodiny Červených do Československa.

• Z digitální knihovny SVK HK vybíráme: VANĚK, Otakar HOLEČEK, Vojtěch – MEDEK, Rudolf. Za svobodu: obrázková kronika československého revolučního hnutí na Rusi 1914-1920. Praha, 1928, s. 22-24. Kniha je dostupná k prohlédnutí ve studovnách ve 4. a 5. NP. Lze si ji rovněž vypůjčit v tištěné podobě zde.
• Z digitální knihovny SVK HK vybíráme: MEDEK, Rudolf. Máťuška našich legionářů v Rusku. In Kraj Královehradecký 1921, roč. XII, č. 27-28, 1. 4., s. 7. K prohlédnutí zde.
• Z fondu knihovny doporučujeme: PAVLÍK, Jiří. Otakar Červený, mecenáš československých legií v Rusku. Červený Kostelec, 2014. K objednání zde.

Jiří Červený (1887-1962), vnuk Václava Františka Červeného. Za studií na hradeckém gymnáziu spoluorganizoval literárně vzdělávací kroužek „Mansarda“, který vznikl v roce 1903. Skupina vydávala ručně psané nebo hektografované časopisy, založila si vlastní knihovnu, pořádala výlety a večírky s programem a tancem. Během právnických studií v Praze se Jiří Červený scházel se svými hradeckými přáteli, při vzpomínkách na domov se zrodila myšlenka založit studentský kabaret Červená sedma. Červená sedma byla literární kabaret, chtěla bavit obecenstvo vkusně, s uměleckými nároky. Recitovaly se a zpívaly texty Františka Gellnera, Artura Longena nebo Františka Šrámka. K prvnímu oficiálnímu vystoupení Sedmy došlo v červnu 1910 na všestudentské slavnosti na výstavišti v Praze. Červená sedma působila nejdříve amatérsky. Po příchodu Eduarda Basse do kabaretu v roce 1913 se jeho působením Sedma propracovala k profesionalitě. Bass byl výborný humorista a zpíval i hrál v parodiích. Postupně se účinkujícími kabaretu stali také Ferenc Futurista, Eman Fiala, Jindřich Plachta, R. A. Dvorský nebo Karel Hašler. Od roku 1918 Jiří Červený stál v čele již profesionálního kabaretu Červená sedma. Po různých těžkostech, které činnost kabaretu provázely, v roce 1922 Červená sedma zanikla.
Červený byl hlavním autorem písní, skladatelsky, textařsky a překladatelsky se podílel na více než 400 písních, zhudebnil např. Nerudovu Ukolébavku, báseň J. V. Sládka Bílá hora, verše Fráni Šrámka Svatební. Červený byl jedním z prvních průkopníků náročnějšího přednesového šansonu. Mnoho písní bylo nahráno na gramofonové desky. Po zániku kabaretu si Jiří Červený otevřel vlastní advokátní praxi, kterou provozoval do roku 1949. Stal se zakladatelem a předsedou Kruhu autorů písniček a operet KAPO, v němž úspěšně hájil zájmy domácích skladatelů, textařů populární hudby. Za okupace byl vězněn, po druhé světové válce také pracoval v autorské organizaci OSA.

• Z fondu knihovny doporučujeme: ČERVENÝ, Jiří. Paměti Mansardy. Havlíčkův Brod, 1962. K objednání zde.
• Víte, že první neoficiální vystoupení Červené sedmy bylo v Hradci Králové v rámci vysokoškolského spolku Dobroslav v prosinci 1909?
• Z fondu knihovny doporučujeme: ČERVENÝ, Jiří. Červená sedma. Praha, 1959. K objednání zde.
• Víte, že název Červená sedma vznikl podle jména hlavního iniciátora Jiřího Červeného a Sedma bylo parodickou nadsázkou proto, že účastníků bylo původně šest? Dumasovi tři mušketýři byli čtyři a “sedmičkářů” bylo celkem šest.
• Z fondu knihovny doporučujeme: Smích Červené sedmy: ze zlaté doby českého kabaretu 1910-1922. Praha, 1981. K objednání zde.
• Z fondu knihovny doporučujeme: RUT, Přemysl. Orchestrion v hlavě: (česká autorská písnička mezi poezií a divadlem). Praha, 2010. K objednání zde.
• Z digitální knihovny SVK HK vybíráme: 1. sjezd příslušníků bývalého královéhradeckého pěšího pluku č. 18: dne 28. června 1936 v Hradci Králové. Hradec Králové, 1936, s. 36 - vzpomínka Jiřího Červeného. K prohlédnutí zde.

Soňa Červená (1925) je operní pěvkyně, mezzosopranistka a altistka. Její první divadelní angažmá bylo v Osvobozeném divadle, kde zpívala v muzikálu Divotvorný hrnec. V letech 1952-1958 působila ve Státní opeře v Brně a roku 1958 přešla do opery Unter den Linden ve východním Berlíně, kde měla velký úspěch v roli Carmen. Toto provedení bylo nahráno v roce 1960 na gramofonové desky. V lednu 1962 emigrovala do západního Berlína posledním otevřeným přechodem. Stala se sólistkou operních domů ve Vídni, Miláně, Amsterdamu, Barceloně, Bruselu, Lisabonu a všech velkých německých operních scén. Jedenáct sezón zpívala v San Francisku. Zasloužila se také o vzorovou interpretaci Janáčkových oper v češtině. Po uzavření operní dráhy působila v renomovaném činoherním divadle Thalia v Hamburku, kde spolupracovala s avantgardním režisérem Robertem Wilsonem. Díky tomuto režisérovi se po sametové revoluci vrátila natrvalo do Čech, obsadil ji do Janáčkovy opery Osud, kterou režíroval v Národním divadle. V roce 2004 získala Cenu Thálie jako zvláštní cenu kolegia. Zpívala hlavní roli Milady Horákové v komorní opeře „Zítra se bude…“, ke které hudbu napsal Aleš Březina. V roce 2010 zpívala roli zpěvačky Emilii Marty v Čapkově hře Věc Makropulos, kde režii a scénickou výpravu provedl opět Robert Wilson. V roce 2017 byl natočen filmový dokument od Olgy Sommerové „Červená“.
Soňa Červená napsala knihu „Můj Václav“ o svém hradeckém pradědečkovi Václavu Františkovi Červeném. Čerpala z rukopisných zápisků svého otce Jiřího Červeného. V Hradci Králové obdržela Cenu dr. Františka Ulricha za celoživotní dílo. Soňa Červená iniciovala a byla mediální tváří sbírky na stavbu varhan ve Filharmonii Hradec Králové. V roce 2012 obdržela čestné občanství města Hradce Králové.

• Z fondu knihovny doporučujeme: ČERVENÁ, Soňa. Můjváclav. Brno, 2001. K objednání zde.
• Z fondu knihovny doporučujeme: ČERVENÁ, Soňa. Stýskání zažehnáno. Praha, 2019. K objednání zde.
• Víte že, byla v roce 2018 pojmenována po Soně Červené nově objevená planetka č. 26897? Planetku objevila česká astronomka Lenka Kotková. Planetka nese jméno „CERVENA“. Informace o planetce najdete zde. Dočíst se o ní můžete také v titulu Stýskání zažehnáno na s. 342, viz výše.
• Z fondu knihovny doporučujeme: ČERVENÁ, Soňa. Stýskání zakázáno: kousek mého divadelního děje-spisu a země-spisu. Praha, 2019. K objednání zde.
• Vybíráme z tisku: Soňa Červená už je čestnou občankou Hradce Králové. In Mladá fronta Dnes - Královéhradecké vydání 2012, roč. 23, č. 51, S. B3. K objednání zde.

Rodina Petrofových je významná především svou podnikatelskou a kulturní činností v Hradci Králové. Už šestá generace rodiny se podílí na vedení světoznámé firmy na výrobu akustických klavírů Petrof. Zakladatelem firmy byl Antonín Petrof, který založil firmu v 60. letech 19. století. Jan Petrof, pravnuk Antonína Petrofa, převzal firmu v roce 1991 po čtyřicetiletém násilném zestátnění firmy. Nyní podnik vede dcera Jana Petrofa Zuzana Ceralová-Petrofová.

Antonín Petrof (1839-1915) se narodil v Hradci Králové - Kuklenách. Jeho otec Jan Petrof si zde zřídil truhlářskou dílnu a později se přestěhoval do přízemního domku č. p. 61 na starém městě, nynějším náměstí Jana Pavla II., naproti vchodu do katedrály sv. Ducha. Antonín se u svého otce vyučil truhlářem. V osmnácti letech odešel do Vídně ke strýci Johannu Heitzmannovi, který vlastnil malou továrnu na výrobu klavírů. Po vyučení u strýce pracoval ještě v dalších vídeňských firmách na výrobu klavírů, např. v závodě Ehrbar nebo Schweighofer.
Hned po návratu domů v roce 1864 postavil v otcově dílně první čtyři klavíry. V roce 1869 se oženil s dcerou zámožného hradeckého koželuha Marií Götzovou. Stísněné poměry města tlakem hradeb neumožňovaly rozmach firmy, proto A. Petrof koupil zájezdní hostinec u tzv. císařské silnice u Nového Hradce Králové. Na jeho místě vybudoval moderní závod, základ současného podniku, a od roku 1874 zde probíhala výroba. Petrof zaváděl nová technická zlepšení nástrojů a rychle reagoval na nové vynálezy. Už v roce 1875 začal stavět klavíry s dvojitou repetiční anglickou mechanikou. Anglická mechanika na rozdíl od starší vídeňské umožňovala plnější a zvučnější tón, tato mechanika se dále vyvíjela a dnešní klavíry mají mechaniku na tomto základě. V roce 1878 stavěl klavíry s pancéřovým litinovým rámem na upevnění strun, dříve se používal dřevěný rám. V roce 1883 zavedl výrobu pianin. Modernizoval také výrobu jednotlivých dílů, zavedl parní stroj a jako druhý v Hradci elektrický proud. Vyráběl si vlastní klávesy a vlastní klavírní mechaniku. Založil pobočky ve Vídni a Temešváru v Uhersku. Klavíry vyvážel do celé Evropy. Ještě za jeho života dosáhly královéhradecké klavíry světové proslulosti a získaly ocenění na řadě mezinárodních výstav.
Kolem roku 1909 zaměstnával 250 zaměstnanců. Od roku 1908 byl Antonín Petrof členem Národohospodářského ústavu v Praze. Dále byl členem obecního zastupitelstva na Novém Hradci a členem mnohých vlasteneckých spolků. Antonín Petrof zemřel během 1. světové války v roce 1915.
V této době podnik řídí jeho synové Antonín, Jan a Vladimír. V meziválečném období se ještě více rozvíjel export klavírů, vyváželo se do všech evropských zemí, ale i do USA, Turecka Tuniska, Egypta, Indie, Číny, Japonska a Austrálie. Investovalo se do stavby nové pětipodlažní budovy s moderní strojovnou v přízemí, skladištěm a sušárnou. Třetí generace, synové Ivan a Dmitrij, synové Jana Petrofa a Eduard, syn Antonína Petrofa, nastoupili těsně po 2. světové válce, ale podnik mohli řídit velice krátce, protože byl 1. února 1948 vyvlastněn státem. Rodině byly sebrány jejich domy, zakázán přístup do továrny a 5 členů rodiny bylo uvězněno.

• Z fondu knihovny doporučujeme: ŠIMŮNEK, Marek. Petrof®: 1864-2019/CZ: půvab, elegance, tajemství, radost, opojení, fantazie. Hradec Králové, 2019. K objednání zde.
• Víte, že rod Petrofů pochází z Ruska? Z informací vídeňského Vojenského archivu Rakouska vyplývá, že vojín Martin Pietrow sloužící u mladoboleslavské Leib Compagnie pocházel ze sibiřského města Tomsk. Jeho novým domovem se stalo po skončení vojenské služby Mšeno, kde se živil voskařstvím a vychoval 2 syny – Antonína (1774) a Františka (1784). František byl ve Mšeně tesařem a měl 5 dětí, prvorozený Jan (nar. 1806) se usadil v Kuklenách u Hradce Králové a byl otcem Antonína Petrofa, zakladatele továrny Petrof. Dočtete se v Petrof®: 1864-2019/CZ: půvab, elegance, tajemství, radost, opojení, fantazie na s. 5.
• Z fondu knihovny doporučujeme: ROHLENA, Jaroslav. Význačné osobnosti Nového Hradce Králové minulosti. Hradec Králové, 2017, s. 22-28. K objednání zde.
• Víte, že vilu Antonína Petrofa u továrny nejdříve navrhoval Josef Gočár, ale tento projekt nevyšel a vilu navrhl a postavil architekt Liska? Více se dočtete v: GOČÁR, Josef. Sny a vize : neuskutečněné projekty Josefa Gočára pro Hradec Králové : [katalog výstavy pořádané v Muzeu východních Čech v Hradci Králové od 18.5. do 31.10.2010]. Hradec Králové, 2010. K objednání zde.
• Z fondu knihovny doporučujeme: FOLTIN, Karel. Největší osobnosti našich dějin: průmyslníci, podnikatelé, bankéři : životní příběhy, úspěchy i prohry významných osobností naší historie . Olomouc, 2012, s. 105-110. K objednání zde.
• Z fondu knihovny doporučujeme: VALÁŠKOVÁ, Zina – MACHÁČEK, F. – ZRŮBEK, Rudolf. Klavír a lidé: výroba klavírů a pianin v Československu. Hradec Králové, 1984. K objednání zde.
• Víte, že byla 4. května 2018 odhalena pamětní deska na domě, ve kterém Antonín Petrof v roce 1864 vyrobil první klavír? Je to dům čp. 60/6 a stojí na náměstí Jana Pavla II. naproti vchodu do katedrály sv. Ducha. Více zde.

Jan Petrof (1940) je pravnukem zakladatele Antonína Petrofa a synem Dmitrije Petrofa, patří do čtvrté generace Petrofů. Za totalitního režimu pracoval jako projektant u Lesostaveb Hradec Králové a Východočeských státních lesů, vystudoval dálkově ekonomii, fakultu výrobně ekonomickou. V roce 1991 nastoupil na pozici obchodního náměstka ředitele státního podniku „Továrna na piana“, státního podniku Petrof. V restituci byla uznána rodině pouze 4% podílu celkového majetku, proto si Petrofovi museli od Fondu národního majetku za 250 milionů podnik koupit. Rodina chtěla odkoupit jenom hradecký Petrof, ale stát povolil zprivatizovat pouze celý podnik i s pobočkami. Rodina tak musela koupit celých 96% zpět a zadlužit se. Jan Petrof vedl vleklá jednání o privatizaci podniku, která byla sice dokončena v roce 1998, ale až v roce 2001 se akciová společnost Továrna na piana změnila ve společnost s ručením omezením PETROF a jejím ředitelem se stal Ing. Jan Petrof.
Jan Petrof se snažil nejen o postupné převzetí firmy rodině Petrofů, ale zaměřoval současně aktivitu podniku na větší zkvalitňování nástrojů, aby se značka Petrof zařadila opět mezi špičkové značky v Evropě a ve světě. V polovině 90. let bylo dokončeno výzkumné centrum s vlastní velkoobjemovou bezodrazovou měřící komorou, největší svého druhu v ČR. Komora slouží k posouzení kvality nástroje, materiálů i jednotlivých dílů. Výsledkem výzkumu je například patent na klavírní mechaniku MAA, tj. magneticky akcelerovaná klavírní mechanika. Tuto mechaniku si v roce 2003 firma Petrof patentovala. Klavírní mechanika MAA přinesla nové možnosti techniky klavírní hry, celkové odlehčení soustavy a zvýšení celkové životnosti nástroje. Petrof se stal významným členem Svazu evropských výrobců pian (Europiano) a členem Evropské konfederace výrobců hudebních nástrojů (CAFIM).
Jan Petrof v roce 2004 předal štafetu své dceři Zuzaně Ceralové, která se stala ředitelkou firmy. V roce 2005 byl Jan Petrof jmenován prezidentem Českého klavírnického svazu. V roce 2008 dostal Státní vyznamenání „Za zásluhy“ z rukou prezidenta Václava Klause. V roce 2014 převzal Medaili statutárního města Hradce Králové z rukou primátora Zdeňka Finka a v roce 2018 Univerzita Hradec Králové udělila Ing. Janu Petrofovi doktorát honoris causa v oboru Management a Zlatou medaili Univerzity Hradec Králové.

• Na počátku byl vojín a truhlář Martin Petrof… je název 1029. schůzky zvukové podoby Toulek českou minulostí, která se věnuje rodině Petrofů. Poslechnout a přečíst si ji můžete na webu Českého rozhlasu zde. K vypůjčení na CD je rovněž ve fondu knihovny zde.
• Z fondu knihovny doporučujeme: Jan Petrof. Hradec Králové, 2018. K objednání zde.
• Z fondu knihovny doporučujeme: Vědci, vynálezci a podnikatelé v českých zemích - současnost. Praha, 2019, s. 91-97. K objednání zde.

Zuzana Ceralová-Petrofová (1968) je dcerou Jana Petrofa, představuje pátou generaci Petrofů. Po maturitě na gymnáziu J. K. Tyla vystudovala farmaceutickou fakultu Univerzity Karlovy v Hradci Králové. Dalších pět let pracovala pro zahraniční farmaceutickou firmu. Má dvě děti, manžel je lékař kardiolog. V roce 2000 nastoupila do firmy Petrof jako vedoucí propagace a marketingu, od roku 2004 je obchodní ředitelkou a jednatelkou i majoritním podílníkem. Je prezidentkou Asociace výrobců hudebních nástrojů ČR a členkou Evropské konfederace výrobců hudebních nástrojů.
Ve firmě překonala několik krizí. První přišla v roce 2004, kdy se ve firmě stala ředitelkou a hrozila stávková pohotovost zaměstnanců, kteří nedostávali výplaty, protože banky zablokovaly firmě účet. V této době došlo k oslabení amerického dolaru a také celkový vzestup poptávky po elektronických hudebních nástrojích na úkor nástrojů akustických a současně konkurovaly levné výrobky z Číny. Zuzana Ceralová musela část zaměstnanců propustit, některé pobočky zrušit a koncentrovat výrobu nástrojů do jednoho závodu v Hradci Králové, čímž se jí podařilo oddlužit firmu u bank. Šlo zejména o splacení privatizačního úvěru, který byl nutný k odkupu 96% akcií původní továrny. Díky tomu, že nebyla firma zadlužena, lépe ustála celosvětovou krizi, která následovala. Krizi firma čelila také výrobou luxusního nábytku. Výroba nábytku v době krize zastala až 20% obratu. Současně v Číně začal Petrof spolupracovat se společností Hailun, která je druhým největším výrobcem pian v Číně. Pod dohledem expertů z Petrofu a podle jejich návrhů čínský podnik vyrábí pianina značek Rösler a Scholze, která jsou určena pro začínající hráče či hudební školy. Značky Rösler a Scholze vlastní společnost Petrof.
V roce 2009 musela firma čelit žalobě ze strany americké obchodní korporace GIC, která byla distributorem klavírů a pianin a bývalým obchodním partnerem firmy Petrof. Firma GIC požadovala náhradu škod za údajné nedodání nástrojů v roce 2006 a 2007 a za údajné neoprávněné ukončení smluvního vztahu. Firma GIC dokonce podala žádost na konkurz společnosti Petrof a chtěla využít značku Petrof ve svůj prospěch. V roce 2010 spor firma Petrof vyhrála a rozhodnutí soudu definitivně prokázalo, že právní útoky GIC byly fakticky vykonstruované. Od roku 2010 Petrof rozšířil export dále na východ, zejména do Ruska, Číny, Japonska, Malajsie, Singapuru a Austrálie. Petrof se také začal více věnovat výrobě špičkové audiotechniky. Špičkové reproduktory s obchodním názvem „Daniel Hertz“ si zakoupil světoznámý jazmann a audiofil Mark Levinson.
Zuzana Ceralová-Petrofová získala mnoho ocenění: Top 10 Manažer roku 2014, medaile ministra průmyslu a obchodu v roce 2017, Top 25 žen Česka za rok 2017 – kategorie Podnikatelka a v roce 2019 ocenění Gratias Agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí.

• Víte, že v roce 2014 bylo otevřeno Muzeum Petrof s mimořádnou expozicí unikátních klavírů, pianin nebo harmonií? Ředitelkou muzea je sestra Zuzany Ceralové Ivana Petrofová.
• Z fondu knihovny doporučujeme: ORŠOŠ, Štefan – NOVÁK, Jan A. Rodinné stříbro = Family silver. Oršoš, 2013, s. 92-99. K objednání zde.
• Víte, že na sklonku roku 2017 bylo otevřeno moderní obchodní a kulturní centrum Petrof Gallery s hudební kavárnou, pianosalonem a velkým sálem s mobilním pódiem a výbornou akustikou pro pořádání různých kulturních a společenských akcí? Petrof Gallery vede dcera Zuzany Petrofové Anna Prousková-Ceralová.

Na začátku 19. století založil v Hradci Králové Jan Hostivít Pospíšil tiskárnu a později i nakladatelství. Tento podnik se stal významným literárním střediskem východních Čech. Jan Hostivít Pospíšil vydával velké množství českých knih a českých překladů. Jeho syn Jaroslav Pospíšil převzal filiálku tiskárny a nakladatelství v Praze. Ladislav Jan Pospíšil, vnuk Jana Hostivíta Pospíšila, byl náměstkem starosty a iniciátorem zbourání hradeb v Hradci Králové. Ignát Herrmann, také vnuk Jana Hostivíta Pospíšila, se stal spisovatelem a humoristou.

Jan Hostivít Pospíšil (1785-1868) se narodil v Kutné Hoře. Pocházel z chudé rodiny, vyučil se u kutnohorského tiskaře Františka Václava Korce. Po vyučení se z nedostatku pracovních příležitostí živil jako písař. Roku 1808 se oženil s Kateřinou Ptačovskou, dcerou kutnohorského mistra provaznického, a ve stejném roce manželům Pospíšilovým koupil tchán od Františka S. Boučka bývalou tiskárnu rodiny Tibelliů v Hradci Králové. Tiskárna byla na Malém náměstí v domě č. p. 9. Nejdříve tiskl Pospíšil pouze kramářské písně a modlitební knihy, po třech letech se stal krajským a brzy poté i biskupským tiskařem. V roce 1816 otevřel v č. p. 22 na Velkém náměstí knihkupectví, v tomto domě provozoval tiskárnu a od roku 1818 i nakladatelství. Žila zde celá rodina, měl šest synů a šest dcer.
Ve dvacátých letech Pospíšil začal vydávat literární almanachy, naše knihovna má ve fondu první almanach z roku 1823 zde a také almanach z roku 1824 zde. Redaktory almanachů byli V. K. Klicpera, Josef Chmela a později i F. L. Čelakovský. Rodina Pospíšila se přátelila s manželi Rettigovými. Pospíšil vydal všechna díla Rettigových, hlavně také Domácí kuchařku Magdaleny Dobromily Rettigové, ve fondu knihovny je 2. vydání z roku 1831, k objednání zde. Pospíšil byl z prvních tiskařů, kteří vydávali knižní sbírky. Vydal čtyři svazky Klicperových divadelních her Diwadlo Klicperowo (1820-1821). Tato edice měla velký význam pro rozvoj českého divadla, Klicpera stál u zrodu hradeckého ochotnického divadla. V roce 1828 vydal Pospíšil překlad epické básně Waltra Scotta Panna jezerní, kterou přeložil F. L. Čelakovský, toto první vydání má naše knihovna ve fondu zde. Čelakovský zaslal výtisk také autorovi originálu Waltru Scottovi, který poslal děkovný dopis.
Jeden z nejnákladnějších a nejkrásnějších titulů, které Pospíšil vydal, byly Roráte neboli Veselé a radostné zpěvy adventní z hradeckého rukopisného sborníku duchovních písní. První vydání z roku 1823 obsahovalo i notový zápis a bylo ve velkém formátu, tento tisk vlastní Národní knihovna v Praze. Sazební materiál pro nototisk si Pospíšil nechal poslat až z Německa. Naše knihovna vlastní vydání z roku 1848, kde jsou roráty připojeny k celoročnímu kancionálu k objednání zde.
Pospíšil se snažil založit pobočku tiskárny v Praze, ale nejprve nedostal povolení. V roce 1826 ale koupil v Praze tiskárnu vdovy Veroniky Schollové a stal se nejdříve pouze vedoucím tiskárny. Pražskou filiálku pak vedl pod svým jménem od roku 1829 do roku 1843, poté vedl pobočku syn Jaroslav. Naše knihovna má ve fondu první vydání libreta první české zpěvohry Dráteník, toto vydání z roku 1826 je jedno z prvních tisků pražské pobočky, k objednání zde.
Významné byly Pospíšilovy časopisy. Ve třicátých a čtyřicátých letech hrály časopisy významnou roli v rozvoji národního života. Pospíšil převzal roku 1831 tisk a vedení časopisu „Jindy a nyní“, redaktorem se stal J. K. Tyl. V roce 1834 na návrh F. Palackého byl časopis přejmenován na Květy české zde a o rok později jen na Květy zde. Díky Pospíšilovi a Tylovi měl časopis nový ráz. Tiskly se zde zprávy o nových objevech v umění a ve vědě, o českém divadle, literatuře, koncertech, objevily se zde knižní recenze i hospodářská rubrika. Touto aktualizací časopis nově ožil. V „Květech“ Pospíšil přešel od almanachů k pravidelnému zábavnému časopisu, který měl větší dosah, ale zachovával si kvalitu. Za Tylovy redakce byla základem každého čísla povídka, buď historická, nebo ze současnosti, nechyběla samozřejmě poezie. Na redakci se podíleli také K. J. Erben nebo B. Jablonský. Od roku 1843 byly „Květy“ tištěné celé latinkou (antikvou), latinka byla chápána jako písmo české oproti německému švabachu. V revolučních letech 1848-1849 vydával Pospíšil první hradecký časopis „Polabský Slovan“.
Jan Hostivít Pospíšil byl váženým měšťanem, městským radním a členem Matice české, Knižními dary ze své produkce podporoval zakládání knihoven na českém venkově. V roce 1856 předal hradeckou tiskárnu synu Ladislavovi, v roce 1863 také knihkupectví. Synovi Jaroslavovi předal pražskou filiálku a synovi Stanislavovi tiskárnu v Chrudimi.

• Víte, že jméno Hostivít dostal Pospíšil od svých známých díky své pohostinnosti, kterou byl pověstný? Toto jméno následně začal užívat místo původního druhého křestního jména František. V jeho domě se scházela královehradecká vlastenecká společnost: Josef Liboslav Ziegler, kněz a profesor bohoslovectví na hradeckém semináři; Václav Kliment Klicpera a Josef Chmela, kteří byli profesoři na hradeckém gymnáziu. Pospíšilův dům navštěvovali i studenti gymnázia Václav Hanka nebo J. K. Tyl.
• Z fondu knihovny doporučujeme: PĚTA, Jan. Literární průvodce Hradcem Králové. Hradec Králové, 2016. K objednání zde.
• Z fondu knihovny doporučujeme: KNEIDL, Pravoslav. Jan Hostivít Pospíšil, tiskař a nakladatel východních Čech. In Východočeské Athény a Josef Liboslav Ziegler: sborník příspěvků ze sympozia, Rychnov nad Kněžnou, květen 1997. Boskovice, 1997, s. 25-32. K objednání zde.
• Víte, že Pospíšil v roce 1833 vydal Komenského Orbis pictus v pětijazyčné edici? Pospíšil spolu s Josefem Chmelou připravili nový překlad z vratislavských původních 156 štočků a v úvodu připojili Komenského životopis od Františka Palackého. Hradecký „Orbis pictus“ byl první edicí tohoto díla na českém a moravském území. „Orbis pictus“ vyšel poprvé v Norimberku v roce 1658 v latině a němčině, italštině a francouzštině, v roce 1685 byl vydán v Levoči v latině, němčině, maďarštině a češtině a v roce 1833 v pěti jazycích a to v češtině, latině, němčině, polštině a francouzštině u J. H. Pospíšila. Již čtyři měsíce po vydání rozprodal 5 300 exemplářů. Jeden exemplář vlastní i naše knihovna, k objednání zde.
• Z fondu knihovny doporučujeme: VOIT, Petr. Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století. Papír, písmo a písmolijectví, knihtisk a jiné grafické techniky, tiskaři, nakladatelé, knihkupci, ilustrátoři a kartografové, literární typologie, textové a výtvarné prvky knihy, knižní vazba, knižní obchod. Praha, 2008, s. 709-710. K objednání zde.
• Víte, že Pospíšil vydal téměř 1100 knižních titulů, z toho bezmála 900 v češtině? Říkalo se mu „hradecký Veleslavín“.
• Z fondu knihovny doporučujeme: Soupis tisků Jana Hostivíta Pospíšila. Hradec Králové, 1970. K objednání zde.

Ladislav Jan Pospíšil (1848-1893) byl vnukem Jana Hostivíta Pospíšila. Narodil se v roce 1848 v Trutnově, kde jeho otec vlastnil tiskárnu. V roce 1856 se s rodiči přestěhoval do Hradce Králové, zde Ladislavův otec koupil od svého otce Jana Hostivíta knihkupectví a později převzal i knihtiskárnu v domě č. p. 22 na Velkém náměstí. Ladislav studoval reálné gymnázium, miloval hudbu a divadlo, jako student divadlo hrál i režíroval. Po střední škole se zapsal na České vysoké učení technické v Praze, obor vodní a silniční stavitelství. Po smrti svého bratra Jana se vzdal studia a vyučil se tiskařem, aby mohl převzít knihkupectví a tiskárnu po otci. Oženil se se sestřenicí Olgou, dcerou Jaroslava Pospíšila, pražského nakladatele. V roce 1875 převzal od otce knihkupectví, později i tiskárnu. Žil s rodinou v domě č. p. 256 v Komenského ulici, měl pět dětí.
Jako nakladatel připravil pod pseudonymem Jan Karlík trojí vydání knihy „Zlaté mládí: vínek nejpěknějších báchorek domácích a cizích“ (1874). Kniha obsahuje 26 pohádek a je doplněna kolorovanými obrázky. Pro děti vydal ještě „Bájky Aesopovy: počtem 80“ (1874) a příručku „Francouzsko-česká konversační knížka s pripojenými [sic] ukázkami slohu“ (1875). Pod pseudonymem Pavel Volný vydal knihu „Bitva u Hradce Králové“ (1891). Psal básně a překlady, zejména z francouzštiny.
Ladislav Jan Pospíšil byl členem městského zastupitelstva a od roku 1885 byl náměstkem starosty. Podílel se na založení městského muzea (1884) a prosadil výstavbu hradeckého divadla (1885). V době epidemie neštovic zřídil provizorní epidemickou nemocnici. Roku 1886 pak obec vystavěla novou budovu nemocnice, která se nacházela v areálu dnešní tzv. staré nemocnice. Pospíšil podal návrh na vrtání nových studní a na úpravu kanalizace. Dal podnět zřídit samostatné obchodní a živnostenské komory pro kraj královéhradecký, jičínský a chrudimský se sídlem v Hradci Králové. Zastupoval město při jednání regulace Labe, které měl vyřešit splavnost Labe od Mělníka po Hradec Králové. Pospíšil vedl jednání o zřízení železnice na trase Hradec králové – Holice. Prosadil výstavbu budovy zámečnické školy (1892) a stavbu budov pro obecní školy (na dnešní Pospíšilově třídě).
Díky diplomatickým schopnostem a velkému úsilí Ladislava Jana Pospíšila došlo ke zrušení hradecké pevnosti a bourání hradeb. Město Hradec Králové se stalo pevností v letech 1766-1789 na obranu proti Prusům. Pevnost se rozkládala na ploše okolo 320 ha a měla tvar osmicípé hvězdice. Od poloviny 19. století byla pevnost z vojenského hlediska už zastaralá, protože existoval jiný způsob boje i obrany. Jednání o zrušení pevnosti byla proto zahájena už v roce 1858, ale měšťané se báli změny a zalekli se zadlužení v důsledku bourání hradeb, ale i odchodu vojenské posádky, z které měli stálý příjem obchodníci a živnostníci. Od roku 1880 vedl jednání Ladislav J. Pospíšil, musel se dohodnout s ministerstvem vojenství, ministerstvem financí a samozřejmě se zástupci měšťanů, z nichž mnozí se zrušením pevnosti stále nesouhlasili. Podmínkou zrušení pevnosti bylo zbourání hradeb, pozemky na místě hradeb ministerstvo vojenství městu chtělo prodat, ale náhradou za nové kasárny a cvičiště. Náklady na zbourání hradeb a stavbu kasáren mělo platit město. Velký problém bylo vyčíslit náklady na zbourání hradeb, proto došlo k dohodě, že obec na zkoušku zboří část hradeb a vyčíslí náklady na zbourání. Toto jen částečné bourání proběhlo v říjnu 1884, tím byla formálně pevnost zrušena, ale následovala dlouhá jednání o financích. Pospíšil vedl jednání o vyčíslení nákladů na zbourání, o navýšení rozpočtu obce kvůli bourání a stavbě nových kasáren a o podobě smlouvy o prodeji pozemků na místě hradeb. To trvalo dalších devět let. Pospíšil se snažil obec přesvědčit, aby se nezbavovala pozemků na místě hradeb a pouze je pronajímala, aby měla vliv na nové budování města. Správně předpokládal také, že pozemky časem budou mít velkou cenu. Nakonec byla smlouva o prodeji pevnostních pozemků královéhradecké obci podepsána a splňovala všechna přání a potřeby obce. Dne 3. 3. 1893 o tom Pospíšil podal zprávu na schůzi obecního zastupitelstva. Pospíšilovi se po proslovu udělalo nevolno, byl raněn mozkovou mrtvicí a 6. března 1893 zemřel ve věku 45 let.
Manželka Ladislava J. Pospíšila Olga zemřela téhož roku jako její manžel, v srpnu 1893 ve věku 40 let. Poručíkem Pospíšilových dětí byl Dr. František Ulrich. František Ulrich, který nastoupil do funkce starosty v roce 1895, pokračoval ve vizi Ladislava J. Pospíšila a postaral se, aby prostor kolem historického jádra města po zboření hradeb byl urbanisticky promyšlen a využit. Bourání hradeb pokračovalo ještě dlouhých pětadvacet let. Tak díky L. J. Pospíšilovi a následně Dr. F. Ulrichovi byla otevřena cesta k budoucí výstavbě města a vytvoření Hradce Králové jako „Salonu republiky“.

• Víte, že 7. března 1893 se zastupitelstvo usneslo, že pojmenuje po Ladislavovi J. Pospíšilovi první ulici vzniklou bouráním staveb, dnešní Pospíšilovu třídu? Obec se také dohodla, že Ladislavovi J. Pospíšilovi postaví pomník, to se stalo až v roce 1933. Pomník, který vytvořil sochař Josef Škoda, stojí na místě prvního bourání hradeb pod starým městem, u dnešních Žižkových sadů směrem k Pospíšilově třídě.
• Z Digitální knihovny SVK HK vybíráme: POSPÍŠIL, Ladislav Jan. Bitva u Hradce Králové. Hradec Králové, 1891. K prohlédnutí zde.
• Z Digitální knihovny SVK HK vybíráme: DOMEČKA, Ludvík. Ladislav Jan Pospíšil: vydáno k odhalení jeho pomníku v Hradci Králové. Hradec Králové, 1933. K prohlédnutí zde.
• Z Digitální knihovny SVK HK vybíráme: EZOP. Bájky Aesopovy: počtem 80. Hradec Králové, 1874. K prohlédnutí zde.
• Z fondu knihovny doporučujeme: POSPÍŠILOVÁ, Jaroslava. Ladislav Jan Pospíšil: 24. prosince 1848 - 6. března 1893. Hradec Králové, 1993. K objednání zde.

Ignát Herrmann (1854-1935) se narodil v Horním Mlýně u Chotěboře. Byl třináctým dítětem Františka Xavera Herrmanna a Kateřiny, rozené Pospíšilové, dcery Jana Hostivíta Pospíšila. Otec Ignáta býval hradeckým měšťanem a kupcem, vlastnil obchod na Velkém náměstí. Měl ale v podnikání problémy, proto začal provozovat mlýn v Horním Mlýně u Chotěboře, tam se narodil také Ignát. Když byly Ignátovi dva roky, vrátila se rodina do Hradce a bydlela v domě č. p. 86 (nyní V Kopečku). Otec přijal místo písaře v advokátní poradně. V tiskárně u dědečka Jana Hostivíta Pospíšila trávil malý Ignát spoustu času. Ve čtrnácti odešel do Prahy, kde se vyučil kupeckým příručím a od roku 1873 pracoval jako redaktor humoristického časopisu Paleček. V roce 1882 založil humoristický časopis Švanda Dudák, k objednání zde. Od roku 1885 byl redaktorem Národních listů. Články podepisoval pseudonymem „Ypsilon“ nebo „Švanda“. V redakci Národních listů působil také Jan Neruda, kterého Herrmann obdivoval a později se stal editorem Nerudova díla. Herrmann byl aktivní ve společenském a kulturním životě v Praze, byl předsedou spolku Máj, členem Akademie věd a umění a stál dokonce u vzniku plaveckého sportu v Čechách. V roce 1895 zorganizoval první plavecké veřejné závody na Vltavě.
Herrmann psal fejetony, povídky a romány převážně z pražského prostředí, ale některé knihy byly inspirovány vzpomínkami na Hradec Králové. Vzpomínky na svého dědečka a rodinné historky spisovatel zachytil v próze Blednoucí obrázky, k objednání zde. Hned v úvodní části je vyprávění o začátcích dědova hradeckého podnikání „Když si náš dědeček babičku bral“. V naší knihovně máme ve fondu 1. vydání této vzpomínkové knihy z roku 1905. Mezi díla inspirované Hradcem patří také autobiografická próza V pevnosti, k prohlédnutí zde. Autor zde líčí zážitky dvanáctiletého kluka, jehož rodina se rozhodla zůstat v hradecké pevnosti v červenci 1866, i když v šestitisícovém městě zůstalo pouze pár stovek lidí. Popisuje nejen válečný střet vojsk na Chlumu, ale i bombardování Hradce a následky války, kdy propukla cholera, na kterou zemřel nejmladší Ignátův bratr. Dalším vzpomínkovým textem je spis Něco ze vzpomínek hradeckých (1929) , kde autor popisuje život žáků a studentů hradeckých škol v 60. letech 19. století. K objednání zde.
Také velice ceněný Herrmannův román U snědeného krámu: líčení z pražského života (1890) je inspirován tragickým osudem hradeckého kupce Krále, který přišel na mizinu, protože byl okrádán personálem i rodinou. Tento obchod byl v domě č. p. 129 na Malém náměstí. Hrdinou knihy je Martin Žemla, který ztroskotal jako podnikatel, kupec i manžel a končí svůj život sebevraždou. K objednání zde a zde. Autor využil své znalosti z kupeckého prostředí 70. let 19. století. V pozdějším velice populárním románu Otec Kondelík a ženich Vejvara (1898) popisuje spíš s nadhledem a vlídným humorem rodinu pražského živnostníka, malíře pokojů, k objednání zde.
Z pozdní tvorby jsou ceněny literární vzpomínky, které začal Herrmann uveřejňovat v roce 1921 v Národních listech a později vyšly knižně pod názvem Před padesáti lety: drobné vzpomínky z minulosti, k objednání zde. Jsou to unikátní vzpomínky na Prahu a osobnosti kulturního a společenského života.
I když Ignát Herrmann žil převážně v Praze, navštěvoval často Hradec. Mezi jeho hradecké přátele patřil starosta František Ulrich, ředitel gymnázia Jan Květoslav Klumpar nebo historik Ludvík Domečka. V roce 1923 se stal Ignát Herrmann čestným občanem Hradce Králové a nynější Šimkovy sady byly od roku 1933 Herrmannovy sady.

• Z fondu knihovny doporučujeme: PĚTA, Jan. Literární průvodce Hradcem Králové. Hradec Králové, 2016, s. 103-104. K objednání zde.
• Z fondu knihovny doporučujeme: Hradecká čítanka: Hradec Králové v poezii a próze. Hradec Králové, 2018, s. 84-87. K objednání zde.