Regionální umělci a architekti

Byl malíř historických námětů a ilustrátor, jeden z posledních Nazarénů. Narodil se v Hradci Králové v rodině ševce a pozdějšího kostelníka chrámu Panny Marie. Jako syn kostelníka pravidelně zpíval na hradeckých kruchtách, a tak se předpokládalo, že nastoupí do studií na konzervatoři. Navzdory tomu se ale začal zajímat o malířství, i když ho rodiče odrazovali, neboť malířům často hrozila bída.

Vystudoval reálku a na gymnáziu absolvoval tři ročníky, načež v roce 1852 odjel bez jakýchkoliv prostředků studovat malířskou akademii v Praze. Zde si vybral obor historické malby a posléze se stal žákem Eduarda von Engertha, pozdějšího ředitele vídeňské obrazárny v Belvederu.

V roce 1857 byl vybrán, aby nakreslil české korunovační klenoty, které maloval podle skutečnosti na Hradčanech. Obrazy korunovačních klenotů vyšly rovněž jako populární prémie k předplatnému časopisu Světozor. Pod vedením prof. Engertha namaloval svůj první obraz Karel Stuart, první obraz pro uměleckou výstavu – Svatá Ludmila své vrahy častující na Tetíně (1858) anebo první oltářní obraz Sv. Jiljí (1859). Následně namaloval mnoho dalších historických či náboženských obrazů.

Na počátku 60. let působil jako asistent kreslení na vyšší reálce v Praze. V roce 1867 komponoval osm alegorických figur ve sgrafitu na průčelí vyšší dívčí školy v Praze. Rovněž vytvořil čtyři fresky alegorických kompozic (Víra, Naděje, Láska a Moudrost) pro Thunovský palác v Praze. V roce 1873 navrhl románský oltář s obrazem sv. Petra a Pavla v Kojicích u Labské Týnice. Během 70. let se podílel na restaurování starých obrazů.

Věnoval se také ilustraci. Četné ilustrace vytvořil pro časopisy Památky archeologické, Spolek vlastenecký nebo Světozor. V mnohých ilustracích zachytil staré stavitelské památky. Ilustroval i některá knižní díla: Rukopis Královédvorský, Máj, Česko-moravskou kroniku od Karla Vladislava Zapa anebo báseň „Poklad“ z Erbenovy Kytice.

V 60. a 70. letech byla jeho tvorba poměrně populární a známá v kruzích široké veřejnosti, avšak později byl jeho styl považován za zastaralý. Ke konci života jej trápil šedý zákal, který mu znemožňoval další tvorbu. Tři roky před smrtí začal malovat obraz Nero, ale nedokončil jej. Zemřel 10. června 1912 v Praze.

Doporučujeme z fondu:

• MALINA, Jiří. Královéhradecké obrázky. 3. díl. Hradec Králové, 2005, s. 174-176. K objednání zde.
• Rukopis Kralodvorský v písmě stenografickém. K prohlédnutí zde.
• Josef Scheiwl. In Světozor 1874, roč. 8, č. 11, s. 126 [cit. 2020-09-03]. Dostupné online zde.

Víte, že v roce 1934 rozhodla rada města Hradce Králové o zakoupení obrazu Svatopluk a Rastislav a jeho převezení ze Salcburku? Olej na plátně namaloval Scheiwl v roce 1860 a ztvárnil moravského knížete Svatopluka, který zajal svého strýce Rastislava, aby jej vydal soudu v Řezně.

Víte, že v 60. letech vytvořil kresby pro okna v katedrále sv. Ducha v Hradci Králové? Podle nich realizoval tři vitrážová okna Jan Zachariáš Quast. Scheiwl rovněž namaloval kresby pro dvě okna v katedrále sv. Víta v Praze.

Byl přední tvůrce a průkopník abstraktního umění. V díle řešil otázky rotačního pohybu, podstaty abstrakce, problém prostoru, stavby a pohybu organické hmoty, vyjádření přírodního řádu a jeho procesů, a také otázku energie.

Mládí v Dobrušce
Narodil se v Opočně v rodině Václava Kupky a matky Josefy, rozené Špačkové, jako nejstarší z pěti dětí. Dětství a mládí ale strávil v nedaleké Dobrušce, kde jeho otec pracoval jako okresní sekretář. V roce 1879 téměř smrtelně onemocněl černými neštovicemi, po kterých mu po zbytek života zůstaly jizvy v obličeji. O dva roky později jej ještě více zasáhla smrt matky. Po její smrti se jeho otec znovu oženil, avšak s nevlastní matkou neměl Kupka dobré vztahy, neboť ničila jeho kresby.

V roce 1884 nastoupil do učení k sedláři Josefu Šiškovi, jehož prostřednictvím objevil spiritismus a díky tomu se po zbytek života zajímal o mysticismus a okultismus. Šiška totiž ve svém domě pravidelně pořádal seance, na kterých Kupka působil jako médium. V učení ovšem nebyl příliš šťastný a pokusil se několikrát zběhnout. Během návštěv okolí se seznámil s barokní náboženskou malbou a sochařstvím.

Protože již odmala rád maloval, dal jej jeho otec na malířská studia na přání tehdejšího starosty Josefa Archleba, který Kupku i mecenášsky podporoval. Své první obrazy maloval buď pro starostu, nebo na objednávku, např. obrazy s náboženskými náměty anebo s historickou tématikou pro hospodářské a průmyslové výstavy v Dobrušce. Nejspíše pro tuto příležitost vytvořil rozměrné plátno Panoráma Dobrušky, což je olej na plátně zachycující město před změnami ve 20. století. Jeho nejstarším známým a dochovaným dílem je firemní štít sedlářského mistra Josefa Šišky. Pro mecenáše J. Archleba maloval rovněž obraz propagující jeho továrnu na likéry „La ferme“, avšak nedokončil jej, pravděpodobně kvůli podnikatelským neúspěchům svého mecenáše.

Studia, pobyt ve Vídni
V roce 1888 pobýval krátce v Jaroměři, kde studoval malířství u prof. Aloise Studničky, ředitele Státní řemeslnické školy, který jej spolu s prof. Josefem Šímou připravil k přijímacím zkouškám na pražskou Akademii výtvarných umění. Díky nim se seznámil s dílem Josefa Mánese, které na něj silně zapůsobilo. Zkoušky následně úspěšně složil a na podzim 1889 byl přijat do ateliéru historické a náboženské malby prof. Františka Sequense. Aby se v Praze uživil, dával hodiny kreslení a působil jako úspěšné médium. To však mělo negativní vliv na jeho psychiku a během života následně utrpěl několik nervových otřesů a potýkal se s depresemi.

Když v roce 1892 ukončil studia, zapsal se na vídeňskou akademii, kde studoval historickou malbu u prof. Augusta Eisenmengera (1830–1907). Ve Vídni ovšem žil v chudobě a měl problémy zaplatit školné, studia proto kvůli finančním obtížím opustil. Ve studiích však mohl následně opět pokračovat, neboť byl osvobozen od povinnosti platit školné. V té době maloval málo, ale hodně se zajímal o filozofii a přírodní vědy. Seznámil se s malířem a teosofem Karlem Wilhelmem Diefenbachem. Načas se přestěhoval do jeho umělecké a duchovní komunity v Hütteldorfu, kde se pod jeho vlivem stal přísným vegetariánem a začal každý den pravidelně cvičit za jakéhokoliv počasí, což provozoval až do vysokého stáří. Od vídeňského Kunstvereinu získal zakázku na monumentální malbu Poslední sen umírajícího Heina, který byl vystaven v roce 1894 a zaujal i císařovnu Alžbětu. Ta zároveň projevila zájem o portrét, díky čemuž získával zakázky i od vídeňské aristokracie.

Paříž a první abstraktní obraz
V roce 1895 cestoval do Prahy, Mnichova a nakonec do Paříže, kde se trvale usadil. Zapsal se na École des Beaux-Arts a na výtvarnou akademii Julian. V Paříži se zpočátku živil navrhováním plakátů pro kabarety na Montmartru, kreslením karikatur či ilustracemi pro různé módní časopisy anebo obchodní domy. V roce 1900 poprvé vystavoval v Paříži na Salónu krásných umění. V témže roce se zúčastnil i Světové výstavy, která se rovněž konala v Paříži a kde mu byla udělena bronzová medaile.

Pro anarchistický časopis L’Assiette au beurre vytvořil cyklus satirických kreseb Peníze. Po jeho úspěchu namaloval pro časopis další dva cykly – Náboženství a Mír. V roce 1904 získal zakázku na ilustraci několikasvazkového díla Člověk a země (autor Élisée Reclus) a seznámil se se svou budoucí manželkou Eugénií Cecilií Straubovou, s níž se o rok později usadil na pařížském předměstí Puteaux, kde zůstal až do své smrti. V roce 1905 se konala první putovní výstava v Čechách a na Moravě, kde vystavil 50 olejů a 100 kreseb, pastelů a litografií. Výstava trvala dva roky a měla velký úspěch, zejm. díky cyklům Náboženství a Peníze. V té době se začal více zajímat o vědu a techniku, na Sorbonně navštěvoval přednášky z fyziky, biologie a fyziologie.

Na Podzimním salónu v roce 1912 vystavil dvě abstraktní plátna: Amorfa dvoubarevná fuga a Amorfa teplá chromatika, která vzbudila velkou pozornost kritiky. Svými plátny vyvolal vlnu rozhořčení a rozporuplných názorů. Nakonec se ukázalo, že ani sám Kupka nebyl spokojen s výběrem názvu. Jeho snaha o nalezení souznění mezi malířstvím, hudbou a poezií znamenala zcela zásadní vliv na vývoj evropského moderního umění v první polovině 20. století. Amorfa ale získala uznání prvního veřejně vystaveného abstraktního obrazu na světě až po mnoha letech. Kupka byl sice považován za jednoho z průkopníků abstrakce, ale stál mimo hlavní proud.

V legii
Vypuknutí 1. světové války přerušilo jeho vývoj v duchu modernismu. Ihned se přihlásil do Cizinecké legie a nastoupil k rotě Nazdar, se kterou se dostal na frontu v oblasti Champagne. V roce 1915 byl zraněn a do bojů se kvůli špatnému zdravotnímu stavu již nevrátil. Začal se ale věnovat propagační práci pro Českou kolonii v Paříži. T. G. Masaryk jej později jmenoval i předsedou tohoto sdružení. Pod pseudonymy Josef Dálný nebo Paul Regnard vytvořil pro čs. legie několik grafických listů a kreseb s národními motivy, které byly použity na plakáty, pohlednice, známky a kolky. Po založení autonomní československé armády ve Francii v roce 1918 do ní ihned vstoupil, byl zařazen k 21. střeleckému pluku a jmenován poručíkem. První prapor, vytvořený podle Kupkova návrhu, předal pluku za přítomnosti Edvarda Beneše 30. června 1918 osobně prezident Francouzské republiky Raymond Poincaré jako dar města Paříže. V té době vytvořil ještě návrhy uniforem čs. armády, u nichž se inspiroval francouzskými vlivy nejen ve střihu, ale i v barevnosti výstroje. Během války namaloval soubor akvarelů, na nichž zobrazil karikatury spolubojovníků a velitelů.

Poválečná tvorba
V roce 1918 byl jmenován profesorem na pražské Akademii výtvarných umění. Protože nerad cestoval a nechtěl o místo z finančních důvodů přijít, dohodl se později s vedením školy, že bude trvale pobývat v Paříži, kde bude dohlížet na české a slovenské stipendisty a starat se o ně (až do r. 1939). Přednášel jim dějiny Francie a témata související s francouzskou kulturou a civilizací. Po válce se v roce 1919 stal jedním ze zakladatelů Památníku odboje – Uměleckého sboru při MNO v Praze, jenž byl předchůdcem dnešního Vojenského historického ústavu. V témže roce se seznámil s bohatým průmyslníkem Jindřichem Waldesem, který se stal jeho mecenášem a předním sběratelem. Pro jeho podnik Koh-i-noor (špendlíky, patentky, kovová a textilní galanterie) vytvářel loga a reklamní plakáty.
Jeho první samostatná výstava v Paříži měla v roce 1921 úspěch. Ještě před válkou začal pracovat na rukopise, který se zabýval úlohou moderního výtvarného umělce při práci s abstraktními formami. Poprvé vyšla kniha v českém překladu v roce 1923 pod názvem Tvoření v umění výtvarném. První vydání je k dostání i v našem fondu zde.

V roce 1925 přestal načas malovat, aby se mohl věnovat albu dřevořezů Čtyři příběhy bílé a černé. Album o rok později vydal vlastním nákladem a šlo o finanční katastrofu. Estetické kvality díla byly ovšem uznávány. V témže roce obdržel ještě francouzský Řád čestné legie. Ke konci 20. let rostl jeho věhlas nejen v Československu, ale i v Paříži se o něj začali zajímat umělečtí kritici, kteří jej vyhledávali a psali o jeho díle a umění. Až do poloviny 20. let vycházely motivy jeho obrazů z Dvoubarevné Fugy a Teplé chromatiky.
Na sklonku 20. let se snažil na plátno převést dynamiku strojů a znázorňuje různé mechanismy, odkazující k těžkému průmyslu, ke strojovým převodům a pákám, jejichž lomoz odlehčoval hudebními názvy. Zatímco v předchozích letech nahlížel do hlubin kosmu nebo do srdce přírody, nyní naslouchal „hukotu“, např. obraz Stroje. Na počátku 30. let bojoval s těžkými obdobími deprese a několikrát se psychicky zhroutil. Postupně se jeho stav zlepšoval a od mašinismu se vracel zpátky ke geometrické abstrakci. V průběhu 30. let se zúčastnil několika výstav – u příležitosti 50. výročí Salónu nezávislých (1934), Kubismus a abstraktní umění v Muzeu moderního umění v New Yorku (1936) nebo v Jeu de Paume v Paříži vystavoval spolu s Alfonsem Muchou (1936).

Druhá světová válka a závěr života
Během 2. světové války opustil s manželkou Paříž, aby následující léta strávili v domě jejího otce v Beaugency. Po válce uspořádal SVU Mánes v roce 1946 na oslavu 75. Kupkových narozenin velkou retrospektivu jeho díla a Kupka si do katalogu napsal vlastní životopis. Ve stejném roce se v Paříži zúčastnil Salonu des Réalités Nouvelles, kde pravidelně vystavoval až do své smrti a jehož čestným předsedou se stal v roce 1956. V roce 1953 se konala Kupkova samostatná výstava v Rose Fried Gallery v New Yorku a Salon des Réalités Nouvelles uspořádal na jeho počest „Jubilée Kupka“.

Kupka zemřel 24. června 1957 v Puteaux. Jeho žena Nini prodala výměnou za skromnou penzi velké množství jeho děl Musée national d´art moderne v Paříži, které později uspořádalo retrospektivu Kupkova díla. Stejnému muzeu věnovala v poslední vůli před svou smrtí v květnu 1963 asi 50 obrazů a 100 kreseb a grafik.

Dílo proslavilo Kupku teprve po jeho smrti a v současnosti je v mezinárodním kontextu považován za jednoho z nejvýznamnějších a nejuznávanějších českých malířů.

Doporučujeme z fondu:

• BRADÍK, Pavel. František Kupka – z Opočna, Dobrušky, Jaroměře a Puteaux. Hradec Králové, 2008. K objednání zde.
• ANDĚL, Jaroslav – KOSINSKÁ, Dorothy. František Kupka: průkopník abstrakce, malíř kosmu. Ostfildern-Ruit, 1997. K objednání zde.
• Kupka – Waldes: malíř a jeho sběratel. Dílo Františka Kupky ve sbírce Jindřicha Waldesa. Praha, 1999. Kniha je určena pouze k prezenčnímu studiu, najdete ji ve studovně v 5. NP, v regále mezi ostatními regionálními osobnostmi pod signaturou I-649 371.
• MLÁDKOVÁ, Meda – SEKERA, Jan – DRURY, Richard. František Kupka: ze sbírky Jana a Medy Mládkových = from the Jan and Meda Mladek collection. Praha, 2007. K objednání zde.

Víte, že je autorem návrhu „Řádu Zlaté lípy“? Na základě jeho návrhu se po 90 letech realizovalo „Vyznamenání Zlaté lípy“, které uděluje ministr obrany ČR od r. 2008 „pouze mimořádně, a to občanům ČR a cizím státním příslušníkům, kteří se významně zasloužili o ochranu základních lidských práv a svobod, zejm. lidského života, zdraví a majetku, základních principů demokratického a právního státu nebo se jinak výjimečně zasloužili o rozvoj obrany a bezpečnosti ČR, včetně vědecké a odborné práce.“ F. Kupka je i jeho nositelem in memoriam. Více zde. Rovněž navrhl první podobu Válečného kříže (1914-1918).

Víte, že se Kupka během života důrazně bránil zařazování k určitému stylu a podrážděně reagoval na zařazování svého díla do určitých uměleckých směrů? Byl individualista, k uměleckým hnutím se stavěl negativně a k malířským kolegům se choval přezíravě. Také nedůvěřoval kritikům a raději o sobě psal sám. Přesto býval a bývá řazen k představitelům kubismu a orfismu. Naproti tomu vždy trval na jedinečnosti vlastního uměleckého programu.

Víte, že v Zámecké ulici v Opočně stojí jeho rodný dům, čp. 6, s pamětní deskou na průčelí a je po něm zde pojmenováno náměstí? V sousední Dobrušce pak má pamětní desku na domě, kde vyrůstal, je po něm pojmenována ulice i ZŠ a v obou městech stojí památníky věnované F. Kupkovi.

Se narodil ve Vlčkovicích (dnes část obce Praskačka) u Hradce Králové. Jako nemanželský syn z chudé rodiny neměl začátky jednoduché. Malíř, grafik, kreslíř a výtvarný teoretik.

Studoval reálné gymnázium v Hradci Králové (1896–1903). Navštěvoval čítárnu Průmyslového muzea (v Odborné škole uměleckého zámečnictví), kde také v té době studoval jeho budoucí přítel a malíř Václav Špála. V roce 1902 navštěvoval desetiměsíční výtvarný kurz pro pány, který vedl architekt Josef Šíma (otec malíře Josefa Šímy, tehdejší učitel na Odborné škole řemeslné v Jaroměři). Pokračoval na Uměleckoprůmyslové škole a Akademii výtvarných umění v Praze, zde v ateliéru Vlaho Bukovace, odkud však odešel. Cestoval a studoval ve Florencii a v Paříži, kde se také setkal s Piccasem.

Kubišta zaujímá centrální postavení v českém moderním umění, jedná se o fenomenálního umělce. Přestože se dožil pouhých 34 let, jeho umělecký vývoj reflektoval moderní světové malířství od postimpresionismu a expresionismu po kubismus, futurismus a fauvismus. Rané Kubištovy práce byly inspirovány Vincentem van Goghem, Edvardem Munchem a Paulem Cézannem. Svá kubistická díla zase přesně propočítával. I v Itálii, kde působil jako důstojník dělostřelectva, čerpal v barevnosti z fauvismu.

V letech 1907 a 1908 vystavoval se skupinou Osma, kterou pomáhal spoluzakládat. K bližšímu studiu skupiny doporučujeme knihu: PADRTA, Jiří – LAMAČ, Miroslav. Osma a Skupina výtvarných umělců 1907–1917: teorie, kritika, polemika. Praha, 1992. K objednání zde. V letech 1911 a 1912 Kubišta vystavoval v Berlíně na známé výstavě Neue Sezession.

Známé jsou např. jeho obrazy: Vlastní podobizna za založenýma rukama (1904–1905), Dvojník (1911), Pierot (1911), Zátiší s lebkou (1912).

Zajímavá je příhoda, která v roce 1911 následovala po jeho negativní kritice malíře Josefa Ullmanna v Národních listech. Kritizovaný se s Kubištou setkal v kavárně Union, kde ho začal mlátit připraveným karabáčem. Kubišta byl zaskočen, ale líbit si to nenechal, dotčeného malíře zažaloval a spor vyhrál. Ullmann musel zaplatit 90 korun, což byl téměř měsíční plat dělníka v Praze.

Kolem roku 1911 se Kubišta seznámil s Janem Zrzavým, stal se hostem okultistické skupiny Sursum a začal se zajímat o spiritismus a parapsychologii. Jeho obrazy z této doby vykazují zajímavé surrealistické prvky.

Kubišta vstoupil do armády z existenčních důvodů, sloužil jako důstojník dělostřelectva v chorvatské Pule. Přestože 1. světovou válku přežil, skolila ho jako mladého muže španělská chřipka. Je pochován v Hradci Králové na hřbitově v Kuklenách.

Doporučujeme z fondu:

• SRP, Karel. Bohumil Kubišta: zářivý krystal. Řevnice, 2014. K objednání zde.
• Že má Kubišta nezastupitelné místo nejen mezi malíři, ale i grafiky, se můžete přesvědčit v publikaci: NEŠLEHOVÁ, Mahulena. Bohumil Kubišta – grafika. Praha, 2014. K objednání zde.
• KUBIŠTA, Bohumil. Korespondence a úvahy. Praha, 1960. K objednání zde. V knize se dozvíte, že nejvíce dopisů z Paříže Bohumil adresoval svému strýci a podporovateli Oldřichovi, synovec v nich žádal o finanční výpomoc.
• Výroční zpráva c.k. vyšší reálné školy v Hradci Králové: za školní rok 1902-1903. K prohlédnutí zde. Zde se např. dočtete, že B. Kubišta obdržel v rámci podpory chudým žákům odměnu za nejlepší práce z kreslení, 1. cena činila 40 korun.
• O tom, že Bohumil Kubišta je jednou z nejvýznamnějších osobností našeho kraje svědčí i názvy článků z katalogu SvkHK, vybíráme: Umělec strhujícího talentu, Chtěl obsáhnout život silným tahem, Stál u zrodu avantgardy, Kubišta chtěl jít až za Picassa. Články si můžete přečíst ve studovně ve 4. nadzemním podlaží po objednání příslušného periodika.
• Vyšla též mimořádná publikace nejen o přátelství a spolupráci s Emilem Fillou: RAKUŠANOVÁ, Marie. Kubišta – Filla: plzeňská disputace. Zakladatelé moderního českého umění v poli kulturní produkce. Plzeň, [2019]. K objednání zde.
• Obrazy, které vlastní Národní galerie, si můžete prohlédnout zde. Nechybí tu známý obraz Pierot, či Kuřák, který je autoportrétem.

Víte, že na gymnáziu v Hradci Králové byl jeho třídním a profesorem matematiky a fyziky Václav Posejpal, který se později stal profesorem experimentální fyziky na Univerzitě Karlově? Fyzikova manželka vzpomíná: „Znala jsem Kubištu z Hradce, v Paříži v roce 1909 několikrát jsem se s ním sešla. Tehdy jsem poznala, jak mého muže si vážil. Můj muž ho měl rád, rozuměl mu a rozhodně měl velký vliv na jeho vývoj.“ Kubišta svého učitele dokonce dvakrát portrétoval.

Víte, že jeho Zátiší z roku 1909 bylo v květnu 2013 vydraženo za 18, 5 milionu korun?

Víte, že Kubištův pomník s velkým plošným reliéfem a nápisem „Obsáhnouti život silným tahem“ je dílem významného českého sochaře období secese Františka Bílka?

Se narodil na pražském Žižkově. Malíř, kreslíř, grafik. Nejznámější jsou jeho malby české krajiny.

Studium, umělecká dráha
Jan Trampota pocházel z chudé rodiny, byl nejstarší z pěti dětí Jana Trampoty a Vendelíny, rozené Michalovičové. Dědeček vlastnil menší obuvnický krámek na Žižkově. Z finančních důvodů i ze zájmu se nejprve Trampota vyučil zahradníkem, poté studoval na Uměleckoprůmyslové škole u profesora Emanuela Dítěte a později pod vedením Jana Preislera. V roce 1910 se Trampotovi krámku museli vzdát a odešli bez nejstaršího syna za lepšími výdělky do Ameriky. To na mladého malíře velmi dolehlo, zůstal v Čechách sám, stal se samotářem, outsiderem, podobně jako Jan Zrzavý a Bohumil Kubišta.

Roku 1913 vstoupil do Spolku výtvarných umělců Mánes a od té doby se účastnil společných výstav i v cizině. Ve své tvorbě začal Trampota figurálními díly, potom se zabýval jako mnozí jiní v té době kubismem, tímto stylem maloval např. akty, poté přenesl geometrii do přírodní krajiny. Později Trampota kubismus opustil a tíhnul k expresionismu. Posléze dospěl k osobitému pojetí a těžištěm jeho tvorby se stala krajina. Typická je jeho barevnost, stavebnost, tvarová vyváženost, je patrný vliv Cézanna.

V létě 1915 pobýval Trampota spolu se sochařem Josefem Kubíčkem v Nové Vsi u Chotěboře. Byl poctěn pozváním mecenášky Jarmily Mixové Šťastné na její letohrádek. Na malíře mělo toto léto rozhodující vliv, poprvé byl ve svém životě finančně zajištěn a mohl objevovat svůj vlastní styl, našel zde také své stěžejní téma, a sice krajinu.

První světová válka a poválečné období
Před odvedením na vojnu, do války, na podzim 1916, maloval Prahu, snad aby si vštípil rodný Žižkov. V 1. světové válce prošel např. Salzburg, Bergheim či Fondo, vytvořil několik děl s přírodní tematikou.

V roce 1919 uspořádal první soubornou výstavu společně s Josefem Kubíčkem, maloval také slovenské bojiště pro Národní památník v Praze, v tomtéž a dalším roce pobýval u rodiny malíře Kubíčka v Nových Hradech u Vysokého Mýta. Kromě krajiny se zaměřil na malování jabloní a začínal malovat barevným pastelem.

Oženil se v roce 1921 s klavíristkou a divadelní ochotnicí Albertinou Venclovou, v červnu se jim narodil syn Vratislav. A tehdy se konečně malíř dostává do našeho kraje, nejprve se usadí ve Slatině nad Zdobnicí a potom blíže k horám – v Pěčíně. Orlické hory a Pěčín se objevují na většině dalších Trampotových obrazů. Na jaře 1927 měl druhou soubornou výstavu v Mánesu a v létě téhož roku v muzeu v Hradci Králové. V roce 1928 zemřela Trampotovi jeho žena, malíř velmi truchlil a rozhodl se odjet s malířem Rudolfem Kremličkou do Francie. Dvouletá cesta mu pomohla, oblíbil si normandský Étretrat, maloval moře, motivy loděk na pobřeží, portréty mladých žen, navštívil také mnohé francouzské galerie, rozšířil si rozhled. V roce 1931 vystavil svá díla z Normandie v Mánesu, pražští návštěvníci je však nepřijali.

Doma v Pěčíně maloval další obrazy z okolí a Orlických hor. Trápily ho však srdeční potíže a v říjnu 1942 zemřel v Poděbradech.

Doporučujeme z fondu:

• Jan Trampota, krajina zahrada: Státní galerie výtvarného umění v Náchodě, Státní galerie výtvarného umění v Chebu, Galerie moderního umění v Hradci Králové, pobočka Orlická galerie v Rychnově nad Kněžnou, stálá expozice Umělci Orlických hor. Hradec Králové, 2000. Kniha je určena pouze k prezenčnímu studiu, najdete ji ve studovně v 5. NP, v regále mezi ostatními regionálními osobnostmi pod signaturou I-748 292.
• SŮVA, Josef – FYMAN, Vladimír – KLOUDA, Miroslav. Obrazy mé krajiny. Hradec Králové, 1984. K objednání zde.
• POHRIBNÝ, Arsén. Jan Trampota. Praha, 1959. K objednání zde.
• KARLÍKOVÁ, Ludmila. Jan Trampota 1889-1942. Hradec Králové, 1988. K objednání zde.

Víte, že Jan Trampota výtvarně různě zpracovával motiv jabloně, kterou viděl z okna svého domu v Dejvicích? Maloval ji netradičně, většinou s holými větvemi, bez detailů.

Se narodil v Jaroměři, zemřel v Paříži. Můžeme se setkat i se jménem Joseph Sima. Je znám jako ilustrátor, malíř, grafik, překladatel z francouzštiny.

Studoval na reálném gymnáziu v Hradci Králové, a to v letech 1902–1904, pak se rodina přestěhovala do Brna, kde také odmaturoval. Ve studiích pokračoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze a Akademii výtvarných umění, studia však nedokončil. Sloužil v armádě, za první světové války se účastnil bojů v Haliči, ve Volyni, u italského Caporetta. V roce 1916 byl raněn.

V roce 1920 byl přizván k účasti na výstavě Tvrdošíjných, jeho obrazy posléze visí vedle těch od např. Josefa Čapka, Jana Zrzavého, Václava Špály, Emila Filly a jiných. Výstava měla úspěch, Šíma se poté rozhodl odejít do Francie. Nejprve se usadil na úpatí Pyrenejí, v roce 1921 se přestěhoval do Paříže, kde zakotvil natrvalo.

Neztratil však kontakt s rodnou vlastí, stal se členem Devětsilu, překládal do češtiny francouzské autory, psal do českých avantgardních časopisů, ilustroval díla mnohých českých i francouzských básníků. V Paříži ho potká štěstí, získá místo v ateliéru se specializací na umělecké knižní vazby. Díky majitelce proniká do pařížské umělecké společnosti, nakonec i do její rodiny, bere si její dceru Nadine Germainovou, studentku medicíny. V roce 1925 se koná v Topičově salonu v Praze první samostatná Šímova výstava, v roce 1926 získává francouzské státní občanství a v roce 1927 má samostatnou výstavu v Paříži.

Společně s přáteli později ve Francii založili skupinu Le Grand Jeu (Vysoká hra), členy byli francouzští básníci. Vydávali časopis, odkláněli se od evropského racionalismu a nechali se inspirovat okultismem, usilovali o rozšíření lidského poznání. K tomu užívali různé prostředky a experimenty – anestetika, drogy, duchovní cvičení. Výtvarná tvorba Josefa Šímy zabstraktněla, „jeho krajiny ovládly podvědomé vize“ a mytologické symboly. Od té doby Šíma často používá některé symboly, především vejce jako začátek všech začátků, dokonalý tvar. Tím se od surrealismu přiklonil k symbolismu. Dalším často Šímou užívaným symbolem je šestihran.
Ve 30. letech Šíma upřednostňuje krajinomalbu, nejedná se o realitu, ale využívá geometrické tvary. Ve 2. polovině 30. let, kdy vše směřuje k válce, se malíř zaměřuje na antické mýty, především ty s tragickým podtextem.

Doporučujeme z fondu:

• ŠMEJKAL, František. Josef Šíma. Praha, 1988. K objednání zde.
• O tom, že je Šíma častým ilustrátorem knih, se můžete přesvědčit v knize: ŠÍMA, Josef – ROUS, Jan – ŠEBEK, Miloslav. Josef Šíma: knižní grafika a kresby. Praha, 1985. K objednání zde.
• Šíma je i autorem cestopisných črt z Francie, kniha se jmenuje Kaleidoskop a můžete si ji objednat zde.
• Ukázky Šímových obrazů ze sbírky Národní galerie si můžete prohlédnout v její digitální sbírce zde.

Víte, že některá barevná okna v kostele svatého Jakuba v Remeši jsou dílem Josefa Šímy? Pracoval na nich v letech 1963 až 1969. Mnozí v nich vidí českou krajina s osamělými balvany a modravými studánkami, přestože se inspiroval středověkou legendou.

Víte, že se Šímův obraz s názvem ML v roce 2018 vydražil za více než 36 000 000 Kč?

Byl přední český sochař přelomu 19. a 20. století a významný medailér, zakladatel českého moderního medailérství. Je pokládán za nejvýznamnějšího tvůrce českého secesního reliéfu.

Studium, akademická kariéra, rodinný podnik
Narodil se v Nové Pace do řezbářské a sochařské rodiny, jejíž umělecká tradice sahá až ke konci 18. století. První umělecké zkušenosti proto získával již v rodinné dílně. Po absolvování obecné školy v Pace a vyšší reálky v Pardubicích (1884) pokračoval v dalším vzdělávání v Praze. Nejdříve studoval dva roky (1885–86) architektonickou a ornamentální kresbu na České technice u prof. Jana Kouly a zároveň ornamentální kresbu a modelování na Státní průmyslové škole u prof. Josefa Maudera. Zjevné sochařské nadání ho dostalo na pražskou Uměleckoprůmyslovou školu k prof. Josefu V. Myslbekovi, kterou dokončil v roce 1892. Následně podnikl studijní cestu do Německa, Paříže a Itálie. Po návratu se na podzim 1892 stal pomocným a od roku 1894 řádným učitelem na Uměleckoprůmyslové škole. V roce 1899 byl jmenován řádným profesorem. Školu následně modernizoval společně s architektem Janem Kotěrou. Myslbekovou zásluhou se v roce 1915 stal profesorem nově založené speciální medailérské školy na Akademii výtvarných umění v Praze.

S otcovým závodem spolupracoval na opravách kostelních interiérů a výrobě nového mobiliáře. Pro tyto zakázky, stejně jako pro většinu suchardovských náhrobků, zhotovoval návrhy výhradně jen on, neboť byl vynikajícím kreslířem. Od počátku 90. let převzal vedoucí úlohu v rodinném závodě, kde kromě zhotovování návrhů vedl korespondenci a sestavoval rozpočty. Provoz podniku řídil až do konce života a vytvořil mnoho návrhů náhrobků či kostelních inventářů, které následně realizovali jeho bratři Bohuslav a Vojta.

První úspěchy, náměty tvorby a spolková činnost
Významnou událostí jeho kariéry představovala zlatá Reichlova cena od vídeňského Künstlerhausu, kterou v roce 1892 obdržel za svůj raný reliéf Ukolébavka (ilustrující lidovou píseň Spi synáčku, spi). Díky věhlasu této práce získal velké množství zakázek.

Jeho tvorba vycházela námětově z díla Mikoláše Alše a Karla Jaromíra Erbena, tematicky šlo o venkovský lid, českou krajinu, dějiny, mýty, báje a pohádky. Na konci 19. století, pod vlivem díla francouzského sochaře Augusta Rodina, se jeho tvorba orientovala na symbolické a impresionistické motivy, ženské akty a podobizny. Suchardovým specifikem byla originální slovanská mytologie, jeho dílem se táhly náměty Libuše a pohanství. Dále se intenzivně zajímal o husovské téma. Byl horlivým příslušníkem pražského Sokola. S idejemi sokolství se seznámil již v mládí v rodině, neboť jeho otec, sochař Antonín Sucharda, byl zakladatelem a náčelníkem novopacké sokolské župy. Pro českou obec sokolskou vytvářel ilustrace k prostným cvičením, plakáty, sletovou výzdobu, četné odznaky, medaile, diplomy apod.

Během 90. let a na začátku nového století představoval vůdčí osobnost SVU Mánes, působil také jako redaktor Volných směrů, byl mj. zakládajícím členem Národopisného muzea, dopisujícím a posléze mimořádným členem IV. třídy České akademie věd a umění, letitým činovníkem českého kuratoria Moderní galerie a členem vídeňského uměleckého spolku Hagen. V roce 1901 byl za četné zásluhy vyznamenán rytířským řádem Františka Josefa I.

Pomníky a sochařské dekorace
Stanislav Sucharda tvořil nejvíce v Praze, kde se v sochařském oboru prosadil dekoracemi pro novostavby pražských bankovních paláců z poloviny 90. let. V letech 1896–98 vytvořil několik návrhů pro monumentální fontánu před Rudolfinem, ale s kolegou Aloisem Dryákem získali druhou cenu. Na počátku 20. století se realizovala jeho sochařská výzdoba na levém křídle Fantovy budovy dnešního Hlavního nádraží, Obecního domu či Nové pražské radnice. Vytvořil také sochu Karla IV. pro průčelí katedrály sv. Víta.

Suchardovým životním dílem je jeden z největších sochařských monumentů Evropy – pomník Františka Palackého v Praze. Soutěž na pomník byla vypsána 24. září 1897 a Sucharda se jí zúčastnil s architektem Aloisem Dryákem. Základní kámen pomníku byl slavnostně položen v červnu 1898 a v roce 1901 se konala užší soutěž mezi Suchardou a Ladislavem Šalounem, kterou Sucharda se svým návrhem vyhrál. Od března 1904, kdy podepsal smlouvu a odevzdal definitivní návrh pomníku, jej práce na něm doslova pohltily a věnoval jim většinu svého času až do jeho dokončení v roce 1912. Odhalení pomníku se stalo celonárodní slavností u příležitosti závěrečných oslav šestého sletu všesokolského a prvního sletu Sokolstva Slovanského. Jde o jedinečné dílo jak po stránce formální a kompoziční, tak i technické. Železobetonovou konstrukci obepnuly asymetricky umístěné bronzové figury, které se samy vyvažovaly. Na samostatném soklu sedí postava Františka Palackého, naslouchajícího svým myšlenkám a nazírajícího svým vidinám. Předsunuté krajní skupiny znázorňují jednak „útisk národa“ v podobě dvouhlavé zrůdy germanizace, jehož protějškem pak je skupina „Probuzení”. Na levé straně středového pylonu je umístěna alegorie bělohorské porážky. Centrální mnohafigurové sousoší představuje alegorii „Génia historie“ a „Hlasy dějin“. Autorství pomníku mu přineslo věhlas, díky kterému získal pomníková zadání i ze zahraničí – např. monumentální bronzové poprsí Bedřicha Smetany pro newyorský Central Park nebo pomník Komenského v Clevelandu.

V roce 1900 spolupracoval s J. Kotěrou na návrhu pomníku Jana Husa. Tentokráte ale vyhrál návrh Ladislava Šalouna. S Kotěrou spolupracoval i nadále, např. na reliéfech Peterkova domu v Praze. V Prostějově zdobí Národní dům mj. pylony s reliéfy „Hanáka“ a „Hanačky“ či osm kamenných hlav na vrcholech schodišťových věží. Pro průčelí muzea v Hradci Králové vytvořil dvě kolosální alegorické ženské figury. Architekt mu dokonce navrhl vilu s ateliérem v Praze v Bubenči.

Pro rodnou Novou Paku vypracoval model pomníku Jana Amose Komenského, který následně realizoval bratr Bohuslav. Jeho odhalení proběhlo 15. července 1912 před školní budovou a pomník má podobu do exilu odcházejícího Komenského, který se loučí s rodnou vlastí, po které se naposledy ohlíží a žehná jí. Následujícího roku navrhl pro své tehdejší bydliště – Bubeneč – pomník skladatele Karla Bendla v nadživotní velikosti, k jehož odhalení došlo až po jeho smrti.

V souvislosti s jubilejním rokem 1915 vytvořil několik variant pomníku Mistra Jana Husa pro Pardubice, Železnici a Pečky. S bratrem Vojtěchem obdrželi druhou cenu za návrh pro Tábor. Pomník pro Pardubice, který měl stát na prostranství před divadlem, však nebyl realizován. Návrhy pomníku pro Železnici a Pečky realizoval po jeho smrti bratr Vojtěch.

Náhrobky a podobizny
Kromě těchto monumentálních děl či sochařských dekorací je Sucharda autorem četných náhrobků, které bychom našli po Čechách a Moravě. Osobně ovšem realizoval pouze některé, k většině vytvořil pouze návrh, který zpracovali buď jeho bratři nebo místní řemeslníci. Ve spolupráci s Kotěrou vytvořil několik náhrobků na Olšanských hřbitovech – pro rodiny Vojanovu, Kožíškovu a Slukovu. V rodné Nové Pace dokončil rodinný náhrobek ve tvaru netradičně pojaté alegorie smrti – figury statného slovanského mladíka s kosou. Pro vlastní náhrobek na Vyšehradě vytvořil „Stín smrti“.

Věnoval se rovněž podobiznám, které vytvořil pro Národní muzeum, foyer Národního divadla anebo šlo o podobizny příbuzných a přátel.

Medailérství
Největších úspěchů ovšem dosáhl v oboru medailérství. Ve své době byl prvním umělcem, který se tomuto oboru systematicky věnoval. Zatímco v zahraničí sbíral úspěchy a ocenění a řadili jej mezi nejlepší evropské medailéry, v Čechách nebyl plně oceněn. Reliéfy tematicky obsáhly celý jeho repertoár. Známé a oblíbené byly plakety, u kterých se inspiroval Kyticí od Karla Jaromíra Erbena – Poklad a Vrba. Z dalších prací nelze opomenout dílo Praha a Vltava nebo cyklus Liliana, který ilustroval Pohádku o panně krásné Lilianě. Některé jeho portréty se pro národopisný ráz staly oficiálními učebními pomůckami pro výuku kreslení na středních školách.

Na začátku 1. světové války narukoval spolu s bratrem Vojtou na východní frontu. Po návratu do Čech v roce 1916 předčasně zemřel na následky válečného zranění.

Doporučujeme z fondu:

• SUCHARDA, Stanislav. Historie pomníku Frant. Palackého v Praze: k slavnostnímu odhalení. Praha, 1912. K objednání zde.
• WITTLICH, Petr. Sochařství české secese. Praha, 2000, zejm. s. 183-216. K objednání zde.
• Životu a dílu Stanislava Suchardy se v posledních letech systematicky věnuje historik umění Martin Krummholz, který připravil několik výstav, podílel se na publikacích doprovázejících tyto výstavy anebo napsal několik odborných statí. Jmenujme alespoň díla Stanislav Sucharda: 1866–1916, k objednání zde anebo dostupné online zde; či Stanislav Sucharda 1866–1916: tvůrčí proces, k objednání zde.

Víte, že v Kotíkově ulici v Nové Pace je na bývalém Podhoreckém mlýně pamětní deska věnovaná Stanislavu Suchardovi?

Víte, že navrhl pomník Bedřicha Smetany, který chtěl originálně umístit na pilíř přímo do Vltavy? Tento nápad však nebyl nikdy realizován.

Víte, že roku 1907 vypracoval spolu s Josefem Gočárem návrh pomníku pro Bílou horu? Záměr Podbělohorské sokolské župy jej zaujal natolik, že návrh vypracoval dokonce bez vyzvání. Má podobu mohyly velkých rozměrů se středovým schodištěm, jehož vstup střeží reliéfní figury pylonů „Brány bolu“. Celek představuje v podstatě monumentalizované popraviště, jehož vrchní plateau lemuje 27 žulových hranolů symbolizujících oběti staroměstské exekuce. V hlubokém hrobě uprostřed leží ubitý okřídlený ženský génius – symbol poražené Čechie. V rozích se nacházely bronzové koše na věčný oheň ve formě mučednických trnových korun.

Působil jako sochař, řezbář, loutkář a restaurátor. Narodil se v Nové Pace o sedmnáct let později než jeho bratr Stanislav.

Ze studií k prvním zakázkám a práci na chrámu sv. Víta
Už od mládí vyřezával a modeloval loutky. Po ukončení obecné a měšťanské školy strávil léta 1897–99 v učení v otcově Závodě pro kostelní a pomníkové práce v kameni, dřevě a štuku. Následně se vydal do Prahy na Uměleckoprůmyslovou školu, kde studoval obor figurální a ornamentální modelování a speciální obor řezbářství u prof. Jana Kastnera. Po jejím vystudování v roce 1905 nastoupil do bratrova ateliéru, kde mu pomáhal s různými pracemi, zejm. na pomníku Františka Palackého. Podílel se i na dalších zakázkách, jako byla výzdoba Nové radnice na Starém Městě pražském, výzdoba nádraží Františka Josefa (dnešní Hlavní nádraží) nebo Paláce Koruny na Václavském náměstí. Bratrovi vypomáhal i na zakázkách, na kterých spolupracoval s Janem Kotěrou, ať už šlo o Národní dům v Prostějově nebo kolosální alegorické ženské figury pro muzeum v Hradci Králové.

V roce 1907 navázal spolupráci s Kamilem Hilbertem na dostavbě chrámu sv. Víta, na které se, s přestávkou během první světové války, podílel i za Hilbertových nástupců až do roku 1934. Během té doby měl vymodelovat na 250 nejrůznějších prací, ať už šlo o konzole, reliéfy, chrliče, hlavice pilířů aj. Pro hlavice pilířů mj. vymodeloval některé členy Jednoty pro dostavění chrámu sv. Víta či stavitele dómu, zpodobnil rovněž sebe a svou první manželku Annu Suchardovou-Brichovou. S Hilbertem spolupracoval i na výzdobě některých středočeských kostelů: sv. Jana Nepomuckého ve Štěchovicích, sv. Petra a Pavla v Mělníku nebo sv. Jiljí v Nymburku.

První světová válka a poválečná tvorba
Po mobilizaci se dostal na východní frontu, kde padl do ruského zajetí. I v zajetí však mohl tvořit a modelovat. Prošel tábory v Nižním Novgorodu, Sudogdě či Jurjevu Polském. Do Prahy se vrátil krátce po vyhlášení nové Československé republiky. Následně jej ještě nasadili na Slovensko do Petržalky, ale v roce 1919 už byl z armády propuštěn. Jeho první poválečná díla představují pomníky Mistra Jana Husa v Pečkách a Železnici podle návrhů bratra Stanislava. Vytvořil také několik pomníků obětem první světové války a také pomník vojenského letce Vincence Komendy (1924) v Pičíně u Příbrami. V Mickiewiczově ulici na Hradčanech je k vidění jeho mramorová busta Charlotty Masarykové (1927), manželky prvního československého prezidenta.

Loutkářství
Jeho celoživotní zálibu představovaly loutky. Po návratu ze Slovenska založil spolu s manželkou Annou divadlo „V říši loutek“, které zahájilo scénu 26. září pohádkovou hrou Dlouhý, Široký a Bystrozraký. Divadlo se postupně rozšiřovalo a kritiky se objevovaly nejen v denních tuzemských listech, ale také v zahraničních časopisech. V roce 1928 se divadlo přestěhovalo z Letné do budovy Ústřední knihovny hl. m. Prahy na Starém Městě a přejmenovalo se na „Říši loutek“. Následujícího roku se v místnostech loutkového divadla uskutečnilo založení mezinárodní loutkářské organizace UNIMA. Vojta Sucharda připravoval s manželkou pro každou premiéru nové dekorace a nové loutky. Pro Říši loutek vytvořil přes 350 loutek pro 138 inscenací, pro 18 inscenací vytvořil scénickou výpravu. Sehrál bezpočet rolí a 37 inscenací režíroval. V čele divadla stál do roku 1956, kdy se s principálskou funkcí rozloučil inscenací Andersenova Pasáčka vepřů, pro kterého navrhl výpravu jeho synovec Cyril Bouda. Přehled repertoáru podává publikace Čtyřicet let divadélka Říše loutek, k objednání zde. S manželkou povznesli divadlo na moderní loutkovou scénu, která výrazně ovlivnila meziválečné loutkářství. Suchardovy loutky byly vystavovány nejen na domácích, ale také na zahraničních výstavách.

Sochařství, řezbářství a restaurátorské práce
I když loutkám věnoval od 20. let většinu svého času, i nadále zároveň pokračoval v sochařství, řezbářství nebo restaurátorských pracích. Ať už šlo o kašnu na nádvoří Lorety, portál románské baziliky sv. Prokopa v Třebíči, kapucínský klášter v Opočně, zámek Štiřín u Velkých Popovic a další.

Jeho nejznámější prací byla a dodnes je rekonstrukce soch pro Staroměstský orloj. Na rekonstrukci se podílel už před válkou, v roce 1911, a následně ještě v letech 1936 a 1948. Pro orloj vytvořil mj. dvanáct nových sošek apoštolů. Navrhl rovněž celkovou modernizaci výtvarného řešení orloje, avšak návrh nebyl nikdy realizován. Některé jeho restaurátorské zásahy byly při pozdější rekonstrukci odstraněny jako nepřípustné.

Za svou loutkářskou a sochařskou tvorbu získal několik ocenění, např. Diplom čestného členství od souboru Divadélka Spejbla a Hurvínka nebo státní vyznamenání „Za vynikající práci“ (1959). Vojta Sucharda zemřel 31. října 1968 v Praze-Bubenči.

Doporučujeme z fondu:

• SLAVÍK, Bedřich. U Suchardů. Příspěvek k poznání doby, rodu, života a díla Vojty Suchardy. Hradec Králové, 1973. K objednání zde.
• NESPĚŠNÁ-HAMSÍKOVÁ, Magdalena – NOVÁK, Jan – BLECHA, Jaroslav. Půvaby loutek a soch: sochař Vojtěch Sucharda a jeho Říše loutek. Brno, 2012. K objednání zde.
• RYBAŘÍK, Václav. Kamenná sochařská díla Stanislava a Vojty Suchardových. In Kámen 2011, roč. 17, č. 2, s. 15-20. Dostupné online zde.

Víte, že se zúčastnil soutěže na turistickou chatu a památník F. L. Riegra na vrchu Kozákov u Semil? Za svůj návrh obdržel čestné uznání.

Víte, že ukryl dopis v soše sv. Tomáše na Staroměstském orloji? Přišlo se na něj během rekonstrukce v roce 2018. Na několika strojopisných stránkách popisuje své návrhy na přestavbu orloje, které byly zamítnuty.

Se narodil ve Dvoře Králové nad Labem jako čtvrté z pěti dětí v židovské rodině malého venkovského podnikatele Karla Gutfreunda (1851–1912) a Marie, rozené Bauerové (1861–1941).

Studia a začátky v Praze
V letech 1903–06 studoval na Odborné škole keramické v Bechyni a následně sochařství na Uměleckoprůmyslové škole v Praze, kde mezi jeho učitele patřili např. Stanislav Sucharda, Jan Preisler, Josef Drahoňovský či Karel Boromejský Mádl. V letech 1909–10 studoval u Emila Antoina Bourdella na Académie de la Grande Chaumière v Paříži. Zde se rovněž seznámil s Augustem Rodinem, kterého navštěvoval v jeho ateliéru. Pařížský pobyt ukončil poznávací cestou do Anglie, Belgie a Holandska, na kterou se vydal s historikem umění Antonínem Matějčkem.

V roce 1911 byl jedním ze zakladatelů a členem avantgardně orientované Skupiny výtvarných umělců v Praze (v r. 1913 se stal i předsedou). V témže roce se podílel na reliéfové výzdobě Hlávkova mostu v Praze, pro který vytvořil podobizny představitelů pražské radnice.

Ve 22 letech vystavil v roce 1912 v Obecním domě jednu z prvních kubistických sochařských plastik na světě – Úzkost. Měla podobu bytosti se zkřiveným obličejem a rukama vystrašeně založenýma na prsou, která se jako přízrak vynořovala z bronzového bloku. Je rovněž autorem hlavy Viki, která by se měla vystavovat uprostřed místnosti, protože se její podoba při pohledu z každé strany díky rozevláté formě neustále mění. Vytvářel i další kubistické sochy jako: Job, Adam a Eva, Hlava dona Quijota, Žena s dítětem, Milenci, Koncert a mnohé další. Gutfreund pojal kubismus nejkomplexněji ze všech sochařů. Avšak v době, kdy jeho kubistická tvorba dosahovala vrcholu, přišla 1. světová válka.

Válečná léta ve Francii
V okamžiku vyhlášení války pobýval zrovna v Paříži. Po vstupu Francie do války se ihned dobrovolně přihlásil do francouzské Cizinecké legie a byl zařazen do první čs. zahraniční jednotky – roty Nazdar. S ní se přesunul do oblasti Champagne a v roce 1915 se zúčastnil těžkých bojů na Sommě či bitvy u Arrasu, kde příslušníci roty utrpěli těžké ztráty na životech. Rota Nazdar byla proto rozpuštěna a její vojáci měli být rozmístěni do několika rot Cizinecké legie. V důsledku čerstvě vydaného Bérengérova zákona totiž nemohli být do francouzské armády přijímáni občané států, kteří bojovali proti Francii, tedy i Rakouska-Uherska. Gutfreund proto spolu s dalšími sestavil rezoluci, ve které oznámili, že raději vystoupí z francouzské armády, než aby se nechali rozpustit do cizích rot. Protest však úřady vnímaly jako vzpouru a pokus o dezerci, a proto Gutfreunda poslaly do internačního tábora, kde strávil zbytek války.

Během pobytu v táboře vytvořil z úlomků dřeva tři plastiky: Sedící ženu, Hlavu a Truhlářské zátiší. Rovněž se z tohoto období (nebo jako retrospektiva válečných dojmů) zachovalo několik kreseb a maleb, na nichž jsou zachyceny realisticky prosté figury vojáků, do kterých autor vložil intenzivní vnitřní prožitky ze zajetí a vzpomínky na děsivé okamžiky z válečných zákopů. Záměrně není možné nahlédnout do obličejů shrbených postav vojáků v dlouhých kabátech, aby dosáhl výstižnějšího vyjádření břemene války a utrpení vojáků.

Na svobodu se dostal až začátkem roku 1919. Ještě nějaký čas zůstával ve Francii, kde ale žil v nuzných podmínkách. Živil se příležitostnou prací, překládáním, dělal průvodce nebo kreslil návrhy flakonů na parfémy.

Návrat do Československa, monumentální i drobnější plastiky
V roce 1920 se vrátil zpátky do Československa a natrvalo se usadil v Praze. Po první světové válce se od kubismu odvrátil k civilismu. V letech 1922–23 vytvořil spolu s Janem Štursou vlys Návrat legií, který je v Praze k vidění na průčelí Legiobanky (podle architektonického návrhu Josefa Gočára, v současnosti Palác Archa) – vlys připomíná antický reliéf a zpodobňuje vojáky-hrdiny vracející se do náruče matky Vlasti. V roce 1922 ještě vytvořil pomník Babičky Boženy Němcové, který se nachází v Ratibořicích. Mohutné sousoší znázorňuje babičku s vnoučaty Barunkou, Adélkou, Vilémem a Janem, které doprovází psi Sultán a Tyrl. Pro období po 1. světové válce je příznačné, že se více věnoval veřejným zakázkám. Přesto vytvořil i další významná díla: Podobizna matky, Švadlena nebo Tiskař.

V dubnu 1926 se oženil s Miladou Lindnerovou a krátce nato se stal profesorem na UMPRUM. Rovněž byly jeho práce vystaveny v New Yorku na Mezinárodní výstavě moderního umění. Téhož roku se spolu s architektem Pavlem Janákem a malířem Františkem Kyselou zúčastnil soutěže na pomník Bedřicha Smetany. Při návrhu pomníku, který měl být umístěn v parčíku dnešního Smetanova nábřeží u Národního divadla, zvolili velkorysou koncepci. Parčík navrhli ze tří stran uzavřít monumentální zdí s Kyselovým mozaikovým vlysem znázorňujícím život Smetany. Ve volném prostoru vymezeném zdí pak Gutfreund rozmístil celkem deset soch a sousoší, které představovaly hlavní prvky a podněty Smetanovy tvorby a které postavil volně vedle sebe a za sebe na samostatné podstavce. Dominantu celého souboru představoval samozřejmě Smetana, dalšími sousošími pak byly: Génius hudby křísí národ a v širším okolí dalších osm sousoší: Minulost, Český kraj, Láska, Tanec, Příroda, Boj, Vítězství a Píseň. Pomník bohužel nebyl nikdy realizován.

Ke konci života měl možnost vymanit se z, v té době již vyčerpaného, figurativního civilismu při práci na plastice pro Škodovy závody. Mohl se tak věnovat aktuálnímu světovému vývoji a při inovativním řešení návrhu čerpal z nadšení pro techniku a estetiku strojů za využití reálných předmětů. Návrh prošel několika fázemi. Stálým prvkem v centru přitom vždy zůstávalo logo Škodových závodů a měnily se pouze prvky po obou stranách. Nejdříve šlo o figurální alegorie (postava dělníka nebo inženýra), které splývaly se strojem. Ve výsledné variantě pracoval se zvětšenými koly z reálné produkce Škodových závodů a hlavní motivy plastiky lemovaly dva elegantně zakřivené nosníky. V 60. letech musela být socha kvůli devastaci odstraněna, ale nedopatřením byla odvezena do sběrných surovin, odkud se už nikdy nevrátila. V současnosti se usiluje o zhotovení kopie podle modelu.

Otto Gutfreund zemřel 2. června 1927, kdy zřejmě po srdeční příhodě utonul při koupání ve Vltavě u Střeleckého ostrova. Na rodném domě ve Dvoře Králové v ulici Tylova čp. 509 byla v roce 1930 odhalena pamětní deska a je po něm pojmenována i galerie při ZUŠ R. A. Dvorského.

Doporučujeme z fondu:

• ŠETLÍK, Jiří – MLÁDKOVÁ, Meda. Otto Gutfreund. Praha, 2003. K objednání zde.
• František Kupka – Otto Gutfreund: umění ve službách národa (1914-1918). Hradec Králové, 2012. K objednání zde.
• ŠETLÍK, Jiří. Otto Gutfreund: cesta ke kubismu. Praha, 2012. K objednání zde.

Víte, že je autorem pomníku T. G. Masaryka na Masarykově náměstí v Hradci Králové? Zakázku převzal po smrti Jana Štursy a pomník byl slavnostně odhalen 28. října 1926. Pomník si prošel strastiplnou cestou. Poprvé byl stržen 6. října 1940 a znovu osazen 28. října 1947. Ovšem zanedlouho, 3. března 1953, byl zničen, a opět odhalen až 27. října 1990, přičemž socha musela být znovu vytvořena podle dochovaných modelů. Zatímco hradecká verze je jediná, druhou verzi Masarykova pomníku vztyčili v Poděbradech, Kroměříži a Nitře.

Víte, že je autorem návrhu kovové československé pětikoruny? Ta se používala od roku 1925 až do roku 1947.

Se narodil v České Skalici jako nejmladší ze tří dětí sochaře a kameníka Václava Škody a Marie Škodové, rozené Hejzlarové. Významně se (stejně jako jeho otec) podílel na utváření novodobé podoby Hradce Králové.

Rodinná tradice, studia
Ve dvou letech mu umřela matka a jeho otec se následně znovu oženil – s její sestrou Antonií. Nedlouho poté se rodina stěhovala do Hradce Králové, kde si otec zřídil vedle domku na Pospíšilové třídě čp. 506 na Slezském Předměstí samostatný sochařsko-kamenický závod. Václav Škoda získal významné zakázky na městských stavbách – např. kamenické práce na muzeu (projektoval Jan Kotěra), kioscích u Pražského mostu, paláci továrníka Rudolfa Steinského-Sehnoutky (projektoval Otakar Novotný) anebo na budově ředitelství Československých státních drah (projektoval Josef Gočár). V případě paláce i budovy ředitelství provedl navíc reliéfy, které navrhli Karel Dvořák a Bedřich Stefan. Václav Škoda působil i v rámci reprodukčního sochařství a restaurování. Mezi jeho díla z této oblasti patří kopie sochy sv. Jana Nepomuckého z kašny na Malém náměstí v Hradci Králové nebo pro Františka Bílka převedl do kamene náhrobek malíře Bohumila Kubišty na hřbitově v Kuklenách. Vlastní tvorbu uplatnil zejm. ve funerální plastice, při výzdobě hradeckých domů anebo vytvořil mnoho pomníků padlých v první světové válce. Jeho syn Bohumil se také věnoval sochařství a po otci převzal sochařsko-kamenický závod.

Josef Škoda získal své první sochařské a kamenické zkušenosti v dílně svého otce. V Hradci Králové studoval Obchodní akademii, ale po skončení prvního ročníku odešel na odbornou sochařsko-kamenickou školu v Hořicích, kde se stal žákem sochaře Quido Kociána. V letech 1921–25 studoval na Akademii výtvarných umění v Praze u Jana Štursy. Během studií na Akademii získal několik čestných cen, mj. I. cenu v soutěži na pomník Jana Žižky pro Hradec Králové (nerealizován), a dvě velká cestovní stipendia do Francie a Itálie. V letech 1926–27 studoval u Otto Gutfreunda na Umělecko-průmyslové škole v Praze.

V roce 1927 se se spolužáky Josefem Wagnerem, Karlem Hollmanem a architektem Josefem Stejskalem zúčastnil proslulé soutěže na chrámové dveře katedrály sv. Víta v Praze, jejich návrh získal II. cenu.

Přestože byl ve své tvorbě silně ovlivněn Štursou, věnoval se ve 20. letech sociálně civilistní plastice žánrového a alegorického typu, která byla založená více výtvarně než konstruktivně.

Návrat do Hradce a sochařské práce
Protože po studiích nenašel v Praze vhodný ateliér, vrátil se koncem roku 1928 do Hradce Králové a zřídil si ateliér v rodném domě. Rovněž se ihned zapojil do místního kulturního dění. Ještě před návratem se stal členem místní odbočky Svazu československého díla a Sdružení výtvarných umělců severočeských, později také Svazu výtvarníků v Hradci Králové.

Jeho rané práce představují např. Husův pomník v Mochově nebo velký reliéf pro novostavbu muzea v Českém Brodě. Vytvářel také pomníky významných politických představitelů, např. bronzovou reliéfní desku T. G. Masaryka u hlavního vstupu do nově budované Okresní nemocnice či pomník Ladislava Jana Pospíšila.

V roce 1930 se konala jeho první samostatná výstava v Městském muzeu v Hradci Králové. Ve 30. letech se jeho tvorba zaměřila hlavně na sochařskou výzdobu nových veřejných budov v Hradci Králové: plastiky Koželuh a Jirchář u Koželužské školy (1930); reliéfní a sochařská výzdoba na Národní bance československé (1931, dnes Komerční banka) anebo alegorické sousoší železniční dopravy v podobě dvou postav světlonošů, běžících po stranách okřídleného kola spočívajícího na zeměkouli, na střeše nádraží (1933–34). Rovněž pracoval na sochařských realizacích v okolí, ať už pro Český Brod, Nymburk či Třebechovice pod Orebem (zde např. pomník Jana Theobalda Helda nebo pomník padlých).

Plastiky
Nevěnoval se jen sochařství, ale vytvářel i plastiky z různých materiálů. Ztvárnil tak nejen členy rodiny, ale rovněž významné hradecké či české osobnosti. Vytvořil také reliéfy a drobné plastiky se sportovní tématikou, které byly často použity jako trofeje ve sportovních kláních.

Během okupace se zaměřil na volnou plastiku, především intimního charakteru. Oslavoval v nich ženu a ženství, šlo o alegorie vnitřního citového prožitku, např. Ráno (1940), Tajemství (1942), Zamyšlená (1943), Vzpomínka (1942) a další.
V roce 1941 vytvořil pomník Boženy Němcové, který však byl osazen až v roce 1950.

Po druhé světové válce reagoval Josef Škoda na politické změny zejm. náměty svých děl – vytvořil monumentální plastiky s budovatelskými náměty, např. Dělník (1948), Vpřed (1949), Nosič (1949) a další. V roce 1949 získal na mezinárodní výstavě v Paříži velkou cenu za plastiku Ráno (1940) a dvě plakety.

15. srpna 1949 nešťastně uklouzl na mokré trávě, zlomil si holenní kost a po následné embolii zemřel v Maršově.

Doporučujeme z fondu:

• Dílo akademického sochaře Josefa Škody. Hradec Králové, 1951. K objednání zde.
• VLČKOVÁ, Věra. Akademický sochař Josef Škoda – 100. výročí narození. In Náš čas 2001, roč. 41, č. 17, s. 5. K objednání zde.
• Dvacet let Společnosti ochránců památek ve východních Čechách (1990-2010). Hradec Králové, 2010, zejm. s. 54-64. K objednání zde.

Víte, že sousoší Soutok Labe s Orlicí vyvolalo ve své době velké vášně a rozporuplné reakce? Sousoší, odhalené roku 1934 a umístěné při soutoku řek Labe a Orlice v Jiráskových sadech, symbolizuje stékání dvou největších východočeských vodních toků. Josef Škoda tuto myšlenku ztvárnil v podobě dvojice nahých milenců. Jejich dlouhá a útlá těla symbolizují délku obou řek od pramenů až po soutok, přičemž sedící mladík (Labe) bere s něhou do své pravé ruky dlaň křehké usínající dívky (Orlice). A právě nahota mileneckého páru pobouřila část veřejnosti, která brojila proti této veřejné „pornografii“.

Víte, že je Josef Škoda autorem Památníku padlým legionářům 4. střeleckého pluku Prokopa Velikého v Hradci Králové? Památník, který byl odhalen 6. června 1937, však neměl dlouhého trvání. Během nacistické správy byl pomník zničen, bronzová socha i s plaketou padlých legionářů údajně skončily ve sběru. Podobný osud hrozil v roce 1943 i pomníku Ladislava Jana Pospíšila, avšak ten se sešrotování pro válečné účely vyhnul a v roce 1946 byl za dohledu Josefa Škody osazen na původní místo. Památník legionářů se obnovy ve své původní podobě dočkal až při slavnostním odhalení 28. října 2018.

Byl výraznou a významnou osobností české výtvarné scény 2. poloviny 20. století. Přední český sochař – autor více než 800 sochařských děl, umělecký řezbář, dále také kameník, tesař, zedník, spisovatel a pedagog. Sochařská díla tvořil nejen z kamene, ale i z kovu nebo ze dřeva, vytvářel také návrhy na pomníky nebo obrazy a grafické listy.

Studia a cykly
Narodil se v Hradci Králové, ale vyrůstal v Jaroměři-Josefově, kde jeho otec Alois Preclík pracoval jako strojvedoucí a rovněž byl znamenitým výrobcem loutek, stejně tak i matka Anna. Vladimír Preclík se nejdříve vyučil řezbářem a pozlacovačem u Ladislava Bittnera v Hradci Králové, kde rovněž docházel do ateliéru Josefa Škody. Ve studiích následně pokračoval na Vyšší průmyslové škole sochařsko-kamenické v Hořicích a na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru prof. Josefa Wagnera, kde absolvoval plastikou Soutok Labe s Úpou. Po ukončení studia se oženil se sochařkou Zdenou Fibichovou.

Patřil mezi členy významné avantgardní umělecké skupiny Trasa. Vladimír Preclík často tvořil v cyklech. Ve své tvorbě se zamýšlel nad osudem jednotlivce, stejně jako nad společností. Zabýval se problémem moci, vlivem civilizace na člověka, ekologickou problematikou, mýty apod.

Jedním z prvních nejznámějších cyklů je Česká avantgarda (1958–61). Jedná se o portréty významných osobností: E. F. Burian, Vítězslav Nezval, František Halas, Josef Čapek, Vladislav Vančura, Václav Špála, Jiří Mahen, Jan Zrzavý, S. K. Neumann, Jaroslav Ježek a Jan Werich. Pro vyjádření osobitých povahových rysů každé osobnosti hledal vhodný materiál, proto se v cyklu najdou práce v kameni, v kovu i ve dřevě a proto je každá hlava řešena jinak.

Během 60. let vytvořil několik dalších cyklů, např. Vertikální kompozice, Antistroje, Trůny a další. Dostal se do rozporu s oficiálním pojetím umění v ČSSR a během zahraničních pobytů v Paříži a ve Švýcarsku mu byla nabídnuta emigrace, kterou odmítl. Jeho dílo postupně získávalo světový věhlas. V roce 1964 dostal pozvánku na mezinárodní sochařské sympozium Forma Viva v Jugoslávii a následujícího roku pobýval půl roku ve Francii, kde vznikly první sochy z cyklu Stará provensálská města. Mezinárodní výbor světové výstavy Expo 67 jej vybral mezi 50 největších sochařů světa na světovou výstavu Sochařství XX. století v Montrealu, kde vystavoval vedle Augusta Rodina, Pabla Picassa nebo Alberta Giacomettiho. V roce 1968 obdržel na XXXIV. bienále v Benátkách cenu Akston Foundation.

Plastiky, pomníky, pedagogická dráha
V roce 1966 spoluzakládal a organizoval Mezinárodní sochařské sympozium v Hořicích, které bylo v roce 1969 zakázáno. Pro Hradec Králové vytvořil monumentální plastiku Květ Polabí, která je k vidění na Pospíšilově třídě. Během normalizace téměř nemohl vystavovat, přesto vytvořil např. Kalendář (soubor 356 kreseb tužkou), plastiku Zákoník (původně určená pro budovu Národního shromáždění v Praze, ale politici ji odmítli, osazena až 1994 ve foyeru Právnické fakulty MU v Brně) a cykly 54 týdnů dobrého roku, Věci pod krkem, Depozitáře a další. Začal se věnovat scénografii.

Koncem 80. let vytvořil pro pražské sídliště Barrandov pomník Chaplin – Plastika němého filmu a od roku 1989 opět pořádal mezinárodní hořické sympozium. V roce 1990 byl zvolen poslancem za Občanské fórum, ale politickou dráhu opustil o dva roky později a plně se věnoval pedagogické dráze. Již od roku 1990 vyučoval na VUT v Brně, kde v roce 1992 spoluzakládal Fakultu výtvarných umění a následujícího roku se stal jejím prvním děkanem. Na fakultě působil do roku 1997.

V roce 1999 vytvořil pro Klicperovo divadlo v Hradci Králové plastiku Tympanon a v roce 2002 ještě bustu V. K. Klicpery. V Hradci Králové bychom našli jeho dílo např. ještě v katedrále sv. Ducha, pro kterou vytvořil bustu sv. Klimenta. Jeho busty významných osobností jsou k vidění i v dalších městech z kraje, např. v Jaroměři je to Matyáš Bernard Braun nebo v Rychnově nad Kněžnou Jiří Šlitr. Ke konci života vytvořil pro pražský Klárov Pomník druhého odboje ve tvaru barevné bronzové sochy české vlajky a pro univerzitní kampus MU v Brně sochu Rozkvět vzdělanosti.

Ocenění a literární tvorba
V 90. letech a na počátku 21. století se dočkal dalších ocenění, např. Ceny města Brna, Zlaté medaile rektora VUT v Brně, Ceny dr. Františka Ulricha v Hradci Králové, Ceny Artis bohemiae amicis ministra kultury ČR či Čestného listu Svazu kameníků a kamenosochařů ČR a mnoha dalších. Působil v Unii výtvarných umělců nebo v S.V.U. Mánes. V roce 1998 bylo v areálu zámku v Bechyni otevřeno Muzeum Vladimíra Preclíka.

Od 80. let se rovněž intenzivně věnoval literatuře. Zajímal se o sochařské a architektonické památky zejm. rodných východních Čech. Velkou pozornost věnoval i smírčím křížům, o jejichž původu usilovně bádal. Výsledkem jsou tituly Kameny pokání a Smírčí kameny. Ve druhém zmíněném titulu ho nejasný původ křížů inspiroval k napsání krátkých úvah či povídek, v nichž si domýšlel příběhy spojené s kříži. Uměleckým památkám východních Čech se věnoval rovněž v titulu Tiše se přemisťovati. V knize Přišel jsem pozdravit sochy se ohlédl za mezinárodním sochařským sympoziem v Hořicích, kterému se s vynucenými přestávkami věnoval v letech 1966–2000. Za zmínku a za pozornost určitě stojí i jeho beletrizovaná autobiografie Holomráz.

Jeho dílo je zastoupeno nejen v českých nebo slovenských galeriích, ale také v několika světových sbírkách, např. v Paříži, v Londýně, ve Philadelphii a na dalších místech. Vladimír Preclík zemřel 3. dubna 2008 v Praze.

Doporučujeme z fondu:

• BALEKA, Jan. Vladimír Preclík. Praha, 2004. K objednání zde.
• Sbírku věnovanou životu a dílu Vladimíra Preclíka. Dostupná z vybraných počítačů ve studovnách.
• JAKLOVÁ, Lenka (ed.). [Vladimír Preclík]. Dar Královéhradeckému kraji. Hradec Králové, 2008. K objednání zde.

Víte, že v roce 2008 v Regiocentru Nový pivovar v Hradci Králové otevřel svou stálou galerii, které věnoval pětatřicet dřevěných, kamenných, bronzových i kovových soch, pět obrazů a devět grafických listů? Jde o retrospektivní průřez jeho tvorbou od konce 50. let. Mezi vystavenými díly je k vidění také barokní rám z roku 1944 z období jeho učňovských let, se kterým zvítězil v celostátní soutěži učňů uměleckých řemesel.

Víte, že inicioval projekt Křížová cesta 21. století na Kuksu – Příběh utrpení a nadějí člověka? Tvoří ji 15 soch, jejichž autory jsou tři generace předních českých sochařů s blízkým vztahem k východním Čechám, krom Vladimíra Preclíka např. Ellen Jilemnická nebo Čestmír Mudruňka. Kalvárie má být metaforou putování člověka 21. stoletím. Jejího dokončení v roce 2008 se Vladimír Preclík nedožil.

Víte, že k nedožitým 80tým narozeninám byla v roce 2009 odhalena pamětní deska na domě v ulici 5. května čp. 258 v Josefově, kde sochař vyrůstal? Jejím autorem je akademický sochař Milan Knobloch.

Víte, že se v roce 2017 stal in memoriam čestným občanem Hradce Králové?

Se narodil v Brně; jeho otec Antonín Kotěra byl učitelem kreslení a později zakladatelem a ředitelem České obchodní školy v Plzni, matka Marie (roz. Voglová) byla německého původu. Kotěra studoval na německé vyšší průmyslové škole v Plzni a po maturitě pracoval u Ing. Josefa Františka Freyna v Praze na Smíchově. J. F. Freyn a rodinný přítel hrabě Jan Mladota ze Solopisk podporovali Kotěru na studiích ve Vídni. V letech 1894–1896 navrhl Kotěra pro Mladotu přestavbu jeho zámku Červený Hrádek.

Studia ve Vídni a začátky v Praze
Ve Vídni Kotěra studoval na speciální škole architektury Otto Wagnera na Akademii výtvarných umění. V roce 1897 získal Římskou cenu za závěrečnou školní práci – Cap Gris-Nez – projekt ideálního města při ústí tunelu Calais-Dover. Ve Vídni se seznámil také s brněnským rodákem Adolfem Loosem a poznal zde celoživotního přítele architekta Jože Plečnika.

V roce 1898 se vrátil do Prahy a stal se učitelem na speciální škole dekorativní architektury na pražské Uměleckoprůmyslové škole. K jeho žákům patřil např. Josef Gočár, Otakar Novotný nebo Bohumil Waigant. V tomto roce se zároveň stal členem spolku výtvarných umělců Mánes. O rok později se oženil s Bertou Trázníkovou a usadil se trvale v Praze. Měl celkem čtyři děti, dvě dcery a dva syny.
V Praze se stal redaktorem časopisu Volné směry (dostupné online zde), kde koncipoval v roce 1900 speciální architektonické číslo, v němž publikoval svou programovou stať „O novém umění“ a představil v obrazovém materiálu evropskou i světovou moderní architekturu. V této stati se staví proti tradici a proti pouhému kombinování historických motivů a požaduje pravdivost a tvořivost. První významnou prací v Praze byl v roce 1899 Kotěrův návrh stavby Peterkova domu na Václavském náměstí ve stylu nové secese blízké belgicko-francouzské variantě art nouveau. Tato stavba vyvolala ve své době řadu negativních vášní.

Kotěrovy stavby v Hradci Králové
Kotěra neměl v Praze dostatek zakázek pro velké veřejné stavby, proto toto kompenzoval stavbami mimo Prahu. V roce 1905–1907 realizoval stavbu Národního domu v Prostějově a v letech 1903–1904 realizoval svou první velkou zakázku v Hradci Králové, a to stavbu Okresního domu v Palackého ulici. Starosta města František Ulrich byl příznivcem moderních výtvarných směrů a Kotěru pozval a podporoval. Okresní dům je nádherná budova s kavárnou a obrazem Jana Preislera. Kotěra zde navrhl také veškeré zařízení interiéru, stavba je v secesním stylu.

Další významnou stavbou pro Hradec Králové byl návrh a realizace městského muzea v Hradci Králové (1906–1913). Budova muzea patří k vrcholům Kotěrovy tvorby a je už zcela ve stylu moderny. Na výzdobě se podíleli sochař Stanislav Sucharda (alegorické sochy nad hlavním vchodem představujících Umění a Průmysl), výtvarník František Kysela (okna vestibulu a schodiště), malíř Jan Preisler (návrh mozaiky ve vestibulu 2. poschodí muzea). Moderní dispozice budovy muzea na křížovém půdorysu je asymetrická, architekt použil nápadité režné zdivo v kombinaci s kamenem a drsnou omítkou a střízlivý dekor. Kotěra navrhoval také interiér včetně nábytku, důmyslných skříní a dalšího mobiliáře. Monumentální budova je inspirována sakrální architekturou s typickými prvky například kupolí, ale zároveň i prvky typickými pro industriální architekturu, které se projevují právě ve strohém režném zdivu. Inspirací pro použití drsných omítek a neomítnutého cihlového zdiva byla holandská a belgická architektura. O tehdejší novostavbě muzea se psalo např. v týdeníku Ratibor, dostupné online zde.

V roce 1910 Kotěra navrhl přestavbu novorenesančního domu na dnešní třídě Československé armády pro hoteliéra Jana Urbana, který chtěl rozšířit stávající Grandhotel v Hradci Králové. Tento dům měl polyfunkční sál s kinem a kapacitou pro tisíc lidí, konaly se zde plesy a společenské akce, sál byl později zaplněn vzrostlými palmami, odkud získal své označení „Palmová zahrada“. O rozšíření Grandhotelu si rovněž můžete přečíst online v dobovém týdeníku Ratibor zde.

V roce 1912 Kotěra vytvořil pro Hradec Králové návrh nového Pražského mostu, který architekt pojal jako symbolickou spojnici mezi novým a starým Hradcem. Obě předmostí osadil čtveřicí drobných kiosků. Poslední Kotěrův hradecký návrh je Obecní dům na rohu Eliščina nábřeží a Palackého ulice z roku 1922 (dnešní Infocentrum).

Kotěrovy vily
Kotěra rovněž navrhoval rodinné domy a vily. První byla Trmalova vila (1902–1903) v Praze Strašnicích. Vila je navržena v duchu anglické moderny (hrázděné zdivo, sedlová střecha, vstupní hala anglického typu), tato stavba je zrekonstruována a nyní je zde Kotěrovo centrum a muzeum Kotěrovy tvorby přístupné veřejnosti.

Typický rodinný dům, navrhovaný Kotěrou, byl otevřený přírodě svými terasami, balkony, lodžiemi a arkýřovými okny. Kotěra preferoval funkční prostorové řešení interiéru, dobré větrání, denní i umělé osvětlení a moderní zásady hygieny. V roce 1908 navrhl Kotěra svou vlastní vilu. Kotěrova vila na Královských Vinohradech je navržena už ve stylu moderny, vyznačuje se přísnou racionální logikou, typická je fasáda z neomítnutých cihel, strohá trubková zábradlí, je zde je patrná řada prvků, které předjímají pozdější prvky funkcionalismu. V prvním patře byla umístěna pracovna a ateliér, který navštěvovali i Kotěrovi žáci. Sídlila zde Kotěrova škola architektury, protože v roce 1910 bylo na pražské Akademii výtvarných umění zřízeno architektonické učiliště, ale nemělo prozatím žádnou budovu. Kotěra byl zde jmenován profesorem. Sídlem školy se stává ateliér v Kotěrově vile, k žákům Kotěry zde patřili Bohuslav Fuchs, Kamil Roškot nebo František L. Gahura.

Sociální bydlení
Dalším zajímavým tématem Kotěrovy tvorby byly návrhy sociálního bydlení řešené formou velkých dělnických kolonií, z nichž dvě se dočkaly svého provedení. Největší a nejstarší, na které pracoval od roku 1909, se nachází v Lounech a byla vybudována pro železniční zaměstnance. Kotěra navrhl zahradní město s různými typy obytné zástavby, od relativně prostorných a nákladných až po domky pro řadové zaměstnance a dělníky. Kotěra zde vyprojektoval celkem devět typů domů. Druhý návrh byla dělnická kolonie v Králově Dvoře, který byl realizován v roce 1920. Kotěra spolupracoval také s Tomášem Baťou, navrhl v roce 1915 pro jeho firmu první kolonie dělnických domů ve Zlíně, bohužel návrh nebyl realizován. Kotěra se mimo jiné stal učitelem pozdějšího hlavního architekta Baťova Zlína Františka L. Gahury. O tématu dělnických kolonií si můžete přečíst v: KOTĚRA, Jan. Dělnické kolonie. Praha, 1921; dostupné online zde.

Kotěrovy stavby v Praze
Kotěra byl architektem domu nakladatele Jana Laichtera (1908–1909) na Královských Vinohradech. Jan Laichter byl vydavatelem filozofických spisů a traktátů o moderní architektuře. Na této stavbě použil Kotěra možná jako jeden z prvních ocelovou konstrukci, kterou nezakryl a přiznal ji jako estetickou hodnotu. V letech 1911–1913 Kotěra navrhl a realizoval projekt obchodního domu hudebního nakladatele Mojmíra Urbánka v Praze tzv. Mozartea v Jungmannově ulici v Praze. U této budovy vyprojektoval ustupující patro po patře do hloubky budovy a objem budovy uzavřel do železobetonového rámu, budova má obklad z cihel.

O obtížnosti, s jakou se prosazovaly Kotěrovy stavby a návrhy na velké veřejné stavby v Praze, svědčí návrh univerzitních budov Právnické a Teologické fakulty Karlo-Ferdinandovy univerzity. Šlo o projekt, kterým se Kotěra zabýval od roku 1907 až do své smrti. Zrealizována byla pouze budova Právnické fakulty. Stavbu dokončil po Kotěrově smrti architekt Ladislav Machoň.

Spolková, osvětová a pedagogická činnost
Důležitou Kotěrovou činností vedle pedagogické a architektonické byla činnost spolková a osvěta architektury. Jak již bylo řečeno, redigoval časopis Volné směry, byl členem a předsedou Spolku výtvarných umělců Mánes, vytvářel a koncipoval expozice a výstavy v Čechách, ale i v zahraničí. Připravil expozici pražské Uměleckoprůmyslové školy na světové výstavě v Paříži (1900). Pro tuto výstavu navrhl také salonní vůz Pražských elektrických drah, který získal cenu Grand prix. V roce 1904 spolu se svými žáky organizoval expozici českého oddělení na světové výstavě v St. Louis, sám v rámci této výstavy USA navštívil. V roce 1905 organizoval výstavu sochaře Augusta Rodina v Praze v Mánesu. V roce 1917 se připojil k petici umělců, kteří se připojili k Manifestu českých spisovatelů obracejících se k českým poslancům, aby hájili zájmy samostatného českého národa.

Dne 17. dubna 1923 po delší nemoci Jan Kotěra zemřel. Vznik Československé republiky sliboval nové možnosti, které však uplatnili Kotěrovi žáci a následovníci již bez svého učitele. Jan Kotěra představuje jednu z nejvýraznějších osobností české architektury přelomu 19. a 20. století.

Doporučujeme z fondu:

• KAŇKA, Miroslav. Rodinné domy Jana Kotěry ve východních Čechách. Hradec Králové, 2008. K objednání zde.
• KOTĚRA, Jan. Práce mé a mých žáků 1898-1901. Praha, 1903. Dostupné online zde.
• NOVOTNÝ, Otakar. Jan Kotěra a jeho doba. Praha, 1958. K objednání zde.
• Sbírku věnovanou životu a dílu Jana Kotěry. Dostupná z vybraných počítačů ve studovnách.
• Heslo „Jan Kotěra“ v Královéhradeckém architektonickém manuálu. Dostupné online zde.
• ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Jan Kotěra in Hradec = Jan Kotěra v Hradci. Hradec Králové, 2016. K objednání zde.

Víte, že na rodném domě v Brně (ulice Lidická) je pamětní deska Jana Kotěry? Jejími autory jsou sourozenci Kamil Fuchs a Alena Korvasová, potomci Bohuslava Fuchse – žáka Jana Kotěry. K prohlédnutí zde.

Víte, že na Uměleckoprůmyslové škole v Praze na Starém Městě je pamětní deska Jana Kotěry? K prohlédnutí zde.

Se narodil v malé obci Semín u Přelouče na Pardubicku, pocházel z pěti dětí. Otec Alois, sládek a správce pivovaru, pocházel ze Slovenska, byl synem Ludvíka Gočára (Gottchara), nadlesního ze Žiliny. Rodina žila na hospodářském dvoře bývalého semínského zámečku, který byl přestavěn na pivovar. V roce 1891 se přestěhovali do Bohdanče, kde si Gočárův otec pronajal městský pivovar.

Mládí a počátky tvorby – secese a moderna
Josef Gočár studoval v roce 1892 nižší reálku v Pardubicích. Původně se měl vyučit zlatníkem, ale na přímluvu učitele kreslení, který poznal Gočárův talent, poslal otec syna v roce 1897 do Prahy. Zde byl mladý Gočár praktikantem u architekta Václava Roštlapila a později u Josefa Podhajského. Zároveň od roku 1898 studoval Vyšší státní průmyslovou školu stavební a po maturitě v roce 1902 nastoupil jako praktikant do ateliéru architekta Jana Kotěry. Později se stal řádným studentem v Kotěrově ateliéru na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. V roce 1899 se oženil s Marií Chladovou, dcerou pardubického sládka a primátora. Manželé Gočárovi měli syna Jiřího (1913–1979), který se stal také architektem.

Začátkem 20. století Gočár podnikl studijní cesty. Navštívil Belgii, Nizozemsko, Anglii a Německo, kde se seznamoval s nejnovějšími trendy v architektuře, a začal i s prvními projekty. Jeho první zakázku představoval v roce 1905 návrh průčelí dvou činžovních obytných domů čp. 349 a čp. 407 na Slezském Předměstí (dnes ul. bratří Čapků v Hradci Králové). Fasádu domu pojal jako jednu ze svých prvních samostatných realizací v duchu geometrické secese. Díky výrazné sgrafitové výzdobě získala stavba označení jako „sgrafitový dům“. Tento návrh byl tehdy publikován i v tisku: v Národních listech, v časopise Volné směry a také v nejprestižnějším oborovém časopise monarchie Der Architekt.

Osamostatnění, vlastní ateliér (1908–1909)
V roce 1908 si Gočár založil vlastní ateliér a stal se členem Sdružení architektů. V tomto roce provedl první samostatnou realizaci návrhu Červené vily Josefa Binka v Krucemburku, projektoval v Hradci Králové schodiště z armovaného (vyztuženého) betonu u kostela Panny Marie (nyní spojení ulic Komenského a Na Kropáčce) a vyprojektoval obchodní dům obchodníka Wenkeho v Jaroměři (nyní Městské muzeum Jaroměř). Navrhl zde i vnitřní vybavení, např. křišťálový lustr a regály.

V roce 1908 Gočár předložil také návrh na dostavbu Staroměstské radnice. Návrh radnice byl velice originální, ve tvaru stupňovité věže, ale nebyl realizován. Návrh byl v roce 1910 otištěn v měsíčníku Styl na s. 56–59, můžete si jej prohlédnout online zde.
V letech 1909–1910 Gočár navrhl a realizoval areál Winternitzových automatických mlýnů v Pardubicích u řeky Chrudimky. Tato rozlehlá stavba s ornamentálními vzorci světlých a tmavých cihel působí jako romantický hrad.

Kubistické období (1911–1914)
V roce 1911 se Gočár stal spoluzakladatelem Skupiny výtvarných umělců, jejíž členové se podíleli na vzniku českého kubismu. Členy této skupiny byli malíři Emil Filla a Josef Čapek, sochař Otto Gutfreund, architekti Pavel Janák, Josef Chochol, Vlastislav Hofman aj. V říjnu 1911 vydala Skupina výtvarných umělců první číslo Uměleckého měsíčníku, které formulovalo principy nového umění. Objednat si jej můžete zde. Umělci protestovali proti racionalitě a nudě v umění, obdivovali avantgardní kubistický styl, který pocházel z prostředí pařížských malířských ateliérů. V roce 1912 Gočár spoluzaložil s Pavlem Janákem a Josefem Chocholem Pražské umělecké dílny na výrobu kubistického nábytku. Architekti experimentovali s tvary i materiály nábytku.

Kubismus se v architektuře vyznačoval svébytným průčelím budov s klesajícími a stoupajícími lomy, které se dělily podle diagonál nebo paprsků a s výsledkem ostrých hranic světel a stínů. Gočár v tomto stylu vytvořil v letech 1911-1912 dům U Černé Matky Boží na nároží Celetné ulice a Ovocného trhu, publikováno v prestižním vídeňském architektonickém časopise Der Architekt zde. Jde o čtyřpodlažní budovu se dvěma mansardovými ustupujícími patry. V prvním patře se nacházela – a nyní je opět obnovená slavná kavárna Grand Café Orient, navštěvovaná zejména výtvarnými umělci. Železobetonová nosná kostra budovy umožnila Gočárovi navrhnout průčelí s velkými okny. Budova i přes svou výraznou fasádu, na které je umístěna krásná barokní socha černé madony, výtečně splývá s okolní historickou zástavbou. V současnosti se budova stala sídlem stálé expozice českého kubismu.

Další významnou stavbou Gočárova kubistického období je lázeňská budova v Lázních Bohdaneč. Tento pavilon byl otevřen v květnu 1913 a dodnes nese Gočárovo jméno. Přízemí s předsunutou krytou kolonádou bylo určeno k umístění zařízení potřebných k léčení rašelinou, což byly kabiny s vanami pro slatinné koupele, odpočívadla, čekárny či místnosti pro masáže. Rekonstruovaná budova je dodnes v dobrém stavu a využívá se k léčebným účelům. Stavba byla rovněž publikována v prestižním vídeňském architektonickém časopise Der Architekt zde.

Národní sloh neboli rondokubismus (1920–1923)
V březnu 1916 byl Gočár povolán jako domobranecký inženýr do války a sloužil tam až do roku 1918. Po světové válce začal tvořit v tzv. národním „obloučkovém“ stylu, později nazývaném rondokubismus, který byl považován také za české Art Deco. V letech 1921–1923 byla podle Gočárova návrhu v duchu rondokubismu realizována stavba Banky československých legií, zkráceně Legiobanky, v ulici Na Poříčí v Praze. Budova má červenobíle členěné průčelí a půlkruhové profilované záklenky oken. Sochařskou meziokenní výzdobu vytvořil Jan Štursa a vlys legionářů sochař Otto Gutfreund. Bankovní hala má ornamentální dekoraci stěn i dlažby a umělecky vysoce elegantní skleněný strop ze tří kruhových segmentů.

Stavby v Hradci Králové (1922–1928)
Na počátku dvacátých let 20. století začal Gočár rovněž pracovat na více projektech v Hradci Králové. V národním slohu navrhl v roce 1923 Anglobanku a výškově upravil průčelí starších domů dnešního Masarykova náměstí. V letech 1923–28 Gočár vytvořil v Hradci Králové návrhy několika školních budov, kde se inspiroval tzv. amsterodamskou školou, tj. pro vnější obložení použil červenou cihlu. V roce 1923 projektoval Státní odbornou koželužskou školu (jedinou v Evropě), včetně vily ředitele. V roce 1924 navrhl budovu Rašínova státního gymnázia s tělocvičnou a domem ředitele a v roce 1925 navrhl Masarykovy školy a mateřskou školu.

V Hradci Králové se také podílel na urbanizaci města (1925–1928). Za podpory starosty Františka Ulricha navázal na dřívější regulační plán Václava Rejchla ml., Josefa Šejny a Vladimíra Zákrejse a zpracoval územní plán města. Vytvořil regulační plán nábřeží, plán výstavby v Labské kotlině, návrh školních bloků a středu města. Plány výstavby zahrnoval i systém vnějšího dopravního okruhu s radiálami do středu města, mezi nimiž se střídají obytné čtvrti s plochami zeleně. Navrhl park uvnitř druhého městského okruhu (dnešní Šimkovy sady) a navrhl také architektonickou formu Tyršova mostu (1932–33) a Malšovického mostu (1925–1931, mostní konstrukci projektoval stavitel Josef Herzán). V letech 1927–29 vytvořil projekt husitského kostela Sboru kněze Ambrože a sídlo Královéhradecké diecéze Církve československé husitské. Kostel je postaven ze železobetonu a budova biskupství je z režnému zdiva.

Období funkcionalismu a konstruktivismu (1927–1936)
V duchu funkcionalismu vytvořil Josef Gočár Grandhotel v Pardubicích (1927–1931). V letech 1929–30 Gočár navrhl a realizoval katolický kostel svatého Václava v Praze Vršovicích. Kostel je postaven ze železobetonu a je považován za jednu z nejzdařilejších funkcionalistických sakrálních staveb v České republice. Vitrážové okno za oltářem vytvořil malíř a sochař Josef Kaplický, otec architekta Jana Kaplického.

Ve 30. letech realizoval projekty několika funkcionalistických domů ve vilové čtvrti Na Babě v Praze: Mauleho vilu, vilu Karla Kytlici, Glücklichova vilu. V Hradci Králové v letech 1927–1932 Gočár navrhl železobetonovou konstruktivistickou budovu Ředitelství státních drah na Ulrichově náměstí, opět zde vytvořil vitráže Josef Kaplický. Poslední z velkých staveb Gočára v Hradci Králové je projekt Okresního a finančního úřadu (1931–1936).

Gočárova rozsáhlá činnost od urbanismu a projektování, návrhy nábytku, pomníků až po rozsáhlou pedagogickou činnost prokazuje jeho všestranné nadání. Byl jmenován profesorem na Akademii výtvarných umění v Praze (1924) a rektorem této školy byl do roku 1932. Josef Gočár zemřel 10. září 1945 v Jičíně, pohřben je na vyšehradském Slavíně.

Doporučujeme z fondu:

• GOČÁR, Josef – JAKL, Jan. Sny a vize: neuskutečněné projekty Josefa Gočára pro Hradec Králové. Hradec Králové, 2010. K objednání zde.
• Sbírku věnovanou životu a dílu Josefa Gočára. Dostupná z vybraných počítačů ve studovnách.
• LUKEŠ, Zdeněk – HAVLOVÁ, Ester – BARTOŠ, Štěpán – FRIČ, Pavel – FRIČOVÁ, Yvonna. Josef Gočár. Praha, 2010. K objednání zde.
• Heslo „Josef Gočár“ v Královéhradeckém architektonickém manuálu. Dostupné online zde.
• BOŘECKÝ, Jindřich – EXNER, Ivan – NOVOTNÝ, Tomáš. Josef Gočár, Otakar Novotný. Praha, 2011. K objednání zde.

Víte, že je v prostoru hlavního vchodu do budovy Základní školy Gočárova na Tylově nábřeží umístěna pamětní deska J. Gočára? Jejím autorem je sochař Vojtěch Adamec. Fotografii pamětní desky si můžete prohlédnout v knize DUŠKOVÁ, Lucie – PODHRÁZSKÝ, Miroslav – VOREL, Petr. Pamětní desky v Hradci Králové. Hradec Králové, 2008, s. 71; k objednání zde.

Se narodil v malé obci Kamhajek, tato obec je součástí obce Křečhoř nedaleko Kolína. Otec Josef Liska a matka Anna, rozená Batíková, pocházeli z rolnických rodin. Oldřich Liska byl pokřtěn ve velimském evangelickém kostele a po celý život zůstal věrný reformní církvi českobratrské evangelické.

Život
V Kolíně vystudoval obecní i měšťanskou školu a pokračoval ve Společenstvu výtvarných a stavebních řemesel, kde se roku 1899 vyučil zedníkem. Potom vystudoval Státní průmyslovou školu v Praze a v roce 1901 pokračoval ve studiu na Umělecko-průmyslové škole v Drážďanech.

Praxi v oboru získával i během studií u pražské stavební firmy Matěje Blechy. Po skončení vojenské služby v roce 1905 byl na praxi ve stavební firmě Niklíček v Poličce. Po roční praxi se vrátil do Drážďan, kde pracoval jako projektant v ateliéru Heinricha Watzlavika. V roce 1908 byl zaměstnán ve Vídni v ateliéru architekta Ladislava Skřivánka, žáka Friedricha Ohmanna. Ve stejném roce získal nabídku od královéhradeckého stavitele Josefa Jihlavce, aby v jeho kanceláři působil jako stavbyvedoucí. Hradec Králové se stal jeho domovem na třicet devět let, až do roku 1947.

V roce 1921 si založil vlastní ateliér. V roce 1920 se oženil s Annou Marií Fialovou z Poděbrad. Liskovi měli dva syny, Oldřicha a Iva. Oba synové se stali architekty. Po druhé světové válce v roce 1947 se Liska přestěhoval do Opavy, kde se zapojil do regulační a stavební přeměny města. Zemřel v Brně 8. prosince 1959. Pohřben je v Poděbradech, v místě rodiště jeho manželky Anny.

Oldřich Liska navrhl a realizoval velké množství staveb. Navrhoval rodinné domy, bytové domy, kostely, školní budovy, divadla a jiné veřejné budovy. Jeho stavby byly postaveny převážně v severovýchodních Čechách a blízko jeho rodiště ve středočeském kraji. Liskova tvorba prošla vývojem od secese, kubismu, art deca a národní stylu (rondokubismus), přes konstruktivismus a funkcionalismus.

Církevní stavby Oldřicha Lisky
Návrh prvního kostela v Hradci Králové, kostela Českobratrské církve evangelické s farou (1911–1912), představuje první významný projekt Oldřicha Lisky v Hradci Králové. Evangelický kostel v Nezvalově ulici čp. 529 je navržen ve stylu pozdní německé secese a dekorativismu. Symbolické je zastřešení zvonice připomínající svým tvarem husitskou helmici. Ve farní zahradě je umístěna socha Mistra Jana Husa od Josefa Bílka. Vzhledem k naprostému nedostatku finančních prostředků se architekt vzdal nároku na honorář. Oldřich Liska byl členem stejné církve a prý prohlásil přání nechat uložit svůj popel do základů věže evangelického kostela v Hradci.
Dalším významným projektem byl evangelický kostel v Pečkách, který spadal pod velimskou farnost, kde byl Liska pokřtěn. Pro stavbu kostela architekta získal místní farář Pečkovský. Evangelický kostel na Husově náměstí čp. 480 byl postaven v letech 1914–16. Stavba má unikátní interiér ve stylu českého architektonického kubismu. Je to jediný kostel na světě s kubistickým interiérem. Českobratrská církev evangelická ho dala postavit k 500. výročí upálení Mistra Jana Husa. Jedná se o slohově čistou, v Evropě ojedinělou stavbu rané fáze kubismu. Stavba se navíc dochovala v původním stavu bez jakýchkoliv pozdějších úprav a původní je i kubistické zařízení, jehož autorem je rovněž Oldřich Liska. Jedná se především o vitráže v oknech, původní podlahy, kazatelnu, varhany, lavice i překrásný stůl Páně ve tvaru kalicha, jehož pojetím předběhl Liska dobu alespoň o 30 let a předznamenal vývoj designu ve 40. letech 20. století.
Další stavbou Lisky je kostel Českobratrské církve evangelické v Hrabové u Šumperka (1924–31). Tento kostel je unikátní tím že, v kupoli kostela byla je umístěna observatoř.

Ve východních Čechách ještě navrhl Liska kostel Československé církve husitské ve Dvoře Králové nad Labem (1924–25) a římskokatolickou Smuteční obřadní síň v Kuklenách, Denisovo náměstí čp. 413 (1925).

Liskovy regulační plány měst
Liska se zabýval po celý profesní život regulačními plány měst. První regulační plán vypracoval už v roce 1909, byl to regulační plán pro město Hradec Králové. Soutěž na regulační plán vypsal starosta JUDr. František Ulrich. Návrh vytvořil Oldřich Liska spolu s lékařem Otakarem Klumparem a v soutěži se umístili na druhém místě. Liska s MUDr. Klumparem věnovali v regulačním plánu značnou pozornost hygienickým aspektům a kvalitě životního prostředí. V návrhu bylo navrženo množství veřejných parků a sadových úprav ulic i zeleně v otevřených domovních blocích. Ve vítězném návrhu Vladimíra Zákrejse, Václava Rejchla ml. a Ing. Josefa Šejny byly dělnické čtvrti umístěny do těsné blízkosti výrobních areálů v severní a severozápadní části města. Liska s Klumparem naopak umístili dělnickou čtvrť do jižního cípu mezi soutokem Labe a Orlice a radiálou vedoucí do Třebše. Dokonce se v plánu podrobně zabývali organizací této čtvrti: dělníkům a malým živnostníkům nabízeli bydlení ve větších dvoj a trojdomcích s předzahrádkou či v blokové zástavbě.
Jan Kotěra přesvědčil Františka Ulricha, aby V. Rejchl ml. a O. Liska společně vypracovali definitivní generální zastavovací plán. Návrh byl hotov v roce 1911. I když byly po 1. světové válce vypracovány ještě další plány, plán O. Lisky a V. Rejchla ml. z roku 1911 se stal základem pro další plány města, i pro pozdější Gočárův. O tomto plánu z roku 1911 se psalo i v zahraničním odborném tisku, např. v německém časopise Der Städtebau: Zwei Wettbewerbsentwürfe zu einem Verbauungsplan für Königgrätz in Böhmen. In Der Städtebau 1911, roč. 8, č. 2, s. 13–16; dostupné online zde.

Oldřich Liska navrhl regulační plány dalších měst ve východních Čechách, které byly realizované, např. města Náchoda, Chlumce nad Cidlinou, Chrasti, Josefova, Smiřic nebo Hlinska.

Rodinné domy, bytové domy a vily
Mezi významné Liskovy návrhy rodinných domů a vil před první světovou válkou byla vila Otakara a Karly Čerychových z roku 1912–13, návrh realizoval spolu s hradeckým architektem Vladimírem Fultnerem. Vila je navržena ve stylu moderny a kubismu. Později se majitelem vily stal Josef Polický.

Oldřich Liska projektoval v roce 1916 vilu vamberského textilního podnikatele Antonína Bednáře, předsedy kuratoria krajkařské školy. Vila je postavena ve stylu art deco, nyní zde sídlí Muzeum krajky.

V letech 1926–27 realizoval Liska svou nejlepší vilovou stavbu 20. let, dům Rudolfa Háska v Jablonci nad Nisou, poblíž přehrady Mšeno. Rudolf Hásek byl legionář a po 1. světové válce se stal spolu s bratrem významným obchodníkem s českou bižuterií. Dům je navržen s výraznými prvky holandské dobové architektury s režným zdivem. Monumentální byla i střešní nástavba, kde byl postaven ateliér pro majitele, vášnivého fotografa, na střeše byly také prosklené sluneční lázně. V roce 2020 byla vila rekonstruována a vyhrála 3. cenu v soutěži Karla Hubáčka Stavba roku Libereckého kraje v kategorii rekonstrukce.

V roce 1932 Oldřich Liska navrhl vlastní vilu ve funkcionalistickém stylu. Vila stojí ve Střelecké ulici čp. 824, nyní sídlo Živnostenského úřadu města Hradec Králové. V přízemí Liska navrhl svou kancelář s kreslírnou a archivem, v patře pak vlastní bydlení. Vila má pásová ocelová okna, nepravidelnou dispozici a v některých částech hnědý keramický obklad.

Ve stejném roce hned v sousedství navrhl také funkcionalistickou vilu Aloise Švorčíka (Střelecká ulice čp. 832). Oldřich Liska navrhl v Hradci Králové vily i pro rodinu Petrofů, pro Antonína Petrofa staršího navrhl v roce 1909 vilu v Brněnské ulici čp. 315 a v roce 1940 byla postavena podle Liskova projektu vila Dimitrije Petrofa (Brněnská čp. 707).

Školní budovy navržené Oldřichem Liskou
Liska v druhé polovině 20. let a po celá 30. léta navrhoval školní budovy. V roce 1925 navrhl budovu jaroměřského reálného gymnázia, 1931 Živnostenskou pokračovací školu v Kyšperku (nyní Letohrad, dnešní Střední průmyslová škola), anebo v roce 1932 Živnostenskou pokračovací školu v Žamberku, ve které v současnosti sídlí Městská knihovna Žamberk.

Liska prosadil u některých školních projektů nový typ školní budovy, školy s tzv. halovou dispozicí na rozdíl od tradičního typu chodbové dispozice. Koncepci tzv. halové školy poprvé prezentoval roku 1922 v soutěžním návrhu na Průmyslovou školu v Kutné Hoře. Halovou školu realizoval až o desetiletí později, v roce 1931 v Černilově u Hradce Králové (Masarykova jubilejní škola). Liska jako jeden z prvních v Československu přišel s tímto typem školy, vycházel z moderních trendů tehdejší západní Evropy. Princip halové školy tvoří systém centrální síně, která se stává hlavním komunikačním, tělovýchovným, ale i kulturním centrem celé školy. Dispozičně i kompozičně podobné školy jsou podle Liskova projektu ve středočeské Bystřici (1934), v Byškovicích (1937) a v Borohrádku (1939).

Více se o Liskově projektu nové školní budovy můžete dočíst v kapitole knihy: LISKA, Oldřich. Nový typ školní budovy. In: Hradec Králové a okolí. Třebechovice pod Orebem. Dvůr Králové nad Labem. Praha, 1932. K objednání zde.

Projekt městských lázní v Hradci Králové
Roku 1928 navrhl pro Hradec Králové veřejné městské lázně (Eliščino nábřeží čp. 842). Projekt několikrát přepracoval, protože byl příliš nákladný. Budovu lázní navrhl ve funkcionalistickém duchu s asymetrickým půdorysem. Městské lázně měly umělé vlnobití – první v Československu. Liska se inspiroval v cizině a zařízení vyrábějící umělé vlny konzultoval s odborníky ve Vídni.

Další významné stavby Oldřicha Lisky
Ve stylu prosté moderny Liska navrhl v Hradci Králové v roce 1922 kino LIDO BIO a v roce 1927 přístavbu Lidového dělnického domu Střelecká čp. 45 (nyní Kulturní dům Střelnice). V roce 1926 navrhl budovu Obchodní a živnostenské komory, Škroupova čp. 695 (1926, přístavba 1939), nyní Státní okresní archiv v Hradci Králové.

V Pardubicích navrhl Liska v národním stylu rondokubismu dům pro sociální péči Charlotty Masarykové (Štrossova čp. 44, 1922). Koncem 20. let architekt projektoval sokolovnu v Sobotce a městskou spořitelnu v Chlumci nad Cidlinou. V roce 1930 navrhl ve funkcionalistickém stylu Divadlo Josefa Kajetána Tyla v Lomnici nad Popelkou.

Oldřich Liska ovlivnil tvář měst zvláště ve východních Čechách, byl architektem východočeské moderny. Navrhoval veřejné stavby, nejen rodinné domy, ale i bytové domy v Hradci Králové v Klumparově, Mánesově a Střelecké ulici; projektoval činžovní domy v Pardubicích na Čechově náměstí, v Bubeníkově, Jiráskově a Sladkovského ulici; vypracoval regulační plány východočeských měst Hradce Králové, Náchoda, Chlumce nad Cidlinou, Chrasti, Josefova, Smiřic nebo Hlinska.

Oldřich Liska nepřestal hledat nové formy a originalitu, i když mnohdy tvořil spíše v umírněném a přiměřeném duchu a svou tvorbu přizpůsobil konzervativnějšímu venkovskému prostředí. Významným originálními díly jsou projekty funkcionalistických vil v Hradci Králové a Jablonci nad Nisou, divadlo v Lomnici nad Popelkou, Městské lázně v Hradci Králové a kubistický evangelický kostel v Pečkách.

Doporučujeme z fondu:

• BEKERA, Matěj. Oldřich Liska: architekt východočeské moderny. Červený Kostelec, 2019. K objednání zde.
• Heslo „Oldřich Liska“ v Královéhradeckém architektonickém manuálu. Dostupné online zde.
• ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Struktura města v zeleni: moderní architektura v Hradci Králové. Hradec Králové, 2017. K objednání zde.
• Článek Královéhradecký architekt a urbanista Oldřich Liska. Dostupné online zde.

Pocházel z významné královéhradecké stavitelské rodiny. Jeho otcem byl stavitel a architekt Václav Rejchl st. a bratrem architekt Václav Rejchl ml..

Život
Jan Rejchl studoval reálné gymnázium v Hradci Králové. Od roku 1917 bojoval na italské frontě. V letech 1919–1924 studoval architekturu na pražské technice, po absolutoriu studoval speciální školu architektury na Akademii výtvarných umění, kterou vedl Josef Gočár. V letech 1926–1927 vykonával praxi v atelieru svého učitele z techniky Antonína Engela, kde se podílel na prováděcích plánech armádního generálního štábu na Vítězném náměstí v Praze.

Po návratu do Hradce Králové pracoval v rodinné firmě svého otce Václava Rejchla. V roce 1930 se osamostatnil a soukromě projektoval až do roku 1948. Jan Rejchl se oženil v roce 1929 s Jarmilou roz. Nevyhoštěnou. Otec Jarmily Josef Nevyhoštěný byl jeden z nejvýznamnějších výrobců nábytku v Hradci Králové. Jeho firma se například podílela na vybavení Kotěrova muzea. Vedle projekční činnosti se Jan Rejchl věnoval také akademické sféře, v roce 1934 obhájil na pražské technice disertaci na téma „Spořitelny“. V roce 1947 byl Rejchlovi na VUT v Brně udělen titul docenta za habilitační práci na téma „Domy obchodu“. Do roku 1953 na VUT přednášel dějiny stavebních slohů. V roce 1948 se stal ředitelem nově vznikajícího královéhradeckého projekčního ústavu Stavoprojekt.

Začátky
Městská spořitelna ve Slaném a Státní průmyslová škola v Hradci Králové První Rejchlovou významnou stavbou byl návrh Městské spořitelny ve Slaném v roce 1928. V návrhu spořitelny použil Rejchl neomítnuté režné zdivo. Toto dílo bylo velice ceněno a otevřelo Rejchlovi cestu k dalším zakázkám.

V roce 1927 se Rejchl účastnil celostátní soutěže na novostavbu Státní průmyslové školy v Hradci Králové, která měla status vyšší stavitelské školy, teprve třetí v republice. V soutěži zvítězil Oldřich Tyl, který ale nakonec nemohl svůj projekt realizovat. V roce 1929 budovu projektoval Jan Rejchl, v jeho návrhu jsou charakteristická sdružená okna a hladká fasáda. Stavba je ve stylu funkcionalismu. V současnosti v budově sídlí Střední průmyslová škola stavební, v interiéru jsou stále zachovány chodby a učebny včetně podlah a dveří, vestavěný nábytek v ředitelně, kanceláři a knihovně.

Rejchlovy realizované projekty konce 20. let a v 30. letech
Na popud hradeckého starosty Františka Ulricha bylo v roce 1919 přesunuto do Hradce Králové z pražského Karlína Ředitelství státních drah. Jan Rejchl s bratrem Václavem v letech 1927–1935 realizovali budovu hlavního nádraží v Hradci Králové. Třípatrová budova má dispozici ve tvaru písmene H a je osvětlena střešními světlíky. Moderní formy představují velká prosklená pole se stylizovanými vitrážemi představující znak města a symboly železniční dopravy. Na střeše jižní strany budovy vytvořil Josef Škoda sousoší se světlonoši s okřídleným kolem, které je protikladem vysoké štíhlé věže, která tvoří dominantu celé části města. Věž je vysoká 46 metrů a je osazena ze tří stran osvětleným elektrickým ciferníkem.

V roce 1923 byl v Hradci Králové založen celostátní Sklářský ústav. V roce 1929 Jan Rejchl vypracoval projekt na novou budovu ústavu. Budova byla navržena v moderním duchu a reprezentovala sklářský průmysl a umění, fasáda byla původně obložena skleněnými deskami z mléčného skla zvaného opaxit. Na budově byl původně světelný nápis s názvem ústavu. Rejchl navrhl také fontánu osmiúhelníkového tvaru obloženou sklem, která byla umístěna před budovou sklářského ústavu. Fontána se ale nedochovala. Fotografii fontány si můžete prohlédnout v publikaci: KAŇKA, Josef – MLYNÁŘ, Karel. Hradec Králové: přehled desetileté práce 1924–1934. Hradec Králové, 1934. K objednání zde. Sklářský ústav začal rovněž v Hradci Králové vydávat Sklářské rozhledy – první český odborný sklářský časopis. Naše knihovna má jeho exempláře ve fondu. Časopis je dostupný online v Digitální knihovně SVK HK zde.
V roce 1926 byla ustanovena Národní banka Československá, soutěž na filiálku v Hradci Králové byla vypsána v roce 1928. Obložení budovy je z natíraných červených pískovcových desek kombinovaných s přírodním pískovcem. Fasádu zdobí dva reliéfy od sochaře Josefa Škody, nad hlavním vstupem je pásový reliéf s motivy obchodu a průmyslu. Josef Škoda zde vytvořil i Rejchlův kryptoportrét. Jedná se o postavu muže v obleku s telefonem, pohledově zcela vlevo. Nad vstupem Škoda umístil státní znak. Interiér tvoří schodiště obložené mramorem, futuristické lampy z mosazi a mléčného skla. Vedle budovy Národní banky Československé v roce 1933 Rejchl navrhl v podobném stylu administrativní budovu Okresní hospodářské záložny, stavba je obložena keramickým obkladem imitující režné zdivo. Ohlasy v tehdejším tisku si můžete přečíst v: Filiálka Čs. Banky v Hradci Králové. In Byt a umění: revue pro současnou bytovou kulturu 1932, roč. III., č. 3–4, s. 175. K objednání zde.

Spořitelna Královéhradecká byla významný regionální peněžní ústav, který fungoval v letech 1864–1953. Sídlila v domě čp. 33 na Velkém náměstí, kdysi městská škola (nyní Krajské vojenské velitelství). Rejchlův projekt přístavby spořitelny (1931) zahrnoval sjednocení jižní fasády, která směřovala na první okružní třídu a vypíná se nad klasicistním schodištěm Bono Publico, také úpravu zahrady přiléhající k zadnímu traktu spořitelny. Jan Rejchl navrhl moderní halu služeb vestavěnou ve dvoře, která byla osvětlena denním světlem prostornými světlíky. Elegantní avantgardní interiér architekt účelně propojil v kombinaci mosazných přepážek, skla, neonových nápisů a tmavého dubového dřeva užitého na mohutném pultu po obvodu haly.

Když byly Jiráskovy sady uzavřeným důstojnickým parkem, byla zde původní restaurace. Budovu ale v roce 1929 poničila vichřice. Rejchl vytvořil projekt přestavby restaurace. Ze staré stavby zbyly jen základy a restaurace byla provedena jako novostavba, částečně zděná a částečně ze dřeva. Architekt vytvořil vzdušný lehký prostor, který pomocí mnoha vysouvacích oken propojuje interiér s okolní zelení i přilehlou řekou. Restaurační sál, který bylo možné používat pro taneční zábavy a divadelní představení, je zakončen půlkruhovým traktem s pódiem. Celý prostor připomíná výletní parník. Sál si zachoval svůj multifunkční charakter i do současnosti. Momentálně zde sídlí Střední škola vizuální tvorby, která sál využívá pro výstavy a přednášky.

Velitelství druhého armádního sboru, určeného pro obranu severovýchodní části hranice a koordinující výstavbu pevnostního pohraničního opevnění, bylo umístěno do Hradce Králové. Původně část městské rady prosazovala stavbu velitelství v prostorech Malého náměstí a byla naplánovaná demolice několika budov na Malém náměstí včetně radnice (čp. 125), beseda (čp. 126), generálského domu (čp. 219) a staré sokolovny na Kavčím plácku (čp. 122). Armáda ale dala přednost prostoru pevnostního ravelinu č. IX z finančních a časových důvodů. V roce 1936 navrhl Jan Rejchl nezvykle monumentální stavbu velitelství na pozemku bývalého pevnostního ravelinu. Stavba kopíruje symetrickou dispozici zbořené pevnostní stavby na půdorysu ve tvaru kotvy. Zbytek ravelinu č. IX je dodnes součástí oplocení budovy. Rejchl vyprojektoval ještě dvě funkcionalistické důstojnické vily umístěné vedle budovy velitelství. Než však stačila budova velitelství sloužit jako štáb Československé armády, přišla německá okupace a bylo zde umístěno gestapo a zčásti vojenský lazaret. Po druhé světové válce byla budova Janem Rejchlem citlivě adaptována na sídlo Lékařské fakulty Univerzity Karlovy (1945), která zde sídlí dodnes. V interiéru se díky tomu zachovala řada původních prvků jako je schodišťové zábradlí, nezvyklá modernistická osvětlovací tělesa kombinující mosaz a mléčné sklo či obklady sloupů a stěn. Více se můžete dočíst v: KORITENSKÁ, Pavla. Příběh budovy Lékařské fakulty v Hradci Králové. Hradec Králové, 2016, s. 73–79. K objednání zde.

V letech 1932 a 1933 navrhl Rejchl architektonické řešení pomníku Jana Ladislava Pospíšila v prostoru, kde se setkává Pospíšilova třída a okružní třída kolem historického centra Hradce Králové. Ve stejné době navrhl také pomník Jana Theobalda Helda v Třebechovicích pod Orebem. Sochařem obou pomníků byl Rejchlův přítel Josef Škoda. Obě sochy jsou umístěny na soklu jednoduchého a hladkého geometrického útvaru tak, aby byl naznačen jejich nadhled, ale aby zůstaly blízké úrovni ulice. Významnou složkou pomníků byla parková úprava okolí.

Jan Rejchl navrhl v roce 1931 turistickou chatu Jiráskův dům v Orlických horách v Dříši u Deštné, stavbu financoval Josef Pilnáček. Chata byla navržena jako dřevěná chata se zděnými základy s moderním ubytovacím a stravovacím zařízením. V roce 1933 Rejchl navrhl ještě chatu na Čiháku nad tzv. Zemskou bránou.

Projekty po 2. světové válce
V roce 1946 ještě jako samostatný architekt navrhl Jan Rejchl budovu Automatické telefonní ústředny na třídě ČSA čp. 954. Budova je výrazně horizontálně členěna, fasáda do ulice je uzavřena výrazným rámem, stavba je v pozdně funkcionalistickém stylu.
Už jako zaměstnanec Stavoprojektu navrhl v roce 1948 spolu s architektem Františkem Steinerem a Václavem Rohlíčkem velmi zajímavý pavilon dětské kliniky, nyní Dětský pavilon fakultní nemocnice. Architektura stavby ignorovala dobový stalinský styl socialistického realismu.

V letech 1948–50 projektoval Rejchl další industriální stavbu Prádelny a chemické čistírny v Labské kotlině. Obě stavby mají kontrastní bílé hladké omítky a plochy obložené tmavě cihlově červenými kachlíky.

Rejchl památkově rekonstruoval radnici v Třebechovicích pod Orebem nebo Rudrův mlýn v Ratibořicích. Zaměřoval se také na urbanistické plány a studie, vypracoval plán Žamberka a Lázně Bohdaneč.

Se synem Milanem, také architektem, se v roce 1958 zúčastnil soutěže na Sídliště U Soutoku. Do této soutěže se přihlásil také Oldřich Liska, Věra Machoninová, František Čermák a Gustav Paul. K výstavbě sídliště ale nikdy nedošlo. Se Zdeňkem Gabrielem projektoval Základní školu v Bezručově ulici (1970) a navrhl Základní školu Jih na Slezském Předměstí (1966–68) se zátěžovými zónami i klidovými přírodními atrii. V 70. letech navrhl svůj dvougenerační dům se střešní terasou do zahrady v Plácelově ulici čp. 1209 nedaleko Orlice.

Jan Rejchl přestal projektovat až v roce 1975, zemřel 25. února 1985 v Hradci Králové.

Doporučujeme z fondu:

• ZIKMUND-LENDER, Ladislav – ZIKMUND, Jiří. Tři generace architektů: Václav st., Václav ml., Jan a Milan Rejchlovi. Hradec Králové, 2012. K objednání zde.
• Heslo „Jan Rejchl“ v Královéhradeckém architektonickém manuálu. Dostupné online zde.
• POTŮČEK, Jakub – HAMÁK, Zdeněk. Hradec Králové: architektura a urbanismus. Hradec Králové, 2009. K objednání zde.
• ZIKMUND-LENDER, Ladislav. Struktura města v zeleni: moderní architektura v Hradci Králové. Hradec Králové, 2017. K objednání zde.

Architekt Jan Letzel se narodil 9. dubna 1880 v Náchodě. Po studiích v Pardubicích získal stipendium u profesora Jana Kotěry na Umělecko-průmyslové škole v Praze. Prvním samostatným doloženým stavebním projektem a jedinou Letzelovou stavbou v Čechách je lázeňská secesní dvorana v Mšeném u Budyně z roku 1905, kterou architekt navrhl již v orientálním stylu. V letech 1905–1907 působil jako architekt v Egyptě, v roce 1907 odjel do Japonska, kde byl nejprve zaměstnán v kanceláři německého architekta George de Lalande. V roce 1909 založil spolu s dalším Čechem, strojním inženýrem Karlem Janem Horou samostatnou architektonickou kancelář nejprve v Jokohamě a později v Tokiu. Jeho nejvýznamnější stavbou je Průmyslový palác v Hirošimě. 5. 8. 1915 byla budova slavnostně otevřena. Po třiceti letech 6. 8. 1945 byla na Hirošimu svržena atomová bomba. Tato stavba je dodnes jednou z mála budov, která v epicentru výbuchu nespadla. Budova nebyla opravena, slouží jako „Hirošimský památník míru, zvaný též Atomový dóm či Genbaku Dome“. V roce 1996 byla stavba zapsána do seznamu památek UNESCO.

V Japonsku Letzel pracoval nejen jako architekt, ale působil také jako obchodní atašé na československém velvyslanectví, pomáhal také českým legionářům při jejich cestě domů. Jan Letzel se zkázy Hirošimi nedožil, zemřel 26. 12. 1925. Po Janu Letzelovi je pojmenována planetka č. 6266, kterou objevil v roce 1986 český astronom Antonín Mrkos.

Doporučujeme z fondu:

• Japonsko – země, kterou jsem hledal : edice dopisů architekta Jana Letzela (1880 Náchod – 1925 Praha) z let 1907-1924 / Stanislav Bohadlo – editor. Náchod : Gate, 2000. https://primo.svkhk.cz/permalink/f/6vkui8/420SVKH_AlephBib000227752   
• Dopisy z Japonska : [fiktivní dopisy architekta Jana Letzela] / Olga Strusková ; [předmluva Zdeněk Lukeš]. Vyd. 1.Praha : Ivo Železný, 1996 (Semily : Glos) https://primo.svkhk.cz/permalink/f/6vkui8/420SVKH_AlephBib000089212   
• Baštecká, Lydia :Tvůrce Atomového dómu. Inspirující Japonsko v životě a díle architekta Jana Letzela. Dějiny a současnost 12/2010, s. 24-27. 
• Baštecká, Lydia : Stavba českého architekta v Hirošimě – symbol zkázy. Rodným krajem: vlastivědný zpravodaj Červenokostelecka. Česká Skalice: Muzeum B. Němcové, 1995(11), s. 4-6. ISSN 1210-6135. Dostupné také z: https://kramerius.svkhk.cz/uuid/uuid:b1f2e35f-669a-11e5-bcbd-00155d010f03  

Zdroj obrázku

Narodil se 13. června 1881 v Jaroměři v domě U Tří kaprů čp. 19. Jeho praděd i děd byli cínaři a otec František se vyučil nejen cínařem, ale i rytcem kovu i skla. Otakar Španiel pokračoval v rodinné tradici a studoval nejdříve dva roky jaroměřickou řemeslnickou školu a pak odbornou školu v Jablonci nad Nisou. Poté studoval ve Vídni medailérskou školu u prof. Josefa Tautenhayna, několik měsíců cestoval po Itálii a po návratu do Prahy studoval dva roky na výtvarné akademii u Josefa Václava Myslbeka. V roce 1904 odešel do Paříže, kde zůstal osm let. V Paříži nějakou dobu bydlel s malířem a grafikem Františkem T. Šimonem a také s astronomem a pozdějším politikem Milanem Rastislavem Štefánikem. Do Prahy se vrátil v roce 1912, nejprve se živil soukromými zakázkami, ale v roce 1917 byl jmenován profesorem pražské Uměleckoprůmyslové školy a po vzniku Československa se stal profesorem Akademie výtvarných umění v Praze. V období 2. světové války byl Otakar Španiel vězněn i se svou manželkou Ludmilou v internačním táboře ve Svatobořicích u Kyjova (1942–1945). Důvodem zatčení byla účast jejich syna Ivana v zahraničním odboji. V exilu působil také Španielův mladší bratr Oldřich, který byl generálem a vedoucím kanceláře exilové vlády Eduarda Beneše. Syn Ivan Španiel bohužel zahynul při bojích o Francii v roce 1944. Po osvobození byl Otakar Španiel podruhé jmenován rektorem AVU (1946–1948).  

Největší Španielovo mistrovství bylo v tvorbě reliéfu a podobizen. Reliéf je zvláštní druh sochařství velice blízký kresbě, kde je trojrozměrnost reliéfu redukována rovnou plochou a převedena v úzkou vrstvu. Otakar Španiel se stal mistrem tohoto oboru a obor posunul dále na světovou úroveň. Věnoval se medailím, mincím, plaketám a portrétu. Vytvořil reliéfy mnohých umělců a osobností, např. J. Vrchlického. Po vzniku republiky navrhoval první československé mince. V letech 1921 až 1923 se podle jeho návrhů začaly razit mince v hodnotě dvou, pěti, deseti, dvaceti a padesáti haléřů a jedné koruny. Nejznámější je jednokorunová mince s vyobrazením klečící ženy se snopem klasů. Španiel vytvořil portrétní busty, např. J. E. Purkyně, M. Švabinského, J. Mánesa, J. Suka, B. Smetany. V roce 1928 spolu s grafikem Vratislavem H. Brunnerem vytvořil bronzové reliéfy na dveře západního průčelí chrámu sv. Víta v Praze. Po předčasné smrti V. H. Brunnera musel Španiel vést sám náročnou realizaci, práce musela být dokončena v roce 1929 k tisíciletému výročí smrti svatého Václava, kdy byl chrám svatého Víta definitivně dostavěn. Španielovou významnou a prestižní prací byl pomník prezidenta T. G. Masaryka. Prezident mu stál modelem v roce 1925. Španiel vytvořil Masarykových pomníků hned pro několik měst, např. pro Prahu, Pardubice, Jaroměř, Nitru.  Tyto pomníky byly odstraněny nacisty a poté komunisty a některé úplně zničeny. Španielův pomník Masaryka pro Prahu se podařilo zachovat a byl vystaven na veřejnosti až v den 150. výročí narození Masaryka v roce 2000, stojí na veřejnosti na Hradčanském náměstí proti Matyášově bráně. Otakar Španiel byl také autorem nádherných funerálních plastik, např. Piety pro hrobku rodiny Polických v Jaroměři (1926) nebo plastiky Vzkříšení pro náhrobek rodiny Zouzalovy v Jaroměři (1932). 

V roce 1954 Otakar Španiel bohužel ochrnul a v únoru 1955 umírá, je pohřben na vyšehradském hřbitově. V červnu 1981 u příležitosti výročí umělcových stých narozenin byla v Jaroměři odhalena pamětní deska s bronzovou bustou, autorem je sochař Milan Knobloch. Pamětní deska je umístěna na domě, který sousedil s již zbouraným rodným domem Otakara Španiela čp. 19. 

Odkaz na první čs. mince

Doporučujeme z fondu:

• HOŘAVA, Jiří. Otakar Španiel (1881-1955). Třeboň: Jiří Hořava, 2024. ISBN 978-80-11-04166-3. https://primo.svkhk.cz/permalink/f/6vkui8/420SVKH_AlephBib001092844 

Zdroj obrázku