Kristýna žije na samotě, jen se svými zvířaty, a v tichu lesa buduje hradbu kolem svého srdce. Jednoho dne jí ale na dveře zaklepe její minulost. Do Kristýnina izolovaného světa se náhle vrací stíny, které měly zůstat pohřbeny – staré rány a nevyřešené vztahy.

Moje Antonie patří k nejvýznamnějším dílům americké literatury a představuje vrchol autorčiny tvorby. Vypráví hluboký příběh o dětství, kořenech a hledání vlastního místa ve světě.

Příběh je zasazen do období osidlování amerického středozápadu na sklonku 19. století, kdy za lepší budoucností mířily na americké prérie tisíce přistěhovalců z Evropy. Na pozadí tohoto velkého stěhování sledujeme osud české dívky Antonie Šimerdové, od chvíle, kdy s celou rodinou přichází do Ameriky. Přijíždějí plni naděje, na drsný život na prérii však nejsou připraveni a tvrdá realita jim brzy přinese tragédii. Antonie musí pracovat na farmě i ve městě, naráží na nevyzpytatelnost přírody i lidí, na chudobu i nenaplněnou lásku. Přesto si uchovává vášeň pro život, houževnatost i citlivé srdce. Její příběh vidíme obdivnýma očima oddaného přítele, Američana Jima.

Hlavní hrdinka komedie Helena, dcera lékaře, se zamiluje do Bertrama, ten ji ale odmítne kvůli jejímu nízkému původu. Inteligentní a odvážná Helena vytrvale překonává všechny překážky, aby získala jeho lásku. Ve hře plné dramatických i komických situací Shakespeare mistrně balancuje mezi romantikou a kritikou společenských konvencí. Příběh o ženské síle a důvtipu vychází v překlad Břetislava Hodka jako 202. svazek edice D.

Každý si zaslouží zažít něco dobrého. Alespoň jednou v životě. Tři roky a osm měsíců žije devítiletý Felix v odlehlém katolickém sirotčinci v horách, ačkoli není katolického vyznání. Jeho rodiče nejsou mrtví. Přivedli ho k matce Mince, představené jeptišek, aby se měl dobře. A určitě si pro něj brzy přijdou, jak Felix věří, jen co vyřeší potíže, které mají se svým knihkupectvím. Protože židovští knihkupci to mají v Polsku roku 1942 těžké. Jak moc, to Felix pochopí, až když se v sirotčinci objeví muži s podivnými páskami na rukávech a začnou vyhazovat a pálit knihy z místní knihovny. Felix uteče, aby našel rodiče a před těmi muži je varoval. Cestou zachrání z hořícího domu malou Zeldu, jejíž rodina byla zavražděna, a pomalu mu dochází, co mají tihle spalovači knih za lubem. A co to znamená pro něj, Zeldu a všechny ostatní Židy. Morris Gleitzman líčí v prvním dílu z čtyřdílné řady život v okupovaném Polsku z dětsky naivní perspektivy malého hrdiny, jeho výpověď je však o to silnější.

Čtyři eseje zkoumají, jak se literární dílo proměňuje v estetický objekt v rukou interpreta, jenž osciluje mezi rolí literárního historika a pozorného čtenáře. Kniha vychází z přesvědčení, že pouhé poukazování na kreativní recepci literatury nestačí – klíčová je kvalitní práce s textem zakořeněná v živé kultuře. Úvodní esej Točité schody mapuje podmínky rozvoje bohemistiky a polonistiky po roce 2000 na univerzitních pracovištích v Praze, Hradci Králové a Pardubicích a klade důraz na odpovědnost oboru vůči kulturní praxi. Skrytá stezka se vymezuje proti mechanickému spoléhání na žánrové konvence a aktualizační výklady a vybízí ke zkusmým způsobům četby, které otevírají mnohovrstevnatost literárních významů. Esej Smyčky dějin se zaměřuje na specifika fiktivního času v české a polské literatuře 20. a 21. století a ukazuje, jak hra s kulturní pamětí umožňuje překračovat zažité myšlenkové rámce. Závěrečné Rozsypané stránky zdůrazňují potřebu generační sebekritiky založené jak na racionální argumentaci, tak na empatii vůči druhému. Teprve souběh těchto čtyř hledisek – živé kultury, osobní četby, kulturní paměti a generační sebereflexe – umožňuje porozumět literárnímu svědectví napříč obdobími i zkušenostmi jednotlivce a moderní společnosti.

Pojem grafický román se v německojazyčném prostoru od počátku 21. století proměnil z marketingového označení v respektovanou literární a uměleckou kategorii. Z původně okrajového fenoménu se stal plnohodnotný předmět literárněvědného bádání i kulturní reprezentace. Tato publikace sleduje cestu grafického románu k uznání a mapuje její tematickou i formální rozmanitost. Grafické romány se dotýkají dějin i současnosti: reflektují nacismus, holocaust či život v NDR, zabývají se migrací, rasismem, genderovými otázkami nebo ekologickou krizí a zároveň otevírají intimní, autobiografické i psychologické perspektivy. Vedle dokumentárních a osobních výpovědí zde nacházíme fikci i adaptace kanonických literárních děl. Kniha ukazuje, že síla grafického románu spočívá nejen v tématech, ale i v inovativních vypravěčských postupech – v experimentální práci s obrazem, textem a stránkovou kompozicí, která narušuje lineární vyprávění a propojuje individuální zkušenost s kolektivní pamětí. Grafický román se tak dnes profiluje jako klíčové médium na pomezí literatury a výtvarného umění a jako významný nástroj kulturní reflexe 21. století.