Regionální divadelníci

Byl spisovatel, dramatik a zakladatel novodobého českého dramatu. Narodil se v Chlumci nad Cidlinou v rodině krejčího Václava Klicpery jako druhorozený syn. Na přání otce se měl vyučit krejčím. Vyučil se ale řezníkem, avšak ze zdravotních důvodů nemohl řemeslo vykonávat. Nakonec začal až v šestnácti letech studovat v Praze gymnázium. Ve studiu mu pomáhal jeho starší bratr František, který se stal později lékařem. Klicpera vystudoval filozofickou fakultu, obor, který se zaměřoval na výuku na gymnáziích. Už za studií v Praze se nadchnul pro ochotnické divadlo a začal psát první divadelní hry. V roce 1816 se hrála ve Stavovském divadle Klicperova hra Blaničtí rytíři. V roce 1819 se stal středoškolským profesorem latiny a českého jazyka a literatury na gymnáziu v Hradci Králové, kde působil 27 let. Klicpera byl mezi svými žáky velmi oblíbený a spousta jich přijížděla do Hradce Králové právě kvůli němu. Patřil mezi ně i Josef Kajetán Tyl, který v roce 1827 přešel z pražského gymnázia. Dalšími žáky Klicpery byli František Škroup, budoucí přírodovědec Josef František Smetana nebo Karel Jaromír Erben. Josef Kajetán Tyl u Klicperů také bydlel a pomáhal Klicperovi s opisováním jeho divadelních her.

Klicpera se hned po příchodu do Hradce v roce 1819 oženil s Annou Švamberkovou, se kterou se seznámil v Praze v ochotnickém souboru. Manželé Klicperovi bydleli na Malém náměstí v domě čp. 112. Rovněž se ihned zapojil do společenského života. Klicpera se spřátelil s českými vlastenci – nakladatelem a tiskařem Janem Hostivítem Pospíšilem a Josefem Liboslavem Zieglerem, knězem a profesorem českého jazyka hradeckého kněžského semináře. Na gymnázium do Hradce později přišel učit i český vlastenec Josef Chmela, Klicperův přítel ze studií.

Klicpera se stal ředitelem, dramaturgem a režisérem divadla, které sídlilo v pronajatém sále hostince „U zlatého orla“ v čp. 126 na Malém náměstí. Tato první stálá divadelní scéna, která v Hradci vznikla v roce 1796, se jmenovala „Divadlo U zlatého orla“. V tomto domě je divadlo i nyní, sídlí zde Studio Beseda, divadelní scéna Klicperova divadla. Klicpera zorganizoval veřejnou sbírku na vylepšení divadla, které bylo rekonstruováno a slavnostně otevřeno v lednu 1839.

Klicperovy hry vydával tiskař Jan Hostivít Pospíšil, který vydal čtyři svazky Divadla Klicperova (1820–21) a šest knih almanachů divadelních her (1825–30). Díky těmto vydáním se Klicperovy hry dostaly mezi ochotníky. Oblíbené byly zejména veselohry a frašky, které se s úspěchem hrály ve venkovských městech po celých Čechách, např. Rohovín Čtverrohý, Divotvorný klobouk, Každý něco pro vlast nebo Veselohra na mostě. Soubory divadelních her vydaných Pospíšilem má naše knihovna ve fondu. Klicpera se stal prvním českým dramatikem, který se odpoutal od cizích vzorů. Jeho hry nejsou plné velkých vášní a citů, ale autor využívá půvabu situace, vykresluje mistrně charakter postav a propracovává jejich dialog. Klicpera ve svých hrách používal techniku tzv. „kuklení“, která spočívala v přestrojování postav a někdy jejich neúmyslném zaměňování.

Klicpera rovněž vedl pamětní knihu města Hradce Králové, podporoval a inicioval také vybudování sadů ve městě. V roce 1833 byl jmenován čestným občanem města. Byl společenský, rád a dobře zpíval a miloval společenskou karetní hru „bulku“. Napsal vtipně veršovaná pravidla této hry, které vydal Jan Hostivít Pospíšil v roce 1822.

V roce 1837 zemřela Klicperovi manželka. Klicpera zůstal sám s pěti dětmi, a proto se po roce oženil s dcerou hradeckého pekaře Annou Trnkovou. Manželé bydleli na Malém náměstí v domě čp. 129. Na tomto domě je pamětní deska Václava Klimenta Klicpery, k prohlédnutí zde. Z druhého manželství měl Klicpera syna Ivana. Ivan Klicpera byl právník a spisovatel, napsal o otci paměti.
V roce 1846 dostal Klicpera nabídku profesorského místa na Akademickém gymnáziu v Praze, a tak po dvaceti sedmi letech z Hradce odešel. V Praze byl v roce 1848 zvolen zemským poslancem a později se stal ředitelem Akademického gymnázia. Prosadil, že se na gymnáziu bude ve všech třídách povinně učit český jazyk a literatura. Akademické gymnázium se stalo prvním českým gymnáziem. Bohužel v roce 1853 byl Klicpera předčasně penzionován, protože se zastal studentů, kteří tajně vydávali politicky nežádoucí časopis. Studenty pražského gymnázia byli např. Václav Hálek, Jan Neruda, Josef Václav Frič, Vojta Náprstek nebo Miroslav Tyrš.

Václav Kliment Klicpera zemřel 15. září 1859. Jeho pohřeb byl tichou demonstrací, Klicpera byl velkou autoritou, ovlivnil budoucí generaci českých spisovatelů a českých vlastenců.

Doporučujeme z fondu:

• Sbírku věnovanou osobnosti a dílu V. K. Klicpery. Více zde.
• ŠUBERT, František Adolf. Klicpera dramatik: jeho profil a místo v české dramaturgii. Praha, 1898. K objednání zde.
• JUSTL, Vladimír. Václav Kliment Klicpera. Praha, 1960. K objednání zde.
• KLICPERA, Ivan – SEMERÁD, Emanuel. Vácslav Kliment Klicpera: nástin životopisný. Chlumec n. Cidlinou, 1874. K prohlédnutí zde.
• KLICPERA, Václav Kliment. Osmadvacet pravidel hry mravopočestné, která se vůbec nazývá: Šest a dvacet, aneb, Trapulky do bulky s proslovem a doslovem. Hradec Králové, 1866. K prohlédnutí zde.
• KOVÁŘÍK, Vladimír. Otec české Thálie: čtení o Václavu Klimentu Klicperovi a o počátcích českého divadla. Praha, 1983. K objednání zde.
• HORYNA, Václav. Bibliografie Václava Klimenta Klicpery. Hradec Králové, 1959. K objednání zde.

Víte, že Václav Kliment Klicpera rád pěstoval květiny a zvláště jiřiny? Byl členem Jiřinkového spolku, který měl centrum v České Skalici. Každé září se v České Skalici konaly Jiřinkové slavnosti, při kterých se vyhlašovaly nejlepší výpěstky. Členem spolku byl také Jan Hostivít Pospíšil. Slavnosti končily vždy jiřinkovým plesem.

Víte, že Václav Kliment Klicpera poprvé použil pojmenování pro vládce Krkonoš „Krakonoš“? První česká varianta, doslovný překlad německého Rübezahl, byla Řepočet. Poprvé jméno Krakonoš použil Klicpera v roce 1824 v baladě „Krkonošská kleč“, která byla otištěna v časopise Čechoslav. Více se můžete dočíst zde.

Víte, že Klicperovu hru „Veselohra na mostě“ zhudebnil Bohuslav Martinů? Opera je stále velice oblíbená.

Víte, že je v Chlumci nad Cidlinou pomník Václava Klimenta Klicpery? Odhalen byl při 100. výročí narození dramatika v roce 1892. K prohlédnutí zde.

Víte, že 24. března 1885 bylo otevřeno nové divadlo v Hradci Králové, které nese Klicperovo jméno?

Dramatik, spisovatel a novinář Josef Kajetán Tyl, rodným příjmením Till, se narodil se v Kutné Hoře. Jméno Kajetán dostal při biřmování. Od roku 1825 se psal Týl a od roku 1838 Tyl. Otec Jiří byl hobojistou a plukovním krejčím u 28. pěšího vojenského pluku. Maminka Barbora, rozená Králíková, byla dcerou kutnohorského měšťana, krupaře a bývalého mlynáře. Poměrně bohatá rodina matky Tylovu rodinu nepodporovala, dceři nedala věno, protože rodiče nesouhlasili se sňatkem. Později prarodiče na prosbu kutnohorského učitele finančně podporovali mladého Tyla v prvních letech studia v Praze.

Do Prahy šel studovat ve čtrnácti na akademické gymnázium. Už od dětství měl rád divadlo. Do divadla chodil s otcem, který se kutnohorských představení účastnil jako hudebník. Na studiích v Praze Tyl nadšeně navštěvoval česká představení ve Stavovském divadle. V roce 1826 odešel studovat gymnázium do Hradce Králové, kde ho učil Václav Kliment Klicpera. U Klicperů také bydlel v domě čp. 112 na Malém náměstí, k prohlédnutí zde. Tyl pomáhal Klicperovi opisovat jeho hry a doučoval studenty, kteří v Klicperově bytě bydleli.

V roce 1828 začal Tyl studovat filozofii v Praze. Studia ale nedokončil, nechal se zlákat divadlem a odešel k divadelní kočovné společnosti Hilmer. Od roku 1831 pracoval v Praze ve vojenské kanceláři jako účetní. V roce 1834 založil s přáteli vlastenecké divadlo, tzv. Kajetánské divadlo, kde hrál také mladý Karel Hynek Mácha, sestry Šomkovy, Jiří Kolár, Jan Kaška, Magdaléna Forchheimová-Skalská, Anna Forchheimová-Rajská nebo Václav Filípek. Divadlo hrálo představení na Malé Straně v bývalém klášteře řádu kajetánů (dnešní Nerudova ulice).

V roce 1834 začal Tyl redigovat časopis Jindy a nyní, později přejmenovaný na Květy. Ve stejném roce měla premiéru Tylova fraška Fidlovačka, v níž poprvé zazněla píseň Kde domov můj. Od roku 1837 začal Tyl vydávat edici českých divadelních her Česká Thálie. V roce 1839 se oženil s o pět let starší herečkou Magdalenou Forchheimovou, brzy ale navázal vztah se svou švagrovou Annou. Tak vznikl manželský trojúhelník se dvěma sestrami. Anna byla o 21 let mladší než Magdalena. S Annou Forchheimovou-Rajskou měl Tyl osm dětí.

V roce 1840 Tyl organizoval první český bál. V roce 1844 vydal román Poslední Čech; k objednání zde. Román měl zpočátku velký úspěch a byl odměněn cenou Matice české. Vzápětí ale toto dílo zkritizoval tehdy ještě mladý a neznámý novinář Karel Havlíček Borovský. Tyl kritiku těžce nesl, tehdejší česká vlastenecká veřejnost se rozdělila na dva tábory. Na ty, kteří podporovali názor Havlíčka a na ty, kteří podporovali Tyla. Tyla podporovali J. V. Frič nebo Božena Němcová. Román byl napsán ve stylu sentimentální prózy, tehdy oblíbeném žánru. Měl sevřenou kompozici, na rozdíl od Tylových předešlých próz, a zajímavý otevřený závěr, který byl obvyklý až v próze na konci 19. století. Tyl řešil v románu problém emigrace, odrodilství a národní lhostejnosti. Havlíček kritizoval sentimentalismus románu a požadoval, aby se v krásné literatuře používaly realistické principy, ty ale začátkem čtyřicátých let ještě v české tvorbě nebyly obvyklé.

V roce 1846 začal Tyl redigovat časopis Pražský posel (1846–1848). Tento časopis byl velice oblíbený. Vydával se v nákladu 2 500 výtisků, což byl jeden z největších nákladů v rámci českých obrozeneckých časopisů. Knihovna má ve fondu toto periodikum z let 1846–1847, k objednání zde.

Ve stejném roce se Tyl stal dramaturgem českých představení ve Stavovském divadle, pamětní desku si můžete prohlédnout zde. V krátkém období pěti let (1846–1851) napsal Tyl své nejvýznamnější divadelní hry. Dodnes velice oblíbená dramatická báchorka Strakonický dudák měla premiéru ve Stavovském divadle v roce 1847. Tato hra byla tiskem vydána až v roce 1858, ale dočkala se pak několika desítek vydání. Naše knihovna má dokonce vydání v čínštině, k objednání zde.

V roce 1848 se aktivně zapojil do politiky. Byl zvolen říšským poslancem a účastnil se říšského sněmu v Kroměříži. Zde napsal drama Krwawý soud, aneb: Kutnohorští hawíři. Ve stejném roce napsal i historické drama Jan Hus. Knihovna má ve fondu 1. vydání těchto her, k objednání zde a zde.

Tyl se snažil v dramatické tvorbě a publicistice o srozumitelnost jazyka. Svoje novinářské texty koncipoval jako bezprostřední, neoficiální dialog mezi čtenářem a autorem, čímž vzbuzoval iluzi nepřetržitého rozhovoru. V dramatických báchorkách nebo v dramatech ze současnosti se snažil do dialogů zapojit konverzační češtinu neboli hovorovou češtinu. Používal hovorové obraty nebo lidová rčení. Hovorová čeština, jako rovnocenná psaná a mluvená podoba jazyka, která v jazyce leží na pomezí spisovného jazyka a obecné lidové češtiny, se ve 30. a 40. letech 19. století teprve vytvářela.

Po nástupu Bachova absolutismu v roce 1851 byl Tyl propuštěn z místa dramaturga ve Stavovském divadle a nemohl působit ani jako novinář. Tyl založil v roce divadelní kočovnou společnost, ale formálně na koncesi J. Kullase, protože žádost o vlastní koncesi byla zamítnuta. Po dvou letech byla tato společnost rozpuštěna a Tyl působil v Zöllnerově divadelní společnosti. Zöllnerova společnost pobývala v roce 1853 také v Hradci Králové. Dva měsíce hrála v divadle U Zlatého orla na Malém náměstí. Tyl režíroval, hrály jeho žena Magdalena i švagrová Anna-Rajská.

Dne 11. července 1856 po pěti letech kočování a bídy zemřel Josef Kajetán Tyl v Plzni. Příčinou smrti bylo onemocnění žloutenkou. Pohřben je v Plzni na Mikulášském hřbitově.

Doporučujeme z fondu:

• Prvním životopiscem J. K. Tyla byl Tylův přítel, novinář a zakladatel fejetonu Václav Filípek, který napsal: Jos. Kaj. Tyl, jeho snažení a působení: životopisní nástin od Václava Filípka. Ve fondu má knihovna 1. vydání z roku 1859, k objednání zde.
• Druhým životopiscem byl také současník J. K. Tyla a později manžel Anny Rajské, vychovatel a pěstoun Tylových dětí, herec a spisovatel Josef Ladislav Turnovský: O životě a působení Josefa Kaj. Tyla. Knihovna má ve fondu 1. vydání životopisu z roku 1881, k objednání zde.
• BLAHNÍK, Vojtěch Kristián. J.K. Tyla had z ráje: život – divadlo. Praha, 1926. K objednání zde.
• ČERNÝ, František – BENEŠOVÁ, Zdeňka. Monology o Josefu Kajetánu Tylovi. Praha, 1993. K objednání zde.
• Josef Kajetán Tyl: 1808-1856-2006-2008. Praha, 2007. K objednání zde.
• KAČER, Miroslav – OTRUBA, Mojmír. Josef Kajetán Tyl: 4.2.1808-11.7.1856. Praha, 1956. K objednání zde.
• OTRUBA, Mojmír – KAČER, Miroslav. Tvůrčí cesta Josefa Kajetána Tyla. Praha, 1961. K objednání zde.

Se narodil v Sobotce. Jeřábkův otec byl švec, ale i houslař samouk a také malíř amatér, maloval akvarely. František Jeřábek studoval gymnázium v Chomutově a následně v Mladé Boleslavi, kde ho češtinu učil profesor Kristian Stefan. Na gymnáziu v Praze se seznámil s V. Hálkem a G. Pflegrem Moravským, kvůli vyšetřování vydávání studentského časopisu přestoupil následně do Jičína. Na přání otce vstoupil do semináře v Litoměřicích, po roce ale přestoupil na studium klasické filologie na univerzitě v Praze. Už za studií začal pracovat v Národních listech, později ve staročeském Pokroku. Rovněž byl poslancem českého sněmu a později říšské rady. V letech 1869–1890 působil jako profesor českého jazyka, dějepisu a estetiky na Vyšší dívčí škole v Praze. Byl členem Svatoboru, Umělecké besedy a Jednoty dramatických spisovatelů, od r. 1877 předsedou.

Ve své literární činnosti se nejvíce zabýval dramatem. V rodné Sobotce hrál už od mládí ochotnické divadlo, např. s básníkem Václavem Šolcem, s Josefem Ladislavem Turnovským nebo svou budoucí ženou Luisou Šolcovou. Úspěšná byla zejména jeho dramata ze současnosti. Na repertoáru nově vzniklého Prozatímního divadla (1862) převažovaly zpočátku historické hry, hry ze současnosti byly vzácnější. V roce 1862 se konala v Prozatímním divadle premiéra Jeřábkovy komedie Veselohra, k objednání zde; a v roce 1866 hry Cesty veřejného mínění, která byla velice oblíbená a na česká jeviště se dlouho vracela, k prohlédnutí v Digitální knihovně Královéhradeckého kraje zde. Jeřábek se pokoušel kriticky zobrazovat českou společnost šedesátých a sedmdesátých let. Postavy Jeřábkových her jsou úplně jiné než třeba v Tylových hrách z konce 40. let, Tylovy postavy poctivých řemeslníků, venkovanů se zde nevyskytují. Společnost v českých zemích se za dvacet let proměnila. Obyvatelé Čech měli více svobody, rozvíjel se spolkový život, ale vznikaly různé nešvary mezi úředníky, měšťany a podnikateli. Ve veselohrách Jeřábka se objevuje motiv voleb a motivy veřejného mínění. Jeřábek čerpal ze života malých českých měst. Byl dramatikem českého maloměsta, tak jako jeho předchůdce V. K. Klicpera.

Hra Služebník svého pána, k objednání zde, z roku 1870 je spíše sociálním dramatem. Líčí střetnutí mezi továrníkem a geniálním vynálezcem, mezi tvořivou invencí a chladnou vypočítavostí, která vládne mocí peněz. Hru, o níž se hodně diskutovalo, přijal pochvalně i Jan Neruda, který byl jinak vůči Jeřábkově tvorbě velice kritický.

Doporučujeme z fondu:

• ČERNÝ, František. Dramatik František V. Jeřábek. Sobotka, 1993. K objednání zde.
• Čtyři ze Sobotky: Jeřábek – Turnovský – Šolc – Šrámek: k šedesátým narozeninám Fráni Šrámka uspořádalo Sdružení studujících soboteckých za spolupráce Josefa Knapa. Praha, 1937. K objednání zde.

Víte, že na rodném domě dramatika, novináře a politika Františka Věnceslava Jeřábka je umístěna pamětní deska, která byla odhalena za účasti Jaroslava Vrchlického a Karla V. Raise několik měsíců po Jeřábkově smrti v roce 1893? K prohlédnutí zde.

Víte, že v létě 2019 byla odhalena kopie Jeřábkovy busty, kterou pro Národní divadlo vytvořil Stanislav Sucharda? Tato kopie busty byla odhalena v Soboteckém muzeu. Více se dočtete v BÍLEK, Karol. Sobotecké ochotnické divadlo: z projevu při odhalení busty F. V. Jeřábka a zahájení divadelní výstavy. In Zpravodaj Šrámkovy Sobotky 2019, 56(4), s. 6–7. K objednání zde.

Se narodil v Hradci Králové 3. května 1846 na Malém náměstí čp. 5. V roce 1848 se ale rodina přestěhovala do Prahy a později do Plzně, kde Josef Štolba začal chodit do školy. Maturoval ale na pražském akademickém gymnáziu. Za pražských středoškolských studií založil Štolba s Ivanem Klicperou, J. V. Sládkem, Svatoplukem Čechem a jinými vlastenecký spolek Oreb. Spolek vydával několik časopisů, např. beletristický Přehled nebo humoristický Satanáš, v letech 1865–1866 vydávali časopis Ruch. Po maturitě začal Josef Štolba studovat práva, byl aktivním členem Akademického čtenářského spolku, Literárního odboru Umělecké besedy a podílel se také na založení humoristického časopisu Paleček (redigoval 1872–1873).
Po absolvování práv byl vychovatelem v rodině hraběte Albrechta Kounice, s jehož rodinou vycestoval do Německa, Belgie a samostatně do Anglie, zejména Londýna. Zážitky z cest vylíčil ve fejetonech, které vycházely v Národních listech. Byly také vydány souhrnně v roce 1873 pod názvem Klepy z cest. Autor zde vylíčil zážitky z podzemní londýnské dráhy, která tehdy fungovala teprve sedmým rokem, od roku 1863, lokomotivy byly tehdy ještě poháněny párou. Spisovatel líčil návštěvu londýnského divadla, kde byl zděšen, že během představení se na galerii diváci hádali a strkali, a nikdo neprotestoval. Tito diváci byli hluční ne kvůli nespokojenosti s představením, ale jen tak, zatímco herci statečně a smířeně hráli představení dál (viz s. 141 a 161). Knihovna vlastní první vydání této knihy, která je rovněž přístupná v digitální podobě zde.

V roce 1873 podnikl Josef Štolba další dlouhou cestu s mladým hrabětem Arthurem Desfours-Walderodem po Karibiku, Mexiku a Severní Americe. Zážitky sepsal ve třech cestopisných obrázcích, které vyšly souhrnně s názvem Za oceánem (V západní Indii 1874, V Mexiku 1874, V Severní Americe 1876). Naše knihovna opět vlastní první vydání cestopisů, k objednání zde. V osmdesátých letech Štolba vykonal ještě tři cesty do Skandinávie s cestovatelem a přítelem Josefem Kořenským.

Od roku 1879 se Josef Štolba stal notářem v Nechanicích. Jeho manželkou byla Hedvika Čerychová, rodačka z Nechanic, její otec Antonín Čerych byl starostou Nechanic. Během prusko-rakouské války roku 1866 se Antonín Čerych aktivně zapojil do pomoci raněným vojákům. V obci vzniklo několik lazaretů, byl také významným podnikatelem v kraji. Josef Štolba zval do Nechanic své přátele např. Julia Zeyera, Aloise Jiráska, manžele Náprstkovy, Emila Holuba, Mikoláše Alše, Antonína Chittussiho nebo Jaroslava Vrchlického. Přítelem Josefa Štolby byl také český šlechtic a vlastenec hrabě Jan Harrach z nedalekého Hrádku u Nechanic. Štolba v roce 1886 v Nechanicích zorganizoval „Druhý sjezd spisovatelů na východě Čech žijících“, v čele s Aloisem Jiráskem. Sjezdu se zúčastnili také Antal Stašek ze Semil, Karel Pippich z Chrudimi, Ladislav Quis z Přelouče a Pavel Albieri z Hradce Králové, novinář, zakladatel časopisu Ratibor.

Josef Štolba miloval cestování, ale také divadlo. Nejen že psal divadelní hry, ale divadlo také aktivně hrál. Úspěšné byly hlavně jeho komedie a frašky, např. hra Vodní družstvo (premiéra ND 1887) nebo Maloměstští diplomaté (1881), Na letním bytě (1899). Některé jeho komedie se ještě dodnes hrají na venkovských jevištích. Josef Štolba měl pozorovací talent a vynikal humoristickým nadáním. V lehce načrtnutých veselohrách dovedl postřehnout vady společenského života. Život v maloměstském prostředí a notářské povolání mu daly mnohé náměty pro divadelní tvorbu. Některé divadelní hry a cestopisy naše knihovna zdigitalizovala.

V letech 1890–1911 pracoval Josef Štolba jako notář v Pardubicích. Rovněž zde aktivně působil ve spolku divadelních ochotníků a s jeho pomocí a organizačním talentem se pardubickému divadelnímu spolku podařilo prosadit výstavbu Městského divadla v Pardubicích. Divadlo se otevřelo v roce 1909 a v den otevření byla hrána Štolbova hra s názvem 1744 z období, kdy Pardubice obsadilo pruské vojsko. Původně hru k zahájení psal Jaroslav Vrchlický jako komedii z doby pernštejnské, ale v té době těžce onemocněl.
Od roku 1911 žil Josef Štolba v Praze. Cenným dokladem o kulturním a společenském životě jsou jeho vzpomínky: Divadelní paběrky z roku 1902, k objednání zde; a Z mých pamětí I a II (1906, 1907; exemplář prvního dílu pamětí obsahuje rukopisné věnování autora Františku Ulrichovi, starostovi Hradce Králové), k objednání zde. Od roku 1902 až do roku 1926 pracoval v nakladatelském družstvu Máje.

Doporučujeme z fondu:

• PĚTA, Jan. Literární průvodce Hradcem Králové. Hradec Králové, 2016. K objednání zde.
• PRAŽÁK, Václav. Štolbovo literární dílo spjaté s Nechanicemi. In Nechanický zpravodaj 1998, č. 1, s. 5-6. K objednání zde.
• Sbírku věnovanou osobnosti a dílu J. Štolby. Více zde.
• BLAŽKOVÁ, Božena. Štolbova městská knihovna Nechanice: šumné knihovny. In U nás: knihovnicko-informační zpravodaj Královéhradeckého kraje 1998, roč. 18, č. 3/4, s. 17-18. K prohlédnutí zde.
• Kol. autorů. Lexikon české literatury: Osobnosti, díla, instituce. 4. S-Ž. Praha, 2008, s. 771-772. K objednání zde.
• LADÝŘOVÁ, Ludmila. U zrodu Východočeského divadla stál známý spisovatel a dramatik dr. Josef Štolba. In Pardubické noviny 2001, roč. 10, č. 114, s. 18. K objednání zde.

Víte, že v roce 1935 byla na rodném domě Josefa Štolby v Hradci Králové na Malém náměstí čp. 5 odhalena pamětní deska s reliéfem J. Štolby, kterou vytvořil sochař Josef Škoda? K prohlédnutí zde.

Víte, že Josef Štolba založil v Nechanicích veřejnou knihovnu, která od roku 1893 nesla jeho jméno? V roce 1919 byla knihovna přejmenována, ale od roku 2008 se opět jmenuje Štolbova městská knihovna Nechanice. Viz web knihovny zde.

Víte, že Josef Štolba napsal libreto ke komické opeře Antonína Dvořáka „Tvrdé palice“? K prohlédnutí zde.

Víte, že Josef Štolba nechal v Pardubicích postavit dům ve Smilově ulici čp. 307 podle návrhu architekta Bóži Dvořáka? Tento dům má na štítech malby historických postav Diviše Bořka z Miletínka a Viléma z Pernštejna. Návrh těchto maleb vytvořil Štolbův přítel malíř Mikoláš Aleš.

Se narodil v Dobrušce v rodině sedláře Antonína Matěje Šuberta jako poslední z devíti dětí. Otec pocházel z Jaroměře, po úrazu nemohl vykonávat sedlářské řemeslo, a tak pracoval jako skladník v tabákové továrně. Maminka pocházela ze starého lesnického rodu. I když rodina neměla mnoho peněz, dala nadaného syna na studia do Hradce Králové. F. A. Šubert byl ubytován v Hradci Králové v tehdy nově postaveném Borromeu (1860) ve Špitálské ulici. Byli zde ubytováni studenti kněžského semináře a chudší studenti gymnázia. Gymnázium v Hradci Králové absolvoval Šubert v roce 1868. Následné studium klasické filologie na pražské univerzitě z finančních důvodů nedokončil. Pracoval jako novinář ve staročeském deníku Pokrok a byl také tajemníkem Českého klubu staročeské strany.

Stal se členem výboru Sboru pro zřízení Národního divadla. Po požáru Národního divadla a nové výstavbě působil od roku 1883 jako jeho ředitel. Šubert představoval klíčovou osobu v dějinách Národního divadla. Prosazoval v repertoáru původní českou tvorbu, nezapomínal ale ani na klasickou a soudobou světovou tvorbu. Postupně budoval i operu Národního divadla, zval zahraniční umělce a celé divadelní soubory. Uvedl všechny Smetanovy opery nebo Čajkovského Eugena Oněgina (1888, 1. premiéra mimo Rusko) a Pikovou dámu (1892). Zároveň se snažil představit Národní divadlo v cizině. Prosadil vystoupení Národního divadla na Mezinárodní hudební a divadelní výstavě ve Vídni 1892, kde byla uvedena Smetanova Prodaná nevěsta a Dvořákova opera Dimitrij. Vystoupení Národního divadla mělo ve Vídni velký úspěch a pomohlo získat sebevědomí pro původní českou tvorbu a vědomí, že není nutné se opírat o cizí vzory, ale je možné tvořit vlastní autentickou českou kulturu.

Šubert hledal i cesty k získání mimopražského publika organizováním divadelních vlaků. Pro návštěvníky z určitého města byl vypraven zvláštní vlak a v Praze připraven nocleh po večerním programu v divadle. Nabídka divadelních vlaků brzy zmobilizovala celou zem pro návštěvu „zlaté kapličky“. Např. v roce 1884 tvořily příjmy z divadelních vlaků čtvrtinu všech příjmů z volného prodeje. Šubert zavedl odpolední představení za snížené, tzv. lidové vstupné, a umožnil méně majetným vrstvám přístup do Národního divadla. Rovněž pořádal vyhrazená představení pro dělnictvo. Zavedl podpůrný sirotčí, vdovský a penzijní fond Národního divadla a na samém konci svého působení prosadil prodloužení placených divadelních prázdnin na dobu čtyř týdnů.

Sám F. A. Šubert byl dramatikem. Napsal historické drama Jan Výrava, hru o selské rebelii na Opočensku z konce 18. století. Hra dosáhla úspěchu díky efektním davovým scénám a realisticky pojatým postavám vzbouřenců. Je dostupná online v Digitální knihovně Královéhradeckého kraje zde. Napsal i sociální drama Drama čtyř chudých stěn, rovněž dostupné online zde. A posledním dramatem byla hra Žně určená pro herecké umění herce Jindřicha Mošny. Opět si ji můžete přečíst v digitální podobě zde.

Šubert spolu s dramaturgem Ladislavem Stroupežnickým prosadili v Národním divadle umělecký realismus. V důsledku sporů s novou generací umělců i s novou správou divadla rezignoval Šubert na svou funkci v roce 1900. Poté působil jako ředitel České grafické unie. V letech 1906–1908 řídil Městské divadlo na Královských Vinohradech, nově vzniklé druhé české pražské divadlo. V letech 1883–1899 redigoval populárně-vědné publikace v Ottově nakladatelství a účastnil se příprav zemské Jubilejní výstavy v Praze (1891), na níž prosadil divadelní expozici. Patřil k iniciátorům pražské Národopisné výstavy českoslovanské v roce 1895.

Zajímavé jsou Šubertovy odborné práce o divadle. Teatrology velice ceněné jsou obsáhlé „Dějiny Národního divadla v Praze 1883–1900“. Tato publikace je zajímavým dobovým dokladem o Národním divadle. Obsahuje například seznamy hereckých gáží a honorářů, výdaje účtů řemeslníků, důkladný a pečlivý program her, oper i dalších představení od listopadu 1883 až do června 1900. K objednání zde.

Šubert napsal medailonky významných českých herců, např. Františka Kolára – dostupné online zde; Karla Šimanovského – rovněž dostupné v digitální podobě zde; a Jindřicha Mošny – rovněž dostupné v Digitální knihovně Královéhradeckého kraje zde. Divadelní vzpomínky a zahraniční cesty vylíčil v knize „Moje divadelní toulky“ (1902, 2 svazky). V roce 1898 napsal Šubert biografii o dramatikovi V. K. Klicperovi.

František Adolf Šubert se nikdy neoženil, ale podporoval své sestry a jejich děti. V době, kdy psal paměti „U nás v Dobrušce“ (1900), žil spolu v jedné domácnosti se sestrou Marií, vdovou po Josefu Wenigovi, a jejími syny Adolfem a Josefem. Spolu s nimi žili v jedné domácnosti ještě Vojtěch a Márinka Horákovi, osiřelé děti sestry Anny. Staral se i o svou maminku, kterou si vzal k sobě do Prahy. Synovec Vojtěch Horák se stal skladatelem a kapelníkem; Adolf Wenig učitelem a spisovatelem, napsal libreto k Dvořákově opeře Čert a Káča; a Josef Wenig byl malířem a ilustrátorem. Jan Wenig, spisovatel a prasynovec F. A. Šuberta, zařadil svého prastrýčka do vyprávění o Národním divadle a slavných umělcích, kteří navštívili Prahu v knize „Byli v Praze“ (1962).

František Adolf Šubert zemřel 8. září 1915 v Praze během 1. světové války. On a jeho rodina jsou pohřbeni v Praze na Olšanském hřbitově.

Doporučujeme z fondu:

• ŠUBERT, František Adolf. Moje divadelní toulky. Praha, 1902. K objednání zde.
• Mnohé Šubertovy divadelní hry, vzpomínkové knihy na divadlo i na Dobrušku má naše knihovna k dispozici nejen v tištěné podobě, ale také v digitální, prostřednictvím Digitální knihovny Královéhradeckého kraje zde.
• WENIG, Jan. Byli v Praze. Praha, 1962. K objednání zde.

Víte, že se v Dobrušce každým rokem koná v dubnu přehlídka amatérských divadelních souborů „Šubertova Dobruška“? Více zde.

Víte, že rodný dům Františka Adolfa Šuberta je v Dobrušce v Kostelní ulici čp. 8? Je zde také Šubertova pamětní deska. Více se dočtete zde.

Víte, že byl F. A. Šubert redaktorem prvních šesti dílů monumentálního souboru nakladatelství Jana Otty Čechy, díla českých spisovatelů představujících ve čtrnácti svazcích jednotlivé kraje země? Ve fondu máme vydání z roku 1900, k objednání zde; a rovněž reprint z roku 2000, k objednání zde.

Se narodil v Hronově jako čtvrtý z devíti dětí v pekařské rodině. Jirásek studoval nižší gymnázium v Broumově a pokračoval na gymnáziu v Hradci Králové, kde v roce 1871 maturoval. Na pražské univerzitě vystudoval historii. Původně chtěl studovat malířskou akademii, ale z finančních důvodů se nakonec rozhodl pro historii. Studium trvalo pouze tři roky, protože se na studiích musel živit sám. V roce 1874 ukončil univerzitní studia dějepisu a zeměpisu na Filozofické fakultě Karlo-Ferdinandovy v Praze a nastoupil jako suplent na gymnáziu v Litomyšli. V roce 1879 se oženil s Marií Podhájskou, která pocházela z Litomyšle. Manželé Jiráskovi měli šest dcer a jednoho syna. V roce 1888 získal Alois Jirásek místo na gymnáziu v Praze v Žitné ulici. Přátelil se s Josefem Václavem Sládkem, Karlem Václavem Raisem a Zikmundem Winterem, s básníky Josefem Svatoplukem Macharem a Jaroslavem Kvapilem, s lékařem Josefem Thomayerem nebo sochařem Josefem Václavem Myslbekem. Už na studiích v Praze se spřátelil s malířem Mikolášem Alšem.

Jirásek psal převážně historickou prózu, povídky a zejména romány a románové kroniky. Byla mu vytýkána přílišná popisnost a vnějškovost, popisný až fotografický realismus. Skutečnost, kterou popisoval, viděl očima malíře. Jeho dobrým přítelem byl spisovatel a historik Zikmund Winter, jehož historická próza je úplně odlišná – úryvkovitá a stručná. Jiráskovy romány jsou naproti tomu rozsáhlé, ale v době, kdy nebyla jiná média než kniha, byly velice čtivé a oblíbené. Pokud chtěl Jirásek psát historický text, všechna fakta si předem prostudoval v archivech a pramenech. Zajímavé úvahy nad tvorbou Aloise Jiráska v minulosti a dnes jsou ve sborníku Alois Jirásek dnes: sborník přednášek z literárně vědního semináře konaného 24.–26. května 1996 v Hronově, k objednání zde.
Ve svém obsáhlém díle ztvárnil Alois Jirásek nejvýznamnější epochy českých dějin. Zaměřil se na dobu husitskou (Mezi proudy, Proti všem, Bratrstvo), pobělohorskou (Temno, Skály) a národního obrození (F. L. Věk, Filozofská historie). Rodnému Hronovu věnoval čtyřdílnou kroniku U nás. Pro mládež napsal velice oblíbené „Staré pověsti české“ (1894), které vycházejí ještě i dnes.

Po návratu do Prahy v roce 1888 začal psát divadelní hry. Jako student býval ochotníkem v Hronově i v Praze. Napsal dvanáct celovečerních her. Začínal hrami ze současnosti, Vojnarka (1890) a Otec (1894), první historická hra byla veselohra Kolébka (1891). V roce 1898 měla premiéru hra Emigrant. Předlohou této hry byla Jiráskova povídka Sousedé. Hra měla velký úspěch a získala i ocenění. Hlavním hrdinou hry je evangelík Jan Pešek z Police nad Metují, který po perzekuci místními katolickými mnichy odešel do emigrace. Po čtrnácti letech se v roce 1741 vrací Pešek domů. Vrací se ale s pruským vojskem, které obsadilo Slezsko a vtrhlo i do Čech. Pešek je odmítnut svou rodinou, protože život lidí jeho obce je už po letech jinde. Rodině a obci je bližší národně cítící katolický kněz Bonaventura Pitr. Tato postava byla reálnou osobností, Josef Bonaventura Pitr byl benediktinský kněz, archivář a historik působící na Broumovsku. Pešek je vnímán lidmi jako vetřelec, protože přišel s pruskými vojáky, kteří chytají a verbují mladíky do vojska. Pešek nakonec zachrání snoubence své dcery, kterého naverbuje pruské vojsko a uprchne s ním za hranice. Z historických dramat byla oblíbená dramata Jan Hus, Jan Žižka a Jan Roháč, dále také veselohra M. D. Rettigová.

V roce 1905 měla v Národním divadle premiéru pohádková hra a báchorka Lucerna. Režisér a spisovatel Jaroslav Kvapil ve svých vzpomínkách píše, že původně ji Jirásek přinesl do divadla bez titulu a dlouho se radil, jak hru nazvat, Kvapil navrhl název „Lucerna“, další návrh byl „Naše lípa“. Lucerna měla už po premiéře takový úspěch, že za tři roky měla v Národním divadle 50 repríz. Námět převzal Jirásek z kronik na Litomyšlsku, kde bývala povinnost svítit panstvu. V Lucerně autor vyjádřil svůj vztah k rodnému kraji, krásné přírodě plné potoků, řek a rybníků, kde v lidových pohádkách a pověstech sídlí vodníci. Z Lucerny se stala lidová slavnostní hra, touto hrou se otevírala mnohá nová divadla nebo sokolovny, slavila výročí měst a významná životní výročí. Také otevření nového divadla v Hronově – Jiráskova divadla – bylo zahájeno 28. října 1930 právě Lucernou. Za německé okupace byla hra zakázána.
Texty Jiráskových her se rychle dostaly na program všech divadel profesionálních a zejména i ochotnických. Jiráskovy hry tak ovlivnily české divadlo a po dlouhou dobu se staly jeho kmenovým repertoárem.

Značný politický význam mělo Jiráskovo dvojí veřejné vystoupení během první světové války. V květnu 1917 podepsal jako první Jaroslavem Kvapilem koncipovaný manifest českých spisovatelů, který způsobil obrat v české politice a 13. dubna 1918 přečetl na slavnostním shromáždění v Obecním domě v Praze národní přísahu. Po vzniku Československa dostával různé pocty, stal se senátorem Národního shromáždění a zúčastňoval se významných akcí. Byly po něm pojmenovány turistické stezky, dokonce i rodný kraj nese jeho jméno.

Byl navržen na Nobelovu cenu za literaturu. V roce 1921 vážně onemocněl a choroba ho trápila až do smrti. Zemřel v Praze 12. března 1930. Pohřben byl v rodném Hronově.

Doporučujeme z fondu:

• Sborník společnosti Aloise Jiráska. Praha, 1995–2001. K objednání zde.
• JIRÁSEK, Alois – BAŤHA, František. Dopisy: 1871–1927. Praha, 1965. K objednání zde.
• Sbírku věnovanou osobnosti a dílu A. Jiráska. Více zde.
• EKRT, Boris – ŠVANDA, Richard. Bejvávalo… aneb Hronov za našich pradědečků a prababiček. Hronov, 2019-. K objednání zde.
• ČERNÝ, František. Kapitoly z dějin českého divadla. Praha, 2000. K objednání zde.

Víte, že Alois Jirásek při svých gymnaziálních studií bydlel v Hradci Králové v domě čp. 132 na Velkém náměstí? Je zde pamětní Jiráskova deska, k prohlédnutí zde. Jirásek vzpomíná na Hradec Králové v knize Z mých pamětí, dostupné online zde.

Víte, že v roce 1918 byl v Hradci Králové důstojnický park u soutoku přejmenován na Jiráskovy sady? U hlavní vstupní brány byl v roce 1922 postaven pomník Aloise Jiráska na náklady Svazu československého důstojnictva. K prohlédnutí zde.

Víte, že na počest Aloise Jiráska byl založen festival českého amatérského divadla v Hronově „Jiráskův Hronov“? První ročník se pořádal v srpnu roku 1931 při příležitosti Jiráskových nedožitých 80. narozenin. Festival založil Max Lederer, ochotník, prozaik a aktivista českožidovského hnutí. Jirásků Hronov je nejstarší přehlídkou ochotnického divadla v Evropě. Do roku 1951 se vždy odehrála alespoň jedna inscenace, provoz festivalu nepřerušila ani druhá světová válka. Od roku 1991 se přehlídky účastní i zahraniční soubory. Knihovna má ve fondu zpravodaj a věstník festivalu, který byl vydáván už od prvních ročníků.

Víte, že rodný domek A. Jiráska, který postavil koncem 17. století jeho děd, odkoupila v roce 1926 obec Hronov a zřídila v něm později muzeum? Rodiče A. Jiráska v domě nemohli dožít, protože se v sedmdesátých letech 19. století zadlužili a chalupa byla prodána v dražbě. Muzeum Aloise Jiráska zde stále je. Více zde.

Se narodil v Praze ve známé podnikatelské a intelektuálské rodině. Dědeček z matčiny strany Hugo Vavrečka působil mj. jako diplomat nebo ministr v poslední prvorepublikové vládě. Dědeček z otcovy strany Ing. Václav Havel postavil palác Lucernu. Strýc Miloš Havel se podílel na zrodu Barrandovských filmových ateliérů.

Vystudoval internátní školu v Poděbradech, avšak kvůli svému původu nemohl dále studovat podle vlastní volby. Proto v roce 1951 nastoupil jako chemický laborant, v letech 1957–59 se účastnil základní vojenské služby a následně pracoval jako jevištní technik v divadle ABC. V letech 1960-68 působil jako dramaturg a asistent režie v Divadle Na zábradlí. Vysokou školu – DAMU, obor dramaturgie – vystudoval dálkově v roce 1966. V roce 1974 pracoval několik měsíců v trutnovském pivovaru jako dělník.

Václav Havel se aktivně účastnil politického života a odporu proti komunistické totalitní moci. S prvním veřejným kritickým projevem vystoupil v červnu 1967 na 4. sjezdu československých spisovatelů spolu s Ludvíkem Vaculíkem, Milanem Kunderou, Pavlem Kohoutem a Ivanem Klímou. Trestní stíhání skupiny Plastic People of the Universe v roce 1976 vedlo ke vzniku občanské iniciativy Charty 77, jejímiž prvními mluvčími byli kromě Havla Jan Patočka a Jiří Hájek. V roce 1978 se podílel na založení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných.

Díky svým postojům proti totalitnímu režimu se několikrát ocitl ve vězení. Nejprve po zveřejnění Charty 77 strávil několik měsíců ve vazbě, druhé vězení (oficiálně za podvracení republiky) bylo nejdelší (1979–1983). Během tohoto období začal psát dopisy své ženě, které následně vyšly jako Dopisy Olze, k objednání zde. A naposledy ve vězení pobýval ještě v roce 1989 po účasti na protestech k výročí sebeupálení Jana Palacha.

Završením sametové revoluce v roce 1989 bylo zvolení Václava Havla prezidentem. Funkci prezidenta zastával i v samostatné ČR během dvou funkčních období v letech 1993–2003. Zemřel 18. prosince 2011 na svém oblíbeném Hrádečku u Trutnova.

Václav Havel je známý jako autor absurdních divadelních her, díky kterým pronikl na světovou uměleckou scénu. První významnou hrou byla Zahradní slavnost, kterou uvedl v roce 1963. Klíčovými tématy jeho her jsou problémy moci, byrokracie či jazyka. V některých hrách bychom našli autobiografické prvky. Jde zejm. o hry Audience, Vernisáž (obě 1975) a Protest (1978). V dramatu Pokoušení (1985) zpracoval faustovské téma a v roce 1999 se zúčastnil první čtené zkoušky této hry v Klicperově divadle. O rok později spolu s manželkou Dagmar dorazil i na představení. Jednou z posledních her je drama Odcházení (2007), které se dočkalo i filmového zpracování.

• EMMERT, František. Václav Havel 1936-2011. Brno, 2012. K objednání zde.
• HAVEL, Václav. Hry. Soubor her z let 1963-1988. Praha, 1991. K objednání zde.
• Přijel pan prezident: východní Čechy 27. 1. 1990. Hradec Králové, 1990. K objednání zde.

Víte, že školám nabízíme lekci informačního vzdělávání nejen s tematikou života a díla Václava Havla, ale rovněž se v ní věnujeme událostem spjatým se sametovou revolucí a odporem proti komunismu? Více informací a objednávky zde.

Víte, že Václav Havel psal poezii ve formě typogramů? Jde o formu experimentální, vizuální poezie, grafické básně. Viz HAVEL, Václav. Básně: Antikódy. Praha, 1999. K objednání zde.

Víte, že umělý jazyk ptydepe, který použil v divadelní hře Vyrozumění, vymyslel jeho bratr Ivan? Havel chtěl ukázat dobovou absurditu, vytváření různých systémů, které mají sloužit a přitom zotročují. Slovo se přeneslo do běžného jazyka pro laikovi nesrozumitelné úřednické, či politické bezobsažné řeči. Hru si můžete objednat zde.

Víte, že brzy po vzniku svobodného Československa navštívil nový prezident i Hradec Králové? Účastnil se mše v katedrále sv. Ducha při příležitosti uvedení biskupa Karla Otčenáška do služby, na Žižkově (dnes Velkém) náměstí promluvil k davu, dal si oběd v pivovaru a svou návštěvu města zakončil v Klicperově divadle.

Se narodil v Libčanech u Hradce Králové v rodině loutkáře a kejklíře Jana Kopeckého. Otec Jan Kopecký (nar. asi 1744 – zemřel asi po r. 1808) byl jeden z prvních loutkářů české národnosti. Od 17. století začaly české země navštěvovat anglické, italské, německé i nizozemské kočovné divadelní společnosti, které mimo představení s živými herci hrály i představení s marionetami. Ve druhé polovině 18. století začali v Čechách působit samostatní loutkáři české národnosti. Je doloženo, že v roce 1779 žádal Jan Kopecký v Praze o povolení loutkových her. Jan Kopecký pocházel z Nového Města pražského, jeho otec a bratři byli vojáci. Později se usadil v jižních Čechách, na Prácheňsku v obci Lažany koupil domek.

Jeho syn Matěj Kopecký se oženil s dcerou kramáře Rozálií Holzäpfelovou a usadil se v Miroticích v jižních Čechách. Manželé bydleli u rodičů nevěsty. V roce 1798 byl Matěj Kopecký odveden na vojnu a bojoval v napoleonských válkách. Po návratu z vojny (1809) se živil hodinářstvím, kramářstvím nebo obchodem s velbloudí srstí. Měl patnáct dětí, ale dospělosti se dožilo pouze šest. Až od roku 1826, v 45 letech, se živil výhradně provozováním loutkových her, i když o povolení žádal již dříve. Opakovaně žádal také o koncesi pro své syny. V loutkářství pokračovali i čtyři jeho synové Jan (1804–1852), Josef (1807–1856), Václav (1815–1871) a Antonín (1821–1885). Kopecký působil zejména v jižních Čechách na Blatensku a v Miroticích. Ke konci života žil u tchána svého nejmladšího syna v Kolodějích nad Lužnicí, kde také 3. 7. 1847 zemřel. Pohřben je v Týně nad Vltavou.

Matěj Kopecký si loutkářské hry s největší pravděpodobností sám nepsal, spíše je přejímal a pravděpodobně upravoval. Nejsou doloženy žádné jeho písemné záznamy, ani rukopisy, ani tisky. Syn Matěje Kopeckého, Václav, sepsal podle paměti texty her, které hrál spolu s otcem. Texty vydalo ve dvou dílech v letech 1862–1863 nakladatelství J. R. Vilímek v Praze. Vilímkovi redaktoři ale texty bez vědomí autora pozměnili, seškrtali, zkrátili a vytvořili mnohdy úplně jiné hry nebo spíše parodie. Rukopisy Václava Kopeckého se bohužel nezachovaly.

Skoro až do poloviny 20. století vznikla mylná představa, že Matěj Kopecký byl opravdu autorem některých her, které vydalo nakladatelství Vilímek. Matěj Kopecký se stal legendou, protože hrál výhradně česky, popularitu získal také díky Mikoláši Alšovi, který pocházel z Mirotic a znal Kopeckého z vyprávění svého kmotra řezbáře Mikoláše Sichrovského. Mikoláš Aleš vytvořil podobiznu Matěje Kopeckého, která je velice oblíbená a stala se také trochu legendou, protože Aleš Kopeckého osobně nemohl znát a předlohou mu byla fantazie a vyprávění kmotra Sichrovského.

Repertoár loutkových her loutkářů většinou tvořily původně hry převzaté od zahraničních autorů např. o Faustovi, Jenovefě nebo Donu Juanovi. Od začátku 19. století se rozšířil i o adaptace her českého činoherního divadla, zejména o rytířské, historické a vlastenecké hry, např. hry upravené hry od J. N. Štěpánka, V. K. Klicpery nebo J. K. Tyla. Původní loutkové hry psal Prokop Konůpek (1785–1828), učitel z Olešné u Rakovníka. Napsal jednu z nejoblíbenějších loutkových her Posvícení v Hudlicích, také hry Pan Franc ze zámku, Mluvárna nebo Strejček Škrhola. Úplné kritické vydání loutkových her 1. poloviny 19. století vydal v letech 1952 a 1959 Jaroslav Bartoš, k objednání zde a zde.

Loutkáři jako Matěj Kopecký a i další rodiny českých kočovných loutkářů (např. rod Maisnerů, Finků, Dubských) reprezentovali do 1. poloviny 19. století specifickou a mnohdy jedinou podobu českého divadla na venkově. Proto je jim připisována role národních buditelů, i když o své úloze „buditelů“ spíše nevěděli. Svá představení hráli v češtině, protože to byl jediný jazyk, kterému venkovské obecenstvo rozumělo. Matěj Kopecký a jiní loutkáři zřejmě neměli přímé kontakty s osobnostmi české kultury, která žila ve větších městech.

Linie rodu od Matějova syna Jana Kopeckého (1804–1852) se věnuje loutkářství dodnes.
V našem regionu působil Matěj Kopecký zvaný „Máťa“ (4. 11. 1923 – 15. 3. 2001), který pocházel z šesté generace Kopeckých. Do roku 1946 byl loutkohercem v rodinném kočovném divadle svého otce Matěje Kopeckého (1893–1946) a v letech 1946-1959 provozoval vlastní rodinné kočovné divadlo. Od roku 1960 působil v Hradci Králové v divadle Drak. Zde vytvořil významné role, kde propojil lidové loutkářství s moderním pojetím loutkového divadla, zejména v inscenacích Faust (1971) a Enšpígl (1974, režie Josef Krofta).

V tradici pokračoval také syn Matěj Kopecký (29. 12. 1953 – 13. 6. 2020), který byl dlouholetým členem souboru Naivního divadla v Liberci a v devadesátých letech založil rodinné „Divadlo Matěje Kopeckého Praha“. Jeho dva synové Matěj a Jakub v rodinné tradici pokračují. Syn Matěj působí jako loutkoherec v Divadle Spejbla a Hurvínka, Jakub je scénografem.

Sestra Matěje Kopeckého Anna (*1952 Vrchlabí) vystudovala DAMU, působila v Naivním divadle v Liberci a od roku 1981 spolu s manželem Rostislavem Novákem provozuje loutkové divadlo „Malé divadélko Praha“. Její syn Rostislav založil soubor „La Putyka“, který se věnuje žánru nový cirkus a sídlí v prostoru „Jatka 78“. V divadle působí nejen syn Vít Novák, ale také již vnuk Matyáš.

Doporučujeme z fondu:

• TOMAN, Jan. Matěj Kopecký a jeho rod. České Budějovice, 1960. K objednání zde.
• BLÜMLOVÁ, Dagmar – BLÜML, Josef. Matěj Kopecký 1775-1847. Týn nad Vltavou, 2017. K objednání zde.
• DVOŘÁK, Jan. Matěj, Máťa, Matýsek aneb Šestá generace rodu Kopeckých. Hradec Králové, 2005. K objednání zde.
• BARTOŠ, Jaroslav. Loutkářská kronika: kapitoly z dějin loutkářství v českých zemích. Praha, 1963. K objednání zde.
• Cesta Matěje Kopeckého z jednoho konce mostu na druhý je název 685. schůzky zvukové podoby Toulek českou minulostí, která se věnuje Matěji Kopeckému a jeho rodině. Poslechnout a přečíst si ji můžete na webu Českého rozhlasu zde. K vypůjčení na CD je rovněž ve fondu knihovny zde.

Víte, že základní rysy Matěje Kopeckého jsou spolehlivě úředně popsány v jeho Reise-Passu, vydaném konskripčním úřadem v Miroticích 16. března 1811? „…zachovalý muž, 43 roků stár, střední postavy, podlouhlého obličeje, černých vlasů a černých očí.“ Dočtete se v titulu: VEJRYCHOVÁ-SOLAROVÁ, Božena. Loutky Matěje Kopeckého. Praha, 1974, s. 18. K objednání zde.

Víte, že je v Miroticích památník Mikoláše Alše a Matěje Kopeckého? Více zde.

Víte, že první česká tištěná loutkářská hra je Kurando a Špandolino? Byla vydána roku 1860 v Hradci Králové nákladem Jana Bureše a tiskem u Ladislava Pospíšila. Hra byla součástí sbírky „Humoristický kratochvilník, sbírka veselých světských písní, anekdot, veseloher a j.“ Nejedná se však o původní hru, ale o parodii na loutkářskou hru Prokopa Konopáska Strejček a Škrhola.

Víte, že k nejcennějším exponátům Muzea české loutky a cirkusu v Prachaticích, detašovaném pracovišti Národního muzea, patří soubor loutek a také opona Arnoštky Kopecké, vnučky legendárního Matěje Kopeckého? Loutkářka Arnoštka Kopecká je v roce 1911 kvůli tíživé finanční situaci prodala Svazu přátel loutkového divadla, který vše později věnoval Národnímu muzeu.

Víte, že časopis Loutkář je nejstarší loutkářský profesní časopis na světě? S pauzou během válečných let vychází od roku 1912 dodnes.

Víte, že ke slavnostnímu odhalení pomníku Matěje Kopeckého došlo v roce 1947 a že se jmenuje „Plačící Kašpárek s protrženým bubnem“? Zhotovil jej sochaře Jan Jiříkovský u příležitosti 100. výročí úmrtí loutkáře Matěje Kopeckého. Pomník je umístěn v Kolodějích nad Lužnicí. Více o pomníku zde.

Se narodil v Úsobí u Havlíčkova Brodu. Vztah k loutkovému divadlu měl už od dětství, neboť působil v sokolské loutkové scéně v Německém Brodě (1938–39). V roce 1945 maturoval na reálném gymnáziu a v letech 1945–49 studoval na Střední odborné škole pro umělecký průmysl v Jablonci nad Nisou obor rytec a cizelér. V letech 1951–1965 působil jako loutkoherec, výtvarník a režisér v Divadle Spejbla a Hurvínka v Praze, kde byl členem tvůrčí skupiny Salamandr.

V letech 1964–1981 působil v divadle Drak, nejdříve jako ředitel, později jako umělecký šéf a dramaturg. Divadlo Drak bylo založeno v Hradci Králové v roce 1958 pod názvem Východočeské loutkové divadlo. Jan Dvořák je autorem nového názvu divadla Drak, k jehož přejmenování došlo v roce 1968. Jde původně o akronym (divadlo rozmanitosti, atrakcí a komedie). Jan Dvořák rovněž výrazně pozměnil dramaturgický profil divadla. Usiloval o posílení divadelnosti všech složek inscenace. Snažil se zejména neverbálními prostředky posílit komediální hravost a antiiluzívní vyznění. Chtěl oživit a očistit tradice lidového divadla. Zasloužil se o řadu československých i mezinárodních úspěchů divadla. Např. v roce 1965 vznikla v Draku přelomová inscenace Pohádky z kufru, kterou režíroval Miroslav Vidman. Tato inscenace se stala na světovém festivalu UNIMA v r. 1966 senzací. Jan Dvořák přivedl do divadla řadu osobností – Josefa Kroftu, Petra Matáska nebo Jiřího Vyšohlída. V letech 1954–1995 působil jako pedagog na DAMU.
V divadle Drak režíroval hry Posvícení v Hudlicích (1966), Skleněná panna (M. Kubátová, 1971), Johanes doktor Faust (J. V. Dvořák – J. A. Novotný, 1972). Pro čs. televizi vytvořil loutkové filmy podle tradičních loutkových her (Herkules, 1969; Pan Franc ze zámku, 1969; Loupežníci na chlumu, 1969).

Synové Jana V. Dvořáka se také věnují divadlu. Tomáš Dvořák (*1956) je režisérem a uměleckým šéfem loutkového Divadla ALFA v Plzni a Jan J. Dvořák (*1952) se stal režisérem Divadla Jesličky v Hradci Králové.

Jan V. Dvořák byl spolupracovníkem časopisu Čs. loutkář, ilustrátorem her a hříček, od 50. do 90. let instruktor, lektor, porotce a pedagog lidových konzervatoří a kurzů na mnoha školách, institutech a v divadlech mnoha zemí. Napsal publikaci Herectví s loutkou, k objednání zde. O Matěji Kopeckém (1923–2001), který pocházel ze starého loutkářského rodu a byl loutkohercem v divadle Drak, napsal Jan V. Dvořák knihu Matěj, Máťa, Matýsek, aneb, Šestá generace rodu Kopeckých, k objednání zde.

Doporučujeme z fondu:

• MAREČEK, Petr. Loutkář na penzi, to zní hrdě, říká doživotní optimista: loutkář a bývalý ředitel Divadla Drak Jan Dvořák slaví osmdesátiny. In Mladá fronta Dnes – Hradecký kraj 2005, roč. 16, č. 189 (13. 8. 2005), s. 3. K objednání zde.
• MAREČEK, Petr. Odešel patron loutkářů Jan Dvořák: loutkoherec, pedagog, režisér a bývalý ředitel hradeckého divadla Drak v pondělí zemřel. In Mladá fronta Dnes – Hradecký kraj 2006, roč. 17, č. 15 (18. 1. 2006), s. 9. K objednání zde.
• GREGAR, Alexandr. Smutná zpráva: Jan Dvořák *14. 8. 1925 + 16. 1. 2006. In Divadelní hromada 2006, č. 46, s. 54–55. K objednání zde.
• Tisíc příběhů – Když jsem vandroval, muzika hrála… připravila Lenka Jaklová a Jan Dvořák zavzpomínal na svůj pestrý komediantský život. Natočeno v roce 2003, v témže roce vydal Klub přátel Divadla Jesličky. Pořad měl premiéru na Českém rozhlasu v roce 2012 v rámci cyklu „Tisíc příběhů“ (vysílání 17. 10. – 21. 11. 2012). Lze přehrát zde.

Pocházel z Uherského Hradiště, absolvoval studium režie na Loutkářské katedře DAMU v Praze (1966). Působil v Malém divadle v Českých Budějovicích (1968–71), kde se seznámil se svou ženou Janou, později rozhlasovou režisérkou a publicistkou. Od roku 1971 působil v divadle Drak Hradec Králové jako umělecký šéf a režisér. V letech 1976–79 také režíroval v Divadle Spejbla a Hurvínka v Praze. V letech 1980–84 stál u zrodu Studia Besedy v Hradci Králové, kde režíroval a spolupracoval s Miroslavem Krobotem a Janem Grossmanem.

Od roku 1991 byl pedagogem a vedoucím Katedry alternativního a loutkového divadla v roce 1994 získal profesuru. Za koncepci a realizaci projektu Katedry alternativního a loutkového divadla DAMU obdržel v roce 1991 jako historicky první laureát cenu UNIMA. V letech 1993–98 byl i proděkanem DAMU pro zahraniční záležitosti. Pedagogicky působil také ve Francii a Norsku. Roku 1993 založil v Hradci Králové Mezinárodní institut figurativního divadla. Podílel se na budování komorní scény studio Amátka v Hradci Králové. V r. 2010 se stal náměstkem primátora města Hradce Králové pro kulturu, sport a cestovní ruch. V březnu 2013 mu Herecká asociace udělila Cenu Thálie 2012 za dlouholeté mistrovství v oboru loutkové divadlo. Stal se tak historicky prvním laureátem této ceny (spolu s Divadlem Spejbla a Hurvínka), neboť v této kategorii byla udělena vůbec poprvé.
Zemřel v Hradci Králové 18. 3. 2015.

Divadlo Drak zažilo nejslavnější éru právě v období, kdy Josef Krofta působil jako režisér a umělecký šéf divadla. Josef Krofta spolupracoval s výborným scénografem Draku Petrem Matáskem a hudebníkem a hercem Jiřím Vyšohlídem. Tyto tři osobnosti vytvořily tzv. styl Draku – jsou to nepřeberné variace na téma loutka a herec. V novém řešení jevištního prostoru, ve kterém se herec a loutka v nejrůznějších vzájemných vztazích a významech setkávají jako spoluhráči. Využívá se jevištní obrazivost, divadelní metafora, která je sdělovaná i světlem a zvukem, nechybí divadelní nápaditost a strhující, přesně načasovaný rytmus celku. Kroftovy inscenace byly doslova zjevením a oslovily koncem 70. let a v 80. letech západní svět, protože nebyly komerční ani nasládlé, byly pro děti i dospělé. Pro východní blok byly představení inspirující a působily proti akademismu, šedi a zakonzervovanému stylu loutkových představení.

Mezi nejvýznačnější Kroftovy inscenace patří Enšpígl (1974), Popelka (1975), Šípková Růženka (1977, hostování v USA), Unikum – dnes naposled! (1979), Zlatovláska (1981), Píseň života (1985), Prodaná nevěsta (1986), Královna Dagmar (1988) nebo Pinokio (1992). V rámci Mezinárodního institutu figurativního divadla vznikly úspěšné projekty a představení Babylonská věž (1993), Woyzeck (1998), Orfeus v podsvětí (1994), don Quixote (1995), Korálky z Polárky (1996), Mor na ty vaše rody (2001).
V díle Josefa Krofty pokračují i jeho děti. Syn Jakub Krofta rovněž studoval na DAMU a později s otcem spolupracoval např. na inscenaci cirkusového muzikálu Pinokio. Dcera Jana Bačová-Kroftová je sochařka a scénografka, mj. obdržela ocenění za scénografii ve hře Medardo a Pamela (Divadlo Drak 2003).

• KLÍMA, Miloslav. Josef Krofta: inscenační dílo. Praha, 2003. K objednání zde.
• JAKLOVÁ, Lenka – MALÍKOVÁ, Nina – KLÍMA, Miroslav – KROFTA, Josef – ZÁKOSTELECKÝ, Marek. Příběh loutky na Hradecku = Story of puppets in the Hradecko region. Hradec Králové, 2017. K objednání zde.
• MAREČEK, Petr. “Divadlu jsem dodal následníka”: režisér Josef Krofta se loučí s Divadlem Drak a vzpomíná na svůj příchod do Hradce Králové i na kolegy. In Mladá fronta Dnes – Královéhradecké vydání 2010, roč. 21, č. 1 (2. 1. 2010), s. B/5. K objednání zde.
• MAREČEK, Petr. Zemřel režisér Josef Krofta, divadelník světového formátu. In Mladá fronta Dnes – Královéhradecké vydání 2015, roč. 26, č. 66 (19. 3. 2015), s. B3. K objednání zde.

Jakub Krofta se narodil v Českých Budějovicích. Vystudoval obor režie – dramaturgie na Katedře alternativního a loutkového divadla Divadelní fakulty AMU v Praze, kde v roce 1994 úspěšně absolvoval. Jako režisér se uplatňoval již během studií a to zejména tím, že spolupracoval s Českým rozhlasem v Praze na tvorbě pořadů pro děti a mládež. Vedle režijní spolupráce s Českým rozhlasem Jakub Krofta absolvoval v rámci studia několik zahraničních stáží, které měly později vliv na jeho tvorbu v rámci Mezinárodního institutu figurálního divadla. Navštívil např. Královskou akademii dramatického umění ve Stockholmu, Mezinárodní institut loutkového divadla v Charleville-Méziéres, The Nottingham Trent University nebo International Center for Puppetry Arts v Atlantě.

Prvním mezinárodním úspěchem Jakuba Krofty, na kterém spolupracoval se svým kamarádem a spolužákem Markem Zákosteleckým, se stala inscenace Spoonriverská antologie vytvořená již v době jeho studií. Tato inscenace, uvedená v Dejvickém divadle v roce 1993, se udržela dalších pět sezón a byla nominována na nejlepší inscenaci roku. Od roku 1994 Jakub Krofta působil v královehradeckém Divadle Drak, kde začal spolu se scénáristou Markem Zákosteleckým rozvíjet novou tvůrčí generaci divadla. Inscenace vytvářely autorský pohled na dětské loutkové divadlo a vedle klaunských a vizuálních prvků do svých inscenací z velké části začleňovaly hudební složku, postavenou především na živém hudebním doprovodu.

Vedle režijní práce se Jakub Krofta věnoval také pedagogické činnosti a to především pořádáním řady zahraničních workshopů a přednášek vedených při Mezinárodním institutu figurálního divadla. Od roku 1993 tak měl možnost přednášet například v Anglii, Finsku, USA, Skotsku či Austrálii. V roce 2008 se stal uměleckým šéfem Divadla Drak, kterým byl do roku 2012. K jeho oceňovaným inscenacím, které vznikly na scéně Divadla Drak, patří Ledová nevěsta (1997), Jé! Kdo to je? (1998), Hopla! Kukla pukla! (2002), Liška Bystrouška (2002), Andílci (2003), Alenka zamilovaná (2004), Tajný deník Adriana Molea (2006), Carmen 20:07 (2007), Jánošík (2010) nebo Pedrolínův sen (2011). Svou režisérskou činnost zaměřoval Jakub Krofta na spolupráci s několika českými činoherními soubory jako je například Klicperovo divadlo, Divadlo Na Zábradlí či HaDivadlo.

Od roku 2012 žije a pracuje v Polsku, kde je uměleckým šéfem Wrocławskiego Teatru Lalek, externím pedagogem PVST Wrocław a jako režisér pravidelně spolupracuje s varšavskými scénami Teatr Dramatyczny, Teatr Lalka a Teatr Guliwer.

Doporučujeme z fondu:

• VONDRÁKOVÁ, Adéla. Jako umělec-cizinec jsem se vždycky cítil mnohem svobodnější. In Loutkář 2017, roč. 67, č. 1. Dostupné online zde.
• KROFTA, Jakub. V pubertě mi taky přišlo zábavné střílet skobičákem po hercích: říká režisér Divadla Drak Jakub Krofta v povídání o norských dětech, českých puberťácích, spících dospělých a lehce erotickém Kabaretu. In Drakoviny 2005, roč. 1, č. 0, s. 2. K objednání zde.
• KROFTA, Jakub. Kouzelný svět. In Divadelní noviny 2017, roč. 26, č. 14, s. 10. Dostupné online zde.

Se narodil se v Těchoníně, rodina se ale brzy přestěhovala do Kostelce nad Orlicí. Vystudoval obor český jazyk a výtvarnou výchovu na Pedagogické fakultě v Hradci Králové (1970-1974). Učil v Luži u Košumberka, kde začal hrát ochotnické divadlo. Následně se odstěhoval do Nového Hrádku a tam pracoval v místním sokolském divadelním souboru. Vystudoval Lidovou konzervatoř v režijní třídě Jana Císaře a Františka Štěpánka. Od r. 1985 začal učit na LŠU/ZUŠ Na Střezině, kde postupně zakládal a rozšiřoval Literárně-dramatický odbor. Do tohoto oddělení přivedl nové učitele: Emu Zámečníkovou, Janu Portykovou, Jana J. Dvořáka a Jiřího Polehňu.

V letech 1985-89 vedl soubor autorského divadla „Obsazeno“ při Osvětové besedě v Hradci Králové. V roce 1991 získalo toto autorské divadlo vlastní prostory a bylo díky tomu založeno Divadélko Jesličky jako stálá neprofesionální scéna dramatického oboru ZUŠ Střezina, která je dodnes líhní budoucích herců a posluchačů DAMU. Divadlo Jesličky se staly centrem mladého kreativního a alternativního divadla ve východních Čechách a vlastně další pravidelnou královéhradeckou scénou. Jako pedagog byl Josef Tejkl autorem a režisérem inscenací svých žáků, uvedených a oceňovaných na mnoha přehlídkách v Čechách: na Šrámkově Písku, na Wolkrově Prostějovu nebo na Jiráskových Hronovech. Z nejznámějších inscenací to byly např. Pavilon č. 6, Amatéři, Solný sloupy, Bílí andělé pijí tesavelu či Asteroid Bejček. Jeho hry se hrály na festivalech v Německu, Rakousku a na Slovensku.

Od roku 2002 vedl v Kostelci nad Orlicí soubor Černí šviháci. V roce 2007 založil další autorské divadlo Samohana. Jako dramatik byl čtyřikrát nominován na Cenu Alfréda Radoka v kategorii původní česká hra Průvan v teráriu (1992), Kosou na kameni (1995), Tyrolská elegie (2003) a Země pokladů (2007). Začátkem 90. let stál i u zrodu Volného sdružení východočeských divadelníků a po mnoho let byl i jeho místopředsedou. Jako porotce působil na celostátních přehlídkách studentského divadla.

Kromě divadelní činnosti byl Josef Tejkl i cestovatel, horolezec a horský vůdce. Zúčastnil se expedic na Pamír, Ťan-Šan, Cotopaxi i Chimborazo. Je autorem deníku horolezecké výpravy do Ekvádoru. Celý život byl tulákem milujícím přírodu, hlavně hory. Tato láska se mu stala osudnou, neboť 4. dubna 2009 zemřel na Králickém Sněžníku, kde dostal infarkt.

V roce 2011 bylo na počest Josefa Tejkla přejmenováno Divadlo Jesličky na „Divadlo Jesličky Josefa Tejkla“.

Doporučujeme z fondu:

• TEJKL, Josef. O smyslu Jesliček. In Divadelní hromada 2002, č. 33, s. 43-44. K objednání zde.
• POLEHŇA Jiří – TEJKL, Josef – DVOŘÁK, Jan. 150 v Jesličkách. In Divadelní hromada 2002, č. 34, s. 52-54. K objednání zde.
• TEJKL, Josef. Záhada dvojhlavé sopky: o výpravě do Ekvádoru, záhadném zmizení Jany Kubištové a aroganci mocných očima přímého účastníka. Kostelec nad Orlicí, 2002. K objednání zde.
• MERTA, Jan – DVOŘÁK, Jan – CÍSAŘ, Jan. In memoriam Pepy Tejkla: (Josef Tejkl, *8.7.1952 v Těchoníně, +4.4.2009 na Kralickém Sněžníku). In Divadelní hromada 2009, č. 55, s. 57-62. K objednání zde.

Víte, že název Divadla Jesličky byl použit, protože vzniklo v prostoru bývalých jeslí, které divadlu poskytl Magistrát města Hradec Králové v roce 1991? V prostoru, kde plenta oddělovala hernu od mléčné kuchyňky, bylo vybudováno divadélko s oponou. Více se dočtete zde.

Pochází z Havlíčkova Brodu. Studoval na gymnáziu J. K. Tyla a následně na Filozofické fakultě UK v Praze, obor čeština a latina. Pracoval v Krajském kulturním středisku v Hradci Králové (1977–1990), poté na Okresním úřadě v Hradci Králové. Má podíl na vzniku Střediska amatérské kultury Impuls v Hradci Králové. V letech 1990-2018 působil v ZUŠ Střezina v Divadle Jesličky J. Tejkla, plným úvazkem (2001–2013), jinak externě. Pochází z divadelní rodiny, je synem bývalého ředitele divadla Drak Jana V. Dvořáka, jeho mladší bratr Tomáš Dvořák je režisérem Divadla Alfa Plzeň.

V mládí divadlo nechtěl dělat ze zásady, ale začal se věnovat amatérskému divadlu. Na vojně založil s přáteli Studio TUBEU. V 80. letech vystupoval s Milanem Musilem s autorským kabaretem a hrál také s Vladimírem Justem pod Pražským kulturním střediskem v programu Boschův Brajgl. Od roku 1992 pořádal v Jesličkách kabarety Co dům dal, vytvořil celkem 28 kabaretů. V Divadle Jesličky byl scénáristou, režisérem i hercem. Spolu s Josefem Tejklem a Jiřím Polehňou tvořili hlavní trio pedagogů a režisérů tohoto divadla. Jan Dvořák vedl v tomto divadle seskupení „Dospělá embrya“, tuto skupinu tvořili bývalí studenti ZUŠ Střezina a posluchači oboru „Studium pro dospělé“.

Mnohá představení byla hrána na přehlídkách a soutěžích v České republice. Nominaci na Jiráskův Hronov získalo představení A. P. Čechov: Pavilon č. 6 (1996). Cenu za jevištní adaptaci textu získal za představení Byl jednou jeden Saturnin (2002). Cenu za scénář, režii a nominaci na Šrámkův Písek získalo představení Praha – ani ne tak magická, jako spíš komická (Gustav Meyrink, 2003, Dospělá embrya). Cenu za scénář a režii získalo představení Jerome Klapka Jerome Muži ve člunu (o ženách mluvě) (2011). Jedno z posledních představení byla Anglická mozaika (mixáž ze všech autorů z oblasti anglosaského humoru, 2018). Jan Dvořák napsal pro loutkové divadlo Alfa Plzeň v roce 2001 hru Rudyard Kipling: Riki tiki tavi, hra získala cenu za dramatizaci na festivalu Skupova Plzeň. Hostoval jako herec v Klicperově divadle v Shakespearovi: Hamlet (role hrobníka) a Jak se vám líbí (role ovčáka Corina).

Scénáře inscenací Jana Dvořáka jsou většinou volnou úpravou divadelní hry nebo autorským „zdivadelněním“ literární předlohy, která není původně určena pro divadlo. Jan Dvořák s literární předlohou na jevišti zachází mnohdy velice nečekaně, ale vždycky je to dílo originální a inspirativní.

Jan Dvořák je vášnivým rybářem a miluje přírodu a anglický humor.

Doporučujeme z fondu:

• EXNAROVÁ, Alena. Honza. In Divadelní hromada 2012, č. 65, s. 54-56. K objednání zde.
• JAKLOVÁ, Lenka. Šašek musí být filozofem, filozof by měl umět být šaškem. In Místní kultura: aktuální kulturní zpravodajství z domova [online], 1. 2. 2018 [cit. 2020-07-03]. Dostupné online zde.

Se narodil ve Dvoře Králové nad Labem, odkud pocházela jeho matka. Jeho rodina krátce žila v Brně, kde otec plnil praxi nutnou ke své profesi projektanta. Od roku 1954 trvale žili v Hradci Králové. Otec Ladislava Zemana pracoval ve Stavoprojektu, maminka pracovala jako účetní. V roce 1968 vystudoval Zeman Střední všeobecnou vzdělávací školu J. K. Tyla, ale z politických důvodů nedostal doporučení na vysokou školu. Nastoupil do reklamní agentury Reag, která spadala pod družstvo „Tvorba“. V této době začal externě pracovat pro hokejový tým Tesla Pardubice. Měl na starosti zajištění finančních prostředků na zahraniční výjezdy týmu. Ke sportu měl blízko, protože jako student hrál fotbal, hokej a věnoval se atletice, jeho královédvorský dědeček Jan Hak byl výborný fotbalista.

V letech 1977–1986 pracoval jako šéf obchodního a propagačního oddělení Divadla Vítězného února v Hradci Králové, toto oddělení vzniklo z tzv. Náborového oddělení divadla. V té době byla návštěvnost divadla velice špatná, individuálních abonentů bylo asi pouze 170. Po devítiletém působení Ladislava Zemana v propagaci se zvýšil počet abonentů desetkrát, na 1700. Zeman se snažil oslovovat hlavně studenty základních, středních a vysokých škol. Velikou návštěvnost divadla ovlivnil v té době také příchod talentovaných režisérů a herců. Do hradeckého divadla začátkem osmdesátých let přišli režiséři Miroslav Krobot a Jan Grossman a dramaturg Miloslav Klíma. Začala úzká spolupráce s divadlem Drak, s ředitelem Draku J. V. Dvořákem a uměleckým šéfem Josefem Kroftou. Do abonentek byly zahrnuty společné tituly činohry Divadla Vítězného února a Draku. Vybudovala se nová nezávislá scéna Studio Beseda, v domě na Malém náměstí. V budově, kde byla od roku 1796 první divadelní scéna v Hradci Králové, a kde vedl divadlo také Václav Kliment Klicpera. Už v prosinci 1980 po rekonstrukci scény, při které pracovali brigádně herci i zaměstnanci, mělo premiéru představení Na Candida pod režijním vedením Josefa Krofty. Šlo o hru o svobodě a přitáhla především mladé diváky, na které zapůsobila jako zjevení pro tehdejší „rudý“ Hradec. V osmdesátých letech Ladislav Zeman externě spolupracoval s hradeckou folkovou skupinou „Kantoři“, zajišťoval skupině propagaci, představení, natáčení a vydání LP desek. Skupina „Kantoři“ se také účastnila divadelních představení ve Studiu Beseda, hudebně doprovázela představení Na Candida (1980–81, režie J. Krofta) a představení Škola staletími (1982, režie J. Krofta).

V roce 1984 byla představení ve Studiu Beseda zakázána a po příchodu nového ředitele se Ladislav Zeman vrátil opět do reklamní agentury Merkur (bývalý Reag). S hradeckým divadlem ale neustále spolupracoval až do převratu v listopadu 1989. Pod cizím jménem pracoval jako lektor dramaturgie, zajišťoval programy a veškeré tiskoviny pro divadlo. V roce 1987 začal dálkově studovat FAMU a po jejím ukončení pokračoval ve studiu produkce na DAMU, kde v roce 1993 promoval. Od 1. června 1990 byl jmenován do funkce ředitele tehdy čerstvě přejmenovaného Klicperova divadla, kterou vykonával až do 30. června 2014.

Během svého působení přivedl Klicperovo divadlo na špici českého divadelnictví a zároveň mu otevřel dveře do světa. V roce 1993 absolvoval stáž v Bruselu, odkud přijel s vizí uskutečnit mezinárodní divadelní festival. Realizaci festivalu Ladislav Zeman konzultoval také s prezidentem Václavem Havlem. V roce 1995 se uskutečnil první ročník „Mezinárodního festivalu Divadlo evropských regionů v Hradci Králové“. Tento festival se postupně rozšířil po celém městě, od roku 2000 se přidal Open Air program, hraje se nejen na scénách Klicperova divadla, ale také v Divadle Drak, v cirkusových stanech nebo přímo na ulici. V roce 2003 Ladislav Zeman založil ještě druhý podzimní festival studiových divadel „Čekání na Václava“.

Ladislav Zeman přivedl do Klicperova divadla talentované režiséry, J. A. Pitínského, Vladimíra Morávka nebo Davida Drábka. Během dvaceti let Ladislav Zeman inicioval zrekonstruování celého areálu Klicperova divadla, včetně Studia Beseda a jazzového klubu Satchmo. Rekonstrukce hlavní scény obdržela architektonickou cenu „Interiér roku“. Klicperovo divadlo získalo také několik hradeckých cen (Hradecká múza), cen Divadelních novin, cen Thálie a Nadace Alfréda Radoka. Divadlo hostovalo na domácích a zahraničních festivalech. V roce 2007 získal Ladislav Zeman Cenu ministerstva kultury za přínos k rozvoji české kultury 2007 a Cenu primus Inter Pares 2011.

Velkým koníčkem Ladislava Zemana je výtvarné umění. Ke sbírání obrazů a grafik ho přivedl jeho otec. V Klicperově divadle už roku 1990 založil „Galerii U Klicperů“, kde vystavovali především čeští současní umělci, např. Vladimír Komárek, Vladimír Renčín, Vladimír Preclík, Jan Kanyza nebo Jiří Anderle.

V roce 2015 založil Ladislav Zeman „Galerii Václava Havla“ na Malém náměstí v Hradci Králové. Galerie sídlí v rodném domě herce Josefa Beka, naproti Studiu Beseda. Konají se zde výstavy, setkávají se umělci, je zde i čítárna, zejména knih Václava Havla. Ladislav Zeman má dva syny, se synem Tomášem spolupracuje v Galerii Václava Havla.

Doporučujeme z fondu:

• ZEMAN, Ladislav – MAREČEK, Petr. Galerie Václava Havla: obrazy, víno, divadlo. In Mladá fronta Dnes – Královéhradecké vydání 2015, roč. 26, č. 164 (16. 7. 2015), s. B3. Dostupné ve studovně periodik ve 4. NP.
• ZEMAN, Ladislav – MAREČEK, Petr. Chtěl jsem zachytit bizarnost doby, kterou jsme tady žili. In Mladá fronta Dnes – Královéhradecké vydání 2015, roč. 26, č. 230 (2. 10. 2015), s. 15. Dostupné ve studovně periodik ve 4. NP.
• VAŇOUS, Petr. To, co se nám podařilo, je malý zázrak. In Hradecký deník.cz [online], 22. 6. 2019 [cit. 2020-07-14]. Dostupné online zde.
• NĚMEČKOVÁ, Lucie. Životy Ladislava Zemana. In Divadelní noviny [online], 18. 2. 2015 [cit. 2020-07-14]. Dostupné online zde.

Víte, že na 9. ročník Mezinárodního festivalu Divadlo evropských regionů v roce 2003 přijela světová francouzská herečka Annie Girardotová (1931-2011)? Na festivalu zahrála monodrama Madame Marguerite. Více se můžete dočíst v titulu: GREGAR, Alexandr. Město a (jeho) divadlo. Praha, 2013. K objednání zde.

Víte, že Klicperovo divadlo bylo čtyřikrát „Divadlem roku“? Toto ocenění získalo v letech 1998, 1999, 2001 a 2003. Více se můžete dočíst v titulu: GREGAR, Alexandr. Divadlo v Hradci Králové: (od nejstarších dob po současné Klicperovo divadlo). Hradec Králové, 2016. K objednání zde.

Víte, že V anketě týdeníku Reflex z roku 2009 „Která osobnost ovlivnila divadlo od roku 1989?“, se Ladislav Zeman umístil na sedmém místě? V první desítce mezi režiséry byl jediným ředitelem a manažerem. Více se můžete dočíst zde.

Byl významný český herec, rodák z Červeného Kostelce. Jeho otec Antonín Martin měl v Červeném Kostelci malou tkalcovnu. V roce 1929 ale otec zemřel, a malý Erhard se s matkou přestěhoval nejdříve do Hradce Králové a poté do Prahy. V Praze rodině pomáhal bratr maminky Otmar Růžek.

Studium a druhá světová válka
Erhard studoval reálné gymnázium v Náchodě, Hradci Králové a Praze. Po maturitě se zapsal na studium lesního inženýrství na pražské technice, které ale nedokončil, protože byly v roce 1939 uzavřeny vysoké školy. Následně pomáhal matce v její živnosti (mandlování prádla), pracoval na magistrátě, maloval obrazy, živil se jako číšník.

Strýc Otmar Růžek byl kapitánem generálního štábu a po příchodu Reinharda Heydricha byl popraven v říjnu 1941 za odbojovou činnost ve vojenské organizaci Obrana národa. Mladý Erhard Martin spolupracoval v odboji s rodinou libeňského řezníka B. Vosmíka, který pomáhal účastníkům atentátu na protektora Heydricha.

Divadlo, film a televize
Od svých dětských let tíhnul k divadlu. Už v roce 1930, kdy se s ovdovělou matkou odstěhoval do Hradce Králové, hrál v ochotnickém kroužku. V roce 1935 se pokoušel o studium na divadelní konzervatoři, nebyl ale přijat. Za války se v Praze věnoval ochotnickému divadlu, účinkoval v divadélku Čin a souboru D Tvář. V začátcích se uplatňoval v komických rolích, kde využil svůj spontánní komediální talent. Proslul také svým charakteristickým hlasem. Po válce vystřídal divadla v Mladé Boleslavi, Českých Budějovicích či Národní divadlo v Brně. Nakonec v roce 1957 nastoupil do Divadla na Vinohradech, kde se z něho stal skvělý charakterní herec. V roce 1963 byl přijat do činohry Národního divadla, kde zůstal až do roku 1990.

V divadle vytvořil desítky divadelních rolí, např. role Mikuláše Arnessöna v Ibsenových Nápadnících trůnu nebo krále Jindřicha v Anouilhově Tomáši Becketovi. Setkal se osobně s Jean Paul Sartrem, který na podzim roku 1963 navštívil Prahu a účastnil se v Národním divadle inscenování své hry Vězňové z Altony, kde Růžek ztvárnil hlavní roli Franze. Podobně se setkal v Praze v roce 1968 s Friedrichem Dürrenmattem, který ocenil jeho výkon v roli rytíře Johanna von Büren v jeho hře Novokřtěnci.

Ve filmu hrál svérázného hejtmana Tayerleho v komedii Poslušně hlásím (1957) režiséra Karla Steklého; krále Kazisvěta v pohádce Martina Friče Princezna se zlatou hvězdou (1959); v režii Oldřicha Daňka ve filmu Královský omyl zahrál výborně postavu týřovského purkrabího Hýty (1968); hrál postavu dr. Fitze ve snímku režiséra Antonína Moskalyka Dita Saxová z roku 1967, natočeného podle novely Arnošta Lustiga. DVD s filmem si u nás můžete vypůjčit, k objednání zde.

Významné role měl i v televizních seriálech režiséra Františka Filipa: v seriálu F. L. Věk (1971, postava S. Vydry), v Cirkusu Humberto (1988, postava principála), postava Petrboka v seriálu Dnes v jednom domě (1979). Byl proslulý i v roli vypravěče např. v seriálu Zlá krev na motivy Vladimíra Neffa, večerníčcích Krkonošské pohádky a Dášeňka.
Pracoval také pro rozhlas, např. v rozhlasové hře Otec Goriot od Honoré de Balzaca vytvořil hlavní roli. CD s rozhlasovou hrou si můžete u nás vypůjčit, k objednání zde.

Soukromý život
Martin Růžek miloval hudbu Antonína Dvořáka a Leoše Janáčka. Jeho první manželka byla operní pěvkyně Jarmila Palivcová. S druhou ženou Milenou rád navštěvoval koncerty České filharmonie. Nevlastní syn z druhého manželství, Vladimír Růžek, se stal historikem a archivářem. Martin Růžek byl také velký slávista a stal se dlouholetým předsedou Odboru přátel Slávie, kde aktivně pomáhal při záchraně fotbalové Slavie sháněním fotbalových posil, peněz a svým vlivem.

Doporučujeme z fondu:

• BALVÍN, Josef. Martin Růžek. Praha, 1964. K objednání zde.
• PETRŮ, Josef. Martin Růžek: příběh českého herce. Praha, 2006. K objednání zde.
• ČERNÝ, František. Martin Růžek: Galerie osobností. In Rodným krajem 1994, č. 9, s. 29-30. K objednání zde.

Víte, že hercovo vlasntí jméno bylo Erhard Martin? V roce 1944 přijal jméno Martin Růžek nejprve jako umělecký pseudonym a později i jako zákonné jméno. Martin podle otcova příjmení, Růžek na památku popraveného strýce Otmara Růžka.