Regionální fotografové

První královéhradecký muzejní fotograf se narodil v Pálence ve Svobodných Dvorech (nyní místní část Hradce Králové). Dětství však prožil ve Vrdech u Čáslavi, kde jeho otec pracoval jako zahradník v cukrovaru. František se vyučil pekařem v Pardubicích, ale toto řemeslo nikdy neprovozoval. Po škole byl členem hasičského sboru v Praze.

Od roku 1894, kdy se vrátil do Hradce Králové, pracoval jako policejní strážník města. V této době přišel do Hradce také historik Ludvík Domečka, kterému pomáhal při archeologických výzkumech a se správou muzejních sbírek. Při své práci strážníka tak Žaloudek vlastně pracoval i pro tehdejší Městské historické muzeum. Teprve v roce 1907 přešel do trvalého pracovního poměru a zastával funkci muzejního laboranta, kustoda a také fotografa.

V roce 1904 totiž dostalo muzeum možnost používat fotoaparát pořízený původně pro policejní účely. Jednalo se o přístroj na skleněné desky formátu 13×18 cm. V prádelně domu čp. 230, kde se nacházela první muzejní laboratoř (konzervátorská dílna), si Žaloudek zřídil temnou komoru. Fotoaparát používal nejen při dokumentaci archeologického výzkumu. Fotografoval hradecké památky, události, slavnosti, průvody a každodenní dění ve městě. Jeho snímky zachycují postupnou proměnu pevnosti v moderní město. Byl talentovaným fotografem-dokumentaristou s vysokou kulturou výtvarného vnímání.

Doporučujeme z fondu:

• ZIKMUND, Jiří – POSPÍŠILOVÁ, Jaroslava. Fotoalbum města Hradce Králové 1866-1918. Hradec Králové, 2000. Fotografie zachycující proměnu Hradce. Naleznete zde i několik Žaloudkových snímků. K objednání zde.
• FIŠER, Ladislav. První výzkum dějin fotografie v Hradci Králové. In Puls: zpravodaj MěstNV Hradec Králové 1989, č. 4, s. 24-26. Článek o životě a díle této hradecké osobnosti s několika jeho fotografiemi zobrazujícími každodenní život města. Dostupné z vybraných počítačů ve studovnách.
• DOUBRAVA, Aleš – MALINA, Jiří. Model hradecké pevnosti. Hradec Králové, 1980. K objednání zde.

Víte, že model města Hradce Králové, umístěný v nynějším Muzeu východních Čech, vytvořil v letech 1908–1916 na popud Ludvíka Domečky právě František Žaloudek? Tento sádrový model hradecké pevnosti, jehož plocha činila 16,20 m2, zachycuje město, jak vypadalo v roce 1865.

Víte, že po prvním hradeckém fotografovi je pojmenována ulice v jeho rodných Svobodných Dvorech? Po návratu do Hradce však bydlel v bývalém renesančním paláci purkmistra Martina Cejpa z Peclinovce (na rohu Malého náměstí a Dlouhé ulice, čp. 127).

Byl portrétní a místopisný fotograf Českého ráje a okolí. Narodil se v Hořicích, kde se také vyučil u známého fotografa Josefa Picka, jehož kabinetní fotografie patřily k jednomu z prvních suvenýrů Prachovských skal. Po vyučení nastoupil Šimon na povinnou dvouletou vojenskou službu, odkud se vrátil zpátky do ateliéru Josefa Picka.

Od roku 1876 začal Šimon působit ve fotografickém závodě Karla Zeleného v Josefově. Poté, co poznal výhody života profesionálního fotografa ve městě s vojenskou posádkou, rozhodl se, o čtyři roky později, otevřít vlastní fotoateliér v Turnově, přesněji v zahradě domu v Hruštické ulici čp. 464. V roce 1885 byl pak nucen ateliér přemístit přes ulici na zahradu domu čp. 37. O ateliéru se zmiňuje také jeho vnuk Jan Solovjev, známý turnovský literát, malíř a sochař, v knize Měl jsem štěstí na lidi, k objednání zde. Uvádí například, že se před ateliérem nacházel altán, který byl vytapetován Šimonovými bromotisky, zlatotisky či gumotisky, dokonce i pokusy o barevnou fotografii.

Jan Šimon se brzy po usazení v Turnově zapojil do činnosti místních spolků. Jedno funkční období zasedal i v obecním zastupitelstvu. Jeho hlavní činností však byly portréty, které zaručovaly dostatečný příjem. Brzy se také začal zajímat o fotografie exteriérů, lidových staveb, předmětů a krojů, k čemuž jej mohlo inspirovat přátelství s Janem Prouskem, známým českým malířem lidové architektury. Jeho fotografie krojů (nafotil jich stovky), roubených staveb či malovaných skříní, jsou spjaty s Národopisnou výstavou československou v Praze 1895, kde je vystavoval.

Jeho talent přitahoval i jiné umělce, proto jeho fotografie můžeme nalézt v řadě literárních děl. Například fotografie pískovcových portálů velké části turnovských domů ve své knize Příběhy města Turnova pod Jizerou zveřejnil historik Josef V. Šimák, či v knize Soupis památek uměleckých a historických v politickém okresu Turnovském zase použil 26 fotografií. Také v knize dalšího historika a dobrého přítele Josefa Pekaře, Kniha o Kosti, jsou Šimonovy fotografie dokonce označeny za technicky dokonalé.

V devadesátých letech byla Šimonova tvorba ovlivněna rostoucím turistickým ruchem v oblasti. Rostl převážně zájem o nejrůznější fotografické pohlednice a upomínky, nejen ze strany turistů, ale i podnikatelů. Ve své nabídce měl třeba fotografie hradů Kosti, Trosek, Rotštýna či zámků Skály, Rohozce a Svijan. Pro turnovské muzeum fotografoval roubené stavby v okolí, kroje a jiné předměty. Své fotografie ochotně zapůjčoval do drobných brožur, průvodců po Českém ráji, Podkrkonoší, Podještědí, Sobotecku i Mladoboleslavsku, a také turistických časopisů. V časopisech taktéž využíval možnosti inzerce. Například v časopise Hlasy pojizerské z roku 1902 (9. 11.) prezentuje svůj závod jako „osvědčený“ a „na třech výstavách vyznamenaný (2 zlaté medaile a čestný diplom)“. Hlasy pojizerské i čtrnáctideník Listy pojizerské, vydával v té době další Šimonův přítel a novinář, Václav Kudrnáč, který se významně podílel na propagaci kraje. Solovjev dokonce ve sborníku Od Ještěda k Troskám (r. 2008, č. 2), k objednání zde, označuje Prouska, Kudrnáče, Šimáka a Šimona jako kolektiv skromných velikánů. Díky tomuto přátelství a vzájemné spolupráci se Jan Šimon stal jedním z řady fotografů, kteří stáli u zrodu jednoho z odvětví etnologie, a to studia lidového stavitelství a nábytku. Rozsáhlé dílo Jana Šimona se často nachází v soukromém vlastnictví či ve vlastnictví různých muzeí. Čeká tak, jako celek, stále na své zpracování.

Doporučujeme z fondu:

• SCHEUFLER, Pavel. Osobnosti fotografie v českých zemích do roku 1918. Praha, 2013. K objednání zde.
• SCHEYBALOVÁ, Jana. Český ráj Josefa Pekaře a jeho současníků. Liberec, 2006. K objednání zde. Z této knihy byla převzata fotografie J. Šimona do medailonku.

Víte, že si Jan Šimon pro své krojové fotografie vybíral lidi podle tváří a povah, aby co nejlépe odpovídaly typům krojových obleků?

Víte, že ateliér Jana Šimona patřil k nejvýznamnějším fotografickým ateliérům mimo Prahu?

Víte, že Jan Šimon dodával své materiály často bezplatně?

Víte, že po smrti Jana Šimona převzala jeho řemeslo dcera Marie? Ta se živila retušováním negativů. Pomáhala jí také sestra Marta, maminka Jana Solovjeva.

Víte, že se Jan Šimon objevil v kramářské písni z roku 1892 o sebevraždě dvou milenců, kteří se byli v jeho ateliéru vyfotit? Píseň lze najít v knize Senzace pěti století v kramářské písni na straně 313, k objednání zde.

Tip na výlet:

• Muzeum Turnov – vlastní sbírku fotografií Jana Šimona, ale také písemné pozůstalosti Josefa V. Šimáka a Jana Prouska.

Byl významný patolog, vysokoškolský profesor, průkopník boje proti kouření a amatérský fotograf. Narodil se v rodině berního ředitele v Jičíně, kde vystudoval cvičnou školu učitelského ústavu a gymnázium. Po absolvování lékařské fakulty UK v Praze pracoval v letech 1923–28 jako asistent v pražském patologickém ústavu. V roce 1928 se přestěhoval do Hradce Králové, kde nastoupil na místo primáře prosektury nemocnice a současně zde v letech 1928–33 působil jako primář infekčního oddělení. Stal se zakladatelem a dlouholetým vedoucím dnešního Patologického ústavu Lékařské fakulty UK v HK. Navíc byl členem pedagogického sboru dvouroční ošetřovatelské školy v HK a v roce 1945 byl jmenován jejím ředitelem.

V roce 1945 získal habilitaci z patologie a histologie, o tři roky později byl jmenován řádným profesorem a v roce 1956 doktorem věd. V roce 1970 odešel do důchodu, ale až do konce života zůstával vědecky činný. Ve svých pracích se zabýval zejm. infekčními a plicními onemocněními. V Hradci Králové se významně zasloužil o vybudování moderního oddělení patologické anatomie tamní nemocnice.
Během svého mnohaletého působení se stal členem několika českých a zahraničních vědeckých společností, redakčních rad a získal řadu ocenění: nestor českých patologických anatomů, Rytíř českého lékařského stavu České lékařské komory (jako první v ČR), čestný člen České lékařské společnosti J. E. Purkyně; nositel medaile J. E. Purkyně, medaile Josefa Hlávky nebo zlaté medaile UK; čestný člen Společnosti polských patologických anatomů. Byl jedním ze zakládajících členů Československé společnosti patologů.

Zatímco jeho odborné působení v oblasti patologie je široce známé, poněkud v pozadí zůstává jeho činnost v oblasti tvůrčí fotografie. Sice se jí aktivně a intenzivně zabýval zejm. ve 20.–40. letech minulého století, avšak patřil mezi nejvýraznější a nejslavnější autorské osobnosti v Hradci Králové. Ve svých vzpomínkách uvádí, že v počátcích jeho působení na patologii bylo důležité ovládat fotografování. Jako první fotografické zadání po nástupu do Patologicko-anatomického ústavu v Praze dostal fotodokumentaci sbírky lidských zrůd.

Za svou fotografickou činnost získal v roce 1933 ocenění v soutěži československé amatérské fotografie, kde zvítězil se snímkem „U moře v Normandii“. V témže roce převzal po Antonínu Petrofovi předsednictví Klubu amatérských fotografů v Hradci Králové a v této funkci zůstal až do okupace. V roce 1941 se ve spolupráci se Zdeňkem Wirthem podílel na fotodokumentaci barokních památek Jičínska. Fotografie vysoce ocenil i jeden z nejvýznamnějších českých fotografů Karel Plicka, který Fingerlandovi doporučil, aby se fotografování věnoval profesionálně na plný úvazek. A. Fingerland se ale rozhodl naplno věnovat vědě a medicíně. V počátcích své fotografické činnosti pracoval se sklopným přístrojem 9×12 cm, ale záhy začal používat středoformátové přístroje (Rolleiflex) a na konci 40. let začal fotit na kinofilm.

S jeho vědeckou prací se fotografování rovněž prolnulo, když zaznamenal výstavbu i stavební proměny nemocnice, stejně jako pracovníky prosektury. S fotografováním nepřestal ani ve druhé polovině 20. století – dokumentoval proměny města HK a jeho novou výstavbu, věnoval se přírodovědným tématům a samozřejmě mnoho snímků pořídil v areálu nemocnice či jeho okolí – ale již se plně soustředil na svou práci v medicíně.

Zemřel dva měsíce před svými stými narozeninami, 27. 12. 1999, v Hradci Králové.

Doporučujeme z fondu:

• Encyklopedie východočeské fotografie. Hradec Králové, 2015. K objednání zde.
• ZIKMUND, Jiří. Fotoaparát vedle mikroskopu. Profesor Antonín Fingerland – fotograf. In Východočeský večerník 1995 (28. 3.), roč. 6, č. 13, s. 7. K objednání zde.
• VORTEL, Vladimír. Prof. MUDr. Antonín Fingerland, DrSc., se dožil významného životního jubilea – 95 let. In Noviny Jičínska 1999 (28. 2.), roč. 2, č. 50, s. 9. Dostupné z vybraných počítačů ve studovnách.
• Jičínští fotografové do roku 1945: tvorba Josefa Picka, Antonína Brožka, Václava Vraného, Aloise a Jana Podlipných, Antonína Fingerlanda, Jiřího Trejbala a dalších. Jičín, 2010. K objednání zde. Z tohoto titulu byla převzata fotografie A. Fingerlanda do medailonku.

Víte, že Ústav patologie při FN HK nese jeho jméno? V roce 1992 bylo pracoviště slavnostně přejmenováno na „Fingerlandův ústav patologie“.

Víte, že kromě ocenění za svou odbornou činnost je od roku 1991 čestným občanem města Jičína a od roku 1997 města Hradce Králové?

Se narodil v Jičíně, kde se také vyučil fotografem. Protože měl vrozený odpor k retušérské práci, věnoval se raději krajinářské a později letecké fotografii. První divadelní snímky pořídil jako reportér pražské agentury Centropress. V roce 1934, kdy nastoupil do trvalého angažmá v Městských divadlech pražských, začala jeho kariéra divadelního fotografa. Pracoval však i pro jiná pražská divadla, např. Národní, Stavovské, Nové, Novoměstské, Uranii, d. Na Spořilově, d. Míly Mellanové, d. A. Sedláčkové. Po roce 1948 zajížděl fotografovat i do mimopražských divadel v Kladně, ve Slaném, v Hořovicích, v Benešově nebo v Mladé Boleslavi.

Karel Drbohlav od počátku usiloval o využití autenticity živé divadelní scény. Fotografoval herce a inscenace přímo na jevišti, nikoli v ateliéru, jak bývalo dříve zvykem. Usiloval o dokumentární i výtvarnou hodnotu fotografie. Ve 30. letech pracoval zpravidla s formátem negativu 13 × 18 cm (skleněné desky) a pořizoval jen několik záběrů z jedné hry. Později používal kinofilm (Leica) a zpracoval i více než sto záběrů. Na snímcích zachycoval nejen atmosféru představení, ale fotografoval i při zkouškách. Na jeho práci byla patrná znalost divadelního prostředí, práce režisérů, herců, výtvarníků a např. i osvětlovačů.

Základní fond z jeho fotografické práce je uložen v divadelním oddělení Národního muzea v Praze a čítá kolem 200 000 negativů (od ledna 1934 do března 1961). Za zmínku jistě stojí, že zahrnuje i fotografie divadelních budov, opravárenských prací, zákulisí, slavnostních představení a jejich oficiálních návštěvníků, reprodukce scénických návrhů a plakátů apod. Jeho fotografie využívala propagace divadelních souborů. Zveřejňovány byly v odborných domácích i zahraničních publikacích a na výstavách. Přinášel reportáže také z filmového prostředí, publikoval v časopisech Pestrý týden nebo Světozor.
Karel Drbohlav zemřel 5. března 1971 v Praze.

Doporučujeme z fondu:

• BALAJKA, Petr. Encyklopedie českých a slovenských fotografů. Praha, 1993. K objednání zde.
• BUCHNER, Alexandr. Divadelní fotografie Karla Drbohlava: k umělcovým nedožitým sedmdesátinám. In Časopis Národního muzea v Praze. Řada historická. Praha, 1978, s. 190-198. K objednání zde. Z článku byla převzata fotografie K. Drbohlava do medailonku.
• BUCHNER, Alexander – VRANÁ, Helena. Divadelní fotografie Karla Drbohlava: [bibliografický soupis]. Praha, 1980. K objednání zde.
• PTÁČKOVÁ, Věra. Dějiny divadelní fotografie. In Divadelní noviny 1998, roč. 7, č. 8, s. 11. K objednání zde.

Víte, že Rada Národního výboru hl. m. Prahy ocenila v roce 1968 dílo Karla Drbohlava medailí Za zásluhy a o rok později byl vyznamenán titulem Zasloužilý umělec za výsledky mnohaleté činnosti v oboru divadelní fotografie?

Víte, že Karel Drbohlav byl otcem Jany Drbohlavové (22. 11. 1940 – 28. 10. 2019), divadelní, televizní a filmové herečky? Ač ztvárnila řadu rolí, je dodnes známá především jako učitelka Pešková z pohádkové komedie Dívka na koštěti.

Odkazy na tvorbu

• Archiv Národního divadla zde.
• Virtuální studovna divadelního ústavu zde.

Se narodil v Horní Branné. Žil v Trutnově. Známý fotograf krajinář, jehož lze bez přehánění označit jako legendu horské fotografie v Čechách. Vystudoval vrchlabské gymnázium, ale kvůli špatnému kádrovému posudku se nedostal na stavební fakultu ČVUT. Pracoval tedy jako dělník a po několika neúspěšných pokusech se mu nakonec podařilo nastoupit do Prahy na školu ekonomického inženýrství, a poté po roce přestoupit na nově založenou Vysokou školu železniční. Po škole dostal umístěnku na Traťovou stanici do Trutnova, kde se postupně vypracoval až na vedoucího. Na počátku normalizace však odtud musel odejít a byl přeložen na pracoviště v Hradci Králové.

Nepříjemné období skončilo až přestupem na investiční odbor ČSD, kde dozoroval rekonstrukci lanovky na Ještěd a výstavbu lanovky na Černou horu. V roce 1978 se stal členem Svazu českých výtvarných umělců. Díky tomu mohl odejít ze zaměstnání a stát se fotografem na volné noze.

Od malička toužil po cestování, ale do nedostupné kapitalistické ciziny se poprvé podíval až v roce 1965, kdy ve fotografické soutěži Mladého světa vyhrál zájezd do Francie. Cestu do Afriky si domluvil s tehdejším ředitelem královédvorské ZOO Josefem Vágnerem, ale nedopadlo to. Do afrických národních parků se mu pak podařilo vycestovat s Čedokem. Po sametové revoluci si svůj sen splnil a procestoval všechny kontinenty, kromě Antarktidy.

Jeho celoživotní láskou i domovem ale zůstaly Krkonoše. Je autorem více než 20 knih, kde svoje nádherné fotografie doprovází i velmi čtivými průvodními texty. S fotografií sice začínal jako samouk, ale díky svému výtvarnému nadání se dopracoval k osobitému „havlovskému“ stylu. Jeho fotografie se vyznačují výraznými motivy v popředí, dosvětlováním bleskem nebo dlouhými expozicemi. Absolvoval mnoho úspěšných výstav a získal také několik prestižních fotografických ocenění.

Doporučujeme z fondu:

• AVEL, Jiří – DUŠEK, Libor. Měl jsem být sedlákem. In Krkonoše. Jizerské hory 2018, roč. 51, č. 12, s. 46–49. K objednání zde.
• DVOŘÁK, Jiří. Jiří Havel. In Krkonoše. Jizerské hory 2012, roč. 45, č. 7, s. 12–13. Dostupné z vybraných počítačů ve studovnách.
• HAVEL, Jiří. Krkonoše Jiřího Havla: fotografie z let 1952-2013. Jilemnice, 2013. K objednání zde.

Víte, že si jako student zahrál v ochotnickém divadle v Horní Branné (kde režíroval jeho otec) se slavnými herci Vlastou Fabianovou a Karlem Högrem? Mistr Höger ho po představení za jeho výkon pochválil.

Víte, že vyšla jeho 24. kniha? Jde o titul Jiří Havel: the best of, k objednání zde.

Se narodil v Hradci Králové, kde stále bydlí a od roku 1990 zde má i vlastní fotografický ateliér. Je absolventem Střední uměleckoprůmyslové školy v Brně, kde vystudoval obor užitá fotografie u profesora Židlického. Jako fotograf se zabývá vlastní tvorbou, reportážní, technickou a reklamní fotografií, návrhem výtvarných projektů a výstav. Podobně jako mnozí další fotografové přešel postupně z klasických filmů na digitální techniku.

Jeho velkým zájmem je období baroka. Již od středoškolských studií fotografuje areál Nového lesa u Kuksu, nazývaný též Betlém. Z unikátních meditativních fotografických obrazů Kuksu vznikla v roce 2000 jedinečná výstava, která nesla název Věčné světlo. Věnuje se také fotografování architektury Hradce Králové a východních Čech.

Méně známá je jeho volná tvorba, např. „chemické“ obrazy žen, koláže, mozaiky, zátiší aj. Kromě svých autorských výstav připravoval, mimo jiné, i výstavu k desetiletému výročí návštěvy papeže Jana Pavla II. v Hradci Králové. Je čestným členem Královédvorských betlemářů.

Doporučujeme z fondu:

• PODHRÁZSKÝ, Miroslav – GREGAR, Alexandr. Město na soutoku: nejkrásnější pohledy na Hradec Králové. Hradec Králové, 2002. K objednání zde.
• URLICH, Petr – PODHRÁZSKÝ, Miroslav. Slavné vily Královéhradeckého kraje. Praha, 2007. K objednání zde.
• PODHRÁZSKÝ, Miroslav. Miroslav Podhrázský – Exponovaná retrospektiva. [Česko: s.n., 2011]. K objednání zde.

Víte, že barokní Braunův Betlém pravidelně navštěvuje a fotí už od roku 1979?

Víte, že se podílel také na fotodokumentaci třebechovického Proboštova betlému?

Se narodil v obci Senkevyčivka na Ukrajině, otec byl volyňský Čech, matka Ukrajinka. V roce 1947 se rodina přestěhovala do Mladých Buků nedaleko Janských Lázní. Vyučil se elektrikářem, vystřídal nejrůznější povolání, pracoval také jako montér, údržbář, dlouho byl zaměstnán v tepelné elektrárně v Poříčí u Trutnova, chvíli v trutnovském muzeu a delší dobu pak ve výtopně v Janských Lázních. Od roku 1995 se živí výhradně fotografií. Dlouhá léta žije v Janských Lázních. Jeho život je tedy velmi spjat s naším krajem.

Fotografovat začal od útlého dětství. Nejdříve šlo o autoportréty a rodinné snímky. Je autodidaktem, nedoporučuje ani fotografické kurzy, důležité je se dívat a začít fotit. Jeho styl je jedinečný, nejblíže má k živé dokumentární fotografii. Holomíčkova tvorba se vzpírá zařazení do škatulky, je jakýmsi kronikářem zaznamenávajícím události fotografickým obrazem. Velkou inspirací mu byly staré fotografie z počátku 20. století.

Proslavil se fotografiemi Václava Havla a lidí kolem něj. S Václavem Havlem jej seznámila prodavačka z trutnovského knihkupectví, paní Hošková. Fotograf se k osobě V. Havla vyjadřuje takto: „Měl jsem štěstí, že jsem ho potkal, v jeho přítomnosti jsem si neustále uvědomoval, jako bych byl vedle svatého člověka, bylo to až něco neskutečného.“ Jejich přátelství trvalo až do Havlova odchodu. Holomíček pobýval často na Hrádečku, ať už na rodinných setkáních, schůzkách disidentů či divadelních představeních. Pokračoval i fotkami Havla v prezidentské funkci, sám k tomu skromně podotýká: „S rodinou Havlových jsem se spřátelil, stal jsem se jakýmsi rodinným fotografem, ale tak, jak jsem fotil Václava Havla, fotím každého. A že se z něj vyklube prezident? Vždyť to dnes může být potencionálně každý, tak radši fotím každého. Kdyby náhodou.“

Myslíte si, že je pan Holomíček starší pán, který nejde s dobou? Právě naopak. Od roku 2003 fotí digitálně a o dva roky později přidal i audiovizuální projekce. Má rád, když fotografie následující chrolonologicky, mají děj. O zájem nemá nouzi.

Doporučujeme z fondu:

• HOLOMÍČEK, Bohdan. Album Václav. Praha, 2016. K objednání zde. Jedná se o fotografie Václav Havla od roku 1975 do konce Havlova života.
• Bohdan Holomíček. Praha, 1995. K objednání zde. Dále doporučujeme výstavní katalog: Bohdan Holomíček. Praha, 2000. K objednání zde.

Víte, že se Holomíček z velké části své tvorby zabývá divadelní fotografií. Fotí především pro Národní divadlo, Divadlo Na zábradlí a v neposlední řadě pro Klicperovo divadlo v Hradci Králové. Prvním představením, které pro Klicperovo divadlo fotil, bylo Havlovo Pokoušení v režii Andreje Kroba. Potom jej oslovil režisér Vladimír Morávek, aby nafotil představení Tři sestry, pak se spolupráce rozvinula intenzivněji. 

Víte, že fotografa nezajímají jen herci a co se děje na jevišti, ale rád fotí i vrátné, vlásenkářky, kostymérky, uklízečky?

Víte, že to byla paní Olga Havlová, která upozornila na Holomíčkovu tvorbu teoretičku a historičku umění Annu Fárovou?

Víte, že za svůj největší úspěch považuje výstavu v Arles ve Francii? Výstava se skládala ze dvou částí – z volné tvorby a z fotografií Václava Havla. Ten mu pořád chybí. A nejen jemu.

Je rodák z Hradce Králové, fotograf. Vystudoval Filmovou fakultu AMU v Praze, kde ho učil profesor Šmok. Svému rodnému městu zůstal věrný, profesně se věnuje volné fotografické tvorbě, také reklamní a propagační tvorbě.
Co uvedl u jedné výstavy jako své motto? „Nejde mi o sdělení nějakých závažných myšlenek, není ani důležité, co právě zobrazuji. Nejdůležitější je pro mne pocit, jaký v člověku fotografie vytváří a který si odnáším ve svém nitru.“

V roce 2009 měl autor výstavu i v galerii U Přívozu Studijní a vědecké knihovny v Hradci Králové, kde představil dva cykly. Starší fotografie rodu Pilařů a nové z roku 2005 právě z cyklu Ocel a sklo. Více v článku Vladimíry Buchtové v Občasníku X zde.
O tom, že je Ladislav Fišer nejen fotografem, ale i vydavatelem, autorem, grafikem, se můžete přesvědčit v knihách: Hradec Králové: fotoobrazy 1, k objednání zde; Hradec Králové, k objednání zde; anebo Hradec Králové: město kolem Bílé věže 2000–2009, k objednání zde. Všechny tři knihy najdete ve studovně ve fondu regionální literatury.

O knize Hradec Králové: město kolem Bílé věže se její autor rozpovídal i ve zpravodaji Radnice z roku 2009. V čísle 41 si jej na straně 3 si můžete přečíst celý, k objednání zde. Autor se redakci mimo jiné svěřil, že jej baví fotit město na pozadí událostí, tyto jsou z let 2002–2009. Tak schválně fotky zkontrolujte, jestli se náhodou nenajdete.

Hradec Králové autor fotografuje zhruba od roku 1972, diplomovou práci na FAMU psal právě o dějinách fotografie v Hradci Králové. Od roku 2000 používá digitální fotoaparát, fotografie upravuje ve Photoshopu.

Doporučujeme z fondu:

• FIŠER, Ladislav. Ladislav Fišer – cyklus “Ocel a sklo”: 2005. Hradec Králové, 2009. K objednání zde. Kniha obsahuje cyklus fotografií vstupní haly výstaviště v Lipsku, která fotografa na první pohled zaujala tak, že ji fotil zvenku i zevnitř z nejrůznějších úhlů v různých světelných podmínkách.
• Ze všech snímků je patrné, že má fotograf město ve svém srdci. Na černobílých fotografiích však vynikne poetika jeho fotografií ještě více. Přesvědčit se o tom můžete v knížečce Michala Dundy s názvem Hradec Králové – město nad trojúhelníkem bez odvěsny. Autor a spolumajitel královéhradecké tiskárny DUKASE, s. r. o. si vybral i Fišerovy fotografie, aby k nim napsal krátké básně. K objednání zde.

Víte, že pohled z výšky 4 m je mnohem lepší než z metru šedesát?

Víte, že fotografa můžete potkat v ulicích města na kole, aby nemusel těžkou techniku vláčet na zádech?

Víte, že Ladislav Fišer používá při focení žebřík, popřípadě vyleze na lešení, aby našel ten správný úhel pohledu?

Se narodil v Čáslavi. Studoval na Technické univerzitě v Liberci, na Univerzitě v Hradci Králové a na Vysoké škole ekonomické v Praze. Fotografii se věnuje od střední školy, intenzivně pak od roku 1995. Jeho hlavní profesí je marketing, dlouhá léta zastával pozici marketingového ředitele ČSOB, od roku 2016 je nezávislým marketingovým konzultantem a fotografem. V roce 2019 se stal předsedou odborné poroty WebTop100, jedná se o největší soutěž digitálních marketingových projektů v České republice.

Zatím největšími úspěchy Petra Kleinera je 1. a 3. místo v soutěži Czech Press Photo v roce 2015 v kategorii sport. Zvítězil sérií černobílých fotek otužilců, 3. místo obdržel rovněž za černobílé fotografie ze zákulisí dostihového sportu. V roce 2017 byl nominován ve stejné soutěži v kategorii umění a kultura a v roce 2018 v kategorii portrét sérií barevných fotek amerického trenéra pardubických basketbalistů Levella Sanderse. Od roku 2017 hostí i Studijní a vědecká knihovna ve své galerii U Přívozu vybrané fotografie z této prestižní soutěže, konají se také slavnostní vernisáže a doprovodné přednášky. Dne 29. 5. od 18 hodin o své cestě na Czech Press Photo vyprávěl právě Petr Kleiner. Setkání bylo velmi příjemné, inspirativní a plné úžasných fotografií. Petr Kleiner se ohlédl za všemi ročníky, kterých se zúčastnil, posluchačům představil i své další fotografie, přidal informace, za jakých okolností a jakým způsobem vznikaly. Fotografové v hledišti získali i technické podrobnosti, každý si mohl najít tu svou favoritku mezi fotografiemi, která ho oslovila uvnitř a zanechala v něm trvalou stopu.

Více na webových stránkách Petra Kleinera: http://www.pkleiner.com/.

Doporučujeme z fondu:

• Inspirovali jej fotografové Markéta Luskačová a Jindřich Štreit. Biografii Markéty Luskačové od Josefa Topola si můžete půjčit i u nás, k objednání zde. Profesora Jindřicha Štreita jistě není třeba představovat. V našem fondu najdete řadu jeho publikací plnou dokumentárních fotografií.
• ŠTREIT, Jindřich – DANĚK, Ladislav. Jindřich Štreit: fotografie 1965–2005 : photographs 1965–2005. Praha, 2006. K objednání zde.
• Více zde. Stačí, když zadáte do vyhledávače jméno Petra Kleinera. Výsledkem bude mnoho zajímavých článků především o nominacích a úspěších na fotografických soutěžích.

Víte, že kromě fotografování se Petr Kleiner rád potápí? Je tzv. freediverem, potápěčem na jeden nádech, samozřejmě toho využívá při focení. Je také znalcem dobrého vína, vlastní i certifikát sommeliera.