Byl novinář, redaktor, autor soudniček a fejetonů, povídkář, romanopisec, humorista, napsal také knihy pro děti a překládal.
Rodina, studia a první světová válka
Narodil se v Rychnově nad Kněžnou do početné židovské rodiny. Otec Jindřich Poláček vedl obchod se smíšeným zbožím. Z prvního manželství měl kromě Karla ještě syny Arnošta, Kamila, Ludvíka a Zdeňka. Když bylo K. Poláčkovi sedm let, zemřela matka Žofie na tuberkulózu. Otec se podruhé oženil a z druhého manželství měl ještě dceru Bertu a syna Milana.
V letech 1898–1903 vychodil v Rychnově obecnou školu a následně začal studovat na místním c. k. vyšším gymnáziu. Během studí často propadal. Z gymnázia musel ve školním roce 1907/08 odejít pro „vzdorovité chování“ a špatný prospěch. V následujícím školním roce pokračoval ve studiu na vyšším gymnáziu v Truhlářské ulici v Praze. I zde měl potíže s prospěchem v různých předmětech. Jako novinář později vzpomínal: „V oktávě jsme měli za kompozici pokus o fejeton, začež jsem dostal mínus dostatečně.“ Na gymnáziu nakonec odmaturoval v roce 1912.
Po maturitě měnil různá zaměstnání, pracoval jako písař u advokáta nebo jako úředník u různých firem. Mj. ho zaměstnali ve firmě, která vyráběla hasicí přístroje, ale brzy se ocitl bez práce, neboť se šéfové firmy dostali do vězení. Při práci studoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, avšak do studií zasáhlo vypuknutí první světové války. Poláček sice absolvoval důstojnickou školu, ale dosáhl pouze na hodnost četaře. Během války sloužil na ruské a srbské frontě, kde se dostal do zajetí. V zajetí opravoval rozbité mosty a železniční tratě.
Cesta k novinařině
Do Prahy se vrátil v prosinci 1918. Nejprve pracoval v Československé vývozní a dovozní společnosti. Literárně debutoval v satirickém čtrnáctideníku Štika venkova, pro který psal humorné povídky pod pseudonymem Kočkodan. V srpnu 1920 se oženil se svou studentskou láskou Adélou Hermannovou.
V úřednické rutinní práci nacházel groteskní a absurdní stránky, které následně literárně zpracoval v povídce Kolotoč, která zesměšňovala byrokracii. Povídku podepsal pseudonymem Kočkodan a vyšla v Tribuně 30. října 1920. Díky povídce si ho všimli bratři Čapkové. Josef Čapek mu ještě téhož roku následně nabídl spolupráci v jeho satirickém týdeníku Nebojsa. Odtud už to byl jen krůček do Lidových novin. V Lidových novinách psal pod zpočátku pseudonymem Kočkodan fejetony, kurzivy a nedělní povídání. Novinářem z povolání se však stal až následujícího roku, kdy byl propuštěn z úřadu. Působil jako soudní zpravodaj, lokálkář a zpravodaj z manévrů.
Když jej šéfredaktor vyhodil z Lidových novin, přešel zpátky do Tribuny, se kterou spolupracoval až do jejího zastavení v roce 1928. Následně se uchýlil pod vydavatelský koncern Melantrich, kde pracoval hlavně jako sloupkař a soudničkář v deníku České slovo. Kromě toho přispíval soudničkami i do dalšího menaltrišského listu Telegraf.
Souběžně psal nepravidelně do Přítomnosti a vydával vlastní humoristický časopis – čtrnáctideník Dobrý den. Samotný název nového čtrnáctideníku působil záměrně dvojznačně – jednak jako všeobecně vžitý pozdrav, zároveň však také jako signál, že si jeho přispěvatelé budou dělat legraci na účet politiků, společenských a kulturních osobností i samotných čtenářů. Ve svém vlastním čtrnáctideníku se Poláček od samého začátku projevil jako výrazná autorská osobnost. Do časopisu přispívali také např. Karel Čapek, Václav Řezáč nebo Jarmila Hašková. Podařilo se mu také dohodnout spolupráci s tehdejší divadelní avantgardou – např. s Voskovcem a Werichem. Po celou dobu své existence se časopis vyznačoval vynikající výtvarnou stránkou. Vydávání časopisu bylo ukončeno 4. ročníkem.
Spolupráce s Českým slovem trvala až do září 1933, kdy se Poláček vrátil do Lidovek opět jako soudní zpravodaj a sloupkař. Šéfredaktorem tehdy byl Eduard Bass. V březnu 1939 byl z rasových důvodů nucen odejít z Lidových novin. Jeho poslední sloupek vyšel 26. 2. 1939, poslední soudní referát pak příznačně 15. března téhož roku.
Spisovatelská dráha
Karel Poláček patří k nejvýznamnějším českým humoristům. Ve svých knihách se zaměřoval hlavně na směšnost a tragiku života „malého člověka“. Ukazoval, jak si maloměšťák potrpí na vnější pozlátko, na zdání. Obrazy života vykresloval humorem, satirou, karikaturou, ironií, sarkasmem, parodií, zesměšněním, převrácením fráze, úměrnou nadsázkou.
Již ve své prvotině Povídky pana Kočkodana (1922) nachází maloměšťáka takřka všude – setkat se můžete s drobnými postavičkami lidí, s postavami denních hostů v kavárnách, hráčů karet, fotbalových fanoušků apod. Knihu Mariáš a jiné živnosti (1924) vydal s vlastními ilustracemi. Jde o krátké útvary mezi povídkou a sloupkem, věnované lidským zaměstnáním a zálibám.
Židovský humor projevil v titulu Povídky izraelského vyznání (1926), v roce 1933 vydal ještě Židovské anekdoty. V knize Život ve filmu (1927) vyjádřil své názory na působení filmu na široké vrstvy diváků. V románu Dům na předměstí (1928) vyobrazil majitele domu, který propadl despotickému pocitu majetníka. V jádru jde o srážku domácího a nájemníka. Nejde ovšem o žádný bezvýznamný střet, ale o střetnutí na život a na smrt.
V roce 1931 mu vyšla trojice humorných románů. Hráči se odehrávají v prostředí mariášových fandů. Hlavními přednostmi románu jsou dialogy, typické obraty mluvy fotbalových fanoušků a přívrženců sportovních klubů, parodický tón, smysl pro komično a psychologické postřehy zahalené do grotesky. Román Hedvika a Ludvík je podle Poláčkových slov „taková historie o rodině, v níž postupně vždycky jeden manžel zemře a druhý se znovu ožení za mladšího nebo mladší, až nakonec děti z prvního manželství jsou už docela staré a pečují o své rodiče, kteří se těmito postupnými sňatky udrželi ve věku mladistvém, a tudíž nezkušeném.“ K maloměšťácké touze po majetku se vrací v románu Hlavní přelíčení (1932), kdy jde hlavní hrdina ve své touze po majetku až k vraždě. Michelup a motocykl (1935) vyobrazuje obyčejného měšťana, jehož slabostí je koupě čehokoli ve slevě, aniž by daný předmět vůbec potřeboval. Největší potíže přijdou s koupí motocyklu.
V roce 1936 vyšel první díl plánované pentalogie o malém městě kolem první světové války, nazvaný Okresní město. V následujících letech následovaly další díly: Hrdinové táhnou do boje, Podzemní město a Vyprodáno. Z pátého dílu dokončil před svou smrtí pouze fragment. Celá série představuje jedno z nejplastičtějších vylíčení první světové války. Je rovněž vyobrazením jeho života a rodiny v Rychnově.
Poláčkovy romány a práce často vycházely na pokračování v časopise Dobrý den, v Tribuně nebo v Lidových novinách. Poláčkovy knihy vycházely po sešitech rovněž v Knihovně Lidových novin, kde se dočkaly významného úspěchu a obliby.
Divadlo, film a rozhlas
Karel Poláček napsal také dvě divadelní hry: Pásky na vousy a Otec svého syna, které se vyznačovaly precizním a bohatým dialogem, avšak nedostatkem byla malá dramatičnost. Jeho romány byly často adaptovány různými divadly.
Ve 20. letech se podílel na překladu dvou kasovních úspěchů Vinohradského divadla. Šlo o Firmy, hru, kterou přeložil z amerického originálu Potash and Perlmutter. Rovněž přeložil veselohru dánského autora Svena Rindoma Premiéra. Ve 30. letech zdramatizoval Dostojevského novelu Ves Štěpančikovo, kterou ve svém divadle hrál E. F. Burian.
Poláček se dostal také k filmu a po jistý čas pracoval jako filmový libretista, zaměstnán byl v ateliérech AB. V roce 1931 byli zfilmováni Muži v offsidu a film se dočkal ohromného úspěchu. Pan Načeradec, kterého hrál Hugo Haas, se následujícího roku objevil jako hlavní postava ve filmu Načeradec, král kibiců. Téhož roku spolupracoval Poláček s Josefem Kodíčkem na scénáři pro film Obrácení Ferdyše Pištory podle stejnojmenné předlohy Františka Langera. V roce 1933 se zfilmování dočkal román Dům na předměstí. V roce 1934 byla natočena veselohra U nás v Kocourkově podle Poláčkova námětu, do které byli obsazeni nejlepší herci tehdejší doby. V roce 1938 napsal dialogy pro film Včera neděle byla podle divadelní hry Václava Skuteckého.
Bez jeho účasti se natáčel film Hostinec U kamenného stolu. Tvůrci filmu zamýšleli využít zisk z filmu na podporu Karla Poláčka během okupace, ale film nebyl v Berlíně schválen a promítán byl až v roce 1949. Dalších filmových adaptací se Poláčkovy romány dočkaly až v 70. letech. Pro televizi byly zpracovány Hlavní přelíčení (1971), Dohazovač (1971), Michelup a motocykl (1972) nebo Pan Selichar se osvobodil. V 90. letech vznikly seriály Z deníku žáka III. B aneb Edudant a Francimor (1993–94) a Bylo nás pět (1995), který se dočkal velké obliby. Režisér Karel Smyczek natočil také film Vše pro firmu.
Takřka všechna Poláčkova díla byla od roku 1933 čtena v rozhlase. Mezi nejúspěšnější čtení patřila v 60. letech Bylo nás pět ve výtečném přednesu Františka Filipovského a Muži v offsidu, které vyprávěl Karel Höger. Muže v offsidu později četl i Vlastimil Brodský.
Pátečníci a kluby
Karel Poláček se stal pravidelným účastníkem setkání ve vile Karla Čapka. V součinnosti s Karlem Čapkem podepsal manifestační projev Obce českých spisovatelů, který byl otištěn ve středu 28. listopadu 1934. Manifest odsoudil zneužití univerzitních sporů o insignie pražskou fašistickou ulicí – tzv. insigniádu. Text mj. vyvolal polemiku s Rudolfem Medkem.
Kromě Pátečníků byl členem i dalších klubů, které se vždy soustředily v nějaké kavárně. Např. ve Společenském klubu se v roce 1932 zrodila tzv. Táflrunda (společnost kolem kulatého stolu). Další odnože byly Klub Marcelka, kde se sdružovali hlavně ctitelé Olgy Scheinpflugové, a Klub pěstitelů tchánů, do kterého byli přijímáni ti, jejichž tchánové byli něčím pozoruhodní. Poláčkův tchán Bedřich se dával živit svou ženou, která vyvařovala pro několik strávníků.
Závěr života
Během okupace pracoval jako zaměstnanec Židovské náboženské obce při registraci zabavených knihoven. Podle vzpomínek Poláčkovy dcery Jiřiny Jelinowiczové (1921–2001) nebylo manželství jejích rodičů příliš šťastné. 16. listopadu 1939 bylo rozvedeno od „stolu a lože“. Nešlo tedy o rozvod v dnešním slova smyslu, ale pouze uvolnění povinností, které k sobě manželé měli. Poláčkova rozvedená manželka se vrátila do Rychnova, kde vedla domácnost židovskému obchodníkovi Arnoštu Ledererovi. S ním byla také v prosinci 1942 deportována do Terezína a odtud šla (téměř současně s Poláčkem) do Osvětimi, kde zahynula.
Karel Poláček následně žil s JUDr. Dorou Vaňákovou, která mu pomohla s emigrací dcery do Anglie. Pod jménem malíře Vlastimila Rady vyšel humoristický román Hostinec U kamenného stolu, poslední kniha vydaná za jeho života. Spolu s Dorou dorazili 5. července 1943 do Terezína, kde díky obyvatelům dostal samostatné obydlí – bývalý kozí chlívek. V měl několik přednášek, přednášel o různých knihách, hlavně o ruských klasicích a podílel se na řešení táborových sporů.
Podle původních názorů měl zemřít v plynové komoře v Osvětimi, kam odej s transportem 19. října 1944. Na základě pozdějšího svědectví slovenské Židovky Kláry Baumöhlové měl Poláček pomáhat vězenkyním v táboře Hindenburg v Polsku s přípravou krátkého silvestrovského skeče. V polovině ledna 1945 byl tábor Hindenburg vyhnán na pochod smrti směrem na Gleiwitz (Hlivici) v Polsku. Poláčka, který už nemohl jít, vezli na saních. Tehdy jej viděla naposledy. Není jisté, zda Poláček zemřel cestou, po příchodu do tábora Gleiwitz II při selekci vězňů nebo ještě později.
Rok po válce vyšla Poláčkova próza Bylo nás pět, kterou napsal v nejtěžším životním období, před odchodem do Terezína v roce 1943. V románu se naposledy vrátil do svého rychnovského dětství.
Doporučujeme z fondu:
- KRULICHOVÁ, Marie. Karel Poláček: život a dílo. Rychnov nad Kněžnou, 1995. K objednání zde.
- HÁJKOVÁ, Alena. Knížka o Karlu Poláčkovi. Praha, 1999. K objednání zde.
- Doporučujeme sbírku věnovanou osobnosti a dílu K. Poláčka. Více zde.
- POLÁČEK, Karel. Úvahy, korespondence, deník z roku 1943. Praha, 2001. K objednání zde.
- SLABÝ, Zdeněk Karel – TYDLITÁT, Jan. Karel Poláček a film. Boskovice, 2002. K objednání zde.
Víte, že ve svých dílech Poláček několikrát vyobrazil život své rodiny na malém městě? Šlo ale spíše o zobrazení atmosféry a prostředí, než o přesné portréty osob, např. v Rodinný spor o gramatiku nebo Povídky izraelského vyznání. Nejpropracovanější obraz Poláčkova otce bychom našli v postavě kupce Štědrého v románu Okresní město. Svou matku vyobrazil v Bylo nás pět.
