Rodiny regionu

Antonín Čapek (1855-1929), narozen v Žernově (okr. Náchod), otec sourozenců Čapkových. Působil jako lékař, pokroková a vůdčí osobnost Úpicka a celého Podkrkonoší.

• Z fondu knihovny doporučujeme: ŠULCOVÁ, Marie. Čapci. Praha, 1998. K objednání zde.
• Vybíráme z tisku: FETTERS, Aleš. MUDr. Čapek – otec: před 90 lety zemřel MUDr. Antonín Čapek. In Zprávy Společnosti bratří Čapků 2019, č. 133, s. 6-7. K objednání zde.

Božena Čapková (1866-1924), narozena v Hronově, matka sourozenců Čapkových. Sběratelka podkrkonošského folkloru – lidové písně, pověsti, pohádky, pověry, úsloví a pořekadla.

• Z fondu knihovny doporučujeme: EKRT, Boris – ŠVANDA, Richard. Bejvávalo…, aneb, Hronov za našich pradědečků a prababiček. Hronov, 2019. K objednání zde.
• Z fondu knihovny doporučujeme: ČAPKOVÁ, Božena – KOŘÍZEK, Karel -THOŘOVÁ, Věra (eds.) Lidové písně z Úpicka. Praha, 2002. K objednání zde.

Helena Čapková (1886-1961), narozena v Hronově, starší sestra bratří Čapků; provdaná Koželuhová, poté Palivcová. Působila jako spisovatelka.

• Z fondu knihovny doporučujeme: ČAPKOVÁ, Helena. Moji milí bratři. Praha, 1962. K objednání zde. Určitě se ale podívejte i na její další díla, která také najdete v našem fondu: Malé děvče, Kolébka, O živé lásce nebo Pohádka o babiččině zástěře.
• Vybíráme z tisku: FETTERS, Aleš – BLAŽKOVÁ, Božena. U nás: knihovnicko-informační zpravodaj Královéhradeckého kraje. Malý slovník regionálních autorů. Literární tradice našeho kraje: volná příloha. 2012, roč. 22, č. 4, s. 9-10 (na předchozích stranách se můžete dočíst i o jejích bratrech Josefovi a Karlovi). Dostupné také online zde.

Josef Čapek (1887-1945), narozen v Hronově, vyrůstal v Úpici, v Žacléři studoval tkalcovskou školu. Působil jako malíř, karikaturista, knižní grafik, ilustrátor, novinář, básník, prozaik a dramatik, redaktor, výtvarný kritik a teoretik. Na mnohé spisovatelské tvorbě – zejm. dramatické – spolupracoval se svým mladším bratrem Karlem. Zemřel na konci 2. světové války v koncentračním táboře Bergen-Belsen.

• Z fondu knihovny doporučujeme: SLAVÍK, Jaroslav – OPELÍK, Jiří. Josef Čapek. Praha, 1996. K objednání zde.
• Víte, že vymyslel celosvětově používané slovo robot, které se objevilo v Karlově dramatu R.U.R.?
• Z fondu knihovny doporučujeme: ČERNÝ, František. Premiéry bratří Čapků. Praha, 2000. K objednání zde.

Karel Čapek (1890-1938), narozen v Malých Svatoňovicích, vyrůstal v Úpici, v Hradci Králové studoval na gymnáziu. Působil jako spisovatel a dramatik, autor knih pro děti, překladatel, novinář, literární a divadelní kritik. S regionem je spjat nejen rodem, ale i částí svého díla – ovlivněn svou hronovskou babičkou Helenou.

• Z fondu knihovny doporučujeme: KLÍMA, Ivan. Velký věk chce mít též velké mordy: život a dílo Karla Čapka. Praha, 2001. K objednání zde.
• Některá z jeho děl máme dostupná v Digitální knihovně SVK HK ve sbírce Povinná četba. K prohlédnutí zde.
• Jeho dílo je volně dostupné v elektronické podobě na webu Městské knihovny v Praze, kde najdete i díla jeho bratra Josefa. Více zde.

Tipy na výlet

• Doporučujeme navštívit Muzeum bratří Čapků v Malých Svatoňovicích. Více zde.
• Nebo Vám pro začátek postačí virtuálně procestovat místy, která jsou spojena s Karlem, Josefem a Helenou? Inspiraci na cesty můžete načerpat zde.

Víte, že školám nabízíme zdarma dvě lekce informačního vzdělávání, které se zaměřují na tuto významnou rodinu? Jedná se o lekce Po knihovně letem Čapkovým světem a „Nejjednodušší a nejtěžší je říkat čistou pravdu“. Více informací naleznete zde.

Rodina Stefanů představovala významnou hradeckou vlasteneckou rodinu, jejíž členové působili jako lékaři, politici nebo organizátoři veřejného života v Hradci Králové, ale našli bychom mezi nimi i válečné hrdiny druhé světové války.

V Hradci Králové se usadil původně jičínský rodák Kristian Stefan (1819-1892), který učil na hradeckém gymnáziu, založil zde Vyšší dívčí školu (1869), byl zvolen poslancem Českého zemského sněmu za městskou kurii (obvod Hradec Králové, Jaroměř a Josefov), ale uplatnil se rovněž jako překladatel a spisovatel.

• Z Digitální knihovny SVK HK vybíráme: STEFAN, Kristian. Hradec nad Labem. Praha, 1872. K prohlédnutí zde.
• Z fondu knihovny doporučujeme: KULHAVÁ, Zdeňka – STEFAN, Libor – STEFAN, Oto. Kristian Stefan: život a doba zapomenutého vlastence. Pelhřimov, 2019. K objednání zde.

Libor Kristian Stefan (1856-1926), syn Kristiana Stefana byl hradecký vojenský lékař a generál zdravotnictva čs. armády. Velel záložní nemocnici v Pardubicích (původně válečná nemocnice, tzv. Karanténa), kde se doléčovali ranění vojáci. Měl osm synů.

• Z fondu knihovny doporučujeme: KULHAVÁ, Zdeňka – STEFAN, Libor – STEFAN, Oto. Kristian Stefan: život a doba zapomenutého vlastence. Pelhřimov, 2019, zejm. s. 124-136. K objednání zde.

Ivan Štefan (1914-1943), syn generála Libora Kristiana Stefana. Během druhé světové války působil v odboji v jižní Francii, odkud se snažil dostat do Velké Británie za bratry Aureliem a Benignem. Byl ale zatčen a popraven 12. října 1943.

• Z databáze PressReader vybíráme článek „Podruhé nacistům neutekl“. K přečtení zde.
• Pamětní deska bratří Štefanů zde.

Benignus Štefan (1918-1943), syn generála Libora Kristiana Stefana. Působil jako stíhací pilot a člen RAF, pobočník velitele čs. letectva ve VB gen. Karla Janouška. 8. března 1943 byl sestřelen německým letounem a smrtelně havaroval u Plouézec ve Francii.

• Z fondu knihovny doporučujeme: PTÁČEK, Josef – RAIL, Jan. Letci Královéhradecka v druhém čs. zahraničním odboji (1939-1945). Dobruška, 2000, zejm. s. 137-140. K objednání zde.

Hvězdoslav Stefan (1920-2009), nejmladší syn Libora Kristiana Stefana. Ve svých 19 letech působil během druhé světové války v odboji, člen Obrany národa; v zahraničí zajat a vězněn v Bayreuthu. Po válce vystudoval lékařství a stal se dětským chirurgem, urologem, specializoval se na urogenitální operace. Jako první v Československu úspěšně oddělil siamská dvojčata (operace proběhla v hradecké Fakultní nemocnici). Rovněž se zabýval dějinami medicíny.

• Z fondu knihovny doporučujeme: STEFAN, Hvězdoslav. Karel Rokitanský. Hradec Králové, 2005. K objednání zde.
• Z Digitální knihovny SVK HK vybíráme: STEFAN, Hvězdoslav. Karel Rokitanský: historická črta s úvodním slovem Jana Bedrny. Hradec Králové, 1954. K prohlédnutí zde.
• Vybíráme z tisku: MORÁVEK, Petr. Zemřel profesor Hvězdoslav Stefan. In Česká urologie 2009, roč. 13, č. 2, s. 186. Více zde.

Víte, že je podle rodiny Stefanů pojmenována hradecká ulice bratří Štefanů? K záměně „S“ za „Š“ došlo pravděpodobně kvůli zápisu v matrice. Přečíst si o tom můžete ve Vojenských zdravotnických listech zde.

Z rodiny Medkových pocházeli legionáři a spisovatelé Rudolf a Jaroslav Medkovi, oba rodáci z Malého náměstí v Hradci Králové. Jejich otec Václav byl ševcem, dědeček z matčiny strany František Špatenka byl ve Slatině u Hradce Králové písmákem. Manželka Rudolfa Medka Eva psala básně, jejich první syn Ivan se stal novinářem a hudebním kritikem a druhý syn Mikuláš surrealistickým malířem. Emila Medková, manželka Mikuláše, se prosadila jako fotografka.

Rudolf Medek (1890-1940) byl básník, dramatik, prozaik, legionář a generál Československé armády. Vystudoval učitelský ústav v Hradci Králové a patřil k zakladatelům hradeckého studentského spolku Mansarda. Své básnické prvotiny publikoval v časopise Moderní revue. V první světové válce bojoval v Rusku v Československých legiích, účastnil se bojů u Zborova, spolupracoval s M. R. Štefánikem anebo doprovázel T. G. Masaryka při jeho cestě k legiím. Po návratu do vlasti dosáhl hodnosti plukovníka, později generála. Do března 1939 vedl Památník odboje na Vítkově jako muzeum a archiv československých legií. Roku 1934 stál v čele protiněmeckých demonstrací a varoval před bolševismem a hitlerismem. Mnichovská dohoda ho velice zasáhla, patřil k nejrozhodnějším zastáncům obrany Československa a s mnichovskou kapitulací zásadně nesouhlasil. Zemřel na zánět pobřišnice v srpnu 1940. Jeho knihy postihly třikrát zákazy, byly vyřazovány z knihoven za německé okupace, v době komunistického režimu po roce 1948 a začátkem sedmdesátých let 20. století.

• Víte, že po Mnichovu vrátil svá vojenská vyznamenání? Francii Řád čestné legie 5. a 4. třídy, Velké Británii Řád za vynikající službu.
• Z prozaického díla je nejvýznamnější legionářská pentalogie (Ohnivý drak, Veliké dni, Ostrov v bouři, Mohutný sen a román Anabáze).
• Rodnému městu věnoval básně v knížce Dvě básně, prózu Kavčí plácek anebo Poznámky o Hradci kulturním.
• Veškeré zmíněné tituly jsou u nás dostupné jak v tištěné, tak i v digitální podobě. V Digitální knihovně SVK HK nabízíme přímo sbírku věnovanou osobnosti a dílu Rudolfa Medka. Více zde.
• Z fondu knihovny doporučujeme: MEDEK, Rudolf. Odvrhnutý básník. Praha: Torst, 2002. K objednání zde; KOCOUREK, Katya. Čechoslovakista Rudolf Medek: politický životopis. Praha, 2011. K objednání zde; VÁCHA, Dalibor. Srdce tak bohaté na život: Rudolf Medek a jeho doba (1890-1940). Praha, 2017. K objednání zde.

Jaroslav Medek (1893-1971), nevlastní mladší bratr Rudolfa Medka, otec Václav Medek se po smrti první ženy oženil s její sestrou. Jaroslav Medek se vyučil typografem, za 1. světové války bojoval na srbské frontě, od května do srpna 1918 prodělal s třetím batalionem celé italské tažení. V srpnu 1918 přeběhl na italskou stranu a od října 1918 byl poručíkem u 35. střeleckého pluku. Účastnil se bojů proti vojskům Maďarské republiky Rad. Po válce vedl Lidové tiskárny v Hradci Králové, byl redaktorem legionářského nakladatelství a později ředitelem Odborné typografické školy v Praze. Do literárních postav vkládal své autobiografické zážitky z válečné fronty.

• Víte, že v článku Medkův Hradec Králové, který vyšel v Národní politice 10. 10. 1940, oznámil, že městská rada rozhodla, že na Medkově rodném domě bude zasazena kovová pamětní deska a navrhl, aby se v budoucnu konal „Medkův Hradec Králové“ jako Jiráskův Hronov nebo Klicperův Chlumec? Nic z toho se bohužel nestalo.
• Z fondu knihovny doporučujeme: MEDEK, Jaroslav. Třetí batalion: listy z deníku. Praha, 1932. K objednání zde. V románu mimo jiné líčí velice autenticky atmosféru začátku první světové války v Hradci Králové.
• Z fondu knihovny doporučujeme: MEDEK, Jaroslav. Zvon padlých. Praha, 1929. K objednání zde. Román byl vydán k desátému výročí vzniku Československa, úvod románu je uveden textem „Každého večera za soumraku ozve se hlas roveretského zvonu, aby po celých pět minut zněl na paměť všech, kdo padli ve světové válce.“ Víte, že v Roveretu v Itálii tento zvon opravdu existuje už od roku 1925, patří k největším na světě a váží 22, 6 tuny? Původně byl tvořen pouze ze zbraní, přičemž na jeho stavbu přispěla každá armáda, která v první světové válce bojovala. Např. Československo darovalo část kanonu z plzeňské zbrojovky. Zvon je stále funkční a každý den přesně ve 21:30 odbíjí na památku padlých.
• Jaroslav Medek vydal v roce 1930 knihu „Co nám tatínek vypravoval“, kde citlivě upravil otcovy vzpomínky z let 1861-1907. Viz MEDEK, Jaroslav. Co nám tatínek vypravoval. Praha, 1930. K objednání zde.

Eva Medková (1895-1953), nejstarší dcera impresionistického malíře Antonína Slavíčka, manželka Rudolfa Medka. Byla spřízněna s T. G. Masarykem – její matka Bohumila se po smrti manžela vdala za Herberta Masaryka. Herberta a Anna Masarykovy se díky tomu staly jejími nevlastními sestrami. Eva Medková působila jako básnířka a spisovatelka. Její bratr Jan se stal malířem a Jiří filmovým režisérem. Napsala vzpomínky na otce Antonína Slavíčka; je autorkou románu, drobných próz a básní.

• Z fondu knihovny doporučujeme: MEDKOVÁ, Eva. Vzpomínám na Antonína Slavíčka. Praha, 1946. K objednání zde.
• Z fondu knihovny doporučujeme: MEDKOVÁ, Eva. Návrat Martina Holce: román. Praha, 1942. K objednání zde.

Ivan Medek (1925-2010), starší syn Rudolfa Medka, český novinář, původní profesí muzikolog, do roku 1948 spolupracovník Talichova Českého komorního orchestru a České filharmonie, kde se v 60. letech podílel na dramaturgii orchestru. Po podpisu Charty 77 musel emigrovat do Rakouska. Spolupracoval se stanicemi Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. Mnozí znali jeho památnou větu v relaci vysílání „Ivan Medek – Hlas Ameriky – Vídeň“. Letech 1993-1998 působil jako pracovník a později ředitel Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla. V roce 2008 získal Cenu Ferdinanda Peroutky. Po roce 2000 natočil životopisný seriál Medkové pro Českou televizi a pro Český rozhlas memoárový cyklus Osudy. Pravidelně četl své rozhlasové komentáře a fejetony v českém vysílání BBC (do roku 2005). Zemřel po dlouhé nemoci v lednu 2010.

• Z fondu knihovny doporučujeme: MEDEK, Ivan. Děkuji, mám se výborně. Praha, 2005. K objednání zde.
• Z fondu knihovny doporučujeme: MEDEK, Ivan. Jak to vidím: z rozhlasových komentářů 2000-2002. Praha, 2003. K objednání zde.
• Z fondu knihovny doporučujeme: MEDEK, Ivan. Malinký peníz na jeden telefonát do nového života. České Budějovice, 2010. K objednání zde.

Mikuláš Medek (1926-1974), český malíř, syn Rudolfa Medka, přední osobnost českého malířství 50. a 60. let. Absolvoval státní grafickou školu v Praze. Následně studoval na Vysoké škole umělecko-průmyslové, kde byl žákem Františka Muziky a Františka Tichého, a kde se věnoval především tvorbě ilustrace. Studium nedokončil, protože byl synem legionáře, a tak jej vyloučili v rámci politických čistek v roce 1949. V 50. letech sice pracoval jako dělník, ale zároveň spolupracoval se surrealistickou skupinou kolem K. Teigeho. V roce 1951 se oženil s Emilou Tláskalovou, která působila jako umělecká fotografka a byla mu po celý život velkou oporou. V 60. letech jej přijali do Svazu výtvarných umělců. V roce 1963 vytvořil oltářní obraz kostela v Jedovnicích. Koncem 60. let pracoval a vystavoval také v zahraničí, vytvořil interiéry kanceláří Čs. aerolinií v Damašku, Košicích, Paříži, Praze-Ruzyni a New Yorku. Zemřel v srpnu 1974, v nedožitých 48 letech, na následky dlouhotrvající těžké choroby diabetes. V originalitě projevu a nevšední spiritualitě svého díla patří Mikuláš Medek k předním umělcům nejen českého, ale i světového malířství druhé poloviny 20. století.

• Z fondu knihovny doporučujeme: MEDEK, Mikuláš. Texty. Praha, 1995. K objednání zde.
• Vynikající jsou také jeho knižní ilustrace: WERFEL, Franz. Píseň o Bernadettě. Praha, 1999. K objednání zde. Nebo sbírka BŘEZINA, Otokar. Ruce. Brno, 1965. K objednání zde.
• Z fondu knihovny doporučujeme: Mikuláš Medek: malířské dílo 1942-1974 : 20.3.-20.5.1990. Brno, 1990. K objednání zde.

Emila Medková (1928-1985), česká fotografka, manželka Mikuláše Medka. Členka pražské skupiny surrealistů, významná osobnost české poválečné fotografie, vytvořila si vlastní styl tzv. strukturální fotografie. Její umělecké fotografie obsahuje i titul Obsluhoval jsem anglického krále od Bohumila Hrabala ve vydání z roku 1990.

• Z fondu knihovny doporučujeme: BYDŽOVSKÁ, Lenka – SRP, Karel. Emila Medková. Praha, 2001. K objednání zde.

Zakladatelem významné hradecké rodiny Červených byl vynálezce a výrobce žesťových nástrojů Václav František Červený. Tento rodák z Dubče u Prahy se usadil ve 40. letech 19. století v Hradci Králové a založil zde podnik na výrobu žesťových nástrojů. Jeho syn Otakar vedl pobočku firmy v Kyjevě a významně podporoval československý odboj a legie v Rusku. Vnukem Václava Františka byl spisovatel, český kabaretiér, humorista a hudební skladatel Jiří Červený. Dcera Jiřího, Soňa Červená, se stala herečkou a světoznámou operní pěvkyní.

Václav František Červený (1819-1896), pocházel z Dubče u Prahy a vyučil se u pražského mistra Jana Adama Bauera, výrobce dechových plechových nástrojů. Po vyučení pracoval jako tovaryš pět let v několika dílnách ve střední Evropě. Již ve svých 23 letech si strategicky zvolil pro založení své vlastní nástrojařské dílny město Hradec Králové, protože Hradec měl velkou vojenskou posádku s vojenskou kapelou a v blízkosti se nacházely i další posádky v Pardubicích a Josefově. Podnik na výrobu žesťových nástrojů Červený založil v roce 1842. O rok později získala firma výrobní prostory v centru města, na rozhraní Malého náměstí a Kavčího plácku v domě čp. 120. Na tomto místě se nástroje vyráběly i po znárodnění až do roku 1973, tedy nepřetržitě neuvěřitelných 130 let. Podnik slavil úspěchy na mnoha mezinárodních výstavách a soutěžích a Červený továrnu stále rozšiřoval. Měl pobočku závodu dokonce i v USA, jeho syn Otakar vedl pobočku v Kyjevě. Synové Jaroslav a Stanislav se stali roku 1876 společníky firmy v Hradci Králové. Po roce 1948 byla továrna administrativně začleněna do státního podniku AMATI Kraslice. Značku „V. F. Červený a synové“ v současnosti vlastní firma Amati-Denak. Značka „V. F. Červený a synové“ má vlastní výrobu v Hradci Králové – Kuklenách jako dceřiná společnost Amati- Denak.

• Víte, že když v neděli 19. ledna 1896 V. F. Červený zemřel ve věku 76 let, loučily se s ním zástupy Hradečanů? V průvodu kráčely i tři dechové hudby, ale nevydaly ani tón. Muzikanti nesli nástroje zahalené do černé látky. Mistr zemřel.
• Z Digitální knihovny SVK HK vybíráme: ČERVENÝ, Václav František. Životopis V.F. Červeného: ku padesátiletému jubileu založení c. a k. dvorní továrny na hudební nástroje firmy V.F. Červený a synové v Hradci Králové. Praha, 1892. K prohlédnutí zde.
• Víte, že V. F. Červený vynalezl 24 nových nástrojů, zejména tuby a baskřídlovky? Tyto nástroje měly širokou menzuru a jemnou barvu zvuku, čímž se lišily od západoevropských plechových nástrojů té doby, které zněly naopak ostře. Pro hudebního skladatele Richarda Wagnera vyrobil speciální druh tuby, tzv. Wagnerovu tubu.
• Z fondu knihovny doporučujeme: MORAVEC, Josef. Václav František Červený: muzikant – podnikatel – vynálezce. Praha, 1996. K objednání zde.
• Víte, že V. F. Červený prosadil výstavbu hradeckého divadla, které bylo otevřeno roku 1885 a pojmenováno po V. K. Klicperovi?
• Z fondu knihovny doporučujeme: ČERVENÁ, Soňa. Můjváclav. Brno, 2001. K objednání zde.
• Z fondu knihovny doporučujeme: PAVLÍK, Jiří. Václav František Červený: doba, život, dílo. Praha, 2006. K objednání zde.
• Víte, že Červený zdokonalil i bicí nástroje? Zvýšil jejich účinek použitím nového materiálu, především aluminia. A dnešní tvar trianglu je také jeho myšlenkou.
• Z fondu knihovny doporučujeme: FOLTIN, Karel. Největší osobnosti našich dějin: průmyslníci, podnikatelé, bankéři : životní příběhy, úspěchy i prohry významných osobností naší historie. Olomouc, 2012. K objednání zde.
• Červený vynalézá pořád něco! je název 961. schůzky zvukové podoby Toulek českou minulostí, která se věnuje osobě V. F. Červeného a jeho rodině. Poslechnout a přečíst si ji můžete na webu Českého rozhlasu zde. K vypůjčení na CD je rovněž ve fondu knihovny zde.

Otakar Červený (1850-1930), syn Václava Františka Červeného. Po studiích na pardubické reálce se specializoval na cukrovarnictví. V roce 1878 se stal zástupcem ředitele cukrovaru v Tambovské gubernii v Rusku, kde využil znalosti ruštiny, kterou ho učil profesor Kristián Stefan, přítel Otakarova otce. V roce 1887 rodinná firma „V. F. Červený a synové“ založila pobočný závod v Kyjevě. Otakar se s manželkou Marií přestěhoval do Kyjeva a vedl tuto pobočku do roku 1918. Rodina hostila v Kyjevě mnohé osobnosti české kultury, např. Julia Zeyera, Jaroslava Kociana nebo Josefa Suka.

Po vypuknutí války v roce 1914 byla situace Čechů žijících v Rusku velmi vážná, jelikož se stali příslušníky nepřátelského státu, a tak jim hrozila deportace na Sibiř a konfiskace majetku. Otakar Červený se prostřednictvím svých kontaktů snažil pomoci svým krajanům. Jako jeden z hlavních mluvčích se zúčastnil v září 1914 audience u cara Mikuláše II. Ta měla za cíl zlepšit situaci českých starousedlíků a uprchlíků v Rusku. Spolu s manželkou Marií přispěli peněžitými dary na zřízení fondu pro Českou družinu, což byla jednotka dobrovolníků složená z Čechů žijících v Rusku, předchůdkyně československých legií. Manželé Červení spolufinancovali zřízení lazaretu pro raněné a nemocné legionáře v Kyjevě. Rudolf Medek po válce vzpomínal na velkou obětavost a statečnost Marie Červené. V rodině Červených pobýval i T. G. Masaryk při své cestě po Rusku. Když na počátku roku 1918 dobyly sovětské oddíly Kyjev, byl Otakaru Červenému zkonfiskován majetek, zablokován účet v bance a byl dvakrát vězněn, ačkoliv mu tehdy bylo už 68 let. Až v roce 1921 se na základě osobní intervence prezidenta T. G. Masaryka podařilo prostřednictvím mezinárodního Červeného kříže získat povolení pro návrat rodiny Červených do Československa.

• Z digitální knihovny SVK HK vybíráme: VANĚK, Otakar HOLEČEK, Vojtěch – MEDEK, Rudolf. Za svobodu: obrázková kronika československého revolučního hnutí na Rusi 1914-1920. Praha, 1928, s. 22-24. Kniha je dostupná k prohlédnutí ve studovnách ve 4. a 5. NP. Lze si ji rovněž vypůjčit v tištěné podobě zde.
• Z digitální knihovny SVK HK vybíráme: MEDEK, Rudolf. Máťuška našich legionářů v Rusku. In Kraj Královehradecký 1921, roč. XII, č. 27-28, 1. 4., s. 7. K prohlédnutí zde.
• Z fondu knihovny doporučujeme: PAVLÍK, Jiří. Otakar Červený, mecenáš československých legií v Rusku. Červený Kostelec, 2014. K objednání zde.

Jiří Červený (1887-1962), vnuk Václava Františka Červeného. Za studií na hradeckém gymnáziu spoluorganizoval literárně vzdělávací kroužek „Mansarda“, který vznikl v roce 1903. Skupina vydávala ručně psané nebo hektografované časopisy, založila si vlastní knihovnu, pořádala výlety a večírky s programem a tancem. Během právnických studií v Praze se Jiří Červený scházel se svými hradeckými přáteli, při vzpomínkách na domov se zrodila myšlenka založit studentský kabaret Červená sedma. Červená sedma byla literární kabaret, chtěla bavit obecenstvo vkusně, s uměleckými nároky. Recitovaly se a zpívaly texty Františka Gellnera, Artura Longena nebo Františka Šrámka. K prvnímu oficiálnímu vystoupení Sedmy došlo v červnu 1910 na všestudentské slavnosti na výstavišti v Praze. Červená sedma působila nejdříve amatérsky. Po příchodu Eduarda Basse do kabaretu v roce 1913 se jeho působením Sedma propracovala k profesionalitě. Bass byl výborný humorista a zpíval i hrál v parodiích. Postupně se účinkujícími kabaretu stali také Ferenc Futurista, Eman Fiala, Jindřich Plachta, R. A. Dvorský nebo Karel Hašler. Od roku 1918 Jiří Červený stál v čele již profesionálního kabaretu Červená sedma. Po různých těžkostech, které činnost kabaretu provázely, v roce 1922 Červená sedma zanikla.

Červený byl hlavním autorem písní, skladatelsky, textařsky a překladatelsky se podílel na více než 400 písních, zhudebnil např. Nerudovu Ukolébavku, báseň J. V. Sládka Bílá hora, verše Fráni Šrámka Svatební. Červený byl jedním z prvních průkopníků náročnějšího přednesového šansonu. Mnoho písní bylo nahráno na gramofonové desky. Po zániku kabaretu si Jiří Červený otevřel vlastní advokátní praxi, kterou provozoval do roku 1949. Stal se zakladatelem a předsedou Kruhu autorů písniček a operet KAPO, v němž úspěšně hájil zájmy domácích skladatelů, textařů populární hudby. Za okupace byl vězněn, po druhé světové válce také pracoval v autorské organizaci OSA.

• Z fondu knihovny doporučujeme: ČERVENÝ, Jiří. Paměti Mansardy. Havlíčkův Brod, 1962. K objednání zde.
• Víte, že první neoficiální vystoupení Červené sedmy bylo v Hradci Králové v rámci vysokoškolského spolku Dobroslav v prosinci 1909?
• Z fondu knihovny doporučujeme: ČERVENÝ, Jiří. Červená sedma. Praha, 1959. K objednání zde.
• Víte, že název Červená sedma vznikl podle jména hlavního iniciátora Jiřího Červeného a Sedma bylo parodickou nadsázkou proto, že účastníků bylo původně šest? Dumasovi tři mušketýři byli čtyři a “sedmičkářů” bylo celkem šest.
• Z fondu knihovny doporučujeme: Smích Červené sedmy: ze zlaté doby českého kabaretu 1910-1922. Praha, 1981. K objednání zde.
• Z fondu knihovny doporučujeme: RUT, Přemysl. Orchestrion v hlavě: (česká autorská písnička mezi poezií a divadlem). Praha, 2010. K objednání zde.
• Z digitální knihovny SVK HK vybíráme: 1. sjezd příslušníků bývalého královéhradeckého pěšího pluku č. 18: dne 28. června 1936 v Hradci Králové. Hradec Králové, 1936, s. 36 – vzpomínka Jiřího Červeného. K prohlédnutí zde.

Soňa Červená (1925) je operní pěvkyně, mezzosopranistka a altistka. Její první divadelní angažmá bylo v Osvobozeném divadle, kde zpívala v muzikálu Divotvorný hrnec. V letech 1952-1958 působila ve Státní opeře v Brně a roku 1958 přešla do opery Unter den Linden ve východním Berlíně, kde měla velký úspěch v roli Carmen. Toto provedení bylo nahráno v roce 1960 na gramofonové desky. V lednu 1962 emigrovala do západního Berlína posledním otevřeným přechodem. Stala se sólistkou operních domů ve Vídni, Miláně, Amsterdamu, Barceloně, Bruselu, Lisabonu a všech velkých německých operních scén. Jedenáct sezón zpívala v San Francisku. Zasloužila se také o vzorovou interpretaci Janáčkových oper v češtině. Po uzavření operní dráhy působila v renomovaném činoherním divadle Thalia v Hamburku, kde spolupracovala s avantgardním režisérem Robertem Wilsonem. Díky tomuto režisérovi se po sametové revoluci vrátila natrvalo do Čech, obsadil ji do Janáčkovy opery Osud, kterou režíroval v Národním divadle. V roce 2004 získala Cenu Thálie jako zvláštní cenu kolegia. Zpívala hlavní roli Milady Horákové v komorní opeře „Zítra se bude…“, ke které hudbu napsal Aleš Březina. V roce 2010 zpívala roli zpěvačky Emilii Marty v Čapkově hře Věc Makropulos, kde režii a scénickou výpravu provedl opět Robert Wilson. V roce 2017 byl natočen filmový dokument od Olgy Sommerové „Červená“.

Soňa Červená napsala knihu „Můj Václav“ o svém hradeckém pradědečkovi Václavu Františkovi Červeném. Čerpala z rukopisných zápisků svého otce Jiřího Červeného. V Hradci Králové obdržela Cenu dr. Františka Ulricha za celoživotní dílo. Soňa Červená iniciovala a byla mediální tváří sbírky na stavbu varhan ve Filharmonii Hradec Králové. V roce 2012 obdržela čestné občanství města Hradce Králové.

• Z fondu knihovny doporučujeme: ČERVENÁ, Soňa. Můjváclav. Brno, 2001. K objednání zde.
• Z fondu knihovny doporučujeme: ČERVENÁ, Soňa. Stýskání zažehnáno. Praha, 2019. K objednání zde.
• Víte že, byla v roce 2018 pojmenována po Soně Červené nově objevená planetka č. 26897? Planetku objevila česká astronomka Lenka Kotková. Planetka nese jméno „CERVENA“. Informace o planetce najdete zde. Dočíst se o ní můžete také v titulu Stýskání zažehnáno na s. 342, viz výše.
• Z fondu knihovny doporučujeme: ČERVENÁ, Soňa. Stýskání zakázáno: kousek mého divadelního děje-spisu a země-spisu. Praha, 2019. K objednání zde.
• Vybíráme z tisku: Soňa Červená už je čestnou občankou Hradce Králové. In Mladá fronta Dnes – Královéhradecké vydání 2012, roč. 23, č. 51, S. B3. K objednání zde.

Rodina Petrofových je významná především svou podnikatelskou a kulturní činností v Hradci Králové. Už šestá generace rodiny se podílí na vedení světoznámé firmy na výrobu akustických klavírů Petrof. Zakladatelem firmy byl Antonín Petrof, který založil firmu v 60. letech 19. století. Jan Petrof, pravnuk Antonína Petrofa, převzal firmu v roce 1991 po čtyřicetiletém násilném zestátnění firmy. Nyní podnik vede dcera Jana Petrofa Zuzana Ceralová-Petrofová.

Antonín Petrof (1839-1915) se narodil v Hradci Králové – Kuklenách. Jeho otec Jan Petrof si zde zřídil truhlářskou dílnu a později se přestěhoval do přízemního domku č. p. 61 na starém městě, nynějším náměstí Jana Pavla II., naproti vchodu do katedrály sv. Ducha. Antonín se u svého otce vyučil truhlářem. V osmnácti letech odešel do Vídně ke strýci Johannu Heitzmannovi, který vlastnil malou továrnu na výrobu klavírů. Po vyučení u strýce pracoval ještě v dalších vídeňských firmách na výrobu klavírů, např. v závodě Ehrbar nebo Schweighofer.

Hned po návratu domů v roce 1864 postavil v otcově dílně první čtyři klavíry. V roce 1869 se oženil s dcerou zámožného hradeckého koželuha Marií Götzovou. Stísněné poměry města tlakem hradeb neumožňovaly rozmach firmy, proto A. Petrof koupil zájezdní hostinec u tzv. císařské silnice u Nového Hradce Králové. Na jeho místě vybudoval moderní závod, základ současného podniku, a od roku 1874 zde probíhala výroba. Petrof zaváděl nová technická zlepšení nástrojů a rychle reagoval na nové vynálezy. Už v roce 1875 začal stavět klavíry s dvojitou repetiční anglickou mechanikou. Anglická mechanika na rozdíl od starší vídeňské umožňovala plnější a zvučnější tón, tato mechanika se dále vyvíjela a dnešní klavíry mají mechaniku na tomto základě. V roce 1878 stavěl klavíry s pancéřovým litinovým rámem na upevnění strun, dříve se používal dřevěný rám. V roce 1883 zavedl výrobu pianin. Modernizoval také výrobu jednotlivých dílů, zavedl parní stroj a jako druhý v Hradci elektrický proud. Vyráběl si vlastní klávesy a vlastní klavírní mechaniku. Založil pobočky ve Vídni a Temešváru v Uhersku. Klavíry vyvážel do celé Evropy. Ještě za jeho života dosáhly královéhradecké klavíry světové proslulosti a získaly ocenění na řadě mezinárodních výstav.

Kolem roku 1909 zaměstnával 250 zaměstnanců. Od roku 1908 byl Antonín Petrof členem Národohospodářského ústavu v Praze. Dále byl členem obecního zastupitelstva na Novém Hradci a členem mnohých vlasteneckých spolků. Antonín Petrof zemřel během 1. světové války v roce 1915.

V této době podnik řídí jeho synové Antonín, Jan a Vladimír. V meziválečném období se ještě více rozvíjel export klavírů, vyváželo se do všech evropských zemí, ale i do USA, Turecka Tuniska, Egypta, Indie, Číny, Japonska a Austrálie. Investovalo se do stavby nové pětipodlažní budovy s moderní strojovnou v přízemí, skladištěm a sušárnou. Třetí generace, synové Ivan a Dmitrij, synové Jana Petrofa a Eduard, syn Antonína Petrofa, nastoupili těsně po 2. světové válce, ale podnik mohli řídit velice krátce, protože byl 1. února 1948 vyvlastněn státem. Rodině byly sebrány jejich domy, zakázán přístup do továrny a 5 členů rodiny bylo uvězněno.

• Z fondu knihovny doporučujeme: ŠIMŮNEK, Marek. Petrof®: 1864-2019/CZ: půvab, elegance, tajemství, radost, opojení, fantazie. Hradec Králové, 2019. K objednání zde.
• Víte, že rod Petrofů pochází z Ruska? Z informací vídeňského Vojenského archivu Rakouska vyplývá, že vojín Martin Pietrow sloužící u mladoboleslavské Leib Compagnie pocházel ze sibiřského města Tomsk. Jeho novým domovem se stalo po skončení vojenské služby Mšeno, kde se živil voskařstvím a vychoval 2 syny – Antonína (1774) a Františka (1784). František byl ve Mšeně tesařem a měl 5 dětí, prvorozený Jan (nar. 1806) se usadil v Kuklenách u Hradce Králové a byl otcem Antonína Petrofa, zakladatele továrny Petrof. Dočtete se v Petrof®: 1864-2019/CZ: půvab, elegance, tajemství, radost, opojení, fantazie na s. 5.
• Z fondu knihovny doporučujeme: ROHLENA, Jaroslav. Význačné osobnosti Nového Hradce Králové minulosti. Hradec Králové, 2017, s. 22-28. K objednání zde.
• Víte, že vilu Antonína Petrofa u továrny nejdříve navrhoval Josef Gočár, ale tento projekt nevyšel a vilu navrhl a postavil architekt Liska? Více se dočtete v: GOČÁR, Josef. Sny a vize : neuskutečněné projekty Josefa Gočára pro Hradec Králové : [katalog výstavy pořádané v Muzeu východních Čech v Hradci Králové od 18.5. do 31.10.2010]. Hradec Králové, 2010. K objednání zde.
• Z fondu knihovny doporučujeme: FOLTIN, Karel. Největší osobnosti našich dějin: průmyslníci, podnikatelé, bankéři : životní příběhy, úspěchy i prohry významných osobností naší historie . Olomouc, 2012, s. 105-110. K objednání zde.
• Z fondu knihovny doporučujeme: VALÁŠKOVÁ, Zina – MACHÁČEK, F. – ZRŮBEK, Rudolf. Klavír a lidé: výroba klavírů a pianin v Československu. Hradec Králové, 1984. K objednání zde.
• Víte, že byla 4. května 2018 odhalena pamětní deska na domě, ve kterém Antonín Petrof v roce 1864 vyrobil první klavír? Je to dům čp. 60/6 a stojí na náměstí Jana Pavla II. naproti vchodu do katedrály sv. Ducha. Více zde.

Jan Petrof (1940) je pravnukem zakladatele Antonína Petrofa a synem Dmitrije Petrofa, patří do čtvrté generace Petrofů. Za totalitního režimu pracoval jako projektant u Lesostaveb Hradec Králové a Východočeských státních lesů, vystudoval dálkově ekonomii, fakultu výrobně ekonomickou. V roce 1991 nastoupil na pozici obchodního náměstka ředitele státního podniku „Továrna na piana“, státního podniku Petrof. V restituci byla uznána rodině pouze 4% podílu celkového majetku, proto si Petrofovi museli od Fondu národního majetku za 250 milionů podnik koupit. Rodina chtěla odkoupit jenom hradecký Petrof, ale stát povolil zprivatizovat pouze celý podnik i s pobočkami. Rodina tak musela koupit celých 96% zpět a zadlužit se. Jan Petrof vedl vleklá jednání o privatizaci podniku, která byla sice dokončena v roce 1998, ale až v roce 2001 se akciová společnost Továrna na piana změnila ve společnost s ručením omezením PETROF a jejím ředitelem se stal Ing. Jan Petrof.

Jan Petrof se snažil nejen o postupné převzetí firmy rodině Petrofů, ale zaměřoval současně aktivitu podniku na větší zkvalitňování nástrojů, aby se značka Petrof zařadila opět mezi špičkové značky v Evropě a ve světě. V polovině 90. let bylo dokončeno výzkumné centrum s vlastní velkoobjemovou bezodrazovou měřící komorou, největší svého druhu v ČR. Komora slouží k posouzení kvality nástroje, materiálů i jednotlivých dílů. Výsledkem výzkumu je například patent na klavírní mechaniku MAA, tj. magneticky akcelerovaná klavírní mechanika. Tuto mechaniku si v roce 2003 firma Petrof patentovala. Klavírní mechanika MAA přinesla nové možnosti techniky klavírní hry, celkové odlehčení soustavy a zvýšení celkové životnosti nástroje. Petrof se stal významným členem Svazu evropských výrobců pian (Europiano) a členem Evropské konfederace výrobců hudebních nástrojů (CAFIM).

Jan Petrof v roce 2004 předal štafetu své dceři Zuzaně Ceralové, která se stala ředitelkou firmy. V roce 2005 byl Jan Petrof jmenován prezidentem Českého klavírnického svazu. V roce 2008 dostal Státní vyznamenání „Za zásluhy“ z rukou prezidenta Václava Klause. V roce 2014 převzal Medaili statutárního města Hradce Králové z rukou primátora Zdeňka Finka a v roce 2018 Univerzita Hradec Králové udělila Ing. Janu Petrofovi doktorát honoris causa v oboru Management a Zlatou medaili Univerzity Hradec Králové.

• Na počátku byl vojín a truhlář Martin Petrof… je název 1029. schůzky zvukové podoby Toulek českou minulostí, která se věnuje rodině Petrofů. Poslechnout a přečíst si ji můžete na webu Českého rozhlasu zde. K vypůjčení na CD je rovněž ve fondu knihovny zde.
• Z fondu knihovny doporučujeme: Jan Petrof. Hradec Králové, 2018. K objednání zde.
• Z fondu knihovny doporučujeme: Vědci, vynálezci a podnikatelé v českých zemích – současnost. Praha, 2019, s. 91-97. K objednání zde.

Zuzana Ceralová-Petrofová (1968) je dcerou Jana Petrofa, představuje pátou generaci Petrofů. Po maturitě na gymnáziu J. K. Tyla vystudovala farmaceutickou fakultu Univerzity Karlovy v Hradci Králové. Dalších pět let pracovala pro zahraniční farmaceutickou firmu. Má dvě děti, manžel je lékař kardiolog. V roce 2000 nastoupila do firmy Petrof jako vedoucí propagace a marketingu, od roku 2004 je obchodní ředitelkou a jednatelkou i majoritním podílníkem. Je prezidentkou Asociace výrobců hudebních nástrojů ČR a členkou Evropské konfederace výrobců hudebních nástrojů.

Ve firmě překonala několik krizí. První přišla v roce 2004, kdy se ve firmě stala ředitelkou a hrozila stávková pohotovost zaměstnanců, kteří nedostávali výplaty, protože banky zablokovaly firmě účet. V této době došlo k oslabení amerického dolaru a také celkový vzestup poptávky po elektronických hudebních nástrojích na úkor nástrojů akustických a současně konkurovaly levné výrobky z Číny. Zuzana Ceralová musela část zaměstnanců propustit, některé pobočky zrušit a koncentrovat výrobu nástrojů do jednoho závodu v Hradci Králové, čímž se jí podařilo oddlužit firmu u bank. Šlo zejména o splacení privatizačního úvěru, který byl nutný k odkupu 96% akcií původní továrny. Díky tomu, že nebyla firma zadlužena, lépe ustála celosvětovou krizi, která následovala. Krizi firma čelila také výrobou luxusního nábytku. Výroba nábytku v době krize zastala až 20% obratu. Současně v Číně začal Petrof spolupracovat se společností Hailun, která je druhým největším výrobcem pian v Číně. Pod dohledem expertů z Petrofu a podle jejich návrhů čínský podnik vyrábí pianina značek Rösler a Scholze, která jsou určena pro začínající hráče či hudební školy. Značky Rösler a Scholze vlastní společnost Petrof.

V roce 2009 musela firma čelit žalobě ze strany americké obchodní korporace GIC, která byla distributorem klavírů a pianin a bývalým obchodním partnerem firmy Petrof. Firma GIC požadovala náhradu škod za údajné nedodání nástrojů v roce 2006 a 2007 a za údajné neoprávněné ukončení smluvního vztahu. Firma GIC dokonce podala žádost na konkurz společnosti Petrof a chtěla využít značku Petrof ve svůj prospěch. V roce 2010 spor firma Petrof vyhrála a rozhodnutí soudu definitivně prokázalo, že právní útoky GIC byly fakticky vykonstruované. Od roku 2010 Petrof rozšířil export dále na východ, zejména do Ruska, Číny, Japonska, Malajsie, Singapuru a Austrálie. Petrof se také začal více věnovat výrobě špičkové audiotechniky. Špičkové reproduktory s obchodním názvem „Daniel Hertz“ si zakoupil světoznámý jazmann a audiofil Mark Levinson.

Zuzana Ceralová-Petrofová získala mnoho ocenění: Top 10 Manažer roku 2014, medaile ministra průmyslu a obchodu v roce 2017, Top 25 žen Česka za rok 2017 – kategorie Podnikatelka a v roce 2019 ocenění Gratias Agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí.

• Víte, že v roce 2014 bylo otevřeno Muzeum Petrof s mimořádnou expozicí unikátních klavírů, pianin nebo harmonií? Ředitelkou muzea je sestra Zuzany Ceralové Ivana Petrofová.
• Z fondu knihovny doporučujeme: ORŠOŠ, Štefan – NOVÁK, Jan A. Rodinné stříbro = Family silver. Oršoš, 2013, s. 92-99. K objednání zde.
• Víte, že na sklonku roku 2017 bylo otevřeno moderní obchodní a kulturní centrum Petrof Gallery s hudební kavárnou, pianosalonem a velkým sálem s mobilním pódiem a výbornou akustikou pro pořádání různých kulturních a společenských akcí? Petrof Gallery vede dcera Zuzany Petrofové Anna Prousková-Ceralová.

Na začátku 19. století založil v Hradci Králové Jan Hostivít Pospíšil tiskárnu a později i nakladatelství. Tento podnik se stal významným literárním střediskem východních Čech. Jan Hostivít Pospíšil vydával velké množství českých knih a českých překladů. Jeho syn Jaroslav Pospíšil převzal filiálku tiskárny a nakladatelství v Praze. Ladislav Jan Pospíšil, vnuk Jana Hostivíta Pospíšila, byl náměstkem starosty a iniciátorem zbourání hradeb v Hradci Králové. Ignát Herrmann, také vnuk Jana Hostivíta Pospíšila, se stal spisovatelem a humoristou.

Jan Hostivít Pospíšil (1785-1868) se narodil v Kutné Hoře. Pocházel z chudé rodiny, vyučil se u kutnohorského tiskaře Františka Václava Korce. Po vyučení se z nedostatku pracovních příležitostí živil jako písař. Roku 1808 se oženil s Kateřinou Ptačovskou, dcerou kutnohorského mistra provaznického, a ve stejném roce manželům Pospíšilovým koupil tchán od Františka S. Boučka bývalou tiskárnu rodiny Tibelliů v Hradci Králové. Tiskárna byla na Malém náměstí v domě č. p. 9. Nejdříve tiskl Pospíšil pouze kramářské písně a modlitební knihy, po třech letech se stal krajským a brzy poté i biskupským tiskařem. V roce 1816 otevřel v č. p. 22 na Velkém náměstí knihkupectví, v tomto domě provozoval tiskárnu a od roku 1818 i nakladatelství. Žila zde celá rodina, měl šest synů a šest dcer.
Ve dvacátých letech Pospíšil začal vydávat literární almanachy, naše knihovna má ve fondu první almanach z roku 1823 zde a také almanach z roku 1824 zde. Redaktory almanachů byli V. K. Klicpera, Josef Chmela a později i F. L. Čelakovský. Rodina Pospíšila se přátelila s manželi Rettigovými. Pospíšil vydal všechna díla Rettigových, hlavně také Domácí kuchařku Magdaleny Dobromily Rettigové, ve fondu knihovny je 2. vydání z roku 1831, k objednání zde. Pospíšil byl z prvních tiskařů, kteří vydávali knižní sbírky. Vydal čtyři svazky Klicperových divadelních her Diwadlo Klicperowo (1820-1821). Tato edice měla velký význam pro rozvoj českého divadla, Klicpera stál u zrodu hradeckého ochotnického divadla. V roce 1828 vydal Pospíšil překlad epické básně Waltra Scotta Panna jezerní, kterou přeložil F. L. Čelakovský, toto první vydání má naše knihovna ve fondu zde. Čelakovský zaslal výtisk také autorovi originálu Waltru Scottovi, který poslal děkovný dopis.

Jeden z nejnákladnějších a nejkrásnějších titulů, které Pospíšil vydal, byly Roráte neboli Veselé a radostné zpěvy adventní z hradeckého rukopisného sborníku duchovních písní. První vydání z roku 1823 obsahovalo i notový zápis a bylo ve velkém formátu, tento tisk vlastní Národní knihovna v Praze. Sazební materiál pro nototisk si Pospíšil nechal poslat až z Německa. Naše knihovna vlastní vydání z roku 1848, kde jsou roráty připojeny k celoročnímu kancionálu k objednání zde.

Pospíšil se snažil založit pobočku tiskárny v Praze, ale nejprve nedostal povolení. V roce 1826 ale koupil v Praze tiskárnu vdovy Veroniky Schollové a stal se nejdříve pouze vedoucím tiskárny. Pražskou filiálku pak vedl pod svým jménem od roku 1829 do roku 1843, poté vedl pobočku syn Jaroslav. Naše knihovna má ve fondu první vydání libreta první české zpěvohry Dráteník, toto vydání z roku 1826 je jedno z prvních tisků pražské pobočky, k objednání zde.

Významné byly Pospíšilovy časopisy. Ve třicátých a čtyřicátých letech hrály časopisy významnou roli v rozvoji národního života. Pospíšil převzal roku 1831 tisk a vedení časopisu „Jindy a nyní“, redaktorem se stal J. K. Tyl. V roce 1834 na návrh F. Palackého byl časopis přejmenován na Květy české zde a o rok později jen na Květy zde. Díky Pospíšilovi a Tylovi měl časopis nový ráz. Tiskly se zde zprávy o nových objevech v umění a ve vědě, o českém divadle, literatuře, koncertech, objevily se zde knižní recenze i hospodářská rubrika. Touto aktualizací časopis nově ožil. V „Květech“ Pospíšil přešel od almanachů k pravidelnému zábavnému časopisu, který měl větší dosah, ale zachovával si kvalitu. Za Tylovy redakce byla základem každého čísla povídka, buď historická, nebo ze současnosti, nechyběla samozřejmě poezie. Na redakci se podíleli také K. J. Erben nebo B. Jablonský. Od roku 1843 byly „Květy“ tištěné celé latinkou (antikvou), latinka byla chápána jako písmo české oproti německému švabachu. V revolučních letech 1848-1849 vydával Pospíšil první hradecký časopis „Polabský Slovan“.

Jan Hostivít Pospíšil byl váženým měšťanem, městským radním a členem Matice české, Knižními dary ze své produkce podporoval zakládání knihoven na českém venkově. V roce 1856 předal hradeckou tiskárnu synu Ladislavovi, v roce 1863 také knihkupectví. Synovi Jaroslavovi předal pražskou filiálku a synovi Stanislavovi tiskárnu v Chrudimi.

• Víte, že jméno Hostivít dostal Pospíšil od svých známých díky své pohostinnosti, kterou byl pověstný? Toto jméno následně začal užívat místo původního druhého křestního jména František. V jeho domě se scházela královehradecká vlastenecká společnost: Josef Liboslav Ziegler, kněz a profesor bohoslovectví na hradeckém semináři; Václav Kliment Klicpera a Josef Chmela, kteří byli profesoři na hradeckém gymnáziu. Pospíšilův dům navštěvovali i studenti gymnázia Václav Hanka nebo J. K. Tyl.
• Z fondu knihovny doporučujeme: PĚTA, Jan. Literární průvodce Hradcem Králové. Hradec Králové, 2016. K objednání zde.
• Z fondu knihovny doporučujeme: KNEIDL, Pravoslav. Jan Hostivít Pospíšil, tiskař a nakladatel východních Čech. In Východočeské Athény a Josef Liboslav Ziegler: sborník příspěvků ze sympozia, Rychnov nad Kněžnou, květen 1997. Boskovice, 1997, s. 25-32. K objednání zde.
• Víte, že Pospíšil v roce 1833 vydal Komenského Orbis pictus v pětijazyčné edici? Pospíšil spolu s Josefem Chmelou připravili nový překlad z vratislavských původních 156 štočků a v úvodu připojili Komenského životopis od Františka Palackého. Hradecký „Orbis pictus“ byl první edicí tohoto díla na českém a moravském území. „Orbis pictus“ vyšel poprvé v Norimberku v roce 1658 v latině a němčině, italštině a francouzštině, v roce 1685 byl vydán v Levoči v latině, němčině, maďarštině a češtině a v roce 1833 v pěti jazycích a to v češtině, latině, němčině, polštině a francouzštině u J. H. Pospíšila. Již čtyři měsíce po vydání rozprodal 5 300 exemplářů. Jeden exemplář vlastní i naše knihovna, k objednání zde.
• Z fondu knihovny doporučujeme: VOIT, Petr. Encyklopedie knihy: starší knihtisk a příbuzné obory mezi polovinou 15. a počátkem 19. století. Papír, písmo a písmolijectví, knihtisk a jiné grafické techniky, tiskaři, nakladatelé, knihkupci, ilustrátoři a kartografové, literární typologie, textové a výtvarné prvky knihy, knižní vazba, knižní obchod. Praha, 2008, s. 709-710. K objednání zde.
• Víte, že Pospíšil vydal téměř 1100 knižních titulů, z toho bezmála 900 v češtině? Říkalo se mu „hradecký Veleslavín“.
• Z fondu knihovny doporučujeme: Soupis tisků Jana Hostivíta Pospíšila. Hradec Králové, 1970. K objednání zde.

Ladislav Jan Pospíšil (1848-1893) byl vnukem Jana Hostivíta Pospíšila. Narodil se v roce 1848 v Trutnově, kde jeho otec vlastnil tiskárnu. V roce 1856 se s rodiči přestěhoval do Hradce Králové, zde Ladislavův otec koupil od svého otce Jana Hostivíta knihkupectví a později převzal i knihtiskárnu v domě č. p. 22 na Velkém náměstí. Ladislav studoval reálné gymnázium, miloval hudbu a divadlo, jako student divadlo hrál i režíroval. Po střední škole se zapsal na České vysoké učení technické v Praze, obor vodní a silniční stavitelství. Po smrti svého bratra Jana se vzdal studia a vyučil se tiskařem, aby mohl převzít knihkupectví a tiskárnu po otci. Oženil se se sestřenicí Olgou, dcerou Jaroslava Pospíšila, pražského nakladatele. V roce 1875 převzal od otce knihkupectví, později i tiskárnu. Žil s rodinou v domě č. p. 256 v Komenského ulici, měl pět dětí.

Jako nakladatel připravil pod pseudonymem Jan Karlík trojí vydání knihy „Zlaté mládí: vínek nejpěknějších báchorek domácích a cizích“ (1874). Kniha obsahuje 26 pohádek a je doplněna kolorovanými obrázky. Pro děti vydal ještě „Bájky Aesopovy: počtem 80“ (1874) a příručku „Francouzsko-česká konversační knížka s pripojenými [sic] ukázkami slohu“ (1875). Pod pseudonymem Pavel Volný vydal knihu „Bitva u Hradce Králové“ (1891). Psal básně a překlady, zejména z francouzštiny.

Ladislav Jan Pospíšil byl členem městského zastupitelstva a od roku 1885 byl náměstkem starosty. Podílel se na založení městského muzea (1884) a prosadil výstavbu hradeckého divadla (1885). V době epidemie neštovic zřídil provizorní epidemickou nemocnici. Roku 1886 pak obec vystavěla novou budovu nemocnice, která se nacházela v areálu dnešní tzv. staré nemocnice. Pospíšil podal návrh na vrtání nových studní a na úpravu kanalizace. Dal podnět zřídit samostatné obchodní a živnostenské komory pro kraj královéhradecký, jičínský a chrudimský se sídlem v Hradci Králové. Zastupoval město při jednání regulace Labe, které měl vyřešit splavnost Labe od Mělníka po Hradec Králové. Pospíšil vedl jednání o zřízení železnice na trase Hradec králové – Holice. Prosadil výstavbu budovy zámečnické školy (1892) a stavbu budov pro obecní školy (na dnešní Pospíšilově třídě).

Díky diplomatickým schopnostem a velkému úsilí Ladislava Jana Pospíšila došlo ke zrušení hradecké pevnosti a bourání hradeb. Město Hradec Králové se stalo pevností v letech 1766-1789 na obranu proti Prusům. Pevnost se rozkládala na ploše okolo 320 ha a měla tvar osmicípé hvězdice. Od poloviny 19. století byla pevnost z vojenského hlediska už zastaralá, protože existoval jiný způsob boje i obrany. Jednání o zrušení pevnosti byla proto zahájena už v roce 1858, ale měšťané se báli změny a zalekli se zadlužení v důsledku bourání hradeb, ale i odchodu vojenské posádky, z které měli stálý příjem obchodníci a živnostníci. Od roku 1880 vedl jednání Ladislav J. Pospíšil, musel se dohodnout s ministerstvem vojenství, ministerstvem financí a samozřejmě se zástupci měšťanů, z nichž mnozí se zrušením pevnosti stále nesouhlasili. Podmínkou zrušení pevnosti bylo zbourání hradeb, pozemky na místě hradeb ministerstvo vojenství městu chtělo prodat, ale náhradou za nové kasárny a cvičiště. Náklady na zbourání hradeb a stavbu kasáren mělo platit město. Velký problém bylo vyčíslit náklady na zbourání hradeb, proto došlo k dohodě, že obec na zkoušku zboří část hradeb a vyčíslí náklady na zbourání. Toto jen částečné bourání proběhlo v říjnu 1884, tím byla formálně pevnost zrušena, ale následovala dlouhá jednání o financích. Pospíšil vedl jednání o vyčíslení nákladů na zbourání, o navýšení rozpočtu obce kvůli bourání a stavbě nových kasáren a o podobě smlouvy o prodeji pozemků na místě hradeb. To trvalo dalších devět let. Pospíšil se snažil obec přesvědčit, aby se nezbavovala pozemků na místě hradeb a pouze je pronajímala, aby měla vliv na nové budování města. Správně předpokládal také, že pozemky časem budou mít velkou cenu. Nakonec byla smlouva o prodeji pevnostních pozemků královéhradecké obci podepsána a splňovala všechna přání a potřeby obce. Dne 3. 3. 1893 o tom Pospíšil podal zprávu na schůzi obecního zastupitelstva. Pospíšilovi se po proslovu udělalo nevolno, byl raněn mozkovou mrtvicí a 6. března 1893 zemřel ve věku 45 let.
Manželka Ladislava J. Pospíšila Olga zemřela téhož roku jako její manžel, v srpnu 1893 ve věku 40 let. Poručíkem Pospíšilových dětí byl Dr. František Ulrich. František Ulrich, který nastoupil do funkce starosty v roce 1895, pokračoval ve vizi Ladislava J. Pospíšila a postaral se, aby prostor kolem historického jádra města po zboření hradeb byl urbanisticky promyšlen a využit. Bourání hradeb pokračovalo ještě dlouhých pětadvacet let. Tak díky L. J. Pospíšilovi a následně Dr. F. Ulrichovi byla otevřena cesta k budoucí výstavbě města a vytvoření Hradce Králové jako „Salonu republiky“.

• Víte, že 7. března 1893 se zastupitelstvo usneslo, že pojmenuje po Ladislavovi J. Pospíšilovi první ulici vzniklou bouráním staveb, dnešní Pospíšilovu třídu? Obec se také dohodla, že Ladislavovi J. Pospíšilovi postaví pomník, to se stalo až v roce 1933. Pomník, který vytvořil sochař Josef Škoda, stojí na místě prvního bourání hradeb pod starým městem, u dnešních Žižkových sadů směrem k Pospíšilově třídě.
• Z Digitální knihovny SVK HK vybíráme: POSPÍŠIL, Ladislav Jan. Bitva u Hradce Králové. Hradec Králové, 1891. K prohlédnutí zde.
• Z Digitální knihovny SVK HK vybíráme: DOMEČKA, Ludvík. Ladislav Jan Pospíšil: vydáno k odhalení jeho pomníku v Hradci Králové. Hradec Králové, 1933. K prohlédnutí zde.
• Z Digitální knihovny SVK HK vybíráme: EZOP. Bájky Aesopovy: počtem 80. Hradec Králové, 1874. K prohlédnutí zde.
• Z fondu knihovny doporučujeme: POSPÍŠILOVÁ, Jaroslava. Ladislav Jan Pospíšil: 24. prosince 1848 – 6. března 1893. Hradec Králové, 1993. K objednání zde.

Ignát Herrmann (1854-1935) se narodil v Horním Mlýně u Chotěboře. Byl třináctým dítětem Františka Xavera Herrmanna a Kateřiny, rozené Pospíšilové, dcery Jana Hostivíta Pospíšila. Otec Ignáta býval hradeckým měšťanem a kupcem, vlastnil obchod na Velkém náměstí. Měl ale v podnikání problémy, proto začal provozovat mlýn v Horním Mlýně u Chotěboře, tam se narodil také Ignát. Když byly Ignátovi dva roky, vrátila se rodina do Hradce a bydlela v domě č. p. 86 (nyní V Kopečku). Otec přijal místo písaře v advokátní poradně. V tiskárně u dědečka Jana Hostivíta Pospíšila trávil malý Ignát spoustu času. Ve čtrnácti odešel do Prahy, kde se vyučil kupeckým příručím a od roku 1873 pracoval jako redaktor humoristického časopisu Paleček. V roce 1882 založil humoristický časopis Švanda Dudák, k objednání zde. Od roku 1885 byl redaktorem Národních listů. Články podepisoval pseudonymem „Ypsilon“ nebo „Švanda“. V redakci Národních listů působil také Jan Neruda, kterého Herrmann obdivoval a později se stal editorem Nerudova díla. Herrmann byl aktivní ve společenském a kulturním životě v Praze, byl předsedou spolku Máj, členem Akademie věd a umění a stál dokonce u vzniku plaveckého sportu v Čechách. V roce 1895 zorganizoval první plavecké veřejné závody na Vltavě.
Herrmann psal fejetony, povídky a romány převážně z pražského prostředí, ale některé knihy byly inspirovány vzpomínkami na Hradec Králové. Vzpomínky na svého dědečka a rodinné historky spisovatel zachytil v próze Blednoucí obrázky, k objednání zde. Hned v úvodní části je vyprávění o začátcích dědova hradeckého podnikání „Když si náš dědeček babičku bral“. V naší knihovně máme ve fondu 1. vydání této vzpomínkové knihy z roku 1905. Mezi díla inspirované Hradcem patří také autobiografická próza V pevnosti, k prohlédnutí zde. Autor zde líčí zážitky dvanáctiletého kluka, jehož rodina se rozhodla zůstat v hradecké pevnosti v červenci 1866, i když v šestitisícovém městě zůstalo pouze pár stovek lidí. Popisuje nejen válečný střet vojsk na Chlumu, ale i bombardování Hradce a následky války, kdy propukla cholera, na kterou zemřel nejmladší Ignátův bratr. Dalším vzpomínkovým textem je spis Něco ze vzpomínek hradeckých (1929) , kde autor popisuje život žáků a studentů hradeckých škol v 60. letech 19. století. K objednání zde.
Také velice ceněný Herrmannův román U snědeného krámu: líčení z pražského života (1890) je inspirován tragickým osudem hradeckého kupce Krále, který přišel na mizinu, protože byl okrádán personálem i rodinou. Tento obchod byl v domě č. p. 129 na Malém náměstí. Hrdinou knihy je Martin Žemla, který ztroskotal jako podnikatel, kupec i manžel a končí svůj život sebevraždou. K objednání zde a zde. Autor využil své znalosti z kupeckého prostředí 70. let 19. století. V pozdějším velice populárním románu Otec Kondelík a ženich Vejvara (1898) popisuje spíš s nadhledem a vlídným humorem rodinu pražského živnostníka, malíře pokojů, k objednání zde.
Z pozdní tvorby jsou ceněny literární vzpomínky, které začal Herrmann uveřejňovat v roce 1921 v Národních listech a později vyšly knižně pod názvem Před padesáti lety: drobné vzpomínky z minulosti, k objednání zde. Jsou to unikátní vzpomínky na Prahu a osobnosti kulturního a společenského života.
I když Ignát Herrmann žil převážně v Praze, navštěvoval často Hradec. Mezi jeho hradecké přátele patřil starosta František Ulrich, ředitel gymnázia Jan Květoslav Klumpar nebo historik Ludvík Domečka. V roce 1923 se stal Ignát Herrmann čestným občanem Hradce Králové a nynější Šimkovy sady byly od roku 1933 Herrmannovy sady.

• Z fondu knihovny doporučujeme: PĚTA, Jan. Literární průvodce Hradcem Králové. Hradec Králové, 2016, s. 103-104. K objednání zde.
• Z fondu knihovny doporučujeme: Hradecká čítanka: Hradec Králové v poezii a próze. Hradec Králové, 2018, s. 84-87. K objednání zde.