Ladíme pro vás poslední detaily nového webu. Budeme rádi za vaši zpětnou vazbu. Napište nám!
'
Dnes otevřeno: 11:00–21:00
Otevírací doba
Moje konto Katalog
Výsledky vyhledávání
EN

Regionální učitelé

Josef Chmela (8. 2. 1793 – 28. 2. 1847) 

Josef Chmela

Byl pedagogem, jazykovědcem a básníkem, pocházel z Jejkova u Třebíče. Působil 22 let na gymnáziu v Hradci Králové. Zde se přátelil V. K. Klicperou, J. L. Zieglerem a spolupracoval s tiskařem a nakladatelem J. H. Pospíšilem.  Chmela používal nové učební metody, zdůrazňoval praktickou stránku vyučování, studenti si navzájem opravovali diktáty, vzájemně se zkoušeli a známkovali. Chmela učil latinu, němčinu a češtinu. Výuku českého jazyka velice propagoval, protože čeština byla na gymnáziích pouze nepovinným předmětem a povolena byla až roku 1816. Ke zlepšení výuky jazyků vydal Latinsko-česko-německý slovník, základem byl slovník J. G. Schellera, k němuž Chmela vytvořil českou jazykovou mutaci. Připravil k vydání Komenského Orbis pictus, vzorem bylo čtyřjazyčné vratislavské vydání, to obohatil o českou verzi, pětijazyčný slovník byl latinsko-polsko-francouzsko-německo-český. Slovníky má naše knihovna ve fondu, byly vydány 1830 a 1833 v Hradci Králové u J. H. Pospíšila. 

Doporučujeme z fondu:

Zdroj obrázku

František Lepař (1. 8. 1831 – 21. 12. 1899)

František Lepař

Byl pedagog, lingvista, milovník turistiky. Narodil se v Lipňanech na Hané, studoval gymnázium v Olomouci a filozofickou fakultu v Praze. Po celé studium se věnoval klasické filologii, zejména řecké a slovanské lingvistice. V roce 1856 nastoupil na jičínské gymnázium jako středoškolský profesor, učil převážně řečtinu a latinu. V letech 1871–1891 působil na jičínském gymnáziu jako ředitel. Jeho zásluhou byla v roce 1886 postavena nová budova gymnázia. Lepař také dosáhl navrácení tzv. valdštejnských stipendiií pro žáky. Jičínské gymnázium bylo založeno už v roce 1624 Albrechtem z Valdštejna. František Lepař se věnoval zejména výuce řečtiny, napsal učebnici “Řecká cvičební kniha pro gymnasia česká“, která se oficiálně používala do poloviny 20. století. Vytvořil také trojjazyčný „Slovník řecko-česko-německý ku potřebě žáků gymnasijních“. Jičínské gymnázium se od roku 1932 nazývalo Lepařovo gymnázium. Za německé okupace a za komunistického režimu bylo toto pojmenování zrušeno. Název Lepařovo gymnáziu bylo vráceno až v roce 1990. Už od mládí se František Lepař věnoval turistice. Oslovil majitele Prachovských skal hraběte Ervína Schlika, aby zpřístupnil Prachovské skály veřejnosti. V roce 1892 založil Lepař jičínskou pobočku Klubu českých turistů. V turistice pokračovali také Lepařovi synové Vladislav a Zdeněk. Zdeněk Lepař je autorem první oficiální mapy Prachovských skal z roku 1880. Od roku 1900 existuje v Prachovských skalách Lepařova vyhlídka.

Doporučujeme z fondu:

Zdroj obrázku

Eduard Štorch (10. 4. 1878 – 25. 6. 1956)

Eduard Štorch

Byl pedagog, spisovatel, archeolog a skaut. Pocházel z Ostroměře u Hořic, v roce 1886 se rodina přestěhovala do Hradce Králové. Štorchův otec provozoval na Pražském Předměstí lázně, v nynější Chelčického ulici. Štorch studoval v Hradci Králové reálné gymnázium a později absolvoval královéhradecký učitelský ústav. Po maturitě učil na obecných školách na Hradecku, Mostecku a od roku 1903 v Praze. V roce 1916 se stal vedoucím společnosti Přátelé skautingu, prvního klubu rodinného skautingu v Česku. Jeho skautská přezdívka byla Sachem. Pro své pedagogické názory a mnohdy nekompromisní jednání musel neustále měnit učitelská místa. Definitivu získal až v 53 letech. Ve škole se snažil prosazovat nové formy výuky dějepisu, podílel se na archeologických průzkumech zejména v Praze a v okolí Lobče u Mělníka. Do osnov dějepisu se snažil zařadit výuku o pravěku, při výuce dějepisu děti zapojoval do archeologických výzkumů. Aby dětem lépe přiblížil život našich předků v dávné minulosti, začal pro ně psát dobrodružné příběhy, ale snažil se, aby vyprávění bylo založeno na archeologických a historických faktech. Štorchovy příběhy se staly mezi dětmi velice populární, k nejznámějším patří kniha Lovci mamutů (1918, rozšířené vydání 1937), Osada havranů (1930), Volání rodu (1934) nebo Minehava (1950). Štorch založil v roce 1926 v Praze na Libeňském ostrově „Dětskou farmu“, byla to první škola v přírodě v Čechách. Děti zde měly normální vyučování, také se staraly o zahradu a o ovocné stromy, které sami vysadily. Bylo zde hřiště a koupaliště. Stavbu a provoz farmy financoval Štorch částečně z vlastních prostředků, prodal proto například svoji rozsáhlou archeologickou sbírku. Farmu navštívil i prezident T. G. Masaryk, přesto musela být kvůli rozhodnutí magistrátu Dětská farma v roce 1934 vyklizena. Štorch organizoval pro děti zájezdy k moři a lyžařské výlety do hor. Bohužel na jednom z těchto zimních výletů v Krkonoších utrpěl Štorch těžký úraz a musel proto odejít předčasně do penze. Zemřel v Praze v roce 1956, pohřben je v Lobči u Mělníka, kde měl chalupu a z tohoto kraje pocházela jeho manželka Božena. V Ostroměři i v Lobči je Štorchovo muzeum.

Doporučujeme z fondu:

Jan Juránek (1910–1999) 

Jan Juránek

Učitel, archivář, historik, fotograf čestný občan města Nové Město nad Metují.

Narodil se v Jedlí u Zábřeha na Moravě. Po gymnaziálních studiích v Zábřehu a ukončení studia na učitelském ústavu vyučoval na Šumpersku a na měšťance v Mohelnici. V roce 1938 musel opustit s rodinou Mohelnici, která se stala součástí Sudet. Juránkovi se přestěhovali do Nového Města nad Metují. Jan Juránek zde byl odborným učitelem na měšťanské škole. Používal nové metody, při výuce dějepisu využíval regionální historii. Regionalismus považoval ve výuce dějepisu za jeden z důležitých prostředků, který pomáhá lépe pochopit dějinné souvislosti tím, že jsou popsány na území, které žáci znají. Juránek také spolupracoval s Českým rozhlasem, psal většinou několikaminutová pásma z regionu Novoměstska. V roce 1945 byl jmenován městským archivářem a na základě jeho objevu pernštejnské podoby domovních štítů došlo v letech 1951 – 1954 k úpravě bloku domů č. p. 1203 – 1209 na Husově náměstí do původního renesančního stavu. Nové Město nad Metují bylo díky renesančním původu náměstí už v roce 1950 vyhlášeno městskou památkovou rezervací, znovu prohlášené roku 1969 a roku 1987 doplněné i ochranným pásmem. V letech 1962 – 1972 byl Jan Juránek ředitelem náchodského muzea. Jeho zásluhou byla pevnost na Dobrošově zpřístupněna veřejnosti. Od r. 1968 je zde expozice  československého opevnění. Juránek pojmenoval ve své knize svoje milované město Nové Město nad Metují „českým Betlémem“.

„… Zdola z temna příkopu pod ní zablýskne chvílemi bleskem prstenu Metuje. Její mlžný opar svítí z propasti a zvedá na opukovém podstavci zkamenělé město, odpoutává je od země a nese vzhůru jak na oblaku k nebi mezi hvězdy, jak vánoční zjev ze skal vytesaného Betléma …“ Ukázka z knihy: JURÁNEK, Jan. Český Betlem: Nové Město nad Metují (1947).

Doporučujeme z fondu

Zdroj obrázku

Jan Nepomuk Filcík (20. 11. 1789 – 25. 1. 1837)

Jan Nepomuk Filcík

Pocházel z Kopidlna u Jičína, byl výborný pedagog a hudebník, působil na farní škole v Chrasti u Chrudimi. Ve svých pedagogických metodách a postupech předběhl dobu, zaváděl při vyučování nové postupy a metody. Napsal učebnice a metodické příručky, které byly srozumitelné a velice praktické, a proto velice oblíbené. Např. učebnice „Rychlý počtář…“ z roku 1833 se ve školách používala pro přehlednost a metodiku až do 50. let 20. století. Filcík vlastním nákladem vydal v roce 1835 průkopnickou učebnici „Přírodopis co kratochvilník školní pro mládež dospělejší českoslovanskou“. Učebnice se stala průkopnickou, protože se přírodopis jako samostatný předmět ve školách ještě nevyučoval, až v roce 1849 se tato kniha stala učebnicí Přírodopisu pro 3. třídu české školy hlavní v Praze. Filcík byl také vynikajícím hudebníkem a hudebním pedagogem. Je autorem první české houslové školy, která vyšla tiskem v roce 1832. S místními zpěváky a hudebníky v Chrasti veřejně provedl „Requiem“ W. A. Mozarta a Haydnovo oratorium „Stvoření světa“. Chrastecká základní umělecká škola se jmenuje ZUŠ J. N. Filcíka.

Doporučujeme z fondu:

Zdroj obrázku

Josef Liboslav Ziegler (10. 12. 1782 – 23. 5. 1846)

Josef Liboslav Ziegler

Byl kněz, pedagog, překladatel a spisovatel. Pocházel z Hradce Králové, jeho rodný dům s pamětní deskou je v ulici V Kopečku č. p. 85. J. L. Ziegler byl knězem v Dobřanech a v Dobrušce, od roku 1817 vyučoval v Hradci v Králové teologii a český jazyk a literaturu na biskupském kněžském semináři. Kněžský seminář sídlil v prostorách nynější Lékařské knihovny. Ziegler byl vůdčí a stmelující osobností národního obrození 1. poloviny 19. století ve východních Čechách, přátelil se např. s Vl. Hekem, J. H. Pospíšilem, K. Klicperou. Byl v blízkém kontaktu s F. M. Pelclem, S. Vydrou, J. Dobrovským. Založil a redigoval první česky psaný pedagogický časopis „Přítel mládeže“, který vycházel v letech 1823-1848. Ziegler byl výborným překladatelem, kromě bohemistiky se věnoval také polštině, ruštině a staroslověnštině, naučil se francouzsky a italsky. Už při pražských studiích začal dokonce překládat Nový zákon z řeckého originálu do hebrejštiny. Pro potřebu výuky českého jazyka napsal Mluvnici českou, kde se zabývá rozdíly mezi psanou a mluvenou češtinou, uvádí zde také řadu pravopisných cvičení. Od roku 1832 se J. L. Ziegler stal biskupským vikářem v Chrudimi, kde v roce 1846 zemřel.

Doporučujeme z fondu:

  • ZIEGLER, Josef Liboslav. Mluwnice Česká, kterauž ku prospěchu mládeže sskolnj. W Chrudjmi: Nákladem Wáclawa Wássi, 1842, 175 s. 8. https://primo.svkhk.cz/permalink/f/6vkui8/420SVKH_AlephBib000813145 Dostupné také z: https://kramerius5.nkp.cz/uuid/uuid:b42a13a1-4fcb-45ee-b16a-97b8ca85cba9  
  • ZIEGLER, Josef Liboslav. Přjtel mládeže, aneb, Zásoba spisů ku prospěchu a potěssenj učitelů a wychowatelů duchownjch i swětských kterau s obzwlásstnjm powolenjm wysoce slavné cýs. král. wlády zemské pod dohljženjm cýs. král. wrchnjho sskolnjho dozorce w Králowéhradeckém biskupstwj. Praha: J.L. Ziegler, 1823. https://primo.svkhk.cz/permalink/f/tur85q/420SVKH_AlephBib000179197  

Zdroj obrázku

Tomáš Antonín Vorbes (3. 1. 1815 – 10. 5. 1888)  

Tomáš Antonín Vorbes

Byl pedagogem a odborným spisovatelem, pocházel z Dnešic u Přeštic. Stal se asistentem J.V. Svobody v první české opatrovně v Praze Na Hrádku (1832). Od roku 1837 vedl nově založenou opatrovnu v Hradci Králové, která vznikla druhá po pražské. Opatrovna sídlila v prostorách hlavní školy na Velkém náměstí v č.p. 33. Tomáš Vorbes se stal také prvním „vzdělavatelem“ budoucích učitelů na nově vzniklém učitelském ústavu v Hradci Králové (1850). Tento učitelský ústav vznikl opět jako druhý po pražském učitelském ústavu založeném K.S. Amerlingem (1848). Tomáš Vorbes je autorem první české moderně zpracované didaktiky, napsal i později velice oblíbenou učebnici dějin vychovatelství a vývoje školství. Vorbes se zabýval metodami čtení a doporučoval ve výuce použití různých metod pro čtení volených podle schopností žáka. Za práci pro školství byl vyznamenán Zlatým záslužným křížem.

Doporučujeme z fondu:

Zdroj obrázku

Stanislav Vydra (13. 11. 1741 Hradec Králové – 3. 12. 1804 Praha)

Stanislav Vydra

Stanislav Vydra se narodil v Hradci Králové v domě č.p. 70 ve Svatodušní ulici, nyní Rokitanského na Velkém náměstí. Na tomto domě je umístěna bronzová pamětní deska. Vydrův otec Karel byl městským úředníkem, později radním. Doma se mluvilo česky a rodina ovlivnila Vydrův celoživotní zájem o mateřský jazyk. Vydra v osmi letech začal studovat na královéhradeckém jezuitském gymnáziu a v šestnácti letech vstoupil do jezuitského řádu. Poté studoval v Praze na univerzitě filozofii a matematiku. Od roku 1766 pracoval jako asistent u pražského klementinského hvězdáře, matematika a fyzika Josefa Steplinga. V roce 1772 byl jmenován profesorem matematiky na pražské univerzitě a na tomto místě působil i po zrušení jezuitského řádu v roce 1773. V letech 1789 a 1799 byl zvolen děkanem filozofické fakulty a v roce 1800 rektorem Karlo-Ferdinandovy univerzity. Vydra přednášel základní matematiku, která byla od roku 1752 povinná pro studenty v prvním ročníku filozofické fakulty. Učil také aplikovanou matematiku, která byla zavedena v roce 1775 pro studenty druhého ročníku. Studenti měli profesora Vydru rádi pro jeho laskavost, upřímnost a důslednost. Byl známy jako vynikající řečník, o svátcích kázal vždy v češtině v některých pražských kostelích. Jeho koníčkem byla kresba, dochovalo se ale pouze několik originálních skic. Vydra měl také rád hudbu W. A. Mozarta. Stanislav Vydra věřil v budoucnost českého jazyka stejně jako Bohuslav Balbín. V závěru života napsal učebnici matematiky v češtině „Počátkowé Arythmetyky“. Text učebnice musel již Vydra diktovat, protože postupně oslepl. Text diktoval mladému studentovi, také hradeckému rodákovi a budoucímu obrozenci J. L. Zieglerovi. Zajímavý je Vydrův latinsky psaný spis „Historia Matheseos In Bohemia et Moravia Cultae“, kde popsal devadesát osm osobností, které se zabývaly matematikou, astronomií nebo fyzikou a působily v Čechách a na Moravě od doby vlády Karla IV. až do 18. století. Alois Jirásek nazval ve svém románu „F. L. Věk“ Stanislava Vydru „Cordatus Bohemus“, volně přeloženo věhlasný Čech. Stanislav Vydra zemřel v roce 1804 v Praze, pohřben je na Olšanském hřbitově. V roce 1814 byla na Vydrovu památku zřízena jeho busta, na kterou přispěli učitelé i studenti filozofické fakulty, nyní je umístěna v budově Matematicko-fyzikální fakulty Karlovy univerzity. Stanislav Vydra svým vlastenectvím velice ovlivnil celou řadu studentů, např. Jana a Vojtěcha Nejedlých, Šebastiána Hněvkovského, Josefa Jungmanna, Josefa Liboslava Zieglera a matematika Bernarda Bolzana.  

Doporučujeme z fondu:

Zdroj obrázku

Albína Honzáková (7. 4. 1877 Kopidlno – 11. 7. 1973 Praha)

Albína Honzáková

Byla jedna z prvních českých středoškolských učitelek. Pocházela z Kopidlna u Jičína, její sestra Anna se stala první českou lékařkou. Albína Honzáková studovala od roku 1892 na Minervě. Minerva byla první a tehdy jediná střední škola, která dívkám poskytovala gymnaziální maturitu a možnost pokračování na univerzitě. Po maturitě Honzáková studovala na Univerzitě Karlově filozofickou fakultu, obor historie a geografie. Jejími učiteli byli mimo jiné T. G. Masaryk, Jaroslav Goll a Josef Pekař. Albína Honzáková vyučovala od roku 1900 na Minervě, kde působila až do roku 1933. Vyučovala zde dějepis, zeměpis, částečně češtinu a němčinu. Zaváděla nové vyučovací metody, vedla studentky k diskusním debatám. Zvláštním charismatem a příjemným zjevem si od studentek vysloužila přezdívku Pallas Athéna. Jejími studentkami byla například budoucí novinářka a spisovatelka Milena Jesenská. Kromě své učitelské činnosti působila Albína Honzáková ve významných pražských spolcích. Patřila k zakladatelkám Ženského klubu českého, Ženské národní rady a Výboru pro volební právo žen. Při této práci poznala senátorku Františku Plamínkovou a mezi oběma vzniklo celoživotní přátelství. Obě byly učitelkami a měly své zkušenosti se zákonem o celibátu, podle něhož nesměla povolání učitelky vykonávat vdaná žena. Obě měly velkou zásluhu na tom, že byl tento celibát v roce 1919 zrušen. V roce 1925 se Albína Honzáková zúčastnila spolu s Františkou Plamínkovou mezinárodního kongresu ženské rady ve Washingtonu. Honzáková spolupracovala také na Ottově slovníku naučném, vypracovala hesla, které se týkala geografie a ženského hnutí. Je autorkou životopisu o F. Plamínkové Kniha života: Práce a osobnost F. F. Plamínkové (1935). 

Doporučujeme z fondu:

Zdroj obrázku

Jaroslav Žák (28. 11. 1906 Praha – 29. 8. 1960 Praha)

Jaroslav Žák

Byl středoškolský učitel, autor humoristických próz, novinář a scénárista. Pocházel z Prahy, z rodiny poštovního úředníka. Studoval gymnázium v Praze na Žižkově, na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy vystudoval obor latina a francouzština. Učil krátce v Praze, ve Dvoře Králové a ve slovenském Liptovském Mikuláši. V roce 1937 nastoupil na Reálné gymnázium v Jaroměři, kde učil až do roku 1946. Se svou manželkou bydlel v nedalekém Josefově. Již jako student gymnázia Žák redigoval třídní časopis a začal přispívat do Humoristických listů. V letech 1931-1932 vydával v Lidových novinách humorné příběhy „Dobrodružství šesti trampů“, podle této předlohy vznikl v roce 1969 také šestidílný seriál. V roce 1937 Žák vydal humoristickou prózu “Študáci a kantoři“, na základě této prózy vytvořil vlastní adaptaci k divadelnímu představení pro divadlo E. F. Buriana pod názvem „Škola základ života“, v roce 1938 byl natočen stejnojmenný film režisérem Martinem Fričem. Ve stejném roce vznikla další humoristická próza „Cesta do hlubin študákovy duše“, zfilmována v roce 1939. Studenti měli Jaroslava Žáka rádi, i když byl na ně přísný, učil nepříliš oblíbené předměty, latinu a francouzštinu. Žák ve své tvorbě kritizoval konzervativní školský systém, dogmatismus výuky, kde se používaly už jen „mrtvé“ poučky. Jako středoškolský profesor byl sice přísný, ale studenty podporoval v jejich zájmech a ve sportu viděl pro mladé lidi východisko při životních krizích a nezdarech. Sám Žák byl aktivním sportovcem, věnoval se zejména lehké atletice. K literární tvorbě inspiroval i některé své studenty, z nichž se někteří stali profesionálními spisovateli, satirik Jaroslav Vojtěch nebo divadelní historik František Černý. Po úspěchu knihy Študáci a kantoři a její divadelní verze Škola základ života uspořádal v roce 1938 přednáškové turné po Čechách na téma Študáci na jevišti, v literatuře a ve skutečnosti, za něž byl kritizován Ústředním spolkem čs. profesorů pro snižování vážnosti profesorského stavu. V roce 1941 vydal humoristickou knihu o rivalitě Jaroměře a Josefova Hvězdy nad Roupkovem. Román je satirou nejen na maloměsta Jaroměř a Josefov, ale také na tehdejší malé české filmové poměry. V roce 1946 odešel ze školství, přestěhoval se do Prahy a věnoval se beletristické tvorbě. Do roku 1948 pracoval jako lektor a scenárista Čs. státního filmu. Po únoru 1948 byl za politickou satiru na současnost vyloučen ze Syndikátu spisovatelů a nesměl publikovat. Pracoval pod cizími jmény jako překladatel a korektor, od poloviny 50. let byl zaměstnán na částečný úvazek v Ústavu pro zdravotnickou dokumentaci. Zemřel v Praze na srdeční infarkt v roce 1960.

Doporučujeme z fondu:

Zdroj obrázku

Josef Zeman (14. 10. 1967 Smiřice – 12. 3. 1961 Praha)

Josef Zeman

Narodil se ve Smiřicích, vystudoval učitelský ústav v Hradci Králové. Přes dvacet let působil na školách v Náchodě (1887-1909), kde byl členem Učitelské jednoty Komenský, která pořádala přednášky pro veřejnost. Díky této aktivitě se seznámil osobně s T. G. Masarykem. Na jeho doporučení získal Zeman stipendium od rakouského ministerstva školství, které mu umožnilo studijní cestu po školách a ústavech pro postižené děti ve Stuttgartu, Norimberku, Frankfurtu nad Mohanem a jiných německých městech. Cílem cesty bylo studovat školní hygienu a ústavy pro postižené děti. V roce 1919 se Zeman stal zemským školním inspektorem a vedl na ministerstvu školství oddělení pro zvláštní školy (1919-1930). Spolupracoval s psychiatrem a biologem Karlem Herfortem, s kterým začal vydávat časopis „Úchylná mládež“. Jednotným pojmem „děti úchylné“ označoval Zeman děti rozumově, tělesně, smyslově postižené nebo také děti morálně narušené s delikventním chováním. Zeman usiloval o péči pro postižené děti podle jednotného plánu, kde by měla fungovat syntéza práce lékaře, pedagoga, psychologa a sociologa. Josef Zeman byl hlavním iniciátorem a tvůrcem zákona o školách (třídách) pomocných z roku 1929, kterým získalo celé speciální školství oporu pro samu vlastní existenci a pravidla pro další rozvoj. Výchovné směrnice pro tyto školy, které Zeman vytvořil v roce 1928, platily až do roku 1948. Obsahově zahrnovaly všechny druhy speciálních škol a vytvořily tak předpoklad pro vypracování speciálních učebnic. Tyto české osnovy pro speciální školy se v té době jako jediné v Evropě obsahově věnovaly všem druhům speciálních škol. Za působení Josefa Zemana došlo ke zvýšení počtu pomocných tříd na území naší republiky ze 43 na skoro 600 tříd. Po příchodu do Prahy (1919) se začal Zeman také intenzivně věnovat oblasti výchovy nevidomých. V roce 1922 svolal první slepecký kurz učitelstva. V roce 1937 organizoval v Praze první Mezinárodní výstavu slepeckého tisku. Inicioval také založení slepeckého muzea v Praze, které bylo otevřeno 1947.

Doporučujeme z fondu:

Zdroj obrázku

Prof. PhDr. Milena Lenderová, CSc.

Milena Lenderová

Historička Milena Lenderová se narodila 25. září 1947 v Kostelci nad Orlicí. Je jednou z nejvýraznějších osobností české historické vědy. V České republice začala jako první zkoumat dějiny žen a dětství z pohledu historické antropologie. Z dalších témat, kterým se věnuje, stojí v popředí dějiny každodennosti a dějiny česko‑francouzských kulturních vztahů. 

Milena Lenderová vystudovala historii a francouzský jazyk na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1973 tam obhájila rigorózní práci. Po absolutoriu pražské fakulty působila řadu let jako středoškolská profesorka na gymnáziu v Semilech (1971-1983), poté se stala archivářkou ve Státním okresním archivu Hradec Králové (1983-1990). Habilitovala se a profesorské řízení podstoupila na Jihočeské univerzitě, kde od roku 1993 po několik let působila. V roce 1999 přešla do Pardubic. Šest let (do roku 2007) byla první děkankou Fakulty humanitních studií Univerzity Pardubice, dnešní Filozofické fakulty. Tam dodnes v Ústavu historických věd působí. 

Paní profesorka je autorkou nebo spoluautorkou 25 publikací a zhruba 200 vědeckých studií uveřejněných v domácích či zahraničních odborných periodikách. Rovněž je držitelkou několika významných ocenění. Za všechny jmenujme například Řád Akademických palem udělený Francouzským velvyslanectví v Praze za zásluhy o šíření francouzského jazyka, vědy a kultury (v roce 2007) nebo cenu Magnesia Litera za publikaci Vše pro dítě! Válečné dětství 1914-1918 (v roce 2016, spolu s Martinou Halířovou a Tomášem Jiránkem). 

Ve volném čase se věnuje vnoučatům. Je také vášnivou turistkou, milovnicí zvířat a obdivovatelkou francouzské kultury. 

Doporučujeme z fondu:

  • LENDEROVÁ, Milena, Tomáš JIRÁNEK a Marie MACKOVÁ. UNIVERZITA KARLOVA. Z dějin české každodennosti: život v 19. století. Vydání druhé, doplněné. Praha: Univerzita Karlova, nakladatelství Karolinum, 2017, 471 stran. ISBN 978-80-246-3510-1. 
  • LENDEROVÁ, Milena. UNIVERZITA KARLOVA. Ženy s kufříkem a nadějí: porodní báby a asistentky v českých zemích od poloviny 19. do poloviny 20. století. Praha: Univerzita Karlova, Nakladatelství Karolinum, 2019, 488 stran. ISBN 978-80-246-4475-2. 
  •  LENDEROVÁ, Milena. Modrá krev v občanském století: konzervace i destrukce stereotypů každodenního života a životních strategií v průběhu 19. století. Pardubice: Univerzita Pardubice, 2022, 292 stran: ilustrace; 21 cm. ISBN 978-80-7560-440-8. 
  • LENDEROVÁ, Milena. Česká žena: stručná historie. V Praze: Paseka, 2025. ISBN 978-80-7637-507-9. 

Zdroj obrázku