Jestem sobą aneb ERASMUS+ pro seniory z Polska a České republiky

Autor: Vlaďka Buchtová
Vyšlo 9/14/2023 v čísle Ročník 33 (2023), Číslo 3, v sekci Okénko

Ve dnech 14. až 17. března jsem se jako jeden ze zástupců institucí, které připravují programy pro seniory, zúčastnila studijního pobytu ve Wrocławi. Studijní pobyt se konal v rámci ERASMU+, zaměřeného na oblast vzdělávání dospělých. Projekt byl plně financován z dotace EU, kterou získalo Centrum kultury Wrocław-západ. Nutno podotknout, že k výzvě jsme byli jako knihovna přizváni spolkem Senioři Hradec Králové. Protože i při naší knihovně funguje klub seniorů a nově existuje i cyklus Univerzita volného času, zajímalo nás, jak to dělají jinde…
Odjížděli jsme 14. března z hradeckého nádraží malým autobusem. My, to znamená několik zástupců spolku Senioři Hradec Králové plus zástupci kulturních organizací… Po příjezdu jsme se ubytovali v parkhotelu Diament Wrocław a odpoledne už seděli v Centru kultury Wrocław-západ v Chociebuské ulici na první přednášce lektora Pavla Stafiho, který centrum představil. Naše česká skupina se předtím rozdělila. Senioři se spojili se svými polskými kolegy a začali pracovat v krejčovské dílně na kostýmech pro divadelní představení, které se mělo konat následující dny a jehož aktéry byli sami senioři. Hlavním motivem byla ekologie.  
Kulturní pracovníci se přesunuli do přednáškové místnosti, kde se nejdříve dozvěděli něco o centru samotném. Centrum kultury vzniklo v této části Wrocławi původně pro děti a mládež. Postupně však poptávali kulturní program i senioři, a tak vzniklo místo, které podle slov lektora má být místem nejen pro vzdělávání, ale i místem, kde se lidé cítí dobře.  Lektoři sami zde vytvářejí vlastní autorské programy, takže hlavní důraz je kladen na rozvíjení kompetencí v oblasti uměleckého rozvoje. Organizují se zde ale i školení v oblasti IT, tj. digitálního zpracování fotografií, lekcí práce se smartphonem či jak pracovat s cloudem apod. Vědomosti, které zde senioři získali, pak plně využili v době pandemie. Co zaujalo mne jako organizátorku klubu seniorů při SVK HK bylo, že senioři byli osloveni skrze své vnuky přes základní a střední školy. Zájem byl obrovský a mne napadlo, jak často člověk nevyužije šance, které jsou nabíledni.
V centru se mimo jiné pořádají autorské výstavy, divadelní workshopy a představení. Na nadaci, kde jsou lektoři na plný úvazek pouze tři, je to úctyhodný výkon. Nejvíc inspirující byl, podle mého názoru, fotografický workshop, a to proto, že nabízel volnočasové kulturní vyžití skupinám občanů v exkluzi. Projekt měl název „Jestem sobą ‒ Jsem sám sebou“ a proběhl v rámci Evropského města kultury v roce 2016. V praxi to znamenalo vytvořit čtyři skupiny ve spolupráci s nízkoprahovým centrem. Skupiny tvořili lidé po výkonu trestu, problematická mládež, bezdomovci a handicapované děti. Všichni účastníci dostali jednorázový fotoaparát a měli za úkol pořídit fotografie právě na téma vlastní identity. Z fotografií, někdy velmi působivých a velmi dobrých, pak byla vytvořena výstava, která byla zahájena vernisáží. Kromě volnočasové aktivity pak měla tato činnost i další účinek, kterým bylo sebepotvrzení vlastní identity účastníků, vědomí vlastní ceny a hrdost na svá díla, která mohli prezentovat za poměrně velkého zájmu veřejnosti.
Dalším nezvyklým jevem, provázejícím činnost polského kulturního centra, byl i fakt, že v čase, kdy bylo centrum ve finanční tísni, pořádali akce zdarma sami senioři ‒ jako feedback si nedokážu představit nic lepšího. Inspirativní.
Ve středu 15. března jsme se sešli na workshopu a prezentaci paní Elvíry Szedo‑Mazurkiewicz, která je v současnosti ředitelkou centra. Paní Szedo-Mazurkiewicz připravuje pro veřejnost nabídku přizpůsobenou pro potřeby seniorů a její hlavní doménou jsou divadelní akce. První představení bylo právě pro děti z chudých rodin a poté se  přidali senioři. Vše začalo jako jednorázová akce, z které poté vzešel stálý amatérský seniorský divadelní spolek. Jedním z prvních představení byl kabaret Horrorek aneb Proč mají senioři rádi kabaret. Na naše dotazy, kdo se o všechno stará, zda mají režiséra, scenáristu, osvětlovače, kostymérku a další důležité profese, které k divadlu patří, paní Szedo-Mazurkiewicz odpověděla, že to vše dělá sama. Sklidila okamžitý obdiv. Sama přiznala, že se tak rozhodla právě kvůli faktu, že se původně mělo jednat o jeden počin. Brzy nato však vznikla další hra s názvem Arcidcieło, která vtipně popisovala zákulisí filmového průmyslu. Diváci se rekrutují obvykle z řad lidí, kteří se seniory pracují. Obvyklá délka představení je 50 minut, protože se zohledňuje zdravotní stav seniorů i to, že paměť už neslouží jako kdysi, nicméně senioři sami si vyžádali delší představení, takže nyní se hraje i přes hodinu. A to nemají nápovědu. J Po uvedení hry Arcidzieło udeřila pandemie, a tak došlo na online setkávání na platformě ZOOM, kde probíhaly čtené zkoušky. Paní Szedo-Mazurkiewicz upozornila na cíl této aktivity, kterým byl nejen společně strávený čas a terapeutický účinek v době pandemie ve formě online schůzek, ale i stále se stupňující náročnost různých hereckých technik, které amatérské herce v seniorském věku motivují – ať už je to trénování paměti nebo výslovnosti, překonání trémy, soustředění, technika chůze či herecké mluvy. Úkolem režisérky je také motivovat soubor v krizi či řešení konfliktů mezi herci. A těch je mezi deseti až čtrnácti. Zkouška probíhá jedenkrát týdně 2 hodiny. A nové scénáře už paní scenáristka, režisérka, osvětlovačka, kostymérka a iniciátorka celé aktivity, Elvíra Szedo-Mazurkiewicz, chystá. Plně vybavený a krásný sál k centru patří, takže problémy s prostorem centrum nemá. Takže nezbývá než popřát „powodzenia“, což česky znamená něco jako „zlom vaz“.
Ve čtvrtek 16. března nás pak čekal seminář pana Arkadiusze Sarnese o zapojení seniorů do společenského života prostřednictvím multimediálního a digitálního vzdělávání. Pan Sarnes vzal svá školení „od podlahy“, takže mezi prvními informacemi byly základní termíny týkající se uživatelského rozhraní, jak fungují okna, jak zadávat data, jestli je lepší touchpad nebo myš, jak se vytváří e-mailová adresa a v neposlední řadě jak si bezpečně počínat ve virtuálním světě. Jak se starat o počítač, jak na jeho aktualizace, údržbu, co je to digitální identita. Jak nainstalovat účinný antivir a že „gmailová“ adresa je lepší. Troufám si říci, že se jedná o informace, které jsou užitečné i pro mladou a střední generaci. Pak se už pan lektor mohl věnovat tématům, která seniory nejvíce zajímala: textový editor Word, zpracování fotografií, smartphony, tablety apod. Protože byli senioři pozornými žáky, mohli pak v pandemii své nově nabyté zkušenosti využít při online workshopech. Na nich se pak dozvěděli o možnostech Netflixu či využití VOD, což je něco jako u nás Archiv ČT. Nedá se zde popsat vše, ale pan Arkadiusz Sarnes jde ve své výuce skutečně do hloubky a nebojím se říci, že skupina seniorů, která absolvovala a absolvuje jeho kurzy, svými znalostmi vysoce převyšuje průměr digitálních znalostí široké veřejnosti.
Mimo prezentace jsme samozřejmě navštívili i další instituce a neopomněli jsme si prohlédnout i krásné město. Navštívili jsme mimo jiné středisko KIS – Klub integracji społecznej ‒ a Dzienny Dom Pomocy, což není nic jiného než nízkoprahové centrum a stacionář pro seniory, mládež a lidi bez domova. Zde jsme společně připravovali oběd, který jsme také ochutnali, a nebyl vůbec špatný. :-) Kromě samoobslužné kuchyňky a školicích místností zde byla i počítačová učebna, tělocvična, krejčovská dílna a samozřejmě prostory pro výtvarné workshopy.
Bohužel jsem nakonec neviděla seniorské divadelní představení a kostýmy, ale vše se stihnout nedá. Přesto považuji návštěvu Wrocławi za velmi inspirativní. Setkání s lidmi, kteří s nevšední energií a elánem připravují akce, bylo optimistickou injekcí pro mnohdy již unavené organizátory a kulturní pracovníky. Je vždy dobré si uvědomit, že pokud nechybí nadšení, je možné téměř vše.
 
Kontakt na autorku: vladimira.buchtova@svkhk.cz

verze pro tisk · PDF verze